Prokletí rodiny Owenových (8/10)

Provinili se. Každý z nich. Graham Owen ponížil a připravil o práci skotského zoologa Farlana Gibsona. Dean Owen pouhých osm dní po příchodu do nové budoucnosti, jež nastala po odražení invaze Shai'ri, připravil svého třídního konkurenta o jeho přítelkyni, a ačkoliv to nechtěl, při basketballovém zápasu ji trefil míčem do hlavy a zabil ji. A Jack? Jack je kriminálník, jehož zločinem bylo negativní ovlivňování celého světa. Od vědomé vraždy magnáta Zhou Lena přes způsobení invaze mimozemšťanů až po vědomé zabití Deylina Nieta, jednoho ze zachránců planety... Jack není hrdina, a nikdy jím nebyl. Svět se v něm vždy mýlil, a Dan Leahy to ví. Rozhodl se vymazat poslední tři generace rodiny Owenových z časové linie, aby světu bylo lépe. Jenže zatím se jeho plán nenaplnil. Nedává to smysl - proč všechno trvá tak dlouho, když by stačilo vrátit se do minulosti a zabít některého z členů rodiny předtím, než se narodili další? Částečně už to nastalo; Farlan Gibson v třiaosmdesátém zabil Mirandu Smith, Grahamovu pozdější ženu a Jackovu matku, Jack se tedy nikdy nenarodil, nevznikli Lovci kryptidů, a svět v roce 2039 místo míru nastoleného po odražení invaze Shai'ri ovládá válka způsobená Danem Leahym, kterému pomáhá i britská armáda. To ale neznamená, že by se Jack úplně vytratil, a právě to celou věc komplikuje. Dožil v Chewburry, podivném anglickém městečku, jehož obyvatelé působili poněkud otupeně. Zapomněl na Pauline a Deana, a vychoval dceru, pojmenovanou Maya, s Alianou Romitou. Vše si uvědomil až v den své smrti, kdy se vlivem genetické choroby úplně rozložil. Maya si zapamatovala Paulinina a Deanova jména, a rozhodla se, že se nikdy nestane loutkou v tomto podivném vesmíru - ve vesmíru, který byl o dost chudší, než ten, ze kterého Jack pocházel. Předtím, než Dean odcestoval z roku 2039 do roku 2021, aby zjistil více o záhadné chorobě, objevil se v domu jeho rodičů jakýsi vetřelec oblečený v černém a s kuklou na hlavě. Dokázal přetočit čas, a zajímalo ho, které konkrétní místo chtěl devatenáctiletý mladík navštívit. V nové budoucnosti se čtyřiapadesátiletá Pauline, hnijící Graham přivedený z jiného vesmíru z roku 2021, Maya Owen též z jiného vesmíru, z Chewburry, a Jonathan Leahy, nedobrovolně narozený syn Pauline a Dana, museli potýkat s menším problémem. Na karibský ostrov, který jim poskytoval útočiště, byla vyslána raketa. Maya pomocí speciálního ovladače přetočila čas, a k vypuštění rakety nikdy nedošlo. Teď je ale třeba rychle jednat. Dan dosud nevěděl, že jej Maya o tento přístroj připravila. Nyní to ví, a multidimenzionální tým si musí pohnout, aby Jacka a vůbec celou rodinu Owenových, stejně jako celý svět, zachránil. 

PROKLETÍ RODINY OWENOVÝCH, ČÁST OSMÁ:

"Zavolala tomu dědkovi," ozvalo se zvenku. Dan na to reagoval hlasitým smíchem. "Můžu ti důvěřovat, Chrisi? Vzdálil by ses na chvíli od těch dveří?" řekl Dan poté, co se trochu uklidnil. "Chci s ní mít trochu... důvěrný rozhovor," dodal. Ocelové dveře se s hlasitým zavrzáním otevřely, a Dan vstoupil do malého tmavého bunkru, v jehož rohu se krčila vzlykající Pauline. "Nařídil jsem Samanthě, aby tě prohledala," řekl Dan a pomalu k ní přistoupil, "asi svou práci neudělala dost dobře. Zklamala mě. Asi bych ji za to měl potrestat." Usmál se, a prstem přejel Pauline po bradě. Ta sebou cukla. "Samozřejmě ne tak hrubě jako tebe," řekl ještě, a pleskl Pauline po tváři. Narazila hlavou o stěnu, Dan jí dal ještě jednu ránu do hlavy a pak jí plivl do obličeje. "Jsi bestie," zašeptala Pauline, a utřela si krev z nosu, "hnusná bestie, která by měla být zavřená ve vězení. Bez oken, bez dveří. Bez záchodu, bez jídla a pití." "A není vtipné, že právě v takovém vězení jsi zrovna ty, zlatíčko?" pousmál se Dan. "I když jídlo a pití tu vlastně máš. Nevypadá, že by ses ho zatím dotkla, ale časem zase začneš papat. Jinak tu umřeš. Děťátko už z tvého těla pomalu bere energii, a ty to cítíš, že jo?" Ještě hlasitěji se zasmál. "Až začne kopkat, zavolej mě, prosím. Rád si zas osahám břicho," řekl s drzým úsměškem a vydal se zpátky ke dveřím. Pauline, byť vysílená, se vzmohla k odporu, popadla talíř s jakousi omáčkou a vrhla jej po něm. Dan uhnul, a talíř se roztříštil o stěnu bunkru. Pauline prudce vstala, ale k zemi jí strhly řetězy, za které byly upoutány její ruce. Umožňovaly jí téměř volný pohyb rukou ve svém bezprostředním okolí, ale pokud jejich sevření vzdorovala, šíleně ji tlačily. "O co se snažíš, Pauline? Jsi bezmocná. A bezmocná budeš navždy. Takhle mám nejen jistotu, že tady nezpůsobíš žádné problémy, ale i že porodíš naše dítě. Chci, abys mu dala jméno... Cornelius! Jo, to zní dobře. Cornelius!" Zahleděl se jí do očí. "Pokud to bude jiné jméno, tak ti z hlavy vyseknu oko." Pauline se složila k zemi. Kdyby mohla, zabila by ho. Zabila ho by ho ve chvíli, kdy pronikl do jejího a Jackova domova. Jenže tehdy měl jako rukojmí jejich syna. Mohl mu udělat cokoliv. Nedalo se čekat, že to skončí takhle. Sedmnáctiměsíční batole bylo pryč, odvedeno neznámo kam. Pauline na něj chtěla myslet, chtěla volat jeho jméno, ale jediné, na co myslela, ač vůbec nechtěla, bylo to, co jí Dan před pár dny udělal. I ve spánku cítila jeho odporný dech. Teď se na ní usmál. "Jsem rád, že jsi Jackově tátovi zavolala. Seš chytrá ženská, Pauline," řekl ještě, a pak opět zavřel dveře bunkru. Pauline v něm osaměla. Slzy jí stékaly v proudech po tvářích, a mísily se s rozpitým makeupem, kterým ji Dan před oněmi pár dny nalíčil.

Nad Vnějšími Hebridami proletěl futuristický vojenský letoun. Maya vyhlédla z levého okénka, a ostrovy si prohlédla. Byly pusté. Nerostly na nich lesy, nenacházely se na nich lidské osady, nemělo na nich být ani živáčka. Možná, že ve světě, ze kterého pocházel její otec, obývaly Vnější Hebridy tisíce lidí. Ale v tomto vesmíru byly prostě zbaveny života. Pevně zmáčkla knipl, stiskla několik tlačítek na ovládacím panelu, a snesla se o pár stovek metrů níže. Dle digitální mapky, jež se nacházela po její pravici, se blížila k severovýchodu ostrova Lewis and Harris. Její cíl nebyl daleko. Vzpomněla si, jak z Leahyho lidí vytáhla informace o tajné základně na skotských ostrovech, když před týdnem a půl zavítala do Londýna. Své osmnácté narozeniny oslavila mučením dvou svalnatých hlupáků, kteří se nechali chytit do její pasti. Každý, kdo pro Dana Leahyho pracoval, nosil černou uniformu. Mezi lidmi, kteří s ním neměli do činění vůbec nic, by z jakéhosi záhadného důvodu nikoho nenapadlo obléct se za jeho příznivce či spolupracovníky. Mayu to ale napadlo, její mozek pracoval na sto procent. Velmi rychle přesvědčila dva muže, kteří hlídali podivně tichou londýnskou ulici, že patřila k nim, a že potřebovala bosse informovat o velkém nebezpečí, jež mu hrozilo. Dobrovolně jí řekli skoro všechno, co potřebovala znát. Zbytek z nich vytáhla poté, co její lest prohlédli, a co je připoutala k radiátoru opuštěného pětihvězdičkového hotelu, neobývaného jediným člověkem. Dávala jim rány do břicha elektrickými vidlemi na dobytek tak dlouho, než začali zpívat. Zmožené, řvoucí bolestí, s obličeji zkopanými do krve je tam nakonec nechala uhořet. Budovu zapálila, a během následujících deseti dnů našla vhodný prostředek k cestě na místo, jež Leahyho lidé nazývali Stornoway. Nyní byla tady, po letech tvrdého tréninku bojových umění a nenávisti vůči člověku, který jejímu otci velmi ublížil. Vzpomínky na rozkládajícího Jacka ji dodnes strašily. Ještě více ji však děsilo, jak bezstarostná po jeho úmrtí byla Aliana, její matka. Tehdy Maya poprvé uviděla v jejích očích bezcitnost. Ne proto, že by ji Jackova smrt nemrzela, ale spíše proto, že ji někdo ovládal. Když se letoun blížil k moderní budově stojící při březích Lewis and Harris, musela si Maya připomínat, aby si to všechno nebrala příliš osobně. Nebyla tu proto, aby se pomstila, ale aby našla způsob, jak svého otce zachránit. Měla ho moc ráda. Chápala, že měl někde jinde, v jiném světě, přítelkyni a syna, a že všechno, co se stalo v Chewburry, bylo špatně. Letoun proletěl nad budovou, a Maya z něj vyskočila. Oblečená v černém s kuklou na hlavě, padala šílenou rychlostí na střechu. Zatínala zuby a nemrkala. Ve chvíli, kdy to bylo nutné, otevřela padák. Po lehkém přistání na střeše se zhoupla k oknu nejvyššího patra. Ujistila se, že v místnosti nikdo nebyl, narýsovala na skle perfektní kružnici a otvorem protáhla ruku, načež si okno zevnitř otevřela. Uvnitř bylo ticho. Zdi působily, jako by byly nově namalované. Všechno tu bylo béžové. Otevřela dveře, prošla se po červeném koberečku na chodbě, a přitiskla ucho k velkým dveřím na jejím konci. Nic. S vytaženou pistolí vnikla do místnosti, přejela očima stůl a tři židle, prohlédla si prázdnou sklenici umístěnou ve středu stolu, a pak seběhla schody do druhého patra. Vnikla do jakési koupelny, také podivně tiché. Pohlédla na sebe do zrcadla, a vydechla hrůzou. Její oči a ústa se v zrcadle kryly s čerstvě namalovaným smajlíkem. Tečky i čára nesly stopy po lidských prstech. Byly na sklo nakresleny krví. Maya se otočila, a skoro vykřikla hrůzou. Ve vaně, naplněné lidskou krví, leželo bledé, studené tělo. Viděla sice jen záda té mrtvoly, s velkou střelnou ránou, ale i tak se celá otřásla. Muselo jít o nějakou ženu, zavražděnou teprve nedávno. Temeno měla vyholené, na vrchní části hlavy měla kratší světlé vlasy. Maya netušila, na čí mrtvolu se dívala. Nevěděla, na čí vytrhané nehty po opuštění koupelny šlápla, až nahlas zapraskaly. Prošla kolem plakátu s fotografií Malcolma McDowella coby Alexe DeLarge s nápisem "You always knew Clockwork Orange was my favourite movie. D." Zanedlouho se ocitla v prvním patře, a zamířila do velké haly plné krabic. Nejprve je prohledávala pomalu, a prohlížela si každou věc, kterou z nich vytáhla. Ale po pár minutách se začaly z chodby ozývat zvuky. Maya zděšeně skočila mezi kartonové krabice, a přitiskla se k zemi. Do haly vstoupil vysoký muž, a začal se po ní procházet. Maya na něj viděla škvírou mezi naskládanými krabicemi. Po čele jí při jeho pozorování stékal studený pot. Byl nahý, a celý pokrytý krví. Něco hledal, zoufale šmátral rukama v krabicích u dveří, a se zlostným vrčením je odhazoval. "Co tam zas tak vyvádíš, Estevane?!" ozvalo se zvenčí, a do haly vstoupil Dan Leahy. Ve svých zhruba sedmatřiceti vypadal jako hora, měl obrovské svaly na rukou i na břiše, a působil jako bojovník z ringu. Také na sobě neměl oblečení, a byl celý pokrytý krví. Ve velkých kapkách mu stékala z brady. Nebyla to však jeho krev. "Potřebuju svou injekční stříkačku. Někde jsem ji tady nechal," odpověděl Estevan. "Farlan tam ještě jednu má. Co tady ztrácíš čas, proboha?" zasmál se mu Dan. "Nemá tam injekční stříkačku s dost velkým objemem na vpravení sto mililitrů rtuti do její krve," odpověděl naštvaně Estevan. "Tak jí tu rtuť dáš nadvakrát, ne? Ty seš úplnej Mengele, kamaráde. Přestaň to brát tak vážně. Copak tady jde o nějaké pokusy?" odpověděl Dan. Dveře haly se opět zavřely, oba muži odešli. Maye z nich bylo špatně. Nechtěla si ani představovat, co mohli provádět. Netušila, co byli ti dva lidé zač, a že právě spatřila onoho Dana Leahyho, o kterém mluvil její otec. Že vypadal právě takto, to se dozvěděla až o něco později. S těžkým břichem otevřela další krabici, a vytáhla z ní starý ovladač, pokrytý zaschlým bahnem. Hlavou jí problesklo, co jí řekli ti dva svalouši v Londýně. "Kde má ten přístroj na cestování časem?!" zařvala tehdy prvnímu do obličeje. "Nevím, o čem mluvíš!" zněla jeho odpověď. Maya mu dála ránu elektrickou vidlí do břicha. Bolestně zařval a celý se zkroutil. Zatřásl rukou ve snaze vyprostit se ze sevření želízka připnutého k radiátoru, ale nešlo to. "Kde se nachází ten přístroj?!" zařvala na něj ještě jednou Maya. "H-Hebridy!" vykřikl chlapík, a v bolesti se rozbrečel. "Kde konkrétně?!" Celý se zhroutil. Mlátil se hlavou o radiátor, a k odpovědi ho nedohnala ani dalšími dvěma elektrickými ranami. Ve chvíli, kdy to začalo vypadat, že se bolestí vyzvrátí, začala Maya vyslýchat jeho společníka. "Kde na Hebridách?!" "Stornoway," odpověděl druhý muž. "Jak ten přístroj vypadá?" zeptala se ho, a on mlčel. Ovšem rána elektrickými vidlemi do břicha i jeho na chvíli donutila mluvit. "Je to ovladač. Normální ovladač!" "Zas tak normální být nemůže, když umožňuje cestovat z jednoho světa do druhého," zasyčela mu Maya do obličeje. "Umožňuje cestování mezi dimenzemi! V mnohovesmíru! Ale na jakém principu funguje, to já nevím!" zařval chlapík. Další rána elektrickými vidlemi do břicha. Vykřikl bolestí. "Fakt to nevím! Leahy to ví, toho běž mučit! Já ten přístroj ani nedržel v ruce, jenom jsem ho s ním viděl. Už hodně dávno! Naposled možná tehdy, když jsme odjeli z Chewburry," mluvil dál. "Odkud jste si prý odvedli pár lidí. Abyste jim ubližovali, že?" řekla Maya. "Leahy to chtěl. Říkal, že ubližování lidem je nejlepší lék. Ale o tom přístroji nevím skoro nic, mluvím pravdu!" odpověděl chlapík. Jak moc ještě Leahyho slovům věřil, když se svým kumpánem umíral v plamenech, to už Mayu nezajímalo. Teď ten ovladač sama držela v ruce, a pořádně si ho prohlížela. Pohnula s malou páčkou na jeho předním konci, a uvedla tak přístroj do chodu. Jeho displej zářivě modře zazářil, a objevila se na něm krátká zpráva: "Není to cestování mnohovesmírem zábavné, Dane?" Bylo to jakési uvítání, které se na displeji objevilo vždy, když byl přístroj zapnutý. V dalších údajích, jež se na něm objevovaly, se musela Maya naučit orientovat. Už v hale se dozvěděla, že ovladač dokázal vytvořit zářivě modrý portál do jiného světa. K proběhnutí touto podivnou bránou jí donutily další kroky ozývající se zvenku. Když pár dalších nahých, zkrvavených zvrhlíků přišlo do haly pro nářadí ke svým pokusům s mrtvými lidskými těly, byla už Maya pryč. Ocitla se uprostřed deštného lesa, kterým se ozývaly ty nejprapodivnější zvuky, jaké kdy slyšela. Připomínaly lidské hvízdání, zpěv ptáků i syčení hadů dohromady. Stála na místě, ani se nehnula, a zděšeně oddechovala. A zatímco pohlížela na ten špinavý ovladač, na jehož displeji se objevovala další data, začalo se křovisky kolem ní něco pohybovat. Prudce odtrhla od displeje zrak, a namířila jej k nejbližší houštině, ze které vyskočil ohyzdný čtyřnohý tvor, působící trochu jako člověk, jen velmi scvrklý. Byl tmavě šedý, se třemi hlubokými dírkami nad zubatou hlavou se dvěma dlouhými, rozeklanými jazyky. Oči měl rudé, plné dravého roztoužení, a z prstů na hbitých, dlouhých předních končetinách se mu vytasily nožům podobné drápy. Sekl do Mayu do ruky, a mezi prsty mu zůstal cár černé tkaniny. Maya okamžitě vytáhla pistoli a střelila ho do hlavy. Krev, jež z ní vystříkla jako gejzír, byla zbarvená dozelena. Nato se zezadu z houštiny na Mayu vrhli dva další zástupci jeho druhu. Jednoho z nich stačila dcera bývalého Lovce kryptidů zasáhnout kulkou do hlavy ještě, když letěl vzduchem, druhého však již neodrazila. Zasekl jí své ostré drápy do zad, ona vykřikla bolestí, a sletěla k zemi. Zmáčkla tlačítko na ovladači, a rázem se před ní objevil vstup do jiného světa. Vyskočila, nechajíc pistoli ležet na zemi ve zvláštním pralese, a branou do jiného vesmíru proskočila. Tam se začala okamžitě dusit. Spolu se řvoucím útočníkem, stále připevněným k jejím zádům, se nacházela v jakémsi temném vakuu. Její ruce a nohy se bořily do tekutého bahna, na jehož povrchu zářila malá světýlka. Čím déle v něm byla Maya uvězněna, tím se světýlka stávala většími. Skoro instinktivně sebou hodila, vynořila z bahna ruce a převalila se na záda. Uvěznila v něm svého útočníka, a s řevem vstala. Jeho hrbatá záda byla zabořena v bahně, a světýlka kolem něj náhle nabyla průměru několika desítek centimetrů. Z bahna začala stříkat jeho zelená krev. Maya vytáhla z bažiny ovladač, zmáčkla další tlačítko, a prošla branou do jiného světa. Ocitla se uprostřed města s vysokými mrakodrapy. Svalila se mezi lidi, vysílená zápasem s neznámým tvorem, a popadala dech. Dýchalo se jí tu skvěle. Kolem ní procházely stovky lidí, a vyjeveně na ni hleděly. "Jak ses tu objevila, slečinko?" řekl jí jakýsi dědeček, pravděpodobně bezdomovec. Příšerně zapáchal, měl dlouhé špinavé vousy, a starou čepici na hlavě. Pomohl jí na nohy, a vrazil jí do ruky flašku s alkoholem. "Ty vypadáš," usmál se, a odhalil širokou mezeru mezi svými horními špičáky, "a to lidi říkají mě, že smrdím." "Kde to jsem?" zeptala se zděšeně Maya. "V New Yorku," odpověděl dědula, "hele, to vím i já, a to jsem v životě neviděl mapu světa. Jo, když mě má matka vrhla támhle v rohu ve dvaadvacátém, a že už je to nějaký ten rok..." Trapně se zasmál. "...nechala mě na ulici. Máš to podobně? Taky vypadáš ztraceně." "V New Yorku? V jakém roce? A v jakém světě?" zeptala se Maya. "V jakém světě? V jediném, co existuje!" zasmál se dědula. "Ne," pousmála se Maya, "to teda určitě ne." "No, je rok 2187. Nebo 2188? Henry, byl už silvestr nebo ne?!" zařval dědula. "Včera byl silvestr, blbče," odpověděl ještě hůře vypadající bezdomovec, tisknoucí se k pomalované zdi na druhém konci ulice, "říkal jsem ti, ať nepiješ, jinak to propásneš." Maya se podívala na ovladač, pokrytý jak starým suchým bahnem, tak tím novým z neznámé bezvzduché dimenze. "Funguje to!" usmála se, a dala se do kroku. "Zachráním tě, tati." Dědula zbledl. "Henry, já mám nějaké dítě?!" "Nevím, nezmínil ses! Ale vsadím se, že neoslovovala tebe! Moc ti totiž podobná nebyla." "Ale někoho mi stejně připomínala," podivil se dědula. "Dneska už je těch legend strašně moc. Pojď si radši vyměnit kalhoty, cítím tě i na těch sto metrů!"

Dean vykřikl. Jeho čelo narazilo o stěnu, a svět se pro něj obrátil vzhůru nohama. Sekl sebou o zem, ruce přitisklé k obličeji, a úpěl bolestí. "Dokážeš si představit, jaké to pro ní bylo?" řekl ten, kdo jej ze spánku ranou o zeď probral. "Víš, jak moc jí to muselo bolet, když jí ten tvůj pitomý míč roztříštil lebku?!" Dean ta slova vnímal, ale nebyl schopen na ně odpovědět. Probudil se z toho nejpodivnějšího snu, jaký kdy měl. Ještě před chvílí stál před svým otcem, Jackem. Mluvil s ním na jakési travnaté pláni, u hustého deštného lesa. Byla noc, a oni právě unikli z tábora Leahových lidí. Pak se něco stalo, všechno se zvrtlo, objevilo se jasné světlo, a Dean měl pocit, že uběhla celá milénia, než začal znovu vnímat svět kolem sebe. Znovu zaúpěl, stáhl ruce z obličeje a pohlédl na svého útočníka. Ač byla vůkol tma, jeho hlas i rysy už dobře znal. Koneckonců ho viděl nejen ve své domovině, v roce 2039, kde mu byl tento mladík rivalem, ale také v Leahyově táboře. "Estevane," oslovil ho Dean, "já věděl, žes to byl ty. Poznal jsem tě tam." "Znal jsi mě hodně dlouho, Owene!" zařval Estevan a kopl Deana do obličeje. Ten si jej rychle zakryl rukama, a dostal tak ránu spíše do prstů než do nosu. "Teď tě mám, ty hnusnej grázle. Za všechno zaplatíš!" řval Estevan. "Nechápu to," řekl se zakrytým obličejem Dean, "proč ses k nim přidal? Býval jsi chytrý kluk, dělal jsi vědecký výzkum už na střední škole... a rozhodl ses s tím seknout, abys mohl dělat společníka těmhle... zvrhlým narcisům, co si myslí, že vybitím naší rodiny zachrání svět?" Estevan ho znovu kopl, tentokrát do břicha. "Nevíš nic, Owene! Jsi stejně sebestředný, jako tvůj otec! A možná i jeho otec, protože to je taky narcisistní potvora, že jo?! Nevíš, o co jsi mě připravil! Nezajímá tě to! A právě proto si ani nezasloužíš existovat," vykřikoval. "Moc dobře vím, jaké to je někoho ztratit. Zažil jsem to! Heh, ty vlastně vůbec nevíš, Estevane, co jsem já zažil! Čím jsem si musel projít!" bránil se Dean. Postavil se, a pohlédl svému rivalovi z budoucnosti do očí. "Spíš o mě nic nevíš ty, Estevane. Nevíš, co jsem musel udělat. Co jsem musel v životě obětovat, abys vůbec ty mohl někdy v té pitomé budoucnosti žít! Jsi to ty, kdo ani neměl existovat! Kdyby mimozemšťani zůstali... Já viděl lidstvo vymírat," řekl mu upřímně, byť u toho naštvaně oddychoval. Nemohl jinak. Jen vzpomínky na dětstsví v ruinách světa lidí ho k smrti děsily. Kolika brutálním vraždám musel jako malý přihlížet, nošen v rukou posledního přítele svých rodičů, nadlidsky silného Francouze, který mu byl po celý jeho život v původní časové linii ochráncem. "Dopadne to špatně, Estevane. Dal ses dohromady se špatnými lidmi. Zneužili tvojí inteligence. A já začínám chápat, k čemu konkrétně tě zneužili," pokračoval, odepnul pár knoflíků své košile a ukázal Estevanovi mokvající kůži. Obličej mladého Kostaričana úplně zazářil. "Krásný," zašeptal. Deanův výraz značil znechucení. Estevan ho skutečně nenáviděl. Z odhnívající kůže se mu nedělalo špatně, vlastně ji viděl rád. Těšilo ho, že Dean trpěl. "Nevíš, co děláš. Myslíš si, že to víš, ale doopravdy nemáš ani ponětí o tom, co tvoje činy můžou způsobit. Neví to ani Leahy. Ale já to vím. Mnohovesmírem jsem už cestoval, a ačkoliv neznám podrobně jeho zákonitosti, můj táta mi o něm jednou - vlastně tehdy, když jsme zachránili svět, aby lidi jako ty mohli žít - řekl jednu důležitou věc. Věc, kterou si ani ty, ani tvůj boss neuvědomují," řekl Dean. "Třeba jo. Třeba si to můj boss uvědomuje," usmál se Estevan, "spíš jsi to ty, kdo si myslí, že všemu rozumí. Je po tobě, Deane. Nebudu už dál čumět na tvůj ambiciózní ksicht... Jdu se radši dívat na záběry, na kterých na tebe tvůj děda vrhá vázu. A na kterých tě tvoje matka řeže zaživa. Prý nám je promítnou za pár minut." Radostně se zasmál, a nechal Deana svému osudu v temné místnosti, snad v jakémsi bunkru. Ticho, které v něm nastalo, pak přerušil jen něčí zděšený křik. "Kde to sakra jsem?!" Poblíž musel být uvězněn někdo další. Nezněl jako Jack. "Děda," zašeptal si pro sebe Dean.

"Dělala jsem spoustu výpočtů," řekla Maya, a hodila na svá záda lehký batoh, "za svou inteligenci můžu vděčit svému tátovi. Byl to génius. Sama jsem přišla na spoustu věcí, a po nějaké době jsem začala chápat principu, na kterém tenhle ovladač funguje." "Nevděčíš za to taky mé inteligenci? Já byl první Owen, který se stal vědcem," řekl vychloubačně Graham. Spolu s Pauline a Jonathanem vyšli z budovy meteorologické stanice. "Vypadá to, že v naší rodině se inteligence dědí z generace na generaci. Ne vždycky to tak je," pousmála se Maya. "Právě můj táta byl totální idiot," řekl Jonathan, "ale osobně bych řek, že inteligenci mám spíš po mámě." S úsměvem se podíval na Pauline, ta ale měla v očích jen bolest. "Vím přesně, kam se máme vydat. Udělala jsem si dost rešerše," řekla Maya, a pomocí ovladače vytvořila před meteorologickou stanicí velký portál do jiného světa. "Bojovat proti Leahymu v téhle strašné realitě by bylo šílenstvím. Ale dá se proti němu bojovat jinde, a tam se teď vydáme. Dědo, ty jsi naším hlavním klíčem k úspěchu. Jsi někým, kdo v tom světě bude moct s tátou navázat kontakt, přičemž ti bude věřit. Budeš ho muset k něčemu přesvědčit. Pochopíš, k čemu, až se s ním setkáme," řekla Maya. "Takže Jacka uvidím, i když se v tomhle vesmíru nikdy nenarodil," pousmál se Graham, a hned nato se mohutně rozkašlal. "Budu Vám na blízku, aby se Vám nic nestalo," ujistil ho Jonathan. Maya zavelela, aby prošli portálem. Za nimi z meteorologické stanice vyšlo pětadvacet vojáků, a také branou do jiného světa prošli, jeden za druhým. Světlo, se kterým se museli jejich oči při vchodu do portálu vypořádat, příšerně pálilo v očích. Když si ale zvykli na nový svět a pohlédli Maye do tváře, dostali náhle strach. "Jsme v nějakém mokřadu," řekla Maya. "Když tě oddělili od tvé původní rodiny, mami," řekl Jonathan a obrátil se na Pauline, "tady to přece nebylo, že ne?" "Ne, bylo to pořád v El Milloncito," odpověděla Pauline. "Mayo, to má být Kostarika. Deštný les. Tohle není Kostarika, není to deštný les. Udělalas chybu," řekl trochu vyděšeně Jonathan. "Ne, neudělala. Ten přístroj nás poslal někam jinam," odpověděla Maya. Ve studené vodě zamlženého mokřadu se něco pohnulo. Na hladině se objevilo několik ohromných bublin. "Proboha, všichni zpátky! Proběhnete zpátky portálem!" vykřikla Pauline. Z vody se vynořilo ďábelské monstrum s podlouhlým černým tělem, robustní hlavou s širokými zubatými čelistmi a předními končetinami, z nichž z každé vystupovalo devět chapadel. Několik jich zasáhlo prvních pár vojáků, jež byli netvorovi nejblíže, a zelektrizovalo je. "Jsme tu fakt špatně! Utíkejte zpátky!" vykřikla Maya. Portál se ale sám od sebe uzavřel. Ať to chtěla sebevíc, nedokázala ho Maya znovu otevřít. Ovladač měl zřejmě závadu. Na displeji se vůbec nic neobjevovalo. "Nedošly tomu baterky?" zeptal se zděšeně Graham. "Tohle na baterky nefunguje, dědo. Funguje to na něčem úplně jiném," odpověděla naštvaně Maya. Vojáci stříleli do vodního netvora jako vyšinutí, kulky z jejich samopalů jej však nedokázaly zranit. Celé tělo měl pokryto plátěnným brněním, od něhož se kulky odrážely. "Nenechám nás tu umřít," zašeptal Jonathan, a rozběhl se proti monstru. Vyhrnul si košili a odhalil opasek s nejrůznějšími zbraněmi, včetně několika výbušnin. Sňal z něj malou zelenou krabičku, ze které obratně prsty vytáhl černou kuličku s červeným tlačítkem. Po jedné straně byla na výbušninu připevněna jakási lepkavá hmota. Jonathan poplácal jednoho z vojáků po rameni a gestem mu naznačil, aby začal utíkat. Jakmile jeho ústup zaregistrovali ostatní, také se dali na útěk. Toho však monstrum využilo, a chapadly pokrylo záda hned šesti z nich. Když se pálili, křičeli neskutečnou bolestí. Jonathan hodil malou výbušninu po zrůdě, ta se díky lepivé hmotě přichytila na jejím levém boku, a následně explodovala. Z boku řvoucího netvora sletělo několik zčernalých plátů a jeden nebo dva kusy masa. Vojáci, kteří ještě měli dostatek munice, při útěku mířili právě na toto slabé místo. Jonathan si myslel, že bomba způsobí víc. Zklamaný její neúčinností a zděšený z rostoucí zuřivosti zvířete, také se dal do sprintu. Maya při běhu narazila dlaní levé ruky o ovladač, a ten začal náhle opět fungovat. Nepřemýšlela, kam povede další portál, prostě ho vytvořila, a křičela na ostatní, aby jím proběhli. Stála u něj jako rozená vůdkyně, a čekala, než jím všichni projdou. Nejprve Pauline, pak vysílený a kašlající Graham, pak dva vojáci, a portál se najednou zase uzavřel. "Co to má sakra znamenat?!" vykřikla Maya. Brána do jiného vesmíru se náhle objevila v Jonathanově cestě, a ten jí doslova propadl. Uzavřela se, a pak se objevila za Mayou. "Mayo, dělej! Běž!" uslyšela z druhé strany Paulinin hlas. Bez přemýšlení jím tedy proskočila, a brána se opět uzavřela. Zbytek vyděšených vojáků v neznámé dimenzi, v tom studeném mokřadu, pobil vodní netvor s elektrickými chapadly. Některé ze svých pečínek si těmi výrůstky podal k tlamě, a rozkousal je. Poskytli mu spoustu živin. To, co mu z nich nechutnalo, vyplival, a nechal shnít mezi tenkými, lidskou krví pokrytými rákosy.

"Mami?" řekl malý pětiletý klouček, oblečený v tlusté zimní bundě. Položil svou studenou ručku na ruku své maminky, která spala na potrhaném gauči uprostřed malinkého dřevěného srubu. "Mami? Vzbuď se!" vykřikl klouček. "Co je?" řekla, a unaveně otevřela oči. Její syn jí chvíli němě hleděl do tváře, ale s takovým tím šibalským úsměvem. "Viděl jsem na druhé straně svahu nějaké lidi," sdělil jí. Pauline sebou zděšeně trhla. Vyskočila z gauče, odhazujíc na zem starou, dlouho nevypranou deku, a přiběhla k oknu. Pořádně si prohlédla protější svah, pokrytý sněhem, a přivřela oči. "Je to jenom školka. Dvě paní učitelky a skupina dětí. Těch se bát nemusíme," řekla s viditelnou úlevou ve tváři. "Můžu si s nima jít hrát?" zeptal se klouček. "Ne, Jonathane. To by nebylo bezpečné," odpověděla Pauline. "Ale já jim nic neudělám! Už mě to nebaví, být pořád sám. Chci si hrát s jinýma dětma!" bránil se pětiletý Jonathan Leahy. "Nestačí ti, že si s tebou hraju já?" zeptala se Pauline a usmála se na něj. Zvedla ze země plyšového medvídka, kterému chyběla pravá ruka, a přitiskla mu ho k srdíčku. "Každý den si spolu hrajeme," řekla mu. "Ale já bych si chtěl hrát třeba na honěnou s ostatními," řekl smutně Jonathan, "chtěl bych postavit iglú s ostatními dětmi, chtěl bych udělat loutkové představení s jinými dětmi, chtěl bych se s nima svést po zasněženém kopci na sáňkách... A ty jsi hrozně pomalá, když hrajeme na honěnou!" Pauline se zasmála. "Proč nechceš, abych chodil do školky?" "Protože to nejde," řekla rozesmutněle Pauline, "nemůžu tě někam jen tak přihlásit. Našli by nás." "Kdo by nás našel? Proč žijeme tak daleko od jiných lidí, mami?" zněla Jonathanova další otázka. "A proč tu nemám tátu? Ve městě jsem viděl, jak jednu holku nosil její táta na krku. Jako kdyby to byl kůň, ale se dvěma nohama," pokračoval v mudrování. "Kde je můj táta?" Pauline ho viděla. Viděla Danovy oči v těch Jonathanových. Slyšela řinčení řetězů. Zavřela oči. Zatřásla hlavou. Slyšela svůj smích. Pamatovala si, jak se svět kolem točil. A ona zabodávala vidličku do oční bulvy dvouměsíčního dítěte. Ležela na talíři, v omáčce, jež byla krví onoho dítěte. Krví malého Deana Owena! V tom stejném stavu, zdrogovaná, řezala jeho tělíčko. A Dan se smál, mnul si ruce, vykládal sadistické vtipy o zranitelnosti miminek... Pauline utekla na záchod, do malé místnůstky - jediné další místnůstky ve srubu. Zamkla se tam, a složila se k zemi. Nemohla zadržet pláč. Jen nechtěla, aby ji takhle viděl Jonathan. Musela by mu to vysvětlit, a to pořád nedokázala. Byl to malý kluk. Jak mu teď mohla říci, že se narodil proto, že ji jeho otec znásilnil? "Mami, seš v pohodě?" zeptal se jí. Mluvil jiným hlasem. Dospělým hlasem. Pauline zvedla hlavu, a uviděla jeho ruku. Chtěl jí pomoci na nohy. "Jo, jenom jsem upadla," odpověděla, a hluboce se nadechla. "Maya pořád neví, kde jsme. A ten ovladač hapruje. Mám z toho blbej pocit," řekl Jonathan. Pauline se rozhlédla kolem sebe. Spolu se dvěma vojáky, svým synem, Mayou a Grahamem se nacházeli v sutinách velkého, opuštěného města. Panovalo bezvětří. "Co se stalo?!" vyhrkl konečně Graham, usazený na kusu povaleného neoklasicistního sloupu. Maya ještě jednou zatřásla s ovladačem. "Je to jasné," vydechla zděšeně, "hned dal dohromady plán. Potom, co jsem přehrála čas, a ta raketa na ostrov nikdy nedoletěla, dal dohromady nějaký plán, protože pochopil, co máme v rukách. A co chceme udělat." "Takže je to zase ten Dan Leahy, kdo za tohle všechno může?" zeptal se Graham. "Mayo, říkala jsi, že uklidit nepořádek, který udělal, nebude jednoduché, ale mě se zatím zdá... že je to nemožné. Aspoň po těch pár posledních minutách, kdy veškerá naděje..." Vyhodil ruce do vzduchu. "... prostě roztála. Jako zmrzlina, kterou jsem nedávno nechal na parapetu okna ve svém bytě." Pauline zavřela oči a promnula si je. "Uvěznil nás tu," řekla Maya, "taky jsem si myslela, že to vyjde. Krucinál." Byla by nejspíš kopla do několika cihel, které se nacházely u jejích nohou. V tu chvíli se ale mezi sutinami cosi objevilo. Byl to vysoký hubený mimozemšťan, a v rukou nesl dlouhou trubicovitou zbraň. "Shai'ri!" zařvala Pauline. "Chlapi, zastřelte ho!" poručila vojákům. Jenže mimozemšťan byl rychlejší. Oba vojáci s křikem vyletěli do vzduchu, když je zasáhly dlouhé žluté paprsky z jeho trubicovité pušky. Maya vytasila pistoli, a prostřelila mu hlavu. Jeho hubené tělíčko se svalilo k zemi. A pískot, který při smrti z hrdla vydal, okamžitě přilákal další Shai'ri. "Kam nás to dostal?! Tohle jsem už nikdy nechtěla znova zažít!" vykřikla Pauline. "Já taky ne," řekl skrze zuby Graham, "vždyť tyhle potvory... tyhle potvory zabily mou ženu. Nechci je znova vidět!" Pět vojáků Shai'ri okamžitě lidskou čtveřici obklíčilo. Vydávali z krků podivné zvuky, kterými se snad snažili svým obětem ujistit, že přišel jejich konec. Jonathan sáhl po opasku, a vytáhl z něj plynovou bombu. "Zacpěte si nosy!" zařval, a hodil ji mezi dva mimozemšťany, kteří mu byli nejblíž. Pak vytasil nůž, a skočil na třetího vojáka, překvapeného tím, co onen "slabý člověk" učinil. Nůž projel jeho krkem. Maya střelila do hlavy čtvrtého mimozemšťana, a Graham skočil na toho posledního. Přitiskl jeho trubicovitou pušku k zemi. Shai'ri zmáčkl spoušť, a z pušky vystřelil žlutý paprsek. Zasáhl neporušený neoklasicistní sloup vysoké budovy za hromadou suti, ten se rozletěl na kusy, a střecha stavení se s hlukem zhroutila k zemi. Graham uhodil mimozemšťana do hlavy pěstí, pušku mu z rukou vytrhl a začal ho mlátit do hlavy. "Vy hnusný potvory! Tohle jsem chtěl vždycky udělat! Vždycky jsem vám chtěl rozflákat ksichty!" Poslední ránu dala Grahamově oběti Maya, opět výstřelem z pistole. Pauline se mezitím postarala o zabití dvou Shai'ri paralyzovaných Jonathanovou plynovou bombou. "Tohle je jak za trest," řekla na to, "nenáviděla jsem je. Byla to monstra." "Podle přístroje se nacházíme ve Francii. Duben 2020, Země V.18976540. Je tohle tvůj svět, Pauline, ne?" řekla se Maya, a ukázala všem ovladač. Opět fungoval. "Možná, že jsme zpátky tam, odkud pocházím," odpověděla Pauline. "Ták, dva vojáčci nám umřeli. Skvěle... Teď zas půjdeme někam jinam." Skoro naráz všichni čtyři vydechli, když se probrali uprostřed travnaté pláně za mohutného lijáku. Noční oblohu protínal jeden blesk za druhým. "Zmáčkla jsi nějaké tlačítko na tom ovladači?" zeptal se Jonathan. "Ne. Hodilo nás to do jiného světa samo," odpověděla Maya. "Takže si s náma fakt hraje," odpověděl Jonathan. "Jak to dělá? Jak nás dokáže přenést jinam, aniž bychom prošli portálem?" zeptal se Graham. "Úplně stejně, jako jsme přenesli z třiaosmdesátého v jiné dimenzi do roku 2039 Vás. Není to tak těžké, když víte, jak na to," odpověděl Jonathan. "Ale jak na to?! Jak se to sakra dělá?!" vykřikl Graham. Prudký déšť mu začal smývat kůži z obličeje. Položil si na něj ruku, a omylem zmáčenou kůži strhl. Zcela se mu odhalily lícní kosti. "Dědo, radši na sebe nesahej," řekla Maya. "Nemůžu se aspoň schovat pod nějaký strom? Hele, támhle je akácie! Já si říkal, že to vypadá, jak v africké savaně! Krucinál, v Africe jsem nebyl už tolik let! Když Jack vygraduoval, jó, to jsem měl tehdy kontakty s lidma v Masai Mara... Psal jsem s nimi článek o trusu gazel. Asi by Vás ale nebavilo ho číst. Mě zas nebavilo se v něm šťourat," poznamenal Graham. Jeho vyprávění nevěnoval nikdo pozornost. Displej na Mayině ovladači opět zasvítil. "Ještě tě to neomrzelo?" objevilo se na něm. "Vytvořím ten portál. Naklikám tam, co je třeba," řekla Maya, a pustila se do mačkání tlačítek na přístroji. "Hele, támhle je akácie!" poznamenal Graham. "Dědo, radši na sebe nesahej," řekla Maya. "Ták, dva vojáčci umřeli. Skvěle... Teď zas půjdeme někam jinam." "Proboha!" vykřikla Maya. "Opakovalo se to," řekla Pauline. "Moje ruce," zašeptala vyděšeně Maya. Pustila ovladač na zem. "Hnijou mi ruce!" Obrátila se ke Grahamovi, Jonathanovi a Pauline. Prudký déšť jí začal ze zápěstí a z prstů smývat svraštělou kůži. "Dědo, radši na sebe nesahej," řekl Graham. Maya se na něj podívala se zábleskem v očích. "Musíme ho zastavit, dělejte!" zařvala Pauline. Utíkali dlouhou chodbou. Nezdála se mít konce. "Je to sranda, že? Mě to baví. Kdo doběhne jako první?" Natěsnali se ve výtahu. Jonathan a Maya se v něm začali vášnivě líbat. "Nevadí mi, že ti hnijou ruce," zazubil se Jonathan, "klidně ti můžou odpadnout. Ale sakra, já se prostě nemůžu v tvojí blízkosti udržet." "Cože?!" vykřikla Maya. Pořád na ně pršelo. Liják se horšil. Maya zvedla ze země ovladač. Vytvořila portál, všichni čtyři jím prošli, a ocitli se v relativním suchu jakési tropické lokality. I tady byla tma. "Kostarika, deštný les... Tohle by mohlo sedět," řekl Jonathan. Podíval se na Pauline. "Je to tak, mami?" Ozval se výstřel, a Pauline se sklátila k zemi. Vykřikla něco nesrozumitelného, snad s Jonathanem nesouhlasila. Přišlo jí to tu trochu jiné, než čekala. Ve chvíli byla mrtvá, kulka pronikla jejím srdcem. Z křovisek se vynořila banda nemytých vagabundů v černých uniformách, a zvedla ji ze země. "Chrisi, jak se jmenuje ten úchyl, co se s nima rád koupe v krvi?" zasmál se jeden z mladíků, zatímco mířil na zděšenou Mayu, Jonathana a Grahama pistolí. "Estevan," odpověděl dlouhovlasý, zhruba dvacetiletý chlápek s natrženým ušním boltcem. "Nechápu, proč tak rád žvýká jejich nehty. Vytrhaný nehty," zatřepal hlavou ten první mladík. Maye to v tu chvíli došlo. Žena, kterou viděla před několika týdny ve vaně na Vnějších Hebridách, byla Pauline! Její sestřih, ta čerstvá rána v zádech... "Tohle nedovolím," vykřikla Maya, a pomocí ovladače přetočila čas. Zase tu byli všichni čtyři. "Kostarika, deštný les... Tohle by mohlo sedět," řekl Jonathan. "A já zase tobě nedovolím, abys mi bránila v tom, co musím udělat." Ozval se výstřel. "Chrisi, jak se jmenuje ten úchyl?" zeptal se první mladík, zatímco na vyděšenou Mayu, Jonathana a Grahama mířil pistolí. "Prosím," ozvalo se z křovisek, k nimž se zbývající trojka otočila. "Nesnaž se to komplikovat, Mayo. Takhle to prostě má být. Verze Pauline z té časové linie má zemřít tady, a má jít... na výzkum. Výzkum, věda... To je strašně důležité k pochopení světa kolem nás. Hnije tu mezi Vámi člověk, který to přece dobře chápe, protože výzkumu zasvětil celý svůj život," řekl ten příchozí. Nebyl to ale Dan Leahy. Jonathan hlas toho člověka nepoznával, zato Graham a Maya ano. Vyšel z křovin a ukázal jim svůj pohledný obličej. Byl to Jack. "Co se to tu proboha děje?" zašeptal zděšeně Graham. "Neboj, tati. Ani ty, Mayo, se nemusíš bát. Všechno jde podle plánu," řekl Jack. "Kde je Leahy?!" vyhrkl Jonathan. "Zajímá tě tvůj táta, že? Klidně si ho běž najít. Kluci, vy ho pusťte. Jen ať si ho najde. Ona ho ta zloba vůči Danovi opustí, až se dozví, jak to všechno opravdu bylo," odpověděl Jack. "Přišli jsme tě zachránit," řekla zmateně Maya, "ale... jak je možné, že v téhle dimenzi, v tomhle čase... znáš moje jméno?" "Protože, Mayo," odpověděl s úsměvem Jack, "jsem chtěl, aby se tohle všechno stalo." Chvíli mlčel, a pak dodal: "Uvědomil jsem si, že svět bez nás, bez Owenových, bude lepší. Nenávidíte Leahyho kvůli tomu, co udělal. Ale ve skutečnosti jsem to všechno naplánoval já." "Tohle nechápu," řekl Graham ve snaze zadržet kašel, "ty... tohle byl tvůj nápad? Není to ten Leahy, ale ty... kdo nás chce zničit?!" Jack se upřímně na svého otce i na Mayu usmál. "Ano, já jsem ten, kdo za tím vším je."

Pokračování příště...