Po celém světě bují obchod s kryptidy. Mnohdy ještě vědecky nepopsaná a nechráněná zvířata se prodávají za nemalé částky všelijakým lidem, jež s nimi mají své vlastní úmysly. Někteří je vidí jako exotické mazlíčky, jiní jako laboratorní krysy, a další v nich zkrátka vidí jen peníze. Pět z šesti původních Lovců kryptidů se dalo znovu dohromady, aby odhalili tajemství tohoto velkého ringu - či snad ringů - prodejců tajemných zvířat. Pro Nastasyi Savinnu - přítelkyni Sama Webera, jež posílá do různých koutů planety skupiny lovců a pytláků, kteří pro ni odchytávají živé kryptidy - se Jack, Pauline, Pierre, Roger a Fahad rozhodli odchytit koakun-kluna, zvláštního a nebezpečného plaza z Kapverdských ostrovů. Vydali se na sopečný ostrov Fogo, kde byl koakun-klun v průběhu let mnohokrát pozorován, přestrojili se za docela obyčejné návštěvníky, a znovu po několika letech, kdy byl tým roztříštěn, započali pravý hon na kryptida. Roger s Fahadem našli na východním pobřeží ostrova kost lidského dítěte, zatímco Pierrovi se v hlubinách moře, nepříliš daleko od této pláže, podařilo holýma rukama jednoho koakun-kluna chytit. Jak se ukázalo, jedná se o přežívajícího mosasaura, byť se sekundárně prodlouženými předními končetinami, jež mu umožňují plazit se po souši. Jack a Pauline při jízdě novým Cryptid Chaserem, vyrobeným na zakázku Kohaku Nahaokou, nalezli mrtvé mládě koakun-kluna, vysušené na silnici. Po příjezdu do osady Relva zachránili před dospělým mosasaurem malou holčičku, kterou příšera táhla z pláže na širé moře. Metr a půl dlouhé monstrum uspali, a nyní jej mohou předat "Serafině". Je tu ale menší problém - Pierre se z výpravy na moře nevrátil. Vlastně poslal Rogerovi a Fahadovi vzkaz, v němž jim sdělil, že "musí" být s jakousi tajemnou ženou, která si ho odvezla ve své ponorce. Jak se ukázalo, jedná se o Kate Henshallovou, Pierrovu zesnulou přítelkyni, zabitou právě samotným nadlidsky silným Francouzem. Jak je možné, že je naživu? Mezitím bývalé agentky CIA Kentová, Lyonsová a Leesonová provedly rozbor tkáně srbské opice drekavace, kterou do Cicatriz Salonu ve Villanuevě přinesl Archibald Quartermaine. Vypadá to, že excentrický Angličan má přístup ke stejné uklidňující, uspávací látce, jako Zasvěcení, kteří západně od mexického Colotlánu pod vedením Bucka L. Condé alias Bruna Ortize přechovávají nejen krocany, ale i odchycené kryptidy. Friklativin je však látkou vlastněnou Olsenovou korporací, a jeho užívání a výroba jsou na celém americkém kontinentu povoleny pouze v Kanadě. Akihiko Yukimura, japonský zuřivec stranící se kontaktu s ostatními Lovci, je také na stopě překupníkům kryptidů. Poté, co se neovládl, a brutálně zřezal svého starého nepřítele Amana Rakuyamu, zjistil si, kam odletěl chovatel japonských draků, z nichž jeden nedávno řádil v Tokiu. Stopa vede na americký kontinent... Naši hrdinové jsou stále blíž pravdě. Proč je však o kryptidy takový zájem? Kolik těch ringů je? Jaká tajemství budou odhalena, a jaká nebezpečí nyní světu hrozí?
CRYPTID HUNTERS: THE END OF THE LEGEND, ČÁST PÁTÁ:
V místnosti byla tma. Za oknem se za divokého monzunu ve větru pohybovaly větve palem. Skla se však nedotýkaly. Kontakt s ním měly jen deštivé kapky. V budově panoval noční klid. Spaly v ní stovky lidí. Stovky zajatců vlastní mysli. Sem tam někdo nahlas vykřikl. Možná se mu zdály špatné sny. Nejeden z chovanců psychiatrické nemocnice totiž ve svých snech vídal strašlivé věci. Někdy nezmizely ani po probuzení. Kolika lidem se tu jen po otevření očí zjevovali před očima démoni! Kolika lidem jen našeptávali, aby provedli nějakou špinavost. Aby napadli zdravotní sestry a doktory, až budou předvoláni na kontrolu. Jiní pacienti nemuseli být přesvědčováni bizarními výtvory svých narušených myslí, aby ubližovali ostatním lidem - měli k tomu sklony už od nátury. Některé z těch výkřiků nepatřily jim, ale právě napadeným sestrám. Říkalo se, že jedna kdysi v této nemocnici přestala pracovat proto, že jí pacient objal svalnatými pažemi, a pak jí rozkousal tvář. Rozžvýkával ji tak dlouho, než se dostal ke kosti, a o tu si pak vylámal zuby. Tuto temnou noc však klid v budově přerušilo jen vrzání dveří. Jack Owen sebou trhl. Probudil se. Připoután ke svému lůžku, neboť byl sám sobě nebezpečný, pomalu zvedl hlavu. Rozeznával v temnotě jakousi lidskou postavu. Nebyla příliš vysoká. Promluvila k němu vysokým hlasem. Snad to byla nějaká dívka? Položila mu studenou ruku na čelo, a on se celý zachvěl. Přiblížila k němu svou tvář, a našpulila rty. Jack ten hlas znal, ale nemohl si vzpomenout, kde ho slyšel... Bylo to už tak dávno, co tu ženu viděl. Kate Henshallová? Pierrova přítelkyně? Promlouvala k němu. Šeptala mu něco do ucha, něco nesrozumitelného. A pak se začala smát. Bože, jak skřípavý ten její hlas byl! Ne, toto nemohla být Kate! Ta byla přece v kómatu ve špicberské základně! Snad tedy Jacka navštívila Pauline, jeho přítelkyně? Na chvíli si povšiml, jak byl obličej neznámé osoby začerněný rozpitým make-upem. Mohla to být ona, avšak v jiném čase - v době, kdy Pauline zabíjela, a kdy vypadala, jako z hororu. Pak se čelo té osoby dotklo Jackovy tváře. Bylo studené, jako mrtvola. Jacka na tváři nelechtal jediný vlas. Kdo to mohl být? Navštívil ho snad pouze jeden z psychiatrů? Někteří totiž působili docela mrtvě.
"Pane Owene, váš čas přijde. Už brzy," uslyšel Jack. Vysoký hlas, příjemné pohlazení po tváři, a smích. Radostný smích! A pak... Pak ten zvláštní pocit, ta hrůza, svírající se srdce... A vědomí, že Jack se musel setkat s duchem. Poněvadž co jiného by to mělo být? Proč se jen v tu chvíli cítil tak zranitelný, tak vystrašený, a přitom k němu ta neznámá osoba byla tak přívětivá?
Ozval se známý tón. Jack vykřikl. Pauline mu položila ruku na rameno. Zlý sen byl pryč.
"Jsi v pořádku? Co to mělo být, Jacku?" zeptala se s úsměvem jeho přítelkyně.
"Já... já nevím," zašeptal Jack, zavřel oči a zatřepal hlavou. "Musel jsem usnout," řekl pak, "ano, usnul jsem. Zdál se mi sen, ale..."
Přerušil jej znovu tón oznamující příchozí hovor, vycházející z ovládacího panelu letounu. Jack si protřel oči, a prsty levé ruky přejel po komunikačním zařízení napravo od kniplu, za kterým byl usazen. Z přístroje vyšlehl hologram tváře Barbary Kentové.
"Dlouho jsme se neviděli," začala hovor bývalá agentka CIA, "ráda vás vidím. Nenarostly vám za ty dva tři měsíce vousy?"
"No, já... ještě jsem se dneska neoholil," řekl překvapeně Jack, a přejel si rukama po tvářích, pokrytých snad jen milimetr dlouhými vousy.
Barbara se uchechtla. "Máte moc práce?" zeptala se tajemně.
"Vypadá to, že ano," odpověděl Jack, a na sedadle se otočil k Fahadovi a Rogerovi, kteří stáli v zadní části letounu, a starali se o probouzejícího se koakun-kluna, připoutaného ke stolku gumovými popruhy.
"Myslíš, že mu mám dát napít?" zeptal se Rogera Fahad.
"Zkus to. Měl by přijímat sladkou vodu, ne? Vsadím se, že v moři si tu slanou filtruje přes nozdry nebo já nevím co... jako galapážští leguáni," odpověděl Roger.
"Lovíte kryptidy?" zasmála se Barbara.
"Dalo by se to tak říct," odpověděl Jack, "ale jde tu o víc, než jen staré lovení monster. Ta zvířata jsou odchytávána loveckými skupinami po celém světě... Tvor, kterého byste měla na hologramu vidět, je koakun-klun z Kapverd. Odchytili jsme ho pro Nastasyi Savinnu, a... ona chce kryptidy živé, víte..."
Barbara pokyvovala hlavou.
"Mimochodem, proč jste nás takhle bez varování kontaktovala?" zeptal se zmateně Jack.
"Vypadá to, že řešíme stejný případ, Jacku. Vy jste se rozhodli odhalit tajemství tohoto ringu chytačů a prodejců kryptidů, a my, tedy já, Amanda a Megan Leesonová, taky," odpověděla Barbara.
Jack pozvedl obočí, a podíval se na Pauline. "Stejný případ?" zopakoval Barbařina slova.
"Přesně tak," pokračovala Barbara, "vsadím se, že je to všechno propojené. Chcete vědět víc? Pošlu vám naše souřadnice. Přesunuly jsme se do Kanady."
"Počkejte, Barbaro... My teď pátráme po Pierru Leroyovi. Jsme nad Atlantikem, a snažíme se najít ponorku, ve které by se měl nacházet... Nevím, jestli je slovo unesla úplně výstižné, tak bych spíše řekl, že si Pierra drapla nějaká žena dosti podobná Kate Henshallové, a ta má být samozřejmě mrtvá," řekl na to Jack.
"Zajímavé," řekla tajemně Barbara, "ale nemyslíte si, že tohle je důležitější? Není to tak, že by život vašeho přítele übermensche byl v ohrožení." Pak se zasmála. "Zvlášť, když je schopný přežít i svou vlastní posmrtnou pitvu... Víte, jak to myslím."
Na Mezinárodním letišti Narita, zhruba šedesát kilometrů východně od středu Tokia, bylo dusno. Akihiko právě opustil veřejné záchody, a byl k nepoznání. Vypadal nejméně na šedesát. Na hlavě měl šedivou paruku, pod nosem falešný knír, na očích dva páry čoček, kráčel shrbený, v až nepříjemně naparfémovaném, drahém obleku, na krku měl uvázaného modrého motýlka s bílými tečkami, a opíral se o dřevěnou hůl s kovovou rukojetí. Zhluboka vydechl, když pohlédl na tabuli s přílety a odlety. Mnoho letů bylo z důvodu špatného počasí zpožděno. Naštvaní cestující do Malajsie, Indonésie nebo dokonce Jižní Koreji pobíhali po hlavním sále, tlačili se k sobě na lavičkách, a čas od času se do sebe z nervozity i pustili. Když Akihiko viděl, jak se spolu perou dva mladí muži, asi tak třicet let staří, a jak je od sebe letištní ochranka táhne pryč, cítil nutkání se do bitky vložit. Přišlo mu, že ten krátkovlasý mladík měl na nosu příliš málo krve. A ten druhý, dlouhovlasý svalouš s klukovským obličejem, postrádal příliš málo zubů - snad jen dva. Kdyby si tak Akihiko mohl dovolit skočit mezi ně! Kdyby tak mohl useknout jim samurajským mečem několik prstů! Kdyby jen mohl omlátit jejich obličeje o sloupy v hale! Kdyby to jen šlo, roztrhat jim rty a vtlačit jim zkrvavené prsty do očí, a zlomit jim kopanci pár žeber! Začal se nahlas smát. Ty představy, ty fantazie, mu přišly tak krásné. A přitom byly tak nechutné, nelidské, až se mu při přemýšlení o nich zvedal žaludek. Vytáhl z batohu láhev s pitnou vodou, a napil se jí, aby přišel na jiné myšlenky. Možná si ty strašné věci představoval jen proto, že v hale bylo velké horko. Pak znovu pohlédl na tabuli, a konečně očima vyhledal číslo svého letu, a místo, kde měl na letadlo počkat. Let společnosti Air Canada do Vancouveru naštěstí zpoždění neměl.
Při odbavení cítil, jak se mu na zádech tvořil studený pot. Na přepážce odevzdal své zavadlo, a pak příjemně se usmívající paní předložil svůj cestovní pas. Byl falešný. Paní si ho vzala do ruky, a pořádně se na něj podívala. Jméno muže na cestovním pasu bylo Shun Oshima. Paní zkoumavě porovnala vzhled staršího pána s jeho vzhledem na fotografii. Knír seděl, vlasy také, ale jeho oči byly na fotografii jiné.
"Kontakutorenzu o shite imasu," řekl jí Akihiko.
"Subete daijōbu," odpověděla s úsměvem. Akihiko se otočil, a uviděl svůj pravý obličej na televizní obrazovce v čekací hale. Mluvilo se o něm v televizi.
"... podle Amana Rakuyamy, významného tokijského filantropa, je postrach zločinců známý jako Habu - had, který útočí na stín, tedy na ukrývající se zloduchy - ve skutečnosti Akihiko Yukimura. Divákům může být tvář tohoto muže i jeho jméno dobře známé, neboť byl pan Yukimura po několik let součástí proslulých Lovců kryptidů - týmu, který odhalil mnohé o tajemných tvorech nazývaných kryptidé, a který zároveň několikrát zachránil náš svět. Poté, co Habu napadl pana Rakuyamu, vtrhla policie do bytu Akihika Yukimury..."
Akihiko to nemohl poslouchat. Odešel si koupit kávu v čekací místnosti, a pak se podíval do malého knihkupectví s příšerně předraženými knížkami. První, na kterou tam narazil, byla publikace The Unlikely Saviours: How a Bunch of Cryptid-Obsessed Geeks Salvaged Our World. Na obálce se nacházela jeho tvář ve společnosti tváří pěti dalších členů původního týmu Lovců kryptidů. Akihikovi se chtělo znovu smát. Sáhl po knize o japonském fotbalu.
"Kdo ví, jestli tohle není konec mé kariéry coby sportovního žurnalisty," zašeptal si pro sebe v reakci na to, co před chvílí viděl v televizi.
Přistoupil k němu prodavač. "Kyōmigāru? Máte zájem?" zeptal se ho.
"Ale prd," odpověděl Akihiko v přestrojení, "stojí to moc peněz."
"Pokud si tu knihu koupíte, dostanete bonus," řekl s úsměvem prodavač, "zcela zdarma totiž dáváme zákazníkům tuto krásnou publikaci. Podívejte." Z pultu zvedl brožovanou knížku s Akihikovým obličejem na obálce, napsanou nejspíše jakýmsi mladým spisovatelem. Jmenovala se "Watashi no hīrō: Kōmura Akihiko no yō ni naritai to omotta koto ga, watashinojinsei o yori yoi mono ni kaemashita" - "Můj hrdina: Jak chtít být jako Akihiko Yukimura změnilo můj život k lepšímu."
Akihiko naštvaně vsunul knížku o fotbalu zpět mezi ostatní publikace se stejnou tématikou, a naštvaně knihkupectví opustil. Přitom ještě pohlédl na knihu s titulem "Krev je má oblíbená barva", a musel vnořit své prsty do očí, aby udržel svůj vztek. Ani nevěděl, že se o něm psaly knihy. Licenční poplatky mu nikdo nikdy neplatil, a to jej rozzuřilo ještě více.
"... Akihiko Yukimura je nyní hledán tokijskou policií. Máte-li jakékoliv informace o tom, kde se nachází, zavolejte na číslo 110!"
Po osmihodinovém letu do Vancouveru se Akihiko vydal směr Severozápadní teritoria. Zatímco se nechával odnášet malým letadélkem do hlubin arktické divočiny, nyní v létě nakrátko proměněné v ráj komárů, vzpomínal na to, co četl v kanceláři Chikaa Edana. Vlastník a chovatel draků měl po návštěvě Mexika zamířit právě do Severozápadních teritorií, konkrétně na jih od Anderson River Delta Bird Sanctuary pár desítek kilometrů od břehů Beaufortova moře. V přestrojení Shuna Oshimy byl Akihiko letadlem vysazen asi dva kilometry od lokace, kterou hodlal navštívit. Pilot se ho na nic neptal. Z krátkého rozhovoru s ním Akihiko věděl jen to, že na toto místo odnáší spoustu lidí. Z jakého konkrétního důvodu, to zatím japonský zuřivec nevěděl. Když letadlo odletělo, strhl si bojovník se zločinem paruku a falešný knír, a nažehlený oblek vtlačil do batohu - jediného zavazadla, které nenechal ve vancouverském hotelu. Oblékl si starou zelenou bundu, roztáhl svou kovovou tyč, a vydal se do divočiny.
Pochod tundrou nebyl lehký. Akihiko měl pocit, že jeho většinu strávil plácáním se po tvářích, aby zabil moskyty, jež mu pili krev. Přestože se každých dvacet minut postříkal repelentem, komáři se na něj pořád snášeli. Pro zuřivého bojovníka nebylo lehké udržet svůj vztek. Bzučení otravných krvežíznivců naprosto nenáviděl. Čím déle v tundře byl, tím více jím byl iritován. Když pak šlápl do sobího trusu, třebaže byl vysušený, celý se rozezlel. Trus zvedl z trávy, a vhodil jej mezi komáry, jako by mu to snad mělo pomoci. Pak začal utíkat. Funěl jako zvíře, cenil zuby, ze kterých mu létaly sliny, a zrychloval. Na holém horizontu se cosi rýsovalo. Byl to kvádr, nějaká budova! Akihiko s sebou sekl, protože mu noha zajela tentokrát nikoliv do sobího trusu, ale do malé kaluže. Japonský bojovník se však rychle zvedl, tentokrát již svůj vztek udržel na uzdě, a utíkal dál.
Z dálky uviděl za holým, nízkým stromkem, kterých v krajině rozhodně nebylo mnoho, lidskou bytost. Zastavil se, a zapřemýšlel, co udělat. Z kapsy své bundy vytáhl šuriken. Lehl si na břicho, a začal se ke stromu plížit. Postupoval rychle. Plazil se opravdu jako had - rychle, efektivně, neslyšně. Jakmile se ocitl v dostatečné blízkosti své oběti, šuriken po ní vrhl. Ozval se výstřel z pistole. Akihiko vykulil oči. Šuriken za letu strhla k zemi kulka, vypálená zleva. Japonský bojovník se chystal pohlédnout na toho, kdo mu útok zkazil, a kvůli tomu přestal dávat pozor na svou původní oběť, dosud stojící za stromem. Ta se na něj vrhla jako šelma, dala mu pořádnou ránu pěstí do temene, a obličej mu vtlačila do suché hlíny. Akihiko zařval. Aniž by jí viděl do obličeje, natáhl svou ruku, vrhl ji vzad, popadl útočníkův krk, zmáčkl ho, a pak strhl jeho hlavu dopředu. Osvobodil se, a jeho obličej vtlačil do půdy. Všiml si, že člověkem, se kterým bojoval, byla černovlasá žena. Dostal od ní kopanec mezi nohy. Se slzami v očích ji pustil, ona se postavila, a kopla ho do tváře.
"Počkej, Barb! Není to náhodou..." řekla ta druhá osoba, nesoucí pistoli, pomocí níž Akihikův šuriken sestřelila.
"Akihiko Yukimura," řekla naštvaně Barbara Kentová své přítelkyni, Amandě.
"Co vy tady, do prdele, děláte?!"
Akihiko si je obě pořádně prohlédl.
"Kuso," zasyčel jako had, "co tady děláte vy?!"
Amanda se pousmála: "Pátráme po lidech, co mají nekalé úmysly s kryptidy... To budeme mít nejspíš společné, ne? Zase. Po milionté. Jak dlouho už to je, Akihiko? Naposledy jsme spolu pracovali minulé léto, že?"
Akihiko se pokusil vstát. "Ty jo, tohle asi nerozchodím," řekl, a zapotácel se.
"Je dobrá," řekla Amanda, a ukázala na Barbaru, "můžeš být rád, že tě do rozkroku nekopla třikrát za sebou, jak se to naučila. To bys potřeboval led."
"Ten potřebuju i teď," zasyčel Akihiko.
"Abys to pochopil," začala Barbara, "tahle budova, o kterou se nepochybně zajímáš, patří Olsen Corporation, konkrétně jejich výzkumné společnosti. Vyrábí se tu friklativin, látka na umírnění zvířat. Používá ji Quartermaine, používají ji Zasvěcení a Čtyři hlavy, které se Zasvěcenými spolupracují. A vypadá to, že prodávají kryptidy, a tímhle je uspávají nebo minimálně... nevím, zbavují sebeobranných reflexů? Nevím, jak to říct. Ale chápeš, co tím myslím."
"Přiletěl jsem na tohle místo za jedním chlapem," řekl Akihiko, "chová draky, a jeden z nich mu utekl a pěkně si zařádil v Tokiu. Úkolujou ho Čtyři hlavy. Takže to dává smysl."
"Samozřejmě," zasmála se Amanda, "hele, kolik nás vlastně pátrá po lidech ze stejného ringu? My, tady zlenka..."
"Zlenka?" vyhrkl Akihiko.
"Moc se zlobíš. Jsi zlej," řekla mu Barbara.
"Chodím k psychiatrovi," řekl na to Akihiko.
"A očividně to nepomáhá," reagoval na to Barbara, "furt seš zlej."
"My, tady zlenka, a Lovci. Začínám si říkat, že se tu nakonec setkáme úplně všichni," dokončila myšlenku Amanda.
"Lovci kryptidů jsou tu taky?" zeptal se trochu zděšeně Akihiko.
"Vlastně tu na ně čekáme. Ani náhodou jsme neočekávaly tvůj příchod," zasmála se Amanda. "Má je přivézt Megan. Domluvila jsem se s Jackem, že přistanou východně od budovy. Meg tam na ně čeká," doplnila ji Barbara.
"Tak to bude teda sranda," zasyčel Akihiko.
"Neříkej, že je neuvidíš rád," řekla mu Amanda. Akihiko vycenil zuby.
Megan Leeson seděla mezi zelenými křovisky pár desítek metrů u velkého jezera, a dalekohledem pozorovala rybáka dlouhoocasého. Přelétal nad vodou, a snažil se najít něco k snědku.
"Nemáš dost energie na let k moři, co? Potřebuješ se ještě v tundře nažrat," řekla si pro sebe Megan, jak tak sledovala jeho neúspěšné pokusy o ulovení nějaké té rybky.
"Zato my máme energie dost," ozvalo se za jejími zády. Megan upustila dalekohled, a hbitě vyskočila do bojové pózy, míříc na možného nepřítele pěst své pravé ruky a levou rukou vytahujíc pistoli z pouzdra na opasku. Člověkem, který k ní promluvil, byl však Fahad Ghazalli. Lovci kryptidů byli na místě. Megan se usmála, uvolnila se, a pistoli zase schovala do pouzdra.
"Vy jste fakt podaření," řekla jim, "takhle se za mnou přikrást... To se podaří málokomu."
"Jsme prostě výjimeční," řekl chvástavě Roger.
"Spíš je to tím, že jsme s Cryptid Swiftem pomalu přistáli. Kdyby bylo to přistání rychlé, kdybychom se nad tundrou přenesli tak jako jsme se nesli před pár desítkami minut nad oceánem, tak byste slyšela sonický třesk," řekla Pauline.
Jack zmáčkl tlačítko na ovladači, a Cryptid Swift, stojící sto metrů za nimi, jižně od jezera, zmizel. Díky stealth technologii byl teď lidskému oku neviditelný.
"Barbara mi říkala, že se v té budově, co se rýsuje tam v dálce, vyrábí friklativin," začal Jack, "ten termín je mi známý. Strašně vzácná látka. Jestli ho tedy používají Čtyři hlavy, Zasvěcení i... Archibald Quartermaine, o kterém jsem už dlouho nic neslyšel... a ještě v souvislosti s kryptidy, pak to jistě něco znamená. Musí být napojeni na Jeremyho Olsena."
"Je možné, že pomocí friklativinu uspali ti pytláci v Tanzanii i mngwu?" zeptal se Jacka Fahad.
"Jestli je to jeden ring, k čemuž ale zatím nemáme jediný důkaz, pak to možné je," odpověděl Jack.
"Zajímalo by mě, jestli je na tyto lidi napojená i Nastasya," řekla Pauline, "spíše si myslím, že ne. Je pouze překupnicí."
"A jak víte, že nedělá pro Čtyři hlavy?" zeptala se jí Megan. Pauline se nechápavě podívala na Jacka, Rogera a Fahada.
"Ty jsi s hlavami neměla žádné zkušenosti, ale bojová trojka jo," řekl Roger, "jsou to pěkní grázlové."
"Když je řeč o bojové trojce, Barb má pro vás překvapení," usmála se Megan, "chcete tu se mnou kecat celý den, nebo se pustit do práce?"
"Určitě do práce," odpověděl Fahad, "máme v letounu koakun-kluna, a ten je regulérními anestetiky uspaný na hodinu. Pak se probudí, začne sebou házet, a kdo ví, třeba ještě přetrhá ta gumová pouta... Do hodiny musíme být hotoví."
"A pak pátráme po Pierrovi. Nic dalšího nás nezdrží," řekl rázně Jack.
Setkání s Barbarou a Amandou nebylo takové, jaké ho Megan slíbila.
"Ještě jednou čau," řekla Lovcům kryptidů Barbara, "před chvílí byl s námi Akihiko, jenže se před vámi asi stydí, a tak běžel napřed... Nemohly jsme ho udržet. Je v té budově. Rozběhl se proti ní, proskočil oknem... Teď už ani nevím, jestli má cenu tam sneaknout, jak jsme měly v plánu."
"Určitě," řekl Jack, "pojďme, lidi."
Čtveřice Lovců kryptidů šla spolu, a skrze chudá severokanadská křoviska se proplížila k zadnímu vchodu budovy. Barbara, Amanda a Megan si od sebe udržovaly větší odstup - Barbara a Amanda zvolily vydat se k západní straně budovy, a Megan zamířila do její severní části, takže ji celou musela obejít. Celá výzkumna byla skutečně velkým, šedým kvádrem, s přízemím a jedním patrem.
Okno, kterým se dovnitř vloupal Akihiko, bylo stále otevřené. Lovci kryptidů se jím, jeden po druhém, prosoukali dovnitř. Ocitli se ve skladu laboratorního náčiní.
"Smrdí to tu," poznamenal tiše Roger, "asi tu moc často nevětrají."
"Bohové jim seslali Akihika, aby okno konečně otevřel... Mají, za co jim děkovat," reagoval na to Fahad.
"Myslím, že tu zapáchá spíše biologický odpad," řekl Jack, a posvítil baterkou do koše s čímsi chlupatým.
"Myši?" zeptala se Pauline.
"Tím si nejsem tak jistý," odpověděl Jack. Opatrně otevřel dveře.
"Proč tu nezamykají? Proč jim vůbec jde otevřít okna zvenku?" zeptala se nechápavě Pauline.
"Protože jsou tu izolovaní. Nečekají, že by sem někdo přiletěl," odpověděl Jack.
"V téhle době? V době vysokorychlostních letounů?"
"Já se vsadím, Pauline, že sem třeba Akihiko letěl normálními letadly," řekl na to Roger, "vysokorychlostňáky má pořád docela málo lidí z těch sedmi a půl a já nevím co miliard."
Fahad se zachechtal: "Stejně by mě zajímalo, jak se sem Akihiko dostal."
Japonský bojovník se v těchto chvílích nacházel v hlavní laboratoři. Nasazoval si na hlavu ochrannou čepici, obličej si zakryl rouškou, a plastovými rukavicemi zakrýval krev, jež pokrývala jeho prsty. Vše, do čeho se oblékl, získal od v této chvíli spící pracovnice výzkumny, na kterou si počíhal na dámských toaletách. Ptál se sám sebe, zda bylo vůbec morální se tam skrýt, a zda bylo správné natlačit tvář křičící Kanaďanky do dveří kabinky tak silně, že přišla o vědomí, ale nakonec tyto myšlenky opět zapudil. V laboratoři se to hemžilo testovacími subjekty. Někteří z nich byli krysami, myšmi nebo křečky, nacházelo se tu však i mnoho kryptidů. Trojice výzkumníků, oblečených zrovna tak jako Akihiko, zrovna do průhledného válce vpouštěla zelený plyn, a sledovala reakci celofaye, známého též jako lucifee - rysu podobné šelmy z východní Kanady. Malá kočka se dusila, škrábala drápy o stěny válce, a pak sebou najednou sekla. Přestala se pohybovat. Akihiko se přemístil o kus dál, k opačným dveřím laboratoře, kde bylo pět výzkumníků shromážděno kolem těla pressie, plesiosaura z Hořejšího jezera ve Spojených státech. Řezali do něj skalpelem.
"Spustili jste někdo záznamník? Ano? Dobrá tedy. Subjekt číslo 476, v době započetí pitvy hodinu po smrti. Příčina smrti: radiogen obsažený v potravě. Bezbolestná smrt. A teď, dámy a pánové, splňme si sen, který každý z nás měl při studiu biologie na vysoké škole. Zapitvejme si!" vyhrkl vůdce té skupinky.
Když se skalpel dotkl břicha pressie, Akihikovi se sevřelo břicho. Zvíře bylo sice mrtvé, a nemohlo nic cítit, on si však stále dokázal představit, jaký pocit to musí být. Všechny ty jeho brutální touhy jako by se v tuto chvíli vytratily. Snad promítal některé ze svých lidských obětí do zabité pressie. Nemohl se na pitvu dlouho dívat. Vyšel na chodbu, a vrazil tu do Megan. Opět učinila bojovou pózu.
"A sakra," zasmála se bývalá agentka CIA, "poslouchejte, provádí se tu něco moc zvláštního... A já... já mám pistoli. Můžu do vás střelit. Nedělejte hluk, a..."
"Vy jste ta poslední borka. Vždyť my už se známe," řekl Akihiko, a strhl si roušku.
"Dobrý... Skvěle jste se přestrojil," řekla mu Megan.
"Nebylo to zadarmo. Trvalo mi třicet minut, než jsem tyhle šaty sehnal," odpověděl Akihiko.
"V severním křídle mají tělo michiganského dogmana," řekla Megan, "měl zašité břicho. Vsadím se, že ho pitvali. A je dost možné, že ho uspali pomocí friklativinu. Dovolila jsem si vzít vzorek z jeho kůže, mám ho ve zkumavce... Časem se na něj podívám pod mikroskopem."
Barbara a Amanda vstoupily do místnosti, v níž se vyráběl friklativin. Produkce probíhala zřejmě naprosto automaticky, a byla řízena počítačem. Na běžícím pásu byly za sebou naskládány plastové krabice se zkumavkami, do nichž byla vlévána zázračná uklidňující látka. Bývalé agentky CIA tím nebyly překvapeny. Zaujal je spíše papír připevněný ke dveřím, jimiž právě prošly.
"Barb... Tohle je divné," řekla Amanda, a prsty ukázala na text, který se na papíru nacházel: "Vojny moje, staré stroje, friklativin vyrábí! Avšak vy, vy nejste tady vítány! Anebo jste? Možná jo! Třeba i vy jste kolo... Kolo stroje velkého, che che, neb krocani jsou od vody, jak jsem řekl už, neb ne? Dosáhnete všeho, čeho dosáhnout máte, vojínky... Neb vy nejste bojínky! Archie." Byl napsán tužkou.
"Quartermaine," zašeptala Barbara.
"Nechal nám tu vzkaz," řekla Amanda.
"Dalo se to čekat. Friklativin má odsud, to už víme. Akorát tu musel být nedávno, anebo... anebo je dokonce pořád v budově. Kdo ví," řekla na to Barbara.
Nato do místnosti vstoupilo dvanáct ozbrojenců v kuklách. Měli v rukou samopaly, a namířili je na bývalé agentky.
"Pracky nad hlavu, obě dvě! A žádné blbosti!" zakřičel hrubým hlasem jeden z nich.
Roger se přitiskl ke zdi. Za rohem chodby právě někdo prošel - někdo s rouškou a čepicí na hlavě. Starý Kanaďan doufal, že tou osobou nebyl viděn.
"Nejen, že tu vyrábí tu látku na zklidnění a uspání zvířat, ale nejspíše tu také na zvířatech experimentují," řekl tiše.
"Pravda," řekl Jack, prohlížeje si těla hadů v lihu, jež byla vystavena na chodbě.
"Kryptidé?" zeptala se ho Pauline.
"Tohle spíš budou nějací mutanti," odpověděl Jack, "bože, kam jsme to zase vkročili."
"Lidi? Tohle byste měli vidět," zašeptal Fahad, a gestem ostatním naznačil, aby běželi za ním. Na stěně chodby byl připínáčkem připevněn papír se vzkazem, jenž byl napsán tužkou. Stálo v něm: "Krocani jsou od vody, krocani jsou zpět! Krocani vzešli od vody, ale ne proto, že všechen život vzešel od vody! Protože to tajemství, to zatím nezná nikdo. Avšak já vám řeknu jedno. Krocani, to jste vy. Archie."
"Co je to za blbinu?" zasmál se Roger.
"Tohle musel napsat Archibald Quartermaine," řekl Jack.
"Ano, napsal," ozval se z druhé strany chodby známý hlas. Lovci kryptidů pohlédli na osobu, jež stála opřena bokem o stěnu, a držela v ruce pistoli. "Za normálních okolností bych střílela, ale protože jsme spolu jaksi zachránili svět před mimozemšťany, udělám tentokrát výjimku. Co tu chcete?" řekla rázně. Nešlo o nikoho jiného, než Stacy Jordan, bývalou pilotku U. S. Air Force.
"Slečno Jordan... Co vy tady děláte?" zeptal se překvapeně Jack.
"Šéfuju tomu tady," řekla dotčeně Stacy, "nebo to snad nevíte?"
Hodinu nato se Lovci kryptidů nacházeli v Cryptid Swiftu, a mířili na sever. Na palubě byli všichni, kteří se do budovy vloupali, plus Stacy.
"Chovali jste se jako amatéři. Uvnitř máme bezpečnostní kamery," smála se, "a taky rozhodně nepomohlo, že tady Akihiko napadl Elsu na záchodech a omráčil ji. Pěkně hnusný. Probudila se ale docela brzo, a upozornila mě na zuřivého Japonce, který si na ni na toaletách počkal."
"Akihiko se choval jako amatér. Ne my," řekla Barbara.
"Ale prosím... vystavily jste se asi tak dvaceti kamerám, jen vy dvě!" zasmála se Stacy.
"Takže vy tomu šéfujete? Téhle výzkumně Jeremyho Olsena?! Jak je to možné?" zeptal se Jack.
"Protože mám za sebou spoustu let v armádě," odpověděla Stacy, "Olsen má takové lidi rád. Rád najímá poslušné benzínové jednotky, jestli víte, jak to myslím. Jsou-li však autoritativní, vsazuje je hned do vysokých pozic."
"Quartermaine za vámi jezdí často? Proč vůbec v budově byl?" zeptala se Pauline.
"To bych vám normálně neměla říct... Ale když jste to vy, fajn. Přijel si pro friklativin, hezky za něj zaplatil, a pak odletěl do Střední Ameriky."
"A vy jste mu ho jen tak dali?" zeptal se Roger.
"Ne jen tak. Zaplatil. Není to kriminálník, propána!"
"Je to kriminálník," řekla Barbara, "vždycky jím býval."
"To už dneska můžeš říct o nás všech," zasyčela Stacy.
Cryptid Swift přistál v inuitské osadě Sachs Harbour na Banks Island. Lovce kryptidů a jejich přátele přišel přivítat Mike Brown, zoolog studující pižmoně a Jackův bývalý spolužák a kamarád. Stál na holé, před měsíci jistě kupou sněhu pokryté rovné ploše, a mával na ně. Poté, co Jack vystoupil z letounu, svého přítele objal.
"Mikeu, neviděli jsme se dva roky!" smál se.
"Prý jsi měl problémy. Psychické problémy," řekl mu Mike, "měl jsi přiletět za mnou. Pomohl bych ti se z toho dostat."
"No, to ne," usmál se Jack, "bylo to trochu složitější, než si myslíš."
"Tenhle svět... říkám to pořád dokola, a říkal jsem to i tehdy, když jsem se seznámil se Stacy... Přál bych si, aby byl svět tak jednoduchý, jako v minulosti. Když byli Lovci kryptidů v plenkách a poprvé přijeli na Banks Island, svět ani náhodou nevypadal tak, jako teď," řekl Mike. Pak si prohlédl ostatní hosty. Všechny už samozřejmě znal. "Pojďte do našeho domu. Dám vám čaj!"
Setkání ve skromném příbytku Mikea a Stacy bylo přinejmenším na začátku příjemné. Lovci kryptidů a bývalé agentky CIA si s nimi sedli kolem kulatého, dřevěného stolu.
"Čím se zabýváš, Mikeu?" zeptal se svého kamaráda Jack.
"Pořád pižmoni, ale v poslední době taky dělám průzkum polárních lišek. Jde nám o jejich počty. Za poslední dva roky moc ubylo lumíků, a to není úplně překvapivé, protože tyhle výkyvy jsou časté, a dějí se každých pár let... Přece jen ale musíme vědět, jak to ovlivnilo lišky na ostrově. Je to prostě moje práce," odpověděl Mike.
"A kryptidé?" zeptala se ho Pauline.
"Těch si nehledím," zasmál se Mike, "i když nám tu přibývá medvědů krátkočelých. A já minulý rok pomáhal jednomu vědci ze Států napsat o nich článek pro Nature Ecology and Evolution."
"Stacy, jestli se můžu zeptat... Výzkum na kryptidech děláte v Olsenově výzkumně legálně?" zeptala se Barbara.
Afroamerická pilotka pokývala hlavou. "Všechna ta zvířata byla zajištěna naprosto legálně. Buď byla odkoupena od Států, nebo jejich zabití a pokusy na nich schválila kanadská vláda. Olsen nedělá nic ilegálně, věřte mi. Samozřejmě, teď se věci mění... Nadělal si spoustu kontraktů s Nieto Industries, a my produkujeme víc friklativinu, protože ho v Nikaragui chtějí používat při svých vlastních experimentech," odpověděla Stacy.
"Moment, cože?!" vyhrkl Jack.
"Nieto Industries dělá pokusy na kryptidech. Vy to...? No jasně, jak byste mohli. Je to vlastně docela tajné," zasmála se Stacy, "nedělejte žádné blbosti, jo? Nieto Industries má ty experimenty povolené od nikaragujské vlády."
"Nieto Industries?! Jak to? Nieto je mrtvý, zabili jsme ho... A oni teď zase experimentují na kryptidech?!" Jack tomu nedokázal uvěřit.
"Co vím, tak firmu převzal bratranec Deylina Nieta. Je pravda, že právě Deylina před smrtí už kryptidé moc nezajímali, to se všeobecně ví, ale jeho firma má o nich v archivech spoustu informací. Jejich nové vedení chce na výzkum toho blázna, co chtěl ovládnout svět, navázat. Je to perfektně legální," odpověděla Stacy.
"Jacku, klid," řekl svému kamarádovi Mike, "jsi úplně zelený. Napij se čaje, udělá ti líp."
"Je toho na mě nějak moc," odpověděl Jack.
"Na mě taky," zakývala hlavou Pauline.
"Na nás všechny," dodal Fahad, a pohlédl na Akihika, který s ním a s Rogerem dosud nepromluvil. Jako jediný upíjel ze svého hrnečku.
"Stacy, když u vás byl Quartermaine, proč tam nechal papíry se vzkazy pro nás? Dva vzkazy, jeden pro Lovce, jeden pro mě, Amandu a Meg," zeptala se Barbara.
"Netuším," odpověděla upřímně Stacy.
"A nevíš, kam konkrétně letěl? Říkala jsi, že mířil do Střední Ameriky..."
"Do Nikaragui," řekla opět upřímně Stacy, "dohlížel na převoz friklativinu právě do Nieto Industries."
To byl pro bývalé agentky CIA i pro Lovce kryptidů šok.
"Quartermaine pracuje pro ně?" zeptal se nechápavě Jack.
"Jak jsem říkala, Nieto Industries má úplně nové vedení. Vůbec bych se tomu nedivila, kdyby si najali právě jeho... Vždyť ten chlápek má znalosti... snad všeho!" odpověděla Stacy.
"No právě," zašeptala Barbara, "to je ten problém."
"Argentinský businessman, filantrop a podporovatel vědy a výzkumu Alessandro Velázquez napsal spolu se svou adoptovanou dcerou, zooložkou Sloane Walker, knihu 'Lost Species of Madagascar', která byla vydána 10. července nezávislým vydavatelem Better and Greener, a okamžitě se stala bestsellerem. Autoři v ní popisují nelehké zkušenosti s pokusy o ochranu ztraceného údolí na severu Madagaskaru, jež se ukázalo být domovem přežívajících trpasličích hrochů nebo třeba gigantického druhu fosy, považovaného za vyhynulý. Rozhovor s panem Velázquezem a slečnou Walker můžete sledovat na našem kanálu dnes v 19:30. Přestože někteří považují zejména slečnu Walker za kontroverzní osobu, je 'Lost Species of Madagascar' většinou kritiků považována za nejlepší populárně naučnou knihu o přírodě minimálně za posledních pět let... Na sociální síti TikTok se šíří videa extremistické skupiny Shai'ri Were Our Salvation, která se snaží přesvědčit svět o tom, že invaze mimozemšťanů před dvěma roky byla 'cestou ke spáse lidstva'. Vedoucí skupiny, Leo Sullivan, považuje odvrácení invaze za 'naši nejhorší kolektivní chybu', a viní slavné Lovce kryptidů z 'uvržení světa do pekel'. Roste také vliv následovníků Královny kryptidů, jež byla na jaře zabita Pierrem Leroyem. Někteří z těchto následovníků se otevřeně přidávají k Shai'ri Were Our Salvation, a vytvářejí petice usilující o zbavení Lovců kryptidů svobody... Norský ministr financí Dag Nilsen byl včera v noci pobodán třemi maskovanými útočníky, zatímco si užíval dovolené s rodinou na výletní lodi ve fjordu Bunnefjorden. Podle norských médií je ve velmi špatném stavu, a hrozí, že brzy..."
"Markusi, vypni ty blbosti! Koho zajímá, že nějaký norský kretén vykrvácí?" zařval Lazaro Arauz, prezident Nikaragui, na svého asistenta. Ten okamžitě popadl televizní ovladač, a vypnul televizi, ve které byly právě vysílány zprávy stanice Canal 15.
"Ten zbytek mě docela zaujal," řekl nikaragujský premiér a Arauzův kolega z Partido Nacionalista de Nicaragua, Elgin Chavarria, "přece jen se to týkalo kryptidů, a když na nich teď provádíte výzkum ve velkém, měl byste takovým zprávám věnovat pozornost."
"Bah! Zprávám o zelených ekobojovnících, co se snaží chránit kdejakou potvoru?! Zprávy o lidech, co viní skupinu blbečků ze situace, ve které se nacházíme? Tyto věci mě nezajímají, Elgine," odpověděl Lazaro.
"Ale kvůli kryptiďákům tady jsme, ne? Nepozvátvali jste mě snad semtus jen protus, abych tus seďus s politíčus!" řekl Archibald Quartermaine, a odrazil se od zdi, o kterou měl dosud opřena záda.
Trojice mužů se nacházela v prostorné, tmavé místnosti hlavní budovy Nieto Industries na území bývalé Granady, na severozápadním břehu jezera Nikaragua.
"Nejdřív musíme počkat na nového šéfa této donedávna velmi podužívané společnosti..." zasmál se Lazaro.
"Takžus tus můžus běhaťus po místňákusti, a kopati do hlav imaginárních nepřátelskůs?" zaradoval se Quartermaine. Lazaro ani Elgin na jeho dotaz neodpověděli.
Quartermaine skočil na stůl, a začal na něm tančit. "A jejda, jejda jé, jejda mejda tů! Tu rů, tu dé, tu já, tu jsem! Pá-pjá-pjů! Slepice už letí domů! A ty nevidíš nic, protože jsi slepý, ale ony ne! Tadá!"
Nikaragujský prezident a premiér předstírali, že Quartermaine nebyl v místnosti.
"Tak, co tvoje žena, Lazaro? První dáma, heh! Kolikátou plastiku už to teď měla?"
"Na snaze mé manželky být perfektní, do detailu, není nic vtipného, Elgine. Nedělej si z ní legraci," řekl mu Lazaro.
"Proč sis tu husu bral? Modelling jí zničil život, má teď BDD, nedokáže přijmout svůj vzhled..."
"Přestaň o tom mluvit, Elgine."
"Jen říkám, že bys měl možná hledat někoho..."
"Dost, Elgine!"
"Prosím, prosím, krocánek! Do hrnečku kapánek - slziček, těch slziček, z očíček mých volských! Tadá... Dinoušek je miloušek, co já ho mám doma trochoušek... A jé! Plácnu tě teď do ksichtíku, uvidíme velkou šplíchu, krve modré tvé, co podlahu tu pokryje! Ju-jů! Ju-jů-jů-jů-jů!" zpíval Quartermaine, a stále tančil na stole.
"Omlouvám se, že jsem tu pozdě," řekl Vincence Nieto, jenž právě vtrhl do místnosti, "pořád jsem docela pomalý... Je toho na ně moc! Musím vyplňovat tolik formulářů!"
"Zvyknete si, Vincente. Zvyknete si," pousmál se Lazaro.
"Jé, Nietův bratránek! To je teda fufánek! Nevěděl jsem, jak ty vypadáš!" zazpíval Quartermaine, seskočil ze stolu, a podal Vincentemu ruku. "Nejsi jako bratránek tvůj, neb nejsi tak podivný! Ale pořád... připomínáš mi králíky! Ty, co choval strýček můj, ten z Venuše, víš, fuj!" pokračoval ve své komedii. Vincente z něj byl trochu poděšený.
"Na tohle si také zvyknete, Vincente," řekl mu Lazaro, "tento člověk je skutečný excentrik. Největší, jakého jsem kdy poznal. Je na něj ovšem spolehnutí. Udělá, co slíbí."
"Dělám svou práci na dvě stě třicet pět procent, pane Vincente! Jsem génius! Největší génius, co kdy koexistoval se zbytkem tohoto amorálního druhu nazývaného... Pogo stupidus! Myslím, že k tomuto druhu patříte i vy, vincentko!" pronesl Quartermaine s manickým úsměvem, a zatleskal.
"Dobrá, přejděme rovnou k věci," řekl Vincente, a posadil se ke stolu.
"K věci, to jsou věci! Raketka nám vystřelí, a měsíc sletí k zemi! A Quartermaine, ten se již třese... že bum, práskne nám to do jmelí! Proč do jmelí? Jmelí... Jmelí voní, jako já! Ale nikdo, pšum pšá! Nikdo neví, co se stane, jen jeden krocan chápe to! Táta krocan, vystřelí! Vystřelí nám pravdu!" ztrapňoval se dále Quartermaine.
"Vy nebudete sedět?" zeptal se ho Vincente.
"Och ne, já postojím! Těším se, že to uvidím... Tak kde je Dascombe?" reagoval na to Quartermaine.
"Chci, abychom prořešili vše podstatné," řekl Vincente Lazarovi a Elginovi, "je objednána výroba tisíce dvou set robotů X-77. Zatím bez vylepšení, ale podaří-li se nám kontaktovat vědce, který je prve sestrojil, možná budou vylepšeni dodatečně, až poté, co budou sestrojeni."
"Národní ochrana je vším," řekl Lazaro.
"Co se týče kryptidů, jak to vypadá? Více informací máte vy, pane prezidente, že?"
"Spíše tady Quartermaine. Hej, Bizáro! Řekni tady šéfovi Nieto Industries, jak se věci mají."
"Tákže," protáhl Quartermaine, "máme friklativin, máme angeou, máme ashuapse, máme celofaye. Dál jsem od Kanaďanů koupil ugly mermana - jé, ten zapáchá - a yukonského beaver eatera, což je velký pozemní lenochod! Taky poskytuju na experiment hezkou chovnou skupinku drekavaců, opic ze Středomoří! Ché! Našel jsem je sám, žil jsem s nimi tři týdny, jedl jsem, co oni jedí, a taky... taky jsem jim vybíral ze srsti parazity, a z těch parazitů mám krev, a ta krev je úžasná! To je prostě super! Budete je klonovat, vincentko, rozumět vy?!"
Pak se začal škrabat na tvářích. "Co ještě, och, co ještě? No jisťus! Mamlanbo, a pár dalších hadů... A ještě skunkovskou opici z Floridy! Pozor, ať vaše lidi v sebeobraně nepokryje tou otřesnou tekutinou... Má na hlavě takovou žlázu, a stříká ji odtamtud! Není to jako skunk! Ta látka vylítá z hlavy! No a je to strašný! Fuj, špatně se mi teď z toho dělá, jen když na to myslím! Fuj, a fuj, a fuj! Blujch!"
"To budou experimenty. Jak myslíte, že by se taková látka dala využít? Jako zbraň?" zeptal se Lazaro Vincenteho.
"Možná," odpověděl Vincente, "možné je vše."
"Friklativin je úplně nejlepší věc na uspání jakéhokoliv zvířete nebo člověka! Je to prostě boží! Musíte to zkusit! Ne na sobě, samozřejmě!" pokračoval Quartermaine. "No a pak je tu ještě jedna věc! Krocani!"
"A jak je to s těmi krocany?" zeptal se Lazaro.
"Jak se vás to týká, prézďo? Půpů?!" reagoval na to dotčeně Quartermaine.
"Chtěl jsem tím naznačit... Přiveďte zástupce Čtyř hlav! Nic víc," řekl Lazaro.
"Jakeu!" zařval Quartermaine. Od jeho těla se oddělil stín, a ten otevřel dveře místnosti, proletěl chodbou, a když dorazil k těm, o kterých byla řeč, a jež stále čekali na chodbě, gestem jim naznačil, ať vejdou do místnosti. Před Lazarem, Elginem, Vincentem a Archibaldem v několika okamžicích stanuli tři lidé.
"Myslel jsem, že budou čtyři," řekl s úsměvem Lazaro.
"Jsou tu čtyři," zasmál se Quartermaine.
Lazaro vykulil oči. "Moment, vy jste..." ukázal prstem na Quartermainea.
"Čtvrtá hlavka? Prezidentíku, rexíčku nikaragujský, vládče všeho podsvětí, a fantasy zemí z hlav národa svého, pšé! Copak ty víš, chuchich?" reagoval na jeho slova Quartermaine.
"Pravda je jiná, pane Arauzi. Čtvrtá hlava jsem já," řekl tajemný muž - poslední, který do místnosti vstoupil. Zrovna zavíral dveře.
"A já jsem hlava Třetí, heč!" vyřkl Quartermaine.
"Takže krocani, ty máte na starost vy?" zeptal se Lazaro.
"No jistě," řekl tajemný muž, zakrytý stínem, "kdo jiný by je měl mít na starost?"
"Myslel jsem, že třeba... Evan Sellers!" zasmál se Lazaro. Tajemný muž se zasmál též.
"Pánové, já nenávidím tyhle formality... Ale dovolte mi představit vám Deriana Dascombeho. Hlava, která nikdy nebyla světu odhalena... A nejmocnější muž na planetě!" řekl Quartermaine. Pak předstíral, že se rozbrečel. "Dokonce i mocnější, než jsem já!"
"Teď vám řeknu něco důležitého," pronesl důležitě Dascombe, "brzy budeme mít problémy. Lovci kryptidů. Nemusíte si však dělat žádné starosti. Vůbec nevědí, co se děje. Netuší, o co tu jde. Za jejich nitky jsem tahal dost dlouho, abych předurčil, jaký bude jejich další krok. Vy se o nic nebojte!"
Jaký má Derian Dascombe, tajemná Čtvrtá hlava, plán? A o co konkrétně se snaží Lazaro Arauz? Opravdu je Vincente jen prostředkem k dosažení něčeho, po čem nový nikaragujský prezident prahne? Proč se Akihiko vyhýbal kontaktu s Lovci kryptidů, a nyní odmítá hovořit s Rogerem a Fahadem? A co se stalo s Pierrem? Kdy se jej zbytek týmu, šokovaný novými zjištěními, vydá hledat?
Žádné komentáře:
Okomentovat