Který pravěký tvor to je? Týden 21. #1

Tak, a začíná jednadvacátý týden kvízu "Který pravěký tvor to je?", během něhož přeskočíme z ledna 2022 do února 2022! Nezapomeňte, že zúčastnit se během týdne může každý z vás, prostě jen do soboty, kdy vydám "odhalení", napište rodové jméno popisovaného živočicha do komentáře, a dostanete diplom! A jde se na to!

#1: Tento živočich je znám na základě fosilií nalezených v jižní Číně.

Klidně si tipněte, oč by se mohlo jednat! První nápověda je velmi obecná, ale v průběhu týdne si jistě uděláte lepší obrázek o tom, co by to mohlo být!

Který pravěký tvor to je? Týden 20. - Diplom

Dvacátého týdne kvízu "Který pravěký tvor to je?" se opět zúčastnila Kaatedocus, začež jí patří velký dík i diplom!

Ve čtvrtek jsi uvedla, že oním patagonským abelisauridním dinosaurem, kterého nápovědy popisovaly, byl Skorpiovenator, a samozřejmě jsi měla pravdu! Gratuluji, a předávám Ti tento diplom s usmívajícím se skorpiovenatorem od Lucase Atwella. Abych řekl pravdu, měl jsem trošičku problém s umístěním textu do obrázku, a protože nic, co jsem vyzkoušel, nebylo úplně "naplňující", nakonec šel text přímo do dinosaurovy tváře. Doufám, že Ti to nevadí... 

Tak dobře, máme za sebou dvacátý týden kvízu, ale jak jsem slíbil v pátek, před námi jsou ještě další dva! Zúčastní se jich třeba i více soutěžících? Rozhodně zkuste během příštího týdne své štěstí - i vy budete mít šanci vyhrát diplom!

Který pravěký tvor to je? Týden 20. - Výsledek

Dvacátý týden kvízu "Který pravěký tvor to je?" se nám nachýlil ke konci. Nyní je na čase, abych uvedl, které zvíře bylo čtyřmi nápovědami vydanými v uplynulém týdnu popisováno!

První nápověda naznačila, že tento tvor žil v Patagonii přibližně před 95 miliony let. Podle nápovědy druhé se jednalo o teropodního dinosaura z čeledi Abelisauridae, a podle středeční nápovědy byly jeho fosilie nalezeny v souvrství Huincul, přičemž ze všech tamních abelisauridů byl tento rod největší. Poslední, čvrteční nápověda, podle níž jméno tohoto zvířete znamená v překladu do češtiny "lovec štírů", už jen potvrdila, že naším tajemným zvířetem byl...

Skorpiovenator!

Obrázek týdne 28. 1. 2022

To nám ten leden rychle utekl! Tedy skoro, protože nám z něj zbývají ještě čtyři dny, včetně dneška. Rozhodl jsem se věnovat poslední lednový Obrázek týdne sauropodům, a při surfování po internetu jsem narazil na toto krásné dílo kanadského ilustrátora pravěku Michaela Skrepnicka, který vlastní web Dinosaurs in Art. Tento konkrétní obrázek byl umístěn na blog Fragments of Ancient Lives na mikroblogové síti Tumblr v roce 2012. Pokud náhodou rádi sledujete, jak se spolu (třeba v televizi) mlátí lidi, pak se vám tento obrázek, přenášející umění boxu na další level, jistě zalíbí.

Popisek k obrázku: Dva samci sauropodního dinosaura druhu Jobaria tiguidensis se do sebe pořádně pustili. Bojují o skupinu samic, které jejich zápas sledují z nepříliš velké vzdálenosti. Panuje období sucha, šťavnaté vegetace pomalu ubývá, a zápasníci jsou poněkud pohublí, ač ne tolik, aby neměli sílu se jeden druhému postavit. Jsou tolik odhodlaní, že se postavili na zadní, a započali dost možná nejstarší boxovací zápas v historii naší planety. Jobaria nalevo uštědřuje svému sokovi bolestivou ránu přední pravou končetinou. Zasažený otevírá tlamu, z hrdla se mu dere bolestné skučení, a krk se mu v šoku otáčí, hlava směřujíc vzad. Kdo ví, zda je to poslední rána, kterou schytá. Jobarie jsou houževnatými zvířaty, schopnými vydržet téměř cokoliv. Jedno je jasné - ať už se na tomto bitevním poli stane cokoliv, ani jeden ze samců nezemře. Bude-li to nutné, slabější ustoupí, a na okraji lesa opět nastane klid. Jobaria byla popsána Paulem Serenem v roce 1999 na základě pozůstatků nalezených v souvrství Tiourarén v nigerském regionu Agadez. Scéna se odehrává v západní Africe v období střední jury, před 162 miliony let.

Velkolepé dílo, že ano? Představte si, že byste se mohli vrátit v čase do pravěkého Nigeru, a přesně takový souboj jobarií vidět na vlastní oči... Co dalšího pro vás chystám? S jistotou vám mohu prozradit, že další dva týdny budou patřit kvízu "Který pravěký tvor to je?", neboť nápovědy jsou již přednastaveny, aby postupně vycházely téměř až do půlky února.

Ještě bych chtěl zmínit jednu věc, opět s prehistorií nesouvisející. Ano, musím se opět vrátit k nejúspěšnějšímu a nejlepšímu filmu roku 2021, jenž je v současnosti 6. nejvýdělečnějším (počítáme-li si inflací) v historii! Vsadím se, že jste již Spider-Man: Bez domova viděli, a je vám tedy známo, proč byli fanoušci jako já tolik dojatí - Tobey, Andrew a Tom v jednom filmu! Historicky první rozhovor se všemi třemi představiteli Petera Parkera byl včera uveden na YouTube - doporučuji se na něj podívat, je opravdu super! 

Který pravěký tvor to je? Týden 20. #4

Poslední nápověda je tu! Nyní budete ujištěni, že jste správně uhodli, o kterého patagonského dinosaura vlastně jde.

#4: Jméno tohoto zvířete znamená v překladu do češtiny "lovec štírů".

Uhodnete-li, oč se jedná, nebo jste to už během týdne uhodli, dostanete v neděli diplom!

Který pravěký tvor to je? Týden 20. #3

Odbila dvanáctá, a je čas na třetí nápovědu!

#3: Fosilie tohoto dinosaura byly nalezeny v souvrství Huincul. Ze všech tamních abelisauridů byl tento rod největší.

Vsadím se, že už je vám to jasné. Kdybyste však náhodou přece jen potřebovali ještě jednu nápovědu, vraťte se sem zítra kdykoliv po dvanácté, a budete ujištěni, že váš guess je správný. Teď s ním jen honem do komentáře!

Který pravěký tvor to je? Týden 20. #2

Podle druhé nápovědy...

#2: Jednalo se o teropodního dinosaura z čeledi Abelisauridae.

Že bychom na to tentokrát šli trochu moc rychle? Klidně si už tipněte, nic tím neztratíte!

Který pravěký tvor to je? Týden 20. #1

Začíná nám dvacátý týden kvízu "Který pravěký tvor to je?". Pro případné nové soutěžící zopakuji, že můžete napsat rodové jméno živočicha, jenž je nápovědami popisován, kdykoliv během týdne (tedy do soboty) do komentářů, a máte šanci vyhrát diplom, jenž vám pak bude udělen v neděli! První nápověda je jistě velmi obecná, ale měla by vás pomalu nasměrovat...

#1: Tento tvor žil v Patagonii přibližně před 95 miliony let.

Podobně jako minulý týden, ani tentokrát se nebudu snažit dělat vám to moc těžké!

Který pravěký tvor to je? Týden 19. - Diplom

A máme tu neděli, tudíž přišel čas předat diplom účastníkovi a zároveň vítězovi 19. týdne kvízu "Který pravěký tvor to je?". Zúčastnila se ho Kaatedocus, začež jí moc děkuji... Přejděme nyní k předání diplomu!

Ve středu jsi podle nápověd uhodla, že oním tajemným prehistorickým živočichem byl Nothosaurus. K výhře Ti gratuluji, a doufám, že se Ti tento diplom bude líbit! Obrázek je dílem Juliana Johnsona-Mortimera. 

Zítra vkročíme již do 20. týdne kvízu "Který pravěký tvor to je?". Které zvíře asi budou nápovědy popisovat? Který tajemný živočich se tedy bude moci objevit na vašem případném diplomu? Jsem si jist, že se to v rámci příštích pár dnů dozvíte...

Který pravěký tvor to je? Týden 19. - Výsledek

Devatenáctý týden kvízu "Který pravěký tvor to je?" je u konce, a tak je na čase odhalit, kterého živočicha jsem to těmi čtyřmi zapeklitými nápovědami vlastně popisoval. Bez dalšího protahování jdeme na to!

Podle první nápovědy žil tento tvor ve středním až pozdním triasu. Podle nápovědy druhé se jednalo o plaza, jehož životní styl by se dal připodobnit k životnímu stylu tuleně. Ve středeční nápovědě bylo uvedeno, že jeho fosilie se našly v Evropě (např. v Německu, Švýcarsku nebo Nizozemí), v Asii (např. na území Izraele nebo Číny) a v severní Africe, a že po něm byl pojmenován celý řád mořských plazů. Poslední nápověda, podle níž byl dlouhý 3 metry a vystupoval v první epizodě Monster pravěkých oceánů od BBC, už jen potvrdila, že to byl...

Nothosaurus!

Obrázek týdne 21. 1. 2022

Dnes máme předposlední lednový pátek. I přesto, že si stále někteří z nás mohou užívat mrazivějšího počasí, rozhodl jsem se zařadit mezi Obrázky týdne poměrně svěží, možná trošičku jarnější či letnější dílo. Ve vzduchu se přece jen častěji nacházíme o letních prázdninách, kdy létáme do neznámých končin, nikoliv během sněhobílé zimy. Tento nádherný obrázek je dílem paleoilustrátora a herpetologa Gabriela N. Ugueta. Rozhodně vám mohu doporučit podívat se i na další z jeho děl - všechna jsou totiž výtečná.

Popisek k obrázku: Dva jurští ptakoještěři druhu Campylognathoides liasicus provádějí akrobatické kousky na krásně modré obloze, zdobené čistými bílými oblaky. V poměru k velikosti těla mají poměrně dosti dlouhá křídla, měřící od špičky jednoho po konec druhého přes devadesát centimetrů. Jejich zobáky jsou vybaveny velmi ostrými, ovšem nepříliš velkými zuby, perfektními k uchycení ryb. Je možné, že se jakási vodní plocha se spoustou potenciální, ploutvemi obdařené kořisti nachází právě pod nimi. Campylognathoides nalevo otevírá tlamu, a vydává z hrdla pískavý, pronikavý zvuk, kterým se dorozumívá se svým v tuto chvíli tišším společníkem. V současné době patří do rodu Campylognathoides tři druhy, byť jeden z nich je sporný (jedná se o indickou specii, popsanou v roce 1978). C. liasicus byl popsán na základě nálezů ve württembergském liasu na historickém území Švábska. Přestože bývá tento živočich obecně považován za piscivora, někteří odborníci, mezi nimi Mark Witton, s tímto závěrem nesouhlasí, a považují jej spíše za prehistorickou obdobu dnešních dravých ptáků, kupříkladu sokolů. Možná tedy tito dva létající plazi neslídí po rybách, ale po menších ptakoještěrech, na které by se mohli z výšky snést!

Minulý týden jsem zmiňoval Winterwatch 2022, který započal v úterý 18. ledna! Máte-li přístup například k online streamu BBC Two, pak nezapomeňte, že dnes ve 21:00 našeho středoevropského času běží na stanici čtvrtá epizoda! Letošní Winterwatch je podobně jako ten předchozí složen z osmi dílů, britské přírody si tedy naši přátelé ve Spojeném království na televizních obrazovkách užijí hodně i v průběhu příštího týdne!

V příštích dvou dnech zakončím devatenáctý týden kvízu "Který pravěký tvor to je?", a v pondělí započne již dvacátý týden této soutěže! Ještě mám pro vás malou otázku. Jistě vás znejistí, a donutí vás uvažovat nad největšími tajemstvími tohoto vesmíru. Možná, že vám z hledání odpovědi na ní pukne mozek, ale za to já nemůžu... Did you find the cryptic message in this post?

Který pravěký tvor to je? Týden 19. #4

Možná už víte, o které zvíře jde, možná ale pořád ne. Pokud je to ta druhá možnost, dnes už tu záhadu určitě vyřešíte!

#4: Tento třímetrový mořský plaz vystupoval v první epizodě cyklu BBC Putování s dinosaury: Monstra pravěkých oceánů.

Když vezmete v potaz všechy čtyři nápovědy, mělo by to být jasné. Napíšete-li, o kterého tvora se jedná, dostanete v neděli diplom!

Který pravěký tvor to je? Týden 19. #3

Co o našem tajemném živočichovi vypovídá třetí nápověda?

#3: Fosilie tohoto tvora byly nalezeny v Evropě (např. Německo, Švýcarsko, Nizozemí), Asii (např. Izrael, Čína) a v severní Africe. Je po něm také pojmenován celý řád mořských plazů.

To jsou hned dva údaje v jedné nápovědě! Nedělám vám to nějak moc lehké? Pokud už víte, o kterého tvora jde, napište jeho rodové jméno do komentáře, a v neděli máte zaručený diplom!

Který pravěký tvor to je? Týden 19. #2

Je úterý, dvanáct hodin. Čas na druhou nápovědu!

#2: Životní styl tohoto plaza by se dal připodobnit k životnímu stylu dnešních tuleňů.

Hmm... To už by mohlo něco znamenat... Nebojte se hádat!

Který pravěký tvor to je? Týden 19. #1

Kvíz "Který pravěký tvor to je?" se po dočasném skončení v červenci 2021 zase vrací! V příštích několika týdnech mu bude s výjimkou pátku patřit každý den v týdnu. Pro nové návštěvníky blogu jenom shrnu, oč jde. Každý týden od pondělí do čtvrtka vyjdou čtyři nápovědy, jedna denně, vždy ve 12:00. Nějakým způsobem se vám jimi budu snažit naznačit, o kterého prehistorického tvora má jít. Nápovědy budou v průběhu týdne konkrétnější - ve čtvrtek byste už měli být schopni uhodnout, o které zvíře jde. Zúčastnit se může kdokoliv, stačí prostě jen napsat rodové jméno zvířete do komentáře pod jakoukoliv z nápověd. Hádat můžete hned v pondělí, nebo si klidně můžete počkat až na čtvrtek. Pokud se chcete zúčastnit, napište svou odpověď do soboty, kdy vydám článek se správnou odpovědí. Za správnou odpověď můžete dostat diplom s popisovaným živočichem! To je vše, je to velmi jednoduché! Podle první nápovědy...

#1: Tento tvor žil ve středním až pozdním triasu.

To je zatím dost obecné, že? Mohlo by to být tolik zvířat! Ale klidně si tipněte, co by to mohlo být. Pokud to neuhodnete dnes, třeba to uhodnete zítra - nehodlám vám to dělat těžké.

6 vybraných druhů trpasličích slonů: Palaeoloxodon falconeri

Vědecký název: Palaeoloxodon falconeri,

Rozšíření: Malta a Sicílie,

Velikost: výška 80 až 96,5 cm (v kohoutku), hmotnost 168 až 300 kg.

Jeden z nejmenších trpasličích slonů. Pod jménem Elephas falconeri jej roku 1867 popsal britský zoolog a paleontolog George Busk, přičemž jej pojmenoval po Hugh Falconerovi, významném skotském geologovi, botanikovi a paleontologovi. Ten původně přiřadil stoličky tohoto slona k jinému malému trpasličímu slonovi, a to k druhu Palaeoloxodon melitensis. Má se za to, že předchůdci P. falconeri dorazili na Sicílii a Maltu ze severní Afriky v době, kdy byla mořská hladina o sto metrů nižší, a mezi ostrovy a pevninou se tedy nacházely velké kusy souše. Samci tohoto slona byli v kohoutku vysocí 96,5 centimetrů, samice byly o něco nižší; pozůstatky jedné dospělé samice indikují, že v kohoutku měřila 80 centimetrů. Její hmotnost se přitom za života rovnala asi 168 kilogramům, kdežto samec - o dost těžší než samice - vážil až 305 kilogramů. I mezi ostatními trpasličími slony však byl P. falconeri skutečná muší váha. Některé zdroje uvádějí, že lebky těchto slonů mohly být inspirací pro Kyklopy z řecké a později také římské mytologie, neboť nosní dutina na lebce tohoto zvířete vytvářela otvor, který si lidé v dávných dobách mohli snadno připodobnit k jakémusi velkému oku. Už ve 14. století si však mnozí učenci uvědomovali, že se nejednalo o očnici. Podle výzkumu Siny Baleky, jehož výsledky byly v roce 2020 publikovány v Current Biology, došlo k oddělení P. falconeri od pevninské ancestrální populace před 520 000 až 70 000 lety.

6 vybraných druhů trpasličích slonů: Palaeoloxodon mnaidriensis

Vědecký název: Palaeoloxodon mnaidriensis (též Elephas mnaidriensis),

Rozšíření: Malta a Sicílie,

Velikost: výška 1,8 až 2 metry, hmotnost 1,7 tuny.

Tento trpasličí slon byl o 90 % menší než velký Palaeoloxodon antiquus z evropského kontinentu. Podle výsledků výzkumu M. P. Ferretiho, publikovaných v roce 2008, může mít blízko ke slonovi indickému (Elephas maximus), což by ospravedlňovalo jeho možné zařazení do rodu Elephas, avšak výzkum Eleftherie Palkopoulou, jehož výsledky byly publikovány v roce 2018, poukázal spíše na možnost příbuznosti slonovi pralesnímu (Loxodonta cyclotis), který je shodou okolností jen o 40 až 60 centimetrů vyšší než tento trpasličí slon ze dvou větších středomořských ostrovů. P. mnaidriensis byl popsán už roku 1874, a to skotským přírodovědcem, geologem a fyzikem Andrewem Leithem Adamsem. Všechny nalezené pozůstatky tohoto druhu se datují do pozdní části středního pleistocénu až pozdního pleistocénu. Bohužel není jisté, zda se tento malý slon setkával s lidmi; přinejmenším na Sicílii pro to neexistují žádné důkazy. Je však možné, že se člověk alespoň částečně podílel na jeho vyhynutí. Zajímavé je, že kosti jakéhosi trpasličího slona, velikostně podobného právě druhu P. mnaidriensis, byly nalezeny také na řeckém Rhodosu. Nemusí se však jednat o zástupce stejného druhu (zatím na toto téma nevyšel žádný odborný článek). Je možné, že P. mnaidriensis žil obdobným způsobem života, jako dnešní sloni - to koneckonců může platit i o všech jeho trpasličích příbuzných ze středomořských ostrovů. Na obrázku vidíte kostru tohoto zvířete vystavenou v Museo dele Scienze v italském Trentu.

Obrázek týdne 14. 1. 2022

Je to neuvěřitelné, ale téměř polovina ledna je již za námi! Přestože jsem původně chtěl do rubriky Obrázky týdne zařadit malbu nějakých prehistorických živočichů na sněhu, když je tedy pořád ta zima, nakonec jsem zvolil něco docela jiného. Tento krásný, příjemný, snad až hřejivý obrázek permské krajiny s několika jejími obyvateli je dílem malíře pravěku Sergeye Krasovskyiho. Nádhera, není-liž pravda?

Popisek k obrázku: Území Německa před 290 miliony let. Několik synapsidů se shromáždilo na březích mělkého, vysychajícího jezera. Slunce pomalu zapadá, a ozařuje vodní hladinu i zvířata samotná posledními dnešními paprsky. V popředí kráčí Tambacarnifex unguifalcatus, durynský varanopid nápadně se podobající mnohem pozdějším ještěrům z čeledi varanovitých. Je to masožravec, ale na velké plazy, jež se brodí vodou jen několik metrů od něj, nehodlá zaútočit. Spíše se poohlíží po nějaké pěkné rybce nebo malém obojživelníkovi, případně po hnijící mršině. Oněmi velkými a robustně stavěnými plazy v levé polovině obrázku jsou dva zástupci druhu Diadectes absitus; jednoho z pěti druhů diadekta. Na svou dobu jsou to obři, měří totiž až tři metry, a řadí se tak mezi první opravdu velké obratlovce. Jeden diadektes se zajímá o měkkou vegetaci, rostoucí na opačném břehu, druhý tambacarnifexe obezřetně sleduje. Nápadnou a večerním slunkem prosvícenou zádovou ploutví na sebe upozorňuje Dimetrodon teutonis, tři a půl metru dlouhý zabiják a vrcholový predátor celého ekosystému. Vypadá to, že tambacarnifexe tu v hledání potravy předběhl; právě trhá tělo jakési ryby, možná i sladkovodního žraloka. Aniž by to Tambacarnifex tušil, jen kousíček za špičkou jeho ocasu vylézá z vody temnospondyl Tambachia trogallas (jeho druhové přízvisko se dá přeložit jako "oždibovat klobásu"; v Durynsku je mají tak rádi, že po nich pojmenovávají i prehistorická zvířata). V pozadí šplhají na přesličku Calamites dva "paraplazi" druhu Eudibamus cursoris. Před velkým balvanem, na kterém je jeden Eudibamus zachycen, se nachází kapradina z dodnes žijícího rodu Diplazium, a v pozadí jehličnany rodu Walchia.

Fanoušky anebo alespoň občasné diváky Watches ještě upozorním na to, že v úterý příští týden, 18. ledna 2022, začíná nová série Winterwatch! Tentokrát v ní nebude vystupovat Gillian Burke, jako regulérní moderátorka ji tedy nahradí Megan McCubbin. Iolo Williams je po absenci v Autumnwatch 2021 (mimo krátkého předtočeného filmečku z první epizody) zase zpět. Prostřednictvím Winterwatch 2022 se vrátíme na Wild Ken Hill v Norfolku, na ostrov Mull i do Severního Irska, a uvidíme, jak se daří tamním zvířatům i lidem, kteří s nimi pracují, chrání je nebo jsou jimi inspirováni ve své vlastní tvorbě.

A pro kolegy marvelácké fanoušky... Jak se cítíte ohledně prozatímního výdělku Spider-Man: Bez domova? 1 545 423 257 dolarů, osmý nejvýdělečnější film v historii. Svět opravdu patří nám!

6 vybraných druhů trpasličích slonů: Palaeoloxodon tiliensis

Vědecký název: Palaeoloxodon tiliensis (dříve Elephas tiliensis),

Rozšíření: ostrov Tilos,

Velikost: výška 180 až 190 cm (zdroj).

Palaeoloxodon tiliensis byl popsán Georgem Theodorou, Nikolaosem Symeonidisem a Elizabeth Stathopoulou v roce 2007 na základě pozůstatků nalezených v jeskyni Charkadio v údolí Messaria na řeckém ostrově Tilos, nacházejícím se v Egejském moři. Kosti tohoto slona se nacházely ve vulkanickém tufu. Celkem bylo nalezeno 15 000 kostí, patřících přibližně 45 slonům tohoto druhu; jejich sbírání započalo již v 90. letech minulého století, poprvé je však vědečtí odborníci začali zkoumat a měřit až v letech 2001 a 2002. V minulosti (konkrétně tedy ve vědeckých článcích ze 70. a 80. let) byli tiloští trpasličí sloni považováni za zástupce druhu Palaeoloxodon falconeri (tehdy ale vedeného jako poddruh Palaeoloxodon antiquus falconeri), Theodorou a jeho kolegové ho pak popsali jako zástupce rodu Elephas, ale dnes opět patří do rodu Palaeoloxodon, jen již víme, že jde zkrátka o samostatný druh. Od ostatních trpasličích slonů středomořských ostrovů byl zcela izolován, jednalo se o endemita Tilosu. Byl větší než Palaeoloxodon falconeri, ale trošičku menší než P. mnaidrensis z Malty a Sicílie. Jeho stehenní kosti dorůstaly délky 70 centimetrů, z čehož Theodorou odvodil, že zvíře celkově mělo na výšku asi metr osmdesát nebo metr devadesát. P. tiliensis byl malý a poměrně "hbitý" druh slona. Na Tilos se dostal zřejmě před asi 50 000 lety, zhruba 90 000 let po vyhynutí tiloských jelenovitých; fosilie subendemického druhu Dama dama byly nalezeny ve stejné jeskyni, jsou však starší. Tito trpasličí sloni vyhynuli 4000 až 3500 let před začátkem našeho letopočtu. Za jejich vyhynutí mohla změna klimatu, redukce plochých pobřežních oblastí, znečištění vody sopečným tufem (poslední erupce sopky Santorini v Egejském moři koresponduje s vyhynutím těchto slonů) a zřejmě i lov člověkem.

6 vybraných druhů trpasličích slonů: Palaeoloxodon chaniensis

Vědecký název: Palaeoloxodon chaniensis,

Rozšíření: Kréta,

Velikost: neznámá.

Popis druhu Palaeoloxodon chaniensis zhotovili v roce 2001 N. K. Symeonides, G. E. Theodorou a V. I. Giannopoulos, přičemž byl vydán v rámci publikace The World of Elephants - International Congress, Rome 2001, která obsahovala novinky z tehdejšího mezinárodního kongresu o slonech hostovaného Římem. Zvíře bylo původně popsáno pod jménem Elephas chaniensis. Jeho pozůstatky byly nalezeny v zatopených jeskyních Vamos a Stylos poblíž města Chania. Podle veškerých dat žil tento slon v pozdním pleistocénu, před asi 18 000 lety, a ačkoliv jeho přesná velikost není známá, nebyl to ani mezi trpasličími ostrovními slony úplný drobek. Na druhou stranu rozhodně nedosahoval rozměrů svých příbuzných z kontinentu, a tak je i on příkladem ostrovního nanismu. První nalezené ostatky P. chaniensis se našly ve Vamosu, 1,5 až 4,5 metru pod hladinou zatopené jeskyně, částečně byly obsaženy v pískovci, a zčásti byly pokryty kalcitem. Stejná jeskyně vydala také pozůstatky droboučkého, asi jen 40 centimetrů vysokého jelena rodu Candiacervus. Dle údajů ve výše uvedené publikaci mohli sloni (a také malí jeleni) do jeskyní přijít jen tehdy, když byla mořská hladina o deset až dvacet metrů nižší než dnes - a před oněmi osmnácti tisíci roky tomu tak skutečně bylo. Proč se ale kosti dospělého slona v krétské jeskyni nacházely, jak se vlastně předkové tohoto druhu na ostrov dostali a proč a kdy přesně P. chaniensis vyhynul, to je stále záhadou.

6 vybraných druhů trpasličích slonů: Palaeoloxodon lomolinoi

Vědecký název: Palaeoloxodon lomolinoi,

Rozšíření: ostrov Naxos, Kyklády,

Velikost: výška 200 až 250 centimetrů.

Tento trpasličí slon, endemit ostrova Naxos z jižního Egejského moře, byl popsán v roce 2014 Alexandrou van der Greer, Georgem Lyrasem, Larsem W. van der Hoek Ostendem, Johnem de Vosem a Harou Driniou v odborném časopise Palaeogeography, Palaeoclimatology and Palaeoecology (článek najdete zde). Jako typový materiál jim posloužila horní čelist nalezená asi 150 metrů od ústí řeky Trypiti na východě Naxosu. P. lomolinoi měl stoličky jen o něco málo větší, než poněkud známější trpasličí slon Palaeoloxodon falconeri, známý ze Sicílie a Malty. I tak však byly o poznání menší, než stoličky velkého druhu P. antiquus ze vnitrozemí; podle výše odkazované studie byl P. lomolinoi celkově z deseti procent tak velký, jako P. antiquus, a měl také na rozdíl od něj silnější sklovinu. Tento údaj vlastně platí ve srovnání se všemi ostatními trpasličími slony z oblasti Středozemí; P. lomolinoi měl sklovinu o 2 až 3 milimetry silnější než ostatní druhy, až na P. tiliensis z ostrova Tilos, též se nacházejího v Egejském moři. Zajímavé je, že byl původně tento slon označen jako poddruh P. antiquus melitensis, a to již roku 1961. Dnes již není pochyb, že se jednalo o samostatnou specii. Konkrétní zvíře, jehož ostatky k popisu druhu posloužily, bylo staré více než padesát let (počítáno ve věku slona indického). Paleo-Kyklády byly v pozdním pleistocénu, kdy P. lomolinoi žil, pokryty listnatým lesem, ale také pustými kamenitými oblastmi. Nechyběla ani spousta zdrojů sladké vody. Palynologická data poukazují na fakt, že na ostrovech bylo tehdy dokonce tepleji, než dnes. 

6 vybraných druhů trpasličích slonů: Palaeoloxodon cypriotes

Vědecký název: Palaeoloxodon cypriotes,

Rozšíření: Kypr,

Velikost: výška 140 cm, hmotnost 200 kg.

Z ostrova Kypr jsou známy dva druhy fosilních trpasličích slonů; starší Palaeoloxodon xylophagou a mladší P. cypriotes, který žil v pozdním pleistocénu. Byl popsán významnou velšskou paleontoložkou Dorotheou Bate v roce 1903, a to hlavně na základě fosilizovaných stoliček. Do roku 2015 jich bylo nalezeno čtyřiačtyřicet, navíc byly objeveny také úlomky klů tohoto drobného chobotnatce. Palaeoloxodon cypriotes je samozřejmě dobrým příkladem ostrovního nanismu; k tomuto stavu dochází při izolaci původně velkých zvířat na malé odříznuté ploše, tedy na ostrově, a vede v průběhu evoluce k jejich tělesnému zmenšování. Může za to redukce kompetice, predace i potravních zdrojů. Stoličky P. cypriotes jsou podobné stoličkám velkého eurasijského praslona druhu Palaeoloxodon antiquus, dosahujícího výšky okolo čtyř metrů a hmotnosti až patnácti tun. Ačkoliv většina zástupců rodu Palaeoloxodon byla malá, P. antiquus byl nepochybně obr, a stejně tak byl velký i nejstarší druh, africký P. recki. Nelze pochybovat o tom, že předchůdci tohoto kyperského sloníka byli mnohem větší, než on sám. Dorothea Bate našla holotyp tohoto zvířete roku 1902 v jeskyni na území severokyperského distriktu Kyrenia. Nejmladší ostatky P. cypriotes jsou známy z doby před asi 11 000 lety. Je možné, že na jeho vyhynutí měl přinejmenším částečně podíl člověk.

6 druhů sulcimentisaurů: Lutungutali sitwensis

Vědecký název: Lutungutali sitwensis,

Rozšíření: Zambie,

Velikost: délka 1,4 metru, hmotnost 8,7 kg (zdroj).

Jméno tohoto silesaurida vychází z jazyka Bemba, kterým se mluví na severovýchodě Zambie, a znamená "vysoká pánev". Holotyp byl nalezen v roce 2009, a pochází ze souvrství Ntawere, které je středně triasového stáří (datuje se do stupně anis, před 247,2 až 242 miliony let). V této době tedy na území jižní části střední Afriky žil jeden z nejstarších, ne-li dokonce nejstarší známý silesaurid. Jen pro doplnění, obdobně starý je už jen Asilisaurus, a jeden z nejznámějších silesauridů Lewisuchus pak žil asi před 236 až 234 miliony let - ani jeden z těchto dvou však nepatří do kladu Sulcimentisauria. Lutungutali je prvním kdy nalezeným zambijským silesauridem, a spolu s již zmíněným asilisaurem a dinosauriformem nyasaurem je jedním z nejstarších známých archosaurů z linie vedoucí k neptačím dinosaurům a ptákům (klad Avemetatarsalia). Je znám z úlomků pánve a čtyř ocasních obratlů, jež tvořily bázi jeho ocasu. Později v roce 2011 byly na stejné lokalitě objeveny pozůstatky dalších osmi exemplářů, i když dodnes nebylo formálně potvrzeno, že skutečně k druhu L. sitwensis patřily. Vzhledem k tomu, že se paleontologům zatím do rukou nedostala žádná lebka tohoto zvířete, nevíme přesně, čím se mohlo živit. Někteří silesauridi byli býložravci (třeba Sacisaurus), jiní byli omnivoři (Silesaurus) a další zase karnivoři (Lewisuchus).

6 druhů sulcimentisaurů: Eucoelophysis baldwini

Vědecký název: Eucoelophysis baldwini,

Rozšíření: Nové Mexiko,

Velikost: 1,4 až 1,5 metru.

Další a tentokrát poměrně záhadný silesaurid z kladu Sulcimentisauria popsaný na základě pozůstatků nalezených v souvrství Chinle, na rozdíl od kwanasaura však na území Nového Mexika, nikoliv Colorada. Když byl v roce 1999 popsán R. M. Sullivanem a S. G. Lucasem, mělo se za to, že byl dinosaurem z čeledi Coelophysidae (odtud tedy rodový název, který znamená v překladu "raný dutý tvar", případně "raný Coelophysis"). S. J. Nesbitt a jeho kolegové pak v letech 2005 a 2007 provedli reevaluaci pozdně triasových severoamerických dinosaurů, a přeřadili eucoelophysise do čeledi Silesauridae; oficiálně tak z něj udělali jednoho z nejbližších bratránků pravých dinosaurů. Podle webu Prehistoric Wildlife dosahoval Eucoelophysis délky jen asi půldruhého metru, a byl to masožravec, tak jako někteří ostatní raní silesauridi. Našly se sice ostatky přinejmenším dvou jedinců, ale i z nich toho odborníky nebylo vyčteno mnoho. O životním stylu tohoto zvířete můžeme jen spekulovat.

Obrázek týdne 7. 1. 2022

Hned v první den tohoto roku jsem oznámil, že se Obrázky týdne na nějakou dobu zase vrátí - a čas jejich návratu padl právě na dnešní den, 7. ledna 2022! Od pátečníku "Sloane, lovkyně monster" ze světa Lovců kryptidů si dám na několik týdnů pauzu, a každý pátek vám opět představím nějakou tu malbu či kresbu prehistorických tvorů, případně fotografii tvorů současných, která mne za uplynulý týden zaujala. Tentokrát jsem jen tak brouzdal po Twitteru, a narazil jsem na účet pětadvacetiletého malíře pravěku Liama Elwarda, který je autorem tohoto překrásného obrazu. Zobrazuje rohatého dinosaura, který byl popsán Nicholasem R. Longrichem v roce 2011.

Popisek k obrázku: Velký chasmosaurin Titanoceratops ouranos spásá vegetaci na okraji kalného jezírka v bažinách na území dnešního souvrství Kirtland v Novém Mexiku. Je to ohromné zvíře, dosahující hmotnosti zhruba 6,5 tuny a délky 6,8 metru; jen samotná jeho lebka měří 2,65 metru. Nepochybně se dá velikostně srovnat s největšími rohatými dinosaury své doby, triceratopsem a torosaurem, též žijícími v Severní Americe. Jezírko, u kterého se rozhodl naobědvat, je pokryto jakousi svrchně křídovou obdobou leknínů, u jeho boku a za jeho zadními končetinami se pak nacházejí magnólie; kvetoucí rostliny byly na území této údolní nivy hojně k nalezení. Těsně za špičkou levého rohu titanoceratopse se nachází palma rodu Sabalites - jeho zástupci vytrvali až do epochy miocénu. V levém dolním rohu vidíme želvu Denazinemys, která v porovnání s rohatým titánem vypadá jako trpaslík. O to menší je pak modrý motýl, posazený na jejím čenichu. Napravo od titanoceratopse prolétají nad mokřadem dva azhdarchidi, a vodou se brodí skupina opeřených, pštrosům podobných ornithomimů. Stejně jako Titanoceratops, i oni přišli k vodě, aby se napásli zdejší měkké vegetace. Celá scéna se odehrává před 75 miliony let.

Nepanuje jasná shoda ohledně toho, zda byl Titanoceratops samostatným rodem, anebo spíše jen velkým pentaceratopsem. Má se to totiž tak, že tento dinosaurus byl popsán na základě jediného exempláře - kromě holotypu už žádné další nejsou. Tento exemplář byl však dříve přiřazen rodu Pentaceratops. V roce 2020 třeba v PeerJ vyšel článek, ve kterém Denver W. Fowler a Elizabeth A. Freedman Fowler holotyp titanoceratopse (OMNH 10165) zmiňují jen jako nadprůměrně velkého pentaceratopse.

Jak se vám tento obrázek líbí? Kdybyste ho od Liama Elwarda odkoupili, vyvěsili byste si ho v pokojíčku na zeď? Co se týká blogu, o víkendu se dočkáte posledních dvou částí sulcimentisauří verze 6 druhů. Příští týden se v rámci tohoto projektu podíváme na jednu zajímavou skupinku nepříliš dávno vyhynulých savců z řádu, který je dodnes stále zastoupen několika nepřehlédnutelnými druhy. Pokud vám to náhodou uniklo, včera byl na YouTube kanálu BBC Earth uveden druhý oficiální trailer k nejnovějšímu dokumentárnímu cyklu Sira Davida Attenborougha, The Green Planet. Rozhodně stojí za to jej zhlédnout!

6 druhů sulcimentisaurů: Kwanasaurus williamparkeri

Vědecký název: Kwanasaurus williamparkeri,

Rozšíření: Colorado, USA,

Velikost: délka 1,5 metru.

Pozůstatky tohoto silesaurida z kladu Sulcimentisauria byly objeveny v nejsevernějších výchozech souvrství Chinle poblíž statutárního města Eagle v Coloradu, v horninách datujících se do pozdního triasu stupně nor (před 227 až 208,5 miliony let). Byl popsán Jeffreyem W. Martzem a Bryanem J. Smallem v roce 2019, a pojmenován po paleontologovi Williamu "Billovi" Parkerovi. Jeho rodové jméno však vychází z jazyka Ute; "kwana" je mezi indiánskými obyvateli Velké pánve název pro orla (odkaz právě na město Eagle). Lebka kwanasaura byla poněkud robustnější, než lebky jiných silesauridů. Některé zuby v jejích čelistech byly sice kulaté, většina měla ale listovitý tvar. Tento živočich byl pravděpodobně býložravcem, spásajícím pochopitelně nízko rostoucí vegetaci, většinou poněkud houževnatou. Nekonkuroval si o ní zřejmě s žádnými dinosaury; v Chinle se totiž dosud pozůstatky herbivorních dinosaurů nenašly. Svou domovinu však sdílel například s mírumilovným býložravým dicynodontem rodu Placerias. Podobně jako Silesaurus a Diodorus, i Kwanasaurus byl vybaven dlouhými a tenkými pažními kostmi. Caput humeri však nebyl v jeho případě tak silný, jako u dalších silesauridů. Na druhou stranu se jeho caput femuris dosti podobal stejnému výběžku kosti stehenní u ostatních zástupců čeledi. 

6 druhů sulcimentisaurů: Silesaurus opolensis

Vědecký název: Silesaurus opolensis,

Rozšíření: Polsko,

Velikost: délka 2,3 metru.

Také nejslavnější zástupce čeledi Silesauridae, samotný Silesaurus, patří do kladu Sulcimentisauria, definovaného Maxem C. Langerem a jeho kolegy v roce 2010. Pozůstatky tohoto slavného polského dinosauriforma byly nalezeny v polském Slezsku poblíž města Opolí, nacházejícího se na řece Odře, a konkrétně pak ve vesnici Krasiejów. Jeho rodový název znamená v překladu do češtiny "slezský ještěr". V roce 2003 jej popsal polský paleontolog Jerzy Dzik. Spolu s holotypem měl k dispozici ještě dalších asi dvacet exemplářů. Původně se odborníci domnívali, že Silesaurus byl striktním herbivorem, ale výzkum Martina Qvarnströma a jeho kolegů, jehož výsledky byly publikovány v roce 2019 v Royal Society Open Science, dokázal, že se tento tvor živil také hmyzem. V jeho koprolitech se totiž našly ostatky pozdně triasového řasožravého brouka (Myxophaga, Coleoptera) z rodu Triamyxa (popsaného Qvarnströmem v roce 2021). Zobákovitým zakončením čelistí zřejmě trhal listy rostlin, a používal ho také ke klování hmyzu. Ačkoliv Silesaurus nebyl dinosaurem, nesl některé z jejich znaků, kupříkladu měl končetiny podsunuty pod tělem, tak jako už primitivní dinosauři anebo též pseudosuchiáni z období triasu. Prostředí, ve kterém žil, bylo před 224 až 209 miliony let do značné míry podobné dnešním mediteránním křovinám. Krasiejów si tehdy užíval subtropického klimatu, navíc s letními monzuny a suchými zimami, přičemž se na jeho území dosti dařilo kapradinám. Současníky silesaura byli například temnospondyl Cyclotosaurus či fytosaur Paleorhinus, jejichž pozůstatky byly nalezeny ve stejných horninách.

6 druhů sulcimentisaurů: Sacisaurus agudoensis

Vědecký název: Sacisaurus agudoensis,

Rozšíření: jižní Brazílie,

Velikost: délka 1,1 metru, výška 35 centimetrů.

Pozůstatky tohoto silesaurida z kladu Sulcimentisaura byly objeveny v roce 2001 v municipalitě Agudo na území jihobrazilského státu Rio Grande so Sul. Nález sestávaval z 50 kostí. Zvíře bylo formálně popsáno v roce 2006, rok po svém představení na 2. latinskoamerickém kongresu vertebrátní paleontologie, a to Jorgem Ferigolem a Maxem C. Langerem. O sacisaurovi toho víme poněkud více, než o jeho nejbližším příbuzném diodorovi. Zcela jistě se jednalo o býložravce, i přesto, že většina starších silesauridů byli karnivoři. Přední výběžek jeho spodní čelisti - u holotypu mnohem lépe zachované než horní čelist - do značné míry připomínal predentární kost ptakopánvých dinosaurů (ta u nich spolu s premaxillou tvořila typický zobákovitý aparát, na který jsme u spousty býložravých "ornithischiánů" zvyklí). Není divu, že některý pozdější výzkum se pokoušel sacisaura k ptakopánvým dinosaurům přiřadit, ovšem výsledky kladistické analýzy provedené Kammererem a jeho kolegy v roce 2011 jednoznačně potvrzují, že to byl silesaurid. Jeho zuby byly nesmírně malé; největší z nich byl dlouhý pouhé 3 milimetry! Rodové jméno zvířete odkazuje na postavu Saciho z brazilského folklóru, většinou zobrazovaného jako chlapec s jednou nohou. Odkazuje tak na fakt, že se mezi pozůstatky tohoto zvířete nacházela jediná levá stehenní kost. 

6 druhů sulcimentisaurů: Diodorus scytobrachion

Vědecký název: Diodorus scytobrachion,

Rozšíření: Maroko,

Velikost: délka 1,7 metru, hmotnost 83 kg (zdroj).

Diodorus žil v pozdním triasu na území dnešního Maroka; jeho fosilie byly nalezeny v souvrství Timezgadiouine v pánvi Argana, asi 2,9 kilometru od vesnice Imziln v provincii Chtouka-Aït Baha. Byl popsán v roce 2012, a to Christianem F. Kammererem, Sterlingem J. Nesbittem a Neilem H. Shubinem. Bohužel se z něj nenašlo příliš mnoho pozůstatků. Je znám z fragmentů končetin, kusů spodní čelisti a zubů. Od ostatních silesauridů (tj. čeleď dinosauriformů známých z triasu) se odlišoval přítomností dopředu našikmených zubů, jež se postupně směrem k zadní části čelisti zmenšovaly. Zuby dále vytvářely také zvláštní postranní hřebínek, běžící paralelně s okrajem zubních lůžek v alveolární kosti. Diodorovým nejbližším příbuzným byl brazilský Sacisaurus, který žil zhruba o deset milionů let dříve. Znalce historie samozřejmě okamžitě zaujme jméno tohoto marockého silesaurida; skutečně je pojmenován po Diodórovi Sicilském, význačném řeckém historikovi, který se narodil někdy kolem roku 90 př. n. l. a zemřel okolo roku 27 př. n. l. Po dobu tří desítek let sepisoval Bibliothéké historiké, ve kterém jako jediný vylíčil některé historické události své doby (např. válku diadochů). Druhové jméno zvířete, scytobrachion, zase odkazuje na Dionýsa Scytobrachiona, řeckého rétorika a mytografa, který ve starověku dokumentoval severoafrické mýty. Diodorus je jedním ze sedmi rodů kladu silesauridů s názvem Sulcimentisaura (tento týden si popíšeme jen šest - o posledním z nich, technosaurovi, jsem psal již v roce 2016). 

Winterwatch: Velký mráz 1963 - Jak tuhá zima ovlivnila britské ptáky

Jak tuhá zima ovlivnila britské ptáky. V roce 1963 zasáhla Spojené království jedna z nejtužších zim od počátku meteorologických záznamů. Led celé Británii panoval po dva měsíce, v lednu a únoru, a mráz dokonce zabil několik lidí. Televizní stanice BBC tehdy velkému mrazu věnovala velkou pozornost, ale nezaměřovala se na jiné živočišné druhy, které obzvláště tuhá zima ovlivnila. V rámci tohoto speciálu pořadu Winterwatch nám Chris Packham poví něco o těžkostech, se kterými se na začátku roku 1963 museli vypořádat britští ptáci. Už během velké bílé zimy v roce 2010 měli problém najít pod silnou sněhovou pokrývkou potravu, a o sedmačtyřicet let dříve to pro ně bylo ještě těžší. Některé ptáky okamžitě napadlo, že to nebude obyčejná zima - velká hejna čejek chocholatých, špačků a drozdů už s příchodem prvních blizardů zamířila na jih, ovšem někteří ptáci zůstali, a brzy měli problémy. Zvláště nepříjemný byl velký mráz roku 1963 pro pár gramů vážící střízlíky, kteří musí normálně během dne spořádat množství potravy rovnající se polovině jejich hmotnosti, jen aby přečkali další noc! Ptáci tehdy umírali ve stovkách tisíců. A nebyly to jen malé druhy. Vodní ptactvo se muselo potýkat s dva měsíce zmraženými potoky, jezery a rybníky. Je možné, že podobně jako v roce 2010 se i tehdy například chřástalové vodní stali pojídači jiných druhů ptáků, jejichž mršin byl k jídlu dostatek. Nemalé problémy měli v roce 63 také ledňáčci. Ti se během tužších zim mohou přestěhovat na jih nebo jihozápad Británie, během oné kruté zimy však právě tato část ostrova byla mrazem zasažena nejvíce. Zamrzlo i moře. Kachny a husy na tom byly nejprve trochu lépe, shromažďovaly se v posledních nezamrzlých rybníčcích, ale později začaly také umírat ve velkém množství. Draví živočichové, od strak až po lišky, se neměli moc špatně, jiní tvorové byli zase nuceni změnit své potravní zvyky, aby přežili - špačci a vrabci se stali kanibaly, požírajícími uhynulá těla zmrzlých zástupců svých druhů.

Klip ze speciálu Winterwatch: 1963 - The Big Freeze s Chrisem Packhamem, produkovaného a režírovaného Stephenem Mossem a vysílaného v roce 2013 na televizní stanici BBC Four.

Novinky na blogu v roce 2022

Začal nám nový rok 2022! Ještě jednou vám přeji, aby to byl pro vás rok vydařený! Na rozdíl od minulých let jej na svém blogu nezačínám první částí nějakého nového projektu (jako v letech 2014, 2018 nebo 2020), ale článkem týkajícím se novinek, se kterými se letos v Blogorgonopsidově doupěti setkáte (pamatuji si, že podobný článek jsem psal třeba 31. prosince 2013). Rok 2022 bude zřejmě velkým rokem, možná nás čeká několik změn. I Blogorgonopsid se možná trošičku promění... Co nového tedy chystám?

První změna se zřejmě bude týkat počtu článků vydaných v každém měsíci, respektive týdnu. Jsem velice rád, že se mi po mnoho let dařilo psát na blog příspěvky každý den - díky tomu jsem třeba v roce 2017 napsal 365 článků, v roce 2014 jich bylo 367, v roce 2018 dokonce 387, minulý rok 389 a v roce jemu předcházejícím rekordních 412. Blog určitě pojede aktivně dál, ale v posledních měsících jsem si pohrával s myšlenkou, že bych se trochu vrátil ke stavu aktivity, jaký panoval v roce 2013. Myslím to tak, že bych podobně jako v onom roce psal čtyři až pět článků za týden, nepsal bych však pravidelně příspěvky po všech sedm dnů v týdnu. Jediným důvodem pro to je, že mám různé další zájmy, a prostě se jim chci v tomto roce věnovat více. Na druhou stranu nemohu slíbit, zda tato změna nastane, protože jsem tak zvyklý psát každý den, že zkrátka někdy můžu přidat na blog jen nějaký krátký příspěvek, ale i ten se bude počítat. Nemyslím si však, že počtem příspěvků letos dosáhnu předchozích dvou let, ani výše zmíněných roků, kdy se počet příspěvků více či méně rovnal počtu dnů v roce. Doufám, že vám to nebude vadit - pokud na tento blog chodíte denně, pak můžete během dnů, kdy nepřibude nový článek, zkrátka prozkoumat archiv, kde je už skoro 4300 článků.

____

Další novinka se týká Lovců kryptidů. Tento rok zřejmě bude celá sága o akčních hrdinech, hledajících tajemná zvířata a bojujících s mnohdy rovněž tak záhadnými lidmi, zakončena. Hlavní sérii Lovci kryptidů jsem psal od října 2016 do srpna 2020, a přestože čtvrtá série vždy měla být poslední, už dlouho mi bylo jasné, že Lovci kryptidů budou pokračovat sérií desetidílných příběhů. Zatím jsem jich napsal pět - Cryptid Hunters Dark, Cryptid Hunters: PhantomZone, Démon Curupira, Cryptid Hunters: The Warrior Trio a Prokletí rodiny Owenových. K tomu tu samozřejmě máme ještě pátečník Sloane, lovkyně monster, a také nedávný Vánoční speciál Podivné Vánoce Vilhelma Van Vaise, Tien Tang a Marvina Graysona. Minulý rok v létě jsem však přemýšlel o tom, jak celou ságu zakončit. Můj plán je v tuto chvíli takový, že na jaře vyjde šestý desetidílný příběh, následovaný ještě jedním, sedmým, opět o deseti částech/kapitolách. Ten plánuji napsat v létě. Je tedy možné, že léto 2022 bude obdobím definitivního zakončení Lovců kryptidů. Nebudu tu zatím uvádět, o čem ty dva příběhy budou - na to si ještě musíte počkat. Jen pro doplnění uvedu, že plánuji napsat i článek shrnující příběh a informace o postavách povídky Prokletí rodiny Owenových. Takové souhrny jsem většinou psal krátce po skončení příběhu, ale vzhledem k tomu, jak temné Prokletí rodiny Owenových bylo (nebo jaké mi alespoň jako autorovi připadalo), jsem se rozhodl nezatěžovat vás (i sebe) jeho shrnutím v období Vánoc.

____

Teď v lednu se na blog vrátí projekt 6 druhů. V týdnu od 3. 1. do 9. 1. se dočkáte šesti popisků jedné skupiny druhohorních plazů, v týdnu od 10. 1. do 16. 1. se pak podíváme na nějaké zajímavé vyhynulé savce. Kvíz "Který pravěký tvor to je?" se však v lednu vrátí též, jen trochu později, než obvykle. Jeho devatenáctý týden (nebo devatenácté kolo, chcete-li) započne v pondělí 17. 1. Kvíz pak pojede po následující minimálně tři týdny. Budu moc rád, když se ho zúčastníte, přece jen je téměř vždy docela lehký. Když už jsem u kvízu, rád bych ještě odkázal na Soutěž Dinosauři 2021, do které se můžete přihlásit po dobu následujících několika týdnů, než proběhne uzávěrka. Odpovědi do ní mi můžete poslat do konce února, ale kdyby se chtěl někdo zúčastnit a potřeboval by deadline odeslání odpovědí prodloužit, klidně mi napište na e-mail, anebo do komentářů. Vůbec by to nebyl problém, naopak bych takový požadavek chápal.

____

Je možné, že letos začnu psát sérii o plazech vyskytujících se v jedné konkrétní části afrického kontinentu. Nápad na ní se v mé hlavě zrodil už ve druhé polovině léta minulého roku, ale zatím jsem se k jejímu psaní nedostal. Možná však započne někdy na jaře 2022.

____

A jak už jsem mnohokrát sliboval, určitě dál hodlám psát o nových dokumentárních filmech o přírodě, pokračovat v psaní projektů Pravěcí netopýři, Pravěká zvířata pojmenovaná podle mýtických stvoření, rád bych dokončil Projekt Velociraptorinae (zbývá mi už jen jeden rod, pokud si dobře vzpomínám), a samozřejmě bude pokračovat i série Komiksy s dinosaury a dalšími pravěkými zvířaty. Všechny tyto projekty se vrátí v únoru nebo v březnu.

Snad sem pořád budete chodit rádi! Ještě jednou (a naposledy) vám přeji krásný rok 2022!