Démon Curupira (2/10)

Přicházejí do pralesa zabíjet. A ona jim dá, co chtějí. Krev. Curupira, ochránkyně všech amazonských tvorů, již není taková, jako dřív. Nedokáže pochopit, proč byla lidmi zabita. Nerozumí jejich vášni pro vraždění. Jedno je však jisté. Poté, co jeden z kolumbijských gangsterů před více než rokem a půl stiskl spoušť své pistole a spolu s jejím mazlíčkem, kompsognátkem Lilem, ji zbavil života, nic nebylo stejné. Curupira se nakonec vrátila z mrtvých, a její hněv vůči lidstvu jen rostl. Pochopila, že Claude Ngoy měl pravdu. Lidé si nezaslouží pokoušet se ovládat přírodu. Nyní je z celého srdce nenávidí. Dospěla, a stala se démonem, kterým vždy měla být... Do jejího pralesního domova pronikl lovec divoké zvěře, Duarte Ribeiro, který svým kolegům z vesničky Uarini v brazilském státě Amazonas slíbil, že zastřelí podivného živočicha zvaného kida harara. Po hodinách únavné štreky horkým a vlhkým deštným lesem na něj skutečně narazil. Avšak než přežívajícího pozemního lenochoda stačil zastřelit, objevil se na scéně kompsognátek Lil, zvíře na lovcovu přítomnost upozornil, a pak Duarteho napadl. Duarte se bránil, a Lila pažbou pušky těžce poranil, snad i zabil. To jen rozohnilo Curupiru, nacházející se poblíž, Duarteho brutálně sbila a zbavila jej životní energie, kterou pak přenesla na Lila a znovu mu dala život. Její radost z ubližování lidem roste. Užívá si to čím dál víc. A Lil začíná chápat, že jeho kamarádka možná zachází příliš daleko.

DÉMON CURUPIRA, ČÁST DRUHÁ:

"Tio! Tio! Acordar! Por favor!" Odkudsi zblízka se ozýval známý hlas. "Você não pode estar morto! Não pode ser!" Duarte znaveně otevíral oko. Vše kolem byla jen mlha. Nerozeznával tvary, nevěděl ani, kde se nacházel. Ten hlas by však poznal kdekoliv. Byl pln starostí a strachu o jeho život. Duarte se pokusil zaúpět. Jeho hlasivky byly slabé, přesto však, když na ně pořádně zatlačil, vydal zvuk značící, že žil. "Obrigado Senhor!" ozval se hlas jiné osoby, dalšího muže, lovcovi též známý. Duarte pomalu začínal všechno chápat. Vidění se počínalo ostřit, vracela se mu síla do krku, a pohnul hlavou. Uvědomil si, že ležel na posteli v malé místnosti s krbem, jenž divoce plál. Když do plamenů pohlédl, srdce mu poskočilo hrůzou. Poslední, co si pamatoval, byla hrůzostrašná pralesní žena, jejíž vlasy plály jako divoký oheň. Zabíjela ho, a on trpěl. Musel se pořádně nadechnout, aby se té hrůzné vzpomínky alespoň na chvíli zbavil. Nyní byl v bezpečí, cítil to. Po jeho pravici stál u postele jeden z jeho nejmilejších. "Tio, eu estava com tanto medo..." řekl mu, a jemně přejel prsty po Duarteho vybledlé ruce. "Meu valente sobrinho... Que campeão. Você... você salvou minha vida?" zeptal se chraptivým, ba až skřekavým, a přesto znaveným, polomrtvým hlasem Duarte. "Eu te encontrei, sim. Našel jsem tě, ano." "Juan, você é maravilhoso. Você nem sabe como isso move meu coração," odpověděl pomalu Duarte. "O cara tem instinto. Ten chlap má instinkt," řekl ten druhý muž. V místnosti stáli u postele Juan Paredes, Duarteho synovec, a Francisco, lovcův dobrý přítel. Juanovi tekly při pohledu na nemocně bledého, ovázaného strýčka slzy z očí. Měl ho velice rád, snad víc než většinu ostatních lidí ve své rodině. Ne všichni byli k němu tak hodní jako Duarte, a lovec sám zase cítil, že Juan je jedním z mála čestných lidí v jeho rodinném kruhu. "Proč jsi šel do lesa, strýčku? Proč?!" vyhrkl šestnáctiletý mladík. "Esse animal... To zvíře... Chtěl jsem zabít... to zvíře," odpověděl pomalu Duarte a namířil oči na Francisca. "Věděl jsem, že se ti něco stane," řekl Juan a utřel si slzy z tváří, "nejsi na tom zdravotně nejlépe. Strýčku, je to s tebou jenom horší. Nemůžeš se takto vydávat do lesa sám! A nikomu z blízkých nic neříci!" "Komu bych měl co říkat? Své dceři? Ta se na mě odmítá podívat. Tvé matce? Sama mě nazvala špinavcem." "Mně, strýčku! Mně! Pomohl bych ti! To, co děláš, je bláznovství! Tolik riskuješ! Myslíš, že na tobě nikomu nezáleží?" vykřikoval s brekem Juan. "Duarte, o que aconteceu com você? Co se ti stalo?" zeptal se Francisco. "Ano, proč jsi tam jen tak ležel? Nemohly to přece být ledviny!" dodal Juan. Duarte, ještě pořád trochu zmatený ze svého probuzení mezi blízkými po tak strašném, smrt definujícím zážitku, bolestně zasípal: "Curupira." Výraz ve Franciscově tváři ustrnul. Moc dobře věděl, na co Duarte odkazoval. Vycenil poděšeně zuby. "Napadla tě... Curupira? Tohle ti udělala ona?" zeptal se opatrně. "Vypadá jinak, než se říkalo," řekl chraplavě Duarte a trochu si odkašlal, ač nebyl schopen si zakrýt ústa, "je to taková vysoká blond ženská, a je příšerná. Ela é um demônio." "Myslel jsem, že Curupira neexistuje," vyhrkl Juan, "že je to jen legenda, pohádka pro děti." "Tak to hodně málo víš," řekl mu Francisco, "jestli je prokázané, že z těchhle monster, co žijí hluboko v pralesích, něco opravdu žije, pak je to právě Curupira." "Našel jsem kida harara, jenže ona mě napadla. Říkala něco... jako že když chci zabíjet, tak mi ukáže, jaké je to být mrtvý... Mluvila na mě lidskou řečí, úplně jako člověk. Ale člověkem nebyla. Ty její démonické oči... Paralyzovala mě. Přestal jsem vnímat všechno kolem sebe. Ležel jsem tam, a umíral. Hodiny, a hodiny, a hodiny... Proboha! Chce se mi z toho zvracet!" povídal pološeptem Duarte, a sem tam se zakašlal. "Juan za mnou přišel v poledne, protože se po tobě sháněl, Duarte," řekl mu Francisco, "měli prý v obchodě s ovocem slevu a on chtěl, abys o ní věděl. Řekl jsem mu, že jsi s námi uzavřel sázku. Tenhle kluk tě má rád, Duarte. Hned mě seřval, že jsem tě vůbec pustil, jako bych snad byl nějakým tvým opatrovníkem. A donutil mě jít s ním po tvých stopách." "Tys tušil, že to nedopadne dobře. Že tam v pralese zhebnu, co?" pousmál se Duarte na Juana. Pokusil se natáhnout k němu ruku, ale stále v ní neměl sílu. Dokázal pohybovat jen hlavou a krkem, ovládat mimiku a hlasivky. Ale zbytek těla téměř ani necítil. Jemné doteky Juanových prstů vnímal jako vzdálené signály, a sotva je byl schopen registrovat. "Neudělal jsi dobře, že jsi tam šel, strýčku. Měl jsi štěstí, že jsme tě našli. Zanechal jsi po sobě příliš mnoho stop v podobě strhaných větví a posekaných lián. A šlápot v bahně," řekl Juan. "Přenesli jsme tě tady s klukem ke mně domů. Mám přece dům úplně na kraji vesnice," usmál se Francisco. "Už... to tu poznávám..." řekl pomalu Duarte. Pak se zděšeně zadíval na oba z nich. "Víte, pořád si připadám jako mrtvý. Eu ainda estou morrendo lentamente. Nemyslím, že se brzy rozchodím. Pokud vůbec někdy. Většinu svého těla necítím!" pokračoval. Juan to již nemohl vydržet. Slzy mu z očí začaly vytékat v mohutných proudech. "Postaráme se tu o tebe," řekl mu sebejistě Francisco. "Kde najdu tu Curupiru?!" vykřikl Juan. "Proč ji chceš hledat?" zasípal Duarte. "Pomstím tě, strýčku. Zabiju ji! Zabiju tu děvu, rozřežu jí ksicht, udusím ji v řece!" řval Juan. "Za to, co ti udělala, ji umučím! Já ji najdu, strýčku!"

Ochránkyně pralesa se zachytila dlouhé, ranní rosou pokryté liány. Sevřela ji mezi prsty dostatečně pevně na to, aby nesklouzla, a vyhoupla se ze svého nočního hnízda, vyrobeného z pečlivě naskládaných čerstvých, voňavých listů, na větev sousedního mlékovce obecného, stále ještě nedorostlého. Po relativně klidném nočním spánku zazívala, a přejela očima po pralese. Ozývalo se z něj volání ptáků, bzučení hmyzu, ba i řev tvorů zcela odlišných, a v mnoha částech světa vyhynulých. Radostně poskočila, a po kmeni mlékovce sjela až na lesní půdu. Tam se zrovna protahoval Lil, kterému opuštění hnízda zabralo podstatně delší dobu. Zapípal na svou kamarádku, a párkrát se zatočil v kruzích. Pak si začal jazýčkem olizovat zaschlou krev na své tlamičce. Curupira, jež se na něj až dosud usmívala, náhle zvážněla. V očích se jí objevil vztek. Ta krev patřila lovci, který předešlého dne ublížil Lilovi a pokusil se zastřelit pozemního lenochoda. Jediná vzpomínka na toho ohyzdného, vražedného dvounožce, Curupirou otřásla. Žíly na jejích rukou začaly vystupovat, oči se jí barvily doruda, a v myšlenkách se k mučení pětatřicetiletého Brazilce vracela. Musela se usmát, když si vzpomněla, jak mu svým drápovitým nehtem projela okem. Jak krásný to byl jen pocit. Vědět, že někdo v jejích rukou trpěl. Lil na ní dvakrát písknul, a ona se rázem přenesla zase do přítomnosti. Oči jí zmodraly. Kompsognátek vyzýval Curupiru k tomu, aby se dali do pohybu. Chránit obyvatele pralesa přece nemohli jen na jednom místě! Měl ale ještě pádnější důvod, proč přemýšlení své kamarádky přerušit. Uvědomoval si, na co myslela, a vůbec ho to netěšilo. Minuli společně malou vysychající stroužku, u které si hověl tejú žakruarú, a zamířili hlouběji do džungle. Ubíhali lesem, cítili se volní, a slunce putovalo po obloze, zatímco mířili dál a dál na sever. Až po hodinách skotačení a pobíhání narazila Curupira na malý kovový objekt položený na lesní hrabance. Jediný pohled na něj ji rozčilil. Byla to pytlácká past, a zanechali ji tu lidé. Nastražili ji, aby chytila něco malého, chlupatého a nevinného, co jim mělo vynést pěkný výdělek. Pytláků a jejich pastí už za svůj život Curupira viděla mnoho, ovšem tentokrát k nim cítila větší zlobu, než kdy dříve. Opět to byli lidé, kdo krásu pralesa narušil. Curupira vrazila do pasti tlustý klacek, a utrhla její řetěz. Vlečíc kovového zabijáka po zemi, brzy narazila na další, tentokrát svírající nehybné, zkrvavené tělíčko křečka Rhipidomys emiliae. Řetěz této pasti utrhla svýma silnýma rukama ještě rozzuřeněji. Přehodila si obě kovová monstra přes rameno, a pak se zadívala na Lila, jenž jí věnoval podezřele zvláštní pozornost. "Co ti teď vadí, Lile? Že mě zase naštvali? Jak to, že tě to ještě pořád překvapuje?!" zasyčela na něj Curupira. Nato její citlivý čich zaznamenal ve vzduchu jakousi změnu. V dálce se něco pálilo. Ano, takhle voní jen pálící se pralesní vegetace. Bez přemýšlení vylezla Curupira po kmeni vysoké apeiby, až stanula v její koruně, a s hrůzou zpozorovala oblaka dýmu, která jen kilometr na sever obepínala hranici džungle. Ďábelsky se pro sebe usmála. Lidé jsou blízko, a zase si dělají, co chtějí. A zaplatí za to! Na okraji vesnice Jauató docházelo k vypalování pralesa. Účastnily se ho desítky lidí, mladých i starých. Některé z keřů a stromů si dokonce zapálily i děti. Skupinu vedl Luiz, snědý chlapík s hustým černým knírem, asi tak pětačtyřicátník. "Mais! Mais! A floresta tropical é mais larga do que você pensa!" křičel svým dunivým, hlubokým hlasem. "A ranč potřebuje prostor!" dodala žena zhruba stejného věku, jež zrovna přenášela oheň z velké pochodně na strom inga, porostlý mladými květy. Plameny si je brzy našly, a roztavily je, jako by byly něžně vhozeny do zuřivé, rozpálené lávy. "Isto é divertido! Proč tohle neděláme častěji?!" vykřikl osmiletý kluk, Luizův syn. Nedokázal odtrhnout zrak z širokého keře, který sevřely rudé, větrem rozčechrané ohnivé plameny. Z křoviska se vymrskl had, mládě hroznýše královského. "Hnusná potvoro! Ještě jsi mě chtěla kousnout, co?! Spálím tě, ďáble jeden odporný!" vykřikl hoch, a další pochodeň namířil přímo na beznohého šupináče. Avšak dříve, než ji stačil hodit a hada upálit k smrti, dostal ránu do hlavy vrženou pytláckou pastí. Sklátil se k zemi, a poděšeně vykřikl. Jeden ze zubů zavřené pasti projel kůží těsně nad jeho obočím. Krvácející chlapec se div nerozbrečel strachy, když z ohnivého pekla vystoupil útočník. Na první pohled by si byl býval myslel, že to byla nějaká příjemná Evropanka. Ve skutečnosti se však nejednalo o člověka. Dozadu obrácená chodidla, rudé oči plné zlosti, zlaté vlasy měnící se v oheň a ďábelský, sadistický úsměv, prozrazovaly, že měl tu čest s bájnou Curupirou. "Chceš poznat ďábla, ty ohavné děcko? Poznáš mě," pronesla skrze zuby.

Přikročila k němu, zvedla ho ze země, a zaťala mu své nehty do krku. Malý kluk řval, cukal sebou, a Curupira se zlostným úsměvem stahovala sevření, dokud neprosil, že už hady ani jiná zvířata upalovat nebude. Curupiře však plané sliby nestačily. V několika vteřinách zbavila chlapce životní energie, a jeho vychrtlé, znetvořené tělo vhodila do ohně. V tu chvíli se na scéně objevily dvě dívky z vesnice. Začaly pištět. Jedna z nich odhodila na zem pochodeň, a oheň se rázem chytil jiného křoviska. "Další ničení... Vy jste skutečně nepoučitelní! Děláte to snad naschvál?!" zasyčela Curupira, k dívce přiběhla, a kolenem ji kopla do břicha. Druhá dívka se ji pokusila bránit, čímž však Curupiru jen více vyprovokovala. Jakmile jí svou pochodní spálila pokožku na levé paži, Curupira zavrčela jako poraněný vlk a zabodla své nehty dívce hluboko do očních důlků. Její křik byl tak strašný, že přilákal většinu ostatních žhářů. Luiz, jenž přiběhl jako první, neváhal, a vytáhl z kapsy revolver. Trefil Curupiru do ramene, a ta dívku pustila. Její oči teď byly ještě rudější, než oheň samotný. Dotkla se rány na rameni rukou, přenesla do ní životní energii Luizova syna, o jehož vraždě neměl pětačtyřicetiletý farmář dosud ani tušení, a zcela uzdravená se pak na muže vrhla. Zbývající pytláckou pastí ho udeřila do obličeje, pak ještě do břicha, a začala do něj kopat. "Nechte toho! Co jste vůbec zač?!" zařval někdo z davu. Curupira se už ani nezdržovala odpověďmi. Hodila pytláckou past do davu, a někoho zasáhla do hlavy. Luize zvedla ze země, odčerpala z něj trochu životní energie, a on se náhle nebyl schopen udržet na nohou. Přestal mít cit v chodidlech. Démon skočil do davu, vytáhl z něj jakousi zmítající se Brazilku, a zakroutil jí krkem. Pak stanul jeho zrak na utíkajícím aguti se zapálenou srstí. A jeho hněv jen vzrostl. "Tohle... tohle vy děláte! Takto vy ubližujete obyvatelům pralesa!" zařvala Curupira, ukazujíc na ohněm trýzněné aguti. Přiskočila k dalšímu žháři, a vykloubila mu ruku. Z opasku jiného člověka vytáhla nůž, a ubodala ho k smrti. A dalšímu malému klukovi, který se tiskl ke své matce, usekla ucho. Matku zbavila životní energie, pak zvedla ze země odhozenou pytláckou past, a křičícího, krvácejícího chlapce umlátila. Popadla hořící klacek, a vrazila ho jakési teenagerce do obličeje. Přitiskla ji k zemi, a klacek jí do tváře tlačila tak dlouho, dokud se jí neupálila hlava. A pokaždé, když na Curupiru někdo vystřelil, zahojila si ránu načerpanou životní energií některé ze svých obětí. Oheň hrál při tom brutálním baletu svou ničivou píseň, doprovázeje s nadšením ohavný masakr, způsobovaný rozezlenou ochránkyní všeho živého, svázanou nenávistí k lidskému druhu. Prales tím ale zachránit nedokázala. Spálené stromy padaly, zvířata zmírala v pekle. Než aby však Curupira chránila je, vybíjela si svou zlost na desítkách a desítkách žhářů. Přestala mít pojem o čase. O světě kolem sebe. Jen vraždila, a užívala si to. Všechny je pobila. A ty, které nezbavila života, zanechala na místě v tak zuboženém stavu, že se již nikdy v životě neměli postavit nebo použít vlastní ruce. Luiz, plazící se z ohnivého pekla pryč, marně s brekem volal na svého syna. Curupira oddechovala, a přejížděla si rukama po spálené kůži. Její oblek z listí byl celý zčernalý. Smála se radostí z toho, co učinila. Přestala až tehdy, když uviděla Lila. Stál v doutnajícím popelu, a hleděl na ni. V jeho očích bylo zklamání. Curupira se zatvářila, jako kdyby jí bylo do pláče. Viděla v jeho očích vše, co si myslel. "Lile, jsou prohnaní! A zasloužili si to!" snažila se před ním svůj čin hájit. Nevydal z krku ani hlásku. A přesto k ní jeho milá ještěrčí tvářička promlouvala. "Udělala jsem pralesu službu! Zachránila jsem ho před těmito monstry!" Lil zabručel. Sama jsi monstrum. A víš to. Moc dobře to víš. Otočil se, a zmizel mezi plameny. Ztratil se, jako poslední zbytek jejího svědomí. Rozešli se. Už s ní nechtěl mít nic společného.

Pokračování příště...