Dnešní článek jsem se rozhodl věnovat psovitým šelmám, s nimiž se setkáme na australském kontinentu a na ostrově Nová Guinea. Možná byste v současné době čekali takový článek spíše na Blogorgonopsid Diaries, ale já se rozhodl napsat jej na tento blog. Když jsem si posledně procházel archiv, uvědomil jsem si, že články na témata, jež by mne jen tak zničehonic napadla, dnes na Blogorgonopsid přibývají méně často než v minulosti, zatímco na mém druhém blogu, na který píši zpravidla jen jednou měsíčně, je příspěvků s takovým spontánním původem mnohem více. To je pro úvod vše, nyní se společně ponořme do tématu, na které tento článek skutečně je!
Asi není člověka, který by nikdy neslyšel o dingovi. Je to jedno z těch ikonických australských zvířat, o kterých jsme se dozvěděli již v rané fázi našeho vývoje. Ve škole jsme se jako malí učili, že na kontinentu tam dole žijí klokani, koaly a dingové (další se nám bohužel do šesté třídy systém školství pokoušel zatajit, ovšem ne u všech z nás byl úspěšný). Jak to ale s tímto australským psem vlastně je? A jaký je jeho původ? Dingo má několik vědeckých názvů, a každý z nich je v podstatě správný - Canis familiaris dingo, Canis lupus dingo, jen Canis familiaris anebo též Canis dingo. Se všemi, včetně toho posledního, se setkáme ve vědecké literatuře napsané v rámci několika minulých let. Dle různých publikací se jedná o formu domácího psa, jiné jej považují přímo za jeho poddruh, jindy byl však uváděn také jako poddruh vlka. Ignorujeme-li závěry Xiaominga Wanga a Richarda Tedforda, učiněné v roce 2008, podle nichž je pes samostatným druhem z rodu Canis, pak lze přijmout i tu poslední jmenovanou možnost. Jisté a pro nikoho překvapivé je ovšem to, že dingo jakožto psovitá šelma a tedy jakožto "větší" placentál není jedním z původních savčích obyvatel Austrálie, a tedy že se na kontinent dostal s lidmi. Nejstarší fosilní ostatky nepochybně patřící dingovi jsou staré 3450 let, a pocházejí z Mandura Caves v Západní Austrálii. Analýza genomu zvířete nicméně potvrdila, že se na ostrovní kontinent dostal už před 8300 lety. Která konkrétní skupina lidí jej s sebou přivedla, to se dodnes neví. Za poslední tři a půl tisíce let se anatomie této psovité šelmy vůbec nezměnila, což je dobrý důkaz toho, že u ní nedocházelo k umělé selekci řízené lidmi. Dingo je v podstatě zdivočelým psem, jehož původ lze hledat mezi domácimi psy. Jeho vztah s naším druhem byl pravděpodobně vždy komenzální, jeho přežití tedy nutně nezáviselo na jeho lidských společnících, a už před tisíci lety, tak jako dnes, si dokázal dingo sám obstarat potravu. Tou se z asi 70 % stávají savci, loví však také ptáky, plazy, žáby přinejmenším osmadvaceti druhů, hmyz a občas požírá i vegetaci. Tento zdivočelý pes vždy představoval nebezpečí pro australské vačnatce, zvláště pak krysy druhu Rattus villosissimus, klokany rudé (Osphranter rufus), klokany bažinné (Wallabia bicolor) nebo kusu liščí (Trichosurus vulpecula), které aktivně loví.
Slavný australský dingo, fotografie ze ScienceDirect
Na svou kořist většinou útočí zblízka, a pak ji divoce pronásleduje. Dostane-li se mu ji zabít, pak ji kousne do krku, čímž jí přetrhne průdušnici. Nemá strach ze zabíjení velkých klokanů, a mimoto si troufne i na vzrostlé, ač nemocné krávy. Predátorem, se kterým dingo v australské divočině koexistuje, je kunovec neboli quoll (rod Dasyurus). Dalšími introdukovanými predátory, se kterými se jistě občas setkává, jsou lišky a kočky, avšak jaké konkrétní interakce těchto zvířat jsou, to výzkumníci zatím nevědí. Dospělý samec dinga váží až 15,8 kilogramu, samice je zhruba o dvě kila lehčí. Průměrná délka samce činí 125 centimetrů, průměrná délka samice pak 122 centimetrů. Jedinci z populací žijících na severu a severozápadě kontinentu jsou větší, než ti z jihu. V divočině tito psi žijí tři až pět let, jen málo z nich se dožije sedmi nebo osmi, ale existují potvrzené případy vzácných "dlouhověkých" dingů (maximum pro divoká zvířata je nějakých deset let). V zajetí mohou žít čtrnáct až šestnáct let, a v případě jednoho exempláře i téměř dvě desetiletí. Co se vokalizací těchto šelem týče, podle R. M. Schassburgera patří jen 5 % z nich štěkání, které si se psy zřejmě asociujeme nejvíce. Vyjí přinejmenším deseti různými způsoby, a 65 % všech zvuků, které vydávají, jsou zvuky vrčivými, a to tedy v obraně či jako ukázka dominance. Dingo je samozřejmě generalista, a jeho přizpůsobivost a kompetiční síla byly jedním z hnacích faktorů vyhynutí vakovlka tasmánského (Thylacinus cynocephalus). Protože se dingové nevyskytují v Tasmánii, stal se onen ostrov posledním útočištěm divokých vakovlků předtím, než nadobro vyhynuli i tam (neskrývá-li se nějaká malá a tajemná populace před lidskými zraky, což nikdy nebylo potvrzeno). Zároveň také z australského vnitrozemí vytlačili ďábly medvědovité (Sarcophilus harrisii) a slípky tasmánské (Tribonyx mortierii); tyto dva druhy se kvůli dingům v podstatě stali endemity Tasmánie. Interakce evropských kolonistů s dingy byly naopak nepříjemné právě pro zvířata samotná; dingové byli dlouho nenáviděni, stříleni, považováni za démonické šelmy s jedovatými slinami, a v první polovině 80. let 19. století byl postaven slavný Dingo Fence, nejdelší drátěný plot, jehož účelem se následně na začátku 20. století stala ochrana dobytku a lidí před útoky šelem. Těla zastřelených psů se po mnoho desetiletí na plot tradičně věšela.
Dingo na skalce, fotografie z webu Britannica
Bratránkem australského dinga, který v povědomí mnoha lidí zůstává jaksi ve stínu, je dingo pralesní, známý též jako novoguinejský zpívající pes. Jeho statut coby divokého zvířete byl některými odborníky zpochybněn; v roce 2016 vyšlo review Petera Dwyera a Monicy Minnegal, podle jejichž závěrů jsou tito psi vychováváni novoguinejskými vesničany v podstatě jako domácí psi, přestože pak dospělost tráví jaksi "na volné noze". Dříve byl tento pes klasifikován jako Canis hallstromi, případně jako Canis lupus hallstromi. Od roku 2019 jej však alespoň IUCN a SSC Canid Specialist Group spolu s jeho australským bratránkem považuje za populaci Canis familiaris. Ať už je to s taxonomií zpívajícího psa jakkoliv, jisté je, že je australskému dingovi velmi blízce příbuzný, a zaslouží si tedy sdílet s ním toto ikonické jméno. Je to zvíře s neskutečně flexibilním tělem; přední končetiny dokáže rozpažit v úhlu 90°, tak jako norský lundehund. Vzhledem k tomu, že všichni pozorovaní novoguinejští dingové žili v divočině samotářsky nebo v párech, lze tvrdit, že nevytvářejí smečky. Tito psi jsou známí pro své podivné hrátky, při nichž se koušou mezi zadní nohy. Ještě známější je však jejich podivný zpěv, který jim ostatně vysloužil jedno z jejich obecných jmen. Jejich vytí připomíná jódlování, a ačkoliv v průměru trvá jen 3 vteřiny, někdy může být dlouhé až 5 vteřin. Přitom se však jejich hlas velmi rychle mění, k modulacím vlastně dochází každých 300 až 500 milisekund, což vede ke "zpěvu" pěti až osmi tónů v rámci jediného zavytí. V zajetí jsou novoguinejští dingové schopni hlasově napodobit jiné psy. Jejich potravou se stávají kuskusové, klokani a zřejmě i kasuáři malí (Cassuarius bennetti).
Novoguinejský zpívající pes, fotografie z webu San Diego Zoo
V roce 2017 oznámili členové New Guinea Highland Wild Dog Foundation ve spolupráci s Universitas Papua, že lokalizovali a vyfotografovali patnáct zástupců skupiny dingů, které nazvali "highland wild dog". První analýza DNA prokázala, že se jednalo o příbuzné australských i novoguinejských dingů. Pak v roce 2020 vyšla další studie, napsaná Surianim Surbaktim a jeho kolegy, podle níž se novoguinejští zpívající psi odštěpili právě od těchto vysokohorských psů. Na rozdíl od nich se jedná o skutečně divokého dinga, vůbec nežijícího ve vesnicích a pochopitelně vůbec ne v zajetí. Podle fylogenetického stromu, který Surbakti a jeho kolegové sestavili, byl tento vysokohorský dingo bazálnější, než dingo z Austrálie a jeho zpívající příbuzný. Mohlo by se tedy jednat o přežívajícího předchůdce obou těchto forem. Je to vzácná šelma, a žije jen v odlehlých oblastech Nové Guineje v nadmořské výšce 3900 až 4170 metrů. Obývá prostředí, které je poměrně drsné, a nepřeje lidem; proto je také tak málo prostudovaná. Jen čas ukáže, jak to vlastně s tímto vysokohorským dingem je. Je však možné, že jeho výzkum povede k zajímavým zjištěním o vývoji dinga jako takového - a ačkoliv nic zatím není jisté, třeba povede i k úplnému přijetí taxonu Canis dingo.
Vzácná fotografie novoguinejského vysokohorského dinga, pořízená v roce 2016 a pocházející z webu New Guinea Highland Wild Dog Foundation
Za mnoho informací pro tento článek vděčím anglické Wikipedii. Mimo ní mi také některé informace poskytly již uvedené zdroje obrázků, jež rozhodně stojí za navštívení. Doufám, že se Vám tento článek líbil. Jak to podle Vás je s těmi vysokohorskými dingy? Pokud chcete, můžete to napsat do komentářů!
Žádné komentáře:
Okomentovat