Vodnář Belcherův - Mořský had chybně označovaný za nejjedovatějšího

Od publikace předchozího samostatného hadího článku, a to sice popisku želvohlavce kroužkovaného s pozoruhodnými potravními návyky, uběhl již více než měsíc. Je nejvyšší čas představit vám slibovaného vodnáře Belcherova!

Vědecký název: Hydrophis belcheri,

Rozšíření: Indický oceán; Filipíny, Thajsko, Vietnam, Indonésie, Nová Guinea, Šalamounovy ostrovy, severní Austrálie,

Velikost: délka 0,5 až 1 metr.

Do rodu Hydrophis, který je v češtině označován jako vodnář, patří šestatřicet platných druhů mořských hadů z čeledi korálovcovitých (Elapidae), do níž patří také kobry, korálovci, taipani, pakobry či vlnožilové. Zástupci tohoto rodu se vyskytují ve vodách Indického a Tichého oceánu, zvláště tedy v oblasti Indo-Pacifiku. Jedním z nejznámějších druhů vodnářů je vodnář dvoubarvý (H. platurus), se kterým se lze setkat od jižní Afriky před Indo-Pacifickou oblast až po sever Nového Zélandu, Havajské ostrovy a pobřeží Severní, Střední a Jižní Ameriky. Poměrně široce rozšířeným je i vodnář Belcherův, který obývá slané vody jihovýchodní Asie od thajského a vietnamského pobřeží přes Indonésii až po sever australského kontinentu, okolí Nové Guineje a po Šalamounovy ostrovy. Dále v Mikronésii by se zřejmě vyskytovat neměl, pravdou je, že k němu byly kdysi řazeny exempláře odchycené a nasbírané pro muzejní sbírky i v oné oblasti - ve skutečnosti ovšem patřily k jiným speciím. V roce 1849 ho formálně popsal britský zoolog John Edward Gray na základě exempláře, který byl do Británie přivezen Edwardem Belcherem, kanadským kapitánem Britského královského námořnictva, z Nové Guineje. Vodnář Belcherův byl po jednu dobu nesprávně označován za nejjedovatějšího hada naší planety. Rozhodně však nepatří mezi prvních dvanáct, patnáct a možná ani dvacet nejjedovatějších. Naším světem létají různé biologické kachny, a toto je jedna z nich. Důvodem, proč vodnář Belcherův proslul jako nejjedovatější z hadů, je kniha Snakes in Question: The Smithsonian Answer Book od herpetologů Carla H. Ernsta a George Roberta Zuga ze Smithsonova institutu, vydaná roku 1996. V rozhovoru pro web Australské akademie věd v roce 2014 uvedl Bryan Fry, přední australský venomolog, že Ernst a Zug učinili zásadní chybu v tom, že ve své knize vytvořili seznam toxicity různých jedovatých hadů, aniž by je zajímal způsob testování toxicity jedu. Faktem je, že dávka LD50 (letální dávka, která zabije 50 % testovaných subjektů v laboratoři, nejčastěji myší) je v případě vodnářova Belcherova rovna 0,24 miligramům na gram v intramuskulární dávce (tzn. že jed byl při laboratorních pokusech vpraven myším do svalstva). Nejjedovatější had planety, proslulý taipan menší (Oxyuranus microlepidotus), má mnohem toxičtější jed s LD50 rovnou 0,01 miligramu na gram - alespoň tak jeho jed vyšel z experimentů, při nichž byl vpraven myším pod kůži (nikoliv však do svalů). Intramuskulárně ale jed taipana menšího dodnes nebyl testován. Nesrovnatelnosti v testování toxicity jedu vše komplikují. Je ale pravda, že ze třech ostatních testování mimo intramuskulární vychází taipan menší stále jako nejtoxičtější z hadů. Nejjedovatějším mořským hadem je pak Aipysurus duboisii, který nemá český ekvivalent. Některé weby bohužel dodnes popisují vodnáře Belcherova jako nejjedovatějšího hada, a tak se tento podivný mýtus šíří i dnes. Vodnář Belcherův je zodpovědný za řadu uštknutí lidí, ač kouše pouze v sebeobraně - většinou je mírný a neagresivní. Všemi jeho oběťmi byli rybáři, jimž se zapletl do sítí, a když na něj nevědomky sáhli, zatímco byl skryt mezi nalovenými rybami, kousl je. Pouze čtvrtina takových kousnutí končí envenomací, tedy vpravením jedu do těla hadova potenciálního nepřítele. Vodnář totiž nechce plýtvat svým cenným jedem, používaným primárně ke znehybnění rybí kořisti, a tak se ho snaží použít v obraně co nejméně. Je důležité si též uvědomit, že je vybaven drobnou tlamou, a jeho jedové zuby jsou velice krátké. Je dosti možné, že jeho jed je neurotoxický, takže paralyzuje nervový systém kořisti. Jinak se toho o tomto druhu moc neví. S délkou maximálně jednoho metru to není žádný obr. Má krátkou, malotlamou hlavu a šedožlutou barvu kůže se silnými tmavě zelenými pruhy. Břišní šupiny, jež jsou opravdu úzké a jen o něco málo širší než ty zádové, nejsou uzpůsobeny k tomu, aby tomuto hadovi umožnily pohyb na suché zemi. Je to čistě marinní, oceánské zvíře; navíc jde o vejcoživorodý druh, samice tedy v podstatě rodí živá mláďata. Ta se líhnou z vajíček krátce před vyplutím z jejího těla, a následně míří k vodní hladině, aby se nadechla. Jak je na tom vodnář Belcherův početně, to nevíme. Na Červeném seznamu Mezinárodního svazu ochrany přírody je veden v kategorii "Data Deficient", neboť jeho distribuce a početnost dosud nebyla důkladně studována.

Příště suta zavíjivá!