Pandin palec | Kniha týdne

V poslední srpnový den přináším na svůj blog již 9. část projektu Kniha týdne, v rámci něhož vám každou neděli prezentuji publikaci, kterou jsem přečetl za posledních několik dnů nebo jsem se k ní vrátil po jejím přečtení už dříve. Předchozí části projektu byly recenzemi následujících knih: Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa a Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla a Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena. Tentokrát vás seznámím s klasikou, pro kterou jsem původně plánoval jednu z prvních částí Knihy týdne. Jde o jednu z nejznámějších knih mého oblíbeného evolučního biologa Stephena Jaye Goulda!

Pandin palec s podtitulem Malá tajemství evoluce (v anglickém originále The Panda's Thumb s podtitulem More Reflections in Natural History, který tak navazuje na knihu Ever Since Darwin s podtitulem Reflections in Natural History) je sbírka esejí, které napsal americký paleontolog a evoluční biolog Stephen Jay Gould pro časopis Natural History, vydávaný Americkým přírodovědným muzeem v New Yorku, mezi lety 1977 až 1979. Kniha byla v anglickém originále vydána v roce 1980 nakladatelstvím W. W. Norton & Company, v českém jazyce ji pak roku 1988 vydala Mladá fronta s překladem od Ladislava Vereckého a Iva Šmoldase pod dohledem odborníků Vladimíra Nováka, Vladimíra Přívratského a Jana Janka, s ilustracemi od Jany Ledvinové. Jedná se o druhou sbírku esejí, které Stephen Jay Gould psal od roku 1974 až do roku 2001 pro již výše zmíněný přírodovědecký časopis, a stejně jako v předchozí publikaci Ever Since Darwin (Trvá to už od Darwina), i v Pandině palci se zabývá různými zajímavými tématy z oborů evoluční biologie, paleontologie bezobratlých i paleontologie obratlovců, historie vědy a intersekce vědy s politikou, přičemž skrze jasnou větší strukturu svými esejemi učí čtenáře o zákonitostech přírodního výběru, o evoluci života v minulosti naší planety a o vědeckém výzkumu. Stephen Jay Gould, který bohužel zemřel na rakovinu plic v roce 2002 ve věku 61 let, byl brilantní esejista. Psal o dinosaurech (Dinosauři v kupce sena, Bully the Brontosaurus), o vědeckém rasismu, vědeckém sexismu a zneužívání testů IQ pro omlouvání sociálních nerovností (Jak neměřit člověka) i o historii vědy (Full House: The Spread of Excellence From Plato to Darwin), a vyprodukoval řadu klasik, které by si každý zájemce o svět přírody měl přečíst. Pandin palec je s 333 stranami excelentní Gouldovy popularizace přírodních věd jedním ze zlatých hřebů počátků jeho veřejné kariéry.

Přední obálka knihy Pandin palec, vydané nakladatelstvím Mladá fronta v rámci Edice Kolumbus v roce 1988. Zdroj: Aukro (upraveno)

Knížky Stephena Jaye Goulda jsou, abych pro jednou využil toho klišé, takovou mou srdcovou záležitostí. Ačkoliv první sbírkou jeho esejí, do které jsem se kdy začetl, byla Ever Since Darwin z roku 1977, shrnující eseje z časopisu Natural History vydané mezi lety 1974 a 1977, zcela první z jeho knih, kterou jsem přečetl celou, byla paradoxně třetí sbírka oněch esejí, Hen's Teeth and Horse's Toes, z roku 1983. K Pandině palci jsem se dostal až poté, co jsem si prošel snad nejslavnější knihou, kterou kdy napsal - klasikou Jak neměřit člověka (The Mismeasure of Man), která zřejmě dodnes u lidí s rasistickými předsudky nebo lidí obhajujících jakousi posvátnou "objektivitu" a údajnou "nepolitičnost" vědy budí všelijaké zvláštní vášně. Stephen Jay Gould nepochybně velmi ovlivnil nejen obor evoluční biologie, ve kterém za svého života patřil ke špičce. Spolu s paleontologem Nilesem Eldredgem představil v roce 1972 teorii přerušovaných rovnováh, kterou vyzýval fyletický gradualismus, a kterou vysvětloval makroevoluční stálost některých druhů organismů po dobu několika milionů let. S genetikem Richardem Lewontinem také napsal jeden z nejcitovanějších vědeckých článků z oboru paleontologie, The spandrels of San Marco and the Panglossian paradigm. Nepochybně byl jedním z nejvýznamnějších evolučních myslitelů 20. století. Razil proti biologickému determinismu, přel se s redukcionistickými evolučními biology E. O. Wilsonem a Richardem Dawkinsem, a byl členem organizace Science for the People spolu se svými harvardskými kolegy Ruth Hubbard (autorkou knihy Biological Woman - The Convenient Myth) či již zmíněným Richardem Lewontinem (The Dialectical Biologist). I třiadvacet let po svém úmrtí zůstává Stephen Jay Gould významnou osobností evoluční biologie; vždyť jen loni vyšly dvě knihy, které navazovaly na jeho odkaz, jmenovitě Macroevolutionaries od Nilese Eldredge a Bruce S. Liebermana a Criticizing Science: Stephen Jay Gould and the Struggle for American Democracy od Myrny Perez. Osobně si přínosů doktora Goulda nejen vědě, ale také filozofii a politice vědy velmi vážím. Můj návrat ke knize Pandin palec v posledních dnech za účelem napsání této recenze byl tedy příjemný. 

Kdysi jsem se setkal s názorem, podle něhož je přečtení každé knihy Stephena Jaye Goulda rovno absolvování kurzu na prestižní Harvardově univerzitě. Nikdy jsem neměl možnost onu instituci navštívit, tudíž na to tvrzení nemohu na základě vlastních zkušeností pokývnout, ale mám takovou intuici, že musí být pravdivé. Je škoda, že v češtině z Gouldových 28 knih vyšlo jen 5 titulů; ostatní jsou rozhodně hodny překladu, a kdyby mě náhodou chtěl někdo zaměstnat jejich překládáním, dejte mi vědět! Pandin palec je podle mě skvělá kniha, jejímž hlavním přínosem čtenáři je rozvíjení evolučního myšlení. Gould ve svých esejích vždy zvládal představení určitého vývojového mechanismu s pomocí pozoruhodných příkladů ze světa živočichů, rostlin, hub i bakterií. Také však tyto eseje využíval ke zvýšení viditelnosti teorie přerušovaných rovnováh; otázkou je, jak se mu to dařilo, když ji zřejmě polovina obecné veřejnosti dodnes nepochopila (a američtí anti-evolucionisté pokračují v urážení Gouldova odkazu tím, že si ji "vypůjčují" nebo spíše silně překreslují pro své pohádky o "mladé Zemi"). Některé eseje v knize samozřejmě působí zastarale, přece jen od publikováni Pandina palce v anglickém originále uběhlo už 45 let, za nichž evoluční biologie i paleontologie nesmírně pokročily. Nehodlám tuto knihu prezentovat jako svatý grál popularizace evoluční biologie, ale musím vynachválit její pozitiva, její čtivost, zpracování a Gouldův spisovatelský um, s nímž si prostě zadá málokterý, nejen anglojazyčný popularizátor přírodních věd. 

Kniha je rozdělena do 8 částí, z nichž každá je tvořena 3 až 4 esejemi. Název knihy je odkazem na první, stejnojmennou esej, Pandin palec, která s dalšími dvěma tvoří úvodní kapitolu Dokonalost a nedokonalost: Triáda o palci pandy velké. Druhá část knihy nese název Darwiniana; to je mimochodem také název první kapitoly knížky Ever Since Darwin, vyplněné čtyřmi esejemi, stejně jako Darwiniana v Pandině palci. Třetí část nese název Evoluce života, a je tvořena třemi esejemi. V polovině knihy se dostáváme k tématu Rozdílů mezi lidmi očima vědy a politiky, které určitě více zaujme humanitně založené čtenáře a zájemce o politiku, filozofii a historii vědy - zvláště pak o spojení vědy s omluvami pro útlak. Pátá část, Tempo změny, je stejně jako část předchozí tvořena čtyřmi esejemi, a zahrnuje popis již výše několika zmíněných přerušovaných rovnováh (konkrétně jde o esej Přerušovaný charakter evolučních změn). Šestá část, Počátky života, zahrnuje mou oblíbenou esej o Randolphu Kirkpatrickovi a jeho numulitové teorii (více níže v tomto článku), a je též tvořena čtyřmi esejemi. Sedmá část, Zhrzení a zavržení, začíná známou esejí Byli dinosauři tupci? a je zakončena autorovou obhajobou přinejmenším v době jejího napsání opovrhovaných vačnatců. Poslední část, Velikost a čas, se pak zabývá životní historií organismů, magnetotaktickými bakteriemi a nesmírností času, a je tvořena třemi závěrečnými esejemi. Doslov k českému vydání knihy napsal paleozoolog a autor knihy Všeobecná paleontologie Vladimír Pokorný, který bohužel o rok později, v roce 1989, zemřel.

V Úvodu, který zabírá strany 7 až 12, se nám slavný evoluční biolog představuje těmito slovy: "Patřím k těm šťastlivcům, kterým první setkání s evoluční teorií učarovalo a dovedlo je až na jedno z nejzajímavějších a nejdůležitějších polí vědy. Už v útlém věku mě naplňoval posvátnou úctou dinosaurus; tehdy jsem ovšem o nějaké evoluční teorii neměl ani ponětí. Měl jsem tehdy za to, že paleontologové utrácejí své životy v dírách, z nichž vyhrabávají jednotlivé kosti. S těmi si pak hrají jako se skládankou a neodvažují se přitom pomyslet na víc, než jestli se čerstvě nalezený ocas hodí k dříve nalezené kostrči. Pak jsem se dostal k evoluční teorii. Od té doby mě podvojnost přírodovědy, spočívající v bohatství jedinečných jevů a v možnosti objasnit je jednotným způsobem, ustavičně poháněla kupředu." Tímto hezkým odstavcem Stephen v podstatě shrnul své první setkání s kostrou tyrannosaura rexe v Americkém přírodovědném muzeu, když mu bylo pět; nějaký pán v expozičním sálu tehdy kýchl, a malý klučík si myslel, že kostra oživla a chtěla ho sežrat. Od té doby byl fascinován pravěkým životem. Ve svých jedenácti se pak setkal s knihou The Meaning of Evolution od jednoho z nejvýznamnějších amerických paleontologů 1. poloviny minulého století, George Gaylorda Simpsona; mimochodem, při nedávné cestě do Znojma a do Národního parku Podyjí jsem si pročítal její úvod na Web Archive, a mám v plánu si ji jen tak někdy projít, je to taková stará jednohubka z dob před objevem DNA, ale má své kouzlo, a vědět, že ovlivnila Stephena Jaye Goulda v jeho dětství, jí přidává na důležitosti. Dále už v Úvodu autor kritizuje redukcionismus v evoluční biologii: "Neberu syntetické teorii tu zásluhu, že pravdivě odráží procesy probíhající v přírodě v určitém přesně vymezeném měřítku. Jenže tytéž darwinovské procesy, jako jsou mutace a výběr, přece mohou ve vyšších sférách posloupnosti evolučních stupňů fungovat naprosto odlišným způsobem. Nemám za to, že s představou jednotnosti základních příčinných činitelů se musíme rovnou rozloučit, a vzdát se tak naděje na vytvoření jediné obecné teorie prostoupené darwinistickým duchem. Nesmíme ale zapomenout na mnohotvárnost jednotlivých mechanismů. Není záhodno doufat, že budeme moci jevy probíhající na vyšších stupních evolučního procesu vysvětlit jednoduše modelem adaptivní substituce genů, modelem, který se těší oblibě v nižších patrech evolučních změn." Poslední věta je už jistě kritikou Dawkinse.

Jak jsem již uváděl, první část, Dokonalost a nedokonalost: Triáda o panci pandy velké, začíná esejí Pandin palec, ve které Stephen Jay Gould vysvětluje čtenářům, že každá část těla každého organismu odráží různorodé evoluční změny, a dokazuje, že koncept dokonalosti v přírodě neexistuje, neboť nic není stoprocentně optimální. Dokládá to na orchidejích, kterými se nadšeně zabýval Charles Darwin - konkrétně na jejich modifikovaných lístcích, kterými lákají opylovače - a na pandách velkých - konkrétně na jejich nepravém palci, radiálním sezamoidu, který byl tímto medvědovitým využit k přidržování bambusu. Na straně 15 píše: "Orchideje nejsou dílem ing. Pánaboha; jsou zlikovány ze sporé sady dostupných součástek. Musely se tedy vyvinout z obyčejných květin." A pokračuje: "Běžné učebnice s oblibou dokládají evoluci na příkladech optimálního tvarového řešení - téměř dokonalé mimikry na pohled učiní z motýla suchý list anebo propůjčí chutnému druhu vzhled jeho prudce jedovatého příbuzného. Avšak ideální design není tím pravým trumfem v ruce obhájců evoluce, neboť nahrává tvrzení o existenci všemohoucího stvořitele. Důkazem evoluce jsou naopak ctnosti z nouze a pitoreskní řešení - chodníčky, jimiž by se soudný pánbůh neubíral ani náhodou, kterými se však přírodní vývoj, svazovaný okolnostmi, prodírá, jak může. Nikdo to nepochopil lépe než Darwin. Ernst Mayr upozornil na to, jak Darwin při obraně evoluční teorie tvrdošíjně sahal po takových částech organismů a po takových zeměpisných rozšířeních, které vypadaly zcela nesmyslně. A tu jsem u 'palce' pandy velké." Na příkladu toho nedokonalého pandina "palce" Gould krásně dokazuje, o čem vývoj života je, a v závěru eseje uvádí: "Metafora, která praví, že se skládáme z oprášených a poopravených koleček a řemenic, nám nemusí zrovna lichotit, ale považte, jak se máme k světu... Příroda je, slovy francouzského genetika Francoise Jacoba, znamenitý dráteník, nikoli božský umělecký řemeslník. A dohadovat se, které z těchto jedinečných řemesel je lepší? Nač?"

V druhé eseji, Nesmyslná znamení historie?, se autor zabývá dvěma domněnkami Archieho Carra o schopnosti zástupců jedné populace karet obrovských zamířit vždy zpět na ostrov Ascension. Ve třetí eseji, Tuplovaná nesnáz, Gould odkazuje na esej z Ever Since Darwin o sladkovodní škebli Lampsilis a exaptaci neboli kooptaci (je to má oblíbená esej v oné knize), a toto téma rozvádí příkladem pozoruhodné návnady ďasovité ryby z Filipín, která je mnohem lepší replikou rybičky, než "návnada" na škebli jednoho z druhů lampsilise. Vrhá světlo na Louise Dolla, který psal o nezvratnosti evoluce (zavržený Dollův zákon), který však podle Goulda nebyl nějakým blázínkem, ale pravým darwinistou se zájmem o evoluční konvergence. A právě těmito konvergencemi - podobnostmi nepříbuzných organismů, třeba podobností ichtyosaurů a delfínů, nebo "rybí" návnadou škeble i ryby ďase - se v této eseji také zabývá. Píše také o Fibonacciho posloupnosti, u opakovanosti trojúhelníků, rovnoběžníků a šestiúhelníků coby optimálních adaptacích (Thompsonova teorie) a o práci Davida Raupa, který pomocí počítače dokázal, "že základní formy měkkýšů s vinutými schránkami - od hlavonožce loděnky, přes škebli až po hlemýždě - mohou být vyvolány proměnami pouhých tří jednoduchých růstových gradientů." Závěrem této eseje pak Gould uzavírá i celé povídání o samotném pandím "palci". 

Stephen Jay Gould zhruba v době publikování Pandina palce v přítomnosti tyrannosaura rexe a se schránkou amonita. Zdroj: Pikaia

První esej druhé části, Darwiniana, nese název Přírodní výběr a lidský mozek: Darwin versus Wallace, a řadí se k mým nejoblíbenějším v celé této knize. Doktor Gould se v průběhu let nechával znát, že nepěstoval příliš velký respekt k Alfredu Russellu Wallaceovi, zvláště proto, že se tento spoluobjevitel přírodního výběru vydal na dráhu spiritualismu, když se chytil do svých hyperadaptacionistických dogmat (to Darwin, který byl darwinovským pluralistou, takové neštěstí neměl, a Wallaceovi dokonce v roce 1970 napsal dopis, že ho kolegův nematerialistický pohled na svět mrzel: "Želím našich názorových rozdílů, vážně mě to děsí a vede ke ztrátě sebedůvěry. Obávám se, že si vzájemně nikdy úplně neporozumíme."). Tato esej se zabývá důvodem, proč konkrétně Wallace nakonec přestoupil ke křesťanskému spiritismu - jeho zapřisáhlý hyperselekcionismus se totiž střetl s nemožností vysvětlit schopnosti lidského mozku - zvláště pak schopnosti původních obyvatel kolonizovaných koutů světa. Gould na straně 53 píše: "Wallace byl v devatenáctém století jedním z mála bělochů, kteří nebyli rasisty. Skutečně věřil, že všem skupinám lidstva jsou vrozeny stejné intelektuální schopnosti. Svou bezpochyby nekonvenční víru v rovnost všech lidí hájil dvěma argumenty: anatomickým a kulturním." Na straně 54 pokračuje: "Říkáme-li, že Wallace nebyl rasista, nemám tím ovšem na mysli, že připisoval kulturním zvyklostem všech lidí stejnou vnitřní hodnotu. Byl to, jako většina jeho současníků, kulturní šovinista a nikterak nepochyboval o zřejmé nadřazenosti evropských způsobů. Mohl jakkoli tvrdošíjně obhajovat schopnosti 'divochů', ale o jejich životě měl dozajista mizerné mínění..." V závěru této eseje se Gould dostává ke konceptu panglossismu, který představil ve výše zmíněném paperu s Richardem Lewontinem; panglossismus je hyperadaptacionismus, typický pro striktní darwinismus, který může být nebezpečný: "Je tedy ironií, že Wallaceův hyperselekcionismus vyústil zase zpátky do základního článku kreacionistické víry ve 'správnost' uspořádání věcí v přírodě, v definitivně vymezené místo všech částí v integrovaném celku. A Wallace navíc tuto víru zcela zcestně připsal i samotnému Darwinovi." Já měl vždy jasno - radši Darwin, než-li Wallace!

Okrajově ještě zmíním, o čem pojednávají další tři eseje v části Darwiniana. Skvělá esej Darwinova střední cesta upozorňuje na to, že věda je opravdu kreativní činností, a že Darwin nebyl ani čistý indukcionista, ani heurékista, a jeho přemýšlení o evolucionismu ovlivnil mj. politický ekonom Adam Smith. V jejím závěru Gould uvádí: "V tomto ohledu si ironie zahrála se Smithovým systémem laissez faire: v jeho vlastní doméně, v ekonomii, nefunguje, vede totiž spíš k oligopolním jevům a k revoluci než k harmonii a řádu. Zato v přírodě, jak se zdá, je zápas mezi jedinci zákonem." Esej Smrt před zrozením aneb roztočovo "Propusť mě, pane..." se zabývá teorii stejného poměru obou pohlaví britského matematického biologa R. A. Fischera. Gould vytahuje skutečnou bizarnost z přírodního světa - roztoče rodu Adactylidium, u něhož se spolu páří jen sourozenci. Sedmá esej v knize, Jak k tomu ten Lamarck přijde?, řeší nedostatky lamarckismu, který byl ve 20. letech minulého století v západním světě (a po Lysenkových neúspěších pak v Sovětském svazu ve 30. letech) zavržen ve prospěch darwinismu. Autor píše o Paulu Kammererovi - muži, u kterého lamarckismus "definitivně" skončil, a přibližuje čtenářům pokusy Arthura Koestlera tuto starou evoluční teorii navrátit (Koestler nebyl úspěšný). V závěru této eseje Gould uvádí, co několikrát vyřkl i na svých přednáškách, jež jsou stále dostupné na YouTube: "Lamarckismus, alespoň pokud můžeme soudit, není prorokem tam, kde o to usiluje. Jako biologická teorie genetické dědičnosti neplatí. A přece zobrazuje, byť jenom analogicky, fungování 'dědičnosti' v jiném a zcela odlišném druhu 'evoluce' - v lidském kulturním vývoji." A pokračuje: "Kulturní vývoj pokročil tempem, jakému se darwinovské procesy nemohou ani nesměle přiblížit. Darwinovská evoluce v druhu Homo sapiens sice pokračuje, ovšem tak pomalu, že to naše dějiny už příliš nepoznamená. Dostali jsme se až k rozhodujícímu momentu vývoje planety Země, protože na jejím povrchu se v poslední geologické 'milimikrosekundě' od našeho vývoje biologického výrazně odlišuje svou lamarckistiou povahou. Co se v jedné generaci nového naučíme, předáváme přímo potomkům výukou i písemnictvím. Získané vlastnosti jsou děděny v technologii i kultuře." Ano, lamarckismus funguje jaksi analogicky v nedarwinovském a prudkém vývoji naší kultury.

Poslední z esejí druhé části knihy, Starostlivé skupiny a sobecké geny, se zabývá dvěma útoky na Darwinovo zaměření na roli jedinců v evoluci; útok shora od V. C. Wynne-Edwardse, který obhajoval skupinový výběr (a razil proti individuálnímu výběru), a útok zdola od Richarda Dawkinse, vyzdvihujícím geny jako jednotky selekce (a vnímajícím jedince jako pouhé nosiče, jako dočasné schránky nesoucí geny). Líbí se mi Gouldova kritika Dawkinsova "sobeckého genu": "Kdyby výběr, chce-li favorizovat silnější tělo, působil přímo na gen pro sílu, pak bychom dali Dawkinsovi za pravdu. Kdyby těla byla přímou a jednoznačnou mapou genů, pak by bojovné kousky DNA byly s to vyvěsit své prapory zevně a výběr by na ně mohl působit přímo a nezprostředkovaně. Avšak těla jsou něčím zcela jiným. Neexistuje žádný gen pro tak jednoznačný kousek morfologie, jako je vaše levá čéška nebo váš nehet. Těla nelze rozmontovat na jednotlivé části, které sestrojily individuální geny." A o něco později pokračuje: "Mám, stručně řečeno, za to, že okouzlení, které Dawkinsova teorie vyvolala, pramení z některých pochybných zvyklostí západního vědeckého myšlení - z přístupů, které nazýváme (promiňte mi ten slang) atomismem, redukcionismem a determinismem. Z idejí, že celky mohou být pochopeny, jakmile se rozloží na základní jednotky; že vlastnosti mikroskopických částí jsou s to vyvolat i vysvětlit jednání makroskopického celku; že všechny děje a předměty mají zcela zřejmé, předvídatelné a určité příčiny." Dovolím si uvést ještě jednu větu: "Organismy jsou však něčím víc než pouhým shlukem genů." Gould argumentuje pro celistvost, ne pro redukcionismus, a to mi přijde prostě logičtější. Nebuďme omezeni západním myšlením, atomismus je možná lákavý, ale proč by měl být "správný?" 

Konečně se dostávám ke třetí z osmi částí Pandina palce. První esej v kapitole Evoluce člověka se jmenuje Biologický hold myšáku Mickeymu, a stručně řečeno se zabývá naši lidskou neotenií. Autor chytře popisuje změny vzhledu myšáka Mickeyho, který měl v době publikování eseje už 50 let (no, nebyl to takový stařík, jak dnes!), a proč má vlastně v průběhu času více "dětské" rysy. Ilustrace Jany Ledvinové na straně 105 hezky dokazuje, že mláděcí znaky v obličeji u lidí vyvolávají pocity sympatie a náklonnosti - hlava lidského dítěte s malým nosíkem nebo štěňátko s malým čumáčkem jsou lidem sympatičtější, než hlava dospělého kosa s prodlouženým zobákem nebo, ano, obličej dospělého člověka s protáhlejším nosem a vyvinutější čelistí. Dětské znaky vyvolávající náklonnost činí i Mickey Mouse oblíbeným. Esej Znovu v Piltdownu se zabývá jedním z nejznámějších hoaxů paleoantropologie 20. století - a lidmi s tímto hoaxem spojenými, Dawsonem a Teilhardem de Chardinem. Nutno podotknout, že další dvě eseje na téma "piltdownského člověka" se pak nacházejí v Gouldově knize Hen's Teeth and Horse's Toes. Následující esej, Náš nejpamátnější evoluční krok, se zabývá novinkou konce 70. let, hominidem druhu Australopithecus afarensis a historickými debatami o tom, zda vzpřímený postoj hominidů přišel před velkým mozkem, nebo zda to bylo naopak: "První evolucionisté se snažili dokázat, že všechny důležité změny naší tělesné konstrukce následovaly až po zvětšení mozku. Ale ve dvacátých letech našeho století způsobil vzpřímený Australopithecus africanus s malým mozkem osudovou trhlinu v intelektuální ješitnosti většiny evolucionistů favorizujících obsah mozkovny. To ostatně předpovídal jistý počet pronikavých evolucionistů a filozofů, od Ernsta Haeckela po Bedřicha Engelse." Gould uvádí svůj názor na vzpřímenou chůzi: "Vzpřímený postoj je to překvapení, ta nesnadná záležitost, ona prudká přestavba naší anatomie. Následné zvětšení mozku je, anatomickou mluvou řečeno, sekundární příznak, nenáročná přeměna zapadající pevně do obecného vzorce evoluce člověka." Čtvrtá esej v této části se jmenuje Vprostřed života, a řeší "ohradu", kterou jsme si v průběhu staletí vytvořili kolem našeho druhu - ty namyšlené pohádky o výjimečnosti lidského druhu. Gould píše: "U tvora, jehož druh pobývá na Zemi tak 1/100 000 doby její existence (50 tisíc z téměř 5 miliard let), jde o zcela bezdůvodnou nadutost nejhrubšího zrna."

Čtvrtá část knihy, Rozdíly mezi lidmi očima vědy a politiky, začíná esejí Velké klobouky a ještě větší předsudky, a zabývá se až úsměvnou snahou zjistit, jak se to mělo s velikostí mozku Georgese Cuviera, a to na základě jeho klobouku, a katalogem vynikajících mozků Paula Brocy (o něm se od Goulda více dočtete v knize Jak neměřit člověka). Tato esej pak končí slavnými slovy, která jsem si dovolil před časem umístit do menu svého blogu: "Mě osobně tak nějak méně vzrušují závity či hmotnost Einsteinova mozku ve srovnání s představou, o jejíž pravdivosti nepochybuji: lidé se stejným nadáním jako on žili a zemřeli na bavlníkových plantážích nebo v robotárnách." Kolik vskutku brilantních mozků existovalo mezi řadovými dělníky, kteří kvůli své třídě nebo barvě pleti nikdy neměli možnost projevit své talenty? Nepředstavitelně mnoho. Esej Ženské mozky se zabývá vědeckým sexismem; doktor Gould čtenáři představuje Marii Montessori a Elaine Morgan, které si podle něj vykračovaly po pěšině vymetené Paulem Brocou a jen se ve svém pseudoantropologickém výzkumu snažily dojít k výsledkům, které těšily více je. Reflektovat vědecký sexismus, který se vždy pojil s vědeckým rasismem, je nesmírně důležité: "Jak napsal v roce 1881 jeden z Brocových žáků: 'Muži barevných ras mají mozek zřídka těžší než bílé ženy.' Tahle paralela zasahovala i do mnoha dalších oblastí antropologického bádání; zvláště se odrážela v názorech, že z hlediska anatomické stavby i emotivního ustrojení jsou jak ženy, tak barevní podobní bílým dětem, a že bílé děti - podle teorie opakování (rekapitulace) - představují primitivní stav dospělého stadia vývoje člověka." Gould pak uvádí: "Celý tenhle podnik se vším tím sortýrováním skupin a přidělováním rozličných osvědčení o jejich biologické hodnotě bych rád po zásluze ocenil: jako nesmyslný, škodlivý a nespravedlivý." Nedá se, než souhlasit. Další esej, Syndrom Dr. Browna, řeší rasistické předsudky člověka, po němž si trisomie 21 ani náhodou nezaslouží býti pojmenována (to je alespoň můj názor, ne autorův). I on bych totiž nechutným vědeckým rasistou. Autor připomíná také "opičí stigmata" a jejich spojení se "zločinností", jež vzešla z pokroucených myšlenek eugenického lékaře Cesara Lombrosa (mimochodem, velkého anti-anarchisty - Lombroso měl za to, že spolupráce mezi lidmi je patologií, a že všichni máme být naprostými hyenními individualisty). Poslední esej této části knihy, Trhliny viktoriánských ctností, rozebírá předsudky posledního "vědeckého kreacionisty" a zakladatele vědeckého rasismu, Louise Agassize.

První esejí páté části, Tempo změny, je již zmíněný Přerušovaný charakter evolučních změn. Zde se Gould snaží vysvětlit čtenářům podstatu punktualismu, teorie přerušovaných rovnováh, kterou představil s Eldredgem, a myslím si, že to činí dobře - oni ti kreacionisté, kteří si ji často rádi překreslují, totiž vlastně žádný z jeho textů nikdy nečetli, a pokud ano, asi mají vážné kognitivní potíže, neboť jeho spisovatelský um nemůže být popřen. Gould čtenáře seznamuje s koncepty morfologické stáze a náhlého výskytu organismů ve fosilním záznamu. Je to spíše evolučně filozofické téma, teorie přerušovaných rovnováh je samozřejmě v základu tak neodarwinistická, jak jen může být. Líbí se mi tato slova: "Je-li gradualismus spíš výtvorem západního myšlení než reálným, objektivním přírodním procesem, měli bychom prozkoumat nějaké jiné filozofie změn. Tak například vědci v Sovětském svazu jsou vychováváni v duchu velice odlišné filozofie změn, v duchu takzvaných zákonů dialektiky. Engels je převzal od Hegela, ale zcela v nich obrátil příčinné souvislosti. Tyto zákony mimo jiné hovoří o 'přeměně kvantity v kvalitu'. Na první poslech to může znít jako nesmyslné zaříkávání, ale ve skutečnosti to znamená tolik, že změny probíhají ve velikých skocích, následujících po pomalém hromadění tlaků. Systém jim vzdoruje, dokud nenastane kritický bod. Ohřívejte vodu - nakonec se začne vařit. Čím dál více utlačujte dělnictvo - a vyvoláte revoluci. Eldredge i já jsme byli uneseni, když jsme zjistili, že spousta sovětských paleontologů vyznává model podobný naší přerušované rovnováze." Toto mě vždy fascinovalo - jak je náš pohled na přírodní svět a na evoluci ovliněn filozofiemi, kterými jsme otevřeni, nebo ve kterých vyrůstáme. V 70. letech měli s Gouldem a Eldredgem mnozí evoluční biologové problém, ale v Evropě, pod vlivem dialektiky, byla teorie přerušovaných změn snadněji přijata. Vskutku zajímavé. 

Esej Návrat slibné zrůdy se zabývá konceptem "hopeful monsters" neboli "slibných zrůd" Richarda Goldschmidta, genetika, který byl v 60. letech minulého století považován za výsměch v oboru evoluční biologie; za bláznivého saltacionistu, jeho "slibné zrůdy" si mnozí vědci spojili s nedarwinovskými termíny a dali mu pořádně zabrat. Gould s ním však vyjadřuje sympatii. Další esejí, Slavný spor o prazvláštní krajinu s kanály, se náš autor snaží rehabilitovat dalšího vědce, který se setkal s výsměchy mnoha - J Harlena Bretze, amerického geologa, který se pokoušel vysvětlit, co stálo za zvláštní podobou krajiny v úpatí Skalnatých hor v Montaně. Příběh měl šťastný konec - Bretzovy "směšné" hypotézy byly nakonec po letech výzkumů akceptovány. Post scriptum této eseje obsahuje dopis od samotného doktora Bretze, kterým doktoru Gouldovi za napsání této eseje děkoval. Dvacátou a poslední esejí této části knihy je Pišťucha je pišťucha. 

Šestá část, Počátky života, je zaměřena na rané formy života; její první esej, Časný počátek, pojednává o "moneránech" a "metanogenech" a tehdy čerstvě nalezených a popsaných fosilií z Fig Tree v rohovcích starých 3,4 miliardy let. Gould znovu připomíná: "... zastávám názor, že věda není žádná studená objektivní mašina, která nehledí nalevo ani napravo a supí si to přímou cestou k pravdě. Naopak, mám za to, že je to činnost ve všem všudy lidská, poznamenaná vášněmi, nadějemi i viděními světa skrze prizma kultury. Tradice myšlení ovlivňují vědecké teorie velice silně, často vyznačují směry úvah, zvláště když prakticky neexistují žádné údaje, které by přistihly křidélka fantazii anebo se vzpíraly předpojatosti." Pokračuje: "Gradualistickou představu, že veškeré změny musí být pozvolné, pomalé a ustavičné, nikdo nikdy nevyčetl ze starých hornin. Byla výrazem obecného kulturního trendu, jímž devatenácté století zčásti reagovalo na koncepci světa v revolučních zvratech." Velice se mi líbí esej s názvem Ten starý blázen Randolph Kirkpatrick, pojednávající o autorovi nejbláznivější hypotézy o vývoji života vůbec - numulosférické teorie, podle níž vlastně veškeré horniny naší planety tvoří fosilie numulitů. Ten starý blázen Randolph Kirkpatrick viděl numulity i v asteroidech! Konec této eseje je vskutku výtečný - čtenář se dozvídá, že kdyby se Kirkpatrick nenechal unést svou grandiózní hypotézou, mohl být zapamatován spíše jako někdo, kdo pomohl objasnit taje evoluce mořských hub s tvrdou vnější kostrou. Také esej Bathybius a Eozoon je nevýslovně zajímavá; zabývá se hypotetickým organismem bathybiem, kterého vytvořil Ernst Haeckel, a když se pak takový organismus na chvíli z fosilního záznamu vyjevil, byl vskutku nadšen (po Haeckelovi ho k tomu pojmenoval samotný Darwinův buldok, Thomas Henry Huxley). Ale víte, jak to s bathybiem dopadlo... Musím opět vyzdvihnout jednu pasáž: "Mezi vědci najdeme jen málo vyložených bláznů. Omyly obvykle mívají své dobré důvody. Přijdeme na to, jakmile se nám podaří proniknout do všech souvislostí, a za předpokladu, že je nebudeme posuzovat z hlediska našeho nynějšího pojetí 'pravdy'. Nezřídka bývají daleko víc poučné než zahanbující; jsou totiž známkou měnícího se kontextu. Velcí myslitelné mívají bohatou představivost, s jejíž pomocí vytvářejí scelující vize, a nacházejí v sobě i dost smyslu pro dobrodružství (nebo dost egoismu), aby se je nezdráhali vyslat do nejednoduchého světa, jež je nikdy nepřijde se vším všudy. Zkoumání geniálních omylů by nemělo končit kázáním o hříšné pýše; mělo by nás přivést k poznání, že schopnost pronikat hluboko k podstatě věcí a schopnost dopustit se velkých omylů tvoří dvě strany téže mince - a obě jsou stejně skvělé." Poslední esej této části knihy nese název Odpovídáme buňce mořské houby?, a pojednává vlastně o mnohobuněčnosti a homologii.

Panda velká, ládující se bambusem za pomoci svého "palce". Zdroj: Jenny E. Ross Photography

První esej předposlední části Pandina palce, Ti zhrzení a zavržení, se zabývá údajnou "tupostí" dinosaurů. Nutno podotknout, že tato esej vyšla v době, kdy byli neptačí dinosauři v očích mnoha lidí stále jakýmisi pomalými zvířaty, která nejspíše vyhynula předně proto, že byla "hloupá" (dinosauří renesance už samozřejmě byla v plném proudu, ale široká veřejnost dosud svůj pohled na dinosaury nezměnila). Esej v podstatě pojednává o encefalizačním kvocientu (EQ) dinosaurů, čímž se tehdy zabýval James A. Hopson z Chicagské univerzity. V závěru eseje se Gould pouští do lidí v porovnání s onou nejúspěšnější skupinou obratlovců vůbec: "Lidé z tohoto hlediska ani nestojí za řeč - co tu znamená těch řekněme 5 miliónů let od australopitéka, nebo ubohých 50 000 roků, co je na světě náš druh, Homo sapiens? A konečně, změřte naše šance tím, co jsme provedli na nejvyšší šprušli svého žebříčku hodnot. Znáte někoho, kdo by - i za závratně výhodných podmínek - vsadil větší sumu peněz na to, že druh Homo sapiens vydrží déle než dinosauři?" I těch 300 000 let, o kterých dnes víme, že tu na Zemi existujeme, je směšně málo v porovnání se 234 miliony let, co jsou tu dinosauři; i dnes jich je tu o dost víc druhů, než druhů savců, opeřenců jedněch. Tím se dostávám k tématu další eseje, Klíčová klíční kost, která řeší vztah mezi ptáky a neptačími dinosaury (nebo jen mezi ptáky a dinosaury, jak to tehdy bylo bráno). Je zajímavé počíst si něco o tom, jak Robert T. Bakker v oněch časech obhajoval teplokrevnost dinosaurů. Člověk mé generace vážně nedokáže pochopit, že někdo někdy bral dinosaury jako pomalá, sunoucí se zvířata! Esej Liché páry v přírodě je brilantní, a jedním z témat, které řeší, je vztah dronta mauricijského s mauricijskými dřevinami. Na závěr Obrana vačnatců - poselství je jasné, nevnímejme placentály jako "něco víc" než vačnatce.

Nyní se dostávám k poslední části knihy, Velikost a čas, kterou tvoří tři eseje. První z nich, Čas přidělený našim životům, je v podstatě o alometrii a podobnostech životů malých a velkých zvířat (například savců), přestože žijí nesrovnatelně jinak dlouho: "Délka života se zvětšuje stejnou měrou jako hmotnost těla (0,28krát rychleji, postupujeme-li od malých živočichů k velkým). To znamená, že poměr trvání dechu i srdečního tepu k délce života je pro celou škálu velikostí savců neměnný. Když provedeme stejný výpočet, jaký jsme uvedli výše, zjistíme, že všichni savci bez ohledu na velikost mají tendenci dýchat 200miliónkrát za život (srdce jim tedy vydrží zhruba 800 miliónů tepů). Drobní savci dýchají rychleji, ale žijí krátce. Měříme-li však vnitřními hodinami jejich dechu a tepu, je doba života všech savců stejně dlouhá." Gould upozorňuje na to, proč se náš druh vymyká a žije déle - to je už důsledkem naší inteligence, a toho, jak jsme schopni si životy výrazně prodloužit. Předposlední esej, Přírodní atrakce: Bakterie, ptáci a včely, se zabývá hlavně magnetotaktickými bakteriemi a jejich výzkumem, který prováděl magnetický fyzik Richard B. Frankel. Dnes už pro vás asi magnetotaktické bakterie nebudou něčím úplně novým a vzrušujícím, v době vydání této eseje to však byla docela novinka - bakterie z Woods Hole v Massachussetts vybavené asi 22 krystalky obsahujícími magnetovec ve své buňce byly objeveny teprve v roce 1975. Brilantní esej, v níž nechybí zmínka velikána popularizace vědy Isaaca Asimova. Poslední esej zahrnutou v této knize, Nesmírnost času, napsal Stephen Jay Gould 1. ledna 1979 ve 2:00 v noci. Je to esej o čase, o jeho ubíhání, o rytmu růstu fosilií, a hlavně o zpomalování zemské rotace, lunárních cyklech a vzdalování Měsíce od Země. Musím říci, že se mi velice líbí její úvod: "Karel Marx poznamenal, že všechny události v historii se odehrávají dvakrát - poprvé jako tragédie, podruhé jako frašky." Ta zmínka o Marxovi se pojí s posledním koncertem Artura Toscaniniho. Jeho lapsus se totiž v souvislosti s jednašedesátisekundovou minutou "zopakoval" na Silvestra 1978 s Guyem Lombardem.

Pandin palec je podle mě brilantní sbírka esejí, a ačkoliv čas pokročil a některé z nich (například ta o radikalitě vnímání dinosaurů coby teplokrevných zvířat) již nejsou tolik aktuální, stále je velice zajímavým čtením poskytujícím množství informací o evoluci života. Velkou hodnotu má i na poli filozofie, zvláště pak tedy evoluční filozofie, neboť předně pomáhá rozvíjet evoluční myšlení čtenáře. Je to kniha, kterou rozhodně mohu doporučit!