Správce dinosauřího parku - Kyselý drink

Konečně je zase zpět! Od Velikonoc, kdy vyšla zatím poslední část Správce dinosauřího parku, jsem horlivě diskutoval s Danem Jamesonem o potenciálním návratu jeho starého týdeníku. Nebylo lehké to s ním vyjednat. Dan je přesvědčený, že ho vy, čtenáři tohoto blogu, milujete víc než cokoliv na světě, což znamená, že ode mně žádá vyšší plat za psaní článků pro mé stránky. Trvalo dlouho, než jsme dosáhli kompromisu. Každopádně jak jsem slíbil na konci minulé části Sloane, lovkyně monster, nyní se Danův pátečník vrátí minimálně na dva týdny, a vy si tedy znovu užijete jeho bláznivých dobrodružství na Tedově ostrově...

Kyselý drink

Jsem otrávený. Sedím ve svém skromném obydlí, v břiše mi to divně žbluňká, točí se mi hlava a k tomu za pár šupů ťukám do klávesnice svého notebooku, z půlky pokryté rožvýkaným dinosauřím salátem, který Dinovi příliš nechutnal a tak se rozhodl mi ho vrátit, a supím z toho, co se v posledních měsících dělo v Dinosauřím parku. Všichni tu úplně zešíleli. Z mých spolupracovníků se stala nebezpečná zvířata, nadšeně přikyvující každému Oliverově návrhu o přivezení dalšího přírůstku do parku, a nikdo se mě neptá, jestli s tím souhlasím nebo ne! V červnu Sir Marsh přivezl z Isle of Die slibovanou Beelzebufo, největší žábu všech dob. Nedokázal jsem pochopit, proč se nad ní všichni tak rozplývali. Už když Oliver vytáhl bednu s ní z vrtulníku, všech sto padesát pracovníků parku, co na letišti v ten den jen tak postávalo a zubilo se od ucha k uchu, vydalo z hrdla takový ten zvuk, který člověk udělá, když vidí něco roztomilého. Třeba koťátko. Někteří omdlévali úžasem, když ta obrovská žába vyskočila z bedny, a zamířila přímo proti mě. Ani jsem se nepohnul, stál jsem jako k zemi přibitý, hrdě zdvižen nad tím hrozivým netvorem, překonávajícím metr a půl s každým hopsnutím. Vytáhl jsem si rukávy a ukázal jsem mu své masivní, vyblýskané bicepsy, a ten větší, co mám na pravé ruce, jsem prsty levé ruky trošku pomačkal, aby si Beelzebufo uvědomila, s jakým svaloušem se vrhá do boje. Pak jsem udělal skok, a má pěst zamířila k její hlavě. Ozvalo se prasknutí, a Oliver mi začal nadávat. Kopl mě do hýždě a vylil na mě zbytky limonády, kterou při výpravě nedopil. Ehm... Dobře, takhle to nebylo. Zase si vymýšlím. Žába vyskočila z bedny, všichni začali šílet, a ona se vrhala proti mě. Panikařil jsem, skočil jsem Timovi do náruče, oba jsme se sklátili na zem, a Beelzebufo mi skočila na záda. Myslel jsem, že hrůzou umřu. Její skřehotání vibrovalo celým mým tělem, z čehož byl Tim, pořád zalehnutý pode mnou, očividně dost vyděšený. Asi si myslel, že jsem dostal infarkt, a poněvadž jsem těžší než on, bál se, že na něm zůstanu ležet a udusím ho. Z beelzebufiny tlamy se vysunul dlouhý jazyk a dotkl se mého ucha. To už jsem byl úplně zděšený. Na druhou stranu mě aspoň zbavila toho otřesného bzučení, které se v blízkosti mých uší ozývalo asi měsíc. Nejprve jsem si myslel, že ze vší té únavy začínám slyšet hlasy, pak jsem ale po čtrnáctidenním přemítání o svém duševním stavu přišel na to, že to hlasy nebyly a že se jednalo o bzučení hmyzu, a pak asi týden před tímhle incidentem jsem zjistil, že mi samice komára v mém domku pravidelně klade vajíčka do nejtemnějších zákoutí mého ušního boltce, kam nedosáhne ani štětička (myslím opravdu boltec, ne ta chodbička, co jde do mé hlavy - můj boltec je takové zvláštní bludiště, víte, ono je to tam zatočené asi padesátkrát, což jsem nenapočítal já, ale kluci, co mě kvůli vzhledu mých uší šikanovali na základní škole). Fajn, asi to zase přeháním, ale zážitek to byl děsivý. Žáby mám rád, ale tahle velká potvůrka, to na mě bylo už moc. Protože se mi za mou reakci na letišti všichni smáli, urazil jsem se, zavřel jsem se do své ložnice a zapřísahal jsem se, že už ji nikdy neopustím. Sice jsem ten slib párkrát ve stejný den porušil, protože jsem musel na toaletu a ta není v mé ložnici, ale jinak jsem byl s plněním své přísahy celkem spokojený. Veterináři Georg, Sabrina a Joss mezitím umístili Beelzebufo do budovy s terárii, kde jsem pro ni už dlouho předtím vytvořil vlhký domov. Taky ji nakrmili něčím jiným, než komáry z mého ucha - dodnes naší Beelzebufo dáváme jehněčí. Je to strašně žravá žába, a má ráda maso obratlovců. Nechápu, jak se mi mohli tehdy na letišti smát... Mohla sníst moje ucho! Mohla sníst mou nohu! Nebo mé krásné bicepsy! V srpnu přišly další potíže. Oliver strávil poslední dva týdny toho měsíce běháním po severní části Isle of Die, a spolu s paleontologem Cooperem van Lithem, který pro nás mimochodem začal pracovat v červenci, sbíral dinosauří bobky a zkoumal, co se v nich uchovalo. Oba nerdy prý zajímalo, kolik procent trusu sauropodů tvoří tráva, tedy něco, co by v druhohorách nikdy nežrali. Bohužel si van Lithův nápad Oliverova zpackaná mysl po těch dvou týdnech spojila s živými sauropody, a hádejte, co udělal. Jo! Jestli jste to uhodli, tak gratuluju, protože právě patříte mezi tu privilegovanou část populace naší planety, která mi dokáže porozumět. Zuřil jsem. Byl jsem rudý. Natáhl jsem si ruce, opřel jsem je o zeď své ložnice a pak jsem svým čelem začal okopávat omítku. Byl to zdlouhavý proces, a bohužel nedosáhl předpokládaného konce. Do mého příbytku totiž přišel samotný Charles a můj pokus o navštívení jiné, přívětivější dimenze plné klidu, pohody a limetkových lízátek, přerušil. Nejprve mě seřval za to, co jako dělám, a já na to řekl, že mlátím svou hlavou o zeď, a on na to, že je to špatný nápad, a já na to řekl, že to špatný nápad není, a on ke mně přišel, a začal mi hulákat do obličeje, co by si jako beze mě počal, a já mu řekl, že asi nic, což ho ještě víc rozčililo, protože se považuje za schopného člověka, a vůbec! Proč to tady vypisuju?! Zafáčoval mi hlavu a odvedl mě do přístaviště, kam naše nové zvířátko přivezli na lodi Paradisia. Dinosauří park existuje už od roku 2013, a mě vždycky pronásledovala představa, že jednoho dne Oliver z Isle of Die přiveze jedno z těch dlouhokrkých býložravých monster, která budou potřebovat sníst několik tun salátu, okurků a rajčat každý den, a budou na zahradách pracovníků zanechávat obrovské hromady nestrávených zbytků té potravy. Trvalo to dlouhých osm let... a má noční můra se stala realitou. Oliver přivezl Datousaura, jurského sauropoda z Číny. Je to teprve mladý jedinec, měří jenom pět metrů na délku, jenže v dospělosti má být třikrát větší! Náš neohrožený přírodovědec původně snil o celém stádu těchhle zvířat, pak si ale řekl, že na zkoušku přiveze jenom jedno a potom se případně vrátí pro další. Datousaura prý zachránil před skupinou sinraptorů, shodou okolností taky původně jurských made in China dinosaurů. Odehnal je světlicí a vlastním řevem. Mladého sauropoda, kterému sinraptoři pokousali ocas, potom uspal a několika auty nechal po písku odtáhnout až k pobřeží. Na výpravu s cílem zkoumat dinosauří trus s Cooperem van Lithem se vydal normálně pomocí helikoptéry, na odvoz sauropoda ovšem potřeboval něco většího, a tak pomocí rádia kontaktoval rybářskou loď Paradisia a vyplatil jim asi dvě stě padesát tisíc amerických dolarů za převoz uspaného zvířete. Datousaurus se ukázal být docela v pohodě, s pěti metry délky se ani náhodou nestal největším obyvatelem parku (jenže počkejte, až vyroste!) a já teda litoval svého zkrvaveného čela. Jakmile jsem zorganizoval dinosaurův přesun do prozatímní ohrady, kterých máme na východní části Tedova ostrova pro případ vždycky několik, odešel jsem na veterinu a zvířecí doktorkou Rosalie jsem si nechal sešít ránu v hlavě.

Datousaurus po měsíc a půl vůbec nezlobil. Problémy s ním přišly až tento týden, v pondělí. V osm ráno jsem přišel do jeho ohrady a vrazil si prsty, pořád vonící snídaní, do nosních dírek, abych neinhaloval výpary mlžících se hor odpadu, které zanechal uprostřed výběhu. Druhou rukou jsem se snažil trus nabírat, jenže to moc nešlo, protože rýčem se má pracovat dvěma rukama a ne pouze jednou. Přemohl jsem se, zhluboka jsem se nadechl pusou, prsty jsem z nosních dírek vytáhl a pak jsem držel vzduch tak dlouho, jak to jenom šlo. Pracoval jsem pomalu, naštěstí mi však přišel pomoci Ivan, ten Čech, co se k nám přidal v březnu. Pořád se svým zvláštním přízvukem vyprávěl něco o počasí, o tom, že se má nad Tedovým ostrovem brzy rozpoutat velká tropická bouře, já ho poslouchal, přikyvoval jsem a snažil jsem se tajit, že musím držet dech - on to totiž nepotřeboval, dýchal pravidelně a dokonce se u toho usmíval. Pak jsem ucítil, že mi za krk dopadlo pár kapek. Řekl jsem Ivanovi něco ve smyslu, že bouře již začala, a on se ptal, proč to říkám, a já na to, že mi prší za krk. On se začal hurónsky smát, spadl na záda a plácal se do břicha. Za chvíli mi začalo pršet i na hlavu. Nadával jsem, že jsem si nevzal deštník. Zase jsem se zhluboka nadechl pusou, ale přitom jsem bohužel vtáhl nějaké vzduchové molekuly i do nosu, a v tu chvíli mi svitlo, proč se Ivan asi pět minut v kuse tak řehtal. Otočil jsem se k obloze, a co tam nevidím? Od kořene ocasu našeho Datousaura na mě padá žlutý vodopád! Jakmile mě zasáhl do očí, začal jsem řvát, oslepený jsem běhal kolem dokola a volal o pomoc, zatímco se řehtající se Ivan zmítal na zemi ve strašných křečích. Tohle byl vrchol! Nikdy jsem si nepředstavoval, že má kariéra správce Dinosauřího parku zajde až sem. Léta jsem se zabořoval do Othnieliího trusu, uklízel jsem natrávené vývržky ryb nemocného Masiakasaura, dokonce jsem i sledoval, jak pár našich dinosaurů zaživa rozdrásalo mé staré kamarády. Ale že si mě jako strom ve svém teritoriu označkoval ten drzý dlouhokrk, to už na mě bylo moc! V úterý jsem Charlesovi řekl, že dávám výpověď. Zase vyšiloval, řval na mě, co si to jako dovoluju, po tolika letech tady seriózně mluvit o opuštění Tedova ostrova, ovšem já si stál za svým! Jsem uražený až k patě, no nemůže někdo ta zvířata a mé kolegy naučit, jak se chovat?! To nemohl ten Ivan říct, že mi za krk prší něco jiného než voda z mraků?! Ve středu jsem se setkal s Oliverem v naší jídelně. Seděli jsme tam ve tři odpoledne úplně sami, já popíjel tvrdou coca-colu a brečel jsem před ním. Po asi padesáti minutách, co na mě jen tak hleděl a pojídal vanilkovou zmrzlinu, se mě konečně zeptal, co se mi stalo. Vylíčil jsem mu pondělní nehodu. Jeho reakce byla úplně stejná, jako Ivanova. Židle spadla na zem, Oliver ležel na zádech a měl křeč v břiše. Přestala ho trápit, až když do jídelny přišla ošetřovatelka Samantha, specializující se na naše želvy Testudo atlas, a koupila si minerálku. Oliver se dal dohromady, aby před ní neztratil svou profesionální image, a nabídl mi, že mi koupí drink. Mléčný drink. Nevím, co jsem si tehdy myslel. Klesl jsem tak hluboko, svět kolem mě se kvůli datousaurově drzosti zhroutil tak moc, že jsem Oliverovi začal důvěřovat. Dal sklenici drinku přede mě, cinkli jsme si - já tou sklenicí, on skleněnou miskou se zmrzlinou - a pak jsem se napil. Oliver se opět začal moc houpat na židli, až nakonec spadl na záda, a zase se mohutně řehtal. Z kuchyně vyběhlo šest lidí a ptalo se mě, proč tak řvu. Já jsem v křiku odpověděl, že ten drink byl otrávený, že v něm byla kyselina! Kuchařka Susanna okamžitě přinesla zásadu, její silný šéf Roberto mě položil na zem, a zásada za chvíli vnikla do mého tělního systému. Řval jsem ještě víc. Oliver si utíral slzy, a jakmile si uvědomil, co mi právě kuchaři udělali, začal taky řvát. A úplně vážně. Nadával jim, co si to jako dovolují, živit mě zásadami, když ve skutečnosti v tom mléčném drinku byla jenom kyselá angreštová příchuť. Němě na něj hleděli, a já nadával jak na ně, tak na Olivera. Zase jsem musel na veterinu, zase mě musela Rosalie ošetřit, zase jsem musel strávit dva dny ve svém domku nicneděláním, slzením u EastEnders, kde jsem mimochodem asi pět sérií pozadu, a mlácením hlavy o zeď. Toto odpoledne jsem se rozhodl k strašlivému činu. Ne, nespáchám na Olivera vraždu. Fakt ale z Dinosauřího parku odjedu, protože toho mám až po krk! Nic se mi nedaří! Všichni si ze mě dělají srandu! Kdo tenhle park celá ta léta spravoval, kdo mu zasvětil osm dlouhých let, během kterých ho opustil jen párkrát a k tomu na velice krátkou dobu?! Já! Já, jen já! Nikdo mě tu ale nemá rád, a tak tu nemusím být. Obejdou se beze mě, holomci!

Danova pošta: Neutuchající lásky Vás, svých fanoušků, si samozřejmě strašně moc vážím, a vím, že vy mě rádi máte, víc než zmrzlinu schovanou ve Vašich ledničkách, dokonce i víc, než boty, ve kterých každý den vyrážíte na různá dobrodružství v lidském světě, v porovnání s těmi mými samozřejmě nicotná! Zkrátka chci říct, že si moc vážím Vašeho grandiózního pochopení. Jediný důvod, proč ještě pořád nejsem šílený, jste Vy! Díky Vám se můžu ze svých trablí vypsat, a jít dál. Udělal jsem teď rozhodnutí, které jsem měl udělat už dávno. Poděkujte Oliverově kyselému drinku, protože kvůli němu se svou prací končím!

Abych řekl pravdu, mám o Dana opravdu velký strach. Jeho zápisek nevěstí nic dobrého, zvláště pak jeho závěr. Ovšem dohoda je dohoda, a minimálně ještě příští týden od Dana uslyšíme! Budu se tedy těšit na příští pátek, až mi od něj dojde další textový dokument, jenž bude podkladem pro další část Správce dinosauřího parku! Do té doby se můžete těšit na 3. část příběhu Prokletí rodiny Owenových, která vyjde zítra.