Dokonalé příklady evoluce: Medvědi

Tato část Dokonalých příkladů evoluce se bude zabývat již veřejnosti méně známou, přesto však dobře zdokumentovanou evolucí jedné skupiny savců-všežravých medvědů...

1. STUPEŇ EVOLUCE MEDVĚDŮ:

Čeleď Ursidae, která zahrnuje medvědy, se začala vyvíjet v pozdním období Eocénu. Dosud nejstarším známým členem této rozsáhlé savčí rodiny je Parictis, velice malý druh primitivního medvěda, jehož lebka měřila pouhých 7 centimetrů. Parictis žil v Severní Americe a podle některých výzkumů údajně jako druh vydržel až do začátku Miocénního období. Jde však o dosud nejstaršího známého medvědovitého vůbec. Jeho blízký příbuzný, Allocyon, se též vyskytoval v Severní Americe, pro změnu však pouze před asi 35 miliony let, tedy na konci Eocénu, načež hned na začátku Oligocénu vyhynul. Velmi dobře prozkoumaným primitivním medvědem je však tvor s již podstatně známějším jménem... Ursavus. První možná docela velký medvědovitý savec, který žil v Oligocénu a Miocénu v Severní Americe-a navíc nejen to. Tento živočich trávil většinu života na stromech, kde pátral po své oblíbené potravě... Zdá se však, že všichni tito primitivní medvědi byli arboreální (žili na stromech). Všichni také pocházejí ze Severní Ameriky, což odkazuje na celkový původ čeledi medvědovitých. Podle všeho se takřka jistě medvědi zrodili na severoamerickém kontinentu. Žili asi podobně jako dnešní medvěd malajský, nejmenší druh medvěda z jihovýchodní Asie, který také spoustu času tráví na stromech hledáním včelího medu. Možná, že již tyto primitivní druhy, tedy Parictis, Allocyon a Ursavus, byli všežravci. Zprvu však byla čeleď skutečně izolována v Severní Americe. Pak náhle přišel zlom, když Ursavus překročil beringskou šíji spojující Ameriku s Asií a dal pravděpodobně vzniknout dalším zajímavým druhům...

2. STUPEŇ EVOLUCE MEDVĚDŮ:

Je známa celá řada jednotlivých druhů rodu Ursavus, z nichž některé už byly podstatně větší, než jejich prapůvodní severoamerický předek. Má se za to, že Ursavus tak dal vzniknout některým dnešním zástupcům čeledi medvědovitých. Druhy velké zhruba tolik co vlk se stali předky většiny dnešních medvědích druhů. Nikdo si však není zcela jist, jak to bylo s evolucí pandy velké a medvěda brýlatého. Mohl se snad Ursavus stát jejich předkem? Jisté je, že tento živočich během doby své dlouhé existence musel slézt ze stromů na pevnou zem, aby položil základy pro život moderních medvědů. Panda velká obývá Čínu, kam se Ursavus také dostal. Možná to nebyl zrovna on, ale nějaký jemu méně příbuzný druh, který se stal předchůdcem pandy. Přece jen známe už miocénní druhy pand, podstatně primitivnější než je ta dnešní, a už u těch se vyvinuly základní schopnosti pro požírání bambusu-včetně výrůstku připomínajícího palec. Medvěd brýlatý zase obývá Jižní Ameriku, kam se Ursavus nemohl dostat, jelikož vymřel v Miocénu a Severní Amerika se srazila se svým jižním protějškem až na začátku čtvrtohor-Pleistocénu. Je však jisté, že Ursavus po sobě zanechal na severu Ameriky nějaké potomstvo, to se poté rozšířilo na jih a možná již výrazně připomínalo medvěda brýlatého. Jisté však je, že v Miocénu se Ursavus rozšířil do Starého světa. V Asii a Evropě se objevily zcela nové druhy medvědů...

3. STUPEŇ EVOLUCE MEDVĚDŮ:

Rod Ursus, do kterého řadíme i všechny dnešní medvědy, se objevil poprvé před asi 5 miliony let ve Starém světě. Před 4 až 3 miliony let se v Evropě objevil druh pojmenovaný Ursus minimus, jehož fosílie jsou takřka identické s kostmi dnes žijícího medvěda ušatého (Ursus thibetanus) z Himálaje. Evoluce medvědů již takřka dosahovala dnešních dnů. Přesto se však vyvinuli i jiní, neméně zajímaví medvědi. V Evropě to byl například Ursus spelaeus, medvěd jeskynní. A v Severní Americe se objevil skutečný obr, Arctodus simus, nebo-li medvěd krátkočelý. Ten se dokázal postavit do výšky skoro 4 metrů nad zemí, ale ačkoliv byl úctyhodný, šlo zřejmě jen o mrchožrouta, což dokazují i podrobné paleontologické výzkumy. Na území Izraele, italského Toskánska a Chorvatska byly zase objeveny ostatky druhu Ursus etruscus, který podle některých odhadů obýval i severní Afriku. Tento savec vyhynul před pouhými 11 000 lety v době ledové. Pro tyto typy medvědů byla většinou výhodou velikost, ale na konci doby ledové zmizeli i s další megafaunou a uvolnili cestu dnešním medvědům, kteří již v té době také existovali...

ZÁVĚREČNÝ STUPEŇ EVOLUCE MEDVĚDŮ:

Postupně jsme se kličkami času a prostoru dostali až do dnešních dnů... Dnes žijí na Zemi všechny různé moderní typy medvědů, od medvědů hnědých po medvědy lední, od medvědů brýlatých, malajských i ušatých po pandy velké, od kodiaků a grizzly po baribaly. Všem se výjimečně daří, možná i především proto, že jsou všežravci. Primitivní medvědi, kteří kdysi v minulosti položili základ této skupině zvířat, se už asi také živili jakoukoliv potravou. To je obrovská evoluční výhoda, uspořádání chrupu pak může zvířeti pomoci pozřít takřka jakoukoliv potravu-od lesních plodů přes listy až po maso, a to jak rybí, tak i červené. Medvědi dnes patří mezi největší suchozemské predátory, ačkoliv nejsou striktními masožravci. Patří však mezi skutečně nejpozoruhodnější skupiny savců na naší planetě-a také mezi nejpopulárnější...

Příště se dozvíte o evoluci ploutvonožců, šelem, které se po vzoru kytovců rozhodly opustit zdánlivé bezpečí souše a vkročily do nepředvídatelmných nebezpečenství moří...

Správce dinosauřího parku - Dinosauři na sněhu

Koncem ledna u nás opět začíná sněžit a tak jsem se rozhodl, že dnešní část Správce dinosauřího parku ponese název Dinosauři na sněhu...

Dinosauři na sněhu

Stav Dinosauřího parku se neustále výrazně lepší. Deště mírně ustávají a dělníci tak mohou pokračovat ve stavbě veliké silnice vedoucí od východního pobřeží ostrova až do jeho středu. Práce bude již brzy u konce, jen si budeme muset tak přes měsíc počkat. Se zvířaty to vypadá celkem dobře, Cobelodus je již zcela v pořádku, naši dva zlobiví Tsintaosauři se poklidně popásají v centru svého výběhu a ani je nenapadne zahrávat si s ohradou, stejně jako našeho neposedného Siamotyranna, který si konečně váží každého dovezeného kusu masa. Zásob potravy pro zvířata máme dost. Včera jsem byl nakrmit našeho Gigantophise obrovským prasetem, které zhltl v celku během půl hodiny. Těsně předtím jsme ho s chlapy ještě přeměřili (po jídle jsme nemohli, neboť by svou potravu mohl z nervozity vyvrhnout) a podařilo se nám zjistit, že opravdu měří deset metrů, což je úctyhodná délka. Dinosauří park se tak vážně může chlubit tím, že mu patří druhý největší had v historii planety. Už před nějakým časem jsem informoval o tom, že Oliver chce pátrat tak pro zajímavost i po obří Titanoboi, hadu ještě o pět metrů delším, ale to se zatím nestalo. Kromě toho jsem krmil i naše další studenokrevné mazlíčky, například primitivního vodního hada Pachyrhachise nebo paleocénního chameleona Anqingosaura brevicephaluse. Prospívají i naše želvy Testudo atlas. Bude pro Vás překvapením, že samice nakladla snůžku vajec? Zanedlouho se dočkáme malých roztomilých želviček. Fredův malý Gallimimus, který se u nás v parku vylíhl v srpnu, také sílí a roste. Clark nám zase sehnal ornitologa zabývajícího se minulostí třídy ptáků a hodlá nám ho přivézt v co nejbližší době. Vědec chce totiž uskutečnit výzkumy prehistorických pštrosů Paleotisů, které chováme od konce července...

Oliver je teď z finančních příspěvků Clarka doslova nadšený. Organizuje různé výzkumné, paleozoologické výpravy na Isle of Die a přijíždí se stovkami úžasných fotografií, které se prý jednou budou prodávat po celém světě. V úterý vyrazil na svou zatím poslední expedici a vydal se do sněžných hor ve středu ostrova. Z předešlých leteckých cest věděl, že v horách žijí polární dinosauři úžasně přizpůsobení extrémnímu chladu a teplotním výkyvům. Po půldenní túře od místa přistání až do horských výšek se mu povedl vyfotografovat samici Laeallynasaury starající se o svá vejce. Těch bylo v hnízdě celkem sedm. Laeallynasaura mu prý přišla hrozně roztomilá a ihned se stala jedním z jeho nejoblíbenějších dinosaurů. Na zasněžené horské pláni, kam silný vítr z mnohatisícimetrové hory čnící nad ní odvál velikou vrstvu sněhu, nalezl Oliver samce Pachycephalosaura. Dinosaurus hrabal v zemi mohutnýma zadníma nohama a sbíral do zobáčku drobné červené plody přikryté sněhobílou peřinou. Horská stráň pak týmu nabídla pohled na celé stádečko Pachycephalosaurů. U teplé říčky, kolem které sníh tál, se objevil i mladý Titanosaurus. Oliverovi se podařilo jej natočit. Chtěl se ještě podívat na hnízdící kolonie pterosaurů, ale čas mu to již nepovolil ani v následujících dnech. Na horské stráni sice tábořil se svým týmem v teplých stanech, sněhová závěj však území doslova přikryla a během dne se jen málokdy nějaký člen týmu odvážil do sněhové válnice vstoupit-nejčastěji to bylo jen z nejdůležitějších důvodů. Když se situace uklidnila, Oliver se s týmem vrátil k helikoptéře v mlžném horkém pralese stovky metrů pod strání a odletěl. I tak je ale s výpravou spokojen...

Další části se dočkáte opět za týden, tedy již v následujícím měsíci únoru!!!

Křovinář aksamitový-Hlavní příčina hadích uštknutí ve střední Americe

Již relativně brzy po předchozím křovináři němém se tu objevuje popisek křovináře aksamitového, dalšího velice nebezpečného druhu hada!!!

Latinský název: Bothrops asper,

Rozšíření: Střední až Jižní Amerika (jižní Mexiko až severní Ekvádor),

Velikost: 1,8 metru.

Bothrops asper je herpetologům důvěrně známé jméno pro tohoto skutečně nebezpečného hada. Anglický název fer-de-lance pochází z francouzštiny a používá se i v některých jiných jazycích, zatímco obyvatelé Kostariky tento druh nenazvou jinak, než terciopelo, což znamená samet. V Panamě je zase známý jako equis, což je španělská výslovnost písmena x, jež je zpodobněno křížkem a pochopitelně symbolizuje smrt. Česky je známý jako křovinář aksamitový. Tento had patří mezi chřestýšovité, takže stejně jako oni neklade vejce, ale rodí živá mláďata, se svými příbuznými sdílí tepločivné jamky, pomocí kterých dokáže vidět tepelný obraz své kořisti i v naprosté tmě a je vybaven i vertikálními zorničkami, které poukazují na to, že jde o tvora lovícího po setmění. Typická je i kresba na kůži tohoto hada-černé pruhy trochu připomínají přesýpací hodiny. Od těla se k hlavě navíc táhne další malý černý proužek. Terciopelové dorůstají délky 1,8 metru a pokud se jim úspěšně daří hledat potravu, mohou vážit až 6 kilogramů, takže nemusí být zrovna lehcí. Živí se hlavně hlodavci, především krysami a myšmi, občas však loví i jiné menší savce či ptáky. Proč jsou však tito hadi tak nebezpeční a proč jsou i hlavní příčinou neštěstí hadích uštknutí a následné smrti uštknutých osob ve střední Americe? Pravda je taková, že mají velice dlouhé jedové tesáky v přední části čelistí. Každý jedový zub je dlouhý 3,5 centimetru, takže jednoduše pronikne lidskou rukou či nohou a občas prosekne i botu nebo oblečení. Dalším důvodem je extrémně silný jed-terciopelo má jeden z nejtoxičtějších jedů svého druhu. Jed je hemotoxický, to znamená, že způsobuje rozklad tkáně. Zabití živočichové se po uštknutí začnou rozpadat. To je i případ některých uštknutých lidí, jež se sice dostali včas do nemocnice, ale uštknutá končetina jim musela být amputována, neboť ztratila kontakt s tělem. Účinky jedu u mladých křovinářů aksamitových se mohou dostavit už 48 hodin po uštknutí, jelikož i mláďata jsou po narození vybavena plně vyvinutými jedovými zuby a smrtícím jedem. Dospělci však při uštknutí vpustí do rány velké množství jedu a člověku tak hrozí smrt již takřka za dvě hodiny. Odpovědí na naši otázku je však ještě něco-křovinář aksamitový se totiž výborně adaptuje na různá prostředí. Tohoto hada byste nalezli jak v pralese a na pláních, tak i na plantážích. Hadi tohoto druhu jsou totiž hojně k nalezení v banánových a kávových plantážích, kde loví krysy. Pokud se cítí ohroženi a navíc na ně jeden z nemála pracovníků na plantáži šlápne, had uštkne. Jelikož jde o běžný druh, uštknutí jsou častá. Výhodou však je, že křovináři z plantáží odstraňují rostoucí populace škůdců. Uštknutí je však mnoho, v Kostarice tento had takových případů způsobuje více než 40 procent, zatímco v Kolumbii je to až 70 procent. Přesto však existuje vysoce účinný protijed, který vyrábí vědci z kostarického Institutu Clodomira Picada, a který je rozvážen do všech zemí, kde se tento had vyskytuje. Silný jed však pochopitelně křovináři aksamitovému pomáhá zabít kořist. Zajímavostí je, že mláďata mají po narození světle žlutý koneček ocasu, kterým občas kroutí poblíž tlamy. Když se přiblíží nějaká potencionální kořist a ta si myslí, že narazila na kroutícího se červa, malý hádek udělá prudký výpad a zabije ji. Tito tvorové žijí tedy skutečně zajímavě, a ačkoliv jsou nebezpeční, zaslouží si úctu...

Příště křovinář sametový!!!

Cordaites

Cordaites byl typ jehličnanů z období Karbonu, který žil před více než 300 miliony let. Spolu s Lepidodendronem, Cordaitem či Sigillarií patří mezi nejznámější prehistorické rostliny, jež paleobotanici kdy objevili. Řadí se mezi nahosemenné. Fosílie tohoto stromu byly objevovány již před několika set lety. Byly objeveny v Evropě, především na území Dánska, Německa, Belgie i Anglie, dále také v Jižní Americe, především v Brazílii, odkud pochází jeden z jeho druhů. Paleobotanici znají celkem tři rozdílné druhy, z nichž všechny jsou dobře prozkoumány. Kordaity rostly pravděpodobně ve velkých shlucích o několika desítkách jedinců a sdíleli své prostředí s mnoha jinými karbonskými rostlinami, občas i mnohem vyššími stromovými kapradinami a plavuněmi či přesličkami. Plně vzrostlý kordait dosahoval výšky asi 10 metrů. Kmen byl štíhlý, vysoký a s nepravidelnou větvenou korunou. Listy byly podivuhodně vějířovité, to proto, že se rostlina ve světě gigantů snažila zachytit co nejvíce prosvítajícího slunečního světla, aby mohla dále růst. Listy byly celokrajné a trávovitě protáhlé, dokonce se předpokládá, že byly i kožovité. Dnes se pozůstatky kordaitů objevují i v krbech a kamnech mnoha lidí-Karbon po sobě jakožto nejezelenější období v dějinách planety zanechal hodnotné, avšak křehké důkazy. Stromy a další vysoké rostliny vyvrácené větrnými smrštěmi uvízly v močálech, až se z nich postupem času stala surovina, kterou dnes nenazveme jinak, než fosilní palivo. Bylo to právě množství kyslíku v atmosféře v období Karbonu, které napomáhalo žít těmto rostlinám, a díky nim se stalo dobou i některých hrůzu nahánějících členovců a obojživelníků. Paleobotanici se domnívají, že kordaity rostly ve vlhku podobném, jako je to na Floridě, kde se dnes vyskytují jejich vzdálení potomci. Zajímavostí je, že jako jeden z prvních jehličnanů vůbec neměl kordait pravé jehličí...

Více se o kordaitech můžete dozvědět například v knihách "Dinosauři objevy, druhy, zánik" či "Ztracený svět" (autor J. Augusta).

Příště Barrandeina!

Bude arktická divočina na Aljašce zachráněna před zkázou?

Vypadá to, že ochránci přírody by mohli již brzy zajásat, podaří-li se ochránit obrovské původní divoké území na Aljašce ve Spojených státech amerických. Prezident Obama vydal přes web Bílého domu prohlášení o tom, že na kongresu přednese svůj návrh na ochranu Arctic National Wildlife Refuge, ohromného, avšak velmi křehkého a dosud nepříliš chráněného území na Aljašce, kterým každým rokem táhnou miliony sobů, žijí zde tisíce ledních medvědů, druhy ptáků, z nichž někteří hnízdí ve všech 50ti státech US, a také mnoho ryb. Území by se dalo vyhlásit chráněnou rezervací či něčím podobným a zabíralo by 1,4 milionu akrů. Podstatné je ochránit především pobřežní planinu (zvanou Coastal Plain), jež je jednou z posledních lidmi takřka naprosto nedotčených oblastí ve Spojených státech. Bohužel je zde hrozba, která plán Obamovy administrace hroutí. Na Aljašce se nacházejí významná naleziště ropy, a veliké množství této nerostné, neobnovitelné a v dnešní době pro lidstvo nutné suroviny, se vyskytuje právě v Arctic National Wildlife Refuge. Američtí republikáni nyní podpořili vedení ropy z Kanady do Mexika (ačkoliv prezident nehodlá zákon schválit), nesouhlasí však ani s novým návrhem na ochranu arktické divočiny na Aljašce a tak si nikdo není jistý, jestli nápad projde kongresem s úspěchem... Ochránci přírody však doufají, že se tak stane, o budoucnosti aljašské nezkrocené přírody teď může rozhodnout právě tento návrh!

O této zprávě jsem se prvně dozvěděl díky stránkám Jeffa Corwina, amerického ochránce přírody a průvodce televizními pořady o zvířatech. Další cenné informace mi poskytly například weby WhiteHouse.gov či agentura Reuters...

Živoucí fosílie-Žralok širokonosý

Po více než dvou měsících je tu další část seriálu Živoucí fosílie! Bohužel Vás však budu muset informovat o tom, že články z této série se budou na mém blogu objevovat patrně celkem vzácně...

Jméno: Žralok širokonosý či žralok sedmižábrý (Notorynchus)

Velikost: délka 3 metry

Doba výskytu: Paleocén až současnost

Rozšíření: Celý svět.

Žralok širokonosý se běžně vyskytuje v chladnějších mořích po celém světě. Právě tato adaptace na drsnější podmínky mu jako druhu napomohla k tak dlouhé existenci. Tento žralok je také známý jako žralok sedmižábrý, protože narozdíl od většiny žraloků nemá pět, nýbrž sedm párů žaberních štěrbin. Živí se rybami, rejnoky, jinými menšími žraloky a dokonce žere i mrože, navíc má pověst mrchožrouta. Podle nálezů, které uskutečnili paleontologové, lze usuzovat, že Notorynchus žije na naší planetě už bezmála 56 milionů let, vyvinul se tedy na konci geologického období Paleocén, první éry starších třetihor (Paleogén). Stejně jako je tomu u všech žraloků, jeho kostra není tvořena kostmi, ale chrupavkou, a proto se po úmrtí zvíře rozpadne. Vědcům se však v horninách z doby Paleocénu povedlo objevit jeho zuby, které se zachovají až výjimečně dobře. Měly tvar hrotů s podélným vroubkováním...

Příště kolokolo!!!

Nový druh cecílie z Kambodže

Minulý týden byla poprvé uveřejněna zpráva o tom, že v Kambodži, státu v jihovýchodní Asii, byl objeven zcela nový druh obratlovce. Nález je potěšující pro milovníky přírody, jelikož potvrzuje, že mnohé malé druhy zvířat stále čekají na své objevení. Herpetologie (věda zabývající se plazy a obojživelníky) učinila za posledních několik let nesmírně zajímavé objevy, z nichž některé vrhají i nový pohled na svět studenokrevných obratlovců. Nově nalezený živočich by také mohl pomoci vědcům odhalit dosud neprozkoumané chování těchto tvorů. V Kambodži byl totiž objeven nový druh cecílie, zástupce beznohých obojživelníků, kteří hlavou připomínají hady a zbytkem těla žížaly či červy (odtud také jiný český název, červoři). Obojživelník byl nazván Ichthyophis cardamomensis, zapadá tedy do početného rodu Ichthyophis, jehož jméno je složeninou řeckých slov ichthyos (=ryba) a ophis (=had). Měří asi jen 30 centimetrů na délku a žije převážně pod zemí, kde si hloubí nory a loví hmyz. Jedná se teprve o druhou cecílii či červora, která byla popsána právě na základě pozorování v Kambodži. Od vědeckého popisu uběhlo jen několik dnů a stále se přesně neví, kde všude byste tohoto obojživelníka zastihli. Jisté je jen to, že se mu daří v Cardamomských horách (odtud druhový název živočicha). Tyto hory jsou totiž pod vlivem dešťů, v pralesích zde panuje vlhko a to místním obojživelníkům vyhovuje... Za objevem stojí kambodžský herpetolog Neang Thy, jenž několik jedinců nového druhu odchytil již mezi lety 2009 a 2011. K popisu přispěl kromě něj i dr. Peter Geissler ze Stuttgartského přírodovědného muzea v Německu. Výzkumy budou určitě nadále pokračovat, a možná se tak podaří zjistit i další úžasná fakta o tomto pro vědu zcela novém druhu cecílie...

Další informace můžete najít na webech www.natureworldnews.com, www.fauna-flora.org či www.abc.net.au/news. Doufám, že Vás nový objev nadchl stejně jako mně...

George McCann ztracen v čase-část 7.

Přesně po dvaceti dnech Vám přináším další část mého příběhu George McCann ztracen v čase! Na konci minulé části skončili George, Dixon a Fernando uvězněni v menší jeskyňce, jejíž východ zakryl mohutný dravý Eusmilus... Podařilo se jim vyváznout ve zdraví?

GEORGE MCCANN ZTRACEN V ČASE-ČÁST 7.:

Muži jen s hrůzou hleděli na Eusmila, který se v jeskyňce pořádně narovnal a z hrdla vydal hlasitý, majestátní řev, který se mezi skalními stěnami roznesl i do nejzazších koutů. "Georgi, hoď po něm ještě jeden granát!" vykřikl Dixon, když se kočka začala pomalu blížit. "Mám tu ještě dva, ale..." vyhrkl George, ale v tu chvíli spatřil Fernanda, který už vymýšlel něco jiného. Zapínal přístroj na spuštění časové smyčky. "Jaktože v něm nejsou baterky?!" začal náhle vykřikovat. Dixon začal šmátrat ve svém zvukařském vybavení a pokoušel se najít svou železnou zásobu baterií. Eusmilus netušil, co chtějí lidé před ním provést, nicméně jejich rychlé pohyby jej rozčilovaly-najednou se rozhodl ke skoku a v jedné vteřině stál už jen asi metr před vyděšenými dvounohými tvory, kteří v tomto období neměli nikdy nic dělat. Dixon baterie vytáhl a narval je do přístroje, Fernando zapnul a ačkoliv nebylo jisté, do kterého období je časová smyčka může poslat, objekt otevřeli a ihned jím proběhli. Eusmilus vůbec nedokázal pochopit souvislosti toho, co se právě dělo. Podivně blikající modrý objekt ho děsil, dravec se dokonce začal klepat a ve chvíli, kdy ta zvláštní věc zmizela, kout jeskyně byl prázdný. Eusmilus si marně lámal hlavu s tím, kam zmizela jeho kořist. Raději z jeskyně vyběhl a namířil si to rovnou ke trojici svých druhů, kteří už spořádali polovinu zabitého Orohippa. Nad eocénním lesem osvětlovaným zarudlým sluncem, jehož paprsky na listech stromů kouzlily svítivé obrazce, zanedlouho padla tma. Po lidech zde zůstalo jen pár věcí, před jeskyní stále ležely přikryty kameny jakési plachty. Okolní živočichy to však již nezajímalo... Časová smyčka se otevřela v jiném lese, v době, která byla od Eocénu vzdálena po 110 milionů let. Nejprve proběhl Fernando, v zápětí za ním Dixon a nakonec George. Upřeně nejdříve hleděli na útvar, ze kterého přišli. Stále se v něm rýsoval obraz jiného světa, a když Dixon smyčku ze zvědavosti oběhl, všiml si dokonce jasných siluet onoho řvoucího Eusmila. Pak se útvar zavřel. "Můj bože, tentokrát jsme smrti unikli už jen opravdu o chlup!" poznamenal George a poté si otřel pot z čela. "Nebojte, stále máme zbraně, máme tento přístroj a máme i tu vysílačku," informoval Fernando, "Georgi, nemohl by jsi náhodou zadat do vysílačky frekvenci na toho svého známého?" George hbitě odpověděl: "Udělám to hned, jenom najdu ve své zápisníků ten správný kontakt. Jeremy tohle jistě pochopí, určitě tušil, že se něco takového stane..." "Mimochodem, mohl by jsi odhadnout, kde teď jsme?" optal se ho hned Dixon. "Pravěké Tendaguru v Tanzanii před 150 miliony let, svrchní Jura. Vím to, protože, jak nám napověděl tady náš Fernando, posledně svítil červený cuplík jen u tohoto nápisu. A ještě jedno překvapení-na toto místo před deseti lety vyráželi pracovníci našeho projektu, dokonce pořídili i fotografie okolí a já si na ně dobře vzpomínám..." zvolil dlouhou odpověď George, a usmál se k tomu. Dixon se po okolí více porozhlédl. Zjistil, že se nacházejí uprostřed kamenného údolí, přičemž k jedné skalní stěně vedla pěkná cestička, po níž by se šlo dostat až nahoru na vrchol skály. "Odtamtud bude určitě pefektní výhled!"

Dixon vyšplhal nahoru a spatřil nádhernou scenérii... Těžko by se dala popsat. Všude, kam až oko dohlédne, se rozprostíral hustý les, ovšem občas se v něm objevilo lysé místo přeplněné malými kapradinami. Dixon pobídl své druhy, aby jej následovali. Hned si vypůjčil od Fernanda dalekohled a pomocí něj zpozoroval nějaké dva obrovské dinosaury pochodující po oné kapradinové pláňce. "Tohle znám! Jednou jsem byl v Berlínském muzeu a tohoto dinosaura tam vystavovali-tedy, jeho kostru!" zvolal Dixon. "To budou Brachiosauři," pokýval hlavou George. Fernando se rozhlédl po okolí ještě více a uvědomil si, že toto místo může mít více nástrah, než se na první pohled zdá. "Támhle nalevo je velký močál, tam bychom rozhodně neměli chodit," informoval. "Abyste věděli, do té slavné džungle v Panamě byl z tohoto období převezen Kentrosaurus, pamatujete si na něj?" položil se zájmem otázku George a poté opět začal hledat kontakt na Jeremyho ve svém zápisníku. "Co je to za tvora támhle?" zeptal se Fernando, když si všiml nejasné, avšak po lepším prozkoumání dobře viditelné siluety jakéhosi tvora, jenž pravděpodobně ležel v kamenitém údolí v trsu dvoumetrových kapradin a skrýval se před odpoledním žárem. "Já se podívám," řekl trochu vyvýšeně Dixon, "mám přece tvůj nádherný dalekohled, Fernando. Myslím, že je tam... No tohle, co to je?! Tyrannosaurus Rex!!!" "V Tanzanii žilo několik dost velkých predátorů, Allosauři, Ceratosauři a další," řekl George, "T-Rex to nebude, ale přesto by to mohl být živočich alespoň jeho poloviční velikosti." "Má to roh na nose," řekl Dixon a zamhouřil oči. "Tak to bude Ceratosaurus, a neradil bych Vám chodit blíž," doplnil ho zase George. "Víte, co? Zkusíme se zkamarádit s tou vysílačkou, ano? Už se tu déle nesmíme zdržovat..." pověděl Fernando. Muži se tedy na skále posadili a začali spravovat vysílačku. Ceratosaurus stále ležel v údolí a nevšímal si jich, ale najednou jakoby jím něco trhlo, postavil se, rozhlédl se, spatřil ony tři postavy, a pak se ztratil v lese. Svět kolem začal být tajuplnější, než se zdálo...

Jak to s našimi hrdiny asi dopadne? Povede se všem přežít tento děsivý boj o přežití v tajemné minulosti naší planety? Odpovědi na tyto otázky získáte již brzy! Pokračování příště...

Správce dinosauřího parku - Přípravy na velké safari

Leden se pomalu začíná chýlit ke konci, stejně jako tento týden. Dnešním pátkem však samozřejmě pokračuje týdeník Dana Jamesona, Správce dinosauřího parku!

Přípravy na velké safari

Přípravy na otevření parku turistům pokračují. Stavba silnice možná podle všeho proběhne ještě rychleji, než jsme původně zamýšleli. Během týdne byl totiž na ostrov přivezen veškerý materiál k jejímu dokončení, jež je odhadováno na příštích několik týdnů, maximálně měsíců. Také stav Cobeloda, našeho žraloka, kterého zranil uprchlý Spinosaurus aegypticus, se neustále lepší. Žralok již přijímá potravu, vesele plave, a ačkoliv některé jeho pohyby nejsou zatím tak plynulé, jako před dobou zranění, vypadá to s ním nadějně. Veterináři slibují, že Cobelodus je už předem zachráněn, a že je z nejhoršího venku. Ve středu na ostrov přiletěl i náš donátor ze Spojených států, Clark. Předtím jsme toho o něm moc nevěděli a pokládali ho jen za nějakou kanclkrysu, která neustále vyplňuje formuláře a lidi kolem jen zírají, kolik za to bere. Ukázal se však jako celkem milý, postarší pán, který hned všechno pochválí, nikoho nekritizuje a s každým se snaží vyjít po dobrém. Sdělil nám všechny své plány, navíc je ještě napsal na kupu papírů, které s sebou přivezl. Nápad o leteckém safari nad Isle of Die by prý považoval za jednu z nejlepších atrakcí, jež by Dinosauří park mohl turistům nabídnout. Hlavní by však byla bezpečnost. Clarkovy úmysly budou určitě výdělečné, ačkoliv možná zaplatíme za bezpečnost atrakcí mnohé, určitě nám to hodně vynese. To Dinosauřímu parku jen pomůže, i když z krize jsme už stejně venku. Clark navrhuje nákup menších letadel s asi dvaceti místy, najmutí alespoň osmi pilotů (v kabině by při každém letu byli dva) a podobné věci. Objednal už fotografy a kameramany, kteří by udělali propagační snímky Dinosauřího ostrova a Isle of Die. Za velkou výhodu považujeme to, že Isle of Die stále nikomu nepatří, takže nad ní dosud nikdo nevyhlásil bezletovou zónu. To se ale může už brzy změnit...

Osobně bych považoval za dobré, kdyby Isle of Die padla do rukou USA, ta by přece jen stála za našimi úmysly. U jiných zemí bych si už tolik jistý nebyl. Otázka, komu však ostrov patří, se v poslední době příliš neřeší. Ve čtvrtek ráno jsme vyletěli menším letadlem na Isle of Die, já, Charles, Oliver-tedy hlavní zástupci parku- a Clark, kterému se let moc líbil. Nadšený byl hlavně při přeletu přes mohutné pláně na východě ostrova, po kterých putovala velká stáda sauropodů, stegosauridů a ankylosauridů spolu s hadrosauridy. Pomocí dalekohledu jsme zahlédli i nějakého dravce, asi nějaký druh tyrannosaurida (Oliver odhadl, že to byl Albertosaurus). Nad mořem přelétala hejna ptakoještěrů Quetzalcoatlů a Pteranodonů. Clark po tomto výletu rozhodně bude prosazovat letecké safari jako hlavní atrakci, kterou budeme nabízet. Otázkou ovšem zůstává, jak je velké riziko srážky s nějakým pterosaurem. To jsme dosud neřešili, ale vzhledem k tomu, že nad Isle of Die prolétá velké množství jen těžko zastavitelných létajících plazů, mohla by taková srážka s letadlem plným návštěvníků ze všech koutů světa dopadnout tragicky. Přípravy však budou i nadále pokračovat. Clark si myslí, že má dobrý plán...

Jak vidíte, s Dinosauřím parkem to vypadá hodně slibně... Příští část zase za týden!

Dinopark Plzeň

Konečně je tu popis prvního Dinoparku v České republice, toto místo narozdíl od mnohých předchozích, které jsem popisoval v této rubrice, asi někteří z Vás již navštívili. Já sice tuto atrakci ještě nenavštívil, pokusím se ji však i tak podle dostupných zdrojů popsat...

Dinopark Plzeň je vůbec prvním dinoparkem, který kdy v České republice vznikl. Byl otevřen v roce 2003 a nachází se nedaleko Plzeňské Zoologické a botanické zahrady, lépe řečeno přímo nad ní. Stejně jako všechny dinoparky v Česku a na Slovensku vznikl tento park jakožto naučná stezka s mnoha atrakcemi. V parku nechybí 3D kino a také pěkná variace přírodního prostředí. Hlavním složením jsou však samozřejmě dinosauří modely v životní velikosti. Dinopark se nachází na ploše asi 3 hektarů, a můžeme v něm nalézt množství modelů různorodých vyhynulých druhů zvířat. Můžete se velikostně porovnat s modely Tyrannosaura Rexe, Apatosaura, jenž měří 23 metrů a jedná se tak o největší model v parku, dále jsou zde i Plateosaurus, Allosaurus, Iguanodon, Stegosaurus, Pachycephalosaurus, Triceratops a někteří další. Zvláště Pachycephalosauři jsou zde zobrazeni v boji, po dlouhou dobu park nabízel stále stejný pohled na tento boj, ale od roku 2013 byli na místo přistaveni noví. Od roku 2013 je novým modelem i Gastonia, kterou předtím vystavoval Dinopark ve Vyškově a nesprávně ji identifikoval jako Ankylosaura. V posledních několika letech se rovněž po Dinoparcích rozšířili Velociraptoři v kleci, což napomáhá k vytvoření správné atmosféry. Celkem by mělo být v parku modelů více než 30, údaje se však liší s každým příchozím rokem, neboť začátkem Dinoparkové sezóny (od dubna) mohou návštěvníci v parku vidět naprosto nové věci. Překvapení zde není nic neobvyklým. Říká se, že modely jsou prý vyráběny speciální technologií, jež byla patentována. Některé modely jsou navíc i pohyblivé a ozvučené. Kromě dinosaurů a dalších pravěkých zvířat je v parku umístěna i Wollemia nobilis (wolemie vznešená), živá jehličnatá dřevina z čeledi blahočetovitých, jejíž původ je odhadován na dobu před 200 miliony lety. Tato rostlina byla považována za vyhynulou až do roku 1994, kdy ji objevil jeden Australan nedaleko Sydney. Od roku 2006 je tato druhohorní rostlina chloubou plzeňského Dinoparku... Takže až budete přemýšlet, kam zajet na dovolenou, můžete zkusit třeba právě Dinopark v Plzni!

Zdroje obrázků: www.deinonych.blog.cz a www.wikipedia.org .

Isisaurus

Isisaurus ("ještěr Isi") byl pozdně Křídový sauropod, který žil v Asii. Své jméno dostal na počest Isi, nebo-li Indian Statistical Institute, společnosti, která se podílela na jeho výzkumu. Jak již bylo zmíněno, Isisaurus se na Zemi vyskytoval v období pozdní nebo-li svrchní Křídy, před 70-65 miliony let. Patřil mezi titanosauridy, vývojově poslední a nejmladší skupinu sauropodů (velkých dlouhokrkých dinosaurů)-ti dostali své označení po Titánech, obrech z řecké mytologie. Jakožto jedna z nejrozvětvenějších skupin sauropodů osídlili titanosauridi rozsáhlá území snad na všech kontinentech. Patřili mezi ně i ti největší dinosauři vůbec. Z mnohých však známe jen několik fragmentů kostí a nemáme ani představu o vzhledu jejich lebky. To není Isisaurův případ, tento dinosaurus je znám snad důvěryhodněji, než kterýkoliv jiný titanosaur. Byla nalezena takřka kompletní kostra tohoto živočicha, jak je už u pozůstatků sauropodů zvykem, opět chyběla lebka, kromě ní se nenašlo jen pár dalších kostí. Paleontologové si tedy dokáží o vzhledu Isisaura udělat dost dobrou představu. Celkově byl 18 metrů dlouhý, takže to nebyl žádný drobeček, a vážil 14-15 tun, což se rovná váze minimálně tří afrických slonů. Kromě výtečného zachování fosilních pozůstatků se Isisaurus od svých příbuzných lišil ještě v jednom ohledu. Měl kratší krk, než ostatní titanosauridi, zato měl však neobvykle prodloužené přední končetiny. Postojem připomínal trochu hyenu. Kromě kostí se z něj našel i fosilizovaný trus. Ten obsahoval houby, jež se vyskytovaly na mnoha typech listů z velkého množství druhů stromů, které Isisaurus spásal. Houby byly pravděpodobně parazity oněch stromů, takže koprolity Isisaura poskytly paleobotanikům velmi zajímavé údaje. Člověk by tomuto gigantu sahal asi po bedra, což poukazuje na to, že Isisaurus byl schopen spásat vrcholky stromů ve výšce asi 3 metry. Vyskytoval se nejčastěji v lesnatých krajinác a žil pravděpodobně ve stádech, na která si hned tak nějaký predátor netroufl. Isisaurus patří mezi nejikoničtější dobře prozkoumané indické dinosaury...

Popis Isisaura není v knihách zase tak moc běžný, ale kratší popisek můžete najít například v knize "Dinosauři-Dětská obrazová encyklopedie".

Příště Ingenia!!!

Krokodýlí žába

Krokodýlí žába patří mezi další známé tvory, kterými se zabývá věda kryptozoologie. Pravděpodobně by se mohlo jednat o nějakého do dnešních dnů přežívajícího prvohorního tvora. Nejvíce informací o pozorování chodí od řeky Segamy na severním Borneu, kde kromě místních krokodýlí žábu zahlédl prý i cestovatel Bateig. Podle popisu se jedná o tvora s tělem a hlavou krokodýla, velmi slizkým tělem a velkýma vypoulenýma očima. Připomíná tedy vážně něco mezi krokodýlem a žábou. Bateig tvrdil, že zvíře mělo tak tři metry na délku, a po chvíli zmizelo v neproniknutelných houštinách, vydávaje hlasitý zvuk. Něco podobného ohlásila i skupinka devíti expertů, kteří se v roce 1987 vydali nafilmovat pravděpodobně téhož tvora ve Wuhnanu nedaleko Chu-Pej v Číně. Zatímco si připravovali kamery, vyšli prý z jezera tři tito tvorové, jeden z nich vytáhl ze skoro dvoumetrové tlamy až nezvykle dlouhý jazyk, obtočil jím kameru a i se stativem ji spolkl. Jeho dva druzi pak začali vydávat otřesné skřeky a náhle všichni zmizeli v hlubinách vod. Všech devět svědků živočichy popsalo jako monstra s bílou kůží a očima vypadajícíma jako misky na rýži. Většina lidí přesto na existenci krokodýlí žáby nevěří, ačkoliv všech devět čínských svědků se skládá z vystudovaných biologů. Kryprozoologové dospěli k závěru, že krokodýlí žábou by mohli být velcí prvohorní a druhohorní obojživelníci, jako byl například Mastodontosaurus, Eryops nebo Paracyclotosaurus. Ti by možná i velikostně odpovídali hlášeným pozorováním. Jak by však mohli takoví tvorové přežít po stovky milionů let takřka nezměnění? Problém je v tom, že obojživelníci, jak víme na základě pozorování úbytku druhů způsobeném člověkem, jsou velice náchylní ke změnám klimatu a ničení přirozeného prostředí. Velcí třímetroví obojživelníci z pravěku by neměli šanci přežít řadu vymírání, narozdíl třeba od živoucích fosílií typu latimérie a žraloků-ti se adaptují na změny mnohem lépe. Jiné vysvětlení už není tolik zavádějící a opírá se o skutečnost. Krokodýlí žába by ve skutečnosti mohla být bezocasým krokodýlem, kteří jsou občas chováni na krokodýlích farmách. Jedná se především o jedince chycené v přírodě, jež o ocas přišli. V divočině však takové exempláře najdeme také, mořští krokodýli navíc žijí v ústích řek na severu Bornea, kde jsou známi tím, že loví místní opice. V tomto případě by však případ z Číny nemohl být vůbec pravdivý a ukázalo by se, že pozorování velkého tvora s dlouhým jazykem bylo celé jen pouhým výmyslem...

Informace mi poskytly stránky www.kryptozoologicky.blog.cz a www.deinonych.blog.cz . Doufám, že se Vám tento článek líbil... Do komentářů můžete psát, co si o krokodýlí žábě myslíte vy!

Rodičovská péče u pterosaurů

Palentologové během několika posledních let učinili zásadní objevy ve světě létajících plazů, nebo-li ptakoještěrů. Mezi ty nad ostatní vyčnívající nálezy patří odhalení toho, že ptakoještěři měli poměrně úzkou pánev, takže nerodili živá mláďata, ale kladli vejce, což potvrdily i loňské nálezy z Číny. Pterosauři vytvářeli také hnízdící kolonie. Žádný z těchto nálezů ale neposkytuje odpovědi na otázky, zda ptakoještěři o svá mláďata pečovali a starali se o ně alespoň několik prvních dnů po narození. Dalo by se však přijít na některá vodítka, jelikož většina ptakoještěrů soudě podle úzké pánve kladla vejce a žila v hnízdících koloniích, nejpravděpodobněji také stavěla hnízda z větviček a lístků. Pokud byli ptakoještěři teplokrevní, mohli na vejcích sedět, podobně jako to dnes dělají ptáci, narozdíl od dnešních studenokrevných plazů. Když se mláďata vylíhla a byla v podstatě malými replikami dospělců, tak jako je tomu dnes i u krokodýlů, hadů či ještěrů, pro rodiče zřejmě začínaly starosti. Někteří odborníci předpokládají, že ptakoještěři svá mláďata vykrmovali do té doby, než jim zesílila křídla a oni opustili hnízdo. Stejně to dělají i dnešní ptáci. Ti mořští, například nelétaví tučňáci nebo naopak skuteční vzdušní akrobati albatrosi, vyrážejí často na několik desítek dnů na lov na otevřené moře, nachytané ryby částečně natráví a po návratu do hnízda mládě nakrmí tak, že celkouvě teplou potravu vyvrhnou z jícnu přímo do zobáčku mláďátka. Takto se to opakuje mnohokrát, až nakonec z ptáčátka vyroste dospělec. Podobně to tedy mohlo fungovat i u ptakoještěrů, navíc by v takovém případě o mládě pečovali jak matka, tak i otec a společně by se ve vykrmování a hlídání mláděte střídali. Možná také rodiče zásobovali své potomky lekcemi létání, což dnes dělají i někteří ptáci či netopýři. Vědecky popsané nálezy Pterodactylů z Německa poukazují na mláďata s dlouhou létací blánou mezi prsty předních končetin, takže malí létaví plazi už zjevně byli schopni letu, ačkoliv měřili pouhých pár desítek centimetrů a ani ne půl metru. Mohl by však takový malý plaz jen tak sám vzlétnout? Pravděpodobně ne, takže mladí pterosauři se učili lekcím létání pod dohledem rodičů. Zatímco byli potravně závislí na rodičích a ti mládě na nějaký čas kvůli hledání ryb opouštěli, malí létající plazi sami třepotali poblíž rodinných hejn, až se létat naučili... Téměř veškeré dohady o rodičovské péči u pterosaurů bohužel nemohou být vědecky doloženy nálezy zkamenělin, potřebovali bychom spíše tato zvířata vidět naživo a přesně určit, jak to s nimi bylo. I těch pár objevů však některé z domněnek potvrzuje...

Obrázek namaloval Zdeněk Burian.

V blízké době očekávejte i další články o ptakoještěrech!

Potencionální kořist Allosaura

Minulé části této série se specializovaly na Velociraptora, Tyrannosaura Rexe, Megalodona a Basilosaura. Nyní je zde další, neméně obávaný jurský predátor, velká tetanura Allosaurus!!!

Náš predátor: Allosaurus,

Druhy: A. fragillis, A. atrox, A. europaeus, A. lucasi,

Nálezy zkamenělin: Severní Amerika, Portugalsko, Afrika,

Velikost: Výška 4 metry, délka 12 metrů, váha 2 tuny,

Geologický výskyt: Pozdní Jura, před 155-145 miliony let.

Allosaurus, nebo-li "jiný ještěr", byl objeven a popsán za slavné Války o kosti v 70. letech 19. století Othnielem Charlesem Marshem. Byl to největší predátor na souši ve své době, i když jeho délce se rovnali téměř i někteří méně známí jurští masožravci. Allosaurus je velice dobře známý, našla se celá řada koster. Jen v oblasti Cleveland Lloyd v Utahu bylo odkryto přes 40 pozůstatků Allosaurů, kteří byli nalákáni mršinami do bláta, kde se utopili. Přesto-že byl Allosaurus obrovský a dal by se možná nazývat Tyrannosaurem Rexem své doby, byl na svou délku až neobyčejně lehký. Vědci odhadují, že největší jedinci nevážili více než 3 tuny. Kosti Allosaura však prozrazují, že nešlo o nějakého mohutného těžkopádného predátora, poněvadž byl tento dinosaurus stavěn na vysokou rychlost. Měl dlouhé zadní končetiny hbitého běžce a středně dlouhé přední končetiny zakončené trojicí pěticentimetrových drápů, které se mohly zatnout do těla kořisti a již nepustit. Tlamu lemovala řada ostrých a dlouhých zubů zatočených dozadu, takže Allosaurus mohl vytrhávat z kořisti velké kusy masa, zatímco jí zabíjel. Čelisti měly tvar písmene U. Zajímavé je ovšem to, že Allosaurus neměl sílu stisku větší, než lev-pouhých 2000 Newtonů. Předpokládá se, že Allosauři žili ve smečkách, což jim dávalo možnost skolit i hodně velkou kořist, jako například dlouhokrké Sauropody. I když neexistuje moc důkazů na to, že žili ve skupinách, je pravděpodobné, že podobně jako někteří dnešní vrcholní predátoři, se i oni občas sdružovali do tlup při sledování putujících stád býložravců. Po téměř polovinu 20. století byl tento tvor nazýván také jako Antrodemus, dnes už je toto jméno zastaralé. Asi nejzachovalejším exemplářem Allosaura byl Big Al, kterého nalezli paleontologové ve Wyomingu roku 1991. Kompletní kostra šestiletého, nedospělého Allosaura vykazovala známky devatenácti různých poranění a nemocí, což pomohlo odborníkům dokonale zrekonstruovat jeho život. V roce 2001 BBC natočila speciál k seriálu Putování s dinosaury s názvem Balada o Allosaurovi, který se také velmi zasloužil o popularitu tohoto masožravce. Allosaurus vůbec patří mezi nejznámější vyhynulé tvory a často nesmí chybět v žádné knize o pravěku. Možná však byl tento dravec ještě větší, než se předpokládá, neboť nálezy rodu Epanterias, jenž žil ve stejné době v Severní Americe, by mohly náležet právě Allosaurovi. Byl to prostě skutečný vrcholový predátor Jurského období...

Téměř jistá kořist: Stegosaurus,

Druh: S. armatus,

Nálezy zkamenělin: Spojené státy americké, Portugalsko,

Velikost: Délka možná až 10 metrů, váha přes 7 tun,

Geologický výskyt: Shodný s Allosaurem.

Jeden z nejznámějších a nejikoničtějších dinosaurů vůbec, zřejmě mírný býložravý Stegosaurus s pláty ve dvou řadách posázených na zádech a se čtyřmi smrtícími bodci na ocase, se zřejmě mohl ocitnout na Allosaurově jídelníčku. Dodnes je známo přes 80 jednotlivých exemplářů Stegosaura z Morissonského souvrství ve Spojených státech. Je těžké říci, zda Allosaurus na Stegosaura pravidelně útočil. Býložravec totiž podle některých vědců používal své pláty na zádech k zastrašení nepřítele tím způsobem, že do nich jednoduše nahrnul červené krvinky. Ty vytvořily odstrašující podívanou a zastrašený masožravec raději nechal Stegosaura na pokoji. Dále mohl Stegosaurus využít svých ostrých ocasních bodců k zasažení neuvěřitelně silné a bolestivé rány do nepřítelova těla. Víme však, že Allosaurus se těchto zbraní zjevně nebál-tedy alespoň v jednom známém případě. Je to neuvěřitelné, ale paleontologové našli ocasní obratle Allosaura pokryté celou řadou rýh, které musely způsobit jedině Stegosauří bodce. Další nález zase zahrnuje plát ze Stegosaurovy krční oblasti, který byl sevřen ve tvaru písmene U-a to je přesný tvar Allosauřích čelistí! Jedná se tedy o případ, anebo případně dva případy, jež plně dokazují, že Allosaurus napadl Stegosaura. Zda se stal býložravec jeho kořistí už jasné není, potvrzení o napadení však máme. Proto si může Stegosaurus zasloužit titul "takřka jistá kořist Allosaura"...

Potencionální kořist: Dryosaurus,

Druh: D. altus,

Nálezy zkamenělin: Utah, Spojené státy,

Velikost: 2 metry na délku,

Geologický výskyt: Naprosto shodný s Allosaurem.

Dryosaurus byl zřejmě nejběžnějším malým býložravým ptakopánvým dinosaurem v Severní Americe před 150 miliony let. Mnozí paleontologové předpokládají, že Allosaurus se jakožto lovec-samotář často vrhal po menších druzích dinosaurů, než po těch obřích. Dryosaurus by byl dobrým kandidátem na sestavení Allosaurova jídelníčku. Neexistuje pro to sice žádný fosilní důkaz, ale předpokládat lze všechno. Dryosaurus žil ve skupinkách a šlo o dobrého a rychlého běžce. Pokud se však Allosaurus důkladně skryl mezi křovinami a poté v rychlosti vyrazil, mohl utíkajícího býložravce dostihnout, jediným stiskem svých čelistí zlomit jeho krční vazy a poté jej sežrat. Malí ornitopodi (ptakopánví) se asi často stávali Allosauří kořistí, kromě Dryosaura mohlo jít i o Othnielie nebo Drinkera...

Potencionální kořist: Camptosaurus,

Druh: C. dispar,

Nálezy zkamenělin: Utah, Colorado, Spojené státy,

Velikost: délka 5 metrů, hmotnost 500 kilogramů (půl tuny),

Geologický výskyt: Shodný s Allosaurem.

Camptosaurus byl pozdně jurským příbuzným známého Iguanodonta. Původně nesl jméno Camptonotus, toto jméno však už nesl i jeden druh svrčka, a tak byl tvor přejmenován na Camptosaura. Byl to asi pět metrů dlouhý býložravec pravděpodobně žijící ve stádech. Fosílie Camptosaura se našly často v blízkostí pozůstatků Stegosaura, takže je pravděpodobné, že se tyto dva druhy spojovali do menších skupinek, což jim zajišťovalo ochranu. Přesto však mohl Allosaurus takovou skupinku prorazit a Camptosaura ulovit...

Potencionální kořist: Diplodocus,

Druh: D. longus,

Nálezy zkamenělin: Severní Amerika,

Velikost: Délka přes 30 metrů, váha asi 20 tun,

Geologický výskyt: Též shodný s Allosaurem.

Jeden z největších jurských gigantů, sauropod Diplodocus se možná také mohl objevit na Allosauřím menu. Neexistují pro to sice pádné důkazy, ale je celkem dost možné, že Allosauři ve smečkách zabíjeli menší, nedospělé sauropody-a to nejen Diplodoky, ale třeba i Apatosaury nebo malé Brachiosaury či Camptosaury. Mladí jedinci před nimi opravdu nebyli vůbec v bezpečí. Podle BBC Putování s dinosaury speciál-Balada o Allosaurovi mohli dravci sledovat stáda putující za potravou nebo k hnízdištím a staré a vyčerpané jedince lehce oddělit od stáda, a poté samozřejmě skolit. Pro predátory by to sice znamenalo vyložit mnoho svých usilí, ale povedlo-li by se jim tento odvážný kousek dotáhnout do konce, čekala by je hromada masa, jež by je zasytila na několik příštích týdnů. V Juře se zkrátka ztrhávaly obrovské souboje...

Doufám, že se Vám tento článek líbil! Do komentářů nezapomeňte napsat, co si o jídelníčku Allosaura myslíte vy, a co se podle Vás na jeho denním menu mohlo objevit!

Slavné expedice: Andrewsovy výpravy do Mongolska

Tímto článkem otevírám zbrusu novou rubriku "Vědecké výpravy", do níž budou spadat články o významných minulých, současně trvajících i budoucích vědeckých expedic. Hlavní náplní rubriky bude především seriál Slavné expedice, který právě začíná!!! Poprvé jsem se o něm zmínil už na Štědrý den a nyní je zřejmě ta správná doba na jeho začátek... První díl bude pojednávat o výpravách jednoho z nejdobrodružnějších a nejúžasnějších mužů 20. století, o výpravách Roye Chapmana Andrewse!

SLAVNÉ EXPEDICE

ANDREWSOVY VÝPRAVY DO MONGOLSKA

"Dobrodružství vždy číhala hned za prvním rohem - a svět má ještě mnoho rohů!"

Roy Chapman Andrews

Jako jeden z nejznámějších citátů tohoto dobrodruha a také věta, kterou se celý svůj život řídil, je celá myšlenka určitě více než přesvědčivá... Roy Chapman Andrews, narozen 26. ledna 1884, který ve věku 76 let zemřel 11. března 1960, byl americký dobrodruh, přírodovědec a ředitel Amerického přírodovědného muzea. Světově proslul, protože byl představoval hlavní spojku dvou úžasných činností: bádání a dobrodružství. Andrews totiž provozoval obě tyto činnosti zároveň, při svých objevných expedicích zažil mnohá nebezpečná dobrodružství a zároveň přispěl světu vědy revolučními nálezy. Říká se, že byl předobrazem slavného filmového hrdiny Indiany Jonese, a ačkoliv filmaři nikdy nepotvrdili, že právě Andrews se stal inspirací pro proslulého archeologa s kloboukem a bičem, měl s ním jistě mnoho společného: při svých výpravách totiž Andrews čelil potencionálnímu nebezpečí od místních obyvatel a proto s sebou neustále nosil karabinu a bič, nechyběl však samozřejmě ani klobouk. Možná právě Andrewsovi si tedy mnohé dobrodruhy představíme právě takto oblečené...

Jako správný přírodovědec-dobrodruh se Andrews již v mládí začal vydávat na výpravy do nepříliš prozkoumaných oblastí. Během let 1916 a 1917 se svou manželkou vedl expedici do nejjižnější čínské provincie Jun-nan. Později o celém dobrodružství sepsal i knihu. V roce 1920 však přišel veliký mezník, jelikož Roy začal s plánováním výprav do pouštních oblastí Mongolska. Spojil se s americkou značkou Dodge vyrábějící automobily, aby ho zásobovala dostatečným množstvím dopravních prostředků potřebných pro výpravu. Hlavním cílem expedice bylo najít fosílie dávno vyhynulých zvířat, na něž jsou určité oblasti mongolské pouště Gobi celkově velmi bohaté a obsahují nesmírné množství pozůstatků mnohých ani dnes vědě nepříliš dobře známých druhů. Pokud chtěl Andrews něco najít, bylo to určitě něco převratného z prehistorického světa. Výprava, zvaná Central Asiatic Expedition, nakonec skutečně započala a Andrews se mohl těšit na věci, které ještě předtím nikdo neprozkoumal...

Roku 1922 tak přišlo první a hned gigantické překvapení, když expedice v poušti Gobi odkryla celou končetinu neznámého, ale obrovského pravěkého savce. Byl pojmenován Indricotherium, a jednalo se o mohutného bezrohého nosorožce, který žil ve východní Asii v období Oligocénu, tedy během pozdní části starších třetihor (Paleogénu). Indricotherium si drží titul možná největšího savce v dějinách planety, na výšku měřilo přes 6 metrů a v klidu převyšovalo žirafu. Panují domněnky o tom, že samci byli větší než samice, a mohli vážit až 15 tun. Pro Andrewse muselo být určitě úžasné objevit něco tak úctyhodného. Dne 19. prosince 1922 byl nález poslán do muzea. Přišel však i další nález, tentokrát šlo o největšího masožravého savce, jaký byl do dnešních dnů poznán. Jeho fosilní pozůstatky objevil Ken Chuen Pao, jeden člen z Andrewsovy expedice ve Vnitřním Mongolsku zrovna v době, kdy tým tábořil v červnu 1923. Objev byl ohromující, tvořila ho totiž takřka úplná lebka velikého masožravce, bohužel chyběla spodní čelist, kterou dodnes nikdo nenašel. Lebka byla poslána do Amerického přírodovědného muzea v New Yorku, a popsána roku 1924 známým americkým geologem Henrym Fairfieldem Osbornem. Dodnes v muzeu zaujímá důležité místo...

Andrews si mohl libovat. Stal se z něj okamžitě proslulý lovec fosílií, všichni začali jevit ještě větší zájem o jeho práci, a on mohl s radostí pokračovat. Tak velké savce nenašel nikdo před ním, ani po něm. Nálezem Andrewsarcha však expedice hned nekončila, naopak pokračovala dál a 13. července 1923 se stali členové výpravy vůbec prvními v historii, kdo kdy nalezl dinosauří vejce. To byla pro Roye velká trofej, poněvadž všichni paleontologové předtím doufali, že budou dinosauří vejce jednou nalezena a že se tak rozšíří znalosti o této skupině živočichů. Původně se mělo za to, že nalezená vejce patřila ceratopsidu Protoceratopsovi, jehož kosti jsou v dávných horninách pouště Gobi celkem hojné. Až mnohem později bylo zjištěno, že patřila všežravému Oviraptorovi ("zloději vajec"). Během stejné expedice byla nalezena i lebka Oviraptora. Andrews stál za nálezy i mnoha dalších dinosaurů, z nichž známý Protoceratops andrewsi zvláště vyniká. Proč si však původně vědci mysleli, že vejce patřila Protoceratopsovi, a ne Oviraptorovi? Studium dinosauřích embryií totiž nebylo v té době příliš lehké. Kosti Oviraptora byly nalezeny poblíž hnízda, takže to vypadalo spíše jakoby predátor lačnil po vejcích a chtěl je sežrat, a v tu chvíli jej zavalila pouštní duna a on zemřel. Tak to ovšem nebylo, Oviraptor byl popravdě matkou střežící své vejce. Název "zloděj vajec" tedy pro Oviraptora příliš správný není...

Andrewsova expedice našla i pozůstatky Pinacosaura, těžce obrněnného býložravce z čeledi ankylosauridů, který žil v období Křídy před 75 miliony let, stejně jako další mongolští dinosauři, jež výprava našla. Pinacosaurus byl jedním z dinosaurů nalezených ve formaci zvané Djadokhta roku 1923 a nález tvořily lebka, spodní čelist a pár úlomků kostí. Andrewsova expedice však odhalila i existenci predátorů. Mezi ně patřili známí raptoři, tedy draví dinosauři příbuzní ptákům se srpovitým drápem na zadní končetině, se jmény Saurornithoides a Velociraptor. Tito dravci, ne delší než dva metry, a ne vyšší než plně vzrostlý krocan, byli tyrany
tehdejší fauny. Jako vrcholoví predátoři pobíhali před 75 miliony let po pouštních dunách východní Asie a lovili Protoceratopsy a jiné býložravé dinosaury. Pozůstatků bylo celkově hodně. Když se Andrews vrátil do Ameriky, čekala ho sláva...

Roy Chapman Andrews během let 1922-1925 uskutečnil čtyři jednotlivé výpravy do Mongolska, na každé z nich objevil fosílie tvorů, o kterých se paleontologům ani nesnilo. Svým dobrodružným přístupem velmi napomohl světu paleontologie k mnohým zajímavým a převratným objevům. Jeho expedice do Mongolska rozhodně ukázaly, že svět je ještě málo probádaný...

"Dobrodružství vždy číhala hned za prvním rohem - a svět má ještě mnoho rohů!"

Správce dinosauřího parku - Záchrana Cobeloda a pokračující stavby

Správce dinosauřího parku pokračuje i dnešním pátkem... Co se asi událo nového?

Záchrana Cobeloda a pokračující stavby

Dinosauřímu parku se celkem daří, i když se to nedá říci zrovna o všech ohledech. Minulý týden jsme našeho nezvaného hosta Spinosaura poslali zpátky na Isle of Die poté, co probořil stěnu hlavní budovy, pokusil se několik z nás zabít a nakonec skoro sežral našeho prehistorického žraloka Cobeloda. Právě záchrana Cobeloda byla prioritou uplynulého pracovního týdne. Den po děsivých událostech došlo k operaci našeho žraloka, ačkoliv veterinář vyloučil, že v několika příštích dnech po operaci zvíře vykrvácí nebo ztratí síly natolik, aby zemřelo, byl Cobelodus stále ve vážném stavu. Hrozivě poraněného žraloka jsme převezli do speciálně a trochu narychlo postaveného akvária s nepříliš velkým prostorem k pohybu-zato se však ke žralokovi mohli veterináři stále přibližovat a kontrolovat ho. Na záchranu Cobeloda byla v podstatě vydána takřka veškerá lékařská síla na ostrově. V pondělí přiletěl Charles a hrůzou div neomdlel, když našeho žraloka viděl slabě mávat ocasem v sotva dva metry hluboké skleněné kostce. Cobelodus se téměř vůbec nehýbal, nepočítáme-li tedy přeplouvání z místa na místo, z něhož byl celý vysláblý, a které musel neustále udržovat, jelikož žraločí žábry dokáží absolvovat kyslík jen při pohybu těla. Zubožený stav Cobeloda však všechny velmi mrzel... Celá hrůza přešla až ve středu, kdy byl žralok podroben podrobné prohlídce, při níž bylo zjištěno, že jeho stav se výrazně zlepšil. Také potravu už nepřijímá po malých soustech, můžeme ho živit celými korýši a menšími rybkami. Bude-li však prospívat i nadále zůstává otázkou...

Na našem ostrově již započalo pokračování staveb. Velká silnice, která má už přes rok nahradit prašnou cestu směřující z východního přístaviště do středu ostrova, je znovu budována, po sezónních deštích však musela být některá místa znovu obložena a přepracována. Také přístav je nyní v začínající rekonstrukci. Buduje se velký hotel pro návštěvníky, který by měl teoreticky pobrat až stovku lidí, tedy alespoň podle plánů. Stavební inženýři však nevěří tomu, že budova odolá prudkým dešťům, neboť materiál, z něhož je stavěna, je sice na oko krásný, zato však vůbec nechrání stavbu před vodou a napomáhá tak k jejímu zřícení. Charles si myslí, že by bylo lepší, aby turisté bydleli a spali v kempech-to by bylo přece jen jednodušší. Je to alespoň nouzové řešení už tak dost popletených stavebních plánů. Asi prostě návštěvníkům nemůžeme nabídnout úplně veškerý luxus. Kromě toho jsem si včera s Charlesem vrtulníkem zaletěl nad horskými lesy Isle of Die. Pohled na hejna pterosaurů nás nadchl-začínáme přemýšlet o tom, že součástí výletu bude pro turisty i safari z pterosauřího pohledu toho tajuplného ostrova...

Příští část opět za týden! Možná se tu však o víkendu objeví něco nového, sami uvidíte...

Život pod antarktickou ledovou pokrývkou

Když jsem v neděli zcela náhodně zapnul televizi, dávali zrovna na ČT2 pořad Zmrzlá planeta: Zemské póly od BBC. Ihned mne v něm zaujalo jedno téma, které program probíral, takže jsem se rozhodl napsat tento článek. Nebýt onoho dokumentu, v blízké době by sem asi tento článek nepřibyl...

Antarktida láká člověka už dlouho, ale první objevitelé se sem odvážili teprve před stoletím. Pomineme-li Saharu, je Antarktida v podstatě největší poušť světa. Kdyby nic jiného, tak i přes všechny extrémy, které na ní panují, je Antarktida celkem bohatá na živočichy. Kromě tučňáků a jiných ptáků, lachtanů, tuleňů a velryb, zde však žije i obrovské množství menších zvířat, která jsou neméně fascinující. A co víc, žijí v ještě extrémnějších podmínkách, než ledovému chladu odolní tučňáci. Antarktida je totiž mlčenlivý ledový svět s množstvím živočichů, které nenajdete nikde jinde na světě. Nesměli byste je ale hledat na drsném povrchu-žijí ve vodě. Není to ale nic jednoduchého, protože tito tvorové nikdy nespatří ani přímý sluneční svit procházející hladinou. Pokud bychom se posunovali neustále na jih, stále blíže k centru Antarktidy, narazili bychom na trvalou ledovou pokrývku, která nikdy netaje dokonce ani uprostřed letního období. Pod touto několik kilometrů širokou zábranou panuje překvapivě docela velká biodiverzita, tedy alespoň na antarktické poměry. Není to však svět savců či ptáků-právě i ti největší obyvatelé moře, keporkaci, se odsud odrážejí, poněvadž pod ledovou pokrývkou nemohou přežít ze zcela jednoduchého důvodu. Ledová pokrývka totiž nenabízí žádné otvory, takže by se neměli kde nadechnout. Tvorové dýchající žábrami nebo ještě primitivnějším způsobem zde tedy domunují. Takřka veškerý život zde závisí na antarktickém krilu, unikátním šesticentimetrovém korýši druhu Euphausia superba. Jsou to naprosto neuvěřitelní živočichové-i když váží jen 2 gramy, dokáží plavat rychlostí až 60 centimetrů za sekundu, což je na korýší poměry opravdu hodně. Neplavou vpřed, ale vzad a to tím způsobem, že prudce mávají ploutvičkou pod tělem. Jejich další naprosto unikátní schopností je změna velikosti. Bez potravy dokáží vydržet půl až tři čtvrtě roku, během této doby se postupně zmenšují a zpotřebovávají tak menší množství energie. Pokud je i tak potravy nedostatek, vyklubou se z nich kanibalové. Tito drobní korýši také světélkují, aby nalákali v naprosté tmě kořist, a jsou zároveň průsvitní... Pod ledem panují skutečně nízké teploty, ačkoliv jsou vyšší, než na povrchu, jelikož voda se pod ledem jen zřídka kdy mění z kapalného skupenství na pevné. Drobní a rychle se pohybující korýši těmito studenými vodami proplouvají a chytají ještě menší typy živočichů. Oni sami jsou ale potravou pro některé obratlovce. Na Antarktidě žijí ryby z čeledi ledovkovitých, které jsou většinou k nalezení při zkrystalizovaném povrchu zledovatělých stalaktitů. Jejich těla tvoří nemrznoucí směs bílkovin, takže si tyto ryby vybudovaly naprosto geniální způsob na přežití. V antarktických vodách ale žije i několik dalších rybích čeledí, jako např. tzv. "antarktické štiky". Malé a vyspělé obratlovce zde však zastiňují obři ze světa bezobratlých, jako je například jedna z příbuzných stinky velikosti talíře, obřé mořští pavoucí, kteří dosahují rozpětí nohou i půl metru a dokonce obrovské medúzy dvakrát větší než člověk. Může se zdát, že o životě pod antarktickou věčnou ledovou pokrývkou víme mnohé, ale ve skutečnosti se stále jedná o takřka neznámý svět. Nedokážeme si ani představit, jaký v budoucnu nově nalezený druh může lidstvu vyrazit dech svým tvarem, způsobem přežití i vzhledem náležícím spíše mimozemské bytosti... Kdo ví, co se pod antarktickou ledovou pokrývkou ještě skrývá za živočichy...

Informace pro tento článek mi poskytl dokument Zmrzlá planeta, který je zřejmě stále vysílán na ČT2, a také web www.pravekysvet.blog.cz . Doufám, že se Vám tento článek líbil, pokud ano, komentujte. Můžete také diskutovat o životě pod antarktickou ledovou pokrývkou...

Diplomy za Soutěž Dinosauři 2014

Konečně jste se dočkali! Máme tu vyhodnocení Soutěže Dinosauři 2014, která se na mém blogu objevila 28. prosince 2014 a která už tradičně navazovala na celou řadu předchozích soutěží uvedených po léta předtím. Zúčastnili se celkem čtyři soutěžící: Blogplateosaurus, Matt, Martinoraptor a Dinosaurss! Za účast Vás všech jsem velice rád. Výsledky také pro všechny dopadly opravdu na vysoké úrovni... Tak tedy, pojďme si rozdat diplomy!

Blogplateosaurus se umístil na 2. místě s 19 z 20 bodů, gratulace! Nevěděl jen, co znamená jméno dinosaura Timimus. Na poslední otázku sice odpověděl nejistě a nepříliš přesně, ale jelikož spousta dinosaurů vypadá podobně, uznal jsem mu i tento bod. Na diplom chtěl právě poslední obrázek s Camptosaurem, takže tady je...

S rovnými 19 body sdílí s Blogplateosaurem druhé místo i Matt, ten pro změnu nevěděl, že otázka týkající se Thomase Huxleyho a jeho porovnávání končetin dinosaurů a ptáků byl menší chyták, jelikož Huxley neporovnával pštorsí a Archaeopteryxí kosti s Thecodontosaurem, ale s Compsognathem. I přesto je výsledek skvělý, což si zaslouží gratulaci! Na diplom chtěl Ischigualastii, jelikož se na internetu mnoho obrázků tohoto tvora nenachází, výběr nebyl lehký-snad se však Mattovi bude diplom i tak líbit!

Spolu s předchozími jmenovanými je na 2. místě s 19 z 20 bodů i Martinoraptor! Dopustil se stejné chyby, jako Matt před ním, ale i tak si výsledek zaslouží velký potlesk! Na diplom jsem mu vybral podle mě celkem dost povedený obrázek dvou sauropodů a Kentrosaura u prehistorického jezera...

A teď první místo! Jako jedinému se povedlo obdržet všech 20 bodů Dinosaurssovi, tento výsledek je skutečně výborný a zaslouží si také gratulaci! Na diplom jsem našemu vítězi vybral obrázek s velkým množstvím dinosaurů, snad se mu bude alespoň trochu líbit!

Ještě jednou bych chtěl všem poděkovat za účast v této soutěži a pogratulovat jim k jejich výsledkům! Snad se příště zúčastníte i nějaké další soutěže na tomto blogu... Za každého budu rád!!!

Putování s dinosaury speciál-Monstra pravěkých oceánů, 1. část

Trilogie Monstra pravěkých oceánů je dalším speciálem z úspěšné řady televize BBC Putování s dinosaury. Byla natočena a vysílána v roce 2003, a stejně jako předchozí díly Země obrů a Obří dráp, hlavním hrdinou je opět Nigel Marven. Ten se vydává na cestu do sedmi nejnebezpečnějších moří všech dob, aby diváky seznámil s nejhrozivějšími mořskými příšerami, jaké kdy žily...

V 1. dílu Nigel svou cestu začíná a navštěvuje první tři ze sedmi nejnebezpečnějších moří. Jelikož jde o odpočet, začíná u toho nejméně nebezpečného ze všech, což je Ordovik. Tam chce najít pravěké mořské škorpióny, hned na začátku mu ale jeden uštědří pořádnou ránu svými klepety do nohy při mořském pobřeží. Za pomocí kamery uméstěné do trilobita pak zkoumá pravěké moře a snaží se najít obrovského ortokona, zřejmě největšího predátora na Zemi v oné době. Pak se přesune do Triasu do dob před 230 miliony let, kdy se na Zemi objevili první dinosauři a s nimi i známí mořští plazi. Najde například hravé Nothosaury a Tanystrophea, který podobně jako ještěrky při nebezpečí odlamuje ocas. Nakonec je napaden Cymbospondylem a ke smrti má jen krůček-jen tak tak se brání elektrickým bodcem. Poté následuje výprava do pátého nejnebezpečnějšího moře, do Devonu před 360 miliony let. Cílem Nigelova týmu je Dunkleosteus, obrovský pravěký pancířnatec. Nigel se štábem a posádkou lodi Ancient Mariner uzavře sázku, že je dravec schopný klidně rozkousat i oblek na ochranu proti žralokům, do kterého zavine mrtvého Bothriolepise. Dunkleostea na návnadu opravdu naláká, ale predátor se nenechá jen tak lehce vzdát a začne narážet do klece-pokračování příště... Trilogie opět nese zajímavou hudbu složenou Benjaminem Bartlettem.

Pravěká zvířata, která se v epizodě objevují: Mořšký škorpión, Cameroceras (ortokon), Astraspis, obří trilobit, Coelophysis, Peteinosaurus, Nothosaurus, Tanystropheus, Cymbospondylus, Bothriolepis, Stethacanthus a Dunkleosteus.

Příště popis druhého dílu Monster pravěkých oceánů!!!