Lepidodendron

Začínám psát do zcela nové rubriky plné popisů různých prehistorických rostlin, jejichž výzkumem se zabývá paleobotanika.

Lepidodendron ("šupinatý strom") byla obří prehistorická plavuň vyskytující se během Karbonského období především v Severní Americe a také v Evropě. Velmi hojný je především v horninách karbonského stáří v Pensylvánii. Patří k nejznámějším a nejčastěji vyobrazovaným vyhynulým rostlinám a jednalo se o úctyhodný organizmus. Lepidodendrony se mohly dožít věku delšího, než 10 let, jak nasvědčuje výzkum jejich kůry. Rostly do výše 30 až 40 metrů a jejich listy měřily klidně i 1 metr. Listy byly dlouhé, úzké a spirálovitě uspořádané, jako stébla trávy. Vyrůstaly pouze na nejmladších větvích, kmen a starší větve byly naprosto bezlisté. Kořeny Lepidodendronu byly též velmi dlouhé a v Karbonských lesích se navzájem pod zemí často proplétaly. Obrovské plavuně rostly především v bažinách a mokřadech, bohatých na kyslík. Toho bylo v Karbonu v atmosféře asi 35 %, což podporovalo právě nárůst rostlin-Karbon je proto nejzelenějším obdobím v historii Země. Zbytky Lepidodendronů a dalších takových rostlin, usazeny v horninách, tvoří uhlí, které my dnes spalujeme a jsme na něm závislí. Lepidodendron je široké veřejnosti znám nejlépe díky skvěle zachovalým úlomkům kůry z kmenu. Je ovšem zajímavé, že v 19. století někteří lidé považovaly tyto zkameněliny za fosilizovanou kůži prehistorických ještěrek, hadů a krokodýlů! Odtud také pochází latinské jméno plavuně, "šupinatý strom". Některé fosilní ostatky Lepidodendronu dokonce připomínají něco zdánlivě podobného pneumatice!

Více se o této plavuni dozvíte v knihách Abeceda dávných věků či Dinosauři-Objevy, druhy, zánik.

Příště Calamites!!!

Oxalaia

Oxalaia (podle afrického Oxalá) byl ohromný dravý theropod žijící v době před přibližně 100 až 95 miliony lety, ve střední Křídě. Ačkoliv jméno Oxalaie je odvozeno od Afriky, tento dinosaurus se vyskytoval na území dnešní Brazílie. Oxalaia patřila do čeledi Spinosauridae, a spolu se svými příbuznými, Spinosaurem nebo třeba Suchomimem, je řazena mezi největší dravé dinosaury vůbec. S délkou 12ti metrů se shodovala s Tyrannosaurem Rexem, některé zdroje však uvádí i délku značně převýšenou, například až 14 metrů! K tomu predátor vážil 5 až 7 tun. Stejně jako ostatní Spinosauridi, i Oxalaia dala zjevně přednost rybě před červeným masem, nebo se jednalo o mrchožrouta. Její protáhlá lebka a velké drápy na předních končetinách jí sloužily k chytání ryb, jejich napichování a poté i požírání. Na hřbetě měla plachtu sloužící pravděpodobně k termoregulaci, pokud se tedy chtěla zahřát, stačilo tenkou membránu nastavit slunci a došlo k tomu, naopak při ochlazení plachtu pouze nastavila studenému vánku. Obří "ploutev" však také mohla sloužit k předvádění se, anebo naopak jako varování ostatním zástupcům svého druhu, především bojovným samcům. Ostatky Oxalaie byly nalezeny už roku 2004, ale teprve až v roce 2011 byl živočich popsán Kellnerem a ustanoven jako druh Oxalaia quilombensis, čímž se stal dinosaur již osmým theropodem oficiálně popsaným v Brazílii. Oxalaia také potvrdila domněnky o neuvěřitelném úspěchu Spinosauridů, jako především jejich úžasných velikostí a velkém rozšíření po celé planetě. Do té doby totiž tak velký jihoamerický rybožrout nebyl vůbec popsán...

Popis Oxalaie se bohužel v knihách téměř vůbec nevyskytuje, dobrý článek o ní však najdete na anglické Wikipedii.

Příště Talarurus!

Potencionální kořist Velociraptora

Začínám se zcela novou sérií článků, jež budou popisovat mnou určený vyhynulý druh predátora a jeho možných kořistí. Občas se budu držet faktů v podobě zkamenělin, které nám tyto souboje o potravu dokázaly, někdy to však bude čistě jen teoretické... První článek jsem se rozhodl věnovat slavnému Velociraptorovi... Do komentářů pak můžete psát své názory...

Náš predátor: Velociraptor

Druhy: V. mongoliensis, V. osmolskae

Nálezy zkamenělin: Poušť Gobi, Mongolsko a Vnitřní Mongolsko, Čína

Velikost: 200 cenimetrů na délku, 80 centimetrů na výšku, váha 15 kilogramů

Geologický výskyt: Svrchní Křída, 75 MYA.

Velociraptor patří mezi nejznámější dinosauří zabijáky. Pravděpodobně lovil v dobře organizovaných smečkách terorizujících menší býložravce. Díky spolupráci smečky dokázal Velociraptor ulovit kořist minimálně dvakrát tak velkou, jako byl on sám. Společně s ostatními dromaeosauridy, čeledí z rozsáhlé rodiny maniraptorů, byl blízkým příbuzným ptáků-fosilní doklady značí, že byl opeřený. Peří na předních končetinách mohl využívat ke kormidlování svého běhu a přes svou malou velikost dokázal běžet rychlostí pštrosa-60 km/h. Přední končetiny byly vybaveny třemi dlouhými, ostrými drápy, a na zadních končetinách se nacházely zvětšené, srpovité drápy. Velociraptor však tyto drápy nepoužíval k rozpárání kořisti, ani jejímu pitvání. Spíše se jimi uchytil v drsné kůži jiných dinosaurů, případně pouze protrhl krční tepnu, zbytek však už dokončily jeho dozadu zatočené, pilovité zuby. Tento dokonalý predátor neměl s výjimkou větších dravců v pravěkém Mongolsku žádnou konkurenci...

Jistá kořist: Protoceratops

Druh: P. andrewsi

Nálezy zkamenělin: Poušť Gobi, Mongolsko

Velikost: cca 2 metry

Geologický výskyt: Shodný s Velociraptorem.

Protoceratopse bychom mohli nazvat "jistou kořistí" Velociraptora, poněvadž fosilní ostatky nám jejich vztah jakožto predátora a kořisti dokonale prezentují. Slavná zkamenělina, jediný souboj mezi dvěma dinosaury, byla objevena v Mongolsku v 60. letech minulého století. Fosílie je zcela ojedinělá a na celou věc vrhá skvělé světlo. Důkazem je, že Velociraptor napadl Protoceratopse, býložravec se však bránil, zachytil útočníkovu přední končetinu mohutným zobákem a drtil ji. Dravec se zase pokoušel si svou kořist přitáhnout, jak dokazuje tvar jeho krku. Během bitvy však oba dinosaury postihla písečná bouře, či na ně snad spadla duna. Důkaz je jasný: Velociraptor přinejmenším jednou zaútočil na Protoceratopse. Tito dva tvorové byli zřejmě opravdovými prehistorickými oponenty.

Jistá kořist: Neurčitý azhdarchid

Druh: neznámý

Nálezy zkamenělin: Poušť Gobi, Mongolsko

Velikost: neznámá

Geologický výskyt: Shodný s Velociraptorem.

Kosti nějakého blíže neidentifikovatelného azhdarchida (pozdně křídového ptakoještěra stejné skupiny jako Quetzalcoatlus) byly nalezeny přímo mezi ostatky Velociraptora. Ptakoještěr byl možná ještě mládětem, a dravý Velociraptor si na něm pochutnal. Kosti azhdarchida se objevují přímo v břiše, takže je jasné, že predátor minimálně jednou napadl ptakoještěra. Nicméně, jeho žebra vykazují známky nejrůznějších poranění. Velociraptor tedy zemřel na zranění krátce poté, co ptakoještěra pozřel-důvod je neznámý...

Možná kořist: Saurolophus

Druhy: S. osborni, S. angustirostris

Nálezy zkamenělin: Asie

Velikost: Přinejmenším 12 metrů

Geologický výskyt: Shodný s Velociraptorem.

Napoprvé to možná zní jako hloupost, jak by mohl 2 metry dlouhý Velociraptor ulovit 12ti metrového Saurolopha? Ani smečkový lov by asi nebyl úspěšný. Mláďata Saurolopha se však mohla jednoduše stát Velociraptorovou potravou. Dravec je mohl pozřít již ve vejci, které ukradl z hnízda, nebo krátce po narození. I mládě dvakrát tak velké, jako náš predátor, mohlo být klidně zabito třeba dvěma raptory. Neexistují o tom však žádné důkazy, v tomto případě je Saurolophus kořistí naprosto potencionální...

Co myslíte, kteří další dinosauři se mohli ocitnout na Velociraptorově jídelníčku? Do komentářů můžete napsat své názory...

Správce dinosauřího parku - Ropná katastrofa

Prázdniny jsou již téměř u konce, ale nebuďte smutní, poněvadž dnes, v pátek 29. srpna, je tu další Správce dinosauřího parku!

Ropná katastrofa

Během uplynulého týdne jsme měli opět problémů víc než dost. Kromě otravných masožravců (kterým se budu věnovat v odstavci níže), moře kolem našeho ostrova postihla katastrofa-a nejen tak nějaká ledajaká! Z jakéhosi nám zatím neznámého důvodu převážela jedna menší loď, pravděpodobně vyslána z ostrovů poblíž, uschovanou ropu. Pak se ale něco porouchalo, navíc loď postihla mořská bouře, a jak to tak bývá, celý předmět byl potopen. Ropa z krytu vytekla a postihla okolní vody. Celý incident se odehrál v neděli odpoledne. Spolu s Charlesem a jedním veterinárním asistentem jsem jel zjistil, co se to vlastně stalo. V černém moři se "koupal" pár Ichtyosaurů, tehdy již umírajících. Nešlo jim nijak pomoci, to se ovšem nedá říci o Plesiosaurovi, který nám poté zkřížil cestu. Tento menší dravec chtěl zřejmě lovit svou oblíbenou potravu-ryby, a čirou náhodou se dostal do ropné skrvny. Naštěstí jsme jej rychle vytáhli a okamžitě odvezli do Dinosauřího parku, kde se o něj postaral tým expertů. Nadále jsme se rozhodli převézt do parku všechna katastrofou postižená zvířata, jimž by se dalo pomoci. Moc jich ale již nebylo-z pod mrtvol jsme vytáhli již jen dva amonity, skupinku belemnitů a dalšího Plesiosaura, tentokrát mládě, to však zahynulo brzy po převozu na ostrov. Zachráněná zvířata jsou teď pod náležitou péčí a doufáme, že se brzy uzdraví. Charles již rozhodl, že díky nešťastné nehodě si je možná i necháme. Přece jenom, je tu pro ně místa dost. Plesiosaurovi jsme během týdne postavili speciální akvárium, nacházející se poblíž ohrádky pro naše dva mladé Plesiosaurky, narozené před Vánoci, amonity a belemnity jsme společně vyslali do podobné stavby. Zatím nám žádný z oněch zachráněných tvorů nezahynul, což je skvělé...

Větší problémy jsem měl ovšem s naším Erythrosuchem Ericem. V pondělí ráno se ukázalo, že probořil plot. Byl okamžitě uspán, ale přesto nám zmizel v menším lesíku poblíž svého výběhu. Nyní je v provizorní ohradě. Znovu jsme jeho plot opravili a zítra za něj bude konečně vypuštěn. Charles už navrhuje použití elektrických plotů, což by však stálo velké množství peněz, kterými zatím Dinosauří park nedisponuje. Chceme-li však alespoň na určitou dobu park otevřít turistům, budou tyto pomůcky nezbytné, neboť bez nich se zkrátka bezpečnost návštěvníků neobejde. Siamotyrannus je celkem v pořádku, stále je však agresivní, jako byl předtím. Hltavě chytá a žere kusy masa. Možná by stálo za to krmit jej častěji, třeba je ta agresivita prostě jen projevem hladu a loveckých insinktů. Co se nemocného Teleocerase týká, opět podstoupil menší operaci. Byla to však spíše jen kontrola a ukázalo se, že je plně zdráv. Přesto bude stále na dietě. Mimoto jsem byl včera k ránu navštívit Wuerho, samici Wuerhosaura. Pěkně roste a zanedlouho doroste plné velikosti...

Další část opět za týden, tedy, snad! Zítra se dočkáte ještě dalšího článku celkem nového typu!

Džungle času-část 9.

Na konci minulého, osmého dílu se George McCann spolu s Johannem rozhodli, že by bylo prehistorické tvory z bývalé rezervace umístěné v pralese lepší zničit předtím, než napáchají více škody... Jak to ale hodlají udělat?

DŽUNGLE ČASU-ČÁST 9.:

Nejprve bylo třeba zjistit, kteří prehistoričtí živočichové teoreticky v rezervaci přežili. "Vím, že ze všech dravců zbyli už jen tři Dilophosauři-ti mohou být velice nebezpeční-a také Eoraptor, ale ten je vzhledem ke své velikosti pro člověka naprosto neškodný," řekl George všem přeživším v malém domku v oné panamské vesničce. Oblohu začala pomalinku zahalovat tma a George následně rozsvítil malou lampičku připevněnou na rezavý drát, uchycený v dřevěném stropu budovy. "Potom přežil i Kentrosaurus-ten může být taky celkem nebezpečný," řekl Jack. "A stádo Camptosaurů..." pokýval hlavou Johann. "Kromě toho je tam ještě Pisanosaurus a také pár přeživších Anurognathů. Když ale pomyslím na to, že většinu z jejich hejna odrovnala ta explodovaná budova, neměli by snad být v malém počtu životu nebezpeční," přidal ještě George. "Teď zůstává otázkou, jak ta zvířata zneškodnit," pověděl Ron. "No," začal George, "to nebude rozhodně nic lehkého. Co takhle nechat přežít býložravce a zabít jenom všechny masožravce?" "A co uděláš s tím, až býložravci utečou z pralesa na volná prostranství, jako je tohle, a zase to tu zdemolují?" optal se ho Jack. "Ne, to ne, zajistíme nějak plot ohraničující vytyčené území. Pokud si dobře vzpomínám, ten je teď otevřen... Třeba není potřeba ani elektřiny na zastavení několika obrů," odvětil George. "A co máme dělat my?" zeptal se Jeremy za sebe i za Rona. "Vy nedělejte nic, obědnejte si let zpátky do Spojených států a vypadněte odsud, pokud chcete přežít. Půjdu tam jen já spolu s Johannem, správcem rezervace." odpověděl George. "Když o tom ale tak přemýšlím, celé jsem to s tím Dromaeosaurem začal já, když jsem ho nahnal ke správní budově," zapletl se do jejich rozhovoru Jack, "asi by bylo lepší, kdybych Vám teď pomohl s tím zkoncovat." "Když myslíš, kámo..." řekl mu George a poplácal ho po rameni. "Dobře, vyrazíme hned?" optal se Johann. "Samozřejmě," odvětil George, "vezmeme si pár beden s dynamitama, zbylé dva samopaly a malou pistoli, bez optání si půjčíme auto od tamtoho sedláka a vyrazíme do džungle." "Tak hodně štěstí, ať se Vám to podaří!" řekli jednohlasně Ron a Jeremy a s velikou úlevou a radostí z přežití opustili vesničku. Hned nato vyšel z budovy George, rozbil okno od osobního vozu, stiskl nějaké tlačítko poblíž volantu a nastartoval motor. Dveře od auta byly rázem jakoby odemčeny a všichni tři do něj s rychlostí nasedli. George se okamžitě rozjel do pralesa. Brzy však padla devátá hodina večerní a po téměř hodinu a čtvrt dlouhé jízdě se tým k rezervaci stále nepřiblížil. "Do Prčic, v tomhle lese je tma jak v praseti," naštval se George a Jack se nahlas zasmál. "Pokud vím, tak v těle žádného zvířete není baterka a není tam světlo," protáhl dlouze. George si ho radši ani nevšímal, i když mu Jack lezl na nervy. "Mimochodem, co s Deborou?" zeptal se Johann. "Nechali jsme ji ve vesnici," odvětil George, "bude lepší, když nebude vědět, kam jsme se vydali." "To máš pravdu, v nejbližší chvíli by začala ječet, že vidí zrůdu!" řekl vážně Jack. "Momentálně ještě ne..." dodal George. "Ne, vážně! Vy to nevidíte?!" optal se Jack...

Pojednou se ze tmy vynořila hlava jakéhosi přízraku a hřeben nacházející se na jeho hlavě se zaleskl ve světle vydávaném autem. "Dilophosaurus-a támhle vzadu je plot od rezervace. Takže oni se dostali ven, otázkou je, zda jsou teď všichni poblíž!" vyhrkl George. Okamžitě popadl samopal a začal po Dilophosaurovi pálit plný zásobník. Zasáhl ho do hlavy, kterou za malou chvíli Dilophosaurus skryl mezi různorodou vegetací. "Je pryč," řekli všichni tři jednohlasně. Náhle se ale auto rozhoupalo a za chvíli už leželo na boku. Přední sklo prorazila ohavná hlava Dilophosaurova. Johann chytil George za ruku a stáhl ho do zadní části vozu. Dilophosaurus mezitím zachytil mezi zuby sedadlo, vyrval ho a venku jej začal rvát na kusy. George po něm okamžitě znovu vystřelil. Dilophosaurus se polekal, hlasitě zařval a poté spadl na zem. Byl mrtev-Georgovi se podařilo zabít dalšího z dravců! Tým okamžitě vyšel ven z auta. "Nikde nevidím žádné stopy," řekl George, "tenhle byl asi první, kdo se prorval tou dírou v plotě. Taky že není moc velká." Po příchodu za rozbitý plot je čekalo další nemilé překvapení. Jedna samice Camptosaura v kapradí snesla vejce a když se k nim Johann s Jackem přiblížili, zuřivě je bránila. Jack chtěl vystřelit z pistole, ale George ho napomenul, že se dohodli na střelbě dravců a ne býložravců. Camptosauří samice je nato zahnala až do zničeného městečka. Když se však vrátila k hnízdu, zjistila, že většinu vajec sežral Eoraptor. George se přiblížil ke správní budově. Tam si spolu hráli dva malí Pisanosauři. "A vida, oni už taky mají mláďata!" zasmál se radostně George. "Přemýšlel jsem o tom, co s námi teď panamská vláda udělá, až to zjistí. Možná, že díky Corwinovi to už i zjistila," namítl Jack. "Zatím o tom nemluv," napomenul ho George. Na toto téma opravdu nechtěl hovořit, poněvadž se ho zmocňoval čímdál větší strach z následků této katastrofy. Brzy si tým povšiml dalšího Dilophosaura. V průběhu tmavé noci sledoval samici Kentrosaura pasoucí se na cykasech. Nakonec na ni zaútočil. Kentrosaurus mu dal ale svým ocasem najevo, že si nepřeje být rušen. Ocasní bodce protrhly Dilophosaurovi krk. Po jeho drsné, šupinaté kůži se začala valit sprška krve. "Bůh Ti žehnej, Kentrosauřice," zasmál se Jack. "Zbývá už poslední Dilophosaurus," informoval Johann. Jack se náhle polekal. Proletělo nad ním něco, jako netopýr. Moc dobře však věděl, že s největší pravděpodobností to byl Anurognathus...

Za chvíli jej spatřil znovu, a bleskurychle jej zasáhl několika kulkami ze samopalu. Anurognathů však zbývalo v "džungli času" už tak málo, že si nemohli troufnout ani na lidi. Místo toho se zaměstnávali požíráním parazitů na těle Kentrosauří samice či na tělech velkých Camptosaurů. Jak tak tým procházel městečkem, mezi houštinami poblíž skladu se zbraněmi se něco objevilo. Houštiny šustily a ten tvor vydával pískavé zvuky. Johann na místo namířil samopalem. Brzy se však ukázalo, že šlo jen o neškodného Pisanosaura, nesoucího nějaké listovité výhonky v zobáčku svým mláďatům. "Uff," dodal Jack a utřel si pot z čela. "Zajímalo by mě, kde je ten poslední Dilopho," řekl neklidným hlasem George. "Přece se nemohl vypařit," dodal Johann. "Podívejte, potok!" zvolal Jack a ostatní k němu přiběhli. Bylo tomu skutečně tak, malý horský potůček si znenadání našel cestu do "džungle času" a opuštěné území teď zaplavoval. "Mám skvělý nápad, tohle by přece jen mohla být nakonec rezervace, ovšem zcela bez lidského vlivu," navrhl George. Johann ani Jack už nic neříkali. "A proč teda neopravíme plot ohraničující území a neodejdeme?" optal se po chvilce Jack. "Ti dravci jsou nevyzpytatelní. Radši se jich zbavíme," odpověděl mu George, ale dál se spolu již nebavili. Johann ovšem našel něco velice kuriózního. "Tomu nebudete věřit, pojďte sem!!!" zvolal. Jack a George k němu hned přiběhli a vyvalili oči na předměty ležící před nimi. Bylo to další hnízdo, avšak vejce v něm položená byla zcela odlišná od těch Camptosauřích, jež už viděli. "No jasně," napadlo náhle George, "tohle je hnízdo Dilophosaura. A kde jsou vejce, tam musí být i starostlivá matka!" Jen co to dořekl, dal se strašný predátor do jejich pronásledování...

Poslední části, uzavírající tento příběh, se dočkáte v nejbližší době!

Anapsidi

Na začátku tohoto týdne jsem jen tak prolistovával knihu "Velká obrazová encyklopedie Dinosauři" od Davida Burnieho, a při pohledu do slovníčku této knihy mně napadlo začít psát o třídách plazů sestavených dle zkoumání jejich lebek... Snad si tyto články užijete... Začneme u nejprimitivnější skupiny-u anapsidů!!!

Představte si, že jako vědecký pracovník naleznete lebku nějakého živočicha, nejpravděpodobněji například z druhohor. Abyste určili, o kterého tvora se jedná, musíte svůj nález dokonale prozkoumat i s pomocí nejmodernějších technologií. Poté se jedná o klíč k zjištění určitého druhu a také k přesné klasifikaci nalezeného živočicha... Právě proto vytvořila věda především pro třídu plazů čtyři podtřídy, a ty se navzájem různorodě odlišují co se týče uspořádání spánkových jam po stranách lebky, nebo také za očnicemi. Na tomto základě je poté postavena celá klasifikace určitého typu živočicha. Nejprimitivněji vzhlížející ze všech čtyřech podtříd jsou samozřejmě tzv. anapsidi. Latinské označení Anapsida náleží informální skupině zahrnující amnioty, tedy blanaté obratlovce, jejichž vejce má tři typy určitých obalů. Lépe řečeno, anapsidi jsou prostě plazi, jejichž lebka nemá za očnicemi žádné další otvory, myšleno spánkové jámy. Označení "anapsidní plaz" není zrovna vědecké, ale dá se účinně použít. Paleontologové podle fosilních nálezů soudí, že se první anapsidi objevili již v pozdním Karbonu, ovšem skutečného rozmachu dosáhli až v Permu. Některé vědecké výzkumy však tvrdí něco jiného-podle určité skupiny paleontologů jsou totiž anapsidi pouze diapsidy (členy podtřídy vybavených dvěma spánkovými jamami), u nichž se pravděpdobně z jistých důvodů během evoluce ztratily všechny otvory ležící za očnicemi. Některé molekulární výzkumy dokonce řadí moderní anapsidy k archosaurům, nic ale není zcela potvrzeno a podle odborníků tyto výzkumy jen kazí sestavu kladogramu... Dostaňme se však k anapsidům blíže jako ke skutečně existujícím živočichům. V období Permu, tedy na samém konci prvohor, existovaly na naší planetě nejrůznější a nejpodivuhodnější skupiny této zvláštní plazí podtřídy-pareiasauridi, jako například Pareiasaurus, Scutosaurus, Anthodon či Elginia, millerettidi, včetně hmyzožravé ještěrky Milleretty, a nycteroleteridi, mezi něž patří podivný "sauropsid" Emeroleter. Většina anapsidů ovšem nepřežila drtivé vymírání, které se událo ke konci Permu a na začátku Triasu, tedy na přelomu prvohorní a druhohorní éry... Dnes v našem světě najdeme pouze jednu skupinu anapsidů-želvy, a to jak suchozemské, tak i vodní. Ty se stačily vyvinout až po masovém vymírání a přežily dodnes, nicméně anomálii tu představuje právě jejich vývoj odříznutý od možných pravých anapsidů...

Kromě "Velké obrazové encyklopedie Dinosauři" mi další informace poskytla také kniha "Dinosauři objevy druhy zánik"... Příště popis Euryapsidů!

Zemřel představitel Johna Parkera Hammonda z Jurského parku

Jak již všichni víte, v neděli oznámila televize BBC tragickou zprávu: ve věku 90ti let zemřel slavný herec a režisér Richard Attenborough, známý také jako John Parker Hammond z 1. a 2. dílu Jurského parku. Svým hlasem jakožto Hammondovou postavou provázel i hráče známé počítačové hry Trespasser. Smutná novina oběhla celý svět... Nebyl to sice zrovna jen Jurský park, který Richarda Attenborougha tolik proslavil, natočil celou řadu filmů, ovšem s počítačově vytvořenými dinosaury či jejich animatronikami se vzácně setkal právě v této sérii. V době odvysílání prvního dílu se mu dokonce říkalo i "prehistorický dědeček", díky jeho postavě, dědovi dvou hlavních dětských postav filmu a zároveň multimilionáře, otce Jurského parku a zakladatele InGenu. Richard Attenborough zemřel dokonce celých 5 dnů před svými možnými jednadevadesátými narozeninami. Je ovšem pravda, že již ke konci května roku 2011 se jeho zdravotní stav výrazně zhoršil. Tehdy Richard Attenborough spadl ze schodů, poškodil si mozek a musel být upoután na kolečkové křeslo... Je to rozhodně veliká škoda... Tento článek by se snad dal zakončit ještě Hammondem často opakovanými slovy z prvního dílu: "Na ničem jsme nešetřili...".

Richard Attenborough po sobě zanechal syna Michaela, dceru, a také bratra Davida Attenborougha, tvůrce přírodovědných programů pro BBC...

Paleogénní soutěž, 7. kolo

Po 19ti dnech dlouhého čekání je zde konečně další kolo Paleogénní soutěže! Výsledky: Dinosaurss a Martinoraptor mají 29 bodů a Blogplateosaurus má 27 bodů. Musím přiznat, že se mi podařilo všechny Vás napálit u třetí otázky týkající se Pseudoltinomyse. Jeden z Vás mne opravil, že se nejedná o druh Pseudoltinomys gaillardi, ale Protictherium gaillardi, avšak pozor, držíme se starších třetihor nebo-li Paleogénu, Protictherium žilo v Neogénu, další z Vás nevěřil zadání o hlodavci též a tipoval na nějakou želvu, zatímco poslední zasouhlasil s mým popisem, nicméně Pseudoltinomys gaillardi nepatřil mezi nejstarší hlodavce Nového světa, nýbrž Starého světa, objeven nebyl v Severní Americe, ovšem v Evropě a žil teprve před 30 miliony lety, nikoliv před 40ti. Jinak Vám všem gratuluji, a můžeme přistoupit k dalším otázkám:

1. PATŘILO LEPTICTIDIUM MEZI BÉRCOUNY?

2. BYL PREHISTORICKÝ KROKODÝL PRISTICHAMPSUS SCHOPEN CHODIT PO ZADNÍCH, ANEBO SE JEDNÁ JEN O VÝMYSL TVŮRCŮ TELEVIZNÍCH POŘADŮ?

3. BYL PAROODECTES ŠELMOU, ČI VAČNATCEM?

4. V JAKÉM STÁTĚ A HORNINÁCH KTERÉHO STÁŘÍ BYLY OBJEVENY FOSILNÍ POZŮSTATKY RODU PAKICETUS? PROČ JE NÁLEZ TAK VÝZNAMNÝ?

5. JE PRAVDA, ŽE DRAVÍ KREODONTI VYHYNULI JIŽ PŘED KONCEM STARŠÍCH TŘETIHOR?

V příštím a zároveň posledním kole bude zřejmě nějaká poznávačka. Odpovědi posílejte opět na e-mail haasvojt@volny.cz. Přeji Vám mnoho štěstí!!!

Cesta pravěkým Madagaskarem 4/4

4. Ostrov pod nadvládou savců

Ke konci období Křídy a též i ke konci druhohor se Madagaskar zcela odtrhl od indického subkontinentu a mohl tak konečně "volně začít". Před 65 miliony lety narazila do Země planetka o průměru 10 kilometrů a vymazala ze světa všechny dinosaury, ptakoještěry i gigantické mořské plazy, načež umožnila tvorům žijícím pod nohama gigantů ovládnout nový svět. Ani ostrov Madagaskar, na kterém z druhohor nezbylo nic jiného, než vysoké baobaby, nebyl výjimkou. Savci se rychle šířili po celé naší planetě a někteří skutečně neobyčejní se dostali právě na Madagaskar...

Když řeknete nějakému přírodovědci slovo "Madagaskar", pravděpodobně se mu ihned vybaví skutečný symbol zdejší přírody-nejrůznější druhy poloopic. V podstatě všichni primáti s výjimkou člověka dnes na ostrově žijící jsou poloopicemi. Tato překvapivě různorodá skupina primátů zahrnuje outloně, africké komby, lemury a ksukoly, poslední dvě jmenované skupiny žijí dnes již pouze na Madagaskaru. Všechny tyto tvory spojuje do jedné rodiny (až na ksukoly) speciální znak-tzv. zubní hřebínek složený z dolních špičáků a řezáků, sloužící k pročesávání srsti. Podle některých teorií se Madagaskarští lemuři vyvinuli již před 80 miliony lety v dobách dinosaurů, fosilní důkazy to ovšem nepotvrzují. Donedávna byla nejstarší pravěká poloopice stará "pouhých" 37 milionů let, v prosinci minulého roku se to nálezem rodu Djebelemur z Tunisu změnilo a poloopice se staly o 13 milionů let staršími. Nikdo si však není příliš jistý, jak docházelo k jejich vývoji. Jisté je, že se poloopice nějakým způsobem na Madagaskar dostaly, možná pomocí nějakého přírodního voru, s jehož pomocí překonaly již tehdy existující Mozambický kanál, a jelikož zde byli izolováni, evoluce je proměnila na lemury živící se různými druhy hmyzu. Snad se to stalo už ke sklonku dob dinosaurů, snad později... Dnes na Madagaskaru najdete skutečně velkou diverzitu těchto primátů, jsou to endemiti (tvorové vyskytující se pouze na jednom izolovaném místě) a zdokumentováno bylo téměř 100 druhů...

Lemuři nebyli jedinými savci, kteří svým podivuhodným vezezřením proslavili ostrov. Mezi další patří bodlíni. Tato zvláštní skupina savců je k nalezení pouze na Madagaskaru, anebo v některých mírně izolovaných částech africké pevniny, a vyniká výbornou přizpůsobivostí nejrůznějším typům prostředí: někteří bodlíny žijí ve vodě, další vysoko ve stromech, někteří se specializují na život při zemi... Jsou to všežravci. Někteří vzhledem připomínají vačice, jiní zase ježky-jsou příkladem kovengentní evoluce, kdy se skupina živočichů adaptuje na život v určitém prostředí podobném tomu, jako tvorové ze zcela jiné části planety, a právě proto jsou si bodlíni s již jmenovanými savci tolik podobní. Ti nejstarší z nich pocházejí z hornin vytvořených během Miocénu, tedy mladších třetihor (Neogénu), v Keni, ovšem ještě během stejného geologického období se jim podařilo kolonizovat madagaskarský ostrov, jako například rod Geogale aurita. Výzkumy bodlíních DNA potvrzují, že mají být právem řazeni do rozsáhlého kladu Afrotheria (dříve byli naopak klasifikováni jako hmyzožravci). Jejich nejbližšími příbuznými jsou tedy hrabáči a sloni!

Během několika milionů let Madagaskar osídlili také někteří vrcholní predátoři. Dnes jsou to například fosy, které se vyvinuly minimálně v období Miocénu, možná jsou však i starší. Fosilní důkazy potvrzují jejich výskyt na ostrově minimálně už před celými 20 miliony let. Jsou příbuzny promykám, ačkoliv vypadají spíše jako menší kočkovité šelmy. Jejím příbuzným je fanaloka-zvláštní jméno pro zvláštní promykovitou šelmu lovící v noci. Známým nokturálním lovcem z madagaskarských pralesů je však také lemurům podobný primát ksukol ocasatý. Spolu s lemury měl, zdá se, stejného předka. Mezi další madagaskarské poloopice patří i indriové. Za ty uplynulé desítky milionů let však některé skupiny lemurů již vyhynuly. Například takoví "lenochodí lemuři", mezi něž řadíme i rod Palaeopropithecus. Nové radiokarbonové metody ukazují, že tento rod žil na Madagaskaru ještě v našem letopočtu! Důvodem, proč vyhynul, budou zřejmě opět lidé, kteří ostrov osídlili před pár tisíciletími. Ti jsou také dnešními vládci ostrova Madagaskaru...

Jak vidíte, Madagaskar měl skutečně podivuhodnou prehistorii! A tím náš čtyřdílný seriál, Cesta pravěkým Madagaskarem, končí...

Džungle času-část 8.

Minulá část Džungle času skončila pozorováním obrovského Giganotosaura, který se náhle objevil v panamském pralese, ačkoliv ve speciální rezervaci pro výzkum pravěkých zvířat chován nebyl... Co bylo dál?

DŽUNGLE ČASU-ČÁST 8.:

Giganotosaurus začal nasávat vlhký tropický vzduch. Byl ještě celkem daleko od lidí, ale přesto cítil pach jakéhosi savce. On totiž už pach lidí znal. "Celkem by mě zajímalo, jak se tu objevil tenhleten," říkal George Johannovi, nehybně zavěšen na větvi vysokého stromu, "napadá mě, že se u nás mohl zapnout proud a stroj času začal fungovat. Pamatuješ na to, co říkal Jeremy? Martin Williams a Deborah přece mířili do prehistorické Patagonie, kde žil i Giganotosaurus. Co když se teď nějak dostali zpět do 21. století a časovou smyčkou proběhl i tento obrovitý predátor?" Johann se na něj chvíli díval, a pak odvětil: "Nemyslím si to. Vysvětli mi, jak by se mohl sám od sebe zapnout v rezervaci proud, ačkoli vedení přetrhal Dromaeosaurus?" George se jen ušklíbl a odvrátil svůj pohled na dravce. Giganotosaurus pomalu procházel kolem. George a Johann se nacházeli vysoko, výše nad úrovní jeho hlavy a byli si jisti, že na ně nezaútočí. Predátor šel pryč, ale bylo jisté, že o lidech musel vědět. Mířil si to však stejným směrem, jako to chtěli oni. Corwin, Jack, Ron a Jeremy si nahlas oddychli, když byl Giganotosaurus v dostatečné vzdálenosti. "Georgi, docela mě tu jeho přítomnost překvapila," řekl ihned Jack, "máte pro to někdo nějaká vysvětlení?" George jen pokýval hlavou, že ne, a vyslovil: "Musíme do vesnice. Je tu ale jeden problém, Giganotosaurus tam alespoň zatím míří taky... Nevím, co budeme dělat!" Náhle je však všechny vyrušil šelest v křoví. Houštinami se musel pohybovat nějaký další tvor. Nikdo ani nemrkl a strach se rychle stupňoval. Na chvíli se pak pohybující se tvor zastavil, ale za chvilku zase začal pobíhat mezi křovinami. Jeremy namířil do těch míst plamenomet. Byl však velice překvapen, když se najednou z křovin vyhrnul malý tvoreček se zvláštním pancířem na zádech. "Ale to je přece Scuttelosaurus!" vykřikl a utíkal kamsi pryč. "Co má tohle znamenat?" zeptal se s lehkým oddychem George Jacka, jenž se zrovna chystal položit mu stejnou otázku. Jeremy utíkal kamsi do hlouby pralesa, protože mu bylo naprosto jasné, co se děje. "Deboro!" zařval na hlas a brzy se mu dostavilo odpovědi. Deborah vyšla z malé jeskyňky, byla celá potlučená a v ruce držela spálenou spojku stroje času. Zdá se, že časová smyčka se sama uzavřela jen chvíli poté, co s její pomocí prošla do současného světa. "Hej, pojďte sem!!!" zakřičel Jeremy a všichni rázem přiběhli. Na vyčerpanou Deboru to bylo trochu moc a tak se musela posadit. "Kde je Martin, kde je Martin?!" optal se okamžitě Jack. Deborah však mezitím omdlela. "Jeden důvod, proč tuhle ženskou nesnáším, je ten, že nic nevydrží!" řekl Jack. "To máš jedno, pokud tady Martin někde je, určitě do nebude daleko," konstatoval George. Deborah se po těch slovech konečně probrala, dokázala však říci jen, že Martin je mrtev a v období Křídy ho zabila smečka Austroraptorů. "A co ten Giganotosaurus?" optal se jí George. "Prošel těsně za mnou. Utíkala jsem před ním a náhodou se dostal sem jen asi vteřinu před tím, než se časová smyčka uzavřela. Potom se přístroj spálil a dal mi pár elektrických šoků..." vysvětlila vše Deborah. "Co teď budeme dělat? Máme tu dravého dinosaura ohrožujícího místní vesničku, možná nás pronásledují i ti zbylí dravci z rezervace, tahle se ani nedokáže postavit na nohy a bůhví co ještě..." vyslovil Corwin. "Vezmu s Johannem Deboru a vy mezitím utíkejte do vesnice a varujte obyvatele! Vezměte si všechny naše zbraně a kdyby se cokoliv stalo, prostě po něm střílejte!" zavelel George. Jeremy, Corwin, Ron a Jack se tak rozběhli směrem k malé obci. Brzy ale ztratili původní směr a tak se připravili o cenné desítky minut. Když se jim konečně povedlo prosekat se spletí lián a trnů, spatřili už jen Giganotosauří stopy vedoucí právě k té vesnici. Kupodivu tam však doběhli relativně včas. Giganotosaura mezitím zaměstnalo značkování nového teritoria. "Santa Maria, Santa Maria! Všichni opusťte vesnici! Přijde sem strašná příšera!" řval už z dálky Jack. Neuměl však španělsky a většina lidí na náměstíčku na něj jen s údivem hleděla. To už to ale všechno ve španělštině odpřekládal Corwin. Lidé přesto podivnému varování nerozuměli a tak bylo slyšet jen: "Co je to za hlupáky?" nebo "Co má být tohle za hloupý vtip?". A když se už většina panamanců začala nahlas smát, vyrušil je strašlivý a především velice hlasitý řev-z pralesa vystoupilo něco, co nikdy předtím neviděli...

Giganotosaurus bořil domy, spadlé střechy zasypávaly jejich obyvatele, a zadupával a trhal všechny, kteří mu jen přišli do cesty. Zdá se, že po více než hodinové cestě džunglí už dostatečně vyhládl a vesnice pro něj představovala prostřený stůl. Ron neváhal, vzal plamenomet a rozběhl se přímo proti dravci, ale dříve, než stačil vypálit proud prudkého a spalujícího ohně, Giganotosaurus jej odrazil svou obrovskou hlavou tak moc, že Ron dopadl o několik metrů dál. Jeremy k němu ihned přiběhl. Ron pádem schytal těžký úraz hlavy. "Počkej, pomůžu Ti," řekl Jeremy, ale Ron okamžitě zařval, aby ho varoval. Dravec se k nim blížil. Jeremy se chystal odtáhnout Rona do nějakého z domů, ale Giganotosaurus zmrzačeného muže chytil za nohy a v mžiku celého rozkousl. Na chudáka Jeremyho dopadla sprška Ronovy krve smíšené s dravcovými slinami. Vesničané šíleli! Utíkali na všechny strany, vřískali, pištěli a křičeli o pomoc, vytahovali své pušky a stříleli, ale jen málokterý z nich se ztrefil do tlusté kůže Giganotosaurovy. Ten mezitím způsoboval stále větší a větší nepořádek. Jack popadl vystrašeného Jeremyho za ruku a společně s Corwinem se schovali v domku jednoho stařešiny. Ten byl tak vyděšen, že nedokázal říci ani slovo a pouze se houpal na houpacím křesle, možná pro uklidnění. "Pane Corwine a ty Jeremy, zůstaňte tady s tím dědečkem, já se pokusím samopalem Giganotosaura odlákat zpátky do lesa-pochybuju, že pár ranami ho hned zabiju!" sdělil svůj plán Jack a bez jakéhokoliv souhlasu se vrhl vstříc strašlivému nebezpečí. Giganotosaurus zrovna pronásledoval skupinku předškolních dětí hrajících si v hlíně s živými ještěrkami. "Hej, pojď sem, ty potvoro!" vykřikl Jack a spustil palbu do vzduchu. Když se proti němu predátor otočil, zasáhlo ho několik nábojů do krku. Giganotosaurus vzteky také zařval a dal se do pronásledování Jacka. Byl však příliš rychlý a Jack za chvíli zjistil, že jeho plán zůstane nezdařen. O kousek dál, v pralese, George, Deborah a Johann zaslechli volání několika panamanců. Brzy je uzřeli, byli dva a jeden z nich se rychle rozběhl k Georgovi. "Nechoďte do té vesnice, je tam přízrak! Tam být mrtvých víc než prstů na rukou i nohou!" spustil ten muž nepříliš dobrou angličtinou a pak s tím druhým, patrně svým bratrem, utíkal dále do hlouby pralesa. "Tam také nechoďte!" varoval je George. "Jdeme odtamtud, jsou tam také monstra!". Po těch slovech oba muži zpanikařili a začali pobíhat po celém kraji. Deborah se ovšem alespoň postavila na nohy a všichni tři se průměrnou rychlostí přibližovali k vesnici. Když George rozhrnul zakrvácené kapradiny, spatřil zbořené domy, lidské mrtvoly či jejich zby
tky a samozřejmě spoustu krve. Giganotosaura si pro jeho velikost brzy také všiml-predátor zrovna zapíjel svůj oběd u velikého jezera. Všichni přeživší se těsnali ve dvou polozničených staveních. Johann, Deborah a George se k nim rychle dostali a na všechno se vyptali Corwina a Jeremyho...

"Stařešina říká, že ve vedlejší stavbě je mnoho krabic s dynamity, jelikož vesnice zásobuje nedaleký důl a ten střelivo a další věci toho typu potřebuje," informoval George Corwin, "stačilo by vzít pár dynamitů a ten dravec vyletí do vzduchu!" "Vím, co tím myslíte," pokýval hlavou George. Nemeškal a ihend pro dynamit zaběhl. Horším úkolem bylo dostat se k dravci. Giganotosaurus si naštěstí poklidně lehl u jezera a pustil se do siesty. George nastražil tři krabice plné střeliva asi dvacet metrů od něj. Predátor se na něj chvíli díval, ale George ho už nezajímal, byl teď vážně přecpaný víc, než kdykoliv předtím za svého dlouhého života. George natáhl spouštěcí drát až k budovám. Pak se zlověstně zasmál a zmáčkl páčku. Exploze byla možná až zbytečně obrovská, což se také ihned ukázalo. George srazila k zemi utržená pata z Giganotosaurovy zadní končetiny. Jack se musel smát, ale pohled na cákance krve venku mu za chvíli udělal špatně. "Je to všechno moje vina," řekla Deborah, "mohla jsem se dostat do 21. století z prehistorické Patagonie i jiným způsobem." "Ne," přerušil ji George, "je to má vina, protože já s tímhle začal. A taky s tím skončím. Hluboko v pralese přežívají ještě tři Dilophosauři, celá řádka býložravců a několik krvelačných Anurognathů. Zničíme je... A hele, co je tohle?" George uslyšel hluk helikoptéry. "Á, má objednávka," vyslovil Corwin. Pilot helikoptéry nechápal, proč je z vesnice jen nepovedený hřbitov, přesto však na holé planině přistál. "Už dávno měl pro mne přiletět náhradní vrtulník. Budeme se muset rozloučit, pane McCanne, ale přeji Vám, aby se Vám před řádným soudem povedlo ty bestie zneškodnit..." dodal ještě, pak nasedl do helikoptéry a odletěl směrem k hlavnímu městu Cidad de Panamá. "Můžeme mít ještě hodně problémů, ale bude opravdu lepší, když naši práci dokončíme," řekl Johann a George opět pokýval hlavou na znamení souhlasu. Otázkou bylo, jak zbylé prehistorické tvory zničit předtím, než se stane další incident...

Zní to snadně, ale snadné to určitě nebude... Pokračování příště!!!

Správce dinosauřího parku - Pravěký chameleon, plánovaná výstavba muzea

Co se během uplynulého týdne přihodilo v Dinosauřím parku? To se právě dnes dozvíte, snad si tuto část užijete...

Pravěký chameleon, plánovaná výstavba muzea

Již minulý týden jsem Vás informoval o Oliverově plánované paleontologicko-herpetologické výpravě. Ta se skutečně udála, Oliver vyrazil v neděli k večeru a během noci mi vysílačkou vzkázal, že ulovil překrásného tvora. Mne to však trochu zděsilo, protože jak už Olivera znám, ten podle něj překrásný tvor může být také nebezpečný. Vrtulník se vrátil v pondělí před obědem. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, když se v bedně přímo přede mnou rýsoval prehistorický chameleon! A nejen to, jedná se dokonce o prozatím nejstaršího známého chameleona vůbec-jeho jméno zní Anqingosaurus brevicephalus a žil v Číně před 61-58 miliony lety, tedy ve středním Paleocénu. Už na první pohled se chameleonům podobá, i když některými progresivními znaky se od nich přece jen malinko liší. Náš prehistorický chameleon byl umístěn do terária, kde již žije malá skupinka takových pravěkých studenokrevných plazů. Oliver nemeškal a naplánoval další výpravu, chce totiž přivézt více jedinců tohoto unikátního druhu a během noci ulovit i nějaké další vyhynulé chameleonovité ještěry. Charles však stále trvá na tom, že bychom mohli do Dinosauřího parku na nějakou dobu vpustit návštěvníky a kromě atrakcí už plánuje i výstavbu menšího muzea. Objednal kostry některých známých prehistorických zvířat, včetně repliky lebky Tarbosaura v životní velikosti nebo odlitky krčních a ocasních obratlů Diplodoka. Jeho plány se mi však zdají více než nereálné. Při včerejší schůzi plně prosazoval přívoz plně dospělého jedince druhu Tyrannosaurus Rex na náš ostrov a ačkoliv nikdo nesouhlasil, sám si za svými názory stojí. Všechny nás to mírně zděsilo. Každopádně, v muzeu by měli být vystaveni také nějací trilobiti, amoniti, hlavonožci, ramenonožci a klidně i fosilní exponáty, na které by si návštěvníci mohli sáhnout. Charles začíná snít o safari parku, který mu však většina z nás určitě nedopřeje, už jen z bezpečnostních důvodů...

Dále bych Vás měl informovat o zdravotním stavu mláděte Teleocerase. Nebude to znít nijak pěkně, ale v úterý jsme mu z důvodu léčby museli vypumpovat žaludek. Ukázalo se, že potrava, kterou snědl, nebyla příliš v pořádku. Další výzkumy stále potvrzovaly přítomnost neznámého prvoka v jeho střevním systému. Ve středu podstoupil operaci, podle veterinářů se zdařila. Odebrané vzorky z jeho trávicího systému byly odeslány do jedné renomované léčebny v USA. Malý Teleoceras je momentálně na dietě, pomalu už přestává pít mateřské mléko a to muselo být nahrazeno tím klasickým. Nedovolujeme mu však žrát ani přiměřené množství listí a trávy, alespoň momentálně ne. Co se týká malého Gallimima, Fred se o něj stará dost dobře. Také náš Leptoceratops Dino už roste, je téměř dospělý a v novém výběhu se mu daří moc dobře. Starosti mi však dělá spíše Siamotyrannus, opět nervózní a agresivní. Včera měl jeden pracovník potyčku s Erythrosuchem-nevím proč, ale zdá se mi, že dravci zase něco chystají...

Pokračování se opět dočkáte v pátek, tedy, snad!

Prehistorické rekonstrukce-Karbon, Nové Skotsko, 300 MYA

Je to již více, než tři roky, co jsem na blog napsal první část tohoto seriálu. Nerozhodl jsem se v něm příliš pokračovat, ale ze zájmu jsem další část napsal, a dnes ji tady máte. Nebýt však knihy Dinosauři nalepovací encyklopedie, asi by se to nestalo...

Kdybychom se vrátili do Nového Skotska v Kanadě v období Karbonu před 300 miliony let, ocitli bychom se v úplně jiném prostředí s úplně jinými živočichy a rostlinami a nacházeli bychom se na zcela odlišném místě planety. Nové Skotsko bylo nedaleko rovníku a stejně jako po většině Země, i tam panovalo teplé a vlhké podnebí s nadměrným množstvím kyslíku. Svět již byl rozdělen na Laurentii a Gondwanu, obě pevniny se ale později měly spojit na superkontinent Pangaea. Karbonské, nebo-li uhlonosné, pralesy bujely životem. Obývaly je především velcí členovci, jejichž velikost zavinila právě hustota kyslíku v atmosféře. Dnes je ve vzduchu asi 21 % kyslíku, v Karbonu to bylo 35! Neviděli bychom kvetoucí rostliny, pouze stromové přesličky a obří plavuně. Tito obři, blízce příbuzní kapradinám, rostly až do výšky více než 30 metrů a obývaly poříční bažiny. Nyní si můžeme sestrojit jednoduchou rekonstrukci...

Vysvitlo právě ranní slunce, když se malý plaz Hylonomus probral ze spánku a pocítil hlad. Ihned začal pátrat po nejbližší potravě v okolí. Jeho tělo se rychle zahřálo a malý ještěr vylezl z díry v kmenu padlého Calamitu. Kolem něj se nacházely vysoké Lepidodendrony a Sigilarie. Poté uviděl menšího švába, kterého okamžitě chytil a pozřel. Jak tak prolézal kapradinami, všímal si i ohyzdných prehistorických pavouků rodů Promygale a Arthrolycosa, poté nějaký kus před ním proběhlo podivné trojlaločné tělo obří stonožky Arthropleury a všiml si i jedovatého štíra rodu Isobuthus. V říční bažině také narazil na jednoho Proterogyrina trávícího nějakou ulovenou rybu. Přiblížil se však moc blízko... Proterogyrinus vstal a odehnal ho. Nechce být ničím rušen. Nad bažinou prolétají také Megaunery, obrovské vážky. Náš Hylonomus se musí schovat, protože obrovské vážky jsou dost velké na to, aby ho ulovily. Nakonec si všímá dalšího pravěkého švába. Skáče do dutiny ve ztrouchnivělém kmeni a chytá ho. Až pak zjišťuje, že nemůže ven. Spalující žár karbonského slunce nakonec chudáka Hylonoma zabíjí... Jednoho dne se však z této zkameněliny stane provinciální fosílie Nového Skotska.

Příště se vydáme do svrchní Jury Číny, kde byla na lovu smečka děsivých predátorů...

Vysvětlivky:

MYA-million years ago (česky před ... miliony let).

Snad se Vám tato část líbila, pokud ano, můžete komentovat či hodnotit pod článkem hvězdičkami...

Putování s dinosaury speciál-Země obrů

Tento speciální díl seriálu BBC Putování s dinosaury nám představí patrně největšího dinosaura vůbec, který obýval pravěkou Argentinu před 100 miliony let. Speciál se spolu s dílem Obří dráp vysílal na Vánoce roku 2002 na stanici BBC One a opět jím provází oblíbený zoolog a dobrodruh Nigel Marven...

Země obrů nás zavádí zpět proti proudu času o 100 milionů let do prehistorické Argentiny. Nigel a jeho štáb zde mají postavený tábor a chtějí vypátrat zřejmě největšího dinosaura a suchozemského obratlovce vůbec-Argentinosaura. Hned na začátku filmu Nigel narazí na jednoho mladého, ale pak ho přepadl Sarcosuchus. Velice zajímavá je scéna, kdy Nigel vyláká Sarcosucha z vody ven a chce, podobně jako v jeho předchozím pořadu o aligátorech, natočit zblízka jeho otevřenou tlamu. Pak dále pátrá po Argentinosaurech, přitom nakrmí u moře Pteranodony rybami. Během následujícího dne si s nimi dokonce i zalétá a přitom se setká s dalším obrem, Ornithocheirem. Setkání s Argentinosaury při svém safari dále také zažije a nakonec můžete vidět i moc dobře zpracovaný lov smečky Giganotosaurů na jednoho z těchto obřích býložravců... Speciál, stejně jako Obří dráp, nese i dobrou hudbu od Bena Bartletta a režíroval jej Jasper James. Celý průběh dílu Vás určitě nadchne v mnoha scénách, některé jsou dokonce i velice pohotové (např. pronásledování jeepu Giganotosaurem)... Z pravěkých zvířat se tu objevují: Argentinosaurus, Giganotosaurus, Macrogryphosaurus (Nigelem popsaný jako Iguanodont), Sarcosuchus, Pteranodon a Ornithocheirus!

Příště popis první epizody trilogie "Montra pravěkých oceánů"!

Nebezpečná výprava Dona Rolanda 3.

Minule se Don Roland a Jamie Richards seznámili se stařešinou Tchaltim, nejstarším mužem ve vesnici. Ten jim vysvětlil, jak vůbec to podivné zvíře, které hledají, vypadá, jak se chová a kde se vyskytuje. Monstrum bylo jednou údajně viděno i se dvěma mláďaty. Na důkaz oběma dobrodruhům Tchalti ukázal zub toho tvora s kouskem hnijícího dásna. Don Roland rozhodl, že druhého dne ihned vyrazí do hor...

NEBEZPEČNÁ VÝPRAVA DONA ROLANDA, ČÁST TŘETÍ:

Jak bude výprava pokračovat? Pokračování příště!

Střet obou Amerik-část 7.-Hrůzoptáci

Dnes se ve Střetu obou Amerik vzácně zaměříme na původně jihoamerickou skupinu živočichů, která si našla cestu daleko na sever, do neznámých krajů...

Střet obou Amerik-část 7.-Hrůzoptáci

Jižní Amerika byla po více než 30 milionů let naprosto izolovaným kontinentem. Jednalo se o ohromný ostrov s celou variací zvířat, která byste nenašli nikde jinde na Zemi. Nešlo jen o savce, byli mezi nimi ptáci. Dravých savců se během té extrémně dlouhé doby na jihoamerickém kontinentu přece jen mnoho nevyvinulo a tak zde roli savců jakožto hlavních predátorů převzali ptáci, potomci dinosaurů. Hrůzoptáci, mnohem lépe a přesněji známí jako zástupci rozsáhlé čeledě Phorusrhacidae, se vyvinuli už před 62 miliony lety a existovali ještě po téměř celé období Kenozoika. Když před 3 až 2 miliony let došlo ke srážce Jižní Ameriky se svým severním protějškem, měla zvířata z každé z oněch pevnin šanci kolonizovat nová území. Ze severu na jih začaly proudit smečky šavlozubých tygrů, medvědi, vlci a další psovité šelmy, naopak na sever se vydali třeba chudozubí savci. Phorusrhacidi však nebyli dostatečně přizpůsobeni na to, aby odrazili konkurenci dravých šelem ze Severní Ameriky a jejich počty začaly rychle klesat. Brzy se z nich nuceně stali mrchožrouti živící se tlejícími zbytky. To se týkalo například známého rodu Phorusrhacos, původního terorizátora jihoamerických planin. Přesto si však někteří hrůzoptáci našli cestu na daleký sever. Jen málokdo ví, že ještě krátce před příchodem člověka do Nového světa přežívali v Texasu a na Floridě dvou až třímetroví draví ptáci. Mezi nimi byl i známý Titanis. Tento rod Phorusrhacida byl endemitem Severní Ameriky, takže se nevyskytoval nikde jinde na Zemi. Další důkaz, že hrůzoptáci měli po kolonizaci nového kontinentu dost času na to, aby se ze starých staly nové druhy a rody. Titanis měřil 2,5 metru na výšku, běhal rychlostí 65 km/h, což je shodné se pštrosem, vážil přes 150 kilogramů a vymřel před 15 000 lety. Veliký zobák mu pravděpodobně nepomáhal zabít velké savce, jako spíše jejich mláďata, která při rychlém běhu odtrhl od ostatních členů stáda a poté je zabil. Fosilní důkazy po sobě Titanis zanechal v Gilchrist Country na Floridě. Důvod, proč však i poslední hrůzoptáci ke konci doby ledové vyhynuli, byl již zmíněn-noví dravci osídlili jejich původní prostředí. Nejednalo se jen o velké šelmy, ale třeba i o obrovské hady. Nikdy před srážkou Amerik neexistovalo v jihoamerických mokřadech něco takového, jako pětimetrová anakonda. Noví vrcholní dravci zabrali ptačí teritoria, a když pak ke konci ledové zmizela většina lovné zvěře, i poslední zbylí Phorusrhacidi byli odsouzeni k vymření. Je ironií, že krátce po vymření Titanise stejný osud dosáhl i na jeho přemožitele...

Na prvním obrázku vidíte Phorusrhacose v jihoamerickým savcem Astrapotheriem, na druhém je zase Titanis se svou drobnou kořistí. Snad se Vám tento článek líbil, pokud ano, komentujte...

Cesta pravěkým Madagaskarem 3/4

3. Éra gigantů

Stalo se to před 165 miliony lety, když se Madagaskar spolu s indickým subkontinentem oddělily od Velkého jižního kontinentu a započaly novou epochu dějin těchto oblastí. Během Křídového období, které začalo před 145 či 144 miliony lety, však evoluce na Madagaskarském ostrově dosáhla dramatických tvarů, rozměrů i adaptací. Roli hlavních predátorů vyčnívajících nade vše zde hráli draví dinosauři, z nichž někteří se naprosto odlišovali od svých bratránků z větších pevnin, jejich kořistí zase mohli být dlouhokrcí spásači vysoko rostoucí vegetace. Ale bylo toho překvapivě ještě více, a právě během Křídy nastala éra gigantů...

Nejznámějším madagaskarským dravým dinosaurem z pozdně Křídového období, z doby před 70 miliony let, je bezpochyby Majungalothus, nebo též Majungasaurus. Obě jména patří stejnému zvířeti, vznikla jen z jakéhosi nedopatření. Tento 7-9 metrů dlouhý dravec dostal jméno podle Majungy, oblasti, v níž byl nalezen. Jméno Majungatholus znamená doslova "klenba z Majungy", zatímco Majungasaurus obyčejně "ještěr z Majungy". Fosilní pozůstatky dokazují, že u rodu docházelo k častému kanibalismu. Dospělí jedinci se přiživovali na mláďatech vlastního druhu, jak to dokládají kosti nalezené v jejich břišních dutinách. Otázkou zůstává, co je k tomu vedlo? Pravdou je, že v období Křídy mělo podnebí na Madagaskaru sezónní charakter, a my dnes známe minimálně 14 druhů savců, mnohé plazy i ptáky, kteří zabíjejí svá mláďata v období nouze, kdy trpí hladem. Někteří vědci však s touto teorií nesouhlasí a považují kosti malých dinosaurů sežraných příslušníkem "vlastní rodiny" jen za sbíraný odpad, jenž dospělci odklízeli. Na Madagaskaru se vyskytoval také další dravec, Dahalokely. Byl příbuzný k Majungasaurovi, patřil do rodiny abelisauridů. Menší dravce zastupoval Masiakasaurus, "zlý ještěr", pravděodobně požírač ryb. Druh M. knopfleri je pojmenován na počest Marka Knopflera, jehož hru na kytaru tým paleontologů v době vykopávek naslouchal...

Mezi největší spásače listů prehistorických stromů Madagaskaru patří Rapetosaurus, měřící od nosu po špičku dlouhého ocasu 49 stop, tedy zhruba 15 metrů. Druh R. krausei je pojmenován na počest paleontologa, který vedl týmy při vykopávkách nejen tohoto dinosaura. Rapetosaurus se mohl stávat kořistí Majungasaura, jako především mladí jedinci, z nichž jeden nalezený měří 8 metrů na délku. Pokud Majungasaurové při lovu spolupracovali, měli velkou šanci na úspěch. Rapetosaura řadíme mezi titanosauridy. Je možné, že nešlo o jediného člena titanosauří rodiny žijícího na ostrově. V Indii nalezený Jainosaurus se mohl potulovat i baobabovými lesy Madagaskaru, stejně jako snad i Isisaurus. Pokud nám však půjde o menší dinosaury, určitě nesmíme zapomenout na Rahonavise, malého dravce podobného i příbuzného ptákům! Tvor patřil do stejné skupiny dromaeosauridů, jako jihoamerická Unenlagia. Možná byl schopen aktivního letu, nicméně některé názory tuto teorii opět nepodporují...

Nejen dinosauři však vládli pozdní Křídě Madagaskaru... Beelzebufo ampinga, ďábelská ropucha, je největší žábou, která kdy žila-měřila neuvěřitelných 40 centimetrů na délku a vážila přes 4 kilogramy, pro srovnání největším dnes žijícím bezocasým obojživelníkem je veleskokan goliáší dosahující 32 centimetrové délky. Beelzebufo byla dost velká na to, aby se živila i nově narozenými dinosauřími mláďaty. Její pozůstatky poprvé opět odkryl David W. Krause. Dokázali byste si představit setkání s tak ohromným obojživelníkem a pozorovat ho jako lovce nové dinosauří generace? Beelzebufo však nebyl jediným nebezpečným tvorem té doby, který se neřadí mezi dinosaury. Například třímetrový krokodýl Mahajangasuchus určitě lovil menší veleještěry, i když jeho zuby a čelisti prozrazují také menší specializaci na plže a korýše. Během éry gigantů však probíhal i vývoj savců. David W. Krause učinil ke konci minulého století objev rodu Lavanify, miniaturního rejskovitého savce popsaného na základě dvou jedenáctimilimetrových zubů. Jemu příbuzné Bharattherium se živilo plody, semeny i malými listy. Oba patří do velice zvláštní skupiny savců... Před 65 miliony let se však stalo něco katastrofálního-do Země narazila planetka o průměru 10 kilometrů a stejně jako ze zbytku planety, i z Madagaskaru většina druhohorní fauny a flóry vymizela. Svědky dávných dob se staly jen vysoké baobaby... A po katastrofě mohl ostrov Madagaskar, konečně po stovce milionů let nezávazně oddělen od Indie, čerstvě začít...

PŘÍŠTĚ V CESTĚ PRAVĚKÝM MADAGASKAREM: Po dinosaurech ostrov osídlila nová skupina teplokrevných obratlovců pokrytývh srstí a živících svá mláďata mateřským mlékem-savci. Vyvíjejí se primitivní poloopice a krátce před příchodem člověka je už Madagaskar k nepoznání od nynější podoby... Tak zase příště, u poslední části Cesty pravěkým Madagaskarem, v neděli 24. srpna!

Wannanosaurus

Tento dinosaurus náleží celkově známé čeledi Pachycephalosauridae. Jméno Wannanosaurus dostal tento tvor na počest místa, v němž byl objeven koncem 70. let minulého století. Lokace se nazývá Anhui a leží v čínské provincii Wannan. Typový druh, W. yansiensis, byl popsán a ohlášen Lian-Hai Houem roku 1977. Horniny, v nichž byl Wannanosaurus odkryt, pocházejí z období pozdní Křídy před cca 80 miliony lety. Stejně jako všichni jeho příbuzní, i tento dinosaurus byl nejpravděpodobněji poklidným a mírumilovným býložravcem, spásačem nízko rostoucí vegetace, každopádně objevují se i názory tvrdící fakt, že Wannanosaurus mohl být všežravcem a jeho zobák i ostré zuby se perfektně hodily jak k požírání rostlinstva a plodů, tak i malého hmyzu, pavoukovců či plžů. Lebka byla plochá, kosti byly zesíleny a chránily tak poměrně malý mozek. Wannanosaurus určitě nevynikal svou inteligencí. Velká a tlustá boule na lebce se ovšem hodila k zápasům o teritorium či o samice, jež prováděli samci, nebušili si však hlavou do hlavy, ale hlavou do boku, což jim nepřineslo relativně žádná větší zranění. Vzhledem ke své délce 60ti centimetrů a váze 1,5 kilogramu byl Wannanosaurus opravdu malým dinosaurem a ve své době měl pravděpodobně mnoho nepřátel. Dlouhé štíhlé nohy však mohl využít k úprku o rychlosti 30 km/h, případně se také mohl schovávat v lesním podrostu či žít poblíž stád větších býložravců, na které se jen tak nějaký dravec neodvážil zaútočit. Dosud známé zkamenělé ostatky tvoří lebka včetně dolní čelisti, přední a zadní končetiny a část žebra...

Popis Wannanosaura se příliš v knihách neobjevuje, výjimku však tvoří několik publikací včetně průvodce Gerrieho McCalla Dinosauři od Allosaura k Tyrannosaurovi, jež byla vydána v roce 2005.

Příště dravá Oxalaia!!!

Správce dinosauřího parku - Vyplavený obr a malý Gallimimus

Týden uběhl jaksi rychle, opět nastal pátek, což na tomto blogu neznamená nic jiného, než další část Správce dinosauřího parku!

Vyplavený obr a malý Gallimimus

Za ten týden se odehrála spousta nových věcí. Malý Teleoceras najednou přestal přijímat potravu, báli jsme se, že se mu něco stalo, a měli jsme pravdu. Výzkumy potvrdily, že jeho trávicí systém napadl jakýsi druh současné vědě zatím neznámého prvoka-další důkaz, že na Isle of Die pravděpodobně přežívá ještě více prehistorických organizmů, jak jsme si to zatím ani nedokázali představit. Mnozí z nich by mohli být velmi nebezpeční. Poprvé se k nám také přijel podívat paleontolog Andrew Collins! Naše práce ho nadchla, zůstal u nás na dva dny, ale v úterý z důvodu práce na vykopávkách v Montaně odletěl zpět do Spojených států. Ve středu ráno všechny tiskové organizace vydaly revoluční zprávu: "Prehistorického obra vyplavilo tsunami. Leží nehybně na pobřeží Americké Samoy". Letěl jsem se tam s Charlesem a Oliverem podívat a skutečně-tisk nelhal! Na pobřeží se rýsoval celý dav lidí, obklopený okolo asi čtyřmetrového Kronosaura! Nebyl to ovšem ten, se kterým je, zdá se, po celém Pacifiku tolik problémů. V jednom z mých minulých týdeníků jsem se Vám zmiňoval o svědcích, jež údajně viděli Kronosaura s mláďaty. Vyplavený obr je tedy jeho potomkem a jeho ochranářem je matka. Ještě více šokující zpráva přišla toho dne odpoledne. Opět jsem se tam letěl s našimi dvěma vedoucími podívat, a na pobřeží jsme našli asi šestimetrového Kronosaura. Důvod, proč dvě mláďata moře vyplavilo, není příliš jasný. Tisk píše, že je vyplavilo tsunami, čímž si ovšem trochu pohrává s pravdou, neboť v okolí ostrovů Samoa tsunami neřádilo už pěkně dlouho. Mladí mořští plazi spíše uvízli v mělkých vodách, jelikož lovili ryby, jinak si to ani vysvětlit neumím. Obrovitánský Kronosaurus se však neukázal již po dlouhou dobu, operace Hon na Kronosaura byla definitivně pozastavena a objevily se dokonce spekulace o jeho smrti kdesi v hlubinách. Malí Kronosaurové samozřejmě na pobřeží brzy zemřeli, což je veliká škoda. Charles v jednu chvíli usiloval o jejich převoz do našeho parku, nicméně neúspěšně. Je to vážně strašllivé, ale naše zklamání včera večer vystřídala radost z něčeho trochu jiného...

Z inkubátoru se totiž začalo ozývat pípání malinkého dinosauříka! Šlo o Gallimima, jehož vejce Oliver přivezl z ostrova před dvěma týdny. Malý oranžový tvoreček se brzy po vylíhnutí postavil na nohy. První osobou, kterou uviděl, byl Fred a teď ho považuje za svou matku-Gallimimové jsou opravdu jako dnešní ptáci. Freda ale přítomnost mláděte v jeho obydlí těší, krmí ho a stará se o něj, čímž nás trochu zbavil pracovních povinností, i když jemu obyčejně vzrostly. Mimoto jsem se byl dnes ráno podívat na Dina, našeho Leptoceratopse. Je již téměř dospělý, a byl také přesunut do vlastního výběhu. Fascinují mne teď fakta, že ještě před několika měsíci byl náš park domovem jen čtyřech prehistorických tvorů, ale nyní jich máme celou kupu! A Oliver chystá svou další paleontologicko-herpetologickou výpravu...

Snad jste si tuto část užili, pokud se Vám líbila, nezapomeňte napsat komentář. Jinak bych Vás chtěl upozornit, že každou neděli večer teď opět běží slavná série s dinosaury, jen se podívejte do programu!

Někteří zástupci nejohroženější severoamerické zvěře

Nedávno jsem našel jednu velice dobrou stránku o přírodě, která mi poskytla určitě náměty nejen na tento článek. Dnes se podíváme na nejohroženější tvory Severní Ameriky!

Vlk rudohnědý

Latinský název: Canis rufus,

Rozšíření: jihovýchod Spojených států amerických,

Stupeň ohrožení: Kriticky ohrožen.

Do konce 70. let minulého století bohužel vlk rudohnědý ve volné přírodě jihovýchodu Spojených států zcela vyhynul, samozřejmě z důvodu lidského působení. Reintrodukce zvířat do přirozeného prostředí začala rokem 1988, výsledkem je asi sto divoce žijících jedinců žijících poblíž Alligator River National Wildlife Refuge v Severní Karolíně. Vlk rudohnědý je však zcela závislý na přežití své kořisti, především králíků, nutrií či mývalů-a i ti jsou značně ohroženi...

Mýval trpasličí

Latinský název: Procyon pygmaeus,

Rozšíření: Cozumel, ostrov na sever od poloostrova Yucatán, Mexiko,

Stupeň ohrožení: Kriticky ohrožen.

Ve volné přírodě zbývá již pouhých 250 jedinců, i ti by však mohli, s přispěním trocha lidské ochoty a pomoci, svůj druh zachránit. Kdysi byl mýval trpasličí rozšířen takřka po celých pralesech Mexika, to je již však minulostí. Ochránci přírody přesto doufají v nejlepší. Tito mývalové jsou závislí především na mangrovových bažinách, kde loví svou oblíbenou kořist. Přirozené prostředí však ničí výstavba hotelů, proměna habitatu na golfová hřiště a v nemalé míře i neohleduplní turisté...

Kondor kalifornský

Latinský název: Gymnogyps californianus,

Rozšíření: okolí Los Angeles, Kalifornie, USA,

Stupeň ohrožení: Kriticky ohrožen.

Roku 1982 zažil kondor kalifornský opravdu otřesný rok-odborníci napočítali ve volné přírodě pouhých 21 jedinců. Všichni ptáci tedy byli odchyceni a převezeni do speciálního centra, kde do roku 1991 populace vzrostla na celých 52 kusů. Během následujícího roku byla dvě mláďata vrácena zpět do přírody, následovali i další kondoři. V současnosti se z vypuštěné populace čítající 150 jedinců vytvořila kupa ptáků o asi 300 jedincích, což je zaručeně úspěch, kriticky ohrožen však bude tento druh dravce ještě po dlouhou dobu. Jedná se o úctyhodného tvora, jenž musí být zaručeně zachráněn, vždyť jen rozpětí jeho křídel je 270 centimetrů! V minulosti je vybíjel lov a vykrádání hnízd s vejci lidmi.

Ecnomiohyla rabborum (nemá české jméno)

Rozšíření: Panama,

Stupeň ohrožení: Kriticky ohrožena, zřejmě již vyhynulá v přírodě.

Ecnomiohyla rabborum je druh pralesní žáby z čeledi rosničkovitých. Krátce po objevení druhu bylo zjištěno, že je již značně ohrožen kvůli globálnímu oteplování a ničení deštných lesů. Experti ze zoo v Atlantě ve Spojených státech se urychleně pokoušeli druh rozmnožit, ale neúspěšně. V dubnu roku 2011 zbyl v Atlantě již jediný samec, jenž žije dodnes, ve volné přírodě nebyly tyto žáby viděny už od roku 2007. Je docela dost možné, že v přírodě se jedná o vyhynulé zvíře a v zajetí už asi také nemá šanci na přežití...

Uvedl jsem zde opravdu jen některé zástupce nejohroženější severoamerické zvěře, musím ale dodat, že je jich mnohonásobně více. Někteří, jako například Ecnomiohyla rabborum už zjevně šanci na přežití druhu ztratili, některé již kvůli jejich značnému ohrožení ani neobjevíme, naopak ty viditelnější se zatím daří chránit... Snad se Vám tento článek o kriticky ohrožených zvířatech líbil, pokud ano, komentujte a hodnoťte také hvězdičkami...

Jihoamerická fauna i flóra Robinsonova ostrova

Je to sice již dlouho, co jsem dočetl knihu s názvem Robinson Crusoe, ale před pár dny mne napadlo napsat článek se zaměřením na přírodu v knize zmíněnou. K tomu mi také pomohly krátké vysvětlivky na konci knihy. Nebudu tedy vypisovat všechny tvory a rostliny z knihy, ale ty nejzajímavější zde budou zmíněny...

Kniha Robinson Crusoe se, až na několik jiných a celkem vzdálených lokací, odehrává především na malém, neobydleném ostrově, na němž hlavní hrdina ztroskotal po mořské bouři. Loď, na které plul, mířila do Brazílie a záchranný ostrov se také nachází patrně poblíž tropické Jižní Ameriky. Za neuvěřitelně dlouhou dobu, během které bojuje o přežití, se hlavní hrdina setká i s mnoha zdejšími živočichy...

"Život v pralese Robinsona tak zaujal, že přestal myslit na cestu, a teprve po delší době si uvědomil, že ztratil směr. Bylo mu úzko. Nevěděl, kudy ven z tohoto dusného bludiště. Mezi hustými kapradinami skákalo velké množství odporných žab, míhaly se i velké ještěrky a viděl tu několik leguánů. Na větvi mezi silně vonícími květy orchidejí odpočíval obrovský hroznýš. Robinsonovi teď strachem a úzkostí bylo až špatně."

Robinson se obojživelníků a plazů možná bál, ale herpetolog by byl návštěvou "jeho" ostrova jistě zcela nadšen. Tropické deštné lesy totiž oplývají vysokou biodiverzitou a studenokrevnými tvory se to zde jen hemží...

Hroznýš královský (Boa constrictor):

Robinson v knize potká obrovské hroznýše hned několikrát. Hroznýš královský sice nepatří mezi ty největší hady, ale jeho velikost je přesto úctyhodná. Dospělí jedinci dorostou délky skoro 4 metrů a většinu života tráví na stromech, kde také žije většina z jejich kořisti. Had své beznohé tělo obtočí okolo kmenu stromu a poté šplhá až do dálných výšek. Mezi očima a nozdrama se nachází speciální orgán, jde o tepločivné jamky. S pomocí nich může hroznýš detekovat živé (aktivní, více zbarvené) předměty a poté ty neživé, díky čemuž může lovit i v černočerné tmě. V tlamě se samozřejmě nachází Jakobsonův orgán, s jehož pomocí zase hroznýš ochutnává vzduch a svým šestým smyslem tak zjišťuje, který typ tvora je nablízku. Některé zdroje uvádějí, že je v současnosti známo 9 poddruhů, některé zase, že v současnosti to bohužel nevíme. Ať je to už jakkoliv, hroznýši se určitě liší podle prostředí, v němž žijí (ti amazonští jsou pestře zbarvení, naopak pantanalské mezi tlející vegetací ani nepoznáte).

Leguáni (Iguanidae):

V knize není zmíněno, které druhy leguánů hlavní hrdina na svých toulkách opuštěným ostrovem potkal, samozřejmě je neznal, a proto se jich bál. Zkušený přírodovědec by však byl opět zcela nadšen. Leguánovití jsou čeledí podřádu ještěrů z plazího řádu Squamata (nebo-li šupinatí). Obývají především tropická a subtropická prostředí Severní a Jižní Ameriky, mořští leguáni žijí i na Galapágách, a co je zvláštní, jeden druh je znám i z ostrovů Tonga a Fidži v jižním Pacifiku a dva druhy obývají Madagaskar u Afriky. Většina leguánů je vejcorodá, největší druhy dorůstají dvou metrů na délku a všichni mají dlouhý ocas, kterým v případě obrany švihají po útočníkovi. Jinak jsou to však neškodní vegetariáni...

Kareta obrovská (Chelonia mydas):

Velký druh mořských želv, měřící na délku okolo 1,5 metru, váží až 180 kilogramů, dožívá se i 50 let a ohrozit ji mohou jen některé druhy žraloků a samozřejmě lidský druh. Karety se z důvodu kladení vajec musejí z moře vracet na souš, nakladou velkou snůšku vajec, jež poté zahrabou a vrátí se zpět do vodního prostředí. V minulosti byla jejich vejce často vyhledávána námořníky, kteří chtěli zahnat hlad, vejce jsou prý výborná i nesolená, syrová.

Aguti (Dasyprocta):

Tento rod hlodavce je blízce přibuzný nutriím či kapybarám. Robinson je s oblibou lovil a z jejich kůže si zkoušel dokonce vyrobit boty, avšak neúspěšně. Aguti žijí po celém severu Jižní Ameriky a lidmi byli tito tvorečkové vysazeni i na Malých Antilách v Karibiku. Žije v široké škále prostředí, od savan až po tropické deštné lesy.

Kosmani (Callitrichidae):

Tyto malé opičky potkal Robisnon jednou v tropickém pralese. Jejich zařazení zůstává pro vědce dosud otázkou, někteří je považují za samostatnou čeleď ploskonosých primátů, jiní jen jako podčeleď čeledi malpovitých. Nehletě na to se však jedná o nádherná zvířata, někdy se jim říká i "drápaté opičky", jelikož místo nehtů mají na prstech drápy. Jsou to všežravci...

Termiti (Isoptera):

Když se Robinson poprvé vydal na průzkum vnitrozemí ostrova a spatřil hnízda termitů, zalekl se, že narazil na obydlí domorodců. Až později zjistil pravdu. Termiti, nebo také mravenci všekazi, a pro nesmírnou žravost jde prý o nejobávajší hmyz tropických krajin. Nadzemní hnízda mohou měřit na výšku i několik metrů!

Další živočichové: Na Robinsonově ostrově žili také vřešťani, hluční primáti z čeledi chápanovitých, kteří hlavního hrdinu knihy jistě zaujali. Dále šlo i o papoušky (jednoho z nich si hlavní hrdina chytí a chová jej v kleci jako mazlíčka), divoké kozy a i když zde nejsou zmíněni, musel potkat i jedovaté druhy hadů. Mezi nimi to mohl být zcela jistě i terciopelo, s oblibou po celém světě nazývaný jako fer-de-lance. Název patří dvěma křovinářům z rodu Bothrops, B. asper i B. atrox, z nichž oba mají dlouhé jedové zuby zasunuty v otevíratelných dásnech. Většina ušknutí končí smrtí, proto se ve střední Americe přezdívá těmto tvorům equis (španělský výraz pro písmeno x, což znamená jednoduše smrt). Patří mezi zmijovité, co čeledi, kam řadíme i zmije, chřestýše a ploskolebce. Kromě těchto živočichů jsou v knize zmíněni i mnozí další...

Papája obecná (Carica):

Tento melounový strom se podobá palmě. Jejich semen využívají jihoameričtí domorodci jako pepře. Z čerstvých ran plodů papáje vytéká i tekutina, která pomáhá v boji proti svrabu. Papájové listy jsou jedovaté-někdy se proto papáji říká "strom šípový", neboť indiáni své zbraně namáčejí do jedovaté šťávy...

style="text-align:left">Chininovník (Cinchona):

Nově získané diplomy

Nedávno jsem dostal dva nové diplomy za zúčastnění se soutěží...

Nejprve je to diplom za Prvohorní soutěž z blogplateosaurus, kde jsem skončil na druhém místě (na diplom jsem dostal Scutosaura):

A dnes jsem dostal za 2. místo v soutěži na blogu www.martinoraptor.blog.cz tento diplom s Estemmenosuchem:

Oběma Vám moc děkuji za překrásné diplomy a na další z Vašich soutěží se už moc těším!!!

Džungle času-část 7.

Minulá část Džungle času skončila opětovným útokem krvelačných Anurognathů, z nichž někteří hlavního hrdinu, George McCanna, doslova obklopili. Co bylo dál? To se dozvíte v této části...

DŽUNGLE ČASU-ČÁST 7.:

"Palte!!!" zařval George, uzavřen v mraku těl malých ptakoještěrů. Jack a Jeremy jej poslechli a současně po Anurognathech začali pálit ze svých plamenometů. Corwin se mezitím snažil zahnat pár dalších, kteří mu útočili na obličej, nakonec se mu však podařilo oba malé dravce zabít těžkým dřevěným prknem. Ohnivá palba Jacka a Jeremyho na chvíli osvobodila i George. Anurognati se rozletěli na všecky strany, ale všem bylo jasné, že brzy zaútočí znovu. "Moment, a co Ron a Johann?!" optal se hned George zcela znavený Jack. George ani nestačil odpovědět, a hned si všiml utíkajícího Johanna. Mířil k další dřevěné budově, opět se tedy muselo jednat o sklad zbraní. Georgovi jakoby se v hlavě rozsvítila žárovička, poručil, aby všichni započli s útěkem a poté čekal před budovou na Johanna, navíc s připravenou zbraní, to kdyby se pterosauři vrátili. Po chvilce Johann z budovy vyběhl. "Udělal jsem přesně to, co by jsi udělal i ty!" řekl mu jen Johann, poté na George mávl rukou na znamení útěku a už běželi k hranicím rezervace. Ron se k nim po chvilce přidal. V těch chvílích si jich konečně povšimli hladoví Anurognati, užuž se chtěli vzdát zdánlivého bezpečí kovových střech několika budov, když se ozvala příšerná rána! Sklad zbraní vyletěl do vzduchu a způsobil požár okolních stavení. Drtivá většina Anurognathů se přitom usmažila za živa, ti přeživší byli smrtelně raněni. Johann se při útoku musel rozesmát, stejně jako George. Ronovi ale moc do smíchu nebylo, věděl, že na živu jsou stále někteří nebezpeční tvorové, jež by je mohli ohrozit. Johann se přestal smát až ve chvíli, když se tak sto metrů za ním objevila silueta hořícího muže. "Do Prčic, někde tam byli schovaní lidi!" vyhrkl Johann, zastavil se a chytil se za hlavu. "Nemluv a poběž!" rozklázal mu naštvaným hlasem George. Z nebe se opět spustil déšť, tentokrát však nebyl příliš mohutný. Jeremy, Jack a Corwin konečně doběhli k hranicím rezervace. "Počkáme na George," konstatoval Jack, "snad má nějaké prostředky k protržení tohoto silného plotu." "Upřímně nemůžu uvěřit, že jsme teď, zdá se, poslední pracovníci tohohle projektu, kterým se podařilo tu hrůzu přežít..." vydechl Jeremy, načež Corwina napadlo, kolik peněz za zemřelé bude asi muset zaplatit, když je vlastně finančníkem společnosti. "No..." chtěl Corwin cosi říci, ale přerušil jej pohled na zbylé tři členy týmu. "Georgi, mám to udělat holýma rukama?" nabídl se Jack a chystal se sáhnout na jeden z drátů v ohradě. "Ne!" zakřičel George, "je to nabité proudem! Uvnitř rezervace sice vypadl proud, ale plot stále funguje na geotermální energii, kdybys na to sáhl, uškvaří tě to za živa! Někde tady v okruhu tak šedesáti až sedmdesáti metrů by se měla v půdě nacházet nějaká vedení, přeřežu je nožem a pak ohradu přelezeme..." řekl dále a začal se hrabat v hlíně. Johann byl ale jakožto správce znalý více a vedení ihned vyhrabal až asi dvacet metrů napravo od George. Sám dráty také přeťal. "Nechci nic říkat, ale já tenhle plot přelézat nebudu," namítl Jack, "teď tady rukama lehce udělám díru, kterou prolezeme ven!". Když byl Jack hotov, konečně zbylých šest lidí opustilo nebezpečí bývalého výzkumného prostoru. Za chvíli se při útěku ztratili kdesi v bujné zeleni tropického deštného pralesa. Až při setmění se konečně zastavili. "Bože, já mám ale žízeň..." postěžoval si Corwin. "Počkejte, tady někde by měly být malé jeskyně, zůstaneme tam do rozednění a pak budeme pokračovat směrem na západ. Tam bychom měli dorazit do jedné malé vesnice..." sdělil svůj plán George, posvítil baterkou na blízkou skálu a zvolal: "Ha, tady! Ta jeskyně je dokonce větší, než jsem myslel! Tak pojďte, chlapi!". Jen co však do tmavé prolákliny vstoupili, přivítalo je strašidelné pískání...

"Mám takový nelibí pocit, že nějaký z dinosaurů nás sledoval až sem!" řekl úzkostlivě Corwin. Podivné pískání i s tím tvorem jakoby se ve tmě neustále přibližovalo k našim hrdinům. "Zní to jak nějaké kuře nebo co, a já přitom myslel, že Dromaeosaura jsme už odrovnali!" pověděl Jeremy. "Ne," řekl vlídným hlasem George, "tohle není žádný dinosaurus, a zvuky nepatří jednak ani plazu, ani ptáku, podívejte." a posvítil baterkou do malé tůňky u černočerné stěny jeskyně. "Hnízdalka!" otočil se s nadšením na ostatní, kteří jen s podivem přihlíželi. U vody se rýsovala veliká, patnácticentimetrová žába a vydávala hvízdavé či pískavé zvuky. "Někde se těmto obojživelníkům říká 'zpívající kuřata'!" poznamenal ještě George. "Nechci Vás nijak děsit," poznamenal Jack, "ale já se obojživelníků celkem bojím... No, nebo spíše štítím. Tak tady asi neusnu!". George spustil hlasitý smích, stejně jako Johann, Ron a Jeremy, dokonce i Corwin se na chvilku rozesmál. "Páni, už je jedna hodina ráno, měli bychom zalehnout, nemyslet na živočichy v našem okolí a usnout," řekl Ron zrovna v momentu, kdy nad ním proletěli dva netopýři. Vypadalo to, že konečně nastane poklidná noc... V prehistorické Patagonii se mezitím Deborah skrývala mezi vysokými mezozoickými keři v malé buši. Poblíž putovalo stádo ohromných Argentinosaurů a jakýsi veliký predátor stál pouhých pár desítek metrů od nich, nestačil se ani ukrýt, byl si totiž jist úspěchem lovu. Deborah opět zkusila zapnout spojku stroje času, znovu se však časová smyčka neobjevila. Pak ji ovšem napadlo, že do strojku lze zasadit i baterie. Jedinou nevýhodou by poté bylo, že ji smyčka vrátí do 21. století na trochu jiné místo a daleko od stroje času. "Hmm... Přece Martin s sebou pro jistotu nosil kupu baterií," napadlo jí a podívala se k lesíku. Austroraptoři byli pryč. Deborah opatrně vstala, šlápla ovšem na větvičku a ta zapraskala. Obezřetně se podívala po svém okolí. Naštěstí si zvuku nevšiml žádný predátor. Deborah opatrně, tiše a pomalu přicházela k Martinově ohlodané mrtvole. Zbyly tu jen kosti, pár cárů oblečení a zkrvavené listy, smísené s hlínou. V polorozbořeném stanu našla Deborah to, co hledala. Nevěděla ovšem, že zatímco pochodovala buší, měla se spíše plížit. Ten veliký predátor, sledující Argentinosaury, si jí totiž povšiml a šel za ní. Celá země se najednou otřásala a více než osmitunové monstrum se objevilo mezi třicetimetrovými stromy. Deborah byla zoufalá, Scuttelosaurus začal na znamení nebezpečí řvát a vložit baterky do strojku také nějakou chvíli trvalo. Při té rychlosti Deborah jednu baterku upustila na zem. Sklonila se po ni, ale malý Scuttelosaurus vyskočil z jejího náručí a utíkal pryč. Deborah se za ním rozběhla, přímo v patách však měla i gigantického dravce. Během útěku však konečně baterky do přístroje zasadila! Poté zmizela v kapradí u menšího jezírka. Tam se jí také konečně povedlo dohonit malého dinosauříka. Nemeškala, a okamžitě zapnula časovou smyčku. Obrovský predátor uviděl jen záblesk a když přišel na místo, kde se ještě před pár vteřinami ten zvláštní dvounožec schovával, neviděl již nic. Pak to ale zablikalo znovu a časová smyčka se znovu objevila. Giganotosaurus na světélkující předmět chvíli hleděl, pak jím prostč
il špičku čenichu a ucítil velice vlhký vzduch. V něm vězel i pach toho podivného tvora...

Nad panamským pralesem vysvitlo slunce. George se probudil, pohlédl na Johannovy hodinky ležící na malém skalisku a zjistil, že je již půl šesté ráno. "Chlapi, vstávejte! Musíme k vesnici!" poručil. Ozvaky se unavené a naštvané hlasy. "Jsme strašně utahaný!" vyhrkl kdosi. "Dobře, chlapi! Všichni tady zemřete! Pokud si chcete zachránit krk, musíme projít džunglí až k civilizaci!" vysvětlil vše varovným hlasem George. Pět zbylých členů týmu se tedy zvedlo a všichni pomalými kroky opustili jeskyni. Cesta pralesem byla dlouhá, ale svítící slunce jakoby v každém z mužů vzbuzovalo naději. Z vysokých a vonných tropických stromů k zemi padaly kápance vody, ve výšce se tvořila hustá mlha, sluneční paprsky protínaly téměř spojené větve velikánských rostlin a někde v dálce šumněl potok. "Pane McCanne," oslovil tichého George Corwin, "co teď s rezervací uděláte? Necháte ni shodit bombu a zničit i okolní pralesy, nebo tam pošlete armádu, aby vyhubila zbylé dinosaury, či co?" George mu ale neodpověděl. Hlavu měl zkloněnou dolů a po asi minutě čekání jen mávl rukou. Pak se ale chytil za čelo a řekl: "Plot ohraničující rezervaci už vlastně také není pod elektrickým proudem, navíc jsme v něm udělali díru, zvířata mohou prolézt ven!" Nikdo však nic neřekl, jen skeptický Corwin zakroutil hlavou a od George se na znamení neúcty vzdálil. Krátce nato se lesem rozléhaly dunivé kroky. "No prosím, pane McCanne," pokýval hlavou Corwin. "Běžte k támhleté skalce, schováme se tam! A přichystejte zbylé samopaly!" zavelel George. Spolu s Johannem pak vyšplhali na vysoký strom. "Ti dinosauři už z rezervace utíkají, to jsem zvědav, co teď Váš šéf udělá," řekl Jeremymu, Jackovi a Ronovi Corwin, skrývajíce se na horninou. S každým zaduněním nervozita stoupala, všem tekla žilami horká krev. "Nejste vy náhodou bratranec Jeffa Corwina? Víte, jak byl v díle 'Arizona-Země hadů' ze seriálu Zážitky Jeffa Corwina, víte koho myslím, ne? Ten chlap, co řídil auto a měl takové ty zuby... Přesně vy!" zavtipkoval Jack a poplácal Corwina po zádech. "Ke vtipům jste si vážně vybral skvělou chvíli..." zasupěl Corwin. Z proostu náhle vystoupil gigantický tvor. "Můj bože!" zašeptal Jeremy, "tohohle tvora jsme ale v rezervaci neměli!" "Není to náhodou to zvíře, co sežralo Nigela Marvena v jednom seriálu?" optal se ostatních Jack. "Gigan...!" nedořekl jméno toho dinosaura Jeremy, když dravý obr neuvěřitelně silně zařval, až se to rozléhalo na kilometry daleko...

Co se stane dál? Jak je možné, že se tu náhle objevil živočich, který v rezervaci nebyl chován? Přežijí naši hrdinové cestu do vesnice? Pokračování příště!