sobota 24. července 2021

Démon Curupira (4/10)

Z Curupiry, dříve jemné a poměrně naivní ochránkyně Amazonského deštného pralesa, se stal démon. Traumatizována svou smrtí, kterou způsobili lidé, a následně navrácena mezi živé, rozhodla se Curupira bojovat proti těm, kteří její pralesní domovinu a její zvířecí obyvatele ohrožují. Pokusila se o zabití lovce Duarteho Ribeira. Způsobila strašný masakr u vesnice Jauató. Brutálně zavraždila pytláka Rogéria Sequeira. A hodlá v sadistickém mučení nepřátel lesa pokračovat. Teď, když ji už nedoprovází její nejlepší kamarád, kompsognátek Lil, jenž byl ztělesněním posledních zbytků jejího svědomí, je Curupira odhodlána spáchat ty nejhorší činy. Třeba je to tak ale správně. Třeba si lidé opravdu nezaslouží víc, než válet se ve vlastní krvi. Curupira ostatně o jejich zvrácenosti věděla už dlouho předtím, než ji na čas zbavili života... Zatímco se zuřivá ekoteroristka snaží vnést strach do srdcí lidských chamtivců, stává se cílem Juana Paredese, synovce paralyzovaného Duarteho Ribeira, a Isabelly Cardony, strážkyně rezervace Tanimboca na jihu Kolumbie, která se s Curupirou spřátelila v den její smrti. Oba ji hodlají vypátrat, mají s ní však velice odlišné úmysly.

DÉMON CURUPIRA, ČÁST ČTVRTÁ:
Mezi šedavými oblaky se objevilo několik teček. Pomalu jim narůstala křídla. Dlouhá, kožovitá, a sotva se pohybovala. Z předku každé tečky se počal rýsovat podlouhlý patvar, jenž se měnil v bizarní, zubatý zobák. Čím více se tečky blížily, a čím více se měnily v přežívající ptakoještěry, kterým Amazonie i po milionech let od vyhynutí jejich příbuzných z většiny jiných částí světa poskytovala bezpečné útočiště, rostla po jejich drobných, hubených tělíčkách hustá srst. Se skřekavým pištěním se hejno drobných létajících plazů přiblížilo k vrcholku nízké stolové hory, vyrůstající jako neléčená boule z hlubin pralesa, a přeletělo nad hlavou malé dvounohé bytosti, jež si hověla na skalním výstupku obrostlém kapradinami. Napodobila volání těch vyslanců pravěku, a oni jí odpověděli ještě hlasitějšími skřeky. "Jsou skvělí," řekla malá blondýnka oděná v listí. "To ano. Jako všichni obyvatelé pralesa," ozvalo se zpoza ní, a z houštin vystoupila její matka. Vzhledem se od sebe příliš nelišily. Malá Curupira vypadala, jako by byla dokonce klonem své matky. "Nasbírala jsem další bobule. Nechceš si dát?" zeptala se starší Curupira svého potomka, který se radostně usmál a rozběhl se směrem k nedaleké jeskyni. V ní se bobulemi ládovaly i další Curupiry. V celém jeskynním systému, v té změti temných chodeb, jich tu žily alespoň stovky. Byly tiché, jen sem tam spolu některé z nich promluvily. A vypadaly všechny skoro stejně. Nenacházel se mezi nimi jediný zástupce samčího pohlaví. Ti se již po desítky tisíc generací nerodili. K přežití potřebovaly Curupiry jen jedna druhou, a potomky přiváděly na svět jen s malou pomocí ostatních samic. Žily v tomto pralese dlouho, a dařilo se jim tu. Avšak před nedávnem do jejich světa vkročili cizinci. Také chodili po dvou, ovšem ani v nejmenším se svým chováním nepodobali původním lidským obyvatelům Amazonie. Ne, tihle byli drzejší, krvelačnější, a vůbec neměli respekt k přírodnímu světu. Každá z Curupir trávila většinu dne tím, že před nimi chránila mlčenlivé obyvatele pralesa. Malá Curupira se už nemohla dočkat, až se k nim na jejich výpravách přidá. "Kdy už budu moci jít do pralesa s vámi?" zeptala se jen tak poté, co vytáhla z velkého proutěného košíku hrst bobulí. "Ještě čekej," odpověděla jedna z jejích sester. "Až budeš trochu větší. A možná... až budeš chápat věci trošku jinak," zněla další upřímná odpověď. "Ale já chci chránit ostatní druhy už teď," řekla malá Curupira. "Teď ještě nejsi tím, čím bys měla být. Musíš trošku vyrůst, a nechat v sobě probudit svou sílu. Bez ní toho zmůžeš jen málo," řekla dospělá Curupira sedící na skalní římse, asi dva metry pod stropem jeskyně. V těchto chvílích matka malé Curupiry zahlédla z vrcholku hory něco děsivého. Lesem se vinul obrovský had. Had těl dvounožců, proti nimž Curupiry bojovaly. A nesl stovky pušek, samopalů, pistolí, pochodní, elektrických bodců k pohánění dobytka, lan a řetězů. Lidští muži i ženy, ozbrojení po zuby, maršovali jako vojsko rozzuřených mravenců legionářů směrem k úpatí stolové hory. Po ptakoještěrech, kteří se je svým otřesným, uši rvoucím skřekem snažili od pochodu k hoře odradit, začali bez smilování střílet. Jedno kožovité křídlo končilo dokonale prostříleno po druhém. Nebeští vyslanci prehistorického světa padali k zemi. Starší Curupira věděla, co bude následovat. Nebylo možné, aby všechny ochránkyně pralesa rychle opustily jeskynní systém, a rozutekly se do pralesa. Mohla je však před příchodem nenávistných lidí ještě varovat, a možná i poslat několik z nich pryč. V pár vteřinách byla v jeskyni, a oznámila příchod nepřátel ostatním Curupirám. Z hrdel se jim dral strašlivý ryk. Malá Curupira nedokázala pochopit, proč byly tolik naštvané. Nechápala, proč se lidé přišli pomstít. Nechápala ani koncept pomsty. "Utíkej do pralesa, a najdi si tam nějaké přátele. Stačit bude i jeden. Jestli chceš chránit prales a jeho obyvatele, musíš mít spojence. Nemusí vypadat jako my. Mohou být šupinatí, opeření, pokrytí srstí. Umíš napodobovat jejich zvuky, lehce se s nimi tedy domluvíš. Toto je tvá šance opustit stolovou horu. Zkus v lese přežít pár dní. Pak se třeba vrátíš, ale udělej mi tu radost, a zkus se o sebe na nějaký čas postarat sama," řekla malé Curupiře matka, vytáhla ze zlatých vlasů rudou čelenku a symbolicky jí svému potomkovi darovala. Naivní dítě se pousmálo, docela radostné z toho, že konečně dostalo šanci prozkoumat okolí svého domova, a začít se učit skutečnému Curupiřímu životu. Opustilo vrcholek hory s ještě několika zástupci svého druhu, podobně starými. Ti se ale v pralese ztratili. Něco se jim asi stalo, možná je potkalo nějaké neštěstí. Malá Curupira tehdy nedokázala pochopit, co přišli lidé její matce, sestrám, tetám a babičkám udělat. V ten den měla legenda o Curupiře skončit. Amazonie měla zůstat nechráněna, a lidé si v ní měli dělat, co se jim zachtělo. Avšak v hlubinách posledních, neprozkoumaných končin toho pralesa se vyvíjel jejich nepřítel. Dlouho si hrál s malým kompsognátkem, prvním tvorečkem, se kterým se tu skamarádil. Proč zůstala stolová hora opuštěná, a proč byl její vrcholek celý vypálený, to malá Curupira nechápala. A trvalo jí ještě léta, než se jí v hlavě dalo všechno dohromady. Smutek v sobě potlačovala, možná i proto, že jej začala cítit tak dlouho od toho osudného dne. Teprve když vyrostla natolik, že jí rudá tiara do vlasů konečně sedla, teprve, když matku začala připomínat i svým vzrůstem, a když byla zrazena lidmi ještě hůř, probudila se v ní ona dávná síla, poháněná nejmocnějším nástupcem smutku. Ďábelským vztekem.


V ulicích Paraíby zavládl chaos. Lidé utíkali z jedné ulice do druhé, a vyřvávali na celé kolo, co nového se ve vesnici objevilo. Na střeše starostova domu se v mihajícím světle jejich baterek leskla kovová tyč s ostrým koncem. Na něm byla nabodnuta hlava Rogéria Sequeira. Z jeho bezvládného, zuboženého, roztrhaného těla se mnohým dělalo špatně od žaludku. Jeho zkrvavené boty se dotýkaly starostových oken. Za Rogériovým tělem stála na střeše děsuplná bytost. Její zlaté vlasy plály jako ohnivé plameny, a její rudé oči svítily i v černočerné tmě. "Víte, co byl tento člověk zač?!" zvolala Curupira na vyděšený dav. "Byl to člověk z naší vesnice! Vy jste ho zavraždila! Co jste to za zrůdu?!" ozvalo se z davu. "On se zase pokusil zabít jednoho tamarína. A dostal za to, co si zasloužil. Stejně jako vy! Nebudu vás tady teď pobíjet všechny, ale upozorňuji vás, že jakmile někdo jenom sáhne na lístek stromu nebo peříčko ptáka, otevřu mu zaživa břicho, roztrhám mu vnitřnosti a narvu mu je do nosu a úst!" reagovala na to Curupira. Pak Rogériovo tělo z tyče sejmula. Viselo na ní už dost dlouho, přesněji několik desítek minut, než si ho v noční temnotě kdosi, možná samotný starosta obce, konečně povšiml a upozornil na něj ostatní. Hodila ho mezi dav, ozval se něčí vřískot, a nějaká náctiletá dívka jím zůstala zalehnuta. Curupira seskočila ze střechy, a všichni od ní vyděšeně ustoupili. "Všechny pytláky, dřevorubce, prostě všechny, kteří ničí prales, si tady najdu. A ukážu vám, čeho jsem schopná," varovala je. Zatímco se pak snažili poraněnou dívku vytáhnout zpod Rogériova zmasakrovaného těla, Curupira se ztratila v temnotě. Později té noci se o ní bavilo několik mužů z vesnice v baru Boa cerveja é igual a vida emocionante. "Aquela bruxa! Essa Curupira... ela acha mesmo que vai nos assustar jogando algum idiota morto na nossa frente?" "O Sequeiro era um idiota. Eu o teria matado apenas para calá-lo. O cara estava louco. Suas histórias... psicóticas como o inferno." "Mas se ela cumprir sua promessa... ela pode matar todos nós!" Bavili se mezi sebou tři muži. Všichni si přivydělávali jako pytláci, a prodávali kůže zabitých zvířat jakémusi překupníkovi, který je pak odesílal do Peru. "Qual a importância do Curupira?" zeptal se stařík sedící v rohu baru. Jeho oči jasně svědčily o opilosti. "Zabila desítky lidí v Jauató. O tom jste neslyšel, vy starej idiote?" zeptal se jeden z pytláků. "No a co. Život je stejně krátký. Zvlášť, když už na většinu věcí, aspoň z poslední doby, zapomínáte... Olha, pessoal," řekl stařík, vstal od stolu, zavrávoral, a pak vytáhl ze své tašky mrtvolu vačice. "Jak se jmenuje... seu chefe?" zeptal se jich. "Co s tím chceš dělat? Smrdí to, jak tvoje kalhoty, dědku," odpověděl jeden z pytláků. "Potřebuju peníze. Estamos vivendo tempos difíceis. Jen pár realů, pánové. Prosím. Můžete si to vzít, a poslat to tomu překupníkovi," řekl stařík. "Máš jenom jedno zvíře? To je málo. Jeden real, dědo." "Dva. Anebo tři, prosím." "Vá para o inferno." "Nebo možná jen na hřbitov," ozvalo se od dveří. Stál v nich démon, o kterém před chvílí pytláci diskutovali. Zastavilo se jim srdce. V uměle osvětleném, malém baru se zdála Curupira větší, než před pár hodinami v temnotě noci. Přistoupila k barovému stolu a položila na něj zakrvácené lidské prsty. Půjčila si je od Sequeira. Barmance, která se zrovna do místnosti vrátila s novou vlaškou whiskey, se okamžitě udělalo špatně, a dala to hlasovými projevy dost výrazně najevo. Jeden z pytláků okamžitě sáhl po noži a na démona jej vytasil. "Kdo zabil tu vačici?" zasyčela Curupira. "Fui eu, meu filha. E que criança linda você é..." řekl stařík, a zase zavrávoral. Curupira vytrhla mladšímu pytlákovi nůž z ruky, a hodila ho starci do obličeje. Zmítal se na zemi, a řval. Mladší pytláci se rozhodli démonovi postavit, a jeden z nich zvedl židli, kterou na něj pak hodil. Curupira ale uhnula, skočila na barový stůl, kopla patou obráceného chodidla jednoho z nich do obličeje, a agresora chytila rukama za hlavu. Měla obrovskou sílu, nedokázal se jí ubránit. Práskla mu obličejem o stůl, a zabodla mu drápovitý nehet ukazováčku pravé ruky hluboko do ucha. Poslední pytlák ji hned nato střelil do boku. Curupira zasyčela ještě mocněji, a obrátila se proti němu. "Umři, přízraku," řekl muž, a napálil jí několik kulek do hrudi. "Pořád se ještě zřejmě dost nebojíte, co? Ta mrtvola vás dostatečně nevyděsila. Ani natrhané prsty z ní. Tak kam mám ještě jít? Čeho se vlastně bojíte?" zapřemýšlela nahlas Curupira, a jakmile do ní pytlák vystřílel zásobník, stiskla jeho krk, a vysála z jeho těla životní energii. Řval, pokoušel se bránit, ale vše, co po něm zůstalo, byl jen dutý tělní obal, vybělený jako smrt. Z hrdla se mu dralo poslední sténání, a trvalo minuty, a minuty, a minuty. Démonická ochránkyně pralesa se mezitím před ním zcela zregenerovala. Jako na posledního se vrhla na barmanku. "Udržuješ ty odporné lidi naživu tím, že jim dáváš napít. Jsi jedním z nich," řekla jí, zabodla jí nehty do čela, a pak jí prudce zaklonila hlavu tak, až barmance popraskaly krční obratle. Paraíbem i okolím se brzy rozšířila zpráva o tom, co se v baru přihodilo.


Na mýtině západně od vesnice, pár stovek metrů od břehů Lago do Tomaniquá, přistálo malé, bílé letadlo. Přiletělo sem z Bom Único, což bylo první místo v brazilské Amazonii, kam se Isabella Cardona vypravila z rezervace Tanimboca v Kolumbii. Bylo to totiž to jediné místo, které nabízelo relativně levné lety do Paraíby. Balbina ani Acaraí, přestože byly Paraíbě do značné míry trochu blíže, nepřipadaly z finančních důvodů v úvahu. Časné ranní paprsky ozařovaly deštný les, a oznamujíce nový den vrážely do oken obyvatel vesnice. O vraždě v baru se psalo na dvou brazilských zpravodajských webech, a kromě Isabelly do Paraíby přiletěla i brazilská federální policie. Přírodovědkyně z Kolumbie si při procházení ulic vesnice a sledování desítek mačo policistů nedokázala pomyslet, jací hrubiáni to byli. Neustále bušili na dveře domků místních, a vyptávali se jich na možné informace o útoku, na informace o Curupiře a na mrtvolu Rogéria Sequiera. Kdo byl příliš rozespalý a neodpovídal, dostal klidně i ránu pěstí do obličeje. Jedna žena se kvůli tomu rozbrečela. "Co to ksakru děláte?! Takhle se nemůžete chovat k lidem!" vykřikla Isabella, když to spatřila. Mluvila schválně anglicky, protože si svou portugalštinou nebyla zrovna jistá. Rozuměla jí spíše pasivně, ale tak dobře jako angličtinu nebo pochopitelně svou rodnou španělštinu ji neovládala. Policista si jí ani nevšiml, a ještě zabouchl uhozené ženě dveře jejího vlastního stavení přímo před nosem. Na Isabellino kroucení hlavou pak odpověděl nechutným plivnutím do trávníku. Isabella se musela pousmát. Jestli je Brazílie takhle zpackaná, tak se ani Curupiře nedivím, že dělá to, co dělá, pomyslela si Isabella. A to by se teprve vyřádila v té vzhůru nohama obrácené Kolumbii! Přece jenom se jí nakonec podařilo najít nějakého slušnějšího policistu, seržanta Marcose Gaidó. Zavalitý, sto šedesát centimetrů vysoký chlapík s až směšně úzkým knírkem, kterým dle jejího úsudku seržant parodizoval jednu nelidskou nestvůru, Isabelle vysvětlil, že Curupira se přes noc zřejmě zdržovala v okolí baru a čekala na vhodnou příležitost k útoku jeho zákazníků. Ukázal jí také mrtvolu vačice, kvůli níž zřejmě celou masovou vraždu spáchala. "Chudák zvíře. Jak má zničené nohy... který amatér ho vůbec připravil o život?" zeptala se sama sebe Isabella. Marcos jejímu mumlání rozuměl. "Jmenoval se Ricardo Seiceira," odpověděl, jako by její otázku vzal doslovně. Na jeho otázku, proč se vlastně o Curupiru zajímá, odpověděla však pravdivě i Isabella: "Znala jsem ji, a potřebuji s ní mluvit." Cítila nutkání zjistit o Curupiřině motivech více. Tušila, že ochránkyně pralesa se ztratila, a že potřebuje někoho, kdo jí pomůže. Nejprve ji však potřebovala vypátrat. A nemusela hledat daleko. Stopy vytvořené malými šlapkami, a směřující od okraje pralesa po prašné cestě až k baru, značily, jakým směrem démon šel. Stačilo jít po nich opačným směrem, než kterým směřovaly. Když Isabella démona vystopovala, seděl u stromu, a smál se. Nahlas. A jaký ďábelský smích to byl. "Curupiro?" oslovila jej Isabella. Prudký pohyb hlavou, a rudé oči Curupiry pohlížely do těch jejích. Byl v nich takový vztek, a taková vášeň pro zabíjení, že začal instinkt Isabelle velet, aby utekla. Aby vzala nohy na ramena co nejdřív. Zapřela se tomu však. "Curupiro, jsi to ty, že? Pamatuješ si na mě? Jmenuju se Isabella," řekla Kolumbijka. V Curupiřiných očích cosi zhaslo. Rudá zloba stále převažovala, ale ta sadistická část její osobnosti jako by se náhle vytratila. "Isabella Cardona," řekla tiše Curupira, a vstala. Když ji teď Isabella uviděla v obleku ze zčernalého, spáleného listí, a s těmi širokými rameny a zářivou rudou tiarou na hlavě, opět trochu zapochybovala o tom, že je to ta stejná Curupira. Musela vyrůst, změnila se. "Poznáváš mě. To je skvělé. Poslouchej, přišla jsem za tebou, protože jsem se dozvěděla, že ubližuješ lidem," řekla Isabella. "Přišla jsi mě zabít?" zeptala se Curupira a opět se ďábelsky usmála. "Ne, ani náhodou!" zagestikulovala divoce rukama Isabella. "Chci s tebou mluvit. Prosím... chci si jenom promluvit. Slyšela jsem o tom, co děláš, a chtěla bych vědět, proč. Chci ti pomoct." "Pomoct? Ale já pomoc nepotřebuji," řekla Curupira, a k Isabelle se rychle přiblížila. "Pomoc potřebuje jedině prales. A já mu jí dávám," sykla naštvaně. "Nech mě s tebou promluvit, prosím. Slibuju, že ti nic neudělám. Znaly jsme se, dokonce jsme se spřátelily. Jistě si to všechno pamatuješ... Nemyslíš, že jdeš moc daleko? S tímhle vším?" pokračovala poněkud poděšeně Isabella. Curupiřiny oči znovu zažehly. "S čím? S trestáním těch, kteří zabíjejí nevinné obyvatele pralesa? Začali tu válku sami. Vím, že jsi jedna z mála z nich, kteří přírodu chrání a neničí ji. Díky tomu jsme si rozuměly. Ale co ty vůbec víš o tom, čeho jsou schopní? Až teď si uvědomuji, co si zaslouží. Za všechno... všechno, co kdy provedli!"

Pokračování příště...

Žádné komentáře:

Okomentovat

Nejčtenější