Blogorgonopsid se letos již popáté zapojuje do mezinárodní kampaně Ace Week, započaté v roce 2010 s cílem rozšířit povědomí o asexualitě a asexuálním (ace) spektru orientací a identit. Na rozdíl od předchozích ročníků tentokrát věnuji Ace Weeku skutečně celý týden, a postupně tedy vycházejí články na různá témata týkající se asexuality, ace spektra, zkušeností ace lidí s životem v heteronormativním světě a záležitostmi s těmito tématy spojenými. V neděli 22. října jsem vydal článek Proti povinné sexualitě, ovládání vztahů a ztrátě osobní autonomie, v pondělí 23. října pak Mýty o asexualitě a včera, v úterý 24. října, jsem vám, milí čtenáři, v příspěvku Asexualita na YouTube doporučil šest výtečných YouTube kanálů věnovaných celkově nebo alespoň částečně asexualitě a ace spektru.
Ve svých příspěvcích nejen na queer témata se nevyhýbám psaní o společenských a systémových alternativách, nevyhýbám se kritice heterosexuální kultury a s ní inherentně spojeného kapitalismu, a nijak se v nich netajím s tím, že ačkoliv s liberálním queer aktivismem velmi soucítím a ctím ho, sám jsem určitě mnohem víc na levici a budoucnost vidím v celkovém queer osvobození (mysleme na to, že queer jsou také heterosexuálové; vždyť queer studia se jimi z mnoha důvodů zabývají též, zkrátka všichni jsme queer). V tomto článku však o aktivismu a nutnosti vytvořit lepší budoucnost pro nás všechny, ať už jsme ace nebo ne, hovořit nehodlám. Chci se zaměřit na asexualitu a asexuální spektrum jako fenomén, který studuje věda. Všechny ace identity, včetně demisexuality a gray-asexuality, jsou termíny využívanými ve vědecké literatuře, jež nám dosud stihla poskytnout velmi dobrý obrázek o lidské rozmanitosti.
Být queer je politické jen z jednoho důvodů - protože nám někdo a něco brání být tím, kým jsme. Naši existenci, naši přirozenost, naše identity potvrzují léta a léta vědeckých výzkumů, jež skutečně poukazují na mé oblíbené rčení, totiž že asexuálové tu byli vždycky, a že jsme zkrátka lidskými bytostmi jako každý jiný, neboť celý náš druh je nesmírně rozmanitý. A já tedy tímto článkem hodlám rozbít pohled některých queerfobů a mocenských struktur, kteří/které z našeho bytí útlakem cosi politického učinili. Přiblížím vám, jak věda a asexuální identity ze vzájemných interakcí benefitují. Dokáži vám, že být queer je vědecké.
Různorodost lidí na asexuálním spektru je ohromující. Obrázek z webu EUSci Edinburghské univerzity
Začněme u výzkumu sexuálních identit a orientací a zkušeností queer lidí s útlakem obecně. Věnuje se jim interdisciplinární vědní disciplína nazvaná queer studia (anglicky queer studies), které se výjimečněji říká také studia sexuální diverzity (sexual diversity studies). Tento vědní obor se překrývá s celou šíří dalších studijních disciplín, od sociologie a psychologie přes feministická a genderová strudia až po biologii, antropologii a filozofii. Umožňuje zkoumat sexuální rozmanitost u člověka, a zabývá se bisexualitou, homosexualitou, heterosexualitou, intersexem a transgenderem, a samozřejmě také asexualitou a různorodými sexuálními orientacemi a identitami na ace spektru. Dále se pochopitelně zabývá LGBTQIA+ kulturou a jednotlivými subkulturami. Centrem tohoto vědního oboru je queer teorie, jež se v akademickém světě zrodila v 70. letech minulého století, a která umožňuje vědecky dekonstruovat zavedené společenské formy v podobě binárního genderu nebo standardizace heterosexuality coby jen jedné z mnoha různých orientací na širokém sexuálním spektru. Je tak důležitým nástrojem kritiky genderového a sexuálního esencialismu, a uplatňuje se při bourání sociálních nerovností a hierarchií.
Poprvé byla LGBT studia v rané formě ke studiu dostupná v letním semestru roku 1970 na University of California, Berkeley ve Spojených státech amerických. Ještě v zimním semestru stejného roku pak byl tento obor představen i na Southern Illinois University Edwardsville a University of Nebraska-Lincoln. V roce 1973 došlo v USA k velkému kroku v rámci post-stonewallského boje proti homofobii; homosexualita byla vyjmuta Americkou asociací psychiatrů ze seznamu duševních poruch. Stalo se tak i díky Charlesi Silversteinovi, tehdy ještě studentovi na Rutgers University, jehož satirický přednes přední americké psychiatry přiměl učinit tuto významnou změnu. Silverstein následujícího roku obhájil svou dizertační práci, získal titul PhD v oboru sociální psychologie, a v roce 1976 pak založil recenzně řízený vědecký časopis Journal of Homosexuality, který vychází dodnes, a jenž se zabývá studiem homosexuality. Od té doby počet vědeckých časopisů věnovaných studiu LGBTQIA+ fenoménů narůstal. Dnes existují vědecká periodika LGBT Health, GLQ: A Journal of Lesbian and Gay Studies, Journal of Gay & Lesbian Social Services, Journal of LGBT Issues in Counseling, Journal of GLBT Family Studies, Journal of LGBT Youth, Journal of Bisexuality, TSQ: Transgender Studies, International Journal of Transgenderism, Transgender Health, Gender, Place and Culture: A Journal of Feminist Geography, LGBTQ Policy Journal Harvardské univerzity a mnoho dalších. Vycházejí v nich články o výzkumu širokého spektra různorodých fenoménů.
Asexualita, tedy sexuální orientace definovaná nízkou či žádnou přitažlivostí k ostatním lidem anebo také nižší či žádná sexuální touha, je samozřejmě též subjektem queer studií. A zároveň tvoří jejich stále ještě dobývanou hranici. Byť se v posledních letech stávají asexualita a ace spektrum celkově viditelnějšími, dlouhodobá invizibilita této sexuální orientace ji stále činí obestřenou mnoha tajemstvími. Vědecký výzkum asexuality nicméně probíhá již desítky let, a některé fenomény ace spektra byly zatím prozkoumány lépe, jiné hůře. O některých je toho díky vědě známo více, o jiných se toho zatím moc neví. Právě to činí asexualitu tolik přitažlivou pro akademický svět, a do budoucna se může stát zaměřením nemalého množství vědců a výzkumníků, kteří právě jejím studováním významně obohatí naše celkové znalosti lidské rozmanitosti. Už jen to, že se asexualita jako reálný fenomén reálného světa, který obýváme, dostala do hledáčku vědeckých odborníků, nutí akademiky k vytvoření co možná nejsprávnější definice sexuální orientace. Právě nepociťování sexuální přitažlivosti významnou množinou ace lidí totiž před časem rozbilo starší definice sexuální orientace, jež třeba mohly sexuální přitažlivost spojovat se sexuální touhou. Vzhledem k různorodosti ace spektra se také v literatuře můžeme občas setkat s pojmem "asexualities" ("asexuality").
Výzkum asexuality a LGBTQIA+ celkově však nebyl vždy tolik přínosný, jako v moderní době. Podobně jako v 19. století mnozí antropologové byli rasisté, i psychologové a psychiatři pozdního 19. století a značné části 20. století promítali do queer osob své předsudky, vycházející ze standardizace heteronormativity. Patrně první literární zmínka o asexualitě padla roku 1886 v knize psychiatra Richarda von Krafft-Ebinga, autora dnes vysmívané knihy Sexuální psychopatie: Klinicky forenzní studie (Psychopathia Sexualis: eine Klinisch-Forensische Studie). Krafft-Ebing byl svými názory a předsudky blízký sociálnímu darwinismu a eugenice, tedy dvěma směrům, které si dnes asociujeme s nacismem, genocidami a naprostou morální zkažeností jejich vyznavačů. Asi není přemýšlivého člověka, který by dnes Krafft-Ebingovy názory bral vážně; věřil například, že v některých případech "vzešlo homosexuální libido z masturbace v raném věku" nebo že rekreační sex mezi kýmkoli, i mezi mužem a ženou, "je perverzí sexuální touhy", kterou si spojoval jen a pouze s rozmnožováním. Dnes by se mu vysmál každý, kdo má za sebou prvních pár minut úvodní epizody seriálu Sexuální výchova (Sex Education) z Netflixu anebo nějakou sex ed hodinu na základní škole. Na Krafft-Ebinga se už zapomnělo, částečně i proto, že jeho současník Sigmund Freud (který ho přežil o sedmatřicet roků) přišel s mnohem zajímavějšími, ale i tak už dnes trochu pochybnými teoriemi o lidské sexualitě; nicméně uvědomoval si například, že všichni lidé jsou v základu bisexuálové, a homosexualitu již neodsuzoval. Krafft-Ebing se však zapsal do historie výzkumu lidské sexuality ještě jedním; ve své Sexuální psychopatii totiž použil termín asexualita. Definoval ji skutečně jako eugenik; podle něj byli asexuální lidé "degenerovaní, neurotičtí či fyzicky přepracovaní". Freud měl zase za to, že absence sexuální přitažlivosti (efektivně tedy asexualita) je jen jakýmsi příznakem neurózy, nikoli sexuální orientací. Tyto domněnky či závěry byly samozřejmě pozdějšími výzkumy zcela smeteny ze stolu.
Dnes nejen, že o asexualitě bez nejmenších pochyb hovoříme jako o validní sexuální orientaci, která je zcela přirozená a není na ní, stejně jako na jiných sexuálních orientacích, nic patologického. Díky pečlivému výzkumu vědců jsou známa různá čísla, statistiky, modely, a zjišťuje se toho pořád více. Významnou figurou výzkumu asexuality je kanadský psycholog Anthony F. Bogaert z Brock University. Bogaert se v 90. letech zabýval třeba spojitostí mezi počtem bratrů narozených jednou matkou a možnosti, že mladší bratři mohou být gayové v souvislosti s neutralizací Y-proteinů v těle matky za vývoje embrya. V roce 2004 mu vyšel článek ve vědeckém časopise Journal of Sex Research s názvem Asexuality: prevalence and associated factors in a national probability sample, který shrnoval jeho výzkum sexuality více než 18 000 lidí z Británie. Závěry jeho výzkumu jsou často citovány; asexuálové tvořili 1 % vzorku, který studoval (odtud tedy časté omílání procentuálního zastoupení ace lidí v celkové lidské populaci), a více ace lidí bylo ženami, než muži. Nicméně dle jeho názoru je vývoj asexuality spojen s biologickým a psychosociálním vývojem, což je dnes již překonané. Jak víme, role prostředí nemá nejspíš na sexuální orientaci žádný vliv; ostatně v roce 2020 vyšel v prestižním vědeckém časopisu Nature článek o výzkumu, jehož závěrem bylo, že homosexualita je způsobována nejspíše řadou genů, ne pouze jedním. Svět je samozřejmě komplikovanější, ale držme se ještě chvíli Bogaerta. Roku 2012 vydalo nakladatelství Rowman & Littlefield Publishers knihu Porozumění asexualitě (Understanding Asexuality), jež poměrně rozšířila povědomí o této sexuální orientaci. Některými ace lidmi (viz review na Amazonu) je však kritizována jako acefobní a také transfobní a misogynistická. Uvědomme si, že i Bogaert má své předsudky; je psychologem, a psychologie samotná je oborem kontroverzním (vyrostla ostatně ze stejné půdy, jako eugenika, a ne vždy vnímá psychiku jedinců ve spojitosti třeba se sociální nerovností a společností celkově!). Do značné míry může být vnímán jako jakási "vědecká autorita", na druhou stranu to není člověk perfektní, a ačkoliv se o něco zasloužil, právem je mu spousta věcí vyčítána.
Často citované jedno procento ani není konečným závěrem výzkumu asexuality. První empirická data o asexualitě v akademickém světě prezentovala roku 1983 Paula Nurius, jež provedla výzkum na základě výpovědí 689 subjektů ze Spojených států amerických. Většina z nich byli univerzitní studenti. Zjistila, že 10 % žen z vzorku se identifikovalo jako asexuálky, a 5 % mužů ze stejného vzorku jako asexuálové. Mimoto také došla k závěru, že 25,88 % heterosexuálů, 26,54 % bisexuálů (v jejím paperu "ambisexuálů"), 29,88 % gayů a leseb a 33,57 % měla problémy se sebejistotou. Snížená sebejistota u lidí neodpovídajících heteronormativnímu standardu poukazuje na detrimentální efekt, který má existence heteronormativity na LGBTQIA+ lidi. Dalšími zajímavými zdroji informací, k nimž se došlo vědeckým výzkumem, jsou třeba článek Asexuality: Classification and Characterization vydaný v Archives of Sexual Behaviour v roce 2007, který napsali Nicole Prause a Cynthia A. Graham.
V předchozích odstavcích jsme se však od queer studií poněkud vzdalovali. Psychologie je, jak již bylo uvedeno, vědou kontroverzní, pochybnou, a dokonce neuznávanou všemi odborníky. Její kritiky jsou na místě; předsudky spojené třeba s kapitalistickým realismem se totiž v dnešní, neoliberálním kapitalismem silně ovládané vědě, dosti projevují, stejně jako se v ní kdysi projevovaly předsudky rasistické či homofobní, a psychologie se svým mělkým přístupem a svou častou ignorancí komplexnosti světa, jakož i chladným přístupem psychologů ke kritickým teoriím, feministickým teoriím a marxistickým teoriím, vlastně sama v našich očích zabíjí. Čistě klinické vědecké žurnály, respektive články v nich vycházející, nejsou vždy schopny ponořit se do asexuality a asexuálního spektra s dostatečným zápalem; ano, asexualitu samozřejmě nepatologizují, ale ne vždy se jim daří tento fenomén uchopit bez jistých předsudků výzkumníků. A právě zde nastupují queer studia, jež svou interdisciplinaritou a útlejším zaměřením mohou poskytnout do této problematiky mnohem živější vhled. Ve všech ohledech - jak ve vědeckém, tak sociálním - progresivnějším článkem je třeba práce Eunjunga Kima z University of Wisconsin Madison, jemuž v roce 2011 vyšel článek ve vědeckém časopise Sexualities s názvem Asexuality in disability narratives. Konkrétně se zabýval desexualizací lidí s tělesným znevýhodněním a mýtem o asexualitě coby sexuální identitě spojené s tělesnými znevýhodněními. Víme, že většina lidí s tělesným znevýhodněním jsou lidmi allosexuálními; podobně jako v kterékoli množině lidí, značná část populace se zkrátka identifikuje jako heterosexuálové, gayové, lesby a bisexuálové.
Sociologický výzkum - čistě ilustračně. Obrázek z webu Newcastle University
Než pokročíme dále, vraťme se k hlavním typům přitažlivosti. Asexuál je člověk, který cítí nízkou nebo žádnou sexuální přitažlivost k dalším lidem, ale může cítit přitažlivost romantickou, platonickou, estetickou, sensuální, cruish/squish a další typy (například intelektuální přitažlivost nebo přitažlivost osobnostní). Pro vědu toto není nic nového. Split attraction model, tedy model v psychologii rozlišující mezi sexuální a romantickou přitažlivostí, vytvořil v roce 1879 německý spisovatel Karl Heinrich Ulrichs; první člověk, který hovořil o sexuální identitě, a dost možná i první veřejně vyoutovaný gay v historii. Dnes je Ulrichs queer hrdinou, a dal by se považoval za zakladatele hnutí za práva gayů. Svého času napsal o neheterosexuální atrakci dvanáct svazků. V jednom z nich psal i o konjuktivní a disjunktivní bisexualitě, přičemž konjunktivní bisexualita se dnes nazývá biromantičností, a disjunktivní bisexualitu dnes chápeme jako heteroromantickou homosexualitu. Ulrichs, který si za svého života dopisoval s pochybným Krafft-Ebingem (jenž byl jeho prací velmi zaujat), vytvořil skutečně komplexní model různých typů přitažlivosti, a v roce 1979 na něj ve své knize Love and Limerence – the Experience of Being in Love navázala americká psycholožka Dorothy Tennov, jež jako výsledek svých výzkumů o "lásce" introdukovala pojmy crush a "nelimerentnost", přičemž druhý termín bychom dnes označili jako aromantičnost (aromanticita). Termín split attraction model se pak v ace komunitách začal používat kolem roku 2015.
V září 2023 vyšel ve vědeckém časopise Sociology Compass článek Hanny Tessler z Yale University a Cantona Winera z Northern Illinois University Sexuality, romantic orientation, and masculinity: Men as underrepresented in asexual and aromantic communities. Studie se zabývala muži, jež se identifikují jako aromantici a asexuálové, přičemž se autoři ponořili i do rešerše historie povinné (nucené) sexuality a hegemonických maskulinit, a s pomocí dat nějakých osmi tisíc participantů průzkumů 2020 Asexual Community Survey and 2020 Aromantic Census zjistili následující: asexuální i aromantičtí muži (včetně aro ace mužů) jsou nadměrně, až neadekvátně maskulinní (aneb Batman). Pravděpodobně je tomu tak z důvodu skrývání své identity, jež by mohla ohrozit vnímání maskulinity daného jedince jinými, allosexuálními lidmi. Jedná se o jednu z prvních opravdu velkých studií o životech aromantických a asexuálních mužů, která nabízí vhled do problematiky, kterou se ne každý - i mimo vědeckou sféru - zabývá. Maskulinita asexuálních a aro mužů má pak dost co do činění s jejich psychickým zdravím (obecně platí, čím více maskulinní, tím více psychických potíží).
Velice zajímavým a přínosným zdrojem informací o asexualitě a ace spektru je album Asexuality and Sexual Normativity vydané nakladatelstvím akademických knih a časopisů Routledge v roce 2014. V různých kapitolách napsaných různými výzkumníky poskytuje s užitím akademického jazyka a prezentováním výsledků vědeckých výzkumů několik aspektů asexuality ve světě definovaném povinnou sexualitou a heteronormativitou. Jeden ze článků prezentovaných v albu a napsaný mj. klinickou psycholožkou Morag Yule se zabývá mentálním zdravím ace lidí a celé téma uzavírá tím, že by pochopitelně psychoterapie konkrétního jedince měla být maximálně ohleduplná k jeho asexuální identitě. I pokud problém jedince není nijak spjat s jeho sexualitou, měla by být terapie maximálně senzitivní vůči jeho jedinečnosti; a pokud do terapie přichází kvůli problému se vztahem, pak je třeba jeho identitu také brát jako něco zcela podstatného, a přistupovat s ohledem k ní a k jeho právu identifikovat a vidět se takový, jaký je, a jak se cítí. Jinými slovy, podle Yule a jejích kolegů by neměli psychoterapeuti a psychologové nikterak patologizovat asexuální identitu pacienta terapie, a přistupovat k němu s ohleduplností k tomu, kým je - a vyhýbat se standardizaci heterosexuality apod. Kapitola této knihy je určitě jedním z dobrých návodů k účinné psychoterapii lidí na ace spektru, která neohrozí pocit komfortnosti při práci s terapeutem, a která je maximálně ohleduplná vůči pacientovi - tak to ostatně má být, doktoři by neměli býti předsudečnými, ale měli by své pacienty podporovat.
Asexualitou ve vztahu k širšímu kvíru se zabývala celá řada výzkumů. Články jako Queering Asexuality: Asexual-Inclusion in Queer Spaces od Dominique A. Canning z McNairs Scholars Research Journal, publikovaný v roce 2015, mohou širší veřejnosti pomoci uchopit pozici asexuality a ace spektra v rámci širší LGBTQIA+ komunity. Dizertační práce Joea Jukese z Univerzity v Brightonu nazvaná Towards Asexual Theory: Practising a Queer Accountability of the Non-sexual a publikovaná v roce 2018 v MA Sexual Dissidence je toho také příkladem. Z akademické sféry se vynořují další a další články chápající asexalitu jako nezbytný komponent queerness; navzdory hlasům ace-exkluzionistů z řad jiných queer lidí nebo dokonce některých asexuálů samotných, kteří z různorodých důvodů a pohnutek nechtějí být asociováni s širší LGBTQIA+, v akademickém prostředí začínají být asexualita a ace spektrum vnímány jako složka queer komunit a hnutí za práva queer lidí, jež nezmizí. Před desítkami let mohli být ace lidé v gay barech vnímáni jako cizinci, a to se může dosud dít, avšak počet LGBTQIA+ prostorů, jež vítají ace osoby, v progresivním světě pořád narůstá.
Širší ace spektrum, a nejen "čistá" asexualita, začíná být zkoumáno též více. V prosinci 2021 vyšel ve vědeckém časopise The Journal of Sex Research článek Daniela Copulskyho a Philippa L. Hammacka z University of California, Santa Cruz s názvem Asexuality, Graysexuality, and Demisexuality: Distinctions in Desire, Behavior, and Identity. Pojmy gray-asexualita (či graysexualita) a demisexualita se v akademické sféře používají též; gray-asexualita znamená sexuální přitažlivost k ostatním lidem jen v určitých a vzácnějších případech (jednou za týden, za měsíc, za rok, jednou za život; u každého gray-asexuála je to jinak) a demisexualita je označením pro sexuální přitažlivost k jinému člověku teprve poté, co s ním byl danou osobou vytvořen nějaký emoční či romantický vztah. Autoři studie čerpali data z průzkumu Ace Community Survey. Ze všech participantů se jako asexuál identifikovalo přes 9400 lidí, z nichž 61 % byly ženy a 12,5 % muži; gray-asexuálů bylo téměř 1700, a 58,8 % z nich byly ženy, 16,5 % pak muži; demisexuálů se průzkumu zúčastnilo 1442, 62,8 % z nich byly ženy, 12,6 % pak muži. Výzkum opět poukazuje na diskrepanci mezi asexuály a lidmi na ace spektru identifikovanými po narození jako žena nebo jako muž; v ace komunitách je obecně více žen a nebinárních lidí, mužů je v nich podstatně méně. Výzkum také prokázal, že asexuálové se častěji identifikovali jako aromantici, než gray-asexuálové a demisexuálové.
Dizertační práce Michaela Scotta Fioriniho z University of Denver s názvem Asexuality and Demisexuality: Clinical Implications of Sexual Identity, vydaná v roce 2022, je dalším dobrým zdrojem o asexualitě a především o demisexualitě z akademické sféry. Fiorini práci částečně věnoval všem demisexuálům, které ve svém životě poznal, a díky nimž se do výzkumu této sexuální orientace vůbec pustil! Jeho analýza zároveň prokázala, že demisexualita se od "čisté" asexuality významně liší, a zároveň dokázala, že demisexualita by neměla v jakékoli formě být považována za patologickou například v psychoterapii či "kdekoli jinde" v medicíně, tak jako za patologickou není považována "čistá" asexualita. Nezbývá než doufat, že Fiorini bude ve svých výzkumech demisexuality pokračovat, když mu dizertační práce o ní vynesla doktorský titul.
Předpokládám, že v budoucnu budou vědecké časopisy zaměřené na queer studia vydávat více článků týkajících se asexuality a ace spektra. Posun vědeckého světa od studia asexuality coby jakéhosi psychologického fenoménu po její studium jako naprosto validní sexuální identitu a také po širší ace spektrum ve spojení se zkoumáním pozice asexuality a ace spektra v širší LGBTQIA+ je evidentní. Také je v současné době evidentní, že asexualita, ace spektrum a také aromanticismus a aro spektrum mají pro vědu obrovský potenciál. 6. září 2020 proběhla na Edinburghské univerzitě ve Skotsku historicky první online UK Asexuality Conference, které se účastnila i doktorka Megan Carroll, pomocná profesorka sociologie na California State University San Bernardino. Napsala kapitolu učebnice LGBTQ-Parent Families s názvem Asexuality and Its Implications for LGBTQ-Parent Families (tedy "Asexualita a její dopady na rodiny s LGBTQ rodiči). Na konferenci byly prezentovány také výsledky výzkumu poukazující na to, že v ace komunitách převažují lidé bílé barvy pleti, a co nedostatečná reprezentace BIPOC lidí v ace komunitách znamená. Dalších studií o asexualitě bude jistě přibývat, a my budeme zjišťovat čím dál více - o psychologii ace a acespec lidí, o naší diskriminaci a dalších důležitých tématech.
Na závěr tohoto vyčerpávajícího článku tedy zopakuji to, čím jsem ho začal: být queer, a konkrétně být ace, je vědecké. A vědecký svět nyní o asexualitu a ace spektrum začíná projevovat čím dál větší zájem. S rostoucí vizibilitou naší komunity bude růst i počet vědeckých výzkumů a článků, dobrých knih vzešlých z vědeckého výzkumu a informací pro celou naši společnost celkově. Mohou být tyto informace použity k proměně naší společnosti, v aktivismu a politice? Jistě! Copak se vědecký výzkum neuplatňuje v našem pohledu na environmentální a klimatickou politiku? Jistě, že ano! A zrovna tak musíme nahlížet na vědecký výzkum o lidské diverzitě, jenž je základnou pro naše lepší pochopení komplexního světa, v němž žijeme, a jenž se musí vyvíjet. Místo v něm musí být pro všechny, a tento předpoklad musí vyrůstat z vědeckého výzkumu lidské diverzity.
Žádné komentáře:
Okomentovat