Wren Rivera, Winn Wilkinson a Keira Kendrick jsou novými Lovci kryptidů. Je rok 2055, nechvalně proslulý tým Jacka Owena o sobě již dlouho nedal vědět, nikdo pořádně neví, co se s ním stalo, a nikoho to ani moc nezajímá. Dvojici geeků z Creek City v Illinois a osamocenou, v bohatství zesnulých rodičů žijící dívku z londýnského Greenwich však ano. Wren a Winn před několika měsíci započali své hledání kryptidů v různých koutech světa. Setkali se s podivnými, krvelačnými netvory v lesích i ulicích Creek City, měli tu čest seznámit se s medvědími liškami v chilské Atacamě, a objasnili záhadu lidožravého jávského vlka. S koncem školního roku a začátkem školních prázdnin se vydali po stopách drobného dráčka, žijícího v jejich domovském městě, ale když už se Wren časně zrána podařilo jej vyfotografovat, byli oba teenageři přemístěni teleportačním zařízením do Londýna, aniž by se jich někdo zeptal, zda s tím souhlasí. Mohla za to samozřejmě Keira, za nedobrovolný přesun a přerušení jejich expedice se jim omluvila, a coby zatím neaktivní členka týmu jim vysvětlila, že by s nimi ráda prozkoumala starou základnu Lovců kryptidů v jižním Londýně. Mohla by se tam nacházet vodítka ohledně toho, proč původní tým zmizel?
NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ
STARÁ ZÁKLADNA, ČÁST DRUHÁ:
Pršelo. Velké kápance padaly ze zamračené, rozesmutnělé oblohy, a dopadaly do kaluží tvořících se na nerovných chodnících a cestách. Málokteré byly průzračně čisté. Déšť měl tmavý, dokonce snad narezivělý přídech. Londýn se utápěl v slzách znečištěné atmosféry, prosáklé splodinami toho nejhoršího ražení. Každá z těch slz pálila.
"Whew," ozvala se Keira, těsnající se pod deštníkem ke svým dvěma druhům, "další boiling rain. Za poslední rok jsme jich v Londýně měli dva tucty. Vždycky je po nich v ulicích hrozný binec."
"Boiling rain?" zeptala se překvapeně Wren. "Myslíš, jako... jako v Sovím domě?"
"Jako malá jsem ten seriál milovala, ale čím jsem starší, tím víc se mi líbí," odpověděla Keira, "a přitom vycházel, já nevím, deset, patnáct let předtím, než jsem se narodila? Takže jo, Wren, tohle byl odkaz na The Owl House."
"Když jsem byl malý, v první třídě základky, šel jsem na školní karneval oblečený za Huntera," poznamenal Winn, "ale nikdo mě nepoznal. Děcka, se kterýma jsem chodil do školy, byli kulturní barbaři. Takhle to vypadá, když se narodíte do rodiny podnikatele."
"Dokážu si představit, jaké to vyrůstání mezi přihlouplými buržousty bylo," řekla mu Wren.
I přesto, že se ulice plnily znečišťujícími látkami obsaženými v neustávajícím dešti, byl londýnský provoz stejný, jakým by byl za vzácného slunného dne. Automobily se štosovaly jeden za druhým podél chodníku, po němž trojice Lovců kryptidů kráčela. Jeden řidič troubil na druhého, z oken co chvíli někdo vykoukl a pomocí prstů ukázal jinému vulgární gesto. S každým tuctem kroků míjeli teenageři žebrajícího člověka bez domova, vyvrženého nerovnostářským systémem do ulic v potrhaném oblečení a s minimem věcí.
Wren pohled na bezdomovce vháněl slzy do očí. "Neměli bychom jim něco dát?" zeptala se.
"Běžně to dělám," odpověděla Keira, "problém je, že když každému píšeš šek, hodně se zdržíš, a já bych teď byla ráda, abychom co nejdřív dosáhli té budovy."
"Je jich tu moc," řekl Winn, "jak je to vůbec možné? Ani jsem nevěděl, že Londýn má tolik lidí bez domova."
"Na to by ses mohl zeptat našeho současného starosty, Benjamina Farage. Ten věří, že si lidé můžou za bezdomovectví sami, že prostě 'nepracují dost tvrdě' a kvůli tomu končí na ulici. Odmítá dávat peníze do takových maličkostí, jako jsou azylové domy, které by lidem bez domova aspoň daly střechu nad hlavou v obdobích největší nouze. Aktivisty, co vařili jídlo a volně ho bezdomovcům dávali, nechal pochytat městskou policií, a v pár případech i zmlátit. Je to strašná svině," odpověděla Keira.
"Fašoun," řekla Wren.
"Přesně tak," přikývla Keira, "je to týpek, který šel do voleb s tím, že sliboval omezení migrace do Londýna z jiných zemí. Dokonce jednou pronesl, že by pro nelegální migranty v Británii zřídil 'pracovní tábor', a že kdo ho nazve náckem, je prý 'sluníčkářský bolševik'. Jeho slova. Strašný kretén."
"No ty vole," řekl na to Winn, "kde se v téhle zemi pořád berou takoví asociálové?"
"Kde se takoví asociálové berou v té vaší?" uchechtla se Keira. "Amerika jich má pořád dost. Tady se takový blbec dostal k moci hlavně proto, že Londýn je silně privatizovaný, jsou tu obrovské nerovnosti... největší nerovnosti v příjmech a vlastnictví za posledních šedesát let, od potatcherovské doby, a to je sakra, co říct... a lidi jsou tu silně nespokojení."
"On taky starosta Creek City není žádný svatoušek, Winne," řekla Wren.
"To já vím, je to zmetek. Nemá rád původní obyvatele Ameriky, o tom se dost nechal znát. Do pozic moci vždycky míří ti nejhorší lidi," odpověděl Winn, "ale změňme radši téma rozhovoru. Chci se na něco zeptat... Keiro."
"Ano?" zeptala se Keira, a spolu s Wren a Winnem zatočila do ulice vedoucí k visutému mostu.
"Proč se vůbec procházíme Londýnem? Nemohla jsi teleportační zařízení použít k tomu, aby ses s námi prostě... no, teleportovala k té budově?"
"Věř mi, Winne, že jsem to už párkrát zkoušela, ale nejde to. Existují místa, kam se teleportovat nejde."
"Jakto?"
"Lovci kryptidů museli mít v základně nainstalovánu technologii, která to znemožňuje. To zařízení, které používám, vyvíjel se svými kolegy můj táta v rámci jednoho z těch špionážních programů, které jsem vám zmínila. Lovci kryptidů měli nepochybně kontakty na lidi, kteří dělali pro vládu. Určitě si koupili možnost nebýt špehováni, infiltrováni atakdále. Podobně to měla řada dalších soukromých společností a skupin," odpověděla Keira, "rok zpátky jsem se zkusila jen tak ze srandy teleportovat na soukromý pozemek korporátu Blanc, obehnaný pětimetrovým plotem, u St Albans. Nešlo to. Přístroj se pokaždé vypnul. Podobně to bylo i se základnou Lovců kryptidů."
"Zkoušela ses tam teleportovat sama, jo?" vložila se do rozhovoru Wren.
"Přesně tak," odpověděla Keira, "výsledek byl stejný, jako v případě Blancu. Ale teď mám spojence, a můžu s nimi... k základně dojít."
"No, mohli jsme si vzít aspoň taxíka," řekl Winn.
"Nebylo by dobré, kdyby někdo věděl, kam chceme."
"Dalo by se poprosit o to, ať nás vezme do vedlejší ulice."
"I tak bychom působili podezřele," odpověděla Keira.
"Winne, tady tvoje znalosti pokulhávají," uchechtla se Wren.
"What? Byl by to úplně normální postup... anyway, jak dlouho ještě máme pochodovat? Dost mi zvlhly ponožky, cítím, jak mi to v botech žbluňká," řekl otráveně Winn.
"Jsme tu," odpověděla Keira.
Winn vykulil oči. Po přechodu mostu se trojice ocitla před velkým pozemkem s vysokou ohradou, zarostlým zelení. Musel zabírat stovky čtverečních kilometrů.
"Wait, základna Lovců kryptidů byl přece dům mezi jinými domy, akorát technologicky vyspělý, ne?" vyhrkl Winn.
"Ne od 30. let," odpověděla s úsměvem Wren, "teďs mě překvapil, že to nevíš."
Winn tomu stěží dokázal uvěřit. Stará základna Lovců kryptidů se měla nacházet uprostřed soukromého parku, a všechny okolní ulice snad byly zdemolovány. Opravdu nebylo žádné vedlejší ulice, do které by je případně taxikář mohl vzít. Vypadalo to tu docela jinak, než jak si to Winn představoval.
Zatímco si spolu trojice teenagerů pod deštníkem s nadšením povídala, někdo je z pozemku sledoval. Temná figura se krčila v křoví a zaměřovala své zraky na nevítané hosty. Na chvíli vykoukla, snad si i snad pořídila jejich fotografii na nějaké drobné zařízení, a pak se zcela vytratila. Wren, Winn ani Keira si jí vůbec nevšimli.
"Tak fajn, jsme tu, takže se můžeme pokusit dostat... za plot," řekla Wren.
"Otázečka," ozval se zase Winn, "proč jsi nezkoušela plot někdy překonat sama, Keiro? Teď nás tady doženeš k tomu, abychom po něm lezli, ale co když je v něm elektřina? A co když na druhé straně jsou nějaké... zbraně? Ze všech knížek, co Lovci kryptidů napsali, ehm, před érou většího osamostatnění své základny, si pamatuju, že měli nainstalované laserové pušky třeba ve zdech toho domu!"
"No, ono by bylo moc nebezpečné zkoušet přes plot lézt sama," odpověděla Keira a usmála se, "ale teď je nás víc, takže si můžeme vzájemně pomoct, kdyby se jednomu ze skupinky něco stalo. Třeba... zavolat sanitku."
"A tím pádem to všechno půjde pěkně do hajzlu," řekl Winn, "já nevím, Wren, říkám si, jestli to má cenu."
"Nebuď třasořitka, vole," zvýšila na něj hlas Wren, "tohle je jedinečná příležitost."
Winn se zděšeně ohlížel kolem sebe. "Nesleduje nás třeba někdo? Nejsou tu kamery?"
"OK, už mě to nebaví," řekla Wren a pohlédla na Keiru, "lezem?"
Keira pokynula, vrazila Winnovi deštník do ruky, a rázem se obě dívky přidržovaly kovových sloupků v plotě. Šplhaly s vervou horolezkyň, stoupaly k vrcholku ohrady, na té se pak Wren usadila a zkoumala cestu dolů, kdežto Keira rovnou seskočila, držíc se jednou rukou tyčí z druhé strany plotu. Wren to po ní zopakovala. Za pár vteřin stály obě na druhé straně, a dělaly si z Winna legraci.
"Nebuď srab, Winne! Vyměň si tu svou plínu a lez!" chechtala se Wren.
"Podívej, co všechno jsi kvůli tomuhle udělal. Navonil jsi se, abychom se při cestě sem nevyzvrátily, obětoval jsi suchost svých ponožek... a teď zůstaneš na druhé straně, protože se bojíš nějaké kamery?" promlouvala k němu trochu příjemnějším tónem Keira.
"Hmm," zamyslel se nahlas Winn, "je pravda, že to čvachtání v botech byla velká oběť. K těm hovnům dráčka už ale nechci slyšet jedinou poznámku, jasný?"
Winn prostrčil deštník otvorem mezi tyčkami v plotě, Keira jej přebrala, a pak se, bičován deštěm, vydal na cestu za svými dvěma kamarádkami. Nešlo mu to tak dobře, jako jim. Boty mu po tyčkách neustále sklouzávaly.
"Sakra, blbý boty," řekla Wren.
"To vím i bez tebe! Bože, je mi fakt úzko," zasípal Winn, "jsem sotva v půlce. Do prdele!"
"Sundej si je, a hoď je přes plot," navrhla mu Keira.
Winn obrátil oči v sloup. S úpěním natáhl pravou ruku, a vyhoupl se nahoru. Jen taktak dosáhl vrcholku ohrady, a jakmile se na ní usadil, bolestivě zasyčel.
"Hele, Winne," řekla Wren po asi patnácti vteřinách, kdy se sykotem seděl na místě, "nestalo se ti to, co si myslím, že se ti stalo, že ne?"
"Do hajzlu!" zasupěl Winn.
Wren a Keira propukly ve smích. Keira se smála se zavřenýma očima a plácala přitom Wren po rameni. Ta už div nepadla na zem ve svém záchvatu smíchu.
"Hele!" naštval se Winn. "Co vás jako popadlo?!"
"Jesus fuck, man," vyhrkla Wren, "ty máš prostě dneska smůlu. Mě je tě tak líto."
"Mě taky!" doplnila ji Keira. "Pravidlo číslo jedna, když lezeš na něčí plot, zvlášť když nemáš povoleno pohybovat se na druhé straně, nesedej si na něj. Vždycky se tam najde něco, co... au."
"What? What?!" rozčiloval se Winn. "Ty jo, já se jenom bojím skočit z týhle výšky, ty vole, ne? Co si jako... myslíte si, že jsem se píchnul do pytlíka, nebo co?!"
Wren zvážněla. "Vole, tak dělej! Nebudeme tady na tebe čekat půlku dne, ne? Šup dolů."
"Fakt tohohle lituju," zašeptal Winn, "byla to pěkná kravina, nechat se váma přesvědčit."
Seskočil dolů, a zhroutil se na zem. Musel se vydýchat. Keira a Wren se smály, a už mířily skrze křoviska ke staré základně Lovců kryptidů. Winn si prohrábl zmoklé vlasy prsty levé ruky, pomalu se postavil, a s naštvaným funěním je následoval.
Když náhodou šlápl do bahnité kaluže, vylekal se. Ucítil pod chodidlem nějaký pohyb.
"K zemi!" zařval, a vzápetí skočil k Wren a Keiře, a strhl je k zemi. Nad hlavami jim prosvištěla laserová střela, a zasáhla větev pětadvacetiletého dubu.
"Budeme muset běžet!" vykřikla Keira, zvedla se ze země, a gestem ukázala svým druhům, aby ji následovali. Deštník nechala ležet na zemi.
"Dělej, Winne! Zvedej se!" pobízela Wren svého kamaráda.
"Vy jste fakt dobří blázni! Tyhle zbraně byly vyrobené k tomu, aby odvrátily třeba útok Metallera, ne?! Usmaží nás!" křičel Winn.
Za zády mu prosvištěly dvě laserové střely. Keira musela uskočit paprsku, který na ní vyletěl z visuté laserové pušky na nástavci mezi hustými kapradinami. Wren krátce zhodnotila situaci, a uvědomila si, že se tyto laserové pušky vysunovaly ze země všude, kam oko dohlédlo.
"Fakt toho lituju! Fakt mě mrzí, že jsem vás poslechl!" řval Winn.
"Sklapni už!" okřikla ho Wren, a těsně se vyhnula jednomu zásahu. "Musíme k budově! Nejlépe každý za sebe, když jsme pospolu, jsme jako jeden velký terč!"
Winn se od Wren a Keiry oddělil jako první. Přeskakoval keře, kameny a kaluže, metal kozelce a dělal kotrmelce, a když se mu naskytla příležitost, do jedné laserové pušky dokonce kopl. Nemělo to však žádného účinku. Přitom mu mezi zatnutými zuby pěnily sliny. Zuřil. Měl toho ponižování od Wren dnes už víc, než dost.
"Keiro! Běž ode mně dál!" křičela Wren.
"To se ti fakt lehko řekne!" dostalo se jí odpovědi. Keira koutkem oka zaregistrovala novou spoušť rudých paprsků, které mířily jejím směrem, a skočila placáka na břicho, aby se jim vyhnula. Rázem byla celá od bahna.
Wren se zamračila, rozběhla se k jedné laserové pušce, odrazila se od ní, a pak učinila několik dlouhých skoků skrze hustá křoviska, až se dostala na dvacetimetrovou vzdálenost k postrannímu vchodu do základny. Poprvé měla možnost si ji prohlédnout z větší blízkosti. Byla to moderní budova s obdélníkovým půdorysem, jejímž základem byl nepochybně dům vystavěný na místě po invazi Shai'ri v roce 2020. Stěny měl světle modré, střechu mírně se svažující a tmavě modrou.
Dlouho na budovu nehleděla. Přímo před ní totiž zvlhlou půdu prorazily dvě další laserové pušky. Rozběhla se přímo proti nim, a zavřela přitom oči. Bylo jí jasné, že tohle byla sebevražda.
"Wren!" vykřikl Winn, přilížející jejímu počínání zleva ze vzdálenosti asi patnácti metrů. Zrovna si prorazil cestu na stejnou úroveň, ze které vystartovala.
Ze zbraní však nevyšel jediný paprsek. Wren dosáhla postranního vchodu, pušky se ani neotočily jejím směrem. Winn k ní okamžitě přiběhl, a společně vrhli pohled na Keiru, která se plazila skrze křoviska přesně k místu, ze kterého Wren vyběhla. Vypadala zřízeně, z růžových kudrnatých vlasů jí stékalo bahno, měla ho i v očích, ale žila. Střelba brzy ustala. Veškeré viditelné laserové pušky, třebaže k teenagerům byly namířeny, již dále nepálily.
"Došla jim munice," usmála se Wren, "dlouho je nikdo nenabil. Mám takový pocit, že jsme první, kdo sem pronikl od té doby, co Lovci kryptidů skončili."
"Teda," zazubil se Winn, "to bylo dobrodružství."
"No vidíš, že to stálo za to," řekla mu Keira.
Tajemná figura se na chvíli opět vynořila z křovin. Cosi držela v ruce, snad to byl jakýsi ovladač. Pohlížela na trojici teenagerů zápasících s postraními dveřmi, a včas se vytratila, aby si jí při prohlížení okolí nevšimli.
"Jsou zamčené," řekla Wren, pevně svírající kliku dveří, "duh. Budeme se muset dovnitř dostat jiným způsobem."
"Takhle?" zeptala se Keira, doběhla ke kusu dřeva přeťatému laserem a vší silou jej hodila na nejbližší okno. Dřevo se jen odrazilo, a žuchlo na zem.
"No, takhle právě ne," odpověděla Wren, "tohle okno je dělané tak, aby odolalo právě třeba laserové střele. Hoď na něj granát, a odrazí se ti do ksichtu. Ne, tady bude zapotřetí něco docela jiného..."
Sundala si z krku řetízek.
"Jistě! Meteokolosium!" pousmál se Winn.
Wren přiběhla k oknu, zachytila se parapetu, vytáhla se na něj, a pak začala škrábat do skla svým amuletem z nejsilnějšího kovu na planetě. Vytvořila v něm malé kolečko, tím pak protáhla ruku a okno zevnitř otevřela.
"Dovnitř, rychle!" šeptla na své kamarády.
Po chvilce stáli všichni tři v tmavé místnosti, jež působila jako nějaký sklad. Byla plná dřevěných beden. Nebyly na sobě hezky poskládány, spíše byly po místnosti nahodile poházeny, a některé byly dokonce poničeny. Vypadalo to, jako by zde došlo k nějaké potyčce, nebo jako kdyby se sklad pokusil někdo vykrást, a nikdy po něm nebylo uklizeno.
Winn se sklonil k jedné rozbité bedně, a vytáhl z ní drobný samopal. "Wow," řekl šeptem.
Wren opatrně otevřela dveře místnosti. Byly odemčeny. Potichoučku proklouzla na prostornou chodbu s tmavě modrými stěnami. "Žádný alarm," řekla tiše, "pojďte."
Keira s Winnem ji následovali, a opatrně se po chodbě procházeli. Winn mířil každým směrem malým sapíkem, a zubil se u toho: "Fakt to stálo za to, Keiro."
"Vypadá to, že základna je úplně opuštěná," řekla Wren, "na podlaze je prach, na stěnách tisíce pavučin... a jestli tady někdy fungoval nějaký alarm, asi už ho pěkně dlouho nikdo nedobil."
Vstoupila do místnosti, jejíž dveře byly nejblíže jejím rukám. Jednalo se o ložnici. Byl to něčí pokoj. Vypadalo to v něm hrůzně. Židle ležela na zemi, stůl byl obrácený, zrcadlo rozbité, na posteli se nacházely rozcupované peřiny. Také chytaly prach.
"Můj ty bože," zašeptala Keira, "co se tu asi stalo?"
Vedlejší místnost vypadala podobně. Wren se v ní odvážila potrhanou peřinu zvednout, a pak zbledla hrůzou. Na rozdrápané matraci se nacházela zaschlá krev. Táhlé, snad jakýmisi drápy způsobené rány byly pokryty zaschlou krví, občas tvořící drobné, nabublané hrbolky. Dívka okamžitě sáhla do batohu pro zkumavku, a pomocí pinzety kus toho zvláštního "strupu" odtrhla, načež jej do zkumavky přemístila.
"Necháme udělat další analýzu DNA?" zeptal se Winn, též zbledlý ve tváři.
"Moc by mě zajímalo, čemu... komu... tohle patřilo," odpověděla Wren.
Keira si povšimla, že v rohu místnosti se nacházela černá bota. Sehnula se pod stůl, pokrytý roztříštěným sklem, dost možná z nějaké sklenice či lahve, a botu vytáhla. Štítila se prachu, kterým byla pokryta, a krve nacházející se na její špičce, ve které se nacházel velký otvor. Předala ji Wren.
"Velká. Tipla bych, že patřila nějakému chlapovi z týmu," řekla tiše Wren.
"Jack? Jack Owen? Pierre Leroy? Akihiko?" přemýšlel nahlas Winn.
"Těžko říct," odpověděla Wren, a z batohu vytáhla velký plastový sáček, do něhož botu vložila, "jsou ale způsoby, jak to zjistit."
"Nebudeš brát každý kus oblečení nebo každou botu, kterou tu najdeme, že ne?" zeptal se jí Winn.
"Hodlám vzít všechno, co půjde vzít," odpověděla mu zcela vážně Wren, aniž by se mu přitom podívala do očí, zatímco nový vzorek schovávala do batohu, "tohle je důležitá věc, Winne. Něco se tu stalo. Něco... něco se jim přihodilo, a oni... oni už pak o sobě nikdy nedali vědět."
"Prosím, neotevírej další dveře," řekla jí Keira, "mám z toho hodně zlý pocit."
"Byl to tvůj nápad vtrhnout sem," usmála se Wren, a rukou si přejela přes vlasy až k temenu, "nebuď třasořitka. Nepřidávej se tady k panu Wilkinsonovi."
"Hele!" naštval se Winn. Keira na něj poděšeně pohlédla. Měla strach v očích.
V další ložnici našla Wren hotovou spoušť. Zaschlou krev na koberci, stlačené kulky ze střelné zbraně nahodile poházené po místnosti, rozpůlené černé brýle, postel převrácenou na bok. Prohledala noční stolek, a našla v něm notes formátu A5 s černou obálkou a s logem CH. Horlivě jej otevřela, a začala číst. Winn a Keira opatrně vstoupili do pokoje asi dvě minuty poté, co jej sama prozkoumala.
"Poslouchejte," řekla tajemně, "tohle patřilo Rogeru Neillovi. Na první stránce má dokonce nalepenou vlastní fotku, selfíčko... v době, kdy tenhle deník psal, měl o dost delší vousy, než jak si ho lidi pamatujou. Přečtu vám jeho poslední zápisek."
Na poslední straně deníku stálo: "Věděl jsem, že to byla chyba. Všechno to byla chyba. Jestli to odneseme, budiž. Řekli jsme si o to. Říkali jsme si o to pěkně dlouho. Hrozně rád bych, aby se všecko dalo do pořádku, abychom byli v bezpečí, abych mohl ještě zítra..."
"A pak je na té stejné stránce tahle krvavá šrafa," řekla Wren, a stránku svým druhům ukázala, "mrazí mě z toho."
"Datum tam není?" zeptala se Keira.
"Ne. Většina deníku vlastně nemá žádná uvedená data... vypadá to, že si do něj prostě psal to, co se mu právě zachtělo," odpověděla Wren.
"Jsou tam nějaké informace o tom, co... co ho tak děsilo? Co byla ta chyba? O co si Lovci kryptidů říkali?" ptal se Winn.
"Přečteme to doma," řekla Wren, a deník schovala do dalšího plastového sáčku, jenž pak umístila do batohu.
"Ty kráso," vydechl nevěřícně Winn, "jim se něco muselo stát. Něco hodně, hodně zlého!"
Když jeden za druhým opouštěli místnost a mířili ke schodům vedoucím do prvního patra, vynořila se za rohem chodby opět ta temná figura. Zvedla ruku, a čímsi na ně namířila. Nebyla to zbraň, snad šlo jen o nějaký tablet či mobilní telefon. Nejspíše si je natáčela. Žádný z trojice si jí opět vůbec nevšiml.
V prvním patře se nacházela kuchyň. Na sporáku byly poházeny pánve a kastroly. Skříňky byly prostříleny, že se sotva držela zdí. Velký kulatý stůl byl rozčtvrcený, zem byla pokropena použitými náboji, pod roztrhanou záclonou našel Winn poničenou laserovou pistoli. Nesla stopu po čemsi ostrém.
"Páni. Je čest tohle držet v ruce," usmál se smutně Winn, "kdo ji asi držel poslední?"
"Vypadá to, že jí něco... podrápalo," řekla Wren, "podívej se na velikost té stopy. Muselo to mít hnáty jako svině."
"Muselo tu dojít k nějakému incidentu," zašeptala Keira, "myslíte... myslíte, že mohli přežít?"
Winn neodpovídal. S hrůzou v očích tiskl poničenou laserovou pistoli mezi dlaněmi.
Wren také mlčela. Prohlížela si kuchyň, a oči jí ulpívaly na zaschlých krvavých skvrnách na světle modrých zdech. "Fakt těžko říct."
Keira vydechla, a přišla k ledničce, jež jako jediná věc v místnosti působila netknutě. Otevřela ji, a vypískla hrůzou. Uvnitř se nacházel zdaleka nejhorší objev ze všech.
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat