Kritičtěji a trochu komplexněji ke kryptozoologii

S koncem listopadu jsem se znovu rozhodl přispět do sotva využívané rubriky "Podivní netvoři", kterou jsem založil v první den existence Blogorgonopsidu, inspirován rubrikou "Záhadná zvířata" velmi dobře známého a tehdy aktivního českého paleoblogu Deinonych. Ačkoliv můj přístup vůči příběhům o přežívajících dinosaurech, pterosaurech, záhadných monstrech a chupacabrách byl kritický mnoho let, nechávám se o něm znát v kryptozoologických příspěvcích na svém blogu skutečně až v posledních několika rocích. Letos jsem se rozhodl nepřidat do této rubriky již žádný další článek o údajně spatřeném monstru kdesi v hloubi konžského pralesa či o dalším údajném setkání s mimozemšťany. Začal jsem si nicméně uvědomovat, že můj vyloženě negativní názor na kryptozoologii vám možná nebyl představen ve vší komplexnosti. Jistě, pár vět potvrzuje, že jsem skeptikem, ale usoudil jsem, že bude lepší ponořit se do hlobuky, a představit vám kryptozoologii tak, jak ji vidím dnes, se všemi jejími sympatickými i nesympatickými stránkami. 

Co je vlastně kryptozoologie? Není to žádný vědecký obor. Je to pseudověda neboli pavěda, a kryptozoologem může být prakticky každý, aniž by získal vysokoškolský titul a uměl dělat vědecký výzkum. Má kryptozoologie nějaký význam? Ano, pro ty, jež se o ni zajímají, a jež jsou fascinováni onými údajně záhadnými úkazy, fotografiemi a příběhy o setkání se záhadnými živočichy. Má nějaký význam z vědeckého hlediska? Prakticky ne, ale může být velice zajímavé dozvídat se o tom, jak různí lidé vnímají různé jevy, a jak si s omezenějšími znalostmi poskládali v hlavě obraz přírodního světa. Má kryptozoologie nějaký význam pro ty, jež nesmýšlejí relativisticky, s potřebnou skepsí vůči příliš fantasknímu, a pro kreacionisty z řad náboženských fundamentalistů a pro popírače evoluce? Jistě, neboť báchorky o přežívajících neptačích dinosaurech těmto dezinformátorům, misinformátorům a hraničním konspiračním teoretikům mohou napomoci rozšiřovat své jednoduché pohádky o "geologicky mladé" planetě. Má kryptozoologie nějaký přínos pro společnost? Ano, neboť je to subkultura, která táhne lidi k sobě, ti vytvářejí komunity, weby o záhadných zvířatech, stávají se přáteli, a protože mají, o čem si povídat, vytvářejí spolu přátelská pouta, a ta mohou trvat mnoho let. Může se přes kryptozoologii někdo dostat ke skutečné vědě, k zoologii a paleontologii? To je skutečně možné, a své kryptozoologické fázi se asi po letech hezky zasměje. A není nad hezké zasmání. Může na ni však také zavzpomínat s příjemnými pocity a s pěknými vzpomínkami na přátele, které v oné subkultuře našel.

Ke kryptozoologii bychom rozhodně neměli přistupovat jako k vědě. Není to subdisciplína zoologie, je to subkultura a pseudověda. A abych odpověděl na první otázku, co vlastně ta kryptozoologie je; jedná se tedy o pseudovědu a subkulturu zabývající se "hledáním" a "studiem" neznámých, legendárních či vyhynulých živočichů, jejichž existence je zpochybňována, a pro níž neexistují dostatečné materiální důkazy. Typickými subjekty "studia" sebeoznačených kryptozoologů a zástupců této subkultury jsou sněžný muž Yeti, jeho americký protějšek Bigfoot, slavná Lochneská příšera, údajně přežívající konžští dinosauři, mořští plazi a pterosauři v podobě Mokele-mbembe, Kongamata či Emela-ntouky a mnoha dalšími. Ačkoli existence těchto tvorů bývá mnohdy zpochybňována, neznamená to, že si zástupci kryptozoologické subkultury zaslouží výsměch. Zajímat se o kryptozoologii není nic špatného. Každý člověk má být svobodný, a každý by si měl, jak to řekl můj oblíbený spisovatel a anarchista Alan Moore, najít svůj vlastní způsob smíření s vesmírem. Zájem je zkrátka zájem. Jak se lidé sebeorganizují, i v internetovém prostoru, je na nich, a dává-li jim zájem o záhadná zvířata energii a inspiraci, a pomáhá-li jim vytvářet přátelství a získávat kontakty, pak je to zcela jistě jedině dobře. Také je třeba si uvědomit, že o kryptozoologii se zajímá nemálo nadšenců do světa pravěkých zvířat - a to neznamená, že takový zájemce o paleozoologii je hned nějaký šílenec, který věří každé báchorce. V zájmu o kryptidy - ona záhadná, neexistující zvířata - je totiž jistá romantika. 

Mladému zájemci o rozličnou a nesmírně diverzní faunu geologické minulosti naší planety může kryptozoologie poskytnout způsob, jak se alespoň v myšlenkách přiblížit svému snu o setkání s ohromujícími dávnými obyvateli tohoto světa. A dokud skutečně nezačne na záhadná zvířata věřit, dokud je jeho či její přístup relativistický, vůbec to nevadí. Na druhou stranu je důležité kryptozoologii coby pavědu zcela zavrhnout, neboť je až příliš spojena s manipulátory, pochybnými autory, náboženskými fanatiky, kreacionisty, následovníky víry v mladou Zemi a podobnými šílenci. Málokterý sebeoznačený kryptozoolog bude liberálem, marxistou, syndikalistou, sociálně uvědomělým a alespoň trochu vědecky založeným člověkem chtějícím lepší svět. Spousta dospělých zájemců o tuto subkulturu jsou křesťanští konzervativci, popírači evoluce, popírači vědy, sociálně neuvědomělí antiliberálové a jim podobní, kteří si z jakéhosi důvodu našli cestu k této subkultuře. Ve zkratce tedy, mladistvý zájem o kryptozoologii není nikterak špatný, uvědomuje-li si mladý člověk učící se o světě přírody, že jde o jen o subkulturu, a pokud mu tato subkultura připadá nějakým způsobem romantická, pak budiž. Je však třeba si uvědomovat, že je vyplněna individui s pochybnými cíly, třeba kreacionisty, a ti si dle mého respekt příliš nezaslouží. Ignorance faktů o realitě totiž není omluvou pro něčí agresivní šíření nejen nábožensky fundamentalistických, ale také antiliberálních, antisocialistických a antigenderových myšlenek.

Emela-ntouka, záhadný obyvatel konžských pralesů. Obrázek od umělce DragonFistArtist900 z DeviantArtu

Jak jsem již uvedl výše, kryptozoologie není ani náhodou subdisciplínou zoologie. Nepatří ani do folklórových studií, nejde o žádné odvětví antropologie zabývající se folklórem. To, že si lidé v různých částech světa vyprávějí o zvláštních příšerách, božstvech a duších nemá s kryptozoologií nic moc společného. Taková Mokele-mbembe může být zajímavým subjektem pro folklórová studia, to ano. Komunikace s místními, kteří v takovou bytost věří, proč v ní věří, a odkud vlastně víra v tuto bytost vychází, tím se věda může zabývat. Rozhodně je však pavědecké sbírat důkazy o údajné existenci takového tvora, a skutečně směšné by pak bylo vydat se na údajně "vědeckou výpravu" za jeho nalezením. Kryptozoologie a folklór mohou být vzdáleně podobné, vzdáleně spolu mohou souviset, ovšem při bližším zkoumání zjistíte, že vědci zabývající se folklórem jsou skutečnými vědci, kdežto kryptozoologové (a nyní mám na mysli dospělé sebeoznačené kryptozoology, a nikoli pouhé zájemce) jsou docela tragédi. To, čím tráví volný čas, je nicméně tak niche zájem, že nad nimi nebrečí moc lidí. A popravdě, nebrečím nad nimi ani já. Vlastně na ně po 365 dní v roce - nepíši-li výjimečně příspěvek do kryptozoologické rubriky - ani nepomýšlím. 

Zakladatel kryptozoologické subkultury, belgicko-francouzský přírodovědec Bernard Heuvelmans, se nechal znát, že byl ovlivněn díly Julesa Verna a Arthura Conana Doylea, zejména pak románem Ztracený svět (The Lost World) druhého jmenovaného, vydaného roku 1912. Heuvelmans napsal v roce 1948 esej pro americký magazín Saturday Evening Post s názvem There Could be Dinosaurs, v němž teoretizoval o existenci neptačích dinosaurů v odlehlých koutech světa, a v roce 1955 napsal knihu Sur la Piste des Bêtes Ignorées, o tři roky později přeloženou do angličtiny jako On the Track of Unknown Animals (Na stopě neznámých zvířat). V jejích šesti kapitolách se zabýval různými záhadnými tvory jihovýchodní Asie, Oceánie, Madagaskaru a dalších tehdy exoticky působících částí světa. K její anglické verzi napsal předmluvu dokonce sám Gerald Durrell, významný britský ochránce přírody a zakladatel Jersey Widllife Park (dnes Jersey Zoo). Podle amerického popularizátora vědy Davida Quammena učinil Heuvelmans pro psaní knihy pečlivou rešerši, ale podotkl, že čtenář po jejím přečtení zůstane skeptický. A to je zřejmě dobře. Ve svých dalších dílech to už Heuvelmans se svou vírou v záhadná zvířata přepískl. Když po jeho smrti (zesnul v srpnu 2001) vyšla knížka The Natural History of Hidden Animals (Přírodní historie skrytých zvířat), ozvaly se mnohem ráznější kritické hlasy. Biolog Aaron Bauer, zabývající se hlavně zoologií a taxonomií, o ní prohlásil: "Heuvelmansovy vlastní spisy, včetně této knihy, se často vyhýbají kritické analýze dostupných dat." 

Významným spoluzakladatelem kryptozoologické subkultury byl Ivan T. Sanderson, vystudovaný britský biolog, jenž se později začal orientovat k paranormálním úkazům. Už ve 40. letech 20. století psal články o jezerních netvorech. A právě již v onom desetiletí přišel ve vědeckém světě o kredibilitu, když o záhadném, neidentifikovaném velkém zvířeti z floridského pobřeží prohlásil, že šlo o "obřího tučňáka". Později bylo odhaleno, že jeden z lidí zodpovědných za tento hoax byl prostě dobře známý vtipálek, který si rád z lidí utahoval, a že žádné záhadné zvíře, a určitě žádný floridský tučňák, neexistovalo. Sanderson pro svůj závěr neměl jediný důkaz. V roce 1961 mu vyšla kniha Abominable Snowmen: Legend Come to Life (Odporní sněžní mužové: Legenda realitou). Argumentoval, že na pěti kontinentech se vyskytují čtyři velcí lidoopové, přičemž třemi z nich jsou nechvalně proslulí Yeti, Bigfoot a Sasquatch. Později také tvrdil, že se v regionu Ďáblova moře v Tichém oceánu ztrácejí letadla kvůli jakési "vrásce" v časoprostoru, mimozemšťanům nebo jakýmsi "vodním lidem". Prostě blbosti. 

Někteří z původních sebeoznačených kryptozoologů byli trošku cáklí, ale to nebylo nic v porovnání s generacemi, které si měly tuto pseudovědu přisvojit k rozšiřování své protivědecké a především náboženské agendy. V roce 2016 prohlásil antropolog Jeb J. Card z Univerzity v Miami, zabývající se hlavně mesoamerickou archeologií, že "kreacionisté přijali kryptozoologii, a některé kryptozoologické expedice jsou financovány a vedeny kreacionisty, kteří doufají, že vyvrátí evoluci." Na rovinu si řekněme jednu věc: lidé popírající evoluci jsou zároveň odmítači sociálního pokroku, a mezi regulérním zástupcem antigenderového hnutí a kreacionistou věřícím ve stvoření světa v sedmi dnech takřka není rozdílů. Kreacionisté jsou zároveň zatvrdilými konzervativci. Americká popularizátorka vědy Sharon A. Hill, přistupující skepticky k paranormálním jevům a zároveň k náboženské víře, v roce 2017 napsala, že "segment kryptozoologie tvořený kreacionisty mladé Země je dobře financovaný a schopný provádět expedice s cílem najít žijícího dinosaura, o kterém si myslí, že by zneplatnil evoluci." Cíl těchto kryptozoologů je tedy jasný - dokázat své předsudky, že se prý Charles Darwin, jeden z největších přírodovědců všech dob, mýlil. Že současná věda je k ničemu. Že Zemi stvořil bůh před pár tisíci roky, a do prdele ať prý jdou všichni, co se kdy zajímali o kráter Chicxulub, o velká vymírání v prehistorii naší planety a o vznik života. Nemálo z těchto kreacionistických kryptozoologů jsou sociálně marginalizovaní jedinci, kteří také věří v konspirační teorie - jako že prý existuje nějaká "neomarxistická konspirace", že "světovou ekonomiku ovládají Židé" nebo že "ve školách mají být LGBT slabikáře indoktrinující děti" apodobně. Jak jsem psal, tragédi.

Kreacionistům mladé Země se kryptozoologie náramně hodí. Věří totiž, že Země je stará jen 6000 až 10 000 let, a mnohdy také, že příběh božího stvoření v knize Genesis by měl být brán doslovně. Nevěří ani v teistickou evoluci, tedy že vývoj živočišstva jaksi řídil jejich bůh (což já osobně coby ateista a aspiritualista považuji za vtipnou smyšlenku, ale svou kritiku k pohádkám "inteligentního designu" si nechám na nějaký jiný příspěvek). Anti-intelektuální smýšlení křeštanských fundamentalistů, stavících se proti existenci přírodního výběru stejně zatvrzele jako proti reprodukčním právům žen či sňatkům gayů, se podezřele pojí s anti-intelektuálním smýšlením určité množiny v rámci kryptozoologické subkultury. Kreacionisté mladé Země občas tvrdí, že dinosauři prý přežili v Austrálii, a že příběhy Aboriginců o podivných a velkých plazích příšerách jsou toho dokladem. Rádi také legendu o Mokele-mbembe berou jako důkaz existence sauropodů v západní Africe. Dogmaticky tito lidé odporují radiometrickému datování, paleontologii, astronomii, a oponují i mnoha poznatkům z fyziky a chemie.

Dovoluji si říci, že pavěda lákající takto smýšlející anti-intelektuály by měla mít svou legitimnost zpochybněnu, stejně jako by svou legitimitu měla být zpochybněnu jakákoli instituce, jež se v recentní minulosti dala dohromady s fašismem (psychiatrie, katolická církev atakpodobně). Když se vrátím ke svým slovům ze začátku tohoto článku, ano, kryptozoologie může být lákavá pro mladé zájemce o prehistorii naší planety, a dokud si uvědomují, jaká je geologická minulost Země, že byla zavedena určitá geologická období a jejich stupně, a že život se zkrátka vyvíjel a že docházelo k vymíráním druhů, nemusíme se bát, že tito zájemci o kryptozoologickou subkulturu budou ihned staženi k naprosté anti-intelektuálnosti a začnou věřit v "mladou Zemi" a kdo ví, co ještě. Ale ve svém základu má kryptozoologie coby subkultura zabývající se nereálnými jevy a nereálnými zvířaty cosi nesmírně lákavého pro ony dogmatické anti-intelektuály, náboženské fundamentalisty a popírače evoluce. A to zkrátka nemůžeme ignorovat. Není část kryptozoologie, která by byla racionálnější než nějaká druhá část, jež láká kreacionisty. Celá kryptozoologie je v základu pavědou. Pokud se v ní přou evolučně smýšlející lidé s kreacionisty, to je možné, ale já do takové hloubky nevidím, neboť se ke kryptozoologické subkultuře nehlásím. Nedivil bych se však, kdyby přece jen někteří zájemci o kryptozoologii byli racionálnějšími jedinci. Ostatně punková subkultura nebo skinheads byly původně levicové, ale později přilákaly extrémní pravičáky, a dnes je to dokonce tak, že si slovo "skinhead" lidé asociují primárně s neonácky, byť původní skinheadi byli sociálně uvědomělí levičáci z řad anarchistů a socialistů, a vyholené hlavy by tehdy nikdo neasocioval s nějakými genocidálními fantaziemi krajních pravičáků. Subkultury jsou totiž různé. Samozřejmě je rozdíl mezi subkulturou hudební či lifestylovou, a subkulturou, která se prohlašuje za vědu, a je pavědou. Legitimnost punku zpochybňovat nemusíme (stačí zpochybnit pravičácké punkové kapely, které beztak za nic nestojí), ale legitimnost celé pseudovědy jako je kryptozoologie nebo třeba ufologie zpochybnit musíme.

Kniha Biblical Cryptozoology: Revealed Cryptids of The Bible aneb nesmyslné blábolení sebeoznačeného kreacionisty a biblického fanatika Dalea Stuckwishe, kterému bych fakt neměl dělat reklamu. Zdroj obrázku z toho důvodu ani neuvedu

Kryptozoologie je využitelná pro kreacionisty mladé Země, jejichž víra podle známého chemika Paula Bratermana ve všech ohledech odpovídá konspirační teorii. Zrovna tak je kryptozoologie využitelná pro další popírače vědy. Lidé obecně zamítající materiální důkazy mohou tvrdit, že věda jakýmsi způsobem "pomáhá elitám zakrýt pravdu", a že občasná pozorování dinosaurů "jsou toho důkazem". Další problém je v tom, že si z kryptozoologie udělala celou kariéru nemalá množina lidí s onou anti-intelektuální a anti-vědeckou agendou. Třeba takový Jonathan David Whitcomb napsal dvě knížky o "přežívajících ptakoještěrech", jednu v roce 2006 a druhou v roce 2010. V roce 2012 založil organizaci Animal Discovery, která se spojuje s údajnými pozorovateli ptakoještěrů. Vidíte nad lesem cosi s větším rozpětím křídel, a není to letadlo? Ale kdepak, není to čáp! Je to pterosaurus, tak hned pište Whitcombovi! Samozřejmě si teď dělám legraci, protože je jasné, o co tomuto člověku jde. Whitcomb podle Amazonu není kreacionistou mladé Země, ale přinejmenším v minulosti s nimi spolupracoval; anglická Wikipedie ho však za kreacionistu mladé Země označuje. Jiní kryptozoologové opravdu za tu hranici jdou a nestydí se tak označovat, třeba Dale Stuckwish, jehož knihu uvádím nad tímto odstavcem jako příklad nesmyslného blábolení o "kryptidech v bibli". Stuckwish si ze svého kreacionismu udělal opravdu celou kariéru. Existují také lidé jako Nigel Brierly, "výzkumník fantomových koček", Matt Crowley, "výzkumník bigfootů", nebo Bob Garrett, který se kromě "výzkumu bigfoota" věnuje taky konspiračním teoriím (a ne kriticky, opravdu v ně věří). Jeden lidský vtip vedle druhého.

Proč se některým lidem v kryptidy tak dobře věří? Možná proto, že svět a jeho minulost je pro ně příliš neuchopitelná, příliš komplexní. V některých případech proto, že byli naučeni některou z pohádek o vývoji naší planety. Člověk příliš zažraný v náboženských dogmatech a zároveň neznalý geologické minulosti Země bude vidět v kryptozoologii "lepší vysvětlení" světa. "Třeba se ti vědci mýlí, třeba bůh stvořil svět a dinosauři vyhynuli teprve nedávno... a co když někteří nevyhynuli, ale pořád žijou? A ten Darwin, ten heretik, ten se sakra kruci mýlil... ehm, promiňte mi mé rouhání, Jesusfuckingchrist!" tak nějak to asi vypadá. Hledání jednodušších vysvětlení souvisí s existencí tzv. cirkulárního myšlení. Je to typ myšlení charakterizovaný tím, že člověk začíná hledání odpovědí na své otázky s předsudkem. Typicky jsou lidé s cirkulárním myšlením taženi ke konspiračním teoriím. Máme tu například sociálně marginalizovaného queerfoba, který nenávidí LGBTQIA+ lidi, což je naprosto iracionální. Nemá rád tuto skupinu lidí, a aby si svou nenávist vůči nim odůvodnil, je tažen ke konspiračním teoriím. Končí přesně tam, kde své hledání odpovědí začal - s předsudkem. Učinil jakýsi kruh, chcete-li, akorát při hledání odpovědí pobral všelijaké nesmysly na krajně pravicových konspiračních webech, a nyní cítí, že jeho hloupost je jaksi ospravedlněna. Podobně to mají kreacionisté, kteří prostě z nějakého iracionálního důvodu odmítají přírodní výběr, existenci evoluce, ze jména Charles Darwin se jim ježí chlupy nejen na krku... a hledají s předsudkem odpovědi na své otázky o komplexnosti světa. Končí tam, kde začali, jen s všelijakými smyšlenkami o "mladé Zemi" a o "dinosaurech, kteří přežili potopu světa". Ve výsledku je to stejné, jako věřit jakékoli jiné konspirační teorii.

Možná by bylo dobré uvést, že existují lidé, kteří se o kryptozoologii zajímají a přitom jsou vůči ní skeptičtí - lidé jako britský paleontolog Darren Naish - a pak lidé, kteří se o kryptozoologii zajímají a opravdu jí věří. Je v tom velký rozdíl. Určité fenomény, kterými se sebeoznačení kryptozoologové "zabývají", pak samozřejmě může studovat reálná věda, ale skutečně s pomocí vědeckých metod. V březnu 2019 třeba ve vědeckém časopise Journal of Royal Anthropological Institute vyšel článek profesora Nilse Bubandta z Aarhus University, nazvaný Of wildmen and white men: cryptozoology and inappropriate/d monsters at the cusp of the Anthropocene. Coby antropolog se v rámci svého výzkumu zabýval podivnými divokými bílými muži, o kterých si vyprávějí místní na ostrově Halmahera v Indonésii. Zkoumal vztah mezi těmito příběhy a kolonialismem. Mohly tyto příběhy vzejít z negativních zkušeností místních s evropskými kolonisty? To je jedna z otázek, na které antropologové mohou hledat odpovědi. V žádném případě však hledání odpovědí nemá nabývat reality v kryptozoologických expedicích fundovanými nábožensky orientovanými osobami, jež s vědou nemají absolutně nic společného. Co se již zmíněného Darrena Naishe týče, ten se coby skeptik ve své knize Hunting Monsters: Cryptozoology and the Reality Behind the Myths (Lov monster: Kryptozoologie a realita za mýty) z roku 2017 zabývá mj. tím, proč jsou Yeti, lochneska a další "potvory" tak populární, proč jsou prezentovány tak, jak jsou prezentovány (zvláštní a nejasné fotografie, zvláštní a různě interpretovatelné příběhy) a jak se vlastně kryptozoologická subkultura vyvíjela. Zabývat se lze těmito záležitostmi, nikoli však skutečným hledáním "přežívajícího medvěda krátkočelého na Sibiři" nebo "přežívajícího dinosaura v pralese".

Na závěr si dovolím uvést ještě jednu věc. V roce 2006 vyšel ve vědeckém časopise Journal of Psychology článek Cognition and belief in paranormal phenomena: gestalt/feature-intensive processing theory and tendencies toward ADHD, depression, and dissociation od Matthewa J. Sharpse z California State University a jeho kolegů, který se zabýval vírou v paranormální jevy a kryptidy a souvislostí mezi touto vírou a psychologickými tendencemi k depresi, disociaci (odpojení se) a ADHD, a to i v subklinických úrovních. Nyní je dle mého třeba upozornit vás, že neurodivergentnost je naprosto normální. Nepatalogizujme deprese, nepatologizujme disociace; druhé jmenované jsou odpovědí na traumata. Na ADHD nebo ADD (ADHD bez hyperaktivity) není absolutně nic špatného. Je však důležité si uvědomit, že některé odlišnosti mozku (a nenazývejme je poruchami, to je toxické slovo!) mohou způsobit percepční odlišnosti, co se vnímání reality týče. Nejasný objekt může být osobou s depresemi identifikován jinak, než osobou, která deprese nemá. Zrovna tak je důležité si uvědomit, že setkání s kryptidy jsou možná pod vlivem halucinogenních látek. Možná byste se divili, co jsem pod jejich vlivem zažil já, a s čím vším jsem se setkal... a ne, v mém případě to tedy určitě nebyli kryptidé, bylo to něco úplně jiného, a bylo to fakt něco. Ale to si radši nechám pro sebe. Každopádně psychologie jedince má ve víře v kryptidy a různé paranormální úkazy velkou roli, a nesmíme ji podceňovat - vlastně by jí měla být věnována větší pozornost, než údajnému pozorování samotnému.

Tolik tedy můj současný pohled na kryptozoologii, pavědu a subkulturu, která může být pro obyčejného, kriticky a skepticky smýšlejícího zájemce zajímavým subjektem, ale která taky pobláznila hlavy všelijakým pochybným konspiračním teoretikům a kreacionistům. Rozhodně je třeba vůči kryptozoologii přistupovat kriticky. I z toho důvodu jí dále nebudu svůj blog zahlcovat, a rubriku Podivní netvoři tímto příspěvkem uzavírám.

Autumnwatch 2017 - Liščí umění řešit problémy

Liščí umění řešit problémy. V průběhu Autumnwatch 2017 sledovala část štábu s Gillian Burke postup městských lišek obecných (Vulpes vulpes) žijících v anglickém Bournemouthu, jež se staly subjekty fascinujícího experimentu. Na zahradu, jež je šelmami běžně po setmění navštěvována, byl umístěn box s návnadami. Aby se však lišky k chutné svačince dostaly, musely nejprve vyřešit problém - zatahat za správný špagát. Jedné se to dařilo obzvláště dobře, a to sice lišákovi jménem Teardrop (tým měl alespoň za to, že šlo o samce), jenž v první fázi experimentu překonal svůj strach, a v dalších dvou fázích se již činil. Ve třetí fázi, kdy byl nucen zatahat jen za jeden provaz, skutečně nejednou využil svého obrovského intelektu. Podle Gillian byl tento lišák nedospělým zvířetem narozeným na jaře stejného roku, a stejně jako další subadulti, i on v podzimním období opustil své rodné teritorium a začal si hledat nové (některé liščí samice ještě svůj první podzim tráví v původním teritoriu, ale ne všechny). K Gillian se přidal Chris Packham, aby Teadropovy výkony okomentoval. Nejzajímavější fází experimentu byl tzv. cross-strings, tedy překřížená lana. Šelma musela odhadnout, za které z lan zatáhnout, aby se dostala k potravě, umístěné tak trochu jinde, než kde by ji čekala. Tuto část experimentu nejsou schopni vyřešit domácí psi. Bylo tedy otázkou, zda se Teardropovi podaří oříšek rozlousknout. Nejprve lišák vůbec netušil, jak se kuřecího masa zmocnit. Po několika neúspěšných pokusech se však naučil, za co tahat, a ještě několikrát se té samé noci vrátil, aby se nasytil. O to zajímavější pro tým bylo, že problém vyřešil jiným způsobem, než čekali. Po několik dalších večerů se Teadrop vracel do stejné zahrady, a tým si položil zásadní otázku: "Učí se lišák vůbec něco nového?" Nadělal totiž příliš mnoho chyb. V určitou chvíli začal být pokusem příliš frustrován, a box trochu poničil. Chris s ním zcela soucítí, a ví, jaké to je nebýt schopen dostat se dál než do sedmadvacátého levelu. Teadrop se kuřecího masa za všechny ty večery pokusil zmocnit sedmnáctkrát, z toho dvanáctkrát neuspěl. Z posledních devíti pokusů bylo neúspěšných osm. Lišky tedy zřejmě mají potenciál problém se zkříženými provazy vyřešit, a jsou možná malinko úspěšnější, než naši psí přátelé, ale i tak je to na ně trochu moc. Platí nicméně, že volně žijící psovití řeší problémy lépe, než ti domácí. Australští dingové mají rozhodně větší intelekt. A jak nás Chris upozorňuje, psi byli zkrátka vyšlechtěni tak, aby vzhlíželi ke svým páníčkům, paničkám a všem dalším opatrovatelům, a postrádají laterální myšlení, kvůli čemuž povětšinou nejsou při řešení problémů kreativní. Tímto způsobem myšlení se však nemohl chlubit ani Teadrop, neboť v nadpoloviční většině případů nedokázal vypočítat, s jakou miskou s kuřetem je vlastně ten který provaz spojen.

Klip ze čtvrté epizody naučného pořadu Autumnwatch 2017 od BBC Studios Natural History Unit, vysílaného živě na podzim roku 2017 na televizní stanici BBC Two.

Random Bird #17: Kukačka východoaustralská

Vědecký název: Cacomantis flabelliformis,

Rozšíření: Nová Guinea, Austrálie, Fidži, Nová Kaledonie, Nový Zéland, Šalomounovy ostrovy, Vanuatu,

Velikost: délka 25 až 27 cm.

Jeden z deseti druhů kukaček rodu Cacomantis, který byl formálně popsán německým přírodovědcem Solomonem Müllerem roku 1843. Tento konkrétní druh byl nicméně popsán už o dvaačtyřicet let dříve jako zástupce jiného rodu. Kukačka východoaustralská je doma v lesích mírného pásma, v tropických a subtropických mangrovových lesích, jakož i lesích vlhkých horských. Na území Austrálie se skutečně vyskytuje hlavně na východě, ale její české druhové přízvisko je přece jen trochu zavádějící; přes Severní teritorium totiž areál rozšíření tohoto ptáka zasahuje až do Západní Austrálie, konkrétně k břehům Žraločí zátoky. Kromě toho je k nalezení i v Jižní Austrálii, na Eyreově poloostrově, a dále na ostrově Tasmánie. Co se jídelníčku této kukačky týče, je poměrně pestrý; živí se drobnými obratlovci (včetně mláďat jiných druhů ptáků) i bezobratlými, a kromě nich i semeny rostlin. Rozmnožuje se v období od července do ledna, tedy od začátku zimy do začátku léta na jižní polokouli. Stejně jako jiné druhy kukaček, i tato je hnízdním parazitem; do hnízda jiných ptáků za rozmnožovací sezónu naklade jediné vejce.

Zdroj obrázku:

New Zealand Birds Online

Zdroj informací:

Wikipedia

Všechno nejlepší Nigelu Marvenovi k 63. narozeninám!

Dnes, 27. listopadu 2023, slaví britský televizní producent a moderátor přírodopisných dokumentárních filmů Nigel Marven své 63. narozeniny! Jako dlouhodobý sledující jeho úctyhodné tvorby mu k nim přeji ze srdce vše nejlepší! Nigel Marven je dokumentární ikonou, srovnatelnou s Davidem Attenboroughem, Stevem Irwinem, Chrisem Packhamem nebo Stevem Backshallem. Za svou čtyři desítky let trvající kariéru poskytl nemalému množství diváků vhled do životů stovek a stovek zvířecích druhů, a posledních čtyřiadvacet let dokumentárními pořady provází a diváky s sebou bere na nezapomenutelná dobrodružství do exotických koutů světa za rozličnými druhy plazů, obojživelníků, ryb, paryb, ptáků, savců, bezobratlých a v případě několika pořadů i dávno vymřelých neptačích dinosaurů. Zcela jistě je jedné či dvěma generacím znám z Prehistorického parku (Prehistoric Park), šestidílné minisérie od Impossible Pictures z roku 2006. Znát jej však můžete také z Deseti nejnebezpečnějších hadů (Ten Deadliest Snakes with Nigel Marven), Neznámé Arktidy (Arctic Exposure with Nigel Marven) či Divokých Filipín (Wild Philippines) od jím dříve vlastněné společnosti Image Impact. V posledních letech nám Nigel představil zvířenu pěti středoamerických států v sérii Divoká Střední Amerika (Wild Central America), vyrobené společností Nigel Marven Productions. A ve své tvorbě neustává!

Nigel Marven v tradičním ománském oděvu. Takto jej uvidíme v úvodní sekvenci nového dokumentu, který vyjde příští rok! Fotografie z Marvenova twitterového účtu

Na konec letošního roku je naplánována premiéra filmu Divoká příroda Slovenska s Nigelem Marvenem (Wild Slovakia with Nigel Marven), o kterém vás jistě v blízké době budu nadále informovat. Od letošního léta také Nigel natáčí sérii o divočině Arabského poloostrova, která by měla vyjít příští rok na streamovací službě MagellanTV, přičemž sérii koprodukuje National Geographic. Zatím se Nigel nechal na svém twitterovém účtu znát, že natočil dokument o Ománu a o Saúdské Arábii; druhou jmenovanou zemi se svým malým štábem, včetně svého dlouhodobého spolupracovníka kameramana Mikea Hutchinsona, navštívil letos na podzim. Nezávislý dokument o miocénní fauně Nebrasky s názvem Forgotten Bloodlines: Agate od Maxe Bellomia, ke kterému Nigel nahrál hlasový komentář v covidovém lockdownu, zatím nemá stanovené datum premiéry, nicméně odhaduji, že bude uveden až s rokem 2025. Nigel také nadále spolupracuje s tvůrcem minecraftovských addonů CompyCraft na sérii herních doplňků podle speciálů k Putování s dinosaury (Walking with Dinosaurs), ve kterých vystupoval na začátku prvního desetiletí tohoto století. Claws: A Dinosaur Adventure with Nigel Marven, o kterém jsem na tento blog psal letos v srpnu, je nejnovějším přírůstkem na dlouhý seznam jeho tvorby. 

Ještě jednou přeji Nigelu Marvenovi vše nejlepší k dnešním narozeninám! Přeji mu také hodně dalších dobrodružství, nemálo dalších zvířecích setkání, a ať jednoho dne zahlédne svého vytouženého levharta sněžného ve volné přírodě!

Dopady změny klimatu na zvířecí druhy: Liolaemus montanezi

V první části série Dopady změny klimatu na zvířecí druhy jsem se věnoval strnadcům rodu Ammospiza, a ve druhé části pak na sledě tichomořského (Clupea pallasii). Třetí část tohoto projektu bude zaměřena na leguána druhu Liolaemus montanezi. 

Změna klimatu, nebo přesněji klimatická krize, má celou řadu důsledků, z nichž některé jsou velmi signifikantní, jiné méně. Mění se počasí, nastává více požárů, některé části světa se oteplují, v jiných se teplota snižuje. Má za následek záplavy, na lokální úrovni ovlivňuje zemědělství, na globální úrovni průměrnou teplotu naší planety. A přispívá také k zániku druhů. Je spojena s krizí biodiverzity, s 6. velkým vymíráním v historii Země. S vymíráním, ke kterému dochází v tuto chvíli, kdy čtete tento článek. Od počátku průmyslové revoluce se množství skleníkových plynů v atmosféře kalamiticky zvýšilo. Fosilní kapitalismus, zatěžující naši zemskou komunitou více, než ji zatížil asteroid zodpovědný za vyhynutí dinosaurů před 66 miliony roky, drasticky proměnil tuto planetu – jedinou, o které s jistotou víme, že hostuje rozvinutý, rozmanitý život - za poslední ani ne dvě stovky let. A díky vědě víme o tom, že s některými druhy zvířat už se nikdy nesetkáme právě kvůli antropogenní změně klimatu. Tvorové, o kterých budete číst, mohou jednoho dne skončit na seznamu vyhynulých. Čas utíká, a jejich existence je v sázce, na které se s naším systémem nedomluvili.

Druh: Liolaemus montanezi

Český název: neexistuje

Výskyt: středozápad Argentiny

Stav ohrožení: neznámý (chybí údaje)

Důsledek klimatické změny zodpovědný za jejich ohrožení: sucho, méně dešťových srážek, změna přirozeného prostředí; pro tento konkrétní druh však nemusí být tolik vážné

Leguán Liolaemus montanezi. Fotografie z webu TreatmentBank

Liolaemus montanezi je jedním z dvou až tří stovek druhů leguánů z rodu Liolaemus (anglická Wikipedie s odkazem na článek Melisy Olave a jejích kolegů z roku 2011 uvádí "přes 225 druhů", web BioLib.cz má pak v záznamu 295 druhů). Ten patří do čeledi leguánů horských (Liolaemidae), zahrnující tři rody (jeden o nejméně dvaapadesáti druzích a ještě další o jednom druhu), a byl zaveden už roku 1834. L. montanezi byl popsán v roce 2006 Mariem R. Cabrerou a Juliem C. Monguillotem na základě typového exempláře z Parque Nacional San Guillermo v západoargentinské provincii San Juan. Tito vědci rozpoznali, že L. montanezi patří do komplexu druhu Liolaemus darwinii (onen druh byl mimochodem popsán v roce 1843, tehdy sice jako zástupce rodu Proctotretus, ale vždy svým druhovým přízviskem ctil významného britského přírodovědce a muže, který popsal proces přírodního výběru). 

Cabrera a Monguillot ve formálním popisu tohoto druhu uvádějí, že znaky, kterými se liší od ostatních, jsou například napluchiny zvětšených šupin na stehnech samců i samic nebo dvanáct až třináct párů tmavých skvrn na zádech samců. Zádové šupiny a šupiny zadních končetin jsou kýlnaté, středem každé z nich tedy prochází vyvýšenina, díky níž jsou šupiny na dotyk hrubé. Ocas je u L. montanezi, podobně jako u mnoha jiných ještěrů, velice dlouhý, a zabírá více polovinu celkové tělesné délky (64 až 66 %). Tělesná délka od špičky čenichu po kloaku se rovná 6,5 centimetrům. Typový exemplář - tedy exemplář, na základě něhož Cabrera a Monguillot tento druh popsali - byl samcem o délce 5,8 centimetru s 11,1 centimetru dlouhým, nezregenerovaným ocasem. Ocas samotný je u L. montanezi v průřezu polokruhovitý. Na bocích mají tito malí leguáni převislou kůži, a celkové tělesné zbarvení odpovídá narudle hnědé s černými a bílými vzory.

Od roku 2006, kdy formální popis tohoto ještěra vyšel ve vědeckém časopise Zootaxa, nebylo stále zjištěno, jak na tom je, co se týče velikosti jeho populace. Na Červeném seznamu IUCN je tedy veden v kategorii Data Deficient (chybí data). Jde o druh známý z velmi malého počtu exemplářů, pocházejících pouze z již zmíněné provincie San Juan v západní části Argentiny. L. montanezi žije v oblasti centrálních And, v nadmořské výšce kolem 2300 metrů v suchých, křovinatých oblastech fytoregionu Monte, jemuž dominují kacibovité rostlina Larrea divaricata a Bulnesia retama, a také naditec Prosopis alpataco z čeledi bobovitých. Leguáni se často pohybují a vyhřívají na kamenitém štěrku.

V důsledku změny klimatu je ohroženo přirozené prostředí nemalého množství druhů ještěrů. Liolaemus montanezi však nemusí být nutně jedním z nich. Změnu klimatu a její antropogenní přičinění nelze popřít (aneb jak Mezinárodní panel pro změnu klimatu v poslední zprávě zdrženlivě uvádí, je "velmi pravděpodobné", že lidská činnost v ní hraje roli), a je třeba zjišťovat, jaké dopady tento fenomén má a bude mít na žijící druhy. Na příkladu tohoto plaza si ukážeme, že osud ne všech druhů je zatím úplně jistý, a že některé mohou být ovliněny méně než jiné.

Příbuzný druh Liolaemus shehuen, formálně popsaný v roce 2012, též z Argentiny. Fotografie z webu TreatmentBank

V červenci 2021 vyšel ve vědeckém časopise Science Reports článek Julia Alejandra Laspiura a jeho kolegů, kteří se zabývali zranitelností leguána druhu L. montanezi vůči změně klimatu. V terénu, konkrétně severozápadně od soutoku argentinských řek Blanco a La Palca, odchytili 21 exemplářů tohoto malého leguána, a změřili tělesnou teplotu každého z nich. Změřili také mikroenvironmentální teplotu v místech odchytu každého ještěra, přičemž jeden centimetr nad zemský povrch umístili přístroj na zaznamenání této teploty a také na zaznamenání vlhkosti, a pomocí amemometru změřili rychlost větru. Pomocí trubkových PVC modelů v místech leguání aktivity determinovali časoprostorovou heterogenitu mikroenvironmentálních teplot pro termoregulaci, a to vždy jednou za pět minut po celou dobu ještěří aktivity od 8 hodin ráno do 19 hodin večer (L. montanezi je druhem diurnálním, tedy aktivním za bílého dne). Právě o termuregulaci ještěrů ve výzkumu šlo, neboť s měnícím se klimatem se podmínky pro jejich zahřívání (jsou to tvorové závislí na teplotě okolního prostředí) budou měnit též.

Odchycení leguáni byli umístěni do laboratoře, a dva dny po přemístění z terénu na nich byly provedeny pokusy v teráriích s písečným substrátem. Preferovanou tělesnou teplotu a efektivitu termoregulace ještěrů zkoumali vědci s užitím termálního gradientu produkovaného stowattovým svítidlem, přičemž každých zhruba pět minut byla změřena vnitřní teplota zvířete uvnitř jeho kloaky. Takto výzkumníci sbírali data po dobu tří hodin u každého jedince. Dále bylo třeba zjistit termální toleranci zvířat, tedy jakou teplotu jsou ještě schopni snést. Po ochlazení v ledničce, během kterého se každý z leguánů položil na záda, byli v teráriu zahřívání stopadesátiwattovým svítidlem vydávajícím teplo 0,7°C každých deset sekund. Získaná data pak byla použita při výpočtu Warming Tolerance indexu, aby tak výzkumníci zjistili, jaké environmentální teploty jsou pro ještěry zničující a smrtící. 

Scenérie z argentinského fytoregionu Monte, domoviny leguána Liolaemus montanezi. Fotografie z blogu Pangea

Výsledkem bylo zjištění, že preferovaná tělesnou teplota L. montanezi se pohybuje okolo 37°C. V období pozdního jara se tito ještěři v poledne skrývají pod listy rostlin Bulnesia retama a Larrea divaricata, aby se nepřehřáli (to, že je organismus ektotermní, ani náhodou neznamená, že není náchylný k přehřátí). Prostory zastíněné listy těchto rostlin jsou chladnější, a v nejteplejších hodinách dne tedy působí jako zmírňovače horka. V rámci svého devítihodinové akvitity vykazují tito plazi časovou a prostorovou flexibilitu ve využívání různých mikrohabitatů. Dehydraci a přehřátí se brání využíváním jiných typů mikroprostředí. Ve svém článku Laspiur a jeho kolegové dále uvádějí, že hlavní mechanismem ztráty tělesné teploty je u těchto ještěrů konvekce (proudění) spíše než radiace (vyzáření) nebo kondukce (vedení), což souvisí s tím, že zkoumaná populace žije v náplavové oblasti na západním okraji řeky Blanco v otevřené rokli se strmými svahy, vedoucí k otevřenému koridoru. 

Je důležité si uvědomit, že východní část And, včetně oblasti obývané tímto ještěrem, bude v budoucnu postižena výraznějšími teplotními změnami. Výzkum Vincenteho Barrose a jeho kolegů, kterým byl v roce 2015 publikován článek ve Wiley Interdisciplinary Reviews: Climate Change, poukázal na to, že tento region se v blízké budoucnosti bude setkávat s menším množstvím dešťových srážek a většími suchy, a pochopitelně s nimi související změnou životního prostředí. Teplotní stres bude mít negativní vliv na růst rostlin, a pro rostliny i živočichy bude v oblasti méně vody. Mikroendemické druhy, jako je právě leguán L. montanezi, mohou být v budoucnu těmito změnami dosti ovlivněny. Závěrem výzkumu Lapiura a jeho kolegů však je, že podle dostupných dat by mikroprostředí obývaná tímto konkrétním druhem měla do roku 2070 vydržet ve více či méně nezměněné podobě (počítá-li se s klimatickým scénářem RCP 8.5, který je poněkud "katastrofičtější"). Niva jižně od současného výskytiště těchto jezerů by pro ně měla být v budoucnu dobrým útočištěm. Barros a jeho spolupracovníci nicméně předpokládají, že ono území bude mezi lety 2081 a 2100 postiženo zvýšeným množstvím dešťových srážek. V žádném případě to tedy neznamená, že leguáni L. montanezi jsou v bezpečí navždy. 

Mapa současného areálu výskytu leguána Liolaemus montanezi (vlevo) a vhodnost prostředí pro tento druh v roce 2070 za klimatického scénáře RCP 8.5 (čím teplejší barva, tím méně vhodné prostředí). Obrázek z článku Laspiura a jeho kolegů (pro odkaz viz níže)

Článek Nory Ruth Ibargüengoytíe a jejích kolegů z října 2021, publikovaný v časopise Evolution, se zabýval dopady environmentálních změn na různé druhy leguánů z čeledi Liolaemidae, včetně druhu L. montanezi. Závěrem výzkumu v podstatě bylo, že oteplování budou lépe přizpůsobeny živorodé druhy těchto leguánů, a ty vejcorodé budou znevýhodněny. Nárůst teplot v příštích 50 až 80 letech má způsobit vyhynutí nemálo vejcorodých druhů. Lapiur a jeho kolegové nicméně nepředpokládali, že by L. montanezi do roku 2070 vyhynul. Problémem může být nedostatek dat, co se velikosti populace tohoto ještěra týče, a v budoucnu s více zjištěními mohou být provedeny další studie. V případě tohoto leguána je vše zatím nejisté. Změna klimatu a s ní související změna jeho přirozeného prostředí se ho asi do značné míry týkat bude, ale o konkrétních dopadech těchto změn na něj se toho zatím moc neví.

Zdroje informací:

Vulnerability to climate change of a microendemic lizard species from the central Andes (Science Reports)

Looking at the past to infer into the future: Thermal traits track environmental change in Liolaemidae (Evolution)

Liolaemus montanezi, Cabrera, Mario R. & Monguillot, Julio C., 2006 (TreatmentBank)

A new Andean species of Liolaemus of the darwinii Complex (Reptilia: Iguanidae) (Zootaxa)

Liolaemus montanezi (IUCN Red List)

Climate change in Argentina: Trends, projections, impacts and adaptation (Wiley Interdisciplinary Reviews: Climate Change)

Random Bird #16: Husice orinocká

Vědecký název: Neochen jubata,

Velikost: délka 61 až 76 cm, rozpětí křídel 114 až 127 cm, hmotnost 1,3 až 1,8 kg,

Výskyt: severní část Jižní Ameriky.

Husice orinocká je jediným žijícím druhem rodu Neochen, který však zahrnuje ještě tři vyhynulé druhy ze středního pleistocénu až raného holocénu. Je k nalezení na území většiny jihoamerických států s výjimkou Uruguaye, Chile, Francouzské Guiany a Surinamu; její domovinou je nicméně severní polovina kontinentu, takže svým areálem třeba do Argentiny zasahuje jen málo. V období dešťů je doma ve vlhkých travnatých oblastech a na okrajích sladkovodních mokřadů, v období sucha je k zastižení i v jezerech vzniklých z meandrujících řek (ve tvaru U) v Amazonské pánvi. Po celý rok se s ní lze setkat ve venezuelských Llanos, nemigruje zřejmě i část bolívijské populace. Husice orinocké z Peru se však přesouvají do západní Brazílie. Období rozmnožování u těchto ptáků nastává různě, v závislosti na podmínkách v té které části Jižní Ameriky. Pod rovníkem tito ptáci hnízdí ve více či méně suchém období od dubna do listopadu, každopádně ve venezuelských Llanos začínají hnízdit až v červenci, a končí záhy v srpnu. Vejce kladou do dutin v kmenech stromů, za které je většinou zodpovědné hnití dřeva; nikoli do hnízdních dutin jiných ptačích druhů. Během rozmnžovací sezóny jsou husice orinocké dosti teritoriální, a na rok vytvářejí páry silné pouto, jež se však později rozpadne. Samci chrání samice při inkubaci vajec. Husice orinocké jsou býložravé, živí se hlavně listy a semeny trav, ale čas od času si dají i nějaké vodní řasy. Potravu vyhledávají jak ve dne, tak v noci. Nebezpečím jsou pro tyto ptáky třeba toxoplasmy, se kterými přicházejí migrující populace do styku v polích, kde se zastavují a kde si při cestě hledají potravu. Od roku 2016 je husice orinocká na Červeném seznamu IUCN vedena jako druh téměř ohrožený; velikost populace byla odhadnuta na 20 000 až 25 000 jedinců. 

Zdroj obrázku:

Passarinhado

Zdroj informací:

Wikipedia

IUCN Red List

Obrázek týdne 24. 11. 2023

Máme poslední listopadový pátek, den poté, co sociální sítě zaplavily připomínky svátku Díkuvzdání, který slaví v Americe - naprosto nechutném svátku oslavujícím rasistickou genocidu a násilnou kolonizaci zemí původních obyvatel severoamerického kontinentu, a rovněž tak svátku, kterému bychom mohli říkat Den vraždy krocanů (podle Food Empowerment Project je jich každoročně kvůli Díkuvzdání zabito 46 milionů). Musím říci, že jsem tím pořád poměrně znechucený, a tak velmi rád svou pozornost - i tu vaši - přeorientuji na další Obrázek týdne, jenž je opět paleoartem. Tato nádherná malba je dílem umělce Hodari Shadowalker. Mě se tedy rozhodně dost líbí, co na tento obraz říkáte vy?

Popisek k obrázku: Velký krátkočelý medvěd Arctotherium wingei je uprostřed noci konfrontován jaguárem (Panthera onca) na suché pláňce nedaleko jezírka. Obě šelmy se očima vzájemně poměřují, a jsou připraveny na nejhorší. Medvěd otevírá tlamu, a z ní se s odporným dechem dere až kručivý varovný zvuk. Jaguár snižuje hlavu, avšak ne nutně do submisivní pozice. Po chvíli jistě vycení zuby, a začne vrčet, připraven vyskočit. Velcí predátoři, jako jsou tito dva, se sobě obvykle vyjímají. Těžko říci, co je dnes v noci přivedlo do kontaktu, ale kdyby měli tu možnost, jistě by se této konfrontaci snažili zamezit. Je také možné, že spolu vůbec bojovat nebudou, a po krátkém zavrčení si zase zkrátka každý půjde za svým. Arctotherium wingei bylo dva metry dlouhým, v kohoutku 120 centimetrů vysokým a více než 250 kilogramů vážícím medvědem, který je znám z pleistocénu Venezuely, a jenž pravděpodobně při své migraci na sever dosáhl až poloostrova Yucatán v Mexiku. Jeho pozůstatky byly objeveny v zatopené jeskyni Hoyo Negro, a původně byly považovány za ostatky jaguára. Jaguáři na rozdíl od arctotherií žijí dodnes, byť ani náhodou nejsou tak hojní jako dříve, a ze severní části svého původního areálu rozšíření byli více či méně vytlačeni; na Yucatán se dnes vracejí díky ochranářské pomoci. Tato scéna se odehrává před 15 000 roky na aridních pláních Yucatánu, dnes zarostlého tropickou vegetací.

Možná si vzpomínáte na můj článek o vyhynulé kočkovité šelmě Panthera balamoides z července 2020 (ač pochybuji, že si pamatujete, kdy vyšel), jež je také známa z pleistocénu Yucatánského poloostrova. Velkých šelem tam před více než 10 000 roky žilo více.

V nejbližší době bych rád vydal třetí část Dopadů změny klimatu na zvířecí druhy. Dále se do konce měsíce dočkáte ještě jednoho videa z Autumnwatch 2017, tentokrát z jeho poslední epizody. Také bych se ještě rád pověnoval jisté paleozoologické novince, ale uvidíme, zda se k napsání o ní vůbec dostanu. Každopádně pro vás program mám i na příští dny až týdny, a to ještě netušíte (anebo možná už tušíte?) jakou divokou jízdu pro vás chystám na poslední měsíc roku. A ano, krve bude dost.

Užijte si zbytek dnešního dne i víkend, pokud možno vyražte ven, zajděte do kina na The Marvels (pokud jste tak ještě neučinili) nebo si pusťte některý z nových přírodopisných dokumentů, o kterých jsem nedávno psal (proč nezkusit první díl Planet Earth III?). Další Obrázek týdne zase za týden!

Patranomodon

Patranomodon ("otec anomodontů") je rod savcovitého plaza z kladu Therapsida a podřádu Anomodontia, který žil ve středním až svrchím permu, a jenž je znám na základě fosilních pozůstatků nalezených v Jihoafrické republice, a zřejmě také v Číně, Indii a na území Evropy. Zahrnuje jediný rod, a to je P. nyaphulii. Ten v roce 1990 popsali paleontologové Sean Modesto a Bruce Rubidge, přičemž typovým exemplářem byla lebka z biozóny fosilií Eodicynodon Assemblage Zone v souvrství Abrahamskraal, jež tvoří nejnižší část Beaufort Group, jedné ze tří hlavních dubdivizí pánve Karoo. Holotyp sestával z pravé poloviny lebky, nicméně ne všechny kosti v ní byly dobře zachovalé; třeba pterygoid (patrová kost) byl extrémně tenký, a tak se ho autorům popisu při práci v laboratoři nepodařilo dokonale vypreparovat, aniž by kousky kosti neostranili. Nejvíce fosilních pozůstatků patranomodona bylo od té doby nalezeno v jihoafrické provincii Východní Kapsko, nicméně další pozůstatky pravděpodobně patřící přinejmenším k tomuto rodu byly objeveny i v již výše uvedených, dalších částech světa. Typový exemplář byl nalezen jihoafrickým lovcem fosilií a paleontologem Johnem Nyaphulim, který dlouho působil jako preparátor zkamenělin v Bloemfonteinském přírodovědném muzeu. Modesto a Rubidge dali zvířeti druhové přízvisko na jeho počest. Patranomodon nyaphulii nebyl žádný obr. Měřil jen asi 30 centimetrů, to je jedna stopa, a byl tedy skutečně malým zvířetem, velikostně porovnatelným s nejmenšími z dnešních varanů žijících v Austrálii. Byl docela robustně stavěný, ostatně jako spousta jiných anomodontů, a jednalo se o býložravce spásajícího velmi nízko rostoucí vegetaci. Zuby měl zformovány tak, aby mohl svou rostlinnou potravu rozmačkat. Anomodonti jižní polokoule (pozdější Gondwany) byli v mnoha případech býložraví (to platí třeba i o rodu Anomocephalus, též známém ze středního permu pánve Karoo), někteří severněji se vyskytující zástupci této skupiny ale byli možná i všežraví (třeba Otsheria ze středního permu Ruska, nicméně i ta mohla být herbivorem). Na rozdíl od ostatních anomodontů měl Paranomodon kratší obličej.  Jedním z nepřátel patranomodona mohl být masožravý Australosyodon, dinocephalián z čeledi Anteosauridae o celkové délce 1,8 metru, s výraznými horními špičáky doslova vylézajícími ven z čelistí. Dalšími tvory, se kterými Patranomodon sdílel svou domovinu na území dnešní JAR před asi 265 miliony let (ve wordu, šestém stupni permu), byli třeba býložravý dicynodont Eodicynodon, dravý therocephalián Glanosuchus a jeho blízký příbuzný Ictidosaurus nebo jakýsi dosud nepojmenovaný gorgonopsid ze stejné fosilní biozóny. Většina hornin z Beaufort Group jsou fluviální sedimenty, které prozrazují, že patranomodonova domovina byla v podstatě zaplavená. Ve středním až pozdním permu docházelo ke stagnaci mokřadů a možná i velkým vymíráním ještě před oným čtvrtým masovým vymíráním, ke kterému došlo na hranici prvohor a druhohor. 

Popis tohoto zvířete naleznete na anglické Wikipedii a na webu Prehistoric Wildlife. Kromě těchto webů bylo pro napsání tohoto příspěvku čerpáno i z Modestova a Rubidgeho popisu patranomodona z roku 1990. Autorem přiloženého obrázku je WillemSvdMerwe.

Příště Parahughmilleria!

Autumnwatch 2017 - Žížaly s Emmou Sherlock a Martinem Hughes-Gamesem

Žížaly s Emmou Sherlock a Martinem Hughes-Gamesem. Moderátor a veteránský filmař přírody Martin Hughes-Games spolu s členy týmu Autumnwatch strávil celý den hledáním žížal, pro ekosystémy nesmírně důležitých mnohoštětinatců (Polychaeta), bez kterých by náš svět vůbec nemohl fungovat. Vyzkoušel přitom několik metod, třeba twaning; vibrace vidlí mají žížaly vylákat na povrch. Příliš se mu to však nedařilo. Tým nicméně pár žížal našel, a nalezl také někoho, kdo Martinovi a divákům o těchto tvorech může říci více - Emmu Sherlock, kurátorku expozice Free-living worms v londýnském Přírodovědném muzeu a předsedkyni společnosti Earth Worm Society of Britain. Pro začátek nám Emma sdělí, že britské ostrovy se mohou pochlubit 29 druhy žížal. Vysvětlí nám také, proč pohyb nástroje zabodnutého do půdy žížaly láká na povrch; velké množství vibrací je vede k přesvědčení, že je nablízku predátor, třeba krtek, a tak se před ním snaží uprchnout. První žížalou z malinké sbírky, kterou nám Emma ukáže, je žížala obecná (Lumbricus terrestris), anglicky nazývaná "night crawler". Jedná se o druh, který běžně na povrch zavítává, a typická je pro něj zploštělá druhá polovina těla. Na povrch obvykle vylézá za listy, jež si pak stahuje zase dolů do hlíny, a požírá je tam. Ven se nicméně dostává jen přední polovina těla, ta "typicky žížalí", kdežto zploštělý "ocas" s hrubými chloupky zůstává pevně zasunut v hlíně. V případě ohrožení stačí malá kontrakce, a přední polovina těla je rychle stažena pod povrch. Další v pořadí je jedna z těch obvyklých kompostových žížal. Emma nám řekne, že se živí tuhou organickou potravou; právě pro tyto žížaly byste na kompost měli dávat úlomky skořápek vajec, jež si pak žížaly stáhnou pod povrch, zkonzumují je, a skořápky jim pomohou s trávením. Nakonec nám Emma ukáže vzácné návštěvníky na povrch, tzv. "soil feeders", jež tráví naprostou většinu života hrabáním v půdě. Na rozdíl od žížaly obecné, jež si vytváří vertikální tunely, tyto žížaly si staví horizontální chodbičky, a to skutečně desítky centimetrů pod zemským povrchem. Martin je Emminým entuziasmem tolik unešen, že na ni hned směřuje dotaz o zapojení do Earth Worm Society of Britain! 

Klip ze třetí epizody vzdělávacího pořadu Autumnwatch 2017 z dílny BBC Studios Natural History Unit, vysílaného živě na podzim před šesti roky na kanálu BBC Two.

K Transgender Awareness Week 2023!

Vzhledem k tomu, že jsem celý minulý týden (vyjma Obrázku týdne) věnoval spisovateli a anarchistovi Alanu Moorovi a jeho méně známým (a nejen literárním) dílům, unikla mi možnost upozornit vás, vážení čtenáři, na letošní Týden povědomí o transgenderu. Hodlám to tedy napravit tímto pozdějším, kraťoučkým příspěvkem. 

Dilophosaurus v barvách trans vlajky. Autor: A humanoid trash fire

Transgender Awareness Week letos probíhal ve dnech 13. až 19. listopadu. Jedná se o týdenní kampaň, jejímž cílem je rozšířit povědomí o trans lidech, jejich zkušenostech a životech, přičemž každý rok směřuje ke Dni památky transgender osob, jenž slavíme 20. listopadu. Cílem Dne památky transgender osob je pak připomenout si oběti transfobního násilí. 

Naši trans přátelé čelí neustále útokům ze strany nechápavých, agresivních, frustrovaných a nesnášenlivých jedinců, neschopných přijmout fakt, že lidé jsou rozmanití. Žádné předsudečné násilí, nadávky a urážky směrované k trans lidem ze stran transfobních politiků, ultrakonzervativních genderových esencialistů, fašistů a podobných nelidů nemohou být ospravedlněny. Já, autor blogu Blogorgonopsid, podporuji práva trans lidí, o čemž se ostatně nechávám znát i v menu této stránky! Ti, kteří se o práva trans lidí nezajímají, nemusí nutně tušit, že chce-li v České republice některý z našich trans přátel podstoupit chirurgickou změnu pohlaví, nařizuje zákon, aby byl sterilizován. Dokonce ani v Polsku, které je sto let za opicemi, a kde nepřátelství ultrakonzervativců a klerofašistů nabývá ještě větší magnitudy, než v ČR, neexistuje zákon, který by trans osoby v případě podstoupení tranzice nutil ke sterilizaci. Je třeba prosadit změnu. Je třeba stavět se za naše trans kamarády a kamarádky, a vytvořit pro ně - a pro nás všechny - lepší svět. A to je v našich kolektivních silách.

Trans osoby potřebují větší vizibilitu. Americká webová stránka Trans Student Educational Resources nás v příspěvku z podzimu 2015 informuje o tom, že přes 58 % trans studentů v USA zažilo verbální útoky a ponižování ze strany svých spolužáků. Polovina trans lidí zažila útok nebo byla znásilněna svým romantickým partnerem. Trans BIPOC lidé, tedy lidé jiné než "bílé" barvy pleti, jsou šestkrát náchylnější k předsudečnému násilí ze strany policie. A jeden z pěti trans lidí zažil bezdomovectví, přičemž jeden z osmi byl vyhnán z domu právě kvůli své identitě. Neignorujme tato fakta. Každý člověk si zaslouží být přijat ostatními. Každý člověk si zaslouží dobrý život bez šikany, obtěžování a násilí. V současné době krajně pravicová média na naše trans přátele útočí, jako snad nikdy předtím. My se však nenecháme ovlivnit dezinformacemi! Trans lidé tu vždy byli, jsou a budou - a já je budu nadále podporovat.

Tento příspěvek si dovolím zakončit úvodním panelem 168. čísla komiksové série The Uncanny X-Men z počátku 80. let - z doby, kdy na svého času nejprodávanějším komiksu na světě pracovali scénárista Chris Claremont a kreslíř Paul Smith. Mutanti od Marvel Comics byli vždy mými oblíbenci, neboť se nabízeli jako metafora pro různé skupiny utlačovaných v našem reálném světě. A věřte mi, Kitty Pryde (stejně jako naprostá většina marvelovských superhrdinů) by toto opravdu řekla. And no, she's not going through a phase.

Trans práva jsou lidská práva! Kresba od Paula Smithe, upravil Jonathan Loves X-Men

Ode mne je to tu tedy opožděně, ale zpětně všem návštěvníkům tohoto blogu i podporovatelům práv trans osob přeji hezký Transgender Awareness Week. Příští rok snad stihnu napsat příspěvek na toto téma na čas. Rozšíření povědomí však nikdy neškodí ani mimo oficiální rámec!

Nově popsaný Qianlong shouhu a jeho kožovitá vejce ze spodní jury Číny

O tom, jak se dinosauři rozmnožovali před počátkem křídy, se toho ví docela málo. Vejce neptačích dinosaurů z prvních dvou útvarů mezozoika jsou totiž ve fosilním záznamu dosti méně častá, než vejce jejich následovníků z posledního útvaru druhohor. Je tedy velmi potěšující, že jeden čerstvě popsaný zástupce podřádu Sauropodomorpha z Číny poskytuje paleontologům vhled do způsobu rozmnožování starších dinosaurů. Ale popořádku. 9. října 2023 byl v odborném časopise National Science Review publikován článek Fenglu Hana z Čínské univerzity geověd ve Wuhanu a jeho kolegů, kteří v něm popsali nový dinosauří druh Qianlong shouhu. Učinili tak na základě částečně zachovalé kostry a neúplné lebky, jež se nacházela asi třicet metrů západně od ní, přičemž exemplář pochází z lokality Zhuanpo v provincii Kuej-čou v jihozápadní Číně. Kromě kostry a k ní s největší pravděpodobní patřící lebky bylo nalezeno ještě pět snůšek vajec tohoto dinosaura, jež obsahují embrya - kostřičky vyvíjejících se, nevylíhnutých mláďat. Dle uzavřených neurocentrálních švů na obratlech exempláře Han a jeho kolegové usoudili, že nalezená kostra patří dospělci. Všechny fosilie jsou v současné době umístěny ve sbírkách Provinciálního muzea v Kej-čou, jež se nachází ve městě Kuej-jang. Celý druhový název Qianlong shouhu, který zvířeti dali, znamená v překladu do češtiny "střežící drak z Kuej-čou", přičemž samozřejmě odkazuje na to, že kostra patřila dinosaurovi, jenž zřejmě opatroval hnízda. Qianlong byl asi šest metrů dlouhý a vážil jednu tunu. Allometrická analýza dospělce ve srovnání s embryi prokázala, že v dospělosti byl tento tvor zřejmě bipední, tedy kráčel pouze po zadních, ovšem po vylíhnutí z vejce byli malí qianlongové kvadrupední, chodili tedy po všech čtyřech. Z nálezu vyplývá, že tito sauropodomorfové vytvářeli hnízdní kolonie, podobně jako jihoafrické rody Massospondylus a Mussaurus. Všech pět snůšek se nacházelo na území o více či méně 15 čtverečních metrech, přičemž jednotlivá hnízda od sebe byla vzdálena jeden až tři metry. Qianlong žil ve spodní juře; nalezené fosilie jsou staré 193 až 200 milionů let.

Kostra dospělého exemplář Qianlong shouhu a jednoho z embryí z nalezených vajec. Obrázek z Wikimedia Commons

Vejce tohoto veleještěra byla obzvláště zajímavá. Pochopitelně měla vápenatou skořápku, ta však byla velice tenká - okolo nějakých 160 mikrometrů. Han a jeho kolegové v článku uvádějí, že nelze vyloučit zvětrávání skořápek, a že původně byly o něco tlustší. Dá se ale říci, že Qianlong kladl kožovitá vejce. Pro neznalce to může být trochu překvapivé, vždyť počítačově animovaní dinosauři v dokumentárnách pořadech a filmech běžně kladou vejce dosti podobná těm ptačím. Je však třeba si uvědomit, že vejce raných sauropodomorfů měla obecně slabou skořápku; v případě již zmíněného massospondyla od 80 po 100 mikrometrů, tedy ještě méně, než u qianlonga. Pozdější dinosauři skutečně kladli vejce s pevnější skořápkou, dosahující tloušťky 400 až 4750 mikrometrů. Za kožnatá vejce lze obvykle (jak to Han a jeho kolegové uvádějí) považovat vejce se skořápkou o tloušťce 70 až 200 mikrometrů. Skořápky vajec tohoto dinosaura nelze ani považovat za slabé, byly zkrátka kožovité, podobně jako u dnešních krokodýlů (se kterými jsou ostatně neptačí dinosauři a ptáci evolučně spřízněni, neboť společně tyto skupiny patří do kladu Archosauromorpha). Studie Hana a jeho kolegů dokazuje, že ranější členové skupiny Dinosauria měli vejce se slabou skořápkou, v některých případech dokonce kožovitá. Proč v průběhu vývoje této mimořádně úspěšné skupiny docházelo ke ztlušťování vaječné skořápky, to je otázkou. Největší změna v tomto směru nastala na počátku evoluce theropodů a bazálních ptáků, a projevila se hlavně u neptačích maniraptoranů. 

Zdroje informací pro tento příspěvek:

Exceptional Early Jurassic fossils with leathery eggs shed light on dinosaur reproductive biology (National Science Review)

Eggs of Earliest Dinosaurs Were Leathery, Fossils Show (Sci.News)

Méně známá díla Alana Moora: Big Numbers

Přináším poslední část série Méně známá díla Alana Moora, v rámci které už jsem psal o jeho komiksové antologii AARGH! a epické básni The Mirror of Love, rapu Mandrillifesto, písni Mr. A a jeho nezávislém časopisu Dodgem Logic. Alan, jeden z nejvýznamnějších britských spisovatelů posledních několika desítek let, včera oslavil své 70. narozeniny. Předtím, než se začnu ve svých příspěvcích věnovat dalším tématům, rád bych vám představil Alanův málo známý a především nikdy nedokončený grafický román Big Numbers.

V 80. letech minulého století se Alan Moore zapsal v mainstreamovém komiksovém průmyslu jako jeden z nejvlivnějších scénáristů, a jeho příběhy získaly obrovskou popularitu. Watchmen - Strážci, grafický román původně vydávaný jako dvanáctidílná maxisérie v letec 1986 a 1987, a následně V jako Vendeta, v obarvené desetidílné formě vydávaná v letech 1988 a 1989, se staly celosvětovými fenomény. Vydavatelství DC Comics však Alana zradilo, a jeho výtvory mu nikdy nebyly navráceny, aby je případně mohl použít v dalších svých dílech. A korporace Warner Bros. z Alanovy imaginace vydělala nechutné množství peněz, jež k němu nikdy nezamířily (kromě licenčních poplatů z filmů, jež však před produkcí filmového Constantina začal odmítat; původně chtěl, aby licenční poplatky poslané jemu byly distribuovány mezi kreslíři původních komiksů, ale po neshodami s nimi dnes požaduje, aby Warneři, prosáklí svým rasismem, peníze posílali hnutí Black Lives Matter). Úplný konec 80. let a počátek 90. let byl pro Alana, co se origiální tvorby týkalo, poměrně chudý. O to víc zdrcující bylo pro jeho čtenáře a jistě i pro něj samotného to, že jeho další velký grafický román, Big Numbers, nedostal šanci být dokončen. Z plánované, pětisetstránkové knihy vyšlo jen něco kolem padesáti stránek.

Devátá strana prvního čísla Big Numbers (1990)

Big Numbers byla plánovaná komiksová maxisérie o dvanácti číslech, kterou mělo vydávat Alanovo vlastní nakladatelství Mad Love, založené v roce 1988 za účelem publikace antologie AARGH! (Artists Against Rampant Government Homophobia). První komiksový sešit série Big Numbers zamířil na trh v dubnu 1990. Mezi tímto a druhým sešitem pak nastala menší časová prodleva, nakonec se však druhé číslo podařilo vydat v srpnu stejného roku. A to bylo vše. Big Numbers se náhle zcela ztratil. Přitom byly k vydání připravena ještě minimálně čísla 3 a 4. O devět roků později, na samém konci 20. století, vydal časopis Submedia prvních deset stran třetího čísla, ale série nepokračovala ani v onom magazínu. Z Big Numbers se stal jakýsi obskurní mýtus, jakýsi démon, kterého se Alanovi nepodařilo dobře vyvolat. Jeho pozdější tenze s celým komiksovým průmyslem jistě blokovala možnost, že by byla série dokončena o mnoho roků později, a dnes, když je Alan šťastný z toho, že toxický průmysl nadobro opustil, je jakákoli možnost dokončení ta tam. Přitom Big Numbers nebyl prvním případem, kdy se Alanovi nepodařilo sérii dokončit; V jako Vendeta byla zachráněna vydavatelstvím DC Comics na konci 80. let poté, co komiksový magazín Warrior v roce 1985 zanikl a příběh anarchistického revolucionáře skončil dosti předčasně (konkrétně teprve zjištěním Evey, kdo ji vlastně mučil). 

Na Big Numbers spolu s Alanem pracoval slavný kreslíř Bill Sienkiewitz, jenž v 80. letech proslul díky sérii The New Mutants of Marvel Comics, jež byla spin-offem tehdy nejprodávanějšího superhrdinského komiksu na trhu, a to sice The Uncanny X-Men; Nové mutanty také psal Chris Claremont. S Alanem již Bill pracoval na jednom příběhu ze sbírky AARGH!; pro její 36. a 37. stranu tehdy nakreslil malbu s názvem Claws (odkaz na Clause 28, což byl homofobní zákon, kterému se Alan vydáním této sbírky stavěl) s těly mrtvých lidí (Bill se tím snažil říci, že prosazení takového zákona samozřejmě způsobí nárůst násilí vůči queer lidem). Big Numbers se spolu tito dva komiksoví velikáni rozhodli odvyprávět novým způsobem (Alan si vždy rád hrál s různými rozloženími panelů na stránce). Konkrétně se dohodli na tom, že každá strana bude mít dvanáct obrázků (panelů), i když sem tam došlo k nějaké variaci (třeba devět nebo jedenáct). Billův styl byl fotorealistický, a Alan napsal scénář tak, aby příběh působil více jako film. Některé z Billových kreseb, třeba centrum města Hampton na dvanácté straně v prvním čísle, působí opravdu jako fotografie, a přitom zobrazují místa úplně fiktivní. Jako mnoho jiných britských komiksů své doby, i Big Numbers byl černobílý (na obarvení kreseb zkrátka nebyly peníze).

Příběh se odehrával ve fiktivním anglickém městě Hampton. Alanovým cílem bylo prozkoumat prostřednictvím této fikce socioekonomické dopady globalizace na malou britskou komunitu. Není jistě příliš překvapivé, že dominantním faktorem ve strádání postav příběhu byla ekonomická politika premiérky Margaret Thatcher, která se držela u moci neuvěřitelných jedenáct let, během nichž Británii a její obyvatele zcela zničila. Jako by toho nebylo dost, objevuje se na scéně veliká americká korporace, a kupuje obchodní centrum v Hamptonu. Lokálnost odchází, neoliberální kapitalismus se drápe k čím dál větší ekonomické moci, a to lidem v Hamptonu nemá nikterak ulevit. Co konkrétního se však mělo v plánovaných dvanácti číslech, na oněch plánovaných pěti stech stránkách udát, to se nikdy nedozvíme. První dvě čísla a deset stránek z čísla třetího totiž čtenáře svádějí k různým otázkám, očekáváním a predikcím, ale protože se Big Numbers setkal s publikačním neúspěchem, jeho příběh nejspíše zůstal pouze v Alanově hlavě, a možná by si na něj vzpomněl i Bill Sienkiewitz, ale zcela jistě neobdržel všechny scénáře. 

Obálka 2. čísla Big Numbers (1990)

Už v roce 2001 Alan prohlásil v rozhovoru pro Blather.net, že pochybuje o dokončení série. S trochou smutku o ní také řekl: "... mělo to být mistrovské dílo, opus magnum. Stále si myslím, že ty první dvě čísla patří mezi jedny z nejlepších komiksových děl té doby. Napsal jsem pět scénářů." Zbytek tedy opravdu zůstal v Alanově hlavě. S jeho názorem na Big Numbers souzním. Byl to komiks úplně jiný, než chudé napodobeniny Watchmenů, které tehdy mainstream vyplivával s cílem kapitalizovat na všemi požadované temnotě, a lišil se i od jeho vlastních děl z 80. let. Tehdy se kariérně zakořenil jako komiksový scénárista, ale jeho nejvýznamnější díla byla, přiznejme si to, buď o lidech v maskách anebo o různých nestvůrkách. Čtyřmi čísly a jednou povídkou se pověnoval Supermanovi, napsal dva komiksy o Batmanovi (kromě známého Batman: The Killing Joke ještě Mortal Clay z Batman Annual #11), dvě čísla Vigilante (vždy mě rozesměje, jak samozvance bojujícího proti zločinu nechává skutečnou hrdinkou, dealerkou heroinu, nazvat "náckem") a sedmadvacet čísel Bažináče (Swamp Thing). Ačkoli do těchto a mnoha dalších příběhů zanesl nemálo sociálních témat - drogy, různé pohledy na lásku a sex, komentáře k rasismu, sexismu a homofobii, americké čtenáře Bažináče dokonce tehdy naštval svým protizbraňovým příběhem; republikánští voliči mají své pistole příliš rádi, a rozzuřili se - všechny ty příběhy se nakonec týkaly fantasy postav. A V jako Vendeta byl příběh dystopický, byť samozřejmě s reálnými základy (a varující před fašismem). Big Numbers tedy představoval změnu. V tomto Alanově díle neměli být maskovaní samozvanci, revolucionáři, monstra z bažin nebo mimozemšťané. Měl to být příběh o lidech, o ekonomice, o skutečných dopadech thatcherovské politiky.

Přestože byl Alan za svou kariéru coby spisovatel velmi úspěšný, už se k Big Numbers nevrátil. Ne, že by se jednalo o propadák; svého času se prodalo 65 000 sešitů prvního čísla a 40 000 sešitů čísla druhého. Papír, na němž byl komiks vytištěný, byl vysoké kvality. Ale Billu Sienkiewitzovi trvalo příliš dlouho jej kreslit. Možná si spolu Alan a Bill naložili více, než dokázali unést. Po dvou číslech už Mad Love neměl prostředky, aby vydával další sešity. Big Numbers byl následně odkoupen vydavatelstvím Tundra Publishing, ale jak jsem již uvedl výše, třetí a čtvrté číslo, byť byly dokončeny, se už prostě vydání nedočkaly. Je to velká škoda. Big Numbers zůstává jedním z nejzajímavějších Alanových děl, ale pro svou nedokončenost také jedním z těch méně známých a nedoceněných.

Tímto končí série Méně známá díla Alana Moora, které jsem věnoval celý tento týden. Doufám, že jsem vás navnadil sáhnout po některém z Alanových děl, ať už jsou to jeho komiksy nebo jiná tvorba. Mohl bych zde psát o tunách jeho nedoceněné práce; každý mluví o Watchmenech, a je málo lidí, kteří je nečetli, ale díla jako právě Big Numbers patří podle mě k dospělejším a sofistikovanějším, a přitom je jim věnována tak malá pozornost! Alanovi k včerejším 70. narozeninám přeji ještě jednou vše nejlepší...

Alan Moore slaví 70. narozeniny!

"Anarchie má dvě tváře. Tvář tvůrce a tvář ničitele. Ničitelé boří říše. Vyčistí plátno z pouhé suti, na němž pak tvůrci mohou vystavět lepší svět. Jakmile je se sutí hotovo, další ničení je zbytečné. Takže... pryč s výbušninami. Pryč s našimi ničiteli. V našem lepším světě pro ně není místo.

Pozvedněme ale číši na všechny naše atentátníky. Na všechny naše bastardy, na ty nepěkné, kterým se nedá odpustit. Připijme na jejich zdraví... a pak se už s nimi nebudeme vídat."

V

Dnes, 18. listopadu 2023, slaví britský spisovatel, anarchista, okultista a čaroděj Alan Moore své 70. narozeniny! Mysl tak silná, že rozmetala vesmír, který jsme znali, a ve spojení anarchie a okultního vědění vystavěla nový, lepší, s idejemi svobody a nekonečné představivosti zapuštěnými hluboko v naší kultuře. Nejslavnější a dost možná i nejlepší komiksový scénárista, a dnes jeden z předních britských spisovatelů, bez něhož by byl náš svět chudým, nudným a upadajícím místem - to je Alan Moore, uctívač římského boha Glycona; muž, jenž pod vlivem drog hovořil s démony; a autor nejvýznamnějších grafických novel, komiksových sérií a románů, jež v posledních padesáti letech vyšly. Od Watchmenů po Ligu výjimečných, od V jako Vendeta po Toma Stronga, od Z pekla po Prometheu, od Jeruzaléma po Iluminace, Alan Moore oslovil miliony a miliony čtenářů po celém světě svými imaginativními příběhy a jako správný kouzelník prostřednictvím nich změnil naše mysli.

Alan Moore vhlíží do vaší duše. Obrázek z fandom webu Marvel Database

Celý život žije v Northamptonu. Vzešel z dělnické rodiny, a jako teenager byl vyhozen ze střední školy, protože prodával LSD. Nikdy nepřestal jeho užívání pro rekreační účely podporovat. Byl donucen pracovat jako uklízeč toalet v hotelu, pak se přesunul ke stahování zabitých ovcí z kůže, přičemž, jak sám jednou řekl, jedinou zábavou pro kluky, co tuhle práci dělali, bylo házet po sobě beraní varlata. Jako velký fanoušek komiksů toužil po tom, že bude jednou psát a kreslit úžasné příběhy z těch nejpodivnějších světů. A nějakou dobu mu to nevycházelo, než se mu poštěstilo, a koncem 70. let začala být jeho díla publikována. Po pár letech práce na komiksovém stripu Maxwell the Magic Cat a na krátkých back-up features pro doplňkový časopis k televiznímu seriálu Doctor Who se dopracoval k britské odnoži Marvel Comics, pro níž psal komiks o superhrdinovi Captain Britain, pak počátkem 80. let začal vycházet komiksový magazín Warrior a v něm Alanův Marvelman a V for Vendetta; druhý jmenovaný komiks, kreslený Davidem Lloydem, dal světu masku usmívajícího se kníratého mužíčka coby symbol boje proti veškerému útlaku. Alanova práce zaujala americké DC Comics, dostal od nich šanci pracovat na Bažináčovi (Swamp Thing), v rámci své dodnes velmi ceněné série o "zeleninovém bohu" představil i postavu okultisty Johna Constantina, který údajně pronikl do našeho reálného světa, neboť se s ním Alan skutečně setkal. Po úspěchu Watchmenů napsal Alan epickou báseň o historii gay kultury The Mirror of Love a pustil se do rozebrání směšných konspiračních teorií v příběhu Shadowplay: The Secret Team, vydaného v rámci sbírky Brought to Light. V 90. letech následovala obří grafická novela Z pekla (From Hell) o vraždách Jacka Rozparovače a jejich dopadu na obyvatelstvo Británie. Na přelomu století vznikl imprint ABC (America's Best Comics), v rámci něhož Alan psal příběhy Liga výjimečných, Smax, Tom Strong a Promethea. Poslední knihou Ligy výjimečných se pak s komiksovým průmyslem navždy rozloučil před několika roky. Kromě toho napsal romány Voice of the Fire a Jerusalem, odehrávající se na území jeho rodného Northamptonu. Napsal texty k písním jako Mr. A, o objektistickém komiksovém kreslíři Stevu Ditkovi, nebo Mandrillifesto. Asi před desetiletím se také vydával jeho nezávislý časopis Dodgem Logic.

Alan Moore. Obrázek z webu GQ

V roce 2003 o něm byl natočen psychedelický celovečerní dokument The Mindscape of Alan Moore. O čtyři roky později byl jedním z hlavních talking heads v dokumentu Jonathana Rosse In Search of Steve Ditko. V roce 2016 vystupoval v osmidílné sérii televize ARTE s názvem In the Head of Alan Moore, v níž komentoval Brexit, protestní hnutí a hnutí Anonymous, kritizoval kulturu, poplival opět Margaret Thatcher a Tonyho Blaira, a znovu zkritizoval i superhrdinský žánr. Loni se měl objevit v dokumentu Chrise Packhama s názvem Forever Punk, ale BBC se Alanových slov podporujících rebelii mladých lidí tolik obávala, že celý segment s ním bez Chrisova vědomí z filmu vystříhla. Ve stejném roce nicméně Alan vytvořil spolu s BBC kurz Maestro pro začínající spisovatele, a coby vypravěč si zahrál v rozhlasovém dramatu Damned Andrew s vůbec první nebinární postavou, jež se kdy objevila v rozhlasových hrách BBC. V současnosti se chystá k vydání jím dlouho tvořená kniha o magii, The Moon and Serpent Bumper Snake Book of Magic, a první díl jeho fantasy románové série Long London, nazvaný The Great When. Za zmínku stojí také celovečerní film The Show z roku 2020, ke kterému Alan napsal scénář, a ve kterém si zahrál postavu mrtvého kouzelníka Franka Mettertona.

Tvorbě Alana Moora jste jistě nemohli uniknout! Od smajlíků neodmyslitelně spojených s Watchmeny po masku V, kterou před desetiletím adoptovalo hnutí Occupy Wall Street, Alan Moore v našem světě zanechal hodnotnou stopu. Popřejme mu vše nejlepší k 70. narozeninám!