Džungle času-část 1.

Konečně jste se dočkali slibovaného příběhu! Nese jméno "Džungle času"! Možná Vám tento název zprvu nic neřekne, ale právě to je hlavní, protože více se dozvíte už v příběhu samotném. Nikdy bych však příběh nevymyslel, nebýt několika vtipných scének v epizodě "Panama" ze seriálu stanice Animal Planet "Zážitky Jeffa Corwina". Tak, doufám, že si příběh užijete...

DŽUNGLE ČASU-ČÁST 1.:

Bylo přesně 11:38 při nádherném slunečném odpoledni, když se spolu bavili dva muži. Jejich úmysly byly naprosto shodné, teď bylo jejich cílem jen dohodnout se na co nejlepším postupu. "Uvědom si, prosím, Georgi," řekl docela malý, vousatý muž v černém obleku, "že to může být velice nebezpečné. Budeme vést projekt, který zcela posune hranice paleontologie a vůbec vědy jako takové, zcela dopředu. Myslíš, že máme dostatek peněz, abychom si ten vynález koupili?". "Zajisté," odvětil vysoký muž v béžové košili. To bylo vše. Za chvíli si oba vítězoslavně podali ruce, potřásli si s nimi a odešli z místnosti. George McCann, vysoký paleontolog, jenž měl na svém kontě už několik zajímavých objevů z Jižní Ameriky, hodlal zakoupit od amerických vědců přístroj k cestování v čase. Nebylo to nic jednoduchého, ale se svým přítelem, Jackem Rogerem to hodlali udělat. George našel mezi zbohatlíky jednoho muže, jehož paleontologovy nápady zaujaly. Udělal vše proto, aby se Georgeův sen o studiu živoucích vyhynulých zvířat stal skutečností. Tým dal dohromady všechny peníze, zakoupil stroj času a odkoupil od panamské vlády kus deštného pralesa. Ten měl být veden jako přírodní rezervace nezpřístupněná turistům. Pravda byla ale jiná, na tom místě se měly dít prapodivné věci. "Řeknu Ti to na rovinu," řekl během jedné diskuse George Jackovi, "v panamské džungli je stroj času, díky kterému můžeme přivážet vyhynulá zvířata z minulosti do současnosti. Nebudeme ale budovat žádný park, budeme zkoumat jejich chování a budeme je držet v zajetí. Abychom těmto tvorům více porozuměli, využijeme nejnovějších vědeckých technik, výrobků a strategií a možná se nám podaří zjistit spoustu nových informací o dávno zaniklém světě." "Proč..." chtěl ho přerušit Jack, ale nepodařilo se mu to. "Zkoumat ta zvířata v 21. století nám dává jednu výhodu-bezpečnost. Kdybychom je studovali v jejich přirozeném prostřední, dobře, bylo by to normální, ale v té pravěké minulosti je tolik potvor, že bychom se prostě nemuseli vrátit." Jack to tehdy pochopil. Diskuse probíhala na letišti ve Phoenixu. Výzkumný tým čekal na odlet letadla, které je mělo přepravit do vzdálené panamské džungle. Let byl určen pouze pro ně, aby se zamezilo jakékoliv špionáži nebo veřejnému povědomí o projektu. Všechno to mělo probíhat tajně, vždyť proto si přece také naši hrdinové vybrali tak odlehlá místa na jihu střední Ameriky ke své práci!

Když doletěli do Panamy, spatřili všichni ten naprosto odlišný svět. Nebe bylo potaženo velkými mraky, všude okolo voněly tropické dřeviny a všude kolem jen samá španělština. Ještě odlišněji se cítili, když dojeli džípy do pralesa. Tou dobou zrovna pršelo. Všude bylo mokro, ale George byl naprosto nadšený. To, co se nacházelo před ním, byl ten stroj času. Nevypadal tak, jak si ho George představoval, vlastně on sám na něj ani tolik neviděl. Vynález se skrýval ve větší budce. Tajemství cestování časem jeho vynálezci neodhalili, bylo však jasné, jak k tomu bude docházet. Tým na místě postavil základní tábor. O pár dnů později se začaly stavět ploty. Byly nabity silným elektrickým proudem, stejně jako hranice "rezervace". Mezi jednotlivými výběhy se nacházely jen úzké cestičky, semtam nějaká plocha pro uskladnění vybavení a postavení základny. Nad tím vším se nacházela vysoká rozledna. V příštích několika dnech doletěly na místo vrtulníky a shodily týmu vše potřebné. "Mohli bychom tomu říkat průmyslová džungle," zasmál se George, když bylo vše hotovo. Ale popravdě, elektrické ploty a pár domků džungli téměř vůbec nezměnily. Okolo se stále ozývalo skřehotání žab, zpěv ptáků a bzučení hmyzu, hlavně otravných komárů. "Myslím, že je na čase začít..." řekl George. "Vidíte toto zvíře na obrázku v mé vlastní encyklopedii?" optal se týmu, před kterým stál. "Jmenuje se Eoraptor. Je to nejstarší známý dinosaurus, střední Trias, Argentina. Nechci začínat u Tyrannosaura Rexe, ale u malých a neškodných zvířátek, Eoraptor má jeden metr na délku a bude tak skvělým začátkem našeho úžasného projektu." Ostatní nadšeně zasouhlasili. Už brzy se panamská džungle měla proměnit v "džungli času"...

Příští část napíši hned zítra! Příběh se však bude ubírat dobrodružným směrem a naši hrdinové budou muset čelit mnoha nebezpečím! Nenechte si tedy pokračování ujít...

Přírodovědné muzeum v Berlíně

Konečně je zde tak dlouho slibovaný článek! Je to sice už téměř rok, co jsem Přírodovědné muzeum v Berlíně navštívil, pamatuji si na to však stále velmi dobře. Po dlouhé době se mi též podařilo vybrat některé z mnoha fotografií (jedná se o vlastní obrázky, vztahuje se na ně autorské právo, proto je prosím nekopírujte). Pokud se toho za ten rok v muzeu příliš mnoho nezměnilo, měl by být můj popis stále docela aktuální...

Přírodovědné muzeum v Berlíně, německy Berlin Museum für Naturkunde, patří mezi nejznámější muzea svého druhu a světového charakteru. S více než 30 miliony objektů také patří mezi ta největší. Já toto muzeum navštívil během dopoledne 5. července 2013 a nemůžu si jej dodnes vynachválit...

Muzeum se nachází v ulici Invaliden Strasse ve východním Berlíně. Po příchodu do budovy Vás okamžitě uvítá pohled dinosauřích koster v hlavním sále. Ještě předtím si však povšimnete několika exponátů vystavených poblíž pokladny, včetně zmenšené rekonstruované čelisti pravěkého žraloka Megalodona nebo modelu hlavy Allosaura, která navazuje na nedokončenou kostrou vedoucí přes sklo z hlavního sálu...

Hlavní sál je podle mne nejkrásnější ozdobou celého muzea. V jeho středu se nachází obrovská, třináct metrů vysoká kostra Brachiosaura z afrického Tendaguru. Ten však není sám-je obklopen Diplodokem, Kentrosaurem a Dicraeosaurem. Německy rozumnějící návštěvníci si také mohou půjčit speciální přístroj s komentářem ke všem exponátům. V hlavním sále se dále nacházejí dvě kostry Allosaura, z toho jedna úplná. Vedle dravců stojí Dryosaurus. Další exponát prezentuje jakési vykopávky Janenschie. Opodál uvidíte ohromnou spoustu zkamenělin pravěkých ryb, ptakoještěrů, ještěrek, trilobitů, amonitů a mnoha dalších živočichů, které si v muzeu našly své místo. Je to skutečně nezapomenutelný sál...

Dále následuje sál vyprávějící o vývoji života na Zemi. Sledovat zde můžete také film s moc pěknými animacemi zvířat, který není k vidění nikde jinde na světě. Určitě si povšimnete modelu pravážky (pravděpodobně karbonské Meganeury) v životní velikosti, lebky Dracorexe nebo horní poloviny lebky slavného šavlozubého tygra. Odtud se dále dostanete do sálu zaměřeného na vesmír či na současně žijící tvory...

Nejzábavnější atrakcí vesmírného sálu je bezpochyby film promítaný na stropě. Chcete-li jej vidět, stačí si lehnout do měkkého kruhu na zemi a sledovat. Pozor, buďte pohotoví, neboť lůžka se rychle zaplní a vy tak o atrakci přijdete nebo se zdržíte! Přečíst si můžete informace o planetách sluneční soustavy a podívat se na všechny možné meteority, mnohé z nich jsou zcela unikátní. Výstava meteoritů vede až do horního poschodí budovy.

Jen tak pro zajímavost, v horním poschodí budovy se nachází depozitáře nepříztupněné návštěvníkům. Pravděpodobně si však neodpustíte pohled na nádherné vycpaniny krokodýlů (omlouvám se za horší kvalitu následujícího snímku).

Sál se zvířaty nabízí dokonalý pohled na vypacniny nejrůznějších obratlovců, od obojživelníků a plazů přes ptáky až po savce. Kromě stále živoucích druhů si také můžete prohlédnout vycpaniny vakovlka a zebry kwagy, tvorů již bohužel lidmi vyhubených. Další exponáty reprezentují vodní živočichy-mezi tučňáky, delfíny a mořskými želvami si všimnete i Ichtyosaura a Plesiosaura. V akváriu se zde pohybuje živoucí úhoř.

V sálu zaměřeném na genetiku a klonování si budete moci prohlédnout kostru opočlověka, několik naprosto stejně vypadajících vycpaných prasat a také největší překvapení-odlitek lebky Allosaura jménem Big Al z Wyomingského muzea! A v ohledu na klonování vyhynulých organismů padne i název filmu Jurský park...

Uvnitř sálu s rybami naloženými v lihu Vám asi bude trochu zima, nicméně za pohled to vše určitě stojí. Exponátů je zde možná 500, možná však i celý jeden tisíc!

Dále dorazíte do chodby s něčím velice zajímavým-modely zvětšeného hmyzu. Všimnete si tak všech možných znaků miniaturních bezobratlích, od mouchy až po membracidy. Dále Vás zřejmě překvapí model Tyrannosaura Rexe, jenž je z jedné strany představen jako šupinatý plaz a z druhé strany jako opeřený pták! Prohlídku muzea možná zakončíte pohledem na staré figury dinosaurů, kteří jsou zobrazování podle starých představ. Zaujme Vás určitě i kost Brachiosaura z hlavního sálu (sám jsem vedle ní stál a její výšku odhaduji tak na dva metry) nebo několik lebek...

Obchod Berlínského přírodovědného muzea samozřejmě nabízí mnoho suvenýrů, od figurek trilobitů a dinosaurů přes různé hry až po německy psané knihy (mne celkem zaujaly publikace zaměřující se na Archaeopteryxe, jsou však celkem dost odborné).

Budete-li se tedy o prázdninách nudit, vyrazte do Berlína. Možná se Vám naskytne stejný pohled na majestátní kostry prehistorických tvorů a další vystavené materiály, jakého jsem byl já svědkem. Z Prahy trvá cesta do Berlína autem asi 4 hodiny. Já sám Přírodovědné muzeum v Berlíně k navštívení vřele doporučuji!!!

Deset nejpodivnějších savců současnosti-Odpočet první

Je zde další neočekávaný seriál! Mírně jsem se inspiroval nedávným článkem Blogplateosaura, každopádně další inspirace pro tento odpočet jsem získal i z televizních pořadů či z blogu Deinonych. Můj seriál se zaměřuje na deset nejpodivnějších savců současnosti. Jedná se o můj vlastní seznam, na konci seriálu budete moci napsat, zda-li se seznamem souhlasíte, nebo zda nikoliv a zvolili-li byste na některá místa trochu odlišné živočichy... Tak, přehlídka začíná!

10. Nejpodivnější savec současnosti: Tana obecná

Latinský název: Tupaia glis,

Rozšíření: Jižní a johovýchodní Asie,

Rozměry: Délka (včetně ocasu) cca 40 cm.

Tana obecná se v mém žebříčku ocitla na desátém místě. Tento tvor podobající se letuchám má velmi dobrý zrak a výtečný čich. Uši jsou poměrně malé. Ocas je huňatý a prsty jsou vybaveny dlouhými drápy uzpůsobenými ke šplhání po stromech. Tana je celkově primitivním savcem a proto se těší velké oblibě u biologů, někteří z nich totiž věří, že studování jejího chování nám pomůže k pochopení mnohem primitivnějších, již vyhynulých savců...

9. Nejpodivnější savec současnosti: Narval

Latinský název: Monodon monoceros,

Rozšíření: Severní ledový oceán,

Rozměry: Délka činí 5 metrů.

Jediným kytovcem blízce příbuzným známějším běluhám je narval. Své příbuzné vzhledem připomíná od konce ocasu po hlavu se nejeví nijak zvláštně. Podivným znakem je však dlouhý, ostrý útvar vyrůstající z čelisti. Tímto rohem jsou vybaveni pouze samci. Není to ale roh v tom pravém slova smyslu, jde vlastně o levý špičák prorůstající horní čelistí ven. Může být dlouhý klidně 3 metry! Neví se přesně, k čemu roh slouží, zoologové se přiklánější nejvíce k názoru, že se jedná o zbraň k odstrašení soků vlastního druhu. Výjimečně se roh objeví i u samic, je však kratší a neměří ani metr...

8. Nejpodivnější savec současnosti: Mravenečník velký

Latinský název: Myrmecophaga tridactyla,

Rozšíření: Střední a Jižní Amerika,

Rozměry: Délka včetně ocasu činí cca 2 metry.

Jméno mravenečníka velkého na tomto blogu nedávno padlo, ne ovšem jakožto jednoho z nejpodivnějších v současnosti žijících savců. Možná mravenečníka znáte dobře, ale zkuste se na něj podívat znovu a podrobněji. Dlouhý, huňatý ocas, tělo trochu připomínající medvěda a pak ta protáhlá hlava. Dalším velice podivným znakem je to, že se jedná o zcela bezzubého tvora. Příroda ho nicméně vybavila dlouhým jazykem, jenž je velice lepkavý. Mravenečník se živí mravenci a termity. Za den jich spořádá až 30 000!

Která zvířata se asi tak na mém seznamu ocitnou příště? Nechte se překvapit! Do komentářů můžete zatím psát své názory.

Správce dinosauřího parku - Safari s pravěkými nosorožci

Dnešním dnem konečně začínají velké letní prázdniny, čímž si všichni zajisté oddychneme. Navíc je tu další část Správce dinosauřího parku, brzy se však nebude jednat o jediný příběh na tomto blogu...

Safari s pravěkými nosorožci

Během úterního odpoledne zavítal Oliver na Isle of Die, tedy alespoň ze vzduchu. Z ptačí perspektivy pomocí helikoptéry sledoval velká stáda dinosaurů pasoucí se na pláních. Poté vrtulník doletěl nad veliký prales, na jehož okraji spatřil Oliver dva podivně vyhlížející tvory; Teleocerase, prehistorické nosorožce žijící během třetihor. Jednalo se o matku s mládětem. Matka vypadala docela spokojeně, zato na mláděti byla patrná velká krvavá rána na levém boku. Olivera napadlo, že by mohl matku s mládětem převézt do Dinosauřího parku, mládě ošetřit a poté si oba ponechat. Náš tým večer při poradě zasouhlasil... Ve středu, od 7:00 ráno, akce začala. Dva vrtulníky se mnou, Oliverem, pár zoology, lékaři a vojáky vyrazily. Celkem nás bylo deset. Jeden z vrtulníků navíc táhl terénní auto. Cílem bylo najpve uspat matku a poté chytit mládě. Před osmou hodinou ranní vrtulníky přistály na pobřeží. Okamžitě jsme vyložili věci a někteří z nás nasedli do teréňáku. Ti zbývající, bylo jich pět, měli v době naší nepřítomnosti připravit přepravnou bednu pro obě zvířata a zajistit bezpečný přelet přes oceán zpět na náš ostrov. Naše auto mezitím rozrášelo větve, kmeny stromů a kupy listí. Po téměř hodině Oliver konečně poznal místo, na němž z helikoptéry Teleocerase sledoval. Spolu s ním jsem potichu vyšel z auta s připravenou uspávací puškou. Tiše jsme se plížili houštinami. Pak Oliver mládě zahlédl. Matka nebyla k nalezení. Chtěli jsme tedy uspat nejdříve mládě a až poté matku, která, jak jsme předpokládali, přiběhne mládě bránit. Šipka tehdy ale nezasáhla svůj cíl, mládě se vytratilo a matka brzy zaútočila na nic netušící tým skrývající se v autě. Auto téměř převrátila, Oliver ji však odehnal střelbou do vzduchu. Tím pádem jsme nicméně ztratili oba Teleocerase z dohledu, ne však nadlouho. Po chvíli jsme pár objevili na malé planince. Byli sami dva a Oliver konečně trefil matku uspávací šipkou. Poté jsme se tratili mezi křovinami a utíkali zpět k autu, přičemž chlapi očekávali útok. Samice se však brzy uklidnila a usnula. Žalostně volající mládě si přálo její pomoc. Abychom jej neznervózňovali, bylo konečně uspáno. Poté byl dán příkaz vrtulníku, který přiletěl s přepravnou bednou na pláňku. Samice se však začala probouzet...

Jeden z lékařů její chování včas zachytil, a naštěstí ji podal další dávku s anestetiky. Dostat tunové tělo matky do bedny však nebylo nic jednoduchého. Mládě jsme přepravovali zvlášť. Ještě před obědem jsme se ocitli zpět v Dinosauřím parku. Ošetření mláděte proběhlo ještě téhož odpoledne. Naštěstí se ukázalo, že zranění není až zase tak vážné, jak to vypadalo, šlo vlastně jen o veliký škrábanec způsobený zuby nějaké šelmy. Máme však dva nové přírůstky! Když o tom tak přemýšlím, jedná se vlastně o naše první pravěké savce! Oliver doufá, že brzy jich v Dinosauřím parku ještě přibyde. Teď však plánuje hledání menších praplazů, jež chce vystavit v našem teráriu...

Jak vidíte, pravěcí nosorožci byli stejně nebezpeční, jako jejich současní bratránci... Doufám, že se Vám tato část líbila!

Ptačí řády a jejich evoluce: Tučňáci

"Všem se líbí ptáci. Které jiné divoké zvíře je více přístupno našim očím a uším blízko k nám i všem ve světě tak univerzálně, jako pták?" David Attenborough

Tučňáci

Stratigrafický výskyt: Paleocén (62 ma) až současnost

Areál rozšíření: Jižní polokoule

CO TO VLASTNĚ JSOU TI TUČŇÁCI?

Tučňáci jsou skupinou akvatických ptáků, kteří zcela ztratili schopnost létat. Namísto toho se zcela přizpůsobili životu ve vodě a se svými křídly, jež využívají jako ploutve, jsou schopni rychle plavat. Stali se vlastně ptáky, kteří chtěli být rybami. Tučňáci jsou také pozemními ptáky. Všichni zástupci řádu se vyskytují pouze na jižní polokouli, o čemž nesvědčí jen současní tučňáci, ale také fosilní záznamy. Evoluce řádu začíná v raném Paleocénu, jen pár milionů let po vymírání K-T...

Plavecký styl tučňáka oslího

EVOLUCE ŘÁDU SPHENISCIFORMES:

Jak jste si již přečetli, první tučňáci se na Zemi objevili v období Paleocénu. Nejstarší známý tučňák, Waimanu manneringi (vyobrazen), žil na Novém Zélandě před 62 miliony let. Spíše než tučňáka však připomínal kormorána, ačkoli podle nejnovějších vědeckých bádání to řádu tučňáků patří. Nebyl však zřejmě schopen letu, křídla byla už u tohoto rodu zakrnělá a přizpůsobená plaveckému stylu života. Druhým nejstarším známým tučňákem je Perudyptes nalezený v Peru, žil před 42 miliony lety v raném Eocénu. Z Argentiny dále pocházejí fosilie dosud nepojmenovaného druhu. Původ tedy mají tučňáci pravděpodobně v okolí Nového Zélandu nebo Jižní Ameriky. Odtud dále pronikali do Tichého a Atlantského oceánu. Krk se u tučňáků postupně zužoval, stejně jako se zkracovala křídla.

Waimanu manneringi, nejstarší známý zástupce řádu tučňáků

DNEŠNÍ TUČŇÁCI:

"Takže proč máme já a většina lidí rádi tučňáky? No, zaprvé vypadají jako malí lidé oblečení v peří, zadruhé dokáží pozoruhodné věci; dospělci tučňáků oslích se 450 krát potopí, aby získali potravu pro mláďata, a zatřetí... No, sledujte." Nigel Marven

Jsou prostě zvědaví! Zkuste si lehnout mezi tučňáky a uvidíte, jak se na Vás hned přijdou podívat. Dokáží je zaujmout neznámé věci, kterým ani nerozumí, ale snaží se o to. V současnosti žije na Zemi 17 druhů tučňáků. Většina lidí si tyto nelétavé ptáky spojuje s Antarktidou, kde však ve skutečnosti žijí jen 4 druhy. Zbytek obývá vody a ostrovy buďto v okolí Jižního polárního kruhu, nebo ještě více na sever. Africké tučňáky si vybaví asi jen málokdo. Těm však na jihoafrickém pobřeží určitě chladno není. Nejseverněji se vyskytujícím zástupcem řádu je tučňák galapážský, žije na Galapágách téměř u rovníku, v tropech! Většina tučňáků klade jen jedno vejce, otec a matka se pak střídají v sezení na vejci. V moři se ptáci živí potravou ne větší, než rybami a dokáží dosáhnout rychlosti 6 až 12 km/h. Rekordmanem v potápění je antarktický tučňák císařský, jeden z nich se potopil na 22 minut do hloubky 565 metrů! Tučňáci prostě nikdy nepřestanou udivovat...

Skupinka tučňáků Humboldtových se potápí v akváriu

Paleogénní soutěž, 1. kolo

Je zde nová, neočekávaná soutěž, pro jejíž vytvoření jsem se rozhodl teprve před pár dny! Tato soutěž se svými otázkami bude zaměřovat pouze na Paleogén, tedy starší třetihory. Během příštích několika týdnů proběhne zatím neurčitý počet kol (minimálně však více, než dvě), vždy s pěti otázkami. Za každou dobře zodpovězenou otázku získáváte jeden bod. Rozhodoval jsem se, zda-li omezím počet soutěžících, nakonec jsem si však řekl, že může být zcela neomezený. Pokud se rozhodnete soutěžit, napište do komentáře, že se hlásíte. Odpovědi pak posílejte na e-mail haasvojt@volny.cz (odpovědi do komentářů jsem zavrhl, jelikož by mohli soutěžící odpovědi svých druhů navzájem opisovat). V přihlašovacím komentáři nezapomeňte uvést Váš e-mail, ze kterého mi zpráva přijde. Tak, a teď se již můžete pustit do řešení otázek:

1. VYJMENUJTE VŠECHNA GEOLOGICKÁ OBDOBÍ PALEOGÉNU (STARŠÍCH TŘETIHOR).

2. KDY (V POČTECH MILIONŮ LET) ZAČALY TŘETIHORY?

3. PŘED KOLIKA MILIONY LETY, VE KTERÉM GEOLOGICKÉM OBDOBÍ STARŠÍCH TŘETIHOR A NA KTERÉM Z KONTINENTŮ SE POPRVÉ OBJEVIL ŘÁD XENARTHRA?

4. KDY A KDE ŽIL ICARONYCTERIS?

5. KTERÝM TYPEM ŽIVOČICHA BYL PALAEOLODUS AMBIGUUS?

Všem Vám přeji mnoho štěstí... Chtěl bych ještě vysvětlit, proč jsem se rozhodl pro soutěž závisející na několika kolech. Během déle běžící soutěže se totiž můžou přihlásit i hráči, kteří se rozhodli soutěžit později.

Pravěk v Čechách-Mořští draci

Předtím, než se pustíte do čtení, chtěl bych poděkovat knize Bořivoje Záruby s názvem Záhady pravěku v otázkách a odpovědích, díky které mne téma této části Pravěku v Čechách napadlo...

Živočichové: Neurčité druhy mosasaurida a plesiosaurida,

Období: Druhohory, u obou tvorů nejpravděpodobněji doba Křídová.

Pokud v České republice naleznete třeba jen malinkatou část kosti druhohorního mořského plaza, jásejte, protože jste právě narazili na skutečný unikát! Fosílie mořských plazů jsou totiž v zemi extrémně vzácné. Také proto jich dodnes příliš mnoho odkryto nebylo a nikdo neví, mohou-li ještě stále některé z takových zkamenělin existovat. Většina českých mořských plazů byla objevena buďto v polovině 19. století, nebo na počátku 20. století. Na jejich výzkumu se opět podílel v našem projektu již mnohokrát zmíněný profesor Antonín Frič. Prvním kdy v Česku nalezeným mořským plazem byl neurčitý druh plesiosaurida nalezený v Lahošti u Teplic, jehož Frič popsal na základě objevených prstních článků. Nález do svých sbírek získalo Národní muzeum v Praze. Později ovšem došlo nedaleko místa nálezu prstních článků k objevu několika dalších kostí. Frič se domníval, že patří zvířeti, které již popsal. Nalezený materiál přiřadil k druhu Hunosaurus fasseli. Dnes si tím však paleontologové nejsou zrovna jisti. Tvor do řádu Plesiosauria zpadá, rozsáhlejší klasifikace je však kontroverzí. Plesiosaurid měl však v českém moři jednoho "kamaráda". Byl jím jakýsi mosasaurid, objevený v křídových usazeninách nedaleko Litomyšle. Zachovala se z něj pouze čelist, ta nicméně svědčí o krutém zabijákovi. Podle šesti odkrytých zubů a jedné čelistní kosti toho však vědci mnoho nezjistí. A tak je tedy i tento mosasaurid klasifikován zatím jen jako člen své čeledě. Bylo objeveno více ostatků mosasauridů, patří-li však druhu z Litomyšle, to nikdo také neví. Každopádně víme alespoň to, že u nás měli tito tvorové co pojídat. Velké množství křídových ryb svědčí o bohatosti moře, které v době Křídové zalilo až na několik výjimečných míst celou Evropu...

Snad se Vám tento článek líbil, pokud ano, komentujte a hodnoťte hvězdičkami...

Historie létání-Hmyz se přizpůsobuje na život v nové éře

Bezobratlí- to byli ti první živočichové, kteří kdy opustili zdánlivé bezpečí prvohorních vod a osídlili pevninu. Mezi nimi se nacházely i druhy hmyzu, jež se přizpůsobili životu nejen na souši, ale i ve vzduchu. Představte si však Váš návrat do minulosti starší, než 120 milionů let. Pravděpodobně neuslyšíte bzučet mouchy, nezahlédnete nádherné včely opylující květiny. Právě na květinách ovšem vývoj novodobého hmyzu závisí. Do začátku Křídového období zkrátka kvetoucí rostliny neexistovaly, a tak ve vzduchu poletovaly jepice, vážky a další starodobý hmyz. Včely se prvně objevily právě před nějakými 120 miliony lety, v rané Křídě. Patří mezi blanokřídlý hmyz (Hymenoptera). Typickým znakem tohoto hmyzího řádu jsou dva páry blanitých křídel, zadní křídla jsou menší a ta přední je překrývají. Naopak mouchy, které se vyvinuly ve zhruba stejné době, jako včely, patří mezi dvoukřídlý hmyz (Diptera). Latinský název řádu znamená "dvě křídla". Tito tvorové jsou opravdu vybaveni pouze jedním párem blanitých křídel. Možná si myslíte, že mouchy příliš s květinami nesouvisí a mnohem více si všímají zbytků jídel a podobných předmětů, nicméně nebýt kvetoucích rostlin, pravděpodobně by zde nebyly. Je ovšem pravda, že blanokřídlý hmyz je s květinami spjat mnohem více, včetně opylování květin. To bychom se však dostali k něčemu úplně jinému. Stejně jako ale květiny změnily Křídový svět, na jeho proměně se podílel právě i hmyz. A na hmyzu mnohdy také stojí potravní řetězec. Malé mouchy a včely byly loveny maličkými ptakoještěry, primitivními ptáky nebo vzduchem proklouzávajícími dinosaury. A ti jsou pro změnu loveni většími a většími zvířaty-a tak potravní řetězec zase pokračuje. I když někdy opravdové vzdušné obry hmyz zajímat nemusí...

Omlouvám se, že je dnešní část poněkud krátká, ale chtěl jsem se o vývoji novodobého hmyzu také krátce zmínit. Příště se zase vrátíme do světa ptakoještěrů!

Metriacanthosaurus

Metriacanthosaurus ("ještěr s mírnými ostny") byl dravý dinosaurus z čeledi Metriacanthosauridae náležící do skupiny Carnosauria. Vyskytoval se během Jurského období (před cca 160 miliony let) v dnešní Anglii. Podobně, jako tomu bylo u více druhů masožravých dinosaurů, i Metriacanthosaurus byl zprvu, brzy po nálezu, považován za Megalosaura; německý paleontolog Friedrich von Huene mu dal název Megalosaurus parkeri. Poté von Huene změnil svůj názor a přejmenoval tvora na druh Altispinax parkeri. Až po nějakých 40ti letech paleontologové rozeznali mezi oběma druhy pár odlišností a Metriacanthosaurus se stal samostatným rodem. I tak si oba dravé rody byly příbuzné, ačkoli ještě blíže příbuzný byl tento tvor sinraptoridům. Své latinské označení si tento dinosaurus vysloužil díky méně výraznému kostěnému hřebenu na páteři, což jej odlišuje od většiny ostatních veleještěrů. Zvláštním znakem však byl jakýsi hrb, jenž se tvořil na zádech. Zde se vytvořily pětadvaceticentimetrové ostny, mohly snad tvořit oporu menší vějířovité plachty. Metriacanthosaurus byl velkým predátorem. Na délku měřil 8 metrů, na výšku asi 2 metry, takže převyšoval člověka, a vážil snad 2 tuny. Musel tedy být postachem všech menších sauropodů a větších ornitopodů na ostrovech, které kdysi tvořily dnešní Spojené království. Tlama plná zubů se mohla bez problémů zakousnout do těla nic netušící oběti a ostrými drápy vybavenými předními končetinami si mohl dravec oběť zajistit, aby mu již neunikla...

Popis Metriacanthosaura najdete v knize Speciální průvodce-Dinosauři od Gerrieho McCalla. Jméno dinosaura se však objevuje i v proslulém filmu Jurský park, když dochází k ukradení dinosauřích embryí v laboratoři.

Příště Goyocephale!

Jak se měnil vzhled pravěkých zvířat: Basilosaurus

BASILOSAURUS ("král plazů") byl dravý kytovec z řádu Archaeoceti žijící v období pozdního Eocénu, před 40 až 34 miliony lety. Jak však napovídá jeho jméno a jeho zařazení a klasifikace, od svého objevu prošel jeho rekonstruovaný vzhled mnoha změnami... V první části nového projektu si přiblížíme, jak se vyvíjel, od prvních představ paleontologů o naprosto odlišně žijícím tvoru po dnes často zobrazovanou pravelrybu!

OBJEV BASILOSAURA:

Během 19. století byly fosílie Basilosaura často nalézány ve Spojených státech amerických, konkrétně šlo o druh Basilosaurus cetoides. Tehdy ovšem nebyl vůbec brán za kytovce, vlastně ani za savce. Basilosaurus se stal brzy státní fosílií Alabamy a Mississippi, stále byl však obestřen mnoha tajemstvími. Další druh, Basilosaurus isis, byl objeven ke konci 19. století v Egyptě. Ten byl však řazen do zcela odlišného rodu (ke všemu se dostaneme později). Nalézané kostry prozrazovaly fakta o anatomii zvířete, bylo neuvěřitelně dlouhé (asi 18 metrů) a lebka byla vyzbrojena masivními zuby...

KONTROVERZE O BASILOSAUROVĚ VZHLEDU:

Zvíře bylo nazváno Basilosaurus, což v překladu z latiny znamená "král plazů". Nálezy se dostaly do rukou anatoma Richarda Harlana, kterému dlouhá kostra (viz. obrázek nahoře) patrně připomínala druhohorní mořské plazy, například plesiosaury. Latinské označení živočichu podle Harlana zkrátka sedělo. Některé exempláře poté Harlan prezentoval britskému přírodovědci Richardu Owenovi, kterému se na Harlanově výkladu něco nezdálo. Poznamenal, že kosti toho mají mnoho společného s býložravými kytovci (jednalo se však o mýlku, všichni kytovci jsou masožraví, i ti největší se totiž živí zooplanktonem, tedy živočišnou stravou) a přirovnával je k dungongům (ti však patří mezi sirény). Owen navrhl pro zvíře nové jméno Zeuglodon, to se však u amerického druhu neujalo. Harlan však se změnou názvu souhlasil. Každopádně bylo přiděleno alespoň egyptskému druhu, ne však nadlouho. A tak se stalo, že se z plazovitého tvora žijícího kdesi v řekách (pod textem obrázek z 60. let minulého století) vyklubal velký mořský kytovec, jeden z prvních vůbec...

JAK HO KRESLIL ZDENĚK BURIAN:

Když se dostalo na rekonstrukci Basilosaura od českého malíře pravěku Zdeňka Buriana, bylo již víceméně Basilosaurovo zařazení do řádu Archaeoceti mezi kytovce jasné. Na následujícím obrázku je již tedy Basilosaurus považován za velrybu. Dnes se však vědci domnívají, že byl živočich trochu štíhlejší (nic se však nedá potvrdit, protože maso a svaly samozřejmě narozdíl od kostí nefosilizují)...

DNES UZNÁVANÝ VZHLED BASILOSAURA:

Jak již bylo řečeno, Basilosaurus byl možná ve skutečnosti trochu štíhlejší, než na obrázcích Zdeňka Buriana, a nebyl také tolik hadovitý. Prostě normální savec žijící v moři, lovil ryby, hlavonožce, žraloky a menší kytovce, jako byl Dorudon. Současného vzhledu už si povšimnete i v televizních pořadech, včetně oblíbené série BBC Putování s pravěkými zvířaty...

Zdroje obrázků: První fotografie pochází z webu web.cerritos.edu, následující dva snímky pocházejí z programu Putování s dinosaury: Monstra pravěkých oceánů (třetí snímek upraven), čtvrtý obraz pochází z galerie Zdeňka Buriana a poslední je volně stažitelný na Amazonu (původně od BBC).

V příštím díle si popíšeme, jak se v průběhu století měnil vzhled jednoho z nejslavnějších dinosaurů-Iguanodonta. Představíme si mnohé z jeho rekonstrukcí, od původního náčrtu kostry přes slavné modely až po jeho dnes uznávaný vzhled...

Správce dinosauřího parku - Zuřivý konflikt

Pomalu se začínají blížit letní prázdniny... A dnes je také pátek, což obyčejně neznamená nic jiného, než Správce dinosauřího parku! Tentokrát však s velmi neobyčejným dějem...

Zuřivý konflikt

Jak jste se před týdnem měli šanci dozvědět, skupina lovců z operace Hon na Kronosaura hlasovala pro vytvoření své základny na našem ostrově. Charles samozřejmě odmítl prodat jim zde pozemek. Potíží ovšem je, že na tak odlehlém ostrově, jako je ten náš, se dá prostě cokoliv. Nic nás nemůže chránit a přesila si zde klidně vytvoří vlastní zákony. V sobotu večer začala palba. Lovci zaútočili na hlavní budovu a obsadili několik výběhů s pravěkými zvířaty. Megafonem jsme je vyzývali k odjezdu. Jako odpověď se nám ovšem dostavil Tim se zkrvavenou levou rukou. Zdělil nám, jak byl pořezán nožem a hned nato takřka omdlel. Schovali jsme se v Charlesově vile. Ten okamžitě zavolal na pevninu. Nebo se o to alespoň pokusil, po chvíli marného čekání na odezvu byl vypnut proud. S tím jsme ovšem počítali, neboť hlavní kabely se nachází právě v obsazené budově. Charles nicméně vymyslel dobrou lest, užil ji o pár dnů později. Neděli, pondělí a úterý jsme byli nuceni ztrávit zavřeni v Charlesově vile. Mezitím na ostrov přiletěly další dva vrtulníky. Dělo se tu něco velice, ale velice nespravedlivého. Někteří z nás tomu už odmítali přihlížet. Fred se během úterního dopoledne doplazil do hlavní budovy a ránou železnou tyčí způsobil jednomu z vetřelců otřes mozku. Byl však nalezen a chycen jako zajatec. Toho času Charles konečně využil své lsti; dovolil lovcům postavit si na ostrově malou základnu s tou podmínkou, že se nebudou motat do věcí, do nichž jim nic není. Vetřelci konečně zasouhlasili. Ještě téhož dne, večer, zavolali do USA s radostnou zprávou, tedy radostnou alespoň pro ně. Já šel nakrmit hladová zvířata. Všiml jsem si, že jeden Lagosuchus je ve velmi špatném stavu. Při bližším pohledu jsem zjistil, že je postřelený. V tu chvíli se ve mne ocitla hrozná zloba. Pistolí jsem zranil několik lovců a opět se ozvaly střely ze samopalů, pistolí i pušek. Několik z našich mužů dokonce padlo! A při tom všem jeden hlupák z Kronosauří operace udělal tu největší chybu svého života...

Otevřel totiž ohradu se Siamotyrannem. Jeho plánem bylo zřejmě schovat se mezi výběhy a všechny nás postřílet. Siamotyrannus ho sežral dříve, než si to stačil uvědomit. Dravec pak zničil několik beden s loveckým vybavením a zabil asi pět dalších lidí. Většinu z jejich těl vždy sežral. I on byl totiž hladový. Tento problém nám však pomohl. Tedův ostrov byl operací Hon na Kronosaura zvážen jako příliš nebezpečné místo ke stavbě základny. Druhého dne, ve středu, před třetí hodinou ranní, nezbylo už na ostrově jediného lovce. Tim jakožto rukojmí byl konečně puštěn. Odchyt Siamotyranna nám nezabral příliš mnoho času, do půl hodiny se opět ocitl za plotem. Tehdy jsem si velice oddychl. Odteď na náš ostrov nepovolíme přílet jediného cizího letadla ani vrtulníku. Charles má však z jedné věci strach; nestali se z nás "nepřátelé" operace Hon na Kronosaura? A co s těmi mrtvými? Kolik peněz na pohřby si jejich rodiny vyžádají? To všechno jsou otázky, na něž odpověď hned tak asi nenajdu. Možná dopříště...

Příští Správce dinosauřího parku bude jedno velké a nebezpečné safari, nenechte si tedy další část ujít! Ještě bych chtěl ostatní informovat, že nový příběh odstartuje pravděpodobně na konci června, případně na začátku července. Bude to velká směsice sci-fi a dobrodružství!

Střet obou Amerik-část 5.-Migrace pravlků na jih

Je tu další díl projektu Střet obou Amerik... Jen podotýkám, že brzy se zde objeví další velký seriál, možná ještě dříve, než si myslíte!

Střet obou Amerik-část 5.-Migrace pravlků na jih

Pravlk, latinsky Canis dirus, je často spojován se Severní Amerikou, ale je to celkově oprávněno? Ve skutečnosti se totiž vyskytoval na území obou Amerik. Tento masivní predátor patřící do čeledi psovitých měřil na délku asi 1,5 metru a vážil cca 80 kilogramů. Nejbližším příbuzným pravlka byl bezpochyby dnešní vlk šedý, který však narozdíl od svého pravěkého bratránka přežil dobu ledovou a žije v amerických lesích dodnes. Jak se však pravlkům podařilo osídlit oba americké kontinenty? No, pro odpověď bychom se museli posunout asi tak o 2 miliony let zpátky v čase, do doby, kdy se Severní Amerika srazila se svým jižním protějškem. Po vzniku Panamského mostu se všem zvířatům naskytla jedinečná možnost; osídlit nová území a zabrat nová teritoria. Pravlci se ve fosilním záznamu objevují nejprve před 1,8 milionu let. V této době byly již obě Ameriky spojeny a nic nebránilo pravlčí expanzi na daleký jih. Dodnes bylo nalezeno zaokrouhleně 140 míst, na nichž se pravlci s jistotou vyskytovali. Místa nálezů kostí a dalších ostatků zahrnují území od Alberty v Kanadě přes jih Spojených států (včetně kalifornského naleziště Rancho La Brea), dále zahrnují státy ve střední Americe až po střed Jižní Ameriky, konkrétně až do Bolívie. Pravlci byli, zdá se, velice úspěšným druhem. Už v Severní Americe byli postrachy mnohé zvěře, lovili koně i bizony a zabíjeli v dobře organizovaných smečkách, a představte si, co se stalo, když se poprvé objevili v Jižní Americe. Na výpady takových dravců nebyli tamní býložravci zvyklí, neměli vyvinuté zbraně k obraně před novými dravci a některé unikátní druhy, držící se na jihu po miliony a miliony let, začaly rychle mizet. Spolu se šavlozubými kočkami patřili pravlci zkrátka k dravčí elitě. Ale pak se jim přihodila jakási podobná nehoda... Před 10 000 lety, stejně jako šavlozubí tygři, mamuti a další severoamerická a jihoamerická megafauna, pravlky postihl děsivý osud-jejich čas nadešel a jako druh vyhynuli. Úspěšnějším se stal náhle menší vlk šedý, který před 300 000 lety přešel Beringovu úžinu. Je to zvláštní, ale je to tak. Konec doby ledové znamenal oteplení, ústup ledovců a v Jižní Americe vyvolal sucha. Prostředí se změnilo a pravlci v něm náhle nedokázali přežít...

Líbil-li se Vám článek, komentujte prosím. Plánuji se také vrátit k projektu Pravěk v Čechách, další část očekávejte během následujícího týdne...

Můj diplom od Dinosaurblogu

Nedávno jsem se zúčastnil Třetihorní soutěži na webu www.dinosaurblog.blog.cz a stejně, jako všichni ostatní soutěžící, i já skončil s plným počtem bodů. Dostal jsem tedy tento skvělý diplom:

Dinosaurblogu velice děkuji za přenádherný diplom s Brontotheriem a těším se i na další, podobné soutěže...

Vy ostatní se těšte, protože brzy odstartuje zcela nový projekt zabývající se něčím dle mého skutečně velmi zajímavým!

Therocephalian

Therocephalian, nebo-li svým pravým názvem Euchambersia, byl velmi mocný predátor se smrtícím způsobem zabíjení. Jeho výskyt byl zaznamenán už ke konci Permu, většího rozmachu však jako rod dosáhl až na začátku Triasu. Patřil k nemála tvorům, jimž se podařilo přežít Permské vymírání (při němž zmizelo 90 % fauny) a zocelit se natolik, aby nové populace opět osídlily kdysi obydlené oblasti. Nalezištěm fosílií se stala Jižní Afrika. Therocephalian není řazen mezi giganty, měřil možná o málo více, než metr. Také čelistní skus, vypočítaný odborníky, nebyl veliký. Smrtící vodítko pro zabití oběti se ale nacházelo právě mezi čelistmi, přímo v zubech. Therocephalian měl ostré, špičaté zuby, podobné těm hadím. Je stoprocentně jasné, že šlo o jedové zuby. Stopy po jedových žlázách byly mezi zachovalými fosiliemi objeveny za každým ze zubů. Podobně jako jedovatí hadi, i Therocephalian používal své zuby pouze k proniknutí do kůže oběti. V seriálu Putování s pravěkými monstry, v němž skupina Therocephalianů usmrtila Lystrosaura, bylo vysloveno, že jed tohoto dravce je ještě toxičtější, než jed mamby černé. Dá se to těžko potvrdit, jde samozřejmě jen o domněnku, nicméně vzhledem k velikosti špičáků se dá alespoň usoudit, jak moc se mohl predátor do těla své oběti zakousnout. Nedá se však odhadnout toxicita jedu, zda-li byl cytotoxický či neurotoxický a ani kolik by stačilo k usmrcení živočicha různé velikosti...

Informace o tomto tvorovi najdete jednak v seriálu Putování s pravěkými monstry, anebo v příručce The Complete Guide to Prehistoric Life, jejímž autorem je Tim Haines.

Příště Procynosuchus!

Další získaný diplom od Blogplateosaura

Jak jsem již napsal, dostal jsem v poslední době několik diplomů za podle mého velmi dobrá místa v soutěžích na ostatních blozích o dinosaurech. Tento mi byl udělen 1. června tohoto roku za 2. umístění ve druhé soutěži na webu blogplateosaurus: 

Tímto bych chtěl Blogplateosaurovi poděkovat za skvělý diplom s vyhynulým obojživelníkem Cacopsem (na mé přání mi byl udělen diplom s tvorem pocházejícím z Permského období).

Mimochodem, konečně se pokusím upravit fotografie z Přírodovědného muzea v Berlíně tak, abych je mohl vložit na blog a konečně (po téměř roce!) napsat článej pojednávající o tomto významném místu...

Nejstarší dosud známí ptakoještěři

Kdy se vlastně vyvinuli vůbec první pterosauři? Není to pravděpodobně otázka, kvůli které byste večer nezamhouřili oka. Paleontology studující létající plazy však tato otázka nesmírně fascinuje a snaží se na ni hledat odpověď. První ptakoještěři se na Zemi objevili možná někdy před 230 miliony let (geologické období Trias). Mezi ty nejstarší dosud známé řadíme rody Eudimorphodon a Preondactylus. Oba žili v Evropě, kde byly odkryty jejich pozůstatky, nicméně v důsledku spojení kontinentů v pevninskou masu Pangaea, která existovala po desítky milionů let, by mohl být možný výskyt těchto dvou tvorů zaznamenán po celé planetě... Ptakoještěři se vyvinuli z menších archosaurů. Je pravděpodobné, že jejich předci sdíleli mnohé znaky i s dinosaury a krokodýly. Koneckonců, ptakoještěři jsou nejbližšími příbuznými těchto dvou plazích skupin. Dalším z nejstarších pterosaurů vůbec je Peteinosaurus. Tento drobounký živočich obýval Severní Ameriku v době před 225 až 215 miliony let a stal se známým především díky svému velmi věrohodnému vyobrazení v seriálu britské televize BBC Putování s dinosaury. První ptakoještěři se pravděpodobně pohybovali nejvíce v blízkosti řek, kde lovili hmyz, malé obojživelníky nebo rybky. U těchto prapůvodních zástupců skupiny Pterosauria však nalézáme mnohé primitivní znaky. Ten dlouhý ocas... Řadíme je tak mezi rhamphorhynchoidy. V průběhu Jurského období se vyvinuli pterodaktyloidi, vyspělejší pterosauři s krátkým ocasem (odtud česká jména obou rodin-dlouhoocasí a krátkoocasí ptakoještěři). Vývoj postupně pokračoval, přes Kryptodrakona a Dimorphodona po obrovské pterosaury, jako byl Quetzalcoatlus...

Je možné, že ještě nějaké informace o vývoji pterosaurů a především o prvních ptakoještěrech připíši, jak vidíte, není jich totiž mnoho. Obrázek pochází z webu Wikimedia...

Jedna z teorií o vzniku vesmíru

Už dlouho se na tomto blogu neobjevil žádný nový článek o vesmíru a tak jsem si řekl, že nějaký připíši. Chtěl bych teď poděkovat především knize Velký ilustrovaný atlas světa a vesmíru, díky kterému mě téma na článek napadlo...

Vesmír-obrovské území, které lidské oko nikdy neprozkoumá dopodrobna. Důvodem toho je i rozpínání vesmíru. Od svého začátku se totiž tento prostor neustále nafukuje a tak kamkoliv se hvězdáři podívají, vidí stále vzdalující se galaxie. Ve vesmíru se nachází vakuum (vzduchoprázdno), je v něm chladno a bez speciálního vybavení v takovém prostředí nedokáže nic přežít. Jak ale tento ohromný prostor vznikl? Vědci i veřejnost přišli s mnoha teoriemi. Žádná z nich se ale nedá uznat jako pravdivá. Tento článek představuje nejznámější ze všech: tzv. "Velký třesk". Tento název sám o sobě označuje vznik vesmíru. Odborníci se mezi sebou často přou, které informace o stáří vesmíru jsou pravdivé. Někdy se uvádí, že Velký třesk se odehrál před 14 miliardami lety, někdy, že před 13,7 miliardami let, občas někdo napíše, že i před osmi. Důkazy se hledají těžko. Výzkumy vesmírných těles k odhadu pomáhají jen zřídkakdy. Samotná teorie Velkého třesku stojí nejspíše na jediné události: Před "Velkým třeskem" se "kdesi" nacházelo obrovitánské množství hmoty naskládané v neuvěřitelně malinkatém prostoru. Ten již nedokázal všechnu tu sílu udržet a "vybuchl". Po Velkém třesku vzniká skutečná hmota, objevují se elektrony, protony a neutrony- základ stavby všech těles i látek. Dále vznikají vůbec první atomy, mezi něž řadíme hellium a vodík. Ve čtvrtém bodě Velkého třesku nastává vznik prvních hvězd a poté i galaxií. A poté dochází k modernímu vývoji vesmíru. Problém se ovšem nachází v samotné podstatě této teorie. Kde by se vzalo to množství hmoty a malý prostor, v němž se nacházela? Velkému třesku by tedy muselo něco předcházet. Jeden vědátor dokonce tvrdí, že vesmír vznikl z ničeho, ale je to vysvětlitelné? Teorií je mnoho... Jisté ovšem je, že další vývoj vesmíru záleží právě na množství hmoty. Bude-li jí málo, vesmír se bude i nadále rozpínat, začne chladnout a ke konci z něj zbude jen jakási "polévka" z elementárních částic, zkrátka prázdnota...

Podle vědců zastávajících teorii Velkého třesku by měl jednoho dne přijít také "Velký křach". Podle těchto domněnek závisí událost také na dostatku hmoty, vesmír by se přestal rozpínat a vše v něm by se smršťovalo. Galaxie by se na sebe mačkaly a čas by prý mohl dokonce běžet pozpátku. Šlo by vlastně o "Velký třesk naruby". I tak mezi lidmi není příliš mnoho zastánců této teorie...

Doufám, že se Vám můj vesmírný článek líbil. Zítra už budete zase číst o pravěku, toto byla jen taková malá zajímavost. Pokud se Vám článek líbil, komentujte nebo hodnoťte hvězdičkami...

Správce dinosauřího parku - Kronosaurus útočí

Upřímně doufám, že se u dnešní části Správce dinosauřího parku pobavíte a s radostí si ji užijete!!!

Kronosaurus útočí

Dochází k velkým nehodám, protože jednu nákladní loď v Peru zcela jistě napadl obrovský mořský plaz! Myslím, že je to náš Kronosaurus. Z celé posádky přežil jediný člověk, který vše natočil na kameru. Operace Hon na Kronosaura se zase rozjela. "To odporné zvíře kazí naše obchodní úmysly, styďte se vy, jež ho chráníte a dovolte nám ho chytit jako velrybu a zbavit života!" prohlásil během včerejšího vysílání ABC Network člen rady operace Jean Michael. "Má už na svědomí stovky životů. Jménem USA já sám tohle nehodlám tolerovat. Slibuji Vám, že ho zabiji, a pokud ne, klidně spáchám i sebevraždu!" řekl ke konci Michael a rozzuřen vztekem bouchl pěstí do stolu, u něhož stál. Tento vzkaz obletěl během pouhých 12 hodin celý svět. Dnes ráno již byl zaznamenán pohyb vrtulníků s GPS navigací, pohybujících se po pobřeží Pacifiku. Američané vyslali výzkumné letadlo. Na jednom satelitním snímku dnes v 5 hodin ráno byl zaznamenán obrovský pohyb. Úkaz vypadá opravdu jako z vody vynořená záda Kronosaura. Jediným problémem ovšem je, že se Kronosaurus opět nachází velmi blízko našeho ostrova-tentokrát už blíže, než kdy jindy. Satelitní snímek ho ukazuje pouze 5 kilometrů od pobřeží Tedova ostrova. Také že nyní, v 8:45 přišla na naše letiště žádost o povolení přistání onoho výzkumného letounu. Náš personál jej se zdvořilostí přijal, nevíme ovšem, co máme očekávat. Před chvílí za mnou přiběhl Geoffrey, můj asistent. Prý viděl Kronosaura téměř u mělčiny. Proč se tam asi zdržuje? Jak to vypátráme? To jsou otázky, na které se budu snažit najít odpovědi okamžitě, bez většího přemýšlení, což ale znamená, že se tam musíme všichni podívat. Možná nás tam bude čekat nejedno velké překvapení...

O chvíli později byl připraven člun. Pět mužů dojelo na místo, ale nikdy se již nevrátili na pevnou zem. Ohromný predátor je slupl jako malinu a část člunu pak vyvrhl na povrch mořské vody! Někteří chlapi po něm začali okamžitě střílet třaskavé náboje z pušek. Na to přiletěl výzkumný letoun. Otevřenými dveřmi však neprošli vědci nebo-li výzkumníci, ale oddíl perfektně vycvičených lovců a dobrovolníků schopných zmocnit se Kronosaurova těla. Oliver ovšem navrhl, že by se mohlo jednat o samici kladoucí v mělčině vejce, případně rodící mláďata. Oddíl z operace Hon na Kronosaura však takové věci nezajímají. Několik mužů vzalo háky a na člunech se pokusili je zabodnout do obřího těla mořského netvora. Ten ovšem svými neobyčejně silnými čelistmi háky zpřetrhal a tři ze čtyř člunů převrátil, načež sežral lovce a vody v okolí našeho ostrova se proměnily v krvavou lagunu. Operace byla prozatím ukončena z důvodu špatného plánování na tak malém ostrově, jako je ten náš. Přesto polovina lovců hlasovala pro vytvoření základny na našem ostrově. Charles odmítl. Děje se tady něco velice nespravedlivého...

Za týden se dozvíte, co bylo dál! Nečekejte však nic poklidného, na Tedově ostrově totiž dojde k zuřivému konfliktu jak mezi lidmi, tak i zvířaty! A někteří pracovníci Dinosauřího parku v důsledku toho dokonce i padnou!

Deinotherium

Jméno: Deinotherium,

Potrava: Listí a kůra stromů,

Výskyt: Afrika a Eurasie, před 20-1,6 milionu let.

Popis:

Deinotherium je patrně jedním z největších chobotnatců vůbec. Představte si, že druh Deinotherium giganteum dosahoval v kohoutku výšky 3,5 metru! A možná i mnohem více... Bylo nalezeno několik druhů Deinotherií, které se během Miocénu až Pleistocénu vyskytovaly po celé Eurasii a Africe. Například ve Stuttgarském muzeu v Německu uvidíte kostru druhu Deinotherium bavaricum. Africké druhy byly zase objevovány poblíž ostatků prvních hominidů, jako Australopithecus (oblasti jezer Turkana a Olduvai-jde o druh Deinotherium bozasi, vyobrazeno v Putování s pravěkými zvířaty). Velmi zvláštním znakem všech Deinotherií jsou kly usazené na spodní části dolní čelisti. Tvorové s nimi pravděpodobně sloupávali kůru stromů, kterou se živili. Chobot byl chápavý, ale nebyl asi moc dlouhý. Deinoteria patřila do řádu Proboscidea (chobotnatci). Nalezené zuby poukazují na rozmělňování víceméně jemnější potravy, například bylin či listí. A koneckonců, fosílie Deinotheria byly objeveny i v České republice a to roku 1863 nedaleko České Třebové. Rod Deinotherium byl velmi úspěšný. Nástupem doby ledové v Pleistocénu, na počátku Kvartéru, však nedokázal odolat prudké změně klimatu a tak vyhynul...

Brzy se dočkáte popisu dalšího tvora ze čtvrté epizody Putování s pravěkými zvířaty!!!

Střet obou Amerik-část 4.-Šavlozubé kočky

Po nějakém čase je zde další část mého projektového seriálu jménem Střet obou Amerik!!! Třetí část jsem uveřejnil 29. května a řekl jsem si, že pauza byla již příliš dlouhá, a tak dnes, 11. června, pokračuji čtvrtým dílem!

Střet obou Amerik-část 4.-Šavlozubé kočky

Nejrannější kočkovité šelmy se vyvinuly v mladších třetihorách, kdy i ostatní skupiny savců začaly pomalu připomínat své dnešní potomky. Je velká pravděpodobnost, že se šavlozubci objevili na severní polokouli, případně to mohlo být trochu více na jih od rovníku v Africe. První Machairodontidi také žili právě tam. Po severní polokouli se tito dravci rozšířili rychle, během pár miliónů let. Narozdíl od dnešních dnů, tehdy byla možnost přechodu zvířat z Asie do Severní Ameriky mnohem snažší a tak ji šavlozubí tygři osídlili a stali se okamžitě vrcholnými predátory. Šavlozubý tygr sice není ten nejsprávnější název, někteří vědci raději slyší označení šavlozubá kočka nebo šavlozubá kočkovitá šelma, ale díky své dravosti jim takové jméno patří. Již v Miocénu žil v Severní Americe rod Adelphailrus a podařilo se mu přežít až ke konci oné geologické periody, téměř 5 milionů let, takže se jednalo o vcelku úspěšný živočišný druh. Před 2 miliony let se však Severní Amerika srazila s jižním gigantem. To poskytlo šavlozubým šelmám nové šance. Rychle začali rozšiřovat svá teritoria přes Centrální Ameriku, dále přes nově vzniklý Panamský most až do Jižní Ameriky. Byli mezi nimi hlavně Smilodonti-nejobávanější šavlozubí tygři vůbec, druh S. fatalis ze severu dosahoval v kohoutku výšky 100 centimetrů. Ještě větší úspěch však Smilodonti zaznamenali právě po migraci na jih. V době před 1 milionem až 10 000 lety se na jihoamerickém kontinentu vyskytoval druh Smilodon populator, který je s výškou 120 centimetrů v kohoutku největším šavlozubákem. Jeho ostatky byly odkryty téměř po celé Jižní Americe, od severu Kolumbie po střed argentinské Patagonie. Lovili tehdy ve smečkách různorodé býložravce, jež se vyvíjeli po miliony let naprosto jiným způsobem a většina z nich nebyla pro útěk či obranu před výpady dravých koček vybavena. Na severu Jižní Ameriky však žil také Smilodon gracilis, poslední ze třech známých druhů. Vyhynul však o něco dříve, než jeho populárnější příbuzný, už před půl milionem let! Nakonec v Jižní i Severní Americe většina velkých megabýložravců, jimiž se šavlozubáci živili, vyhynula kvůli klimatickým změnám. Na severu skončila před 10 000 lety doba ledová a na jih se v důsledku této změny dostalo sucho a později vlhko. Změnila se i vegetace. Pro lov menších býložravých savců, například gazel, nebyli šavlozubé kočky vůbec uzpůsobeny a tak musely jediné-vyhynout...

Chtěl bych jen podotknout, že v průběhu léta můžete očekávat více nových projektů!