Cynodictis (Amphicyon)

Jméno: Cynodictis,

Potrava: Hlodavci a primitivní druhy zajíců,

Výskyt: Evropa (Německo, Velká Británie, Francie) a východní Asie (Čína).

Popis:

Cynodictis je příkladem velice úspěšného druhu savce. Je to možná až zarážející, ale tento tvor vydržel na Zemi téměř beze změny 15 milionů let! Poprvé se objevil v pozdní etapě Eocénu, před 40 miliony let a vyhynul až v Oligocénu, asi před 25 milióny lety. Patřil do skupiny amphicyonidů, kteří bývají také nazýváni "psi medvědovití". V kohoutku měřil jako pes asi 30 centimetrů, to není mnoho, zato byl však rychlý a podobně jako dnešní lišky i Cynodictis se hnal především za zajíci a hlodavci. Kromě skvěle zachovalých kostí byly nalezeny i šlápoty, podle kterých se vědci snaží odhadnout, jak rychle Cynodictis chodil a případně pak utíkal. V podstatě se jednalo o takového miniaturního křížence psa a medvěda. Ocas byl delší, velmi tenký, drápy na všech čtyřech končetinách nedosahovaly příliš ohromujících rozměrů, ale nalezená lebka potvrzuje, že Cynodictis měl zřejmě velmi dobře vyvinutý čich. Je možné, že podobně jako dnešní medvědi žili samice s mláďaty v rodinách, zatímco samci žili samotářsky. Cynodictis se objevil také několikrát v seriálu Putování s pravěkými zvířaty, kde byl ovšem nazván Amphicyonem nebo Amphicyonidem, a to v epizodách Nové svítání (v noci přochází k jezeru a stává se kořistí Ambuloceta) a Země obrů (zde si již zahrál větší roli)...

Zdá se, že příště se již posuneme do období před 3 miliony let, abychom navštívili naše dávné předky i jiná podivná zvířata z tehdejší Afriky s obrázky zvířat ze čtvrté epizody seriálu Putování s pravěkými zvířaty!!!

Premiéra Ten Deadliest Snakes se blíží

Vypadá to, že premiéra seriálu Ten Deadliest Snakes with Nigel Marven se již velice blíží! Včera jsem totiž při hledání nových informací o tomto pořadu narazil na stránky společnosti Fremantle Media, která tyto programy distribuuje. A právě zde se již o cyklu také píše! Osobně mám zkušenost s tím, že když se informace o pořadu objevují na webu Fremantle Media, pořad již bdue brzy vysílán v televizi. Navíc web potvrzuje, že celá série vyjde na DVD! Cyklus je již nyní zcela hotový, postprodukce proběhla pravděpodobně v únoru, který trávil Nigel doma ve Velké Británii, kde má také sídlo jeho společnost Image Impact (konkrétně asi 10 kilometrů od Bristolu v severním Somersetu, kde Nigel žije). Někteří fanoušci však ani na televizní premiéru čekat nemusí, neboť zaregistrujete-li se na web Fremantle Media, budete si moci pustit epizody o deseti nejnebezpečnějších hadech v Kostarice a Jižní Africe! Na epizodu o USA si však budeme muset počkat až do televizní premiéry. Pro úplnost ještě dodám, že první díl o nejnebezpečnějších hadech v Číně měl premiéru minulý rok na konci listopadu na stanici Eden Channel. Seriál je vyroben společností Image Impact Ltd pro již zmíněnou stanici Eden Channel a také slavný kanál o zvířatech Animal Planet...

Na obrázku vidíte Nigela s užovkou podvazkovou (všimněte si krve na jeho ruce). Doufám, že Vás tato nová zpráva potěšila, pro více informací se podívejte na web http://www.fmescreenings.com/Brand/99427/ten-deadliest-snakes-with-nigel-marven .

Kobra červená-Had s unikátním způsobem sebeobrany

Jak vidíte, moc dlouho netrvalo, abych se rozhodl napsat další popis v současnosti žijícího hada... Snad se Vám bude líbit, tento druh je totiž nídherný...

Latinské jméno: Naja pallida

Rozšíření: Afrika

Velikost: 70-120 centimetrů, výjimečněji 150 centimetrů.

Kobra červená patří, stejně jako její příbuzné, mezi které řadíme kobru královskou, egyptskou nebo monoklovou, k jedovatým hadům. Řadíme ji však také k několika druhům kober, které si vypracovaly svůj vlastní, unikátní způsob obrany. Podobně jako například kobra černokrká svůj jed po útočnících plive, kobra červená jej tenkým proudem z otvorů v zubech rozprašuje kolem sebe. Může jej rozprášit až do okruhu 2 metrů a tak se všichni útočníci raději klidí stranou. Tento rozprášený jed sice není smrtící, může ovšem nepřítele značně oslepit, a to až do konce života. Tento had si staví hnízdo z hnijících zbytků rostlin, kam posléze samička naklade až 15 vajec. Vylíhnutá mláďata jsou vlastně jejími miniaturními replikami. Jedná se o hada aktivního především v noci, kdy také loví. Ve tmě může překvapit a usmrtit nic netušící oběť. Často se však na lov vydává až ráno, kdy hledá studenokrevné plazy, kteří jsou aktivní ve dne a po chladné noci se nejdříve musejí vystavit slunci, aby se jejich krev zahřála. Jejich pomalosti pak kobra červená využívá. Živí se také hlodavci. Jak již napovídá název tohoto korálovcovitého hada, zbarvení kůže je nejčastěji červené, ale může se měnit i na světle šedou. Na krku se nachází černá skrvna, která jakoby měla nepřátele odradit a varovat, že si nemají zahrávat s jedem tohoto tvora...

Příště užovka podvazková!

Správce dinosauřího parku - Vylovení mořského netvora

Za posledních několik týdnů se v mém příběhu stále řeší jedna a tatáž věc: Přítomnost Kronosaura v Tichém oceánu. Pokračování je právě zde, doufám, že se Vám zalíbí...

Vylovení mořského netvora

Kronosaurus patřil mezi největší mořská monstra, mezi největší predátory jací kdy existovali. S délkou patnácti metrů se rovnal plejtvákovci šedému a žil v Austrálii v křídovém období. Kéž by však nežil dnes... Operace Hon na Kronosaura již byla oficiálně spuštěna, ale několik světových organizací na ochranu přírody se proti ní postavilo a částečně ji potlačilo. Dinosauří park je podporuje a americká vláda s odvoláním na to, že v parku pracují občané Spojených států, nakázala Dinosauřímu parku monitoraci Kronosaura. Což je samozřejmě věc, se kterou nám to rozhodně neulehčili, protože teď ani nevíme kde Kronosaurus je, za čím se právě žene a kolik jich vlastně v oceánu žije. Co se ale prokázalo, je to, že není jediný druhohorní živočich, který přežívá v Tichém oceánu. Shonisaurus, tak zní název obrovského ichtyosaura, který byl objeven ve vrstvách z Triasu. Jeho údajně již mrtvé tělo vylovila posádka japonské lodi Yumuraki Kasidu, která cestovala 500 kilometrů východně od ostrova Hokkaidó, kde svou cestu započala. Jedná se o rybářskou loď provozující mořský rybolov. Prý zahlédli obřího delfína, jak plave na hladině a tak ho vyzvedli. Byl 11 metrů dlouhý a vážil přes 5 tun. Zda byl ale vyloven již mrtvý, to nikdo neví. Někteří lidé tvrdí, že rybáři zabili zvíře harpunami, protože na fotografiích uveřejněných ve středu týdeníkem World News Every Week jsou při bocích Shonisaura patrny hluboké krvavé rány. Ať už se to stalo jakkoliv, tohoto mořského "netvora" musela podle nařízení japonské vlády před objektivy kamer posádka o dva dny později hodit zpět do vody. Za tu dobu už Shonisaurus stejně shnil. Rázem však přišli s nápadem, že pokud bude chyceno více takových zvířat, mohl by na jejich mršiny nalákán Kronosaurus a tak se Japonsko ke vší tragédii připojilo k projektu Hon na Kronosaura. Ten pokračuje...

V Dinosauřím parku mám zase problémy s péčí o některá z našich zvířat. Dva nezvedení Tsintaosauři se rozhodli podhrabat plot. Naštěstí jsem je přitom přistihl, ale nedalo mi, abych se nesmál. Tyčky jsou totiž zaraženy tak hluboko ve sluncem spálené zemi, že se prostě nemohli dohrabat ke druhému konci a tam ho zlomit, aby zničili celou část plotu. Pak však začali svými těžkými těly na plot tlačit, a jak se do toho opřeli, udělalo to "lup!" a tyčky se nahnuly. A tak musím zase část váběhu spravit. Při převážení do kotce jeden z Tsintaosaurů unikl a běhal deset minut po ostrově, než byl odchycen. Za tu dobu svou přítomností přiměl hladového Siamotyranna, který se také pokoušel zničit svůj plot, aby se mohl rozehnat za novou kořistí. Oliver právě plánuje další výpravu na ostrov, ale snažím se mu to rozmluvit. On chce ovšem zaplnit naše terárium a tak už asi nic nesvedu...

Za týden budou následovat další události do rubriky Správce dinosauřího parku! Plánuji však také, že bych mohl udělat novou soutěž, ale ještě se o tom rozhodnu...

Paracyclotosaurus

Paracyclotosaurus byl obojživelník žijící na přelomu dvou významných epoch; prvohor a druhohor. Je ovšem pravda, že velký úspěch ho zasáhl až v době triaské, tedy v druhohorách, ale kvůli jeho primitivnějším znakům jej zařadím do této rubriky, kam patří i jeho prvohorní příbuzní. Paracyclotosaurus žil na jihu obrovského kontinentu Pangaea, tedy v Austrálii a především jedné její části: v Queenslandu, kde byly odkryty jeho ostatky. Byl to velký obojživelník, měřil na délku skoro 2,3 metru. Z toho velká, zavalitá a ze svrchu plochá hlava zabírala 60 centimetrů. Čelisti, jako je tomu u všech dravců, lemovaly ostré zuby, ale překvapivě nebyly tak velké. Co je ale podivuhodné u tohoto obojživelníka, je způsob uchycení jeho lebky. Kloubní spojené lebky s páteří je velmi podobné, nebo dokonce až stejné, jako spojení lebky s čelistním kloubem, což ale znamenalo, že pokud se Paracyclotosaurus zvedl, okamžitě se mu otevřela tlama. A to byla právě ta velká výhoda! Pouze se rozehnal po kořisti, nějakém dicynodontovi, a nestálo ho to téměř žádné usílí. Byl to vážně efektivní znak. Protože ale na sklonku Permu a na začátku Triasu vládli planetě savcotvární plazi, museli být kapitosaurovití obojživelníci jaksi navráceni do vody. Mnohé ze znaků tohoto Paracyclotosaura, včetně stavby jeho končetin, prozrazují, že jeho předci žili téměř trvale na souši, ale tento živočich byl nucen vrátit se do vodního prostředí...

Popis tohoto prazvláštního zvířete můžete najít v knize Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat.

Příště trnoploutvý Climatius!

Boj mezi příšerami: Hrozivé bažiny (2/3)

Pro nahlédnutí do předchozích částí mého seriálu navštivte rubriku Příběhy na vyprávění .

Boj mezi příšerami: Hrozivé bažiny, část 2.:

Najednou Proterogyrinus uvolnil své sevření a Xenacanthus ať se to už stalo jakkoliv vyklouzl. Ale obrovský obojživelník nehodlal být poražen a vítězoslavně zabořil do začervenalého masa žraloka své zuby a přitiskl ho na dno jezera. Žraloci potřebují neustále plavat, protože jejich žábry jsou vyvinuty trochu jiným způsobem, než ty rybí. A tak se Xenacanthus za chvíli udusil. I kdyby přežil útok Proterogyrina, moc dlouho by nežil a trpěl by mnohem víc. A navíc zvířete s krvavou skrvnou táhnoucí se kamkoliv kde plave si všimne další dravec. Proterogyrinus sežral Xenacantha. Dostal do sebe i chrupavky, které u žraloků tvoří kostru. Jediné, co nechal, byla nehybná hlava plná ostrých zubů, mezi nimi byl secvaknutý kousek Proterogyrinovy kůže, to jak se žralok snažil osvobodit a zakousl se útočníkovi do jedné z končetin. Ke zbylé hlavě se přihnala skupinka ryb rodu Amblypterus. Ty dnes výjimečně upustily od stravy složené z hmyzích larev žijících ve vodě a vrhly se po zbytcích svého největšího nepřítele. Proterogyrinus už nebyl hladový a spokojeně vylezl na velký balvan, čnící nad hladinou jezera. Byl na něm úplně sám. Okolo byl klid, občas zahučel nějaký ten hmyz ale jinak se nic nedělo. Nastalo poledne a slunce hřálo nejvíc. Proterogyrinus nehnutě ležel na balvanu. Ale ve stejném jezeře se zrovna po jakési kořisti oháněl i jiný velký obojživelník. Amblypterové byly najednou vyrušeny ze svého hodování na žaločí hlavě, když obrovské čelisti se dvěma řadami ostrých zubů prorazily mihotající se vodu a popadly několik z těch poplašených rybek. Zbytek z hejna zmizel náhle kdesi v hlubině, aby unikl tomuto velkému nepříteli. Tvor měl už všechny chycené Amblyptery v žaludku, až na jednu, která se snažila osvobodit se. Trčela mezi těmi krátkými zuby a byla schopná obětovat i svůj jemný ocásek, aby unikla. Dravec otevřel tlamu, aby ji chytil lépe, ale Amblypterus proklouzl ven a jediné, co po něm zbylo, bylo pár kapek kve, rychle se smíchaly s už tak nečistou vodou. Amblypterus pak hledal své hejno, ale měl narazit na něco jiného. Ostatní ryby se velmi rychle přemístily a už zase hodovaly na vážčích larvách mezi padlými kmeny při dně bažiny...

Útočníkem byl masožravý Crassigyrinus, lépe řečeno Crassigyrinus scoticus, skotská specialita známá právě z této části období Karbon. Crassigyrinus patří mezi velice zvláštní tetrapody, jinými slovy čtvernožce, přesto-že jeho končetiny pasují ke zvířeti tak čtvrtinové velikosti, neboť měří méně než 60 milimetrů! Tento obojživelník dokáže přežívat pouze ve vodě, k chůzi po zemi jako jeho velmi vzdálený příbuzný Proterogyrinus nedokáže. Tento samec zaútočil na skupinku Amblypterů, protože Crassigyrinové jsou velcí, okolo 2 metrů dlouzí, samotářští predátoři uzpůsobení k lovu ze zálohy. Zničehonic dokáží překvapit nic netušící oběť a až si ryba nebo dejme tomu obojživelník, kterého chytí, něco uvědomí, už klouže do smrtících útrob masožravého obojživelníka. Amblypterové přestali pojídat larvy vážek a rozhodli se přesunout na opačnou stranu močálu, kde by mohly žít nějaké větší, tučnější a chutnější. Bohužel si to namířily příliš blízko ke hladině vody a Proterogyrinus, který za těch pár hodin pořádně vyhladoval, probral se ze svého odpočinku a hbitě vklouzl do již rozehřáté vody. Jaký to byl skvělý pocit, plavat konečně v tak teplé vodě, to nebylo jako ráno, když se pouštěl na lov Xenacantha. A už popadl jednoho Amblyptera, rozpůlil ho a následovala smrt ryby. Crassigyrinus se však dal do pronásledování hejna a překvapil ho z druhé strany. Vyděšené ryby se shlukly k sobě a plánovaly zmizet, ale Proterogyrinus mezi ně vtrhl jako blesk, rovněž tak Crassigyrinus. Ale když si dva velcí predátoři zkříží cestu, může následovat děsivá bitva..

Kdo myslíte, že vyhraje? Crassigyrinus či Proterogyrinus? Průběh bitvy v nejbližší době, možná ještě tento týden! Doufám, že se Vám tato část líbila...

Legendární moře Tethys

Když se řekne Tethys, většina lidí si vybaví pradávné moře plné mořských plazů, kteří žili v prosluněných vodách. Skutečně tomu tak je. Moře Tethys patří k nejznámějším zaniklým oblastem naší planety, spolu s prakontinenty Pangaea, Gondwana a Laurasie či se světoznámým oceánem Pantalassa. Tethys však nebylo jen druhohorní moře, existovalo i po část třetihorní éry. Podle všech výsledků pokročilých vědeckých bádání se slané vody Tethydy nacházely mezi Laurasií a Gondwanou. Samotné moře bylo výsledkem rozpadu obrovského prakontinentu Pangaea, který se rozlomil na dva menší kontinenty, Velký severní (Laurasie) a Velký jižní (Gondwana) na konci Triasu před asi 200 miliony let. Východně od Tethydy se nacházela Sibiř a na západě se rýsoval raný Atlantský oceán. Tethys bylo zjevně teplé moře, jeho proudy směřovaly převážně na sever do chladnějších severních vod. Součástí Tethydy bylo i množství malých ostrovů a ostrůvku, včetně Vindelických ostrovů. Ty tvořily okraj pevniny při hranicích Tethydy s Laurasií. Legendární moře vydrželo po dlouhé miliony let. Na konci doby křídové ale pevnina prošla výraznou změnou, kontinentální desky se začaly posunovat mnohem pomaleji a vznikl tak svět, jak ho dnes známe, tedy alespoň pohledem z vesmíru. Tethys však nezmizelo. Ještě před 30 miliony let pokrývalo značnou část jižní Asie a také jednu z nejsušších oblastí, jaké dnes známe-Saharskou poušť. Právě proto byly na území Sahary objeveny žraločí zuby, ulity měkkýšů a také vrcholný predátor tehdejší Tethydy, masožravý kytovec Basilosaurus (viz. rubrika Z dob savců). Před 65 miliony let možná zanikl svět dinosaurů a mořských plazů, kteří dominovali oceánu, ale žraloci a obrovské velryby přejaly vládu těchto majestátních monster. Jak se však blížíme víc a víc k současným dnům, Tethys zmizelo z povrchu Země. A kromě pozůstatků všech těch vyhynulých tvorů a solné vrstvy hluboko pod zemí nám z něj nezbylo nic...

Někteří z nalezených obyvatel Tethydy: Obrovský pliosaur a dravý kytovec Basilosaurus

Chystám se ještě napsat o legendárním oceánu Panthalassa, ale o něm až někdy příště!

Entelodon

Jméno: Entelodon,

Potrava: Vše, na co přišel včetně mršin,

Výskyt: Asie a Severní Amerika.

Popis:

Možná se to nezdá, ale tento zabijácky vypadající tvor byl ve skutečnosti příbuzný velmi mírným prasatům a jim podobným savcům. Na nohou měl kopýtka, ale podobou zbytku těla už patřil do zcela jiné kategorie. Entelodon je řazen do čeledi Entelodontidae, kam byli paleontology zařazeny i další rody jemu podobných živočichů (včetně neobyčejných tvorů jako Archaeotherium či Dinohyus). Dospělý Entelodon měřil v kohoutku 210 centimetrů, tedy více než 6 stop. Nebyl to striktní masožravec, mohl požírat i listy stromů a různé bobule, i když dlouhé tesáky byly spíše určeny k rozporcování masa. Co se celkového vzhledu týká, nevypadá to, že by byl Entelodon nějaký aktivní lovec. Mohl však být přeborníkem v krádežích mršin. Ve své době se jednalo o jednoho z vrcholových predátorů. Entelodonti mezi sebou často zápasili, o čemž svědčí nalezené lebky. Na nich se totiž dochovaly i 2 centimetrové rány a podlouhlé rýzy, do kterých skvěle zapadají zuby jeho vlastního druhu. Z pánve Hsanda Gol v Mongolsku pochází nejvíce takových nalezených fosilií. Se změnou klimatu, která následovala na konci oligocénského období však tento zvláštní tvor vyhynul...

Stále zbývá spousta zvířat ze seriálu Putování s pravěkými zvířaty, které bych rád popsal, nemohu však tvrdit s jistotou, kdy přidám další článek do rubriky Z dob savců...

Historie létání-Giganti ve vzduchu

Jura skončila před 145 miliony let, ale to neznamenalo zánik evoluce ptakokoještěrů. Vyvíjeli se dál a dál a mnohé primitivní znaky se u nich definitivně vytratily. Mít dlouhý ocas byla najednou nevýhoda. A vůbec, nevýhodou bylo také být malý. Jurští ptakoještěři nedosahovali přílišných velikostí, ale v Křídě se vše změnilo. Náhle se ptakoještěři začali zvětšovat. Čínský pterosaurus Eosinopterus byl ještě relativně malý, rozpětí jeho křídel dosahovalo pouhých 150 centimetrů. Čína a celý východní Asie však nebyla domovem velkých predátorů a jedinou věcí, před kterou si musel Eosinopterus dávat opravdu pozor, byly aktivní sopky, které před těmi 125 miliony let lemovaly tehdejší asijskou krajinu. V Brazílii se k životu probudily větší formy létavých plazů. Patřil k nim i Tapejara, ptakoještěr se zvláštním hřebenem na hlavě, který zřejmě používali samci k předvádění se před samicemi. Tapejara měřil od konce jednoho křídla ke druhému 6 metrů. Objevil se však i jiný velikán: Ornithocheirus. Rozpětí tohoto ptakoještěra činilo neuvěřitelných 12 metrů! Patřil tak mezi největší živočichy, co se kdy vznesli. Přesto jeho tělo od hlavy po krátký ocas měřilo jen 3 metry a celkově Ornithocheirus vážil asi 100 kilogramů, což je jeden metrák! Přes svou velikost byl velmi lehký. Ornithocheirův blízký příbuzný, Tropeognathus z Jižní Ameriky, dosáhl podobných rozměrů. Být velký znamenalo ve vzduchu být králem. Možná však i gigantičtí ptakoještěři mohli mít problémy, a to na zemi. Před 125 miliony let se objevili také první super-rychlí predátoři z říše dinosaurů. Pokud chtěl dvanáctimetrový obr rychle vzlétnout, mohlo mu to učinit značné potíže. Neznamenalo to, že nemohl takový Ornithocheirus aktivně létat, to ne, ale při rychlém odletu potřeboval lepší startovací dráhu, jako je vršek skály. Ovšem, na vršku skály nikdy nenajdete velké jezero s rybami, a tak vysedával dole v údolích, kde se to dravci jen hemžilo. Přesto patřil mezi pravé krále oblohy ještě po dalších několik milionů let. Krátkoocasí pterosauři, mezi které patřil, však měli zažít i další velké úspěchy...

Na prvním obrázku je Tapejara a na druhém proslulý Ornithocheirus. Doufám, že se Vám tento článek líbil, pokud se tak stalo, můžete komentovat...

Jaxartosaurus

Jaxartosaurus byl hadrosauridní dinosaurus ze skupiny Ornithischia, tedy ptakopánví. Jméno tohoto dinosaura znamená v překladu z latiny "ještěr od Jaxartu". Byl pojmenován podle řeky Jaxart v Kazachstánu, kde poprvé došlo k odkrytí jeho kosterních pozůstatků. Jaxartosaurus se jako všichni ostatní hadrosauridi vyskytoval v pozdní Křídě. Obýval pravděpodobně oblast celé dnešní Asie, doklady o jeho výskytu máme z Kazachstánu, Ruska a Číny. Na první pohled připomínal Jaxartosaurus velmi výrazně Corythosaura, ale hřeben na hlavě byl mnohem menší. Přesto se také podobal přilbě. Jako tomu bylo u Jaxartosaurových příbuzných, i zde byl hřeben dutý, propojen s nozdrami a hrdlem, takže mohl vydávat charakteristický zesílený zvuk pro dorozumívání se členy stáda nebo varování před predátory. Živil se nízko rostoucími rostlinami, především bylinami, ale okusovat mohl i listí cykasů a kapradin. Dosahoval totiž výšky 5ti metrů. Dlouhý byl tento dinosaurus 8 až 9 metrů a vážit mohl okolo 4 tun. Nalezeny byly i zuby Jaxartosaura, které byly normálně v tisícovkách ukryty v jeho "kachním" zobáku. Zuby byly velmi opotřebované, takže je jasné, že Jaxartosaurus trávil většinu života žraním...

Jaxartosaurus se v knihách příliš neobjevuje, přesto je však vyobrazen v několika publikacích, včetně encyklopedie Speciální průvodce-Dinosauři (autor Gerrie McCall).

Příště další kazachstánský kachnozubec, Aralosaurus!

Správce dinosauřího parku - Hon na Kronosaura

Jak se naši hrdinové vypořádají s dalšími nevšedními nebezpečenstvími? To už si můžete přečíst za okamžik...

Hon na Kronosaura

"Do háje, co to bylo? Kronosaurus nebo jen hladový vorvaň?" řekl jsem si, když jsem četl včerejší noviny. "Ta fotografie vypadá zvláštně. Zvíře je vyfoceno z takové dálky, že není moc dobře poznat, oč jde..." přemýšlel jsem nad tím celý včerejšek. Podle Daily Emotion na letadlo, které nouzově přistálu na pacifické hladině, zaútočil obrovský tvor. "Děláš si legraci? Vorvaň?" řekl mi toho večera výsměšně Oliver. "Vorvani sotva kdy vyplavou takhle vysoko nad hladinu, možná jen proto, aby se nadechli. Většinu života tráví hluboko ve vodě. Tohle bylo něco jiného... A my moc dobře víme, co..." Tak naše diskuse u včerejší večeře dlouho pokračovala. "Naštěstí lidé ještě nic zlého neudělali..." řekl Oliver. Jako znenadání otevřel dveře Charles, a poklidně pravil: "Mýlíš se, Olivere Marshi. Zpráva byla potvrzena, byl to Kronosaurus a nikdo z letadla nepřežil. Našli vraky letadla se stopami po ohromných zubech. Přečti si nové číslo Daily Emotion se speciálem zvaným Hon na Kronosaura!" To bylo vše. Představa, že někde po celém oceánu pluje jedno takové patnáctimetrové monstrum působí člověku mráz na zádech, zvlášť když si uvědomíte, že jste na ostrově, který je v tom oceánu pevně zakotven. Co když teď plave ta lidrožravá příšera při východním zálivu? Katastrofa s letadlem se stala nedaleko odsud, kdesi asi padesát kilometrů jižně od polynéského ostrůvku, který letadlo přeletělo, div se nad ním už nezřítilo. Pilotovi se povedlo nouzové přistání a všichni pád na vodu přežili. A pak na ně zaútočil tento pliosaur a zbavil je života. Dnes ráno byla média plná zveřejněné nahrávky pilotova volání o pomoc: "Hej, chlapi, něco tady plave... K čertu, ono se to přibližuje! K čertu, to je jak z nějakýho filmu! K čertu, pomozte! Co to je?!" My už ničemu nezabráníme. Co operace Hon na Kronosaura, kterou pořádají mořští odborníci, velrybáři a další lidé z celého světa prozradí, nevíme. Nevíme, co můžeme očekávat...

Dinosauří park se i nadále skvělý. Želvám Testudo atlas se daří výborně, stejně jako Ardeosaurům, se kterými sdílejí novou budovu s terárii. Wuerho roste. Stejně jako Leptoceratops Dino, ten už bude brzy dospělý. Taky se už kolem nás nemotá. Postavil jsem u svého domku ohrádku. Stejně jako má Charles své Adelobasiley, já budu mít za mazlíčka Dina. Siamotyrannus je, jak jsme zjistili, velmi drahý tvor co se týká jídla. Erythrosuchus Eric se poškrabal o padlou větev stromu a otekla mu dolní čelist. Chudák teď skoro nemůže nic jíst. Ale vůbec nejhorší je ten neklid nás, tedy lidí, na ostrově. Každý mluví o Kronosaurovi, a co je horší, začíná se znovu probírat staré téma: Komu patří Isle Of Die? Který stát ho bude mít pod svým vlastnictvím?

Za týden zas další část, nemohu to však tvrdit s naprostou jistotou...

Záchrana mokřadu Salgados

Salgados, nebo-li také Pera Marsh, je rozsáhlý mokřad nacházející se v Portugalsku. Je domovem tolika úžasných druhů ptáků, že si to jen leckdo dokáže představit. V Salgadosu žijí plameňáci, ibisové, divoké kachny a husy a také spousta menších druhů ptáčků, kteří hnízdí v rákosech okolo zdejších jezer. Bohužel, už více než 10 let tomuto jedinečnému ptačímu ráji hrozí zánik, protože má na místě vzdáleném doslova jen několik kroků od mokřadu vzniknout luxusní hotel. Portugalsko je totiž cílem mnoha nejen evropských turistů a toto místo by údajně podle plánů majitelů hotelové firmy mohlo být jedním z nejlepších co se týká celkové výstavby. Salgados se nachází na jihu země u pobřeží s názvem Algarve. To je také cílem turistů. Ochránci přírody, včetně Franka McClintocka, se postavili proti výstavbě hotelu a ničení Salgadosu. V červnu 2012 vytvořili mezinárodní petici. No, a nyní je již podepsána více než 32 000 lidmi (včetně mě). Pokud souhlasíte se záchranou tohoto unikátního ekosystému, podepište petici také. Salgados je bohužel jedním z posledních míst svého druhu v Evropě a jeho zánik by mohl být katastrofální. Petici můžete podepsat zde: https://secure.avaaz.org/en/petition/Save_Salgados_a_unique_internationally_recognized_birding_sanctuary_from_being_destroyed/

(kde se také dozvíte více podstatných informací)...

Pokud byste se rozhodli petici podepsat, bylo by to rozhodně velmi přínosné, především pro její tvůrce a samozřejmě také pro samotný Salgados...

Boj mezi příšerami: Hrozivé bažiny (1/3)

Omlouvám se, že jsem včera nenapsal žádný článek, snad to ale vynahradí můj další příběh.

Boj mezi příšerami: Hrozivé bažiny, část 1.:

Nastala půlnoc v pradávném močálu prehistorického Skotska, 328 milionů let před příchodem prvního člověka na Zemi. Nekonečné ticho zachovávalo podivný klid. Nikde se nic nepohnulo. Obrovští giganti, Lepidodendrony, dorůstající výšky přes 40 metrů, se jen strnule tyčily nad tím prazvláštním světem. Vypadalo to, jako by toto nikdy neměla být naše planeta. Na nebi nezářila jediná hvězda, měsíc se skrýval za hustými černými mraky a život v okolí bažiny jakoby sešlápl plyn. Výšky vod náhle klesly. Ale zůstalo to bez povšimnutí. Jen u nějakého spadaného listí Lepidodenronů leželo podlouhlé tělo se čtyřmi končetinami. Avšak, bez jakéhokoliv pohybu. Noc byla neuvěřitelně chladná. Období Karbonu je totiž obdobím nepředvídatelnosti. Za bílého dne dosáhne prales tropických teplot, zatímco v noci se teplota sotva drží nad nulou. Ale pak se jako výstřel z pušky zatřásla jedna z kapradin. Malý plaz jménem Petrolacosaurus se v noci hnal za potravou. Jako kořist obrovských monster bez páteře byl ve dne zranitelný a schovával se v hlubokých jamách v zemi. Teď, když studenokrevná těla obřích členovců zamrzla v nekonečné temnotě, mohl pojídat menší hmyz, taktéž nereagující. Byl to jediný aktivní tvor široko daleko. Možná se i nějací další Petrolacosauři pokoušeli chytat hmyz, ale nedávali o sobě vůbec vědět. Pak se černé mraky pohnuly a za pár hodin celý močál zčervenal. Rudé slunce, vycházející za mohutnými horami, oznamovalo příchod nového dne. Až tento rudý svit ukázal, co vše v karbonské bažině žije. Podivný obojživelníci, ležící vedle sebe u vody tvořily jeden zvláštní celek. Byli dlouzí přes dva metry. Vysoko v korunách stromů se skrývaly vážky Meganeury s rozpětím křídel neuvěřitelných 75 centimetrů. Jejich larvy žily pod vodou a brzy se měly probudit k životu. Obludní obojživelníci hned vedle mimozemsky vypadajících členovců-takový byl tehdy svět, ze kterého jednou vzejde sever Spojeného království. Petrolacosaurus ještě chvíli chytal bezmocné brouky, i on však vycítil, že sluneční svit vzbudí všechny ty netvory a jako se znenadání před hodinami objevil, tak také zmizel. Slunce mezitím stoupalo výš a výš, až jeden z ohromných obojživelníků pohnul prstem na noze a začal se probírat...

Patřil do rodu Proterogyrinus. Toto 2,5 metru dlouhé monstrum však příliš obojživelníky nepřipomínalo. Vzhledem se podobal spíše plazům, varanům či krokodýlům, anebo něco mezitím, ale co je jasné, dnešním mlokům rozhodně moc příbuzný nebyl. Však také patřil do trochu jiný skupiny, takovým zvířatům paleontologové říkají antrakosauři. I jeho druhové se za chvíli zahřáli, jejich studená krev začala rychleji proudit celým tělem, začali se nadechovat a vydechovat, a když vlezli konečně do ještě stále studené vody, kraj kolem nich vypadal už docela jinak. Jaká to byla změna oproti tiché a temné noci! Kolem se neustále ozýval třepot křídel Meganeur, které se vydaly níže hledat potravu. Mezi padlými Calamity se na chvíli pohnula čtyři metry dlouhá stonožka Arthropleura. Jen přelezla kmen a už se tratila kdesi v bujné zeleni, kde hodovala na chutných kapradinách. Hladový Proterogyrinus se odloučil od své skupinky a hledal si v močále nějakou oběť. Spatřil larvu vážky Meganeury a vrhl se po ní. Ale útokem zvířil písek a kořist mu unikla v prachu před očima. Kousek odsud plaval malý žralok Xenacanthus. Měl jen 70 centimetrů, oproti našemu plně vzrostlému Proterogyrinovi byl velmi slabý. Dravý tvor se po něm okamžitě vrhl, zakousl se mu do podivné "antény" na hřbetní páteři, po chvíli ji utrhl a čelistmi s dlouhými zuby počal drtit zbytek žralokova těla. Xenacanthus se jen marně snažil se ubránit, a i když zasáhl zuby jednou Priterogyrinovu zadní nohu, vypadalo to s ním velmi zle...

Bitva začala, i když Xenacanthu a Proterogyrinus nejsou hlavními soupeři této epizody! Přesto se těšte na další díl...

Pantylus

Pantylus byl prvohorním obojživelníkem ze skupiny Lepospondyla. Žil v období raného Permu, před zhruba 290 milióny lety na území dnešní Severní Ameriky, konkrétněji v Texasu. Životní prostředí sdílel například s jemu nepříbuznými obojživelníky jako byl Platyhystrix nebo Eryops a také s velkými pelykosaury, tedy ranými savcovitými plazy jako je dravý Dimetrodon či poklidný býložravec Edaphosaurus. Pantylus ale vůbec nepatřil k obrům, jako byli oni. Vždyť měřil na délku pouhých 25 centimetrů! Váha Pantyla by se dala odhadovat tak na 200 gramů. O jeho velikosti svědčí také jeho zařazení: Patřil mezi mikrosaury (Microsauria), což je skupina opravdu malých hmyzožravých obojživelníků (ačkoliv slovo "sauria" znamená vlastně plazi a ne obojživelníci). Chrakateristickými znaky tohoto živočicha byla velká hlava a především malé a šupinaté tělo. Podobně jako jiní obojživelníci raného Permu, i Pantylus vodu k životu kromě pití vůbec nepotřeboval, tento obojživelník žil v suchých oblastech. V čelistech měl plno velkých a tupých zubů, jimiž drtil tvrdé vnější kostry hmyzu a dalších bezobratlích. Způsobem života se podobal především dnešním ještěrkám...

Popis tohoto tvora můžeme najít například v knize Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat.

Příště Paracyclotosaurus!

200 Příběhů na vyprávění!!!

Včera rubrika Příběhy na vyprávění, kterou jsem založil díky bohužel již neexistujícímu webu www.davna-historie.blog.cz, dosáhla už dvou set článků! Naprostou většinu z nich tvoří příběhy, jen několik článků obsahuje úvod do příběhů, které jsem ale většinou už nikdy později nenapsal. Hned příští týden články v rubrice zase nabydou, jelikož napíši další epizody ze seriálu Boj mezi příšerami a možná, že začnu psát toto jaro nebo léto nějaký příběh, ve kterém by se zase střetávali lidé s pravěkými monstry. Doufám tedy, že se Vám příběhy na tomto blogu budou líbit!

Boj mezi příšerami: Krvavá laguna (2/2)

Kdo z nich vyhraje? Mosasaurus, nebo Squalicorax? Průběh souboje právě zde!

Boj mezi příšerami: Krvavá laguna, část 2.:

Plazi možná nemají emoce, ale každá matka i mezi tou skupinou mláďat pozná, že někdo chybí. A když se Squalicorax vrhal už po druhém mláděti a tahal ho děsnými zuby za ocas, Mosasauří samice vyrazila se zavřenými čelistmi proti němu a vrazila jimi přímo do žralokova boku. Úpornou bolestí Squalicorax pustil malé mládě a plaval co nejrychleji pryč. Matka nemusela čelisti se zuby ani otevřít, a soupeř se vytratil, ale ne nadlouho. Žralok měl opravdu velký hlad. Proto když Mosasauři hodovali na mršině Claosaura padající do hlubin moře, vrátil se žralok a chytil krvácející mládě rovnou za hlavu. Jak stiskl, z malého Mosasauříka se rázem vytratil život. To se už ale matka odrážela od oběda a dala se na pronásledování Squalicoraxe. Žralok kdesi v temné hlubině sežral celé tělo mláděte a nevynechal ani kus kůže, masa nebo kůstky. Dvě Mosasauří mláďata ho už dokonale nasytila, a tak se teď instinktivně vydal za jediným cílem: Dostat se z této laguny smrti co nejrychleji pryč. Ale chyba to byla velká. Kdyby se možná Squalicorax skryl při dnu laguny, znemožnil by svému pronásledovateli, aby ho za strašné vraždy potrestal. On se však hnal zpátky na východ. Cestou potkal dvě Cretoxirhyny, které už předtím požíraly Claosauří mrtvolu. Konečně se dozvěděly, že se snad mohou k mrtvole vrátit a dojíst těch pár zbytků. Nahnaly si to ovšem přímo doprostřed cesty desetimetrového Mosasaura. Matka plavala se svým typickým hadovitým tvarem těla velmi rychle a brzy se dostala Squalicoraxovi za záda. Bylo to už u vchodu do laguny, když vypukla strašná bitva! Mosasaurus popadl hřbetní ploutev Squalicoraxe, mocně trhl a rozvalil se další proud krve, jež stoupala na hladinu mořské vody. Squalicorax byl sice dvakrát menší než jeho protivník, ale postavil se mu na odpor. Chytil zuby levou prsní ploutvi ještěrovité nestvůry a v mžiku už plavala pár metrů od svého původního majitele. Pak se do těl svých soupeřů pustili oba mořští zabijáci. Všechny ryby, olihně i další tvorové hned odpluli. Kdyby se připletli do děsivého souboje jen jediným centimetrem svého těla, mělo by to pro ně katastrofální následky...

Squalicorax se nějakým záhadným způsobem zničehonic vymanil ze smrtelných čelistí křídové příšery a dal se na rychlý ústup. Z otevřené tlamy mu tekl proud krve, který se rychle mísil se slanou vodou všude okolo, což vytvářelo nehrozivější bitevní dojem. Ale Mosasauří samice ho jen tak uniknout nenechala. Chytila ho za ocas, začala mocně pohybovat hlavou ze strany na stranu a žralok, neschopný vydávat sebemenší zvuk, jakékoliv volání o pomoc, umíral ve strašlivých bolestech. Pak ho samice pustila, ale ne proto, aby je nechala jít, ale proto, aby své obrovské zuby zabořila do břicha Squalicoraxe. A pak to už trvalo jen pár krátkých sekund. Squalicorax zahynul. Samice Mosasaura byla dost nažraná, jelikož se předtím pouštěla do Claosaura, a tak nechala bezvládnou parybu klesnout ke dnu laguny. Kousek od ní se pohybovala všechna zbylá mláďata, která jako jediná z vlastní vůle ten hrozný souboj sledovala. Všichni mořští veleještěři pak opustili krvavou lagunu a vrátili se zpět na širý oceán, kde i nadále bojovali o přežití. Dvě Cretoxirhyny konečně zjistily, že je všemu konec. Že Mosasaurus vítězoslavně zabil toho, kdo je zbavil jejich mršiny. Když se však vrátili ke Claosaurovi, mnoho masa zde již nezbylo. Trvalo jim jen chvíli, než ho oškubaly a pak i ony musely chtě nechtě pokračovat v nekonečném souboji o přežití, který nemá v přírodě nikdy svého konce...

Líbila se Vám epizoda "Krvavá laguna"? Příštího příběhu se dočkáte již velmi brzy, ale neprozradím Vám, kdo bude stát mezi soupeři!

Správce dinosauřího parku - Obrovské želvy

Správce dinosauřího parku přichází, jako vždycky, každý pátek a já si nemohu vynechat ho ani dnes! Tady tedy je...

Obrovské želvy

"Želva Testudo atlas... Hmmm... To mi něco říká." přesně toto jsem si před pár dny myslel, když Oliver zavolal vysílačkou toto: "Vrátím se dnes se dvěma želvami druhu Testudo atlas, jejichž výskyt byl zaznamenán v pleistocénu, a které měří 2,4 centimetru..." Ale ony tolik neměří. Oliver ve skutečnosti říkal "... a které měří 2,4 metru...", ale protože přes vysílačku nerozeznáte všechny lidmi vydávané i nevydávané zvuky, mysleli jsme si to, co jsem prve napsal. Jenže to "centi" bylo vlastně "c", tedy spíše klapnutí víka od lahve s minerálkou, kterou si na pobřeží před odletem otevřel Tim. A já si pak azse říkal: "Konečně to ten chytrák dokázal, přiveze nám nějaké roztomilé minizvířátko, které mne nebude otravovat, nebude skoro nic žrát, nebude skoro nic pít a nebude se po něm muset nic uklízet..." Špatné to tvrzení. Když se dveře od klece otevřely, viděl jsem dvě gigantické želvy uspané vedle sebe. Veterinář jen pověděl, že za pár minut anestetika vyprchají a zvířata se probudí. Nemohl jsem údivem zavřít pusu! Nemohl jsem ani mluvit! A když vítězoslavně vystoupil z otevřených dveří helikoptéry Oliver Marsh, obrátil jsem se k němu zády, abych skryl své pohnutí. Charles mu podával ruku a pravil: "Přivezl jsi další nádherná zvířata! Jsem na tebe pyšný, příteli!" Želvy mám rád, ale tohle už je trochu moc. Jsou velké, pomalé, musíte jim sami podávat potravu, protože jim obyčejně padá z tlamy... Musel jsem stavět novou část terária, které je už také postaveno, a když jsem ji dostavil, zvířata do ní byla přestěhována. Pravda je ale taková, že jsem udělal možná až moc ukvapené závěry... Testudo atlas jsou překrásná zvířata, která mě vůbec neobtěžují, a i když jsou to tak velcí tvorové, jejich život je velmi pomalý a vy k nim můžete klidně až k jako posledním...

Co nám ale opravdu dělá starosti, je zaznamenaný výskyt Kronosaura poblíž ostrova, na němž leží Dinosauří park. Abychom si vše připoměli, minulý týden tento mořský netvor zaútočil a snědl dva z našich pracovníků na motorovém člunu. V důsledku toho byla zakázána lodní doprava na ostrov a létají sem pouze letadla. Vstup do moře je zakázán. Nikdo Kronosaura neviděl, přesto se po celém Pacifiku šíří zprávy o tom, že je jich tak moc, že klidně žijí po celém oceánu, což by byla katastrofa! Polynéská vláda zakázala vstup do moře v hloubce 30 metrů, američané propadají panice a pláže v Kalifornii jsou zcela prázdné, všechny středoamerické země zablokovaly vstup na pláže, v Panamě najdete při pacifickém pobřeží cedule s nápisem "Mořská nestvůra! Vstup na vlastní nebezpečí, neručíme za bezpečnost!" Přitom ani pořádně nevíme, co se vlastně může stát, kolik Kronosaurů v oceánu je... Ale co je jisté, jednou se nějaká masová smrt provalí do médií, což bude obrovský problém!

Co se bude dít dál? To je patrně otázka, na niž nebudete znát odpověď dříve, než za týden...

Vlnožil užovkový-Značně jedovatý mořský had

Po nějaké době jste se zase dočkali popisu současného zvířete, moc pravidelně je ale vydávat nebudu...

Latinské jméno: Laticauda colubrina

Rozšíření: Indo-Pacifik

Velikost: 1 až 2 metry.

Tento 1 až 2 metry dlouhý had se dá rozeznat podle svého typického modravého zbarvení s černými pruhy. Patří do skupiny 40 druhů hadů, jejichž typickým znakem je zploštělý ocas, připomínající trochu veslo. Vlnožil užovkový žije v moři. Ale narozdíl od většiny mořských hadů, kteří žijí po celý život převážně ve vodě, rozmnožují se vlnožilové na břehu, kde kladou do spadaného listí svá vejce. Nejčastěji je ale k nalezení poblíž korálových útesů a v porostech, kde číhá na úhoře a další ryby. Není to ale jen tak ledajaký druh hada. Vlnožil má totiž jed, který zasáhne nervový systém jeho oběti. Naštěstí, vlnožilův jed není pro člověka nebezpečný, protože samotný had není agresivní, a tak pokud nebude ke kousnutí vyprovokován, nechá člověka odejít bez zranění. Toho ale lidé využívají, jelikož po kladení vajec na souši si na hady počkají, zabíjejí je a dále udí...

Příště kobra červená!

Boj mezi příšerami: Krvavá laguna (1/2)

Z názvu možná nevychází, kdo se s kým utká, ale vy to už brzy zjistíte, přečtete-li si tento příběh!!!

Boj mezi příšerami: Krvavá laguna, část 1.:

Nastalo období sucha a dokonce i taková velká jezera, jako je to dnešní Viktoriino, začala velmi rychle vysychat. Jak se ztrácela voda, opustily poslední kapky života i rostliny, které rostly poblíž vodních zdrojů a byly na nich závislé. Celé se to stalo před 80 miliony let u vnitrozemního moře, které tehdy rozdělovalo Severní Ameriku na tři samostatné ostrovy. Polední klid dosud nic nepřerušovalo. Dokonce ani několik vážek, které mezi skalisky hnaly svou kořist. Jedna z vážek se zmocnila malého hmyzu, tak maličkého, že by jej ani nešlo identifikovat. Pak se náhle ozval hlasitý hukot. Jako duchové se z nitra hor vynořili nějací velcí býložraví dinosauři. Stádo obrů patřících do skupiny, kam řadíme jedny z nejúspěšnějších býložravců pozdní Křídy vůbec. Byli to Claosauři. V důsledku vysychání jezera, u kterého pobývalo toto stádo po většinu roku, musela se zvířata odhodlat k dlouhé migraci na jih za dešti. Jít mezi horami však nebyl dobrý nápad a protože je obývali obrovští predátoři, utrpěla spousta Claosaurů děsivá zranění. Ale pozdě plakat nad rozlitým mlékem. Těch několik jedinců, kteří přežili, se pohybovali směrem kupředu, nebyli ani nervózní, protože nezranění mohli výborně utíkat a niknout nepříteli. Ale ti poranění Claosauři s každým krokem i nádechem čímdál víc trpěli. Žízeň je trápila jako nikdy předtím. A tu jeden z Claosaurů popošel směrem k mořské vodě, jakoby se jí chtěl napít. Slaná voda by ho mohla zabít, ale on potřeboval nějaké tekutiny, aby mohl žít i nadále. Jen co však k vodě sklonil hlavu, podlomily se mu přední končetiny a chudák tvrdě dopadl na mořem vyvrhnutý písek. Ostatní Claosauři šli dál a svého umírajícího druha nechali na pospas osudu. Dinosaurus zemřel ani ne za hodinu. Odpoledne nastal příliv a smetl s sebou jeho tělo do mořských hlubin. Bezvládný Claosaurus tak putoval vodou podél pobřeží, pochutnávaly si na něm malé rybky, až doplulo do středu menší laguny, umístěné nad ohromným útesem. Malé rybky rozklovaly tvrdou dinosauří kůži a z ran začala vytékat krev. Rybky hodovaly na mrtvole, ale pak ucítily jakési vibrace vycházející z hlubiny. Hned se svého oběda vzdaly a plavaly si najít něco lepšího...

Ke čtyřmetrovému Claosaurovi připlavaly dvě Cretoxirhyny. Tito žraloci nepatřili sice mezi vrcholové predátory oceánu, ale měli významné postavení a kdejaký žrout se s nimi nechtěl pustit do křížku. Jedna Cretoxirhyna hned začala trhat maso ze stehna Claosaura, ale byla vyrušena. Pach krve, která se rozlila po celém středu laguny, sem přilákal mnohem nebezpečnějšího žraloka. Jmenoval se Squalicorax, a měřil na délku pět metrů. Což byla informace, kterou nemohly Cretoxirhyny brát s rezervou. Velký žralok měl velkou chuť k jídlu a zakousl své ostré zuby do hlavy Claosaura. Otáčel hlavou ze strany na stranu jako to dělá dnešní žralok bílý s lachtanem, až hlavu dinosaura utrhl a část sežral. Žraloci rodu Cretoxirhyna se raději drželi dál, i když občas si pro nějaký ten flák masa připlavali. Ale osudná náhoda měla rozhodnout, že nakonec to budou ony, komu bude patřit mrtvý dinosaurus, alespoň tedy z části. Spolu se svými mláďaty k laguně připlula velká samice Mosasaura se svými mláďaty. Měřila asi deset metrů, možná trošku víc, ale mláďata mohla mít jen o pár centimetrů víc, než půl metru. Byli to čerství novorozenci. Jakmile se obrovské tělo Mosasaura přiblížilo ke Squalicoraxovi, žralok uhnul a odplaval. Samice popadla zadní končetinu Claosaura a utrhla celé chodidlo jemným stiskem čelistí. Squalicorax však nedokázal potlačit své lovecké instinkty a hlad ho donutil zabít jedno Mosasauří mládě. Sežral ho celé a vyteklo jen malé množství krve. Což ale byla věc, kterou rozhodně dělat neměl...

Co se tedy stane? Jaká proběhne bitva? Pokračování se pokusím napsat ještě tento týden...

Phlegethontia

Phlegethontia je řazena mezi Aistopody, skupinu lepospondylů, tedy hmyzožravých obojživelníků. Její výskyt byl zaznamenán v pozdním Karbonu a na počátku období permského, před 300-295 milióny lety. Tento hadovitý tvor však ve skutečnosti i přes svůj vzhled nebyl plaz a ani s hady neměl nic společného, ti se totiž vyvinuli až o 200 miliónů let později. Přesto si vědci i veřejnost myslí, že se Phlegethontia mohla pohybovat stejně jako had. Minimálně na vodní hladině mohla vlnit své podlouhlé tělo, což ji činilo velmi rychlou, narozdíl od jiných obyvatel karbonsko-permské bažiny, kteří byli adaptováni pro život ve vodě a přitom byli zavalití a pomalí. Tělo Phlegethontie měřilo celý 1 metr. Pozůstatky byly nalezeny nejen v americkém Ohiu, ale dokonce i v České republice. Celkově se tento podivný živočich podobal Ophiderpetonovi, jinému lepospondylovi s hadovitým tvarem těla. Ovšem paleontologické studie jasně prokázaly, že ačkoliv je možná páteř vedena stejně, Phlegethontia má úplně jinou stavbu lebky. V té byly velké otvory a ty byly zase odděleny úzkými kostmi, což ji činilo odlehčenou. I tím byl tento obojživelník spjat s moderními hady. Zřejmě žila v norách, které si hloubila ve vlhké půdě. Zuby prokazují, že byla masožravá, Phlegothontia lovila nejraději hmyz...

Popisek můžete najít v knize "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat" na str. 54.

Příště Pantylus!!!

Vyhynutí neandrtálců zůstává neodhaleno

Jak vlastně vymřeli neandrtálci, naši blízcí příbuzní patřící do druhu Homo sapiens, jež převládali s našimi pravými kromaňonskými předky v Evropě ještě asi před 30 000 lety? To je otázka, kterou si patrně nedávno položil tým českých antropologů. Samozřejmě už dávno před nimi dumali antropologové nad tím, jak tento typ houževnatých lidí vyhynul, když byl tak skvěle přizpůsoben životu v době ledové. Jedna z teorií zněla, že neandrálci (Homo sapiens neanderthalensis, podle německého Neanderthalu) doplatili právě na svou houževnatost. Cíl jejich života byl pořád stejný: Najít potravu. Proto, když toho museli tolik nachodit a naběhnat za zvířaty se svou váhou obyčejně větší než je váha moderního člověka, spálili obrovské množství energie a jestli-že nic neulovili, umírali hlady. Pak to by to mohlo zasáhnout celou jejich populaci, která se už před těmi 30 000 lety výrazně zmenšovala. Čeští antropologové však tuto teorii zpochybnili, a to zcela jasně. Neandrtálec nemohl umřít hlady tímto způsobem, protože podle všech propočtů by mu na den stačilo jídlo s energetickou nosností jako dvě tabulky čokolády. Takže si znovu musíme položit otázku, jak tito lidští tvorové vyhynuli? Některé předchozí teorie ještě mluví o jejich očích, kloubech anebo také o tom, že neandrtálci vůbec nevyhynuli, ale smísili se pouze s kromaňonci, jejichž potomky jsou dnešní lidé. Nejpravděpodobnější ale bude, že vyhynuli kvůli oteplování a své přizpůsobivosti na zimu...

Eucritta

Eucritta ("tvor z černé bažiny") byl prehistorický obojživelník a je řazen mezi první čtvernožce. Patřila do čeledi Baphetidae a stejně jako všichni příslušníci této skupiny, i Eucritta měla jeden charakteristický znak, a to očnice připomínající svým tvarem velkou klíčovou dírku s vepředu vybíhající špičkou, jenž je podle některých vědců spojena s nějakou slznou žlázou. Horním patrem ale Eucritta připomíná spíše plazy, než obojživelníky. Žila ve Skotsku v období raného Karbonu. Pozůstatky byly odkryty ve vrstvách starých přibližně 334 miliónů let. Fosilie byla popsána v roce 1998. Díky tomu, že lze u tohoto tvora pozorovat takovou kombinaci znaků několika živočišných řádů, mohou si být paleontologové jisti, že v raném Karvonu ještě stále nedošlo k oddělení plazů od obojživelníků, což se však v průběhu Karbonu stalo a ke konci geologické éry již existovali první praplazi. Eucritta byla dlouhá pouhých 25 centimetrů. Známe jediný druh, a to E. melanolimnites. Její jméno znamenající "tvor z černé bažiny" je odvozeno od míst, která obývala. V raném Karbonu bylo totiž pravěké Skotsko územím plným činných sopek a Eucritta žila v bažinách v jejich sousedství...

Popis Eucritty můžeme najít např. v knize Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat, napsané kolektivem autorů (mimo jiné i Barrym Coxem).

Příště Phlegethontia, která žila i u nás!

Objeven největší evropský dravý dinosaurus

Torvosaurus gurneyi převzal před pár dny před veřejností titul největšího zatím nalezeného teropodního dinosaura Evropy. Rod Torvosaurus je všeobecně pokládán za jednoho z největších jurských masožravců vůbec, společně například s Allosaurem nebo Edmarkou, kteří všichni měřili více, než 10 metrů. V Evropě tak velký druh ale zatím objeven nebyl. Tedy až doteď. Torvosaurus gurneyi dosahoval délky 10 metrů, což je 33 stop, a vážil přibližně 4,5 tuny. Kosti byly nalezeny na sever od Lisabonu, hlavního města Portugalska. Horní čelist obsahovala jedenáct výborně zachovalých dlouhých zubů. Z Portugalska v posledních letech přichází množství nálezů hlavně z Jury, jelikož proslulé souvrství Lourinha nabízí skvělý pohled do jurského světa prostřednictvím pradávných hornin, v nichž došlo k zachování kostí množství tehdejších živočichů. Protože před 150 miliony let, kdy Torvosaurus gurneyi pochodoval Portugalskem, byla Eurasie se Severní Amerikou spojena v jediný kontinent Laurasie (též zvaný Velký severní kontinent), je možné, že by mohlo dojít k odkrytí jeho pozůstatků i na severoamerickém kontinentu, i když to není zrovna nic pravděpodobného. Druhové jméno "gurneyi" bylo dinosauru dáno na počest Jamese Gurneyho, autora a ilustrátota proslulé knižní série Dinotopie...

O této novince jsem se dozvěděl díky stránkám National Geographic a Discovery News. Myslíte si, že se jedná o významný objev?

Správce dinosauřího parku - Mořský zabiják

Dnes máme pátek 7. 3., a jak jste už po dlouhou dobu zvyklí, znamená to také další část Správce dinosauřího parku... Snad se Vám bude líbit...

Mořský zabiják

"A pak se náhle vynořila obrovská hlava, jež stáhla bezmocné oběti do hlubin mořských..." Zní to jako pasáž z nějakého staronámořnického příběhu o krakaticích a mořských hadech, ale věřte nebo ne, u nás se to už stalo doopravdy. Konkrétně šest kilometrů na východ od východního pobřeží ostrůvku s Dinosauřím parkem, kde shodou okolností, jak již možná víte, máme přístaviště. Dva z našich pracovníků vyjeli na moře otestovat motorový člun. Hluk z motoru vyrušil nějaké ohromné zvíře, které k naší hrůze žije v moři okolo ostrova, aniž bychom si toho všimli již dříve, a stáhlo člun s oběma muži hluboko do moře. Obešlo se to bez jakéhokoliv křiku a krve. A protože kapitán lodi Esmeralda (což je mimochodem dost zvláštní "televizní" urážka pro takovou drahou loď) vše viděl, neváhal, a také celý incident natočil. Sice neuměl záběr přiblížit a tak je vše natočeno z velké dálky, zároveň však není o čem debatovat. Incident proběhl během pouhých pěti vteřin. Celá nahrávka trvá asi půl minuty. Oliver si myslí, že zná vraha. Jmenuje se Kronosaurus a byl jedním z největších mořských predátorů všech dob. Za období Křídy, kdy žil, byl na vrcholu potravního řetězce. Jeho přítomnost poblíž našeho ostrova je samozřejmě velmi nežádoucí. Člun by spolkl jako malinu a problémem je, že takhle obrovské zvíře je schopno zaútočit i na pořádný parník a nákladní loď. Teď budeme muset sáhnout hluboko do svých kapes a zaplatit za každého zemřelého tři miliony amerických dolarů. Není třeba chodit před soud, jejich rodiny od nás nic jiného než peníze za smrt nežádají...

Dinosauří park prospívá. Stejně, jako všecha zvířata v něm. Oliver je momentálně v Británii, kam zajel navštívit svého starého a nemocného otce. Alespoň tedy nikdo nepřiváží nová zvířata a my máme čas dokončit výběhy pro ta, která přivezl v uplynulých týdnech. Dsungaripterové byli v sobotu převezeni do "ptačí" klece, snažíme se postavit obrovské terárium pro studenokrevné praplazy, jako jsou raní gekoni rodu Ardeosaurus. Byla dokončena ohrada pro Wuerho, samici Wuerhosaura, a ta je v ní zabydlena od středy. Zdá se, že se jí tam daří. Zkouším teď Othnielie krmit jiným typem zrní a vypadá to, že problém je vyřešen! Alespoň prozatím, protože toto drahé krmivo si nemůžeme jen tak dovolit. Zajímalo by mne, proč měli z toho předchozího takové potíže. S dalšími tvory to vypadá také dobře...

Další část snad zase za týden!!!

Boj mezi příšerami: Stádo proti smečce (3/3)

Jak jsem slíbil, ještě tento týden jste se měli dočkat závěrečné části první epizody série Boj mezi příšerami. Tuto část možná právě rozklikáváte. Takže, kdo z našich soupeřů vyhraje? Dakotadoni nebo Utahraptoři? A co o výsledku rozhodne?

Boj mezi příšerami: Stádo proti smečce, část 3.:

Dakotadoni začali vydávat hlasitý zvuk, aby varovali ostatní. To vyrušilo dvojici Hypsilophodontů. Neměli o důvod víc, proč se zdržovat na místě a ihned utekli. Mladí jedinci Dakotadonů pobíhali mezi dospělci a snažili se mezi nimi skrýt. Věděli moc dobře, že se mohou stát příští obětí Utahraptorů. Dva členové smečky, kteří právě vběhli doprostřed rozčileného stáda, spatřili nemocné jedince, směřující směrem k sobě. Nemeškali a utíkali k nim. Alfa samec stál nahoře na kopci a vše pozoroval. Byl teď připraven jít do akce s maximálním úsilím. Trojice Utahraptorů, která předtím postávala opodál, se vrhla k okraji Dakotadoní masy. Jeden z dravců dokonce skočil býložravci na hřbet. Dakotadon se pořádně ohnal, ale když naschvál padl na bok, aby mohl roztříštit svou neobyčejnou vahou Utahraptorovy jemné kosti, dravec byl už pryč. To jen jeho dva druhové na velkého býložravce syčeli. Pak jakoby na povel zmizeli v davu. Alfa samec nedočkavě překračoval nahoře na skále. Znervózňovalo ho houkání Dakotadonů a nakonec se s děsným řevem vrhl dolů do údolí. Nevěděl, že jakmile vběhne mezi běsnící býložravce, dostane mohutnou přední končetinou ohromnou ránu do oka. Zbytek smečky mířil k zesláblým jedincům. Karta se ale obrátila, oni se nehodlali jen tak lehce vzdát. Vytvořili proto takřka neprostupný kruh. Přesto se jeden Utahraptor pokusil vyskočit starému iguanodontidovi po krku. Smrtícím drápem na zadní končetině krk zasáhl, ale stařec jej povalil na zem otřesem svého těla. A tu se vrhl přímo vpřed, aby svou vahou rozdrtil dotěrného predátora. Všichni ostatní Utahraptoři toho však využili a vyskočili po Dakotadonovi skoro zároveň. Drápy se zasekly do tvrdé kůže a býložravý dinosaurus zařval neúprosnou bolestí. Další z Dakotadonů začal houkat na všechny strany. Starce to snad povzbudilo, udělal mírný skok a padal na levý bok...

Utahraptor, jenž se zrovna při levém boku držel, udělal marný skok k zemi. Tento pohotovový pohyb mu však již život nezachránil: Váha pěti tun rozdrtila snad všechny kosti v jeho těle. Ale další Utahraptoři se jedince drželi. Stařec se vrátil mezi své druhy a ti narazili bokem do jeho boku. Další Utahraptor vypadl z kola ven, tentokrát však živý. Se zlomenými zadními končetinami už toho ale v životě moc nedokáže. Zvlášť, když ho jiný Dakotadon zadupal, aniž by se díval, kam šlape. Utahraptoři, stále se držíce při starci, udělali další chybný krok. Nepustili se. A jak ostatní jedinci s pomocí vráželi do starého Dakotadona, mladá Utahraptoří samice padla na zem s roztříštěnou lebkou. Dravci již nemohli nic udělat a pouštěli se. Utíkali zpět ke kopcům, odkud přišli. Tam narazili na rozmáčknuté tělo svého alfa samce. Tento boj nebyl dobrý, ani rovnocenný. Přežili jen čtyři Utahraptoři, na lov se jich vydalo osm. Z celé smečky tedy přežilo sedm jedinců, včetně alfa samice a mláďat, které zůstaly v bezpečí. Starý Dakotadon, poraněn a šokován, však o pár hodin později vykrvácel. Ten, kdo si pro něj přišel, však nebyl Utahraptorem. To jen skupinka mrchožravých coelurosaurů přiběhla na rychlo využít situace, než se k mrtvole přiblíží nějaký větší masožravec a odežene je. V tomto případě stádo zvítězilo díky svému počtu nad inteligencí a chytrostí. Budoucnost ovšem ve světě dinosaurů nevynechá ani další podobné a krvavé souboje...

Kdo se utká v příští epizodě seriálu Boj mezi příšerami? To se dozvíte snad už o víkendu!!!

Útesy v pravěku i dnes

Včera jsem jen tak listoval knihou Bořivoje Záruby s názvem Abeceda dávných věků, když jsem se snažil najít nějaké zajímavé téma, o kterém bych mohl napsat. A skutečně jsem ho našel! Nebýt této knihy, článek bych tedy nenapsal...

Útesy jsou úžasné přírodní výtvory, bez kterých si moře a někdy dokonce část souše nedokážeme představit. Nejsou to však jen tak ledajaké útvary, byly totiž vytvořeny živočichy. Proto se také útesy označují za biologické stavby. Tvoří je zkamenělé schránky ohromného množství mořských živočichů. Jak a kdy se ale útesy začaly tvořit? Docházelo k tomu už v kambrických mořích před více než 530 milióny let. S některými z pradávných útesů by se ty dnešní ale ani nemohly rovnat. Například na jihu Austrálie se jeden takový zachoval. Tento úžasný útvar byl "postaven" před cca 550 milióny lety s pomocí zkamenělých schránek archeocyatů (prvohorních živočichů s kornoutovitými schránkami, kteří se bohužel nedožili ani konce Kambria). Ohromných pozůstatků útesů, k jejichž stavbě napomohli, však nebyly nalezeny jen v jižní Austrálii, ale také v americkém státě Kalifornie nebo v kanadském Labradoru. Archaeocyati se vyskytovaly především v mělkých vodách, kde se odumřelé schránky výborně uchytily-a výsledek je vidět! Takové fosilní rifové struktury však byly objeveny i v Česku, například v oblasti proslulého Barrandienu. Vznikaly na přelomu silurského a devonského období, tedy zhruba ve středních prvohorách. Na jejich tvorbě se podíleli i korálnatci či ramenonožci, ale také obyčejné řasy. Křídový útes se u nách nachází zase na Kaňku u Kutné Hory. Dnes je největší biologickou stavbou Velký bariérový útes táhnoucí se po 2000 kilometrů podél severovýchodního pobřeží Austrálie...

A Velký bariérový útes také vidíte na obrázku! Doufám, že se Vám tento článek líbil...

Správce dinosauřího parku - O postavách

Opět jsem se rozhodl myslet trochu na orientaci v příběhu Správce dinosauřího parku, který píši a vydávám každý pátek. Tento článek Vám popíše postavy, o kterých ve Správci dinosauřího parku čtete nejčastěji...

Dan Jameson - Veterinář, ošetřovatel a správce Dinosauřího parku. Jako malý velmi nadšeně choval nejrůznější zvířata, od křečků přes hady až po psy. Úspěšně vystudoval veterinární školu a řídil vlastní veterinární kliniku. Nakonec byl pozván Charlesem Tedem do projektu Dinosauří park, jehož se stal členem. Po velmi dobré práci při péči o první pravěká zvířata dostal práci správce a zodpovídá nyní za chov živočichů. Je mu 35 let a je vysoký 185 centimetrů...

Oliver Marsh - Oliver byl také od dětství milovníkem zvířat. Když mu bylo 9 let, dostal k narozeninám třímetrovou krajtu a v 11 letech dokonce malého krokodýla. Učení mu sice nikdy moc nešlo, ale povedlo se mu dostat se až na Přírodovědnou fakultu. Strávil zde tři těžké roky a nakonec ze školy odešel. Počal vést vlastní ochranářský projekt Battle to save Britain, jež existuje dodnes. Když ho Charles Ted pozval do Dinosauřího parku, okamžitě se stal jedním z vedoucích. Nyní je jeho misí převážet zvířata z ostrova Isle Of Die do Dinosauřího parku. Je starý 40 let, vysoký je 190 centimetrů...

Charles Ted - Jako malý měl všechny možné i nemožné sny o tom, jak jednoho dne bude nejslavnějším člověkem světa. To se pomalu změnilo, ale když objevil se svým týmem bílé místo na mapě, jež nazvali Isle Of Die, nemeškal a odkoupil od polynéské vlády ostrůvek, na němž dnes stojí Dinosauří park. Peníze, které si předtím vydělal, vložil do tohoto úžasného projektu. Dokonce se rozhodl prodat svůj dům na britské půdě a žít pouze v Dinosauřím parku. Je 55 let starý a 178 centimetrů vysoký...

Tim - Tim je jedním z Oliverových hlavních pomocníků. Obyčejně je správcem celé výpravy na Isle Of Die, shání zbraně a dopravní prostředky. Ve volném čase přispívá svými fotografiemi do časopisu Magnificent Nature...

Fred - Je jedním z hlavních Danových pomocníků, zodpovídá za dostatek krmiva i bezpečnost zvířat...

Andrew Collins - Prozatím není členem týmu Dinosauřího parku, o místo se však ucházel a je možné, že se stane pracovníkem. Minulý rok dostudoval vysokou školu a oborech paleontologie a geologie. Je známý pro svou tvrdohlavost (proto se také nepohodl s Oliverem Marshem). Je starý 28 let...

Doufám, že Vám tento článek pomohl se zorientovat v mém příběhu, další části se dočkáte jako vždy tento pátek!

Boj mezi příšerami: Stádo proti smečce (2/3)

Minulá část nás zavedla do Severní Ameriky za raného období Křídy před 125 miliony let. Tuto část můžete najít v rubrice Příběhy na vyprávění .

Boj mezi příšerami: Stádo proti smečce, část 2.:

Smečka Utahraptorů si užívala zaslouženého odpočinku u malé skalky mezi kopci. Všichni dospělí jedinci byli stočeni do klubíčka a spali, zatímco dvě mláďata po sobě houkala a hrála si. Jejich matka občas otevřela oči, aby je zkontrolovala, a když bylo všechno v pořádku, zase načas usnula. Najednou se ozval praskot větví. Mláďata instinktivně zaběhla mezi keře za matkou. Ta se zvedla, aby mohla být připravena chránit svá mláďata před vetřelcem. Byl to mladý Utahraptor, zvěd smečky, který přiběhl oznámit přítomnost Dakotadonů u řeky. Hned jakmile uviděl samici, byly u něho k vidění známky podřízenosti. Šlo totiž o alfa samici. Mladý Utahraptor natahoval krk a skláněl ho, jakoby se klaněl před královnou. Samice vydala slabý hrdelní zvuk a oznámila tak dětem, že je vše v pořádku. Roztomilí dinosauříci okamžitě opustili úkryt a zase po sobě začali skákat a hrát si. Tu se zvedl velký alfa samec a pohleděl na zvěda. Věděl, že jeho návrat znamená kořist v dohledu. Utahraptor povstal a zařval. Všichni členové smečky se jako na povel také zvedli a čekali, co bude dál. Měli zaútočit na stádo Dakotadonů. Pár jedinců ve stádě je zřejmě zraněných či nemocných, zvěd pozoroval i staré jedince, z nichž jeden kulhá. Do útoku mělo jít osm z deseti jedinců, alfa samice se dvěma mláďaty měla zůstat mezi kopci. Dravci se vydali všichni jedním směrem kupředu, dolů do údolí. Malý Iberomesornis, prapták velikosti lidské ruky, na ně s hrůzou hleděl. I když z nich měl strach, ve skutečnosti Utahraptoři byli jeho nejbližšími příbuznými. Z takových zvířat jako oni se právě ptáci již po několik milionů let vyvíjí. Smečka pochodovala velmi ostražitě, jakoby si nemohla dovolit sebemenší chybu. Nikdo ze sebe neměl vydat žádný hlásek a pečlivě pozorovat okolí. Jak se tak blížili k potoku, jejich ostražitost narůstala...

Dakotadoni byli v klidu. Nastalo poledne a slunce, stoupajíce nejvýše v celém dni, pálilo. Dokonce i přes tak tuhou kůži bylo dinosaurům vedro. Dva Hypsilophodonti si lehli do stínu nízkého sekvoje a odpočívali. Nedávali teď tolik pozor a to se mohlo všem zvířatům v okolí katastrofálně vymstít. Smečka monstrózních raptorů už dorazila na místo. Z nízkého vršku alfa samec pozoroval starého Dakotadona. Obklopen zdravými a mladými jedinci, cítil se tento veterán v bezpečí. Utahraptoři měli velkou výhodu: Byli chytří a měli smrtící zbraně, čelisti se zahnutými zuby a srpovité drápy. Bylo jich osm a každý z nich byl takřka inteligentní. Mohli si naplánovat útok. Dakotadoni ale měli na své straně početnost stáda. Mohlo jich být několik desítek. Byli však těžcí a nemohli běžet tak rychle, jako jejich draví soupeři. Útok na straého jedince by nemusel být tak těžký. Koneckonců, smečka si vybrala ještě náhradu. Veprostřed stáda stáli vedle sebe dva poranění samci, kteří se dříve setkali s nějakým opravdu velkým zabijákem. A oba skončili s poraněným stehnem. Povel k útoku byl zadán. Dva Utahraptoři se začali neslyšně plížit křovisky. Občas jeden z nich natáhl hlavu, aby viděl, jak možné je manévrovat. Nic o nich nevědělo. Tři jedinci stáli mezi popadanými jehličnany. Dva napravo, ten třetí se od nich trochu vzdaloval a přitom stále spolupracovali. Pak najednou alfa samec zařval a všichni naráz vtrhli mezi nic netušící Dakotadony...

Jak tento souboj dopadne? Který z hlavních bojovníků vyhraje, Dakotadon či Utahraptor? Pokračování ještě tento týden!!!

Nový seriál Nigela Marvena o nejnebezpečnějších hadech

Pokud jste sledovali některé z nových rozhovorů s Nigelem Marvenem na premiérách filmů Putování s dinosaury 3D a Lego Příběh ve Velké Británii, mohli jste se o tomto seriálu již mnohé dozvědět. Jak už jsem zmiňoval dávno předtím, s největší pravděpodobností pořad Nejnebezpečnější hadi Číny (China's 10 Deadliest Snakes with Nigel Marven) premiérovaný v listopadu 2013 nebude jediným svého druhu. Ty další mají přijít právě tento rok! Včera jsem totiž zničehonic na stránkách Press Discovery narazil na první oficiální stránku tohoto pořadu! Jeho název zní Ten Deadliest Snakes with Nigel Marven! Je tak zařazen mezi nejnovější pořady na Animal Planet, ale vysílán má být podle posledního rozhovoru s Nigelem i na Eden Channel. Jak již Nigel při rozhovorech řekl a jak je z názvu patrné, seriál se má zaměřovat na desítku nejnebezpečnějších hadů ve Spojených státech, Kostarice a Jihoafrické republice. Podle popisu na Press Discovery se však má Nigel setkat i s vědci, kteří hady studují, nebo lovci hadů. Ale ať jsem hledal na internetu, jak jsem hledal, nikde jsem nenašel datum premiéry. Pořad by tedy měl být stále ve výrobě (a možná to je důvod, proč je Nigel už přibližně měsíc ve Velké Británii, kde nejpravděpodobněji dává dohromady se svým týmem tento dokument). Snad se ale do měsíce či dvou dozvíme další informace! Já osobně se na tento pořad již velice těším...

Více informací se můžete dozvědět zde: http://press.discovery.com/emea/apl/programs/ten-deadliest-snakes/ (pro zobrazení textu doporučuji změnit prohlížeč, Internet Explorer text záhadně nezobrazuje). Snad se ho dočkáme již brzy!!!

Boj mezi příšerami: Stádo proti smečce (1/3)

Do rubriky Příběhy na vyprávění jsem již dlouho nenapsal žádný příběh, teď se to však mění! Jak jsem v pondělí slíbil, dnes jako počátkem března začíná nový seriál Boj mezi příšerami. Kdo se utká s kým v první třídílné epizodě Stádo proti smečce? To se můžete dočíst hned pod tímto úvodem do článku. Doufám, že si příběh s radostí užijete!

Boj mezi příšerami: Stádo proti smečce, část 1.:

Bylo poklidné ráno v raném období Křídy před 125 miliony let na území dnešní Severní Ameriky. Slunce pomalu přejímalo vládu nad zemí. Schovávalo se za vysokými vršky až třicetimetrových stromů, jež lemovaly okraj mohutných skalisek, z jejichž nitra prýštil dlouhý potok. Sluneční svit ozářil mladé jehličnany, rostoucí nedaleko vody na kamenité půdě. Byli jako poslové věků dávno zmizelých. Vedle několika jehličnanů rostl posel nové doby, kvetoucí rostlina. Na ní přistála malá vosa, aby se nasnídala. Jak se tak vrtala v tom sladkém pylu, přichytilo se na ní několik zrn, které pak přenesla na jinou rostlinu. Brzy se to tu mělo hemžit novou generací těchto květin. Od potoka se počaly ozývat prapodivné zvuky. Nad rozsvícenou vodní hladinou poletovaly vážky maje velkou společnost. To stádo Dakotadonů přišlo uhasit žízeň po neklidném spánku. Tito velcí iguanodontidi, kteří se velmi podobali evropských Iguanodontům, dorůstali délky až 10 metrů. Byli tedy největšími býložravci v okolí. Předci stáda se napili jako první a pak zamířili ke šťavnatým kapradinám, rostoucím opodál. Hned se k vodě nahrnula mláďata a hltavě popíjela. Někteří mladí jedinci se opodál honili navzájem. Vypadalo to, jako nevinná hra, ale ve skutečnosti trénovali na něco mnohem ostřejšího. Věděli, že rychlost útěku je možnou záchranou před některými z nejbrutálnějších predátorů vůbec. K potoku přišel pár Hypsilophodontů, malých ornitopodů měřících 2 metry. Jsou známí pro svou patřičnou ostražitost. Stádo Dakotadonů je obyčejně bralo jako strážce, podobně jako když křepelka zahouká při nebezpečí, Hypsilophodonti spustí varovný pískot. Dnes ráno to vypadalo, že by se nemělo nic stát, Hypsilophodonti byli klidní, Dakotadoni si užívali klidu... Ale to se mělo změnit...

Daleko odsud pásla se na suchém jehličí Sauropelta, podivný obrněný dinosaurus. Hned tak si na něj kterýkoliv predátor netroufl. Při snídani ji však vyrušil praskot větví, ozývající se z lesa za ní. Pohlédla na strašlivého tvora, měl výraz zabijáka, upřené oči na jedno místo a pernatou chocholku na temeni hlavy. Utahraptor, jeden z největších a nejstrašlivějších dromaeosauridů, jací kdy žili. Jsou to monstra. Tito zabijáci se vyžívají ve smrti svých obětí, zahnutý dráp jim obyčejně zaseknou do kůže, aby se na nich přidrželi, a práci dokončí svými čelistmi plnými pilovitých zubů. Tento jedinec byl mladý, měřil asi 3 metry, ale dospělci dosáhnou délky až 6 metrů. Sauropelta ale nebyla neklidná, pásla se dál. Moc dobře věděla, že Utahraptor nejde po ní, ale po malém rejskovitém savci. Náhle Utahraptor udělal skok a savec zmizel v noře pod zemí. Naštvaný masožravec zaskřehotal a zmizel v lese. Jak ho tak při běhu doprovázelo volání pterosaurů vysoko nad jeho hlavou, ucítil známý pach. Vyházel od potoka, k němuž se teď dostal. Schoval se mezi kapradinami a uzřel stádo Dakotadonů, vesele volajících jeden na druhého. Pečlivě probíral očima každého z jedinců. Vycítil, že je zde několik slabých a snad i nemocných či starých zvířat. Nemeškal, a okamžitě pádil zpět do kopců. Byl zvěděm smečky těchto zabijáků...

Co bude dál? Zaútočí smečka Utahraptorů na Dakotadony? Vyvarují se býložravci útoku, nebo se budou muset bránit? Pokračování se pokusím napsat hned na začátku příštího týdne!!!