Většina lidí se základními znalostmi parafyletické (tedy nepřirozené, uměle vytvořené a fylogenezi nikterak nereflektující) skupiny plazů (Reptilia) vám bude schopna odpovědět na otázku, z kterých podřádů se skládají šupinatí (Squamata). Tedy, částečně, protože odpověď, že jsou to hadi (Serpentes) a ještěři (Sauria) není úplná. Nejeden člověk zapomene na hrabavé dvouplazy (Amphisbaenia), mezi které patří asi dvě stovky současných druhů, přičemž s jedním se lze setkat i v Evropě - konkrétně s kroužkovcem evropským (Blanus cinereus), který je doma ve Španělsku a Portugalsku. O to kurióznější bude pro neznalce dozvědět se o existenci dvounožky dvoupóré (Bipes biporus) z Kalifornského poloostrova; tohoto plaza již přes desetiletí řadím ke svým nejoblíbenějším vůbec.
Většina dvouplazů dosahuje méně než patnácticentimetrové délky. Největší kroužkovci evropští mohou být i 30 centimetrů dlouzí, jsou ale vzácní; většinou dorůstají poloviční velikosti. Dvounožka dvoupórá to délkově dokáže dotáhnout i do 24 centimetrů. Opravdovým rekordmanem dvouplazí velikosti je překrásný kroužkovec nažloutlý (Amphisbaena alba) z Amazonské pánve a středu Jižní Ameriky, jakož i z ostrova Trinidad; tento macatý šupinatý, který občas klade vajíčka do obřích hnízd neotropických mravenců, měří až kolem 80 centimetrů. Je to opravdu docela potvůrka, a smlsne si ráda na všem možném, co je bezobratlé - na štírech, švábech, kobylkách, mravencích i pavoucích. Zajímavé je, že ocas kroužkovce nažloutlého je vyztužen kolagenem, takže když se do něj zakousne nějaký hladový predátor, příliš dvouplazovi neublíží, a ten získá drahocenný čas k úniku. Jihoamerický kroužkovec se mohl ještě před pár dny pyšnit titulem největšího z dvouplazů, nyní byl však z trůnu navždy sesazen. Z pravěké minulosti se totiž vynořila příšerka z jeho příbuzenstva, která dosahovala ještě větší velikosti.
Kroužkovec nažloutlý (Amphisbaena alba) z Jižní Ameriky dosahuje i osmdesáticentimetrové délky. Fotografie uživatele ascascenso z webu iNaturalist
Novým nositelem tohoto titulu je eocénní dvouplaz Terastiodontosaurus marcelosanchezi, který byl formálně popsán Georgiosem L. Georgalisem z Polské akademie věd v Krakowě a jeho kolegy v novém článku vydaném ve čtvrtek 21. listopadu 2024 ve vědeckém časopise Zoological Journal of Linnean Society. Fosilie několika jedinců tohoto druhu byly nalezeny v Národním parku Djebel Chambi ve středozápadním Tunisku. Tamní fluvio-lakustrinní sedimenty eocénního stáří vydaly také řadu dalších plazích fosilií; pozůstatky želv, krokodýlů a různých šupinatých, včetně jiného fosilního dvouplaza, kterého Georgalis se svými kolegy též nově pojmenoval. Jde o druh Todrasaurus gheerbranti, a protože je pozdně paleocénního stáří, jde v podstatě o nejstaršího dosud známého afrického dvouplaza. Typový exemplář obřího terastiodontosaura sestává z pravé části horní čelisti, další exempláře jsou pak tvořeny též hlavně úlomky horní čelisti a řadou čelistních fragmentů se zuby (takových fragmentů bylo nalezeno celkem sedmnáct), ale také několika izolovanými obratly. S délkou horní čelisti okolo 1,6 centimetru lze spekulovat o celkové velikosti lebky zvířete - měla podle autorů článku 5,38 centimetru na délku - a tedy i jeho tělesné délce. Georgalis s kolegy ji odhadli na 90 centimetrů! Zajímavostí může být, že z pravé části horní čelisti terastiodontosaura (hovoříme opět o holotypu) vyrůstaly jen tři zuby, z nichž druhý byl nejdelším - měřil 4,9 milimetru (druhý nejdelší byl ve srovnání s ním asi 75% délky). Tento zvětšený zub se vyskytuje i u paratypů. Co se nalezených obratlů týče, konkrétně byly odkryty presakrální (předkřížové) a ocasní obratle. Presakrální obratle jsou délky 1 až 5 milimetrů. U největších exemplářů byly tedy zhruba stejně velké, jako zvětšený zub v horní čelisti typového exempláře.
Největší dosud známý dvouplaz, Terastiodontosaurus marcelsanchezi, z eocénu Tuniska. Obrázek Jaimeho Chirinose z webu Sci.News
Fosilní záznam dosud nevydal tak obrovského dvouplaza. Listromycter leakeyi ze spodního miocénu Keni měl docela velkou premaxillu, dlouhou 1,27 centimetru, a celá jeho lebka měřila (v případě jediného nalezeného exempláře) 3,6 centimetru - to je připodobnitelné k jihoamerickému kroužkovci nažloutlému. Taková Microrhineura skinneri ze spodního miocénu Spojených států amerických měla zase lebku dlouhou 3,2 centimetru. Velcí dvouplazi tedy samozřejmě v minulosti naší planety žili, ale žádný z nich nebyl tak velký, jako Terastiodontosaurus. Je dost pravděpodobné, že na rozdíl od většiny současných dvouplazů nebyl tento tuniský obr hrabavý, ale že žil primárně na povrchu. Snad se plazil v lesní hrabance, když před oněmi 47 miliony let vypadalo Tunisko zcela jinak, než dnes, a svými mohutnými čelistmi s malým počtem zubů, včetně toho nápadně zvětšeného, chroustal ulity hlemýžďů nebo decimoval celé populace velkých eocénních mravenců (dovolte mi trochu fantazie; z Národního parku Djebel Chambi žádné fosilie titanomyrmy známy nejsou, heretikem jsem se však, doufám, ve vašich očích kvůli jejímu zatažení do terastiodontosaurova habitatu nestal). Faktem je, že kroužkovec nažloutlý také není primárně hrabavý, ale žije hlavně terestrickým způsobem života. Čím větší dvouplaz je, tím hůře se mu hrabe v půdě. Na základě toho, kde a jak žil, lze spekulovat i o zbarvení tohoto nově popsaného dvouplazího obra. Hrabaví dvouplazi většinou pozbyli pigmentace a jsou jaksi narůžovělí; platí to i o dvounožce dvoupóré. Terestričtí dvouplazi, jako je kroužkovec nažloutlý nebo jako zřejmě byl i Terastiodontosaurus, jsou zbarveni tak, že více či méně dobře splývají s okolním prostředím na povrchu. Kdybychom se tedy vrátili zpět v čase o 47 milionů roků do eocénního Tuniska, možná bychom při průzkumu nějakého toho lesíka na terastiodontosaura i nechtěně šlápli - tak dobře mohl být maskován (opět doufám, že ve mne nevidíte heretika kvůli jakési domnělé romantizaci ublížení zvířeti; ne, to vskutku nebylo mým záměrem). Je však možné, že si občas přece jen trošku zahrabal.
Úlomky horních čelistí několika exemplářů dvouplaza druhu Terastiodontosaurus marcelsanchezi. Fotografie z článku Georgalise a jeho kolegů (pro odkaz viz níže)
Terastiodontosaurus byl zařazen do čeledi Trogonophidae, která zahrnuje čtyři rody zastoupené žijícími druhy (jeden z nich, Agamodon z východní Afriky a Arabského poloostrova, je tvořen třemi druhy, další tři rody pak mají po jednom druhu) a dva rody vyhynulé. Jde o v pořadí již pátého afrického zástupce této čeledi. O evoluční historii trogonophidů je toho známo vážně málo; druhým vymřelým rodem je Palaeoblanus, zahrnující jediný druh, P. tobieni, z terciéru Německa. Proto je tedy terastiodontosaurovo vkročení do povědomí paleoherpetologů i paleogeekstva nesmírně důležité. Druhové přízvisko zvířete ctí profesora Marcela Sáncheze-Villagru, ředitele Paleontologického institutu Univerzity v Curychu, který se přátelí s Georgalisem. Doufejme, že v budoucnu budou znalosti evoluční historie dvouplazů ještě rozšířeny.
Zdroj informací pro tento článek:
The world’s largest worm lizard: a new giant trogonophid (Squamata: Amphisbaenia) with extreme dental adaptations from the Eocene of Chambi, Tunisia (Zoological Journal of Linnean Society)
Žádné komentáře:
Okomentovat