Poté, co byla Susan Yang z nevadského Carlinu ve spánku napadena duchem, přidala se k tajemné skupině odborníků na duchy, kteří si říkají Zasvěcení, a které vede Evan Sellers. A ačkoliv je jednou z mnoha lidí, jež měli zážitek s duchem, a jež Sellersovi věří, najdou se ve světě i tací, kteří ho s jeho skupinou "fanatických uctívačů duchů" považují za hrozbu. Předně jde o Arika Thomsona a Barbaru Kentovou ze CIA, patřících však zároveň i do jiné, zřejmě tajnější agentury... Paranormální aktivita přilákala do South Forku v Nevadě hned několik záhadologů. Vietnamka Tien Tang si splnila sen a opustila svou rodnou zemi, aby se pokusila zjistit, co mají tajemní Zasvěcení co dělat s podivnými setkáními s duchy, a v pustině amerického západu se seznámila s Vilhelmem Van Vaisem z Ghany, který o aktivitě Zasvěcených již nějaký čas uvědomuje Thomsona a Kentovou. Při hledání Susan Yang se na místo dostavil také Pierre Leroy. Střetnutí s bizarní nehmotnou bytostí - patrně vyvolaným duchem - a následný zásah starých známých ze CIA proti Zasvěceným jej poněkud překvapily. A aniž by to starý Lovec kryptidů, utíkající před vychladlým vztahem se svou přítelkyní Kate Henshallovou, jakkoliv očekával, stal se rázem součástí nové skupiny pátračů po záhadách. Arik by byl rád, kdyby Pierre, Tien a Vilhelm vytvořili nový tým nezávislých průzkumníků, takových, jakými byli Lovci kryptidů. Někdo totiž musí zjistit, proč po celém světě dochází k útokům duchů na lidi, jak je něco takového vůbec možné, a jak moc v tom ti Zasvěcení mají prsty...
CRYPTID HUNTERS: PHANTOMZONE, ČÁST TŘETÍ:
Po pár minutách chůze dorazila skupina agentů k hotelu. "Co tady? Chcete se tu snad ubytovat? Moc vám to nedoporučuju, divně to tam zapáchá," poznamenal Pierre. Vrhl zrak na Arika, který se pousmál. "Nebo jste tam už byli ubytovaní? Že by mi nechtěl recepční říct, kdo v hotelu přespává, aby nevyzradil vaše tajemství?" pokračoval. "Kdepak, Pierre. Zastavujeme se tu jen proto, abyste si Vy, Tien a Vilhelm sbalili svoje věci," odpověděl Arik. Tien, která až dosud při pochodu mlčela, na něj pohlédla s překvapením. "Proč, propána? Vždyť moje výprava teprve začala! Nebudu se hned vracet domů," vyhrkla. "Tady už pro nikoho z nás není nic zajímavého, věřte mi," odpověděl jí s úsměvem Arik, "máme pro vás něco lepšího. A budete moci letět zadarmo." Barbara vytáhla z kapsy uniformy malé ovládací zařízení, a rázem se sto metrů východně od hotelu objevily dva vysokorychlostní letouny typu Lapwing, až dosud kryty před zraky obyčejných lidí moderním stealth systémem. "No jo, tyhle triky," zasmál se Pierre a mávl rukou, "musím říct, že mi tohle všechno vážně moc chybělo. Takže jaká je naše destinace? Kam nás chcete vzít?" "Někam, kde bude stokrát bezpečnější vám všechno dovysvětlit," odpověděl Arik. Pierre přivřel oči a stáhl rty do úst. Nedalo by se říct, že se netěšil na to, co bude následovat, ačkoliv mu toho Arik zatím příliš mnoho neřekl. Recepční se v hotelu podivoval, proč najednou turisté z Vietnamu, Ghany a Francie chtějí zničehonic ukončit svůj pobyt. O tom, že na rekreačním území se objevila skupina ozbrojených amerických vojáků vůbec nevěděl, a když pohlédl z okna a spatřil dva velké svítící letouny, úplně se vylekal. Tien se sbalila jako první, položila klíč od pokoje recepčnímu do dlaně, a zmizela. Vilhelm při vcházení do hotelu působil až nezvykle stydlivě. Recepční byl jeho chováním překvapen, a když Vilhelm poprosil o svůj klíč a řekl to vysokým dětským hláskem, skutečně se podivil. Ale když se Vilhelm vracel s plným kufrem, působil zase jako dříve, a dokonce s recepčním vtipkoval. "Velice se mi pobyt v tomto městě duchů líbil. Jen mě mrzí, že jsem nezjistil, zda jste i vy duch, nebo ne," zasmál se Vilhelm a potřásl recepčnímu rukou. Tomu mohly vlasy na hlavě zůstat stát. Pak se kolem něj ještě mihl Pierre a položil s klíčem na stůl i ulomený kus mýdla. "Fa mi nevoní," sykl naň naštvaně. Několik minut nato oba Lapwingy odletěly. Nesly se přes celé Spojené státy jako komety, řítící se atmosférou nadzvukovou rychlostí. Tien, Vilhelm a Pierre seděli v nákladovém prostoru Arikova letounu. Nebylo jim dovoleno z něj vyjít, aby nemohli vyhlédnout ven z oken. Museli mít také vypnuta veškerá elektronická zařízení a lokátory GPS. Arik si nepřál, aby se dozvěděli, kam byli přenášeni. Pierre z toho vyvodil, že ať už navštíví jakékoliv místo, pravděpodobně se na něm nezdrží příliš dlouho. "Zdá se mi, že letíme na jihovýchod... Co by tam mohlo být?" zeptala se Vilhelma a Pierra Tien. "Jedna z jejich tajných základen, alespoň si to myslím," odpověděl Vilhelm. "Tohle je tak divné," zakroutila hlavou Tien, "v jednu chvíli letím z Vietnamu do Spojených států, pak bojuji s duchem, a krátce nato jsem odnášena na nějaké tajné místo, kde nejspíš Američani drží duchy nebo mimozemšťany za mřížemi a dělají na nich pokusy." "Pitomost," zasmál se Pierre, "tohle Thomson a spol nedělají. Jsou to dobří lidi, i když jsou tajnůstkářští." Vilhelm se zadíval na Pierra. "Byl jste dobrý. Všichni jste byli dobří," řekl mu s širokým úsměvem. "Jak to myslíte?" Pierre se zatvářil zmateně. "Lovci kryptidů. Zapomněl jste snad na to, že jste se stali světovými celebritami? Inspirovali jste miliony mladých lidí, kteří se zajímají o přírodu, a kteří touží objevit něco... nového!" "A zachránili jste svět. Čtyřikrát," dodala Tien, hledíc upřeně do stěny nákladového prostoru. "Ani nevíte, jaká je to čest dýchat s Vámi stejné molekuly vzduchu," dodal Vilhelm. Pierre zvedl obočí. "No, pokud si dobře vzpomínám, tak se z nás nakonec stali teroristi, napáchali jsme ta nejohavnější zvěrstva a pak jsme se celí zhnusení rozpadli," řekl na to. "Takhle si Vás svět nepamatuje," namítl Vilhelm, "byli jste k tomu dotlačeni. A omluvili jste se. Pamatuji si, jak jsem to poprvé sledoval na internetu. Hrozně mě to dojalo." Pierre jen zakýval hlavou. Jak jinak na to měl reagovat? "Klaustrofobie, dámo a pánové?" ozval se hlas Barbary Kentové. Vstoupila do nákladového prostoru. "Spíš příval divných vzpomínek," zašeptal Pierre. "Už odsud můžete ven. Jsme tu," řekla Barbara. Tien vyšla z kabiny plné krabic jako první a vyhlédla z okénka paluby. Oba letouny kroužily kolem malého skalnatého ostrůvku uprostřed oceánu, a směřovaly k ozářené ranveji na jeho příbojem trestaném pobřeží. "Lepší než Kentucky," poznamenal Pierre, vzpomínaje na již dávno opuštěnou tajnou základnu CIA pod travnatými pláněmi amerického vnitrozemí, "předpokládám, že jsme někde v Atlantiku?" Na otázku mu odpovězeno nebylo. Při přesunu z Lapwingu do vysoké budovy s našedlými, čerstvě namalovanými zdmi, obklopovaly Tien, Vilhelma a Pierra desítky vojáků, a nezdráhali se mířit jim při tom na hlavy samopaly. Pierra při pochodu zaujal symbol nad vchodem do budovy, připomínající nedostavěnou věž. Měla snad symbolizovat jakousi neustále konstruovanou bezpečnější budoucnost? Byl to ten stejný symbol, který měla na uniformě agentka Kentová. Jakmile se ocitli v přízemí budovy, vojáci přestali na tři hosty mířit zbraněmi, a vzdálili se od nich. "Zastřelíte mě, když se na něco zeptám?" řekl tiše Pierre a kousl se do rtu. Podíval se na usmívajícího se Arika a znuděnou Barbaru. "Tohle není CIA, že ne? Je to nějaký hodně, hodně... ehm, odlišný... útvar. A vy... pro... něj... asi pracujete, že? Asi hodně dlouho?" Všichni v budově měli na svých černých uniformách ten zvláštní znak - ten znak, který Evana Sellerse tolik vystrašil. Pierrovi nebylo na jeho otázky odpovězeno, a tak se mohl jen domnívat, o co tu šlo. Arik a Barbara jej s jeho kolegy zavedli do dlouhé, vyhřáté chodby, a znovu s nimi začali hovořit. "Slečno Tang. Van Vaisi. Vy máte o spolupráci s panem Leroyem zájem, je to tak?" zeptal se Arik. Oba nadšeně zasouhlasili. "Jsem velice rád, že vám můžeme svěřit tento úkol. Jak již všichni víme, Zasvěcení jsou takovými odborníky na duchy, a vždycky se objeví tam, kde je malér. Anebo se malér objeví tam, kam přijdou oni. Záleží na tom, jak se na to díváte, a z čeho všeho je podezříváte," začal Arik, "už víte, že duchy vyvolávají. Ale co to vlastně znamená? Jak to dělají? Říkal jsem, že se to musí zjistit. Ono totiž to vyvolávání duchů není záležitostí úplně jednoduchou." Tien vrhla zrak na Vilhelma. "Vy jste je vyvolával s nimi. Jak to tedy dělají?" zeptala se ho. "Viděla jste sama. Drží se za ruce a soustředí se na bytosti, se kterými se chtějí setkat," odpověděl Vilhelm. "To není možné. Nemůže být takhle jednoduché," reagovala na to Tien. "No, nemůže. Všechno, co jsem dosud zjistil je, že Sellers musí duchy vyvolávat nějak jinak, než jak si ostatní Zasvěcení myslí," odpověděl Vilhelm, "je důležité si uvědomit, že Sellers svým následovníkům vnucuje jakousi vlastní ideologii, jakousi pokroucenou pravdu. V podstatě je učí věřit takovým jednoduchostem, jako že když se s přáteli chytíte za ruce, vyvoláte odkudsi svého zemřelého předka nebo kamaráda, nebo bytost, jež nemá s lidmi nebo s jakýmikoliv zemskými tvory nic společného. Ze začátku mi bylo jasné, že to prostě není pravda." "Ale co je na tom tak zločineckého? Proč jste je do South Forku přišli zatknout?" zeptal se Pierre. "Právě proto, že vyvolávají duchy," zasmál se Arik. "Začínám se v tom ztrácet," řekl Pierre. "Řekněme to takhle," řekl Arik se svěšenou hlavou, "po celém světě se šíří příběhy o setkání s duchy. Hovoří se o tajemných bytostech, které přicházejí z jiných světů. Nejvíce znepokojující je, že je to pravda. A vy musíte zjistit, proč." "Z jiných světů. Aha, fajn. To dává větší smysl," řekl mu Pierre s vykulenýma očima, "takže hovoříme o mnohovesmíru!" Barbara otevřela silné, řinčivé dveře. Světlo z chodby dopadlo na čtyři tyče položené na podlaze vedle zaprášené krabičky s přístrojem na odsávání energie a s několika silnými kabely. Pierre ten přístroj okamžitě poznal. Byl to stroj času, který sestavil spolu s Pauline Jetkinsovou, jejím synem Deanem, jenž přišel z budoucnosti, a zrádným Archibaldem Quartermainem nějakých deset měsíců zpátky. "Tak tady je ta naše stará hračka," zasmál se Pierre a nervózně vydechl. "Ale proč mi ji teď ukazujete?!" "Víte, k čemu došlo, Pierre. Dean Owen, jeho dlouho nezvěstný otec Jack a ještě jedna malá modrá potvůrka spolu cestovali časem, jinými slovy, mnohovesmírem - cestovali do různých dimenzí mnohovesmíru, aby nás, včetně mě a tady agentky Kentové, zachránili. Tento stroj nebyl nakonec využit tak, jak jste chtěli... ovšem kdybyste ho použili, výsledek by byl v podstatě... stejný," odpověděl Arik. "A tím jako myslíte co?!" vykřikl Pierre. Barbara vešla do místnosti, přistoupila k trezoru u stěny a naťukala do jeho zámku numerický kód. Pak popadla kleště a uchopila jimi sytě modře svítící předmět, drahý kámen, bez něhož by invaze Shai'ri nikdy nebyla odražena. "Předně jsme Vám chtěli ukázat tohle," řekla Barbara, "nadělalo to nejspíš větší škody, než si dokážete představit." Pierre vyděšeně pohlédl zpět na Arika. "Při cestování časem narušila ta nepopsatelná síla Briddimského drahokamu tkaninu mnohovesmíru. Lovci kryptidů zachránili svět před invazí mimozemšťanů tím, že z jiných dimenzí v mnohovesmíru přivedli do této dimenze své zemřelé příbuzné. Chápete, k čemu došlo, Pierre? Já, Barbara, někteří z Vašich kamarádů a bývalých kolegů... nepatříme tak úplně do této dimenze. To je vše, co stačí k tomu, aby došlo k pomyslné explozi v základech toho stavení, kterému říkáme mnohovesmír. A výsledek? Do naší dimenze teď jakýmsi způsobem - a vy musíte zjistit, jakým - přicházejí bytosti ze světů, z dimenzí, úplně jiných, než je tahle," vysvětlil mu to Arik. "Když téměř před rokem Lovci kryptidů zachránili svět, umožnili, aby do této dimenze, do tohoto vesmíru, začali přicházet tvorové z vesmírů jiných. A to jsou ti 'duchové'. Nehmotné, nezničitelné bytosti, jež jsou zřejmě Zasvěcenými, zvláště pak tedy Sellersem, lákány do našeho světa," dodal. Všichni na chvíli ztichli. Po nějakých dvaceti vteřinách konečně promluvila Tien: "Takže vyvolávání duchů je vlastně, řeknu-li to polopatě, umožňování bytostí z jiných vesmírů, v rámci celého mnohovesmíru, aby přišli do našeho vesmíru, zvláště pak na jednu malou bezvýznamnou planetu v něm, a to na planetu Zemi?" "Přesně tak," odpověděl Van Vais. "Takže z tohohle vy podezříváte Zasvěcené," řekl Pierre a zdvihl prst, "že za útoky těch 'duchů' můžou oni samotní, a oběti, které přežily napadení 'duchy', pak matou svou ideologií. Chápu to správně? V podstatě takhle ubližují lidem. Ale řekněte mi, prosím vás, proč by někdo, jako je ten Sellers, nebo jak se ten týpek jmenuje, chtěl přivádět bytosti z jiných světů do našeho světa? Za jakým účelem? Po tom všem, čím si tahle planeta v posledním roce prošla?" "To se právě neví," odpověděl Vilhelm, "zkoušel jsem zjistit, co jsem mohl. Jenže Sellers je strašný tajnůstkář. Má něco za lubem. A potřebuje k tomu lidi. Jsem si jist, že proto Zasvěcení existují. Nakonec tu jde jen o něj, ale co chce, za čím jde... to je pořád tajemství." "Fajn, začínám tomu docela rozumět," odpověděl Pierre, "ale jak lze bytosti z jiných světů do toho našeho dostat bez pomoci tohoto diamantu?" Ukázal na Briddimský drahokam. "To je další velká otázka, Pierre. Briddimský drahokam je od skončení invaze Shai'ri držen zde, na tomto ostrově, a nikdo kromě nás neví, kde ten ostrov vlastně je," odpověděl Arik, "je možné, že Zasvěcení se objevují tam, kde vznikají nějaké anomálie či něco podobného. To dává v souvislosti s narušením tkaniny mnohovesmíru smysl. Jde však pouze o domněnku." "Že by hledali místa, kde by se jim naskytlo ty bytosti nějak... přesvědčit, aby překročily linii mezi dimenzemi a vešly do našeho světa?" zeptal se Pierre. "Právě to mám na mysli," odpověděl Arik. "V každém případě," zvýšil hlas, "hrozí, že těchto neporazitelných, nehmotných bytostí přijde do našeho vesmíru více, než bude schopný unést. A to by mohlo znamenat jeho totální kolaps. Ostatně se o tom možná v příštích dnech dozvíte více. Jsme v kontaktu s jedním významným člověkem, který onu 'tkaninu mnohovesmíru', jak tomu sám říká, zkoumá." "To jsou mi věci," zasmál se Pierre. "A proč jsme tady? Abyste nám ukázali Briddimský drahokam?" "Chceme, abyste si ho vzali," odpověděla vážně Barbara. Pierre se vyděsil. "Lidi, tohle je na mě trochu moc," šeptl a protřel si oči. Nato Arik nabídl Tien a Vilhelmovi, zda by se nechtěli naobědvat. Barbara vložila Briddimský drahokam do velké černé bedny, a zatím ji nechala ležet v místnosti. Zavřela dveře a odvedla Pierra do výtahu. Než se zděšený Francouz vzpamatoval, procházel se s ní chodbami jednoho z vyšších pater. "Vypadá to tu jako ve vězení," poznamenal, když přejel očima po okýnkách, za kterými u stolů a počítačů seděli všemožní siláci v oranžových oblecích. "Tohle je vězení," řekla suše Barbara. Pierre se na chvíli zahleděl do očí pořádně širokému chlapovi s blonďatým čírem, který se na něj ďábelsky usmál. Dohnal Barbaru. "A proč mě sem vedete?" "Chtěli jsme s Arikem, abyste s ním promluvil," odpověděla Barbara a ukázala prstem na jméno Archibald Quartermaine, vytištěné na cedulce na posledních dveřích v chodbě, "protože nikdo jiný s ním nedokáže rozumně mluvit. Ovšem Vám očividně kdysi, těsně předtím, než jste nás všechny zachránili, ukázal svou pravou tvář." "Quartermaine? On je tady?! Ve stejné budově jako drahokam?!" "Ani o něm neví. Nemá ponětí, kde je. Za oknem jeho cely je trojrozměrná iluze s jehličnatým lesem, takže ani neví, že je na nějakém ostrově. Zeptejte se ho na Briddimský drahokam, na ty bytosti... Uvědomte si, že on o tom démantu a o mnohovesmíru ví víc, než většina ostatních lidí," odpověděla Barbara. Odemkla dveře cely. "Jakeu! Zase jsem rušený! Zase je tu nějaká rušička! Odletí jí ručička. Zasekám si nožíkem, ruka bude... tam a sem?! To se... nerýmuje... Jakeu! Mluv už!" ozvalo se. Pierre zavrtěl hlavou. Nedokázal uvěřit tomu, že byl donucen se s tím šílencem zase setkat. Quartermaine se na ně otočil od počítače, na kterém hrál starou online hru Death Row. "Co tu chcete, vojno?! Co mi to sem vedete?! Není to ten... Ťůťo!!!" zařval Quartermaine a vrhl se na Pierra. Silou ho objal. "On ještě žije, Jakeu! Žije, ťutík! A jak roztomilé tvářičky má, pejsek jeden francouzský! No co ty, ty roztomilý pašíčku? Ještě pořád se zelenáš, když ti není dobře? Počkej, já tě kopnu do bříška, a uvidíme, jestli zezelenáš, ajfelovko!" Barbara gestem Pierrovi naznačila, že v levém horním rohu místnosti byla umístěna kamera. Poté zavřela dveře a nechala v místnosti Pierra a Quartermainea o samotě. "Taky vás rád vidím, Archibalde," řekl trochu naštvaně Pierre. Byl naštvaný nejen na toho nevychovaného spratka z Lancashire, ale také na Barbaru. Připadal si zrazen. "Jakeu, že nám on musí povyprávět, co teď dělá? Tak co, Pierdo? Zdraví slouží? Ještě furt trháš lidem obličeje?" vykřikoval Quartermaine, posadil se na židli a začal si rukou přejíždět přes obličej. "Tak ty čteš zprávy. Vida, to je novinka," řekl Pierre. "Heh, kdo by taky nevěděl, že Lovci kryptidů jsou vrahové... Celý svět je teď považuje za nadýchaný hnůj plný rozkládajícího se morku vydolovaného z kostí nevinných dvounohých vopic," zasmál se nepřirozeně Quartermaine a začal hlavou pohybovat ze strany na stranu, jako kdyby tančil. Najednou zvážněl a začal působit smutně. "Popravdě, nechápu, proč tady nejsi s námi. Tady ve vězení pro super-duper-mega-ultra padouchy jako jsem já. Ne, jako nejsem já! Protože já nic neudělal! Po té invazi mě Kentovka zavřela sem, protože jsem ji zabil! A stejně žije, protože bum a čum, nějaké cestování rourou mnohočasu a tikavesmíru, a blém! Já ve vězení, a ty, vrah stovek, a tvoji kámoši, běháči po světě, co neznáč slitování, poněvadž já nebýt vrahoun, ty být jím, a vůbec! Proč s tebou mluvím, děravá ponožko?! A proč nemáš deodorant?!" "Když jsme použili Briddimský drahokam k tomu, abychom přivedli své zemřelé přátele zpět do současnosti... Mohlo se to nějak odrazit na stavu mnohovesmíru?" zeptal se ho Pierre. "No jistě, že ano," odpověděl vážně Quartermaine. Pohlížel teď Pierrovi do očí s naprostou upřímností. "Co jste si tehdy mysleli? Že to skončí? Pierre, nic nikdy nekončí. I když tenhle vesmír jednou zanikne, nic neskončí. Protože existují jiné. Změnili jste běh dějin. Uvědomuješ si, že jste tím všechno narušili?" "Ale tys nám pomáhal." "Tak samozřejmě, že jsem nechtěl, aby Země padla do rukou nějakých emzáků. Ale Briddimský drahokam, to není hračka, se kterou jen tak změníš běh dějin a odsuneš nějakou realitu, která měla nastat, navždy do... ničeho. Hele, já se mám dobře. Sedím tady v cele na nějakém proklatém tajném místečku, čumím každý den z okna na iluzi - a jo, vím, že nejsme někde v lese. A čtu zprávy o tom, jak na lidi útočí 'duchové'. A řehtám se u toho! Víš proč? Protože nikdo neví, co jsou ty dušičky z jiných světů zač. Já to vím, a nikomu to nepovím. Ani tobě. Chtějí, abych to někomu řekl, ale já budu mlčet. Chci vidět, jak se s tím lidi vypořádají sami," řekl Quartermaine. "Ty víš, o co tu jde? S těmi útoky duchů na lidi? Proč si to chceš nechat pro sebe?!" vyhrkl Pierre. "Protože to se mnou ani trochu nesouvisí. Vím to, protože jsem četl o 'duších'. Vím, co je Briddimský drahokam zač, a čeho je schopný. Vím, co Owenovi provedli tím, že cestovali mezi dimenzemi. Vím, kde celá ta věc s mnohovesmírem pro náš svět začala. Proč? Protože jsem se naučil číst sanskrt, blbečku. A teď vypadni! Chci mít klid a pohodlí," rozčilil se Quartermaine. "Zase chceš parazitovat na tom, jak trpí jiní?" "Trpí? Kdo říká, že tenhle svět bude trpět? Ne, já se těším na to, co se stane. Ale teď je mi to jedno," odpověděl Quartermaine, a začal předstírat, že spí. Barbara si přišla pro Pierra. Dlouze se jí díval do očí, zuřil. "Díky, že jste mě připravila o pár cenných minut mého života. A způsobila mi z toho crétina další depresi," sykl na ni nakonec. Jakmile Quartermaine v místnosti osaměl, vyskočil ze židle, protáhl se, zamával na kameru, a podíval se na svůj stín. "Divňouš. Že jo, Jakeu?" zahrčel, vrazil si palce do uší a zamával na svůj stín zbylými čtyřmi prsty. Stín se však najednou nečekaně pohnul. Quartermaine skočil pod kameru, a vyděšeně zahučel. Jeho stín se před něj postavil a vztáhl na něj ruku. "Jakeu, ty jsi... živý?!" zakřičel. A na další hodiny po ráně do hlavy pozbyl vědomí.
"Připadá mi, jako by si to na mě všechno připravili," postěžoval si v malé jídelní místnosti Pierre svým novým kolegům. "Spíš se Vám to snaží vysvětlit, Pierre," řekl mu Vilhelm a zapil oběd pomerančovou šťávou, "já už o tom všem nějakou dobu vím, takže se rozhodně necítím tak přetížený novými informacemi, jako vy." "Chápu, že mi to chtějí vysvětlit, ale abych dělal rozhovor s Quartermainem? To si ani nedokážete představit! Já mám z toho chlapa takovou depku, že bych se nejradši rozbrečel," stěžoval si dál Pierre. "V pohodě, Pierre," oslovila ho Tien, "cítím se podobně. A na rozdíl od Vás sotva vím o nějakém Briddimském démantu. Pojem mnohovesmír je mi už znám, nicméně tolik věcí jsem o něm nikdy neslyšela." "Tak to jsme aspoň dva mimoni," zasmál se Pierre. Vilhelm popotáhl nosem a zavřel oči. "V pořádku?" zeptala se ho starostlivě Tien. Působil zase, jako by tu nebyl. Divoce zatřepal hlavou, pak ještě jednou, zvedl se rychle od stolu, a z kapsy v kalhotách vytáhl krabičku s nápisem, ze kterého Pierre spatřil část "Anti-Psy". Nato Vilhelm odešel z místnosti. "Řekl jsem něco, co..." zděsil se Pierre. "Ne, určitě to nebylo nic, co byste řekl," ujistila ho Tien, "všimla jsem si, že se Vilhelm občas chová trochu zvláštně, ale to je v naprostém pořádku." "Fajn. Akorát mu teď nemůžu říct, proč jsem vlastně tady. Tien, někam teď odletím. Kentová mě chce vzít na návštěvu člověka, co prý našemu týmu hodlá něco darovat. Ani nevím, co to něco je. Zato vím, kdo je ten chlapík, a moc se na něj těším," usmál se Pierre. Z neznámého ostrova odletěl Lapwing pouze s Barbarou a Pierrem na palubě. Netrvalo ani hodinu, a nesl se nad rozlehlými deštnými pralesy Střední Ameriky. A někdy v té době agentka dovolila Pierrovi, aby opět opustil nákladový prostor, a podíval se na tu svěží zelenou nádheru, která se skvěla tak daleko, kam až oko dohlédlo. Dorazili do El Milloncita v distriktu Roxana, západně od Parque Nacional Tortuguero v Kostarice. Pierre vyběhl z Lapwingu a spatřil krásný moderní domek s béžovou omítkou, velkou verandou a tmavě hnědou střechou zakrytou mohutnými větvemi několika anon síťovaných. Ve dveřích stál jeden Angličan, černovlasý, hladce oholený muž v modré košili, a když se Pierrovy oči střetly s těmi jeho, oba se začali nahlas smát. Pierre k němu přiběhl, objal ho a poplácal ho po zádech. "Jacku! Ani nevíš, jak rád tě vidím, kámo!" řekl ještě v obětí Pierre. Agentka Kentová ho vzala do Kostariky za Jackem Owenem, bývalým vůdcem Lovců kryptidů. "Pojď dovnitř, Pierre. Agentko, vy taky!" zvolal Jack. "Tak jak se ti daří, Jacku? Soudě podle toho, jak to v téhle vaší nové haciendě vypadá, asi dost dobře," pronesl Pierre. Prohlédl si velký drahý mikroskop, jenž stál na pracovním stole Jackovy studovny. "Dělám výzkum makrozooplanktonu a diatom pro Universidad de Costa Rica," odpověděl Jack, "a je to pěkná zábava." "Ty a mikroskop? Páni, já tě vždycky viděl jen s velkými zvířaty. Tohle bych nečekal," zasmál se Pierre. "To bylo dávno, Pierre. Teď jsme všichni jiní," usmál se Jack. "Jsem ráda, že vás na univerzitě přijali," ozvala se Barbara. "Jsem teď prostě obyčejný vědec. Tak jak to asi vždycky mělo být," řekl na to s úsměvem Jack. Zavedl Pierra a Barbaru do obývacího pokoje. Na gauči tam seděla Pauline Jetkinsová, a hned, jak je uviděla, vyskočila a podala jim ruku. Malý Dean ležel ve žluté košilce a v pleně na matračce na podlaze. Udělal jakýsi zvouček. "Vidíte, jak je slušný? A to jsme ho ani nemuseli učit zdravit," zasmála se Pauline. Pierre si k malému děťátku sedl. "Ahoj Deane," řekl mu, jako by mluvil k jeho pozdější devatenáctileté verzi, "taky tě strašně rád vidím. Pokud někdy existoval opravdový hrdina, pak jsi to ty." Barbara si zacpala nos. Pauline malého Deana rychle zvedla ze země a odnesla ho do koupelny. "A tohle jsme ho taky neučili!" dodala se smíchem. "Tak si tady tak spokojeně žijete..." řekl smutně Pierre. Jack smutek v jeho očích zaregistroval, a přátelsky ho chytil za rameno. "Měl jsem tě sem pozvat. Mohl jsi bydlet vedle nás. Určitě bych měl radši za souseda tebe než toho uřvaného padesátníka, který se tam nastěhoval v lednu," řekl Jack. "Skrývat se na kraji malého městečka v Kostarice? To není nic pro mě, Jacku," řekl s úsměvem a zavřenýma očima Pierre. Jack nabídl svému příteli a Barbaře, aby se posadili do některého ze dvou křesel nebo na gauč, a nalil jim do skleniček minerálku. "Ale stejně je vtipné, jak tvůj život utvořil takový kruh. Když jsme se poprvé setkali, bylo to taky tady, v Kostarice. Na letišti v San José," pronesl nostalgicky Pierre, "a teď, když už Lovci kryptidů nejsou, tak... jsi právě v Kostarice skončil." "Klidně tu budu žít do konce života," odpověděl Jack. "A když už jde o Lovce kryptidů, myslím, že v Kostarice shodou okolností začne i jejich nová éra," usmál se radostně, "proto tady koneckonců jsi, ne? Vám děkuji, že jste mi o všem včas řekla, agentko. Je mi ctí Vám pomoci, a poskytnout Týmu B všechno potřebné." "Týmu B? To jste vymyslela vy?" vyhrkl Pierre na Barbaru. "Arik," pousmála se agentka. "Jsou některá tajemství, která znám jenom já," řekl Jack a usmál se na Pauline nesoucí do obýváku Deana s čistou plenou, "a moje rodina, pochopitelně." Zvedl ze stolu mapu a několik fotografií, a vše ukázal Pierrovi. "Vím, jaký úkol tenhle nový tým má. A stejně jako původní Lovci kryptidů, bude i Tým B potřebovat základnu. A vybavení. Vracet Lovce kryptidů na jih Londýna by nebyl dobrý nápad. Nedostavěná základna tam ještě pořád stojí a její interiéry chytají prach, a ačkoliv by se dala její stavba dokončit, neposkytovala by dostatečný úkryt. Proto vám svěřím jedno z mých tajemství. Před lety, když ještě Lovci kryptidů běhali po světě v černých spandexových uniformách a bojovali s těmi, kteří chtěli kryptidy zneužít jako biologické zbraně nebo s těmi, kteří je chtěli vyhubit, koupil jsem na březích zálivu Nordfjorden na Špicberkách velkou podzemní základnu," pokračoval Jack. Pierre div neotevřel ústa, když si fotografie pořízené uvnitř základny prohlédl. Byla technologicky vyspělá, byla prostorná, obrovská. "Několik kilometrů dlouhé chodby vedou pod masivními špicberskými horami. Základna je v podstatě obřím komplexem s několika východy, přístupem k zálivu, vysouvacím heliportem, a pochopitelně je tam toho mnohem víc," vysvětloval Jack, "její stavba byla drahá, ale tehdy měli Lovci kryptidů na podobné věci peníze. Doufal jsem, že se jednoho dne na Špicberky přesuneme, ty časy ale nikdy nenastaly. I po invazi Shai'ri byl komplex na Špicberkách nevybavený a nedávalo by smysl se přestěhovat tam. Ironií je, že kdybych více tlačil na jeho dokončení, než na návrat ke starému životu v Londýně, nikdy by se nám nestalo to, co se stalo." Pierrovy oči ulpěly na listopadových novinách La Prensa z Nikaragui, na jejichž titulní straně bylo napsáno "Los cazadores de criptas son asesinos", a to nad fotografií mrtvoly Deylina Nieta, vyplavené na březích jezera Nikaragua. "Co se dá dělat, život jde dál," pousmál se Jack, a noviny zakryl letákem s hračkami. Pierre vycítil, jak moc Jacka vzpomínky nejen na podzimní řádění, ale i na zničení a zatopení Nietovy základny, zneklidnily. Pauline mu položila Deana, natahujícího k tatínkovi ručičky, na klín, a Jack se hned zklidnil, a rozesmál se. "Když jsem se sem s těmihle dvěma nezbednými kluky přestěhovala, rozhodli jsme se základnu na Špicberkách konečně vybavit. Byl do ní nainstalován nový počítač. Bylo v ní dokončeno topení. Věděli jsme, že jednoho dne bude muset být použita. Informovali jsme o tom i Arika Thomsona. Teď základna najde své využití, s tvým novým týmem, Pierre," řekla Pauline. "Zní to dost zajímavě," zněla Pierrova reakce, "ale k čemu nám bude takový velký komplex? Vždyť na té mapě to vypadá, jak kdyby to zabíralo pět procent zemského povrchu." "Ty jsi vtipálek," zasmál se Jack, "něco mi říká, že budete potřebovat velké prostory." Podíval se na agentku Kentovou. "Vezmete ho tam? A Tien Tang a Vilhelma Van Vaise? Myslím, že je na čase, aby se tam zabydleli." Po patnácti minutách přátelského škádlení a vypravování o úplně jiných záležitostech se nakonec Pierre zvedl, potřásl svým přátelům rukama, a dal se na odchod. "Jen běž, Pierre. Já totiž zrovna musím otevřít sklenici špinavé vody z nedalekého potoka, a ty bys z toho smradu umřel," rozloučil se s ním Jack. "Hele, já jsem zvyklej," zvolal na něj Pierre a ještě pošimral Deana po hlavičce. Pak ho v průběhu dalších dvou hodin Barbařin Lapwing přenesl na Špicberky.
Když Pierre vtáhl nosem mrazivý arktický vzduch, skoro se rozkašlal. Přestože mu díky jeho nadpřirozeným regeneračním schopnostem nebyla zima tolik, jako obyčejnému člověku, přišlo mu, že se na Špicberkách pořádně zchladil. Lapwing odletěl, a on zůstal na pobřeží osamocen. Nad ním čistě modrá obloha, v okolí zasněžené vrcholky skal a hor, tmavě modré moře, a před ním velký, zčásti zasněžený šedý čtverec na zemi. Jakmile na něj stoupnul, začal se pomalu propadat do země. Byl to takový malý výtah. Za chvilku byl tři metry pod zemí. "Je tu sice tepleji než tam nahoře, ale nemůžu říct, že by se mi tu moc líbilo," řekl si pro sebe Pierre a začal se procházet po rozsvícené chodbě. "A Kentová prostě musela letět a nechat mě tu samotného," zasyčel pro sebe. "Samotného rozhodně ne," ozval se hluboký mužský hlas z protější haly. Přišel se mu představit mladý, štíhlý Jamajčan. Přátelsky k němu natáhl ruku. "Doma mi říkají reggae man," zavtipkoval. "Mě říkají netvor," řekl Pierre s pokrčeným čelem, a podal mu ruku. "Ne, ve skutečnosti se jmenuji Marvin Grayson. Jsem technik, a pan Owen mě před pár měsíci pověřil prací na této základně. Od té doby ji hlídám," představil se mladík. "Grayson?" vyhrkl překvapeně Pierre a zasmál se. "Vsadím se, že Vám v dětství říkali Dicku, takže víte, že děti mohou být kruté," poznamenal a praštil ho do ramene. Marvinův obličej ustrnul. Pierre vstoupil do velké šedé haly a zapískal. Byla skutečně ohromná. "A kdybyste chtěl odletět, pane Leroyi," řekl chladně Marvin, "támhle k tomu máte prostředek." Pierre si prohlédl vysokorychlostní letoun, připomínající hybrida mezi Lockheedem SR-71 Blackbird a Mikoyanem MiG-31. "Merde, tak do tohohle můj starý dobrý přítel dává prachy," zakýval nevěřícně hlavou. "Říká se mu Cryptodactyl, a je to jediný model," informoval ho Marvin. Konečně se zase usmál. "Chcete se proletět?" Pierrovi nebylo nikdy hůř, než když seděl za kniplem Cryptodactyla. Marvin mu z ptačí perspektivy ukázal všechny východy ze základny. Jeden se nacházel u úpatí hory, druhý na velké plošině s vysouvacím heliportem, který byl zatím přikryt sněhovou pokrývkou, třetí se pak nacházel o pár kilometrů dál, v malém horském údolíčku, a na zbytek už Pierre nebyl schopen dávat pozor. Náladu mu spravila až horká čokoláda v místnosti s počítačem. Ta malá bedýnka pod kovovým stolkem vysílala přes kabel do celé místnosti trojrozměrný hologram, se kterým se dalo pracovat mnohem lépe, než s hologramem počítače ve staré londýnské základně. Pierre se mohl projít mezi špicberskými horami anebo internetovými zprávami. Počítač reagoval na hlasové příkazy, a uměl nejen anglicky, ale také francouzsky, německy, japonsky, vietnamsky, španělsky, portugalsky, čínsky, rusky a šlo mu i esperanto. Na Pierrovu otázku, proč zrovna esperanto, odpověděl Marvin: "To jsem tam nainstaloval já, abych si mohl vést tajný deníček, a nikdo nevěděl, co si do něj píšu." "Ehm, existuje Google translate," provokoval ho Pierre. Marvin se huronsky zasmál, a Pierre se jménem Googlu urazil. Zvedl se od stolku, nechal horkou čokoládu poskakovat v hrnku, a zadal počítači příkaz. "Toutes les informations sur Evan Sellers!" zvolal. "7000 résultats immédiatement disponibles," ozval se ženským hlasem počítač. "Fille intelligente," řekl si pro sebe Pierre a otočil se k Marvinovi, "budu jí říkat Gabrielle. To je takové pěkné francouzské jméno." "Počítač jsem nazval Cryptocomputer, pane Leroyi," zamračil se Marvin. "Tak ji přejmenujte na Gabrielle. Ten hlas je na to až moc pěkný." Hrábl rukou mezi hologramy jednotlivých webových stránek a přitáhl k sobě jeden, který ho zaujal nejvíce. Byl totiž nejmladšího data, a snímek, který byl k příspěvku přiložen, byl pořízen doslova dvě hodiny před Pierrovým příletem na Špicberky. Zobrazoval Zasvěcené, včetně Sellerse a Yang, v zahradě Argentince Nicolase Martineze, obyčejného prodejce ovoce, který se údajně setkal se dvěma duchy, jež ho strašili kupodivu za denního světla, když se šel po obědě projít do parku. "Argentina? Jak se za méně než čtyřiadvacet hodin dostali Zasvěcení z Nevady v USA do Argentiny?!" zamyslel se Pierre. "Tak to nevím," odpověděl Marvin. "Ticho!" zařval Pierre. "Kam vlastně Zasvěcení zmizeli, když je lidi Kentové obklíčili? Že by se přemístili... tak daleko?! Všechno je to nějaké divné." "No, divných je spousta věcí. Třeba i ta, kterou Vám sem ti američtí agenti vezou. Hele, teď mi přišla zpráva, že Vaši kolegové a ten diamant, co prý dokáže měnit realitu, už jsou tu," poznamenal Marvin a hbitě vstal ze židle, "jdu je přivítat. Měl byste jít taky, prý je mezi nimi Vaše holka." "Que diable?!" vykřikl Pierre.
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat