První část celotýdenní série Méně známá díla Alana Moora, zaměřené na mainstreamu trošičku více utajenou tvorbu jednoho z nejvlivnějších žijících spisovatelů z Británie, byla zaměřena na komiksovou antologii AARGH! a epickou báseň o historii gay kultury s názvem The Mirror of Love. V tomto článku se podíváme na ještě méně známé z Alanových děl, jež je nicméně velmi politické a také velmi vtipné. Čeká nás seznámení s Mandrillifestem!
Alan Moore proslul zejména jako komiksový scénárista. Má za sebou bezpočet nesmírně úspěšných komiksů a grafických novel, například V jako Vendeta, Watchmen - Strážci, Tom Strong, Promethea, Smax, Liga výjimečných, Z pekla, Providence, Neonomicon, Marvelman či Voodoo. Napsal již také dva rozsáhlé a literárně velmi hodnotné romány, Voice of the Fire a Jeruzalém (Jerusalem), jež se oba odehrávají v jeho domovském Northamptonu. Loni mu vyšla sbírka povídek Iluminace (Illuminations), a v současné době pracuje na sérii fantasy novel The Long London. Ale to není vše. Alan Moore je více, než jen spisovatel. Pochopitelně je o něm známo, že je anarchistou a politickým aktivistou, a samozřejmě také kouzelníkem a okultistou, který zaklíná své čtenáře. A kromě toho napsal i text k několika písním. Víte, že píseň The Vicious Cabaret, jež je na za čátku druhé knihy V jako Vendeta zpívána hlavním hrdinou, povstaleckým anarchistou chystajícím se rozmetat fašistickou vládu, byla v roce 1984 vydána v podání Davida J? A rovněž tak byla zhudebněna píseň z Kitty Kat Keller ze stejné grafické novely (ta je naopak fašistická; v příběhu ji zpívají tanečnice v docela úděsném kabaretu, kam z nutnosti po smrti svého manžela míří i postava Rose Almond). Jednu dobu byl navíc Alan součástí northamptonské kapely Emperors of the Ice Scream. Nyní se však podíváme na jeho nejnovější hit, byť už je starý pár let. Je jím Mandrillifesto, které má na Facebooku sice jen 869 lajků, a patří pak mezi jedna z Alanových nejméně známých děl - přestože je brilantní.
Poslouchat a následovat vůdce! Mandrill je záchranou! Obrázek z webu Bandcamp
Rap Mandrillifesto zazněl poprvé v roce 2016 na Artmageddonu organizovaném The Art's Lab Northampton, kdy se uctívač Glycona zničehonic objevil na pódiu v netypickém bledém kabátu a s mandrilím obličejem. Jako nový lídr přejel očima po svých nových následovnících - lidech žijících v dystopické budoucnosti, kde veškeré umění a kultury zhynuly. Na konci bohatého programu vyhlásil tento paviání lídr svou Mandrilský zákon (Mandrill Law), a jak se záhy ukázalo, měl být benevolentním fašistickým diktátorem. "V časech ústupu národa, jak víme z historie, stává se mulč zmačkaného snu a kultury laboratoří, jež plodí pobuřující zachránce a monstra bez varování; Cromwella, Hitlera, Josifa Stalina... Jeremyho Corbyna. Vylézají ze zničeného světa, aby si našli díru, kterou mohou vyplnit. Ten moment je tu... Mandrill je tu," těmito slovy začíná pětiminutový satirický rap, který komentuje politickou situaci v Británii v roce 2016 a zároveň si dělá legraci z úpadku kultury, o němž však Alan v mnoha rozhovorech (nebo i v knize Century ze série Liga výjimečných) hovoří. "Toto obchodní středisko hamižnosti a krvelačnosti není tím, co měl život být, s franšízami a bláznivými nápady z předchozího století. Nic nového, vykastrovaná kultura na retro rekordéru, který se zastavil a donekonečna se opakuje v odpálené diskotéce. Vaše TV je v komatu a vy ji nedokážete probudit. Co potřebujete je diktátorský pavián v makeupu," pokračuje Mandrill. Kdyby Alan Moore nebyl anarchistou přejícím si lepší svět pro všechny, snad by se stal přesně takovým diktátorem, jakým je Mandrill, a bez svolení kohokoli by upadlou kulturu napravil.
"Přehnaný, zhoršený a děsivě zmutovaný, je tu, aby viděl, že jste spíláni. Jakou poslední věc jste vytvořili? Všechna ta loga na vašich rouších, značkové odznaky zotročení, drogováni pasivní zábavou. Bylo tohle vaše zamýšlené prohlášení? Když už nemáte kde stát, budete se muset sami postavit. Pokud v zemi není žádná kultura, musíte si ji vytvořit. Psychopatický, charismatický, mohl bych pokračovat, ale nemusím - jakožto vyšší primát je můj dlouho očekávaný osud vás vést. Nemáte jinou možnost než mě, tak to prosím nenavrhujte. Slyšte nyní poezii mého Mandrillifesta!" prosazuje se Mandrill, indoktrinovaní se mu již klanějí v naději na záchranu kultury, jeho nepřátel ubývá. Všechna ta krásná slova jako by vycházela z našich hlav, ale nikdy jsme neměli jazykové schopnosti, abychom je vyjádřili. A proto má být Mandrill naším pánem! Proto nás má vést, a my máme být poslušní! Jak jsem již psal, je to samozřejmě satira. Fašistický paviání diktátor samozřejmě myslí jen na sebe, a zatímco následovníky navnazuje, hraje na jejich rozhořčení z upadající kultury, netají se zájmem pouze o sebe.
"Světlo hořících korporací přebarví oblohu na grenadinu.
Budou tu miliardy transparentů a secesních motýlích bombardérů, jaké tento svět ještě neviděl...
Budeme pochodovat za ošklivost a hloupost.
Uděláme z lásky povinnost.
A řev motorů našeho orchestru se bude neustále vznášet ve slavné ničivé symfonii, protože tyranie krásy je naší bohem danou povinností.
Každému dítěti při narození musí být dáno ukulele, [jasně, už se všichni řechtáme, tohle je trošku moc 😂]
dostane vlastní vlajku a bude mu udělena absolutní a naprostá suverenita,
a pokud je pěkně vybarvené a má na sobě starou ženu, ať je mu vyrobena jeho vlastní měna.
A každou městskou adresu proměníme v rozkapanou rousseauovskou divočinu a budeme pokračovat, dokud tu nikdo nebude tančit.
Dáme politiku na pranýř,
vrátíme umění zpět do dělostřelectva.
Učiníme zbraně z divů,
a náš hlas bude jako hrom."
Můj překlad Mandrillifesta je samozřejmě nedokonalý, ostatně jakýkoli rým z něj zmizel. Proto bude asi lepší, když se do něj sami zaposloucháte, a necháte se Mandrillem indoktrinovat sami.
"V časech ústupu národa se rodí nové opice jak já, jež s děsivýma levhartíma očima manifestují osud. Budu vás vést do fluorescentní utopie, pokud mě necháte... milujte mě, uctívejte mě, poslouchejte mě - ale nikdy mě nehlaďte! Nevybudejeme-li budoucnost, pak se staneme její skládkou. Takže... ten moment je tu, Mandrill je tu!" přeložil bych poněkud volněji poslední část rapu. Kromě hlasu Alana Moora pak v závěru zazní ještě jeden hlas - a to sice hlas Davida Attenborougha, veterána přírodopisných dokumentů, a přestože si nejsem jist, ze kterého konkrétního dokumentárního pořadu ta krátká nahrávka jeho hlasu je, tipl bych, že musel být vyroben tak v 90. letech (taky určitě poznáte podle hlasu moderátora přírodopisného dokumentu, v jaké části jeho života byl vyroben... nebo snad ne? Takový primitivmus tohleto... 😆). Samotnou hudbu pak složil Joe Brown, rokenrolový zpěvák a kytarista, který mimochodem párkrát použil ukulele.
Co se politické náplně skladby týče, je třeba si uvědomit, že třeba Alanova zmínka Jeremyho Corbyna je prostě vtípkem. Ačkoliv jako anarchista náš northamptonský kouzelník od 70. let minulého století nevolí, v roce 2019 natočil video pro labouristickou stranu, ve které uvedl, že další roky konzervativní vlády (a tu si bohužel nakonec Britové zvolili) povedou k úplnému omezení lidských práv (a zase to předvídal správně, vždyť loňské restrikce veřejných demonstrací nyní umožňují, aby policisté vjížděli na koních mezi poklidné demonstranty; chování Toryů k imigrantům je naprosto hyenní; a současný britský premiér se na nedávné konferenci strany chvástal svou transfobií). V oficiálním prohlášení pak Alan uvedl, že manifesto labouristické strany za vedení demokratického socialisty Jeremyho Corbyna (zbaveného funkce lídra strany na jaře 2020) považoval za nejvíce povzbudivé za 40 let. Co se slov o korporacích týče, nenechte se zmást - coby antikapitalisté samozřejmě anarchisté korporáty rádi vůbec nemají, ale Mandrill by si s nimi coby fašistický diktátor hrál trošičku jinak. Máte-li prostě alespoň nějaké povrchní znalosti politiky a vztahu politiky ke kultuře, pak Mandrillifesto jistě pochopíte. Pokud ne, hrozí, že jednoho dne nějakou opici opravdu zvolíte do pozice moci... a já vám nevím, ale přestože mám opice rád, ty endemicky se vyskytující v politice mě trošku děsí. Zvlášť, když slibují budoucnost za cenu omezení svobod lidí.
Třetí část série Méně známá díla Alana Moora vyjde zítra!
Žádné komentáře:
Okomentovat