Dobrodružství ve staré základně původního týmu nové Lovce kryptidů traumatizovalo. Zjištění, že budova v jižním Londýně je hermeticky uzavřeným domovem vyhladovělých Chupacaber, které mohly nebo nemusely tým Jacka Owena pozabíjet, a že v základně docházelo k jakýmsi podezřelým pokusům o hybridizaci Chupacabry s člověkem, jim změnilo životy. Wren se o Chupacabrách zdá, v jejích nočních můrách se ji tyto krvelačné příšery snaží zabít, a našly si cestu i do Winnových snů. Vzorky z londýnské základny nyní Wren, Winn a Keira analyzují ve Winnově pokoji, v domě jeho otce v americkém Creek City. S pomocí Keiřiny umělé inteligence pojmenované Percy už zjistili, že sražená krev na prostěradle v jedné z místností v základně patřila Pauline Jetkins, a byla smíšena s krví Chupacabry. Kdo ví, co to znamená. Percy pak Wren, Winna a Keiru upozornil na to, že s Chupacabrami se nedávno roztrhl pytel na jejich domovském Portoriku; silně vzrostl počet jejich zahlédnutí. O krvelačné potvory se už zajímá agentka Marilla Kent-Lyons, která se za nimi spolu se svým tajemným spolupracovníkem R'onnem vydala na farmu muže jménem Narvaez. Ten byl bohužel jejím přičiněním zabit Chupacabrou, a sama Marilla se také brzy ocitla ve smrtelném nebezpečí. Dále se o tyto ďábelské krvežíznivce zajímá profesorka Pietri, zooložka mající s těmito tvory již jisté zkušenosti, a její dvacetiletý student Armando. Dvojice se spolu vydala na útesy na portorickém pobřeží, aby pozorovala Chupacabru při lovu opuštěné kozy. Nedlouho po učinění pozorování lovu se dostala do problémů hned se dvěma zástupci tohoto záhadného druhu. Někdo je přitom sleduje.
NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ
CHUPACABRY SE VRACÍ, ČÁST DRUHÁ:
Winn se nadechl. Ucítil svěží vůni Karibského moře, otevřel oči, a zazubil se. Pohlédl na zvlněnou tmavě modrou vodní plochu, která se rozléhala, kam až oko dohlédlo, a slabým hlasem pronesl: "No, vykoupal bych se rád."
Keira a Wren na sebe pohlédly, a škodolibě se usmály.
"Víš, Winne, jak ses předtím ptal, jestli znova smrdíš," řekla s úšklebkem Wren, "tady to máš příležitost napravit."
Winn na ni otráveně pohlédl, a obrátil oči v sloup. Keira se chichotala.
Trojice průzkumníků se právě s pomocí Keiřina teleportačního zařízení přemístila z Creek City v Illinois na jihovýchodní břehy Portorika. Nad zklidněným mořem se skvěly tisíce drobných červánků, a slunko bylo na nejlepší cestě zmizet na západě a další řádku hodin se neukázat. Z jihu foukal příjemný, solí lehce nasáklý vítr. Pod nohama měli noví Lovci kryptidů zlatavý písek. Všechny přemáhala touha sundat si terénní expediční boty, a nechat si jím pohladit svá chodidla.
"Hele, nebude vám vadit, když se na chvíli svlíknu, a..." řekl Winn, pohlížeje s úsměvem na ten mořský ráj.
"Bude, Winne," přerušila ho hned Keira, "pokud něco opravdu nestrpím, pak je to exhibicionismus."
Tentokrát se chichotala zase Wren.
"Hele! Tohle mě začíná fakt štvát!" vyhrkl uraženě Winn. "Chci se jenom stripnout, a..."
"Stop. Right. There," řekla Keira, a přemáhala se, aby se nerozchechtala.
"Ale... ty jo... chci jenom do té vody! Normálně se svlíknu..."
"To je nestydatost," reagovala Keira.
"... do trenek, ty jo! Do trenek! A vykoupu se! Na minutku, prosím!" pokračoval nešťastně Winn.
"Když jsi mu tu myšlenku koupání v moři dala ty," pousmála se na ni Wren.
"Měli bychom okamžitě vyrazit do té vesnice, dokud je ještě světlo," řekla Keira, "Winne, promiň, jestli se tě to dotklo... ale třeba budeš mít čas se vykoupat, až skončíme. Nemyslím, že tu budeme moc dlouho."
"Proč by se mě to mělo dotýkat? Jsem snad nějaký cíťa, nebo co?" urazil se znovu Winn. "Ale hele, nebossuješ mě trošku, Keiro? Pokud vím, jsi v pořadí třetí členka týmu."
"Nech to plavat," řekla Wren.
"'To'? Teď jsem 'to'?! Takhle mě redukujete?" vyhrkl Winn.
Wren se chichotala ještě víc. Winnovi se přitom v očích objevila zvláštní jiskřička. Díval se na Wren, jak se bavila jeho slovy, pak přejel očima po zlatém písku, a až hloupě se pousmál.
Keira ho praštila do ramena. "Hnem se!"
Noví Lovci kryptidů se vydali na pochod z nádherné písečné pláže po pěšině oddělující dvě rozlehlá pole s cukrovou třtinou. Šli rychle, nechtěli ztrácet čas. Příliš se neohlíželi, nebyli nikterak obezřetní, ale pro všechny případy tiskla Wren prsty pravé ruky rukojeť laserové pistole, kterou si odnesla ze staré základny v jižním Londýně. Byla připravena ji vytasit, kdyby se před nimi objevilo něco nebezpečného.
"Nechci si stěžovat, terén je to dobrý," pronesl po chvíli Winn, "ale nemyslíte, že jsme se mohli teleportovat přímo do té vesnice?"
"Musela bych se podle nejnovějších satelitních snímků přesvědčit, že na místě, které bych vybrala k přemístění, nejsou žádní lidi. A to by trvalo moc dlouho, zvláště když uvážíš, že se brzy setmí," odpověděla Keira.
"Alternativně jsme mohli použít Sand Martin."
"Neříkal jsi, že se bojíš ho svému tátovi vzít za bílého dne?" vložila se rozhovoru Wren.
"No, to jo, ale i tak by se..."
"Cesta letounem by zabrala zbytečných pár desítek minut," řekla Keira.
"A my teď zase zbytečných pár desítek minut zabíjíme tímhle pochodem," namítl Winn.
Wren se zarazila. Mezi stonky cukrové třtiny v blízkosti cesty se cosi pohnulo. Stonky se mohutně zakymácely. Dívka se vylekala, zastavila se na místě, a okamžitě vytasila laserovou pistoli. Uslyšela jakési zasyčení. "Pozor!" vyhrkla.
Z pole vyběhlo drobné štěňátko, pár vteřin na trojici lidí jen hledělo, a pak začalo vrtět svým roztomilým ocáskem. Přiběhlo ke Keiře, která si před ním klekla na zem, a přilísalo se k ní. "Ty musíš být z té vesnice, co? Zaveď nás tam," řekla mu s úsměvem.
Když slunce vysílalo k jihovýchodu Portorika poslední paprsky, a tmavnoucí oblohu již přebíral měsíc, dorazili noví Lovci kryptidů do své destinace. Byla to malá obec tvořená snad ani ne šedesáti domky, na první pohled nahodile rozmístěnými po zemědělské krajině. Mezi nimi postávalo rozhodně více krav a koz, než lidských bytostí.
Štěňátko se rozeběhlo ke starší paní s rozpuštěnými dlouhými šedivými vlasy, jež ho okamžitě zvedla oběma rukama a políbila ho. "Así que aquí estás," řekla mu. Pejsek zamrkal na nově příchozí.
"Hello there! Můžeme se vás na něco zeptat?" ozvala se Keira, a s překvapivým sebevědomím k paní přistoupila, "včera tu byla údajně pozorována takzvaná Chupacabra. Můžu se vás zeptat na pár otázek? Já a moji kolegové se zabýváme záhadnými zvířaty, a rádi bychom..."
Paní se prudce otočila, a zabouchla za sebou dveře svého drobného dřevěného příbytku. Keira se podívala na Winna a Wren s pohledem, který přímo křičel: "Co jsem udělala špatně?"
"Chce to trošku víc subtle přístup," řekl Winn, a jakmile zahlédl naproti domku asi třicetiletého upoceného muže s ručníkem na krku a s vidlemi v rukou, volně se vydal jeho směrem. Keira a Wren sledovali, jak se s mužem chvíli vybavoval, ten se však po chvíli prudce obrátil, a rychlým krokem zmizel ve své stáji. Dívky se vydaly za Winnem.
"OK. Tu část o tom, že tady někdo z nás smrdí, ale já to nejsem, jsem mohl vynechat," pousmál se Winn. Keira na něj hleděla, jako kdyby byl blázen, ale Wren se zase chichotala. Winnovi se ve tváři objevil výraz hrdosti.
"Něco tu nevoní," řekla vážně Keira.
"Moje řeč. A jak se týpek hned urazil!" reagoval rychle Winn.
"Ti lidi jako by o Chupacabře ani nechtěli slyšet," pokračovala Keira.
"Možná nás mají za divné turisty, které prostě přilákal jeden příspěvek na sociálních sítích, a bojí se, že jejich malou komunitu nějak ohrozíme," zamyslela se Wren, "myslím, že by bylo lepší jít rovnou ke zdroji té zprávy, a neotravovat s dotazy o Chupacabře jiné místní."
Trojice se vydala k opačnému konci vesničky, dále na sever. Postupně se čím dál více smrákalo, červánky modraly a tmavly, a vzduchem začínalo létat více nočních komárů. Jakmile Wren, Winn a Keira došli k velkým dřevěným vratům, nacházejícím se před dvěma velkými stájemi, ze kterých se ozývalo prakticky neustále kraví bučení, zkusili kontaktovat osobu, jež by jim mohla poskytnout informace, po kterých šli. Wren stiskla tlačítko zvonku na vratech. Čekání netrvalo dlouho.
Vrata se otevřela, a prostoupila jimi dívka zhruba stejného věku, jakého byli oni. "Zdravím," řekla anglicky.
"Slečna Burgos?" zeptala se jí Wren.
"Ano," odpověděla dívka, "čím vám můžu pomoct? Určitě jste tu kvůli té zprávě, co jsem postnula na Instabook."
"Přesně tak," řekla Wren, "nebude vám vadit, když se zeptáme na pár podrobností?"
"Já... víte, byla to chyba. Byla chyba o tom psát. Dnes ráno se tady u farmy mé matky shromáždili skoro všichni lidé z naší vesnice, a hubovali mě, že jsem to neměla dělat, že to bylo předčasné, že se to má nechat vyšetřit policií, a... a měli pravdu! Moc se omlouvám. Možná jsem měla nějaké halucinace, sice nemám psychické problémy, ale bylo to v noci, a člověk ve tmě vidí věci, které třeba ani neexistují!" rozpovídala se rozpačitě dívka.
"Ne, v pohodě! Hele, my jsme... Lovci kryptidů," řekla Wren, "a jsme tu proto, abychom to zvíře našli. Řekni nám, jak vypadalo. Byla to opravdu Chupacabra?"
"Krčilo se nad mrtvolou pana Narvaeze. Ohlodávalo jeho ruku. Bylo to vážně už na našem pozemku, těsně za plotem oddělujícím jeho kravskou ohradu od našeho políčka, které je letos ponecháno ladem. Jak jsem psala v tom příspěvku, vzbudil mě divný skřek smíšený s lidským křikem... byl to nějaký ženský hlas. Znělo to, jako by někdo nějaké paní nebo slečně hrozně ubližoval, tak jsem vyběhla ven z našeho domu s baterkou a pistolí, a... pak jsem uviděla tu potvoru, jak žere pana Narvaeze. Byla v pohybu. Jakmile jsem na ní posvítila baterkou, strašně jsem se vylekala, vystřelila jsem do vzduchu, a pak jsem utíkala zpátky domů. Po zbytek noci jsem nevylezla ven," povídala dívka.
"Jsem ráda, že nám věříš. Můžeme se podívat na to místo, kde jsi Chupacabru viděla?" zeptala se Wren.
"Ne, to vám moje matka nedovolí," odpověděla spěšně slečna, "hele, vykašlete se na to. Na sociálních sítích teď pozorování Chupacabry hlásí kdekdo. Mě mrzí, že jsem o tom napsala, vážně to má vyšetřit policie... třeba to byl nějaký vrah v kostýmu, a pana Narvaeze zabil, a dělal s jeho mrtvolou hrozné věci... já nevím. Nechci o tom mluvit. Nechci tuhle pozornost."
Vrata rychle zavřela. Keira, Wren a Winn se na sebe vzájemně podívali. Nato dívka prostrčila hlavu vraty, a rozloučila se s nimi varovnými slovy: "Ať už jste přišli odkudkoliv, vraťte se. Teď v noci tady není bezpečno. Ony tady jsou. V posledních dnech se sem stahují."
"To zní... zajímavě," řekl Winn.
"Něco se tu musí dít," doplnila ho Keira, "něco záhadného. Což u druhu, o kterém se dlouho spekulovalo, že je vyhynulý, musí něco opravdu znamenat."
Ostré drápy se zarývaly do prachové hlíny. Ze zubaté tlamy tekly dlouhé provazce lepivých slin. V rudých očích žhnula touha po brutálním aktu, při kterém by oběti v posledních vteřinách svých životů vřískaly v ohromných bolestech. Chupacabra se přibližovala, po všech čtyřech lezla nahoru po skalisku, a vychutnávala si každý moment lovu.
Příšera seshora si dlouhým jazykem olizovala kozí krev ze rtů, a chraptivě skřekala. Možná se domlouvala se svou hladovější sestřenicí, kterého z těch dvou lidí zabijí jako prvního. Na chvíli se skrčila, zavřela své svítivé oči, a vyslala tajnou zprávu do hlavy jedné z obětí.
Armando se celý otřásl. "Zase je v mé hlavě!" vykřikl.
Profesorka Pietri sevřela jeho paži. "Neměj strach. Nesmí vycítit, že máš strach!"
Mladíkovi se v mysli začínaly vyjevovat strašlivé scény. Ležel na zemi, bez končetin, a živořil o rychlou smrt, zatímco mu portorický ďáblík dýchal do obličeje, a nechutně sliznatým jazykem pomalu hladil jeho zkrvavenou tvář. Řval v nepopsatelné bolesti, zatímco dvě příšery hodovaly na jeho vnitřnostech, přetahujíc se o jeho střeva, tahaná horlivě z obrovité rány v útrobách. Armando panikařil. Nedokázal ty představy zahnat. Nedokázal ubránit svou mysl před telepatickým útokem Chupacabry.
"Armando, klid! Nic z toho, co vnímáš, není reálné!" vykřikla profesorka Pietri.
"Proboha! Proboha, pomoc! Strašně to bolí!" řval Armando, a celý se zkroutil. Chytl se rukama za břicho, jako by měl křeč, a po zádech začal sjíždět ze skaliska, aniž by si to snad uvědomoval. Kroutil se, jako by byl posednut zlým duchem.
"Dost!" zařvala profesorka. Z kapsy kalhot vytáhla jakési zařízení, připomínající zapalovač. Stiskla na něm drobné zelené tlačítko.
Chupacabry, které se již dostaly do vzdálenosti několika kroků od svých obětí, náhle zpozorněly. Naráz se začaly třást, jako by dostaly zimnici. Skřekaly na sebe, zvláštně poskakovaly, a z jejich očí se vytrácela zabijácká vášeň. Nahrazoval ji čirý strach.
Armando procitl těsně před tváří Chupacabry, která se k dvojici plížila zespodu. Vylekal se, zařval, a v šoku ji kopl zespodu do hlavy takovou silou, že se při pádu obrátila na záda a nepříjemně se potloukla. Mladík pohlédl na profesorku.
"Běžíme dolů! Rychle!" vykřikla rázně, učinila skok, Armanda zvedla na nohy, a pak sama pokračovala v běhu dolů. Mladík se na nic neptal, jen ji slepě následoval.
Příšera se zkrvavenou tlamou se chvíli pohupovala na místě, tiskla si své břitvy k tváři, div si rukama neumačkala hlavu, a pak se začala hystericky, zlověstně smát. Musel to být smích. A nevěstil nic dobrého.
"Zdržení na pár vteřin ničemu nepomůže," pronesla si pro sebe tajemná figura stojící na balvanu na protějším skalisku, "dnes večer poznáte, jaké to je být obětí Chupacabry, profesorko."
Dvojice pádila labyrintem úzkých průrev mezi oběma ohromnými skalami. Seskakovala z balvanů, přeskakovala polovysušené kaluže, vybíhala nahoru po suti a svážela se na kamení hromadně sesunutým pod jejíma nohama. Profesorka působila docela klidně, a rozvážně svého studenta vedla do snad bezpečnějších míst. Armando však vyděšeně oddechoval, a neustále se otáčel vzad. Měl pocit, že mu ty příšery dýchaly na záda.
"Co... co jste to udělala? Proč na nás hned nezaútočily?!" vyhrkl po chvíli utíkání Armando.
"Paralyzovala jsem jejich telepatické schopnosti," odpověděla suše profesorka Pietri, "obě dostaly pořádnou ránu do mozku. Zvlášť ta, která své schopnosti aktivně využívala, aby tě mučila!"
"Mučení to bylo, to jo," řekl Armando, celý zadýchaný, "až budu mít první příležitost, někde se tu vybliju! Je mi vážně zle z toho, jak Chupacabry smýšlejí."
"Pořád za námi ještě nejdou! To je dobře."
"Jak jste je ale paralyzovala?" zeptal se zvídavě Armando.
Nato se ozval hrozivý skřek. Mladík se prudce otočil, a uviděl Chupacabru s čistou tlamou, jak seskočila ze skály asi padesát metrů zpátky.
"A teď už za námi jdou! To je špatně," poznamenala profesorka.
Sledovat hbitou, chlupatou humanoidní potvoru, jak šplhá a skáče po skalách, a jak v jediné vteřině urazí skokem několik metrů, nebylo pro dvojici zrovna povzbuzující. Naštěstí se labyrint chýlil ke konci.
Profesorka seskočila ze skalní římsy do pole s cukrovou třtinou. Armando se na jejím odrazném můstku nejprve zarazil, a nevěřícně zhlédl dolů. Jeho supervizorka se těžce vzpamatovávala z pádu a motala se.
"Prosím vás, vždyť to je nějakých šest metrů, ne?! Na tohle teď nemám!" vykřikl Armando. Děs nahánějící skřek zezadu jej však donutil bez dalšího přemýšlení skočit.
V poli bolestně zaúpěl. "Asi jsem si vyvrtl kotník! Proboha, tohle je noční můra!"
Nato ucítil záchvěv stonků cukrové třtiny. "Profesorko?!" vykřikl zděšeně.
V hlavě se mu opět začaly vytvářet zvláštní obrazy. Nebyly tak explicitní, jako prve, ale také mu z nich začínalo být nevolno. Měly abstraktnější náturu, všude tekla krev, stékala po jakýchsi stěnách, zdech nebo jiných površích. Z těchto obrazů plynula nejen vášeň pro brutalitu, ale také jakési nepopsatelné rozčilení. Jakási zloba, snad z toho, že se dravec musel o zabití kořisti pokusit už podruhé.
"Použijte znova tu věc! Prosím!" vykřikl Armando.
"Sakra, to nepůjde," vyhrkla profesorka, a vykulila oči, když pohlédla na třesoucí se trs cukrové třtiny po Armandově levici, "má to šťávu jen na jedno použití."
Armando vykřikl hrůzou. Trsem cukrové třtiny pronikla hlava Chupacabry s čistou tlamou. Hned nato se však přímo za ním, což vůbec nečekal, objevila ona příšera s kozí krví na ústech, a obě se do mladíka pustily. Nejprve dostal ránu břitvovitým drápem do ramena, a pak ucítil ten strašlivý sliznatý jazyk, jak se mu přilepil na čelo a k vlasům. Na dotek byl v realitě úplně stejný, jako v těch ohyzdných krvavých představách, jež mu před několika minutami rozvášněná Chupacabra přenesla do mysli.
Hody měly začít. Profesorka Pietri stála zcela roztřesena na místě. Neměla žádnou zbraň, a v jejím bezprostředním okolí se nenacházel ani nějaký klacek či kámen. Skřekot a smích krvežíznivců se nesl krajem jako signál jejich vítězství.
Pak polem pronikla dvě červená světla, a Armanda rázem zahalil ohavný puch spáleného masa. V šoku řval. Obě monstra ho zalehla, a kouřilo se jim z otvorů v hlavách. Rozžhavených otvorů.
Profesorka Pietri poděšeně vydechla, když se z hlubin pole vynořila teenagerka s fialovočernými odrosty, celá v černém a s pistolí v ruce. Byla následována vyšším mladíkem s krátkým sestřihem a tmavě oděnou dívkou s kudrnatými růžovými vlasy. Všichni tři okamžitě zkopli nehybná Chupacabří těla z Armandova osobního prostoru.
Winn pomohl Armandovi vstát. "D-díky," zakoktal mladík, "ať jste kdokoliv, děkuju vám. Myslel jsem, že tohle je konec."
"Známe ten pocit," řekla mu Wren.
"Kdo jste? Jak o nás víte?" vyhrkla profesorka Pietri.
Keira se na ni dlouze zadívala. "Wren? Mám pocit, že nejsme jedinými výzkumníky, kteří tu jdou po Chupacabrách," řekla svoji kamarádce, aniž by z profesorky spustila oči.
"Jsme Lovci kryptidů," prohlásil Winn, "hledat kryptidy je... naše... práce... a teď... jsme našli... dva kryptidy... jakože... ty Chupacabry... ne vás dva."
"Lovci kryptidů?" řekla nevěřícně profesorka. "Lovci kryptidů jsou pryč. Kdo jste doopravdy?"
"Keira Kendrick," představila se Keira, "ta holka s pistolí je Wren Rivera, týpek je Winn Wilkinson. Jsme takový malý nový mezinárodní týmek, a... zajímáme se o Chupacabry. Vy jste profesorka Alondra Pietri z Portorické univerzity v Río Piedras."
"Wow!" ozvala se Wren, a přistoupila k profesorce s nataženou rukou. "Četla jsem vaše články o migraci madagaskarských lemurů, do začátku 20. let považovaných za vyhynulé, na pobřeží toho ostrova v průběhu posledních deseti let kvůli kácení lesů! A vaši měsíční sekci Bloop the Goob v populárně naučném časopisu Zoologied Minds."
"Hlavně se tady paní profesorka věnovala výzkumu Chupacaber, že ano?" doplnila ji Keira. "To byla teprve důležitá práce."
"Zpět ve 30. letech, kdy jich už ale ve volné přírodě Portorika kvůli rostoucí urbanizaci a umělém vpravování jedovatých látek do krve koz, skotu a ovcí existovalo hrozně málo. Byly tehdy na pokraji vyhynutí," řekla profesorka Pietri, "ale ano, jednu dobu jsem se Chupacabrami zabývala."
"A znala jste Jacka Owena, který se jimi kdysi, dávno předtím, zabýval také," řekla tajemně Wren.
"Opět, ano," odpověděla profesorka, "a proto mě zaráží, že se tady někdo nazývá... Lovci kryptidů. Ta věc už přece skončila."
"Počkat, takže vy jste následovníci Lovců kryptidů? To je docela cool, protože já jsem celkem velký fanda těch pošuků," ozval se konečně Armando, "a jít napsat bakalářku o nově se zjevujících Chupacabrách mě napadlo jenom proto, že na naší univerzitě pracuje tady paní profesorka, ale taky proto, že jsem vždycky chtěl... no, dělat jejich práci."
"Jak jste nás tu našli? Pořád jste neodpověděli na mou otázku, jak o nás víte?" řekla vyděšeně profesorka Pietri.
Keira, Wren a Winn na sebe vzájemně pohlédli. Ani jeden z nich náhle nedokázal nic říci. Měli pocit, že jim schopnost odpovědět na tu otázku byla jaksi odebrána.
"Oči," řekla tiše Keira, "velké červené oči... chvíli jsem měla pocit, že jsem je měla vtisknuty do hlavy."
"Hej, přesně tohle!" vykřikl Winn. "Něco nás sem dovedlo. Když jsme slyšeli skřek Chupacaber, Wren běžela napřed a pak po nich střílela, ale předtím, než se ozývaly..."
"Utíkali jsme prostě polem. Vůbec si nevzpomínám, proč," řekla Wren, a pohlédla spěšně na Keiru, "a taky jsem měla pocit, že... ty jo, pamatuju si ty oči!"
"Bylo to, jako by se na nás něco dívalo zevnitř, že jo?!" zděsil se Winn.
"Něco bylo v našich hlavách. Dovedlo nás to sem, aniž bychom to vlastně zamýšleli," řekla Wren, "poprvé jsem to ucítila, když jsme se vzdalovali od vrat farmy té holky."
"Takže jste nás našli, aniž byste nás hledali, jistě," řekla profesorka Pietri, "všechno do sebe zapadá."
"Co?!" vyhrkl Armando.
"Je to past. Chupacabry vás k nám telepaticky dovedly! To je jediný důvod, proč ještě žiješ, Armando! Je jich tu víc, a půjdou po nás!"
"What?! To není možný, ne?!" křičel Winn.
S padající nocí se z polí s cukrovou třtinou ozývaly čím dál prapodivnější zvuky. Bzučení hmyzu přehlušovalo všelijaké sykání, hvízdání a vzlykavý štěkot. Svět se kolem pěti lidí rychle uzavíral.
Armando přistoupil k profesorce. "Byl to špatný nápad, čekat tam na ni. Říkala jste, že uloví kozu, a pak nás nechá být... ale mýlila jste se. Teď jsme v ohrožení, je jich tu víc, a ještě k tomu za námi dovedly další tři lidi. Myslíte si, že se z toho dostaneme?"
"Slečno Rivero?" oslovila profesorka Wren, a ta před ní entuziasticky pokývala hlavou. "Máte s sebou laserovou pistoli Lovců kryptidů, je to tak?"
"Přesně tím jsme tady... Armanda... jmenuješ se tak, že? Přesně tím jsem ho zachránila," odpověděla Wren.
"A já ti za to děkuju, Wren," řekl Armando, "vteřinka, a zanechaly by mi na těle víc, než jenom šrám na rameni."
"Ta rána se musí vydesinfikovat," řekla mu Keira, "a to co nejdřív. Vypadá ošklivě."
"Teď bychom hlavně měli zmizet z pole!" přerušila je profesorka.
"Pojďme zpátky do vesnice," navrhl Winn, "až budeme v bezpečí, dořešíme zbytek, jako léčení ran a staré výzkumy Chupacaber."
V řadě za sebou se rozběhli směrem k vesnici. Winn běžel jako první s baterkou v ruce, Keira jej následovala, za nimi utíkala profesorka Pietri s Armandem, Wren byla na konci řady. Zdržela se totiž odebíráním kusu tkáně jedné ze zabitých Chupacaber. Při běhu se několikrát otřásla. Po doteku mrtvého těla zvířete se jí totiž vrátily nepěkné vzpomínky z červencového dobrodružství v Londýně.
Netrvalo dlouho, a skupina byla překvapena Chupacabřím skřekem vycházejícím odkudsi z pole. Místo, odkud přesně se dral, nešlo při běhu zaměřit.
"Držte se pohromadě, lidi!" zařval Winn. "Wren, ty měj pistoli neustále připravenou!"
Útok přišel zleva. Mimořádně chlupatá Chupacabra, trochu menší, než ty dvě předchozí, vyskočila do výše snad tří metrů, a dopadla na zem těsně před Winnem. Wren se musela zaklesnout mezi stonky cukrové třtiny, aby na zvíře mohla vystřelit. Bez přemýšlení vypálila dvě rány, teprve druhá však Chupacabru strefila. Laserový paprsek nejvyššího stupně prošel paží její levé ruky.
S příšerným syčením se příšera vyhoupla z místa do vzduchu, a skupinu přeskočila, jen aby dopadla vedle Wren. Ta vystřelila ještě jednou, a vytvořila tak Chupacabře v hlavě tak velkou ránu, že by se jí daly prostrčit dvě lidské paže. Chupacabra spadla na záda, okamžitě utonulá.
"Fuj, to je smrad!" poznamenal Armando. "Už dřív se mi z toho dělalo šoufl, ale teď, když to cítím podruhé... hnus! A to chci zvracet ještě dýl!"
"Tos nikdy neměl na obličeji trus dráčka z Creek City," uchechtla se Wren.
"Hej!" vyřkl dotčeně Winn. "Proč se k tomu furt musíme vracet?!"
"Postupujte dál! Ví někdo, jak daleko jsme od vesnice?"
"Podle mých map na mobilu asi dva kilometry," odpověděla profesorka Pietri.
"Sakra! Dva kiláky v poli plném Chupacaber!" rozčilil se Winn.
Po uběhnutí dalších padesáti metrů ucítili všichni zvláštní pocit strachu. Do hlav jim byly promítány strašlivé vize skupinového útoku Chupacaber a následného masakru. Vzduchem létaly končetiny, vytržená lidská srdce i jiné orgány.
Armando se už tentokrát neudržel, a vyzvrátil se. "Bestie jedny! Proč tohle dělají?!"
"Nesmíme mít strach," řekla mu profesorka, "dokud nemáme strach, tyto telepatické útoky jim nejsou k ničemu."
Počínání pětičlenné skupiny bylo ze vzdáleného skaliska sledováno onou tajemnou figurou, která měla dříve spadeno již na Armanda a profesorku Pietri. Držela v rukou jakýsi předmět, a pohrávala si s ním.
"Poslední telepatický útok přijde teď... a pak... útok fyzický," řekla si pro sebe.
Profesorka Pietri mohla stokrát opakovat, že je třeba nemít v přítomnosti Chupacaber strach. Sama se však klepala hrůzou. Vize promítané i do její mysli byly čím dál horší, čím dál brutálnější. I jí se brzy začal zvedat žaludek.
Winn si těžce sedl na zadek. Byl paralyzován hrůzou. Keira se pokusila o několik kroků, a pak upadla. Wren naříkala. Bylo jí zle. Telepatický útok Chupacaber se jí přelínal s traumatickými vzpomínkami na Londýn. Viděla chlupaté, svalnaté portorické Chupacabry i vyzáblé starouše jejich druhu ze staré základny Lovců kryptidů, jak se k ní přibližují, uchechtávají se, vyplazují na ni jazyky, a mačkají její tělo drápatýma rukama od krve. V jednu chvíli byla ta vize tak přesvědčivá, že dívka musela vystřelit z laserové pistole.
Přímý zásah! Skutečná Chupacabra jí už téměř dýchala do tváře. Telepatický útok v tu chvíli skončil. Potvora s propálenou hlavou spadla Wren na nohy. Ta vypískla.
"Jdou na nás! Utíkejte!" zařval Winn. Přes cukrovou třtinu skákala jedna Chupacabra za druhou. Rychle se pohybovaly kolem pětice, skřekaly, smály se, a sekaly kolem sebe drápy. Winn se rozběhl, a zmizel mezi rostlinami.
"Winne, ty kreténe! Hlavně, žes říkal, ať se držíme pohromadě!" zařvala na něj Keira.
Winnův poplašený křik, rozhodně nezamýšlený jako odpověď, mluvil za vše. Sám se o pár metrů dál střetl s další Chupacabrou, nejspíše s vážnými následky.
Wren kolem sebe střílela z laserové pistole o sto šest. Sem tam některou Chupacabru zasáhla, sem tam i nějakou zabila, ale ostatní její střelba neděsila. Točily se kolem skupiny v kruhu, postupně jej uzavíraly, a těšily se z toho, že se jejich čtyři oběti klepaly v předsmrtné hrůze.
Tajemná figura na vrcholku skaliska, stále svírající cosi v rukou, se zasmála: "Podle těchto údajů je vaše hladina stresu tak velká, že brzy dostanete infarkt. To pro vás bude nejspíše radostné vysvobození, profesorko Pietri."
Když se jí něco zezadu dotklo, prudce se otočila, a úlekem vykřikla. Z temnoty noci, ze světa tisíců zlatých hvězd, na ni zářily dva rudé zraky.
"Máte ráda vlastní medicínu?"
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat