Červenec se pomalu blíží ke konci. Je to neuvěřitelné, a mám pocit, jako by to bylo teprve včera, co nový páteční spin-off Lovců kryptidů, "Sloane, lovkyně monster", začal. A přitom Vám tu dnes prezentuji již jeho čtvrtou část! Dobře, dost mého nadšeného brebentění o času, který utíká jako scutosaury rychle vypité napajedlo v permské poušti (či jak to vždycky píšu, když Blogorgonopsid slaví narozeniny), vrhněme se rovnou na další zápisek od Sloane Walker!
Vyhodnocování dat z výpravy za děsoptáky
24. 7. 2021 - 30. 7. 2021
24. července 2021, sobota: To je oproti tvrdým podmínkám patagonské pouště a větrných pamp rozdíl! Dnes jsem se probudila ve voňavých, čistých peřinách svého pokoje ve druhém patře hlavní budovy tvrze mého adoptivního otce. Zatímco jsem v devět třicet zívala na celé kolo a nechávala svůj krk loupat, což zřejmě poděsilo vrabce sedícího na parapetu pootevřeného okna, neboť rychle odletěl, vstoupil do mého pokoje náš sluha Thiago a přinesl mi snídani do postele. Obvykle k tomu není nucen, protože se od útlého dětství umím sama probudit, oblíct a zajít do prostorné kuchyně v přízemí, ale krátce po mém příjezdu do tvrzi, před půlnocí, mi znakovou řečí sdělil, že mi rád donese snídani. Co mi v devět třicet zbývalo? Rukama poděkovat, a pustit se do bizcochos, které sám upekl. Byla jsem po třítýdenní expedici za přežívajícími phorusrhacidy docela unavená, a tak jsem si dala na den volno. Dopoledne jsem strávila čtením The Mystery of Edwin Drood, poslední knížky, kterou kdy napsal Charles Dickens, jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů. Nikdy ji nedokončil, končí šestou z plánovaných dvanácti kapitol. Po obědě jsem pozorovala vrabce na písčitém dvorku před tvrzí, zašla jsem se podívat na tučňáky shlukující se pod útesem, na němž Alessandrova tvrz stojí, a pak jsem se po asi milionu let znovu podívala na film Daredevil z roku 2003. Dobré vzpomínky. Když tento zápisek píši, ležím zase v posteli, je jedenáct, a prohlížím si knížku Notoungulata and Litopterna of the Early Miocene Chucal Fauna od Wysse, Flynna a Crofta. Dnes to byl relax, tvrdá práce přijde až v neděli.
25. července 2021, neděle: Jsem na nohou už od osmi ráno a jsem úplně posedlá tím vývržkem, který jsem v pampách našla 7. července. Už tehdy mi bylo jasné, že nemohl patřit sově. Rozleptáním a následnou analýzou jeho obsahu jsem zjistila, že taky pták, který ho vykašlal, žere něco úplně jiného, než sovy. Není pochyb, že to je vývržek jednoho z těch dvou druhů přežívajících děsoptáků, které jsem našla. Obsahuje totiž chlupy a dokonce i pár zubů mláděte mary stepní. 15. července jsem viděla toho denního děsoptáka, jak se vrhl na příbuzný druh, maru slaništní. Všechno to do sebe zapadá. Toto musí být vývržek onoho diurnálního druhu. Po obědě mi Alessandro konečně vyvolal fotografie, které jsem tehdy, v polovině července, pořídila (máme tu na vyvolávání fotek nástroje, tak proč je ponechávat jen digitálnímu světu, jak to dnes bohužel dělá až příliš mnoho lidí?). Ti ptáci mi strašně připomínají druh Phorusrhacos longissimus. Je to hlavně tvarem zobáku. Titanis by vypadal jinak. Buď je ten vývržek od fórusraka, anebo nějakého jeho potomka. S Alessandrem jsme se však shodli, že by to mohl být přinejmenším zástupce rodu Phorusrhacos. Jen by mě zajímalo, jaké mu dáme druhové jméno, pokud ho na základě všeho toho získaného materiálu popíšeme.
26. července 2021, pondělí: Pondělky bývají blbé. Ale dnešek byl zvláště nevydařený. Nejprve jsem v sedm ráno narazila při vycházení ze svého pokoje do Buchanana Johnsona, asistenta jednoho nechvalně známého a podle mě trochu ulítlého bývalého britského premiéra. Alessandro je v naší tvrzi hostuje už přes rok. V dubnu minulého roku řádili v naší tvrzi mimozemšťané, zlá verze mě samotné zabila mého adoptivního otce i našeho sluhu, jistá banda dobrodruhů s laserovými pistolemi včas stačila odletět, a bývalý předseda Tories Harold Mayson a jeho komický asistent s tou nejžlutější kšticí, jakou byl zástupce lidského druhu kdy vybaven, odjeli na čtyřkolce na romantický výlet na jih Argentiny, aby před tzv. Shai'ri unikli. Pak se zase vrátili, Mayson se rozhodl pověsit svou politickou kariéru na hřebík a můj otec mu dovolil zůstat skryt před světem v této tvrzi. Sama s tím nesouhlasím, Maysona a Johnsona považuji za pitomé, nevychované kluky, kteří očividně odmítli vyrůst. Johnson se mi strašně omlouval, že do mě ráno narazil, a nenechal mě být po celou snídani v kuchyni. Mluvil a kvákal, a vůbec ho nezajímalo, že jsem neslyšící. Vážně jsem z něj byla otrávená. V deset se stala další hrozná věc. Do mé pracovny vtrhl Mayson, a na něco se mě vyptával, divoce u toho gestikuloval rukama, sem tam taky něco kvákl, a myslel si, že mu rozumím. Omylem přejel rukou po stole a shodil na zem tubu s materiálem z děsoptačího vývržku. Pak vypadal vyděšeně, a pomáhal mi sesbírat všechno, co popadalo na zem, a rozlomil při tom jakousi křehkou kůstku. Kdybych nebyla tak naštvaná, asi bych se začala řehtat. Odpoledne se Mayson a Johnson rozhodli projet na Alessandrově motorce po dvorku. Narazili do hradby. Neskutečné.
27. července 2021, úterý: Pustila jsem se s Alessandrem do analýzy nasbíraného peří. Podrobil jej nějakému zkoumání už poté, co si ho ode mně v pátek přebral předtím, než odletěl ultralightem do tvrzi. Dnes jsme však provedli analýzu DNA. Ptačí peří obsahuje na calamu amplifikovanou DNA, jež pak prozradí, z čeho tedy peří vlastně je. Podařilo se nám zjistit něco neuvěřitelného. V patagonských pampách skutečně žije nový druh fórusraka! Výsledky naší analýzy jsme porovnali s výsledky studie paleontoložky Lisy Newton z New Jersey University v USA, která před dvěma lety publikovala paper o DNA čtyř jihoamerických phorusrhacidů, získaném z fosilizované kostní dřeni zadních končetin. Ten denní děsopták by neměl být Phorusrhacos longissimus, ale něco zcela nového, a Alessandro si myslí, že by se měl pojmenovat po mě. Já ale nesouhlasím. Jestli má mít druhové jméno walkeri, pak chci, aby se uvádělo, že mu bylo dáno na počest mých rodičů - ne mě samotné. Byli by na mě moc hrdí. Co když by, kdyby tehdy nezemřeli na silnici uprostřed Patagonie, tyhle děsoptáky sami nalezli? Phorusrhacos walkeri bude svým druhovým jménem ctít jejich obrovský přínos světu ornitologie.
28. července 2021, středa: Protože Lisa Newton patří mezi největší současné experty na phorusrhacidy, poslala jsem jí na její soukromý e-mail pár minut mých záběrů přežívajících děsoptáků. To jsem udělala v devět ráno. Pak jsme se s Alessandrem vrhli na fotografie z fotopastí umístěných poblíž těch dvou napajedel, kde jsem původně několik nocí prospala v jeepu (ten mimochodem už třetí den po sobě umývají Mayson a Johnson s tím, že nám prý nechtějí být na obtíž - zatím to auto ale nedokázali vydrhnout, a to ani s Thiagovou asistencí!). Můj původní závěr byl po prostudování fotografií fosilizovaných lebek děsoptáků takový, že tento nokturnální predátor je Titanis walleri. Jenže tu něco nesedí; na fotografiích mají tito ptáci až příliš velký zoban. Je tak obrovský, že už k pliocénnímu a pleistocénnímu titanisovi prostě nesedí. Na druhou stranu je mu tento děsopták dosti podobný. Máme s Alessandrem za to, že je to také nový druh jinak již známého rodu, a dohodli jsme se, že jej pojmenujeme Titanis megarostrum. Nejprve se ale musí jasně potvrdit, že to je odlišný druh! Problémem je, že kromě fotografií zvířat v okolí napajedel a dále také fotek jejich stop nemáme žádný materiál, ze kterého bychom mohli extrahovat DNA. A to mě štve. Lisa Newton sice ve své studii severoamerického T. walleri nepokrývala, ovšem jiný vědec, George Barlow z Bangor University ve Spojeném království, se genetice tohoto taxonu věnoval. Publikoval o tom článek už před šesti lety. Lisa mi nicméně na e-mail odepsala; v deset večer mi přišla její nadšená zpráva plná smajlíků. Prý nám chce pomoci, vtipkuje, že bude spoluautorkou studie a přivydělá si, a může nám poskytnout dost fosilního materiálu k porovnání dvou druhů fórusraků.
29. července 2021, čtvrtek: Dnes v poledne se bývalý britský premiér Mayson velmi rozohnil, když si na jeho černém obleku ulevilo mládě vrabce. Poskakoval po dvorku, třepal na ptáky pěstí, a zřejmě na ně něco vykřikoval. Zrovna jsem se po dvorku procházela, a vyměňovala si na mobilu e-maily s Lisou. Nedokázala jsem se udržet, a trochu jsem si z Maysona udělala srandu. Když tak nadával vrabcům, posazeným na okraji stříšky hlavní budovy, bodla jsem ho prstem do zad. Jeho reakce byla opět přehnaná. Na druhou stranu rychle zbledl, když si uvědomil, že tentokrát nebyl k smíchu jen vrabcům, ale také mě. Hned se omlouval, divoce u toho gestikuloval v naději, že v jeho směšných pohybech rukou uvidím nějaká slova, a s každou vteřinou bílou barvu v jeho tváři střídala rudá. Aspoň mě rozesmál. Jinak ale nemám lidi, jako je Mayson, ráda. Tento muž kdysi umožnil v Británii střílení kryptidů jen proto, že "se na britském venkově střílely lišky, když byl malý". Upřímně, nemám ráda konzervativce. A zvlášť ne takové, kteří chtějí udržováním nějakých tradic ubližovat zvířatům i lidem. Krátce jsem dnes Alessandra upozornila na to, že Mayson se k ptačím obyvatelům tvrzi nechová moc pěkně. Řekl, že si o tom s Haroldem popovídá, ale popravdě, nemyslím, že k tomu došlo. Alessandro mi s pohostiností k tomu kumpánovi začíná lézt na nervy.
30. července 2021, pátek: Něco se stalo. Něco, o čem jsme měli vědět. Jenže alarm nenahlásil žádného vetřelce! I přesto jsem dnes ráno děsoptačí peří, vývržek a většinu vyvolaných fotografií nenalezla. Prostě se ztratily, jsou fuč! Někdo se vloupal do tvrze. Je to víc než jasné. Nezanechal za sebou sice žádnou stopu, tedy alespoň zatím (teď jsou tři odpoledne) o žádné nevíme. Ale jsme z toho všichni poděšení. Mayson a Johnson o ničem neví, Thiago také neslyšel, že by se někdo v noci pohyboval po tvrzi, Alessandro též nic. Já nic slyšet nemohla, měla jsem krásné sny o našem novém vědeckém článku, a pak se ráno probudím, a tohle! Krádež. Velázquezova vila se nachází daleko od civilizace. Vede sem silnice, jasně, ale jak by sem někdo mohl přijet autem, aniž bychom o tom věděli? Je to bláznivé. Ke krádeži muselo dojít v noci, neboť večer jsem ještě fotografie děsoptáků pečlivě studovala. Nechala jsem je ve své pracovně, zhasla jsem v ní, a šla jsem si lehnout. Ráno jsem mohla fakt zešílet, když se ukázalo, že jsou nadobro pryč. Odhadem asi tak 90 % veškerého materiálu, jenž jsem nasbírala, zmizelo. Víme však, kdy zloděj přišel. V době od 2:10 do 2:29 - protože tehdy něco, a vážně nevím, jaká technologie to byla, vyřadilo naše bezpečnostní kamery. Zároveň to muselo vyřadit i hlasitý alarm, jelikož jak jsem už psala, nikdo z mých "spolubydlících" v tvrzi nic neslyšel. Ať už tu byl kdokoliv, musel vědět, kde materiál z expedice hledat, protože se tu zdržel jen devatenáct minut. Ale kdo by to mohl být? Kdo by šel po informacích o přežívajících phorusrhacidech? Musíme na to přijít!
Vypadá to, že se získáváním informací o přežívajících děsoptácích to nebude tak jednoduché! Kdo se do tvrzi vloupal? Proč by Sloanin materiál z expedice chtěl někdo ukrást? No, naše hrdinka a její přátelé to budou muset zjistit. Další část "Sloane, lovkyně monster" vyjde za týden!
O víkendu se dočkáte pokračování desetidílného příběhu Démon Curupira. Ještě chci upozornit, že jsem včera na Blogorgonopsid Diaries napsal článek o vyhynulých poddruzích tygra - pro jeho zobrazení klikněte sem!
Žádné komentáře:
Okomentovat