Obří lenochod v současnosti?

Jedním z méně známých a celkově obávaných kryptidů je tvor nazývaný Mapinguari. Tento živočich by se podle svědků měl vyskytovat v Amazonském deštném pralese v příhraničí Brazílie a Bolívie, a snad možná i na území Argentiny. Jméno tohoto živočicha znamená v jazyce původních domorodých obyvatel brazilských lesů "řvoucí zvíře", protože se údajně ozývá velmi silným, uši rvoucím řevem. Mělo by jít o savce rezavé srsti, vyššího než člověk, snad pojídajícího listí stromů. Podle některých zdrojů prý tento záhadný netvor představuje pro lidi velké nebezpečí, při úleku může být agresivní a je schopen používat své dlouhé drápy jako zbraně... Vyvstává základní otázka: Co je ten živočich zač? Existuje opravdu, nebo jde jen o další z mnoha výmyslů zahlédnutí tajemného tvora? Kryptozoologové po odpovědích na tyto otázky již desítky let pátrají. Zaprvé je však třeba uvést, že Mapinguari se původně vyskytuje ve folklóru domorodých indiánů obývajících Amazonii, a poté i vůbec v celé brazilské mytologii. Většina zvířat této mytologie představuje jakési hybridy dobře známých zvířat, včetně kajmanů, jejichž kůží jsou prý části těla (například chodidla) mýtických zvířat pokryta. Možnost existence tohoto tvora jen v hlavě některých lidí je asi nejlepším vysvětlením, a také nejlogičtějším. Další vysvětlení už bere v sázku vymírání druhů a přežití některých živočichů z období Pleistocénu, tedy z konce čtvrtohor, do současnosti. Mapinguari je prý 2 metry vysoký savec s dlouhými drápy a třemi velkými prsty na zadních končetinách. Někteří kryptozoologové si myslí, že právě tento popis odpovídá paleontologii dobře známým pravěkým savcům-pozemním lenochodům. Jedním z nich bylo například Megatherium, největší lenochod, který kdy žil, a jenž měřil 6 metrů na délku a při svých cestách po Jižní Americe jeho pozůstatky objevil již slavný přírodovědec Charles Darwin, autor evoluční teorie. Kromě Megatheria žila v minulosti i spousta jiných pozemních lenochodů, od Nothrotheria po Minothropuse. Megatherium však žilo právě v místech, kde se dnes údajně vyskytuje Mapinguari. Pozemní lenochodi nicméně vyhynuli na konci Pleistocénu, protože přišlo sucho a chlad a tito mohutní tvorové se novým podmínkám nedokázali přizpůsobit. To existenci Mapinguariho opět vyvrací. Navíc je celkem nepravděpodobné, aby džungle Jižní Ameriky obýval přes dva metry vysoký tvor a zůstával skryt očím veřejnosti. Problémem je ovšem fakt, že mezi zastánce jeho existence se neřadí jen kryptozoologové, ale i vědci z jiných oborů. Například jeden kurátor Brazilského muzea tvrdí, že před lety nalezl v brazilské džungli jen pár dnů staré stopy Mapinguariho, ornitolog David Oren zase našel tříprstou stopu. Právě Oren je jedním z hlavních zastánců existence tohoto pravěkého, avšak živoucího pozemního lenochoda. Tvrdí, že tvor existuje, ale je neuvěřitelně plachý. Je to možné? Těžko říci. Podle paleontologie a oficiálního stanoviska však pozemní lenochodi dávno vymřeli...

Více informací můžete nalézt na anglické Wikipedii či na webu Kryptozoologicky.blog.cz. Do komentářů můžete psát, co si o tématu myslíte...

Neocalamites

Neocalamites ("nový Calamites") byl rod patřící do třídy cévnatých rostlin Equisetopsida. Patřil se do stejné skupiny rostlin, jako Calamites, jeho známější karbonský bratranec, který dorůstal celkem úctyhodných rozměrů. Neocalamites se vyskytoval v období od Triasu až po střední Juru (cca před 220 až 160 miliony lety), tedy po zhruba polovinu druhohor. Jeho fosílie se našly na jižní polokouli, což napovídá mnohé o rozšíření tohoto velmi pozoruhodného rostlinného druhu. Mezi největší naleziště patří geopark Paleorrota v Brazílii, zkamenělé otisky listů Neocalamitu se však našly i v Austrálii a na blízkém ostrově Tasmánie. Podle některých dokladů lze usuzovat, že Neocalamity rostly ve školkách (skupinkách) v okolí řek a jezer, kde měly jejich kořeny dostatek prostředků k vytvoření živin. Fotosyntéza samozřejmě také probíhala na těchto místech. Není to však žádné neobvyklé zjištění, vlhká místa rostlinám obvykle velmi vyhovují. Zajímavostí je, že slovo "calamite" původně označuje pouze stonek, ale po pojmenování rodů Calamites a Neocalamites začalo být užíváno jako odkaz na celou rostlinu. Neocalamites zřejmě vzhledem připomínal svého karbonského příbuzného. Přesleny menších lístků byly na větvích soustředně uspořádány okolo tenkého stonku, větvičky nevyrůstaly až nahoře, ale po téměř celé délce kmene. Je pravděpodobné, že listy Neocalamitu byly potravou mnoha triasských i jurských býložravců, od raných savcovitých plazů, therapsidů, až po obrovské dinosaury, kteří především v jurském období dosáhli vrcholu své úspěšné evoluce. V horninách starých asi 160 milionů let, datujících se do stupně Bath, však Neocalamites náhle mizí. Zřejmě byl překonán úspěšnějšími rostlinami, například cykasy nebo kapradinami, a jako rod tak vymřel. Samozřejmě je také možné, že se na jeho vyhynutí podílela změna klimatu a prostředí...

Popisy Neocalamitu nejsou v knihách zrovna hojné, dobrý popisek však nabízí anglická verze Wikipedie.

Příště Araucarioxylon!!!

Paleoklimatologie-Změny podnebí v minulosti Země

Tento článek jsem se rozhodl napsat především proto, že se většina lidí věnujících svou pozornost paleontologii, zabývá především životem v prehistorii. Paleontologie živočichů a rostlin je nejpopulárnější součástí tohoto vědního oboru, stejně tak je však podle mě zajímavý i podobor paleontologie, který se zabývá prostředím, ve kterém živoucí organizmy žily. Toto odvětví se nazývá paleoklimatologie a zkoumá proměny podnebí v minulosti...

Paleoklimatologie je jedním z hlavních odvětví paleontologie. Závisí plně na výzkumech prováděných v rámci paleontologii velmi blízkého vědního oboru, geologie. Hlavním cílem paleoklimatologů je zjistit mnohé poznatky o klimatu, tedy podnebí, v různých geologických obdobích, které se na naší planetě vystřídaly. Na podnebí samozřejmě závisí i život, toho můžeme být svědkem i v dnešní době. Vlhké a teplé podnebí v pralesích vyhovuje celé řadě studenokrevných živočichů, obojživelníkům, plazům a bezobratlým, z rostlin zde dominují stálezelené tropické dřeviny, naopak severské klima vyhovuje více mnohým druhům trav a teplokrevným zvířatům, včetně savců. V minulosti to bylo samozřejmě úplně stejné, jen žily na Zemi jiné druhy zvířat a rostlin. Podnebí naší planety, jaké dnes známe, panuje však teprve od nedávna. Ještě v době ledové bylo chladněji a bylo více sucho. Mírný evropský pás byl tehdy po většinu roku domovem sněhu a ledu, kdybychom se však vrátili ještě o dalších 40 milionů let zpátky v čase, nespatřili bychom v Evropě nic jiného, než tropické pralesy. Ty zde dominovaly díky teplému klimatu. V druhohorách to bylo zase jiné, a v prvohorách, například v období Karbonu, které je právem nazýváno nejzelenějším údobím v historii Země, bylo v atmosféře 35 % kyslíku (jen pro porovnání, dnes je ho v atmosféře asi 21 %). Jak ale paleoklimatologové zjistí, jaké tehdy panovalo podnebí? Jak se těmto neúnavným badatelům daří zjišťovat tak základní a důležité informace pro pochopení podstaty vývoje života a vůbec naší planety samotné? Paleoklimatologie vychází ze základních indicií, jimž se říká proxy data. Tato důležitá data vycházejí z výzkumu skal, ledovců, analyzování letokruhů dřevin, korálů, ulit měkkýšů, pozůstatků miniaturních, dnes již vymřelých živočichů a mnohých dalších předmětů nebo míst. Na základě podrobného zkoumání určitých předmětů, například již zmíněných skal a tím pádem i hornin, jež je tvoří, lze vyvodit, jaké faktory v době vzniku horniny na skálu působily. Mezi těmito faktory musí nutně dominovat právě podnebí. Klimatické podmínky jsou právě tou hlavní věcí, která mění naši planetu. Příklad bychom zase našli v současném světě, například globálbí oteplování, jež je způsobeno lidskou činností, naši planetu katastrofálně mění. Tato klimatická událost a druh, jenž za ni může, tedy my, má na svědomí nečekaně rychlou proměnu přírodního prostředí. I v minulosti se oteplovalo a zase ochlazovalo, až na to, že to vždy bylo způsobeno dlouhaletou proměnou zeměkoule, a ne působením jednoho bezohledného druhu. Glaciálních obdobích, včetně doby ledové, existovala celá řada a na základě výzkumu ledovců a hornin můžeme přesně zjistit, jaké dopady to tehdy mělo na ekosystém. Zároveň se můžeme dozvědět, že Quaternarské glaciální období stále trvá, i po 2,5 milionu let nám tak hrozí doba ledová. Paleoklimatologie nám zkrátka dává velké možnosti, nabízí nám informace z minulosti naší planety, podle níž můžeme pochopit i současnost a budoucnost světa, který obýváme. Mezi proslulé společnosti, která se změnami klimatu v minulosti Země zabývá, patří i NOAA (National Oceanic and Atmospheric Administration)...

Doufám, že se Vám tento článek líbil a třeba Vám přinesl i nějaké nové informace, pokud ano, můžete o tom dát vědět v komentářích...

Citipati

Citipati byl theropodní dinosaurus z čeledi Oviraptoridae žijící před 75 miliony let, tedy v období pozdní Křídy. Vyskytoval se na území dnešní pouště Gobi v Mongolsku, odkud pochází i celá řada jemu podobných a blízce příbuzných oviraptorosaurů-například Oviraptor nebo Ingenia. Dnes je Gobi pouští, dokonce jednou z nejdrsnějších, ovšem před 75 miliony let zde panovalo zcela jiné klima. V pravěkém Mongolsku se rozrůstaly mohutné deštné lesy plné prapodivných dinosaurů, vyskytovala se zde spousta sladkovodních jezer a také pláně. Citipati zřejmě obýval právě stepní prostředí. Byl zhruba 3 metry dlouhý, takže se mohl rovnat zhruba dnešnímu pštrosu emu. Do objevu Gigantoraptora v roce 2007 to byl největší známý oviraptorid. Našla se velká spousta pozůstatků tohoto dinosaura, mezi některými exempláři byli dokonce jedinci sedící na hnízdech s vejci tak, jako to dnes dělají ptáci, a svými předními končetinami vejce zakrývali. Přední končetiny byly nejpravděpodobněji opeřené, je však možné, že peří či protopeří pokrývalo i zbytek těla. Vejce Citipatiho byla oválná, a překvapivě byla větší, než lidská ruka. Měřila 18 centimetrů. Mezi oviraptoridy tak Citipati snášel možná největší vejce. Končetiny tohoto dinosaura byly zakončeny ostrými drápy. Nejvýraznějším znakem Citipatiho byl ovšem hřeben na hlavě, který mohl sloužit při námluvách k upoutání pozornosti samice či k zastrašování soků vlastního druhu, povětšinou při boji o teritorium, ale sem tam naježený hřebínek a naštvaný Citipati mohl zahnat i většího predátora, jenž by například ohrozil jeho snůšku. Největším dosud nalezeným jedincem Citipatiho je "Big Mamma", byl objeven roku 1995. Samotný rod Citipati byl však paleontology popsán až roku 2001, kdy za popisem stáli James M. Clark, Rinchen Barsbold a Mark Norell. Jméno Citipati pochází z hindštiny a znamená "pán pohřební hranice". Existuje však ještě jedna zajímavost týkající se tohoto druhu dinosaura. V jednom ze Citipatiho hnízd byly objeveny dvě lebky malých troodontidů Byronosaurů. Je možné, že Citipati se mláďaty těchto dinosaurů živil, a možná nejen to. Přítomnost lebek v hnízdě nasvědčuje tomu, že jeden z rodičů kořist donesl svým mláďatům. Stejně jako většina oviraptoridů, byl zřejmě i Citipati všežravec...

Popis tohoto dinosaura najdete například v knize "Dinosauři Dětská obrazová encyklopedie" z roku 2011 od nakladatelství Dorling Kindersley.

Příště Gryposaurus!

Ze zapomenutého pralesa-část 4.

Minulá část:

Zoolog a dobrodruh Douglas Fenton, kameraman Mark Linfield a jejich průvodce Raymond Si se konečně rozhodli vydat do novoguinejského pralesa, který by měl být údajně domovem záhadného tvora přežívajícího od dob prehistorie. Po několika neshodách mezi členy týmu se nakonec do deštného lesa vydali pěšky, aby měli větší šanci jej zahlédnout. Naši hrdinové však ještě stále nevědí, že je sledují oči čtyř nadšených studentů, mezi nimiž je i Douglasův synovec Mike, schopný odploslouchávat svého strýce přes mobilní telefon. Studenti se však v pralese zakrátko ztratili. Naši dobrodruzi dorazili k toku řeky, kde se večer utábořili, zatímco však Douglas a Raymond spali, všiml si Mark zvuků přicházejících z venčí. Podíval se tam, a...

ZE ZAPOMENUTÉHO PRALESA-ČÁST ČTVRTÁ:

"Proboha!" vykřikl Mark, když na to místo posvítil baterkou. Spatřil špinavou lidskou tvář, která na něj stejně vyděšeně hleděla. "Domorodci!" zakřičel Mark a okamžitě běžel k Douglasově stanu. V tom se již mezitím rozsvítilo. "Kde jsou?" zeptal se celkem klidně Douglas, zatímco začal kolem svítit vlastní baterkou. "Támhle je, podívej," řekl Mark, ale tvář již zmizela. Ze svého stanu pak vylezl i Raymond. "Co se stalo, pánové?" optal se. "Viděl jsem domorodce, skrýval se v křoví a vypadal strašidelně..." informoval Mark, až se mu rozklepaly zuby. "To je zvláštní, v téhle oblasti domorodci nežijí, tedy alespoň by neměli," zamyslel se nahlas Raymond. Pak se na ta místa zadíval Douglas a jeho strnulý pohled Raymonda s Markem dokonale roztřásl. "To není možné!" vyhrkl Douglas a zaběhl k tomu místu. Opět tam sebou něco mrsklo a pak to zmizelo, ale Douglas za tím skočil a bylo vidět, že něco chytil. Mark s Raymondem k němu opatrně přišli. Z hustého porostu Douglas silně vykopl nějakou postavu, která spadla na záda a popadla se za obličej. Mark se ohlédl a uviděl okamžitě další tři, celkem se strachem hledící na to, co se právě děje. Následovala výměna názorů, kterou by šlo jen s těží popsat, dalo by se dokonce říci, že při ní jeden neslyšel druhého. Prales té noci zažil opravdu velký hluk, vše by se však dalo popsat velmi jednoduše: Tým nalezl studenty. K ránu se začalo vyjasňovat a teplý vzduch poukázal na to, že přes den bude určitě nádherně. "Mikeu, děláš si ze mě legraci?" optal se Douglas svého synovce sedícího vedle stanu a dívajícího se do země. "Chtěli jsme se jenom zúčastnit nějaké expedice..." řekl mu na to Mike. "Jsi blázen! Víš, co si udělá tvůj otec? Zřeže tě za to! A co udělá mě, svému bratrovi, kterého nejvíc nenávidí?!" zařval nahlas Douglas a Mike raději odešel. "Už jsem se Ti omluvil, strýčku, nemysleli jsme to nijak zle," řekl Mike a šel si sednout za Mary, Jane a Davem. "Douglasi, neměl by ses tolik rozčilovat, zaprvé svým křikem narušuješ místní přirozené prostředí," řekl Mark, načež Douglas pouze obrátil oči v sloup, "a za druhé, neber jim to, chtěli na expedici, mají ji mít. Nemá cenu se s nimi vracet do Port Moresby a objednat jim let zpátky do Spojeného království." "Co když se jim něco stane? Máš vůbec povědomí o tom, kdo za to bude zodpovědný? Za tahle děcka, kterým ještě není osmnáct?!" rozčílil se opět Douglas. "Počkej, ty si to ještě pořád neuvědomuješ? Co když pak najdeme to zvíře? Čím víc svědků, tím tomu bude věřit víc lidí a prokáže se, že jsme měli pravdu. Není to tak?" sdělil mu Mark. "Mě jenom štve, že mě nějaký zatracený studentík špehuje přes můj mobil, to je celé," řekl mu na to Douglas. Po chvíli k oběma diskutujícím přišel naštvaný Raymond. "Co když se těm lidem něco stane, uštkne je had nebo tak něco! Myslel jsem, že provázím jenom Vás dva, a ne bandu dalších čtyřech!" řekl. Diskuse trvala téměř celé dopoledne, někdy po jedenácté však nakonec i vůdce týmu, Douglas, rozhodl, že studenti se smějí zúčastnit výpravy, ovšem na vlastní nebezpečí. To se čtyřce amatérských dobrodruhů docela líbilo. Raymond tedy navrhl postavit si vor a přeplout řeku na druhou stranu geografické oblasti, která je již méně známá a která by snad mohla být domovem oněch zvláštních, tajuplných tvorů. Stavba vorů trvala jen chvíli, celkem byly postaveny tři. Tým si sedl na jeden, další dva si mezi sebou rozdělili studenti. Nikdo však spolu během plavby nemluvil. Douglas a Mark se jen mlčky dívali na mapu oblasti, projížděli ji očima a pak pozorovali překrásnou přírodu okolo. Raymond hleděl do dálky a pádloval, Mary, Jane a Dave se cítili skvěle, zato Mike byl z toho celý špatný a měl strach, co s ním bude a zda tohle vše neohrozí jejich už tak nepříliš dobré rodinné vztahy. Kolem řeky se rozprostíralo tajuplné ticho. Když nad vodní hladinou přeletěl nějaký pták, všichni se lekli, ale brzy zase poklidně pokračovali dál. Krátce před polednem, při teplotě přes 25°C a za příjemně našedlé, tropicky vypadající oblohy, uslyšel Douglas podivné skřeky vycházející z nepříliš vzdálených míst. "Co to je? Slyšíte to? Raymonde, co jsou to za zvířata?" optal se Douglas. Raymond byl však zticha, až po chvíli odpověděl: "Možná nějací netopýři. Řekl bych, že to vychází z tamté jeskyně." Douglas pohlédl na jeskyni, která byla z části zalita vodou a zavelel, aby k ní zamířili. Mark začal všechno natáčet. Takže, já jsem Douglas Fenton, zoolog," řekl Douglas do kamery, zatímco jej Mark snímal, "a přijeli jsme sem odhalit neuvěřitelná zvířata z dávných časů. Možná se skrývají někde tady poblíž, ale nemyslete si, že jsou to jen tak ledajaká zvířata, jako tihle netopýři..." Při plavbě do jeskyně však žádní netopýři vidět nebyli. Raymond kolem sebe začal mávat baterkou, ale nic neviděl. Vory jely pomalu dál, studenti si mezi sebou začali něco šeptat, ale jinak bylo v okolí hrobové ticho. Pak se ozval strašlivý zvuk, který jakoby člověkem úplně procházel! V tu chvíli se začaly stěny jeskyně doslova zvedat! Byly plné nějakých tvorů, kteří zde seděli a dost možná vyčkávali na nějakou kořist. "Tady jsou!" vyhrkl Raymond. Šustící kožená křídla vytvářela také velmi nepříjemný zvuk, nejvzláštnější byly ovšem ty skřeky, a tak si Raymond po chvíli moc dobře uvědomil jednu věc: "Tohle nejsou netopýři!!!" Mraky zvláštních, malých a krvelačných létavců si sedaly na vory, na lidi a začali je štípat svými malými, ostrými zoubky do rukou a do obličejů. Všichni rychle pádlovali, až nakonec ten otřesný skřek přehlušilo něco jiného-peřeje. Vory za sebou v krátkých časových intervalech spadly z mohutného jeskynního vodopádu kamsi dolů, co studeného jezera. Chvíli trvalo, než se všichni našli a vyplavali na hladinu, kde z této strašlivé jeskyně konečně vyšli. Překvapivě, nikomu se nic vážného nestalo, někteří se jen nalokali ledové vody a tak kašlali. "Můj bože, co byli zač?" zeptal se Mark. "Nemám ponětí," odvětil Douglas, "ale možná, možná jsme fakt něco objevili. Možná jo." "Záznam na kameře je teda nepřerorušený, kamera ještě nahrává... Podíváme se na to potom." řekl Mark, ostatní kývli hlavou a zamířili do pralesa. "Raymonde, kde přesně teď jsme?" optal se svého průvodce Douglas při výstupu na menší skalku. "To právě nevím," zašeptal vyděšeným hlasem Raymond a udělal pár kroků vpřed, aby se s Douglasem nemusel dál bavit. Na vrcholku skalky se všem naskytl opravdu velmi výjimečný pohled na údolí, které je k sobě snad táhlo neznámostí a tajemstvím. Skály vystupující z pralesa nesly vůni dá
vných, již dlouho ztracených časů. Celé to místo bylo neuvěřitelně cizí, vycházely z něj podivné zvuky a lidé na něj hleděli s určitým odstupem. Nakonec však Douglas řekl: "Ať už jsme to viděli cokoliv, netopýry, nebo nějaké neznámé tvory, máme teď před sebou velký úkol, tak jdeme!" Pokračování příště...

Na prvním obrázku vidíte neznámé tvory, kteří na naše hrdiny zaútočili v jeskynním systému, na druhém je zase krajina, do které naši dobrodruzi již brzy vkročí... Pokračování velmi brzy!!!

Dokonalé příklady evoluce: Ploutvonožci

V této části Dokonalých příkladů evoluce si přiblížíme velmi dobře zdokumentovaný vývoj jedné z nejpozoruhodnějších skupin savců vůbec-ploutvonožců. Ačkoliv nevypadají zrovna jako psi nebo kočky, patří tito savci do stejného řádu šelem (Carnivora). Řadíme mezi ně lachtanovité (Otariidae), mrožovité (Odobenidae) a tuleňovité (Phocidae)...

1. STUPEŇ EVOLUCE PLOUTVONOŽCŮ:

Nadčeleď ploutvonožců je rozhodně jednou z nejpůsobivějších skupin moderních savců, nicméně v době své desítky milionů let dlouhé evoluce vypadali tito tvorové úplně jinak. Na základě překvapivého množství fosilních pozůstatků se podařilo paleontologům přesně zrekonstruovat evoluci této naprosto výjimečné skupiny obratlovců. Nejdříve bychom se měli dozvědět, kdy, jak a z čeho se ploutvonožci vlastně vyvinuli. Co byli zač jejich dávní předkové? Možná se to nezdá, ale ploutvonožci mají, alespoň co se týká evoluce, mnoho společného s kytovci, tedy s delfíny a velrybami. Stejně jako kytovci, museli se i ploutvonožci vyvinout ze suchozemských předků. Zůstává však základní otázka: Kdo byl jejich předkem? Který živočich se někdy před miliony let odvážil přejít ze souše do vody? Musel to být tvor, který měl končetiny, ale ty se v průběhu vývoje nakonec přeměnily na "ploutve", nebo lépe řečeno na ploutvovité končetiny. Dlouho se vědci dohadovali o tom, jak nadčeleď ploutvonožců vlastně vznikla, převládal názor, že se mroži a lachtani vyvinuli z medvědovitého předka, zatímco tuleni měli mezi svými předky živočichy vzdáleně podobné vydrám. Dnes převládá názor, že se celá skupina vyvinula z lasicovitých předků, podobných lasicím nebo již zmíněným vydrám. Mezi takové tvory mohlo patřit Potamotherium, nejstarší známá vydra, která žila v období Miocénu na území Francie. Nicméně pozdější výzkum ukázal, že ploutvonožci musejí být mnohem starší, než samotné Potamotherium. To dokázal objev druhu Puijila darwini roku 2007. Tento živočich se asi nejvíce ze všech podobal ploutvonožcům, vykazoval však přizpůsobení k životu na souši a nikoliv ve vodě. Žil na území dnešního Nunavutu, mrazivého území náležícího Kanadě, a to již na konci Oligocénu před 24 miliony let. Puijila darwini, pojmenovaná na počest slavného přírodovědce Charlese Darwina, sice o tři miliony let později z fosilního záznamu mizí, ale badatelé se domnívají, že i tak položila základy pro celou nadčeleď pinnipedů...

2. STUPEŇ EVOLUCE PLOUTVONOŽCŮ:

Praví ploutvonožci se objevili už několik milionů let po tom, co Puijila vyhynula. První lachtany vůbec byla čeleď Enaliarctidae, kterou roku 1973 popsali Mitchell a Tedford, a označili ji jako již vyhynulou, jelikož do této skupiny lachtanů v 21. století nespadají žádné rody ani druhy. Enaliarktidi byli velmi primitivními lachtany, objevili se již před 23-20 miliony let. Nejznámějším zástupcem této čeledi je Enaliarctos, primitivní mořský savec připomínající doslova něco mezi vydrou a lachtanem. Měřil 1,5 metru na délku, trávil život na souši i ve vodě, živil se rybami a korýši a žil na tichomořském pobřeží Severní Ameriky. Velmi zajímavým znakem Enaliarctose byly třenové zuby, jež byly přeměněny na trháky, podobně jako u koček a psů. Narozdíl od dnešních lachtanů měl Enaliarctos naprosto zřetelný ocas, ačkoliv chodidla již byla přeměněna v ploutve. Celý tvar těla opět připomínal vydru, byl proudnicovitý. U tohoto rodu se zřejmě vyskytla i další základní vlastnost ploutvonožců, tou je špatný čich. Ten dnes hraje u těchto savců při lovu spíše podřadnou úlohu, při výzkumu lebky byste zjistili, že Enaliarctosovy nozdry prozrazovaly to samé. Lachtani ale nebyli jedinámi ploutvonožci, kteří se na začátku Miocénu poprvé objevili. Ze stejných předků se zřejmě vyvinuli i tuleni, kteří se však od lachtanů výrazně liší. Objevili se v evropských vodách a následně se rozšířili až do arktických a antarktických vod, kde převládají dodnes. Narozdíl od lachtanů se tuleni mnohem lépe přizpůsobili životu v moři...

3. STUPEŇ EVOLUCE PLOUTVONOŽCŮ:

Zřetelný ocas však začal u primitivních ploutvonožců brzy mizet a jejich tělo začalo více vykazovat známky k životu ve vodě. Před 19-15 miliony let žil na území amerického Oregonu Pteroarctos. V průběhu Miocénu se začali objevovat i rody, které známe dnes. Došlo také k velkému vývoji čeledi Phocidae (tuleni), v raném Pliocénu se objevil například pozoruhodný Acrophoca. Tento metr a půl dlouhý tuleň byl možná předkem současného tuleně leopardního (Hydrurga leptonyx). Je dokladem toho, že tuleňům se začalo dařit především na jižní polokouli, kde i dnes najdeme valnou většinu druhů-Acrophoca obýval pobřeží pravěkého Peru. Zajímavé je však to, že Acrophoca měl méně proudnicovitý tvar těla, čenich byl poměrně špičatý a přední ploutve ještě nebyly příliš dobře vyvinuté. Jedním z prvních pravých tuleňů byl také Desmatophoca, jehož pozůstatky byly nalezeny v Severní Americe a v Japonsku v horninách ze středního Miocénu. Ocas tohoto lachtana byl krátký, to je důkaz, že se tento znak začal pomalu vytrácet. Přední končetiny měl silnější a mohutnější než zadní. Stále to byl však ještě suchozemský tvor, sluch nevykazoval přílišné přizpůsobení k naslouchání pod vodní hladinou, nicméně na souši sloužil určitě skvěle. Příběh lachtanů a tuleňů je nám tedy již celkem dobře znám, ale co poslední a neméně zajímavá skupina ploutvonožců-čeleď mrožů? Ti se objevili až v raném Pliocénu, zhruba před 5 miliony let. Tehdy žilo na pobřeží Tichého oceánu přinejmenším pět odlišných rodů, mezi ně patřil i rod Imagotaria. Pro mrože typické špičáky byly již zvětšené, nedosahovaly však stále těch úctyhodných rozměrů, jimiž se mohou pochlubit Imagotariaovi současní potomci. Tento tvor představoval přechodnou fázi v evoluci mrožů...

ZÁVĚREČNÝ STUPEŇ EVOLUCE PLOUTVONOŽCŮ:

V období Pleistocénu, na začátku čtvrtohor, v nichž žijeme i my, se ploutvonožci dostali do poslední fáze své dlouhé evoluce. Lachtani, tuleni i mroži osídlili prostředí, v nichž žijí dodnes, a kde je můžeme i v současnosti pozorovat. U mrožů se výrazně zvětšily špičáky, lachtani ztratili ocas a přední ploutve tuleňů pořádně zesílily. Toto byly zřejmě poslední znaky, které ploutvonožcům takříkajíc "chyběly k dokonalosti". Když jí dnes tito úžasní tvorové dosáhli, objevilo se nové nebezpečí. Tímto nebezpečím je náš druh. Nejde však o lov domorodých inu
itů, jde o lov přímo pro maso, za kterým stojí naše civilizace. Lachtani a tuleni jsou nemilosrdně vybíjeni, aniž by si to většina z nás uvědomovala. Je nutné tyto překrásné tvory chránit. Po téměř 30 milionů let dlouhé evoluci by jim měly oceány právem patřit-vždyť tito tvorové obětovali mnohé pro život ve vodním prostředí. Je fascinující, že se ploutvonožci po vzoru kytovců rozhodli opustit zdánlivé bezpečí souše a vykročit vstříc nebezpečenstvím moře...

Příště se dozvíte o evoluci mořských krav, sirén, skupiny savců, která měla také suchozemské předky, kteří se však jednoho dne rozhodli opustit své domovské prostředí a proniknout do vodního světa...

Správce dinosauřího parku - Veliká oslava

Jelikož se přesně před rokem, 24. dubna 2014, odehrála událost, která mi naprosto změnila život k lepšímu a rozhodně se více než cokoliv jiného podílela i na mém "pravém druhém startu" tady na blogu, rozhodl jsem se dnešní část Správce dinosauřího parku nazvat Veliká oslava, a hlavním hrdinům těžké situace konečně trochu ulehčit... Snad si část užijete!

Veliká oslava

Uplynulý týden v Dinosauřím parku bylo něco docela jiného, než kdy předtím. Nesetkali jsme se s jediným problémem, zvířata byla klidná, neodmítala krmení ani nepůsobila nějaké závažné problémy. Z aviaria nevycházely podivné zvuky možná rvoucích se Dsungaripterů, Leptoceratops Dino byl jako vyměněný a každým dnem se ke mě tulil při čekání na pohlazení, velcí dravci Siamotyrannus a Erythrosuchus neustále leží ve stínu a ani jednou nezařvali, a ze světa nechodí žádné zprávy o Kronosaurech či jiných potvorách prohánějících se mořem. Byl to skvělý oddech. Každý večer si za příjemného tropického vánku sednu na dřevěnou židli před svým domkem a sleduji zapadající slunce. Občas se sem od moře nese volání rybařících pterosaurů, jindy zase příjemně zahučí nějaký velikán z našeho parku. Ať tak či onak, od pondělí do pátku je tu prostě klid. Je tu dokonce tak veliký klid, že se Charles začal strachovat o bezpečný chod parku, poněvadž si už bez hysterie z útoků pravěkých zvířat nedokáže život na ostrově představit. Zajímavé je také to, že Tim a Oliver se smířili. Z úst obou přátel padly omluvy a opět se shodli na společných cestách na Isle of Die za dobrodružstvím a za stovkami úžasných druhů prehistorických živočichů. Co se týká Giganotosaura, ten rozhodně roste jako z vody. Opět vysvtává základní otázka: Kam s ním? Máme jej převézt zpět na Isle of Die nebo si jej nechat? A co když vyroste a pak zaútočí, podobně, jako ten strašlivý Spinosaurus, kterého jsme si tu nechali jen pár týdnů a z jistých bezpečnostních důvodů jsme jej nakonec vrátili do jeho původního domova? To ale nikdo neřeší, tedy zatím. Všichni si užívají klidu. Událo se ale i něco víc, než jen poklidné posedávání při večerním chládku. Oliver totiž něco dokázal, dokázal, že může být právem zařazen mezi největší badatele a dobrodruhy, jací kdy žili. Mluvím o Titanoboi...

Je to důvod, proč bude dnes večer uspořádána veliká oslava především na Oliverovu počest! Náš dobrodruh totiž úspěšně zakončil svou nejtěžší životní misi, odchytit, změřit a zdokumentovat největšího hada, který kdy žil, rod Titanoboa! Tento gigantický predátor žil v Kolumbii před 60 miliony lety, pak zmizel, ale na Isle of Die jako druh samozřejmě přetrval a po celých těch měsících nedokončené práce se Oliverovi konečně podařilo zdokumentovat jeden pozoruhodný exemplář! Odchyt se udál v neděli, krátce po druhé odpoledne. Oliverovi se povedlo najít jednu velkou samici, která se zrovna vyhřívala na břehu. S osmi chlapy se k ní začal pomalu blížit, ale had sebou jen mrskl a za pár vteřin byl ve vodě. Nic však nebylo ztraceno, chlapi nasedli na člun a samici stopovali. Občas vynořila hlavu, aby se nadechla, čímž se jim potvrdilo, že sledují správnou stopu. Onehdy bylo zataženo, byl příjemný teplý vzduch, ale schylovalo se už k bouřce. Titanoboa je nakonec zavedla do hnízda obřích hadů, které bylo přeplněno malými, bezmála třímetrovými jedinci! Zřejmě to byla její odrostlejší mláďata. Tým ale chytil právě ji. Nebylo to nic lehkého, na každý jeden metr hadího těla potřebujete jednu osobu, aby jej držela, a devět chlápků rozhodně nestačilo k chycení tak masivního plaza! Každopádně nakonec se to týmu podařilo, Titanobou změřili a zjistili, že měří neuvěřitelných 14,7 metru! To je ale přes 45 stop! Tak velký had vážil minimálně tři čtvrtě tuny, ale podle Olivera byl v porovnání s těmi, které viděl předtím, hubený. No, a tak Oliver zakončil svou výpravu a potvrdil, že Titanoboa opravdu dorůstala obludných rozměrů. Dnes večer se koná velká oslava, během odpoledne sem z USA přiletí ještě několik světově významných herpetologů a paleontologů, kteří se chtějí s Oliverem o tématu více pobavit. Myslím, že Oliver si právě otevřel dveře do světa vědy...

Doufám, že se Vám tato část líbila... A snad si užijete i zbytek dnešního dne, který je pro mě dal podstatným výročím!

Premiéra nového seriálu Nigela Marvena ve Spojeném království!

Na začátku března jsem Vás již informoval o premiéře nového seriálu Nigela Marvena v květnu, teď Vám však mohu přiblížit více informací. Nová série Nigel Marven's Cruise Ship Adventure bude mít premiéru každé úterý od 5. května 2015 ve 20:00 na stanici Watch, kterou vlastní společnost UKTV (vlastnící též známý kanál Eden)!!! Fascinující šestidílný dobrodružný seriál ukáže Nigelova dobrodružství v dobře známých turistických destinacích, bude zde ovšem jeden velký rozdíl: Nigel se bude snažit poukázat na zcela jinou dimenzi výletních lodí, než jak je známe, a to hlavně proto, že ony samy nabízí perfektní pohled na všechny možné skupiny zvířat, a to nejen těch mořských. Seriál byl natáčen po celý minulý rok a v případě posledního dílu bychom se dostali až do ledna tohoto roku, jak je zvykem, vyrobila jej Nigelova společnost Image Impact. K natáčení však přispěla také společnost Azamara Club Cruises, britská společnost organizující tyto dovolené na moři. Známé už je také pořadí dílů a jejich vysílání: Karibik (5. května), Skandinávie (12. května), Středomoří (19. května), Střední Amerika (26. května), Indie (2. června) a Antarktida (9. června)! Mezi skutečné vrcholy seriálu mají patřit záběry na Nigela plavajícího s vorvaněm, největším predátorem planety, v Karibském moři, chytání aligátorů v Everglades Outpost (viz. videoukázka v rubrice Videa), setkání s vzácnými leguány na Necker Island nebo hra na krysaře s malými tučňáky (podobně, jako v Na Falklandy s Nigelem Marvenem). Kromě toho se však dočkáme i velké spousty dalších úžasných zvířat, pohledů na fantastické scenérie a zajímavých typů, jak se dostat blízko k některým živočichům. Já osobně se na tento seriál už velmi dlouho těším, a myslím, že mám proč, jelikož tento seriál bude zase něco zcela nového, dosud nepoznaného, a hlavně nám ukáže kupu dobrodružství, které Nigel při svých obvyklých cestách za uplynulý rok zažil v mnoha lokacích! Možná by však nebylo na škodu dodat, že Nigel se plaveb se společností Azamara při natáčení neúčastnil poprvé. Již v roce 2011 byl hostem při dovolené v Brazílii, poté jako host navštívil i pár oblastí, ke kterým se později vrátil při natáčení seriálu, a pokud byste se podívali na stránky Azamary, zjistili byste, že je naplánováno i několik dalších cest v průběhu tohoto roku, například kolem britských ostrovů nebo do Vietnamu. Neznamená to tedy, že Nigel přestává být "cruise ship naturalist", a v pozorování zvířat z lodí bude pokračovat...

Všechny obrázky jsou z http://watch.uktv.co.uk/shows/nigel-marvens-cruise-ship-adventure/ (kliknetě na Sneak Peak Gallery ke shlédnutí více fotografií). Snad nás tato skvělá novinka nadchla, já se už opravdu nemohu dočkat!!!

Macroneuropteris

Macroneuropteris byla pravěká rostlina z třídy cykasů (Cycadopsida), vyskytující se na naší planetě v období Karbonu, za mladších prvohor. Karbon je právem nazývám nejzelenějším obdobím historie Země, protože se v něm vyvinula a vůbec i existovala nepřeberná řada plavuní, přesliček, kapraďorostů a samozřejmě také cykasů, mezi které patřil právě Macroneuropteris. Ten byl dokonce jedním z prvních zástupců třídy cykasů, jací se jen kdy objevili. Jedná se o jednu z nejlépe známých prvohorních rostlin, poněvadž bylo objeveno mnoho pozůstatků tohoto druhu a věnovali se jim vědci již v 17. století. Nejznámější a nejprozkoumanější ze čtyřech dosud známých druhů, Macroneuropteris scheuchzeri, byl objeven nedaleko anglického Oxfordu už roku 1669 Edweardem Lhuydem. Blíže byl druh popsán Johannem Jakobem Scheuchzerem roku 1723, podle něj byla rostlina i pojmenována. Důkladnější výzkum však přišel na řadu až ve 20. století a mimo ten již zmíněný byly popsány i druhy M. macrophylla, M. britannica a M. subauriculata. Snad mnohem zajímavější byl však cykas samotný. Macroneuropteris měřil asi 8 až 10 metrů na výšku, což se dá přirovnat k mnohým dnešním stromům, a mezi pravými Karbonskými giganty, jako byl třeba třicetimetrový Lepidodendron, asi nebyl úplně dominantní. Přesto však musel být působivý. Samotné listy připomínaly velké listy tropických rostlin dnešního světa. Listy byly dvoudílné, takže od sebe dvě části oddělovala žilka. Celkově nesl Macroneuropteris obrovské množství listů, ty se vyskytovaly v trsech, jež měřily i několik metrů! Pokud byste se na strukturu zkamenělých listů podívali pod mikroskopem, spatřili byste zjevně útvary podobné srsti. Toho si paleobotanici všimli už v 19. století, každý "chloupek" na listu měřil asi 2 milimetry. Macroneuropteris byl velice úspěšným rostlinným druhem, fosilní ostatky dokládají, že se vyskytoval v Evropě, severní Africe i v Severní Americe. V pozdním Karbonu, zhruba před 316 miliony let, kdy žil, byly tyto části světa spojeny v jeden větší kontinent zvaný Euramerica (ten se později spojil s jižnějšími kontinenty do útvaru zvaného Pangaea). Ačkoliv byl však Macroneuropteris působivý, ke konci Karbonského období, stejně jako většina tehdejších druhů rostlin či zvířat, vyhynul-to zřejmě způsobila náhlá změna klimatu, včetně příchodu sucha...

Popis Macroneuropterise asi v lehce dostupných knihách nenajdete, ale velmi dobrý popis nabízí anglická verze WIkipedie.

Příště Neocalamites!

Diurnální a nokturnální druhy ptakoještěrů

V dnešním světě naprosto jednoznačně nalezneme druhy zvířat, jež jsou aktivní ve dne (diurnální) a po setmění, v noci (nokturnální). Tito živočichové vykazují určité přizpůsobení na aktivitu v danou část dne, v případě koček, nočních hadů a ještěrů jsou to například vertikální zorničky, s jejichž pomocí vidí ve tmě, naopak denní tvorové, včetně lidí, mají oválnou zorničku, která je mnohem větší. Podobných adaptací bychom našli mnoho, ačkoliv samozřejmě existují zvířata aktivní jak přes den, tak i přes noc. Jak to ale bylo s pravěkými zvířaty? O dinosaurech bychom možná zjistili celkem mnoho, ale co třeba pterosauři nebo-li ptakoještěři? Vzdálení bratranci dinosaurů, kteří se po obloze proháněli po desítky milionů let, museli také vykazovat přizpůsobení na aktivitu v určité části dne. Zprvu se může zdát, že ze zkamenělin těchto fascinujících zvířat tato fakta vyčíst nelze, nicméně bližší zkoumání, jak jej mohou provádět paleontologové, ukázalo své. Dnes totiž existují dvě skupiny zvířat, se kterými mohou vědci srovnat znaky ptakoještěrů a výsledně zjistit, zda lovili za dne či v noci. Těmito skupinami jsou současní plazi a ptáci. Paleontologové se rozhodli prozkoumat sklerální prstence, typickou část kosti u očí, jež se nevyskytuje u savců a krokodýlů, zato bychom ji však nalezli u dinosaurů, ichtyosaurů nebo právě ptakoještěrů. Velikost sklerálních prstenců poukazuje také na velikost očí, noční druhy mohou mít oči větší a vypoulenější, aby lépe viděli. Tato domněnka byla potvrzena při výzkumu třech jednotlivých rodů z různých období: Rhamphorhynchus, Pterodaustro a Ctenochasma. Menší sklerální prstence se vyskytovaly u pterosaurů aktivních za bílého dne, kterými byli ze zkoumaných Tupuxuara, Pterodactylus a Scaphognathus. Velmi zajímavé zjištění bylo učiněno u Tapejary, tento pterosaur byl totiž aktivní v krátkých intervalech v průběhu celého dne. Všechno jsou to samozřejmě jen domněnky a tak se může opět najít celá řada vědců i zástupců z řad veřejnosti, kteří by s výzkumem nemuseli souhlasit, což je oprávněno, neboť se zde zabýváme určováním aktivity tvorů, kteří již 65 milionů let nežijí. Kdybychom si chtěli tato fakta ověřit, museli bychom rozhodně vyrazit přímo zpět v čase, takovou možnost ale nemáme a tak nezbývá než doufat, že je vše správně. Pokud však ptakoještěři, jako například Rhamphorhynchus, lovili na otevřeném moři ryby v noci, zřejmě byli zbarveni podobně, jako dnešní noční mořští ptáci. Naopak denní ptakoještěři mohli být zbarveni jasnými barvami...

Pokud se Vám tento článek líbil, můžete komentovat... Nezapomeňte také napsat, co si o tématu myslíte!

Lovcem dinosaurů, 3. kolo

Po více než měsíci je zde konečně pokračování soutěže Lovcem dinosaurů! Zatím jste odpověděli všichni správně, což je skvělé, otázkou však stále zůstává, kdo se stane tím jediným pravým lovcem dinosaurů a ostatní hráče předežene! Předtím, než se vrhneme k zadáním, chtěl bych ještě Blogplateosaura poprosit, zda má zájem v soutěži pokračovat, či skončit. Pokud by se rozhodl pokračovat, prosil bych i o odpověď v předchozí části (viz. rubrika Naše soutěže). Tak, a teď již pojďme lovit dinosaury!

DINOSAURSS

Úlovky: Stegosaurus, Eoraptor

Byl to jeden z největších ptakoještěrů. Jeho jméno v překladu z latiny znamená "křídlo z Hategu", byl pojmenován po oblasti v Rumunsku, v níž byly odkryty jeho ostatky. Rozpětí jeho křídel zřejmě přesahovalo 12 metrů, předpokládá se, že však mnoho času trávil spíše na zemi...

MARTINORAPTOR

Úlovky: Velociraptor, Dimetrodon

Tento tvor patří mezi ikony prehistorických mořských plazů. Podle jeho jména byla pojmenována celá široká skupina těchto tvorů, kteří kormidlovali pravěkými vodami po celé druhohory, byli vybaveni čtyřmi ploutvemi jako želvy, ale měli dlouhý krk a lovili ryby. Tento živočich zřejmě také vylézal na souš. Žil v Juře...

BLOGPLATEOSAURUS

Úlovky: Smilodon, ?

Byl to skutečně veliký predátor. Patřil mezi teropodní dinosaury, žil v období Křídy v severní Africe a zřejmě šlo o přímého soupeře slavného dravého Spinosaura. Byl pojmenován na základě nalezených zubů, které připomínaly žraločí...

MATOUŠ PAVLÍK

Úlovky: Therizinosaurus, Tarbosaurus

Tento tvor patřil mezi největší členovce, jací kdy žili. Některé zdroje dokonce uvádějí, že to byl největší zástupce členovců, který kdy žil na suché zemi. Tento gigant se vyskytoval v období Karbonu, byl dlouhý jako auto, a za jeho velikost zřejmě mohla nadmíra kyslíku v tehdejší atmosféře. Jemu podobní členovci dnes stále existují, ale jsou mnohonásobně menší, přesto však neméně působiví...

MATT

Úlovky: Archaeopteryx, Ceratosaurus

Jak se jmenoval pravděpodobně největší dravý savec všech dob? Žil v Mongolsku v období Eocénu asi před 35 miliony let a byl pojmenován podle jednoho z nejslavnějších dobrodruhů a paleontologů, kteří kdy žili, muže, který ve 20. letech minulého století podnikl spoustu výprav do Mongolska a mimo tohoto savce objevil i celou řadu dinosaurů. Lebka tohoto obřího dravce měřila 80 centimetrů... Znáš jeho jméno?

NONYCHROMEK

Úlovky: Pteranodon, Deinosuchus

Tento živočich byl ve své době zřejmě největším predátorem planety. Šlo o obrovitého pancířnatce, měřícího 10 metrů (alespoň v případě největšího z asi devíti druhů) a žijícího v Devonském období před zhruba 360 miliony let. Byla podle něj pojmenována i čeleď jemu podobných monster, žijících zhruba ve stejné době. Jak se tento obávaný mořský zabiják jmenoval?

ANKYLOSAURUS

Úlovky: Compsognathus, Macrauchenia

Šlo o jednoho z prvních dinosaurů Severní Ameriky, četné nálezy pocházejí ze Zkamenělého lesa v Ghost Ranch, v Arizoně. Žil v období pozdního Triasu. Byl to nepříliš velký predátor, měl delší a ohebný krk a zřejmě žil a lovil ve smečkách. Podle některých výzkumů byl možná i kanibalem, ale neví se to přesně. Vážil asi 15 kilogramů... Znáš jeho název?

Všem Vám přeji mnoho štěstí. Další části se dočkáte v příštích pár týdnech!

Žil nakonec skutečně Brontosaurus?

Po delší době jsem se včera podíval na novinky ze světa paleontologie a okamžitě mne zaujala zpráva, o které bych mohl napsat článek. Ukazuje se totiž, že jeden z nejslavnějších dinosaurů se vrací...

Brontosaurus, což v překladu znamená "hromový ještěr", patří mezi nejznámější dinosaury vůbec. Jméno tohoto giganta se mezi vědci objevilo již v 19. století a rychle se rozšířilo do povědomí veřejnosti. Od roku 1903 bylo však jméno Brontosaurus bráno jen jako mladší synonymum názvu dinosaura rodu Apatosaurus. Paleontology k tomu vedl fakt, že se skutečně jednalo o jeden rod, čemuž nasvědčovaly všechny možné podrobné výzkumy fosilních pozůstatků ze Spojených států amerických. Důvod, proč bylo jméno Brontosaurus zavrženo, byl jednoduchý. Nálezce dinosaura, slavný paleontolog Othniel Charles Marsh, totiž objevil Apatosaura roku 1877. Ostatky patřily mladému jedinci, každopádně o dva roky později stejná nálezce objevil úplnější kostru "tohoto" zvířete a pojmenoval jej Brontosaurus. Když se pak začali paleontologové domnívat, že oba Marshovi dinosauři byli vlastně jen jedním rodem, jméno Brontosaurus muselo definitivně zmizet ze seznamu platných dinosauřích rodů. Zdá se však, že tohle vše bude už jen minulostí, a že Marshova "nevědomost" nebude již vyčítána nálezci, ale jeho pozdějším kolegům, kteří jeho práci zavrhli. Nové výzkumy z dubna roku 2015, za jimiž stojí vědci ze Spojeného království a Portugalska, existenci Brontosaura dokazují. Oba dinosauři si samozřejmě byli podobní, jak vzhledem, tak i velikostně, navíc žili na stejném území ve stejné době, tedy v Juře před 150 miliony let, patřili do stejné čeledi Diplodocidae, ale přece jen se od sebe lišili natolik, že zkrátka nemohou patřit dohromady. Tedy alespoň podle výzkumníků. "Rozdíly, které jsme našli mezi Brontosaurem a Apatosaurem, byly přinejmenším tolik početné, jako ty mezi jinými spolu úzce souvisejícími rody, a ještě mnohem více, než ty, které byste normálně rozeznali mezi jednotlivými druhy," vysvětlil vše jednoduše Roger Benson, spoluautor výzkumu z Univerzity v Oxfordu. Profesor Octávio Mateus k tématu dodal: "Je to klasický případ toho, jak funguje věda. Především když jsou hypotézy založeny na fragmentárních fosiliích, je možné, že nové nálezy převrátí léta výzkumů." Britští a portugalští vědci našli mezi Brontosaurem a Apatosaurem tolik rozdílů, že se všechny vešly do tří set stránkové publikace. Rozdíly by se daly najít v lebkách, ve fosíliích končetin i obratlů, a je velmi pozoruhodné, že se pohled na celou věc tak prudce mění během pouhých pár dnů, avšak více než sto let poté, co byl název Brontosaurus zcela zavržen. Paleontologové milující název Brontosaurus, jako je Robert Bakker, teď mohou jásat, ti ostatní si spolu s veřejností mohou do seznamu stovek rodů dinosaurů a tisíců jejich druhů zapsat jeden celkem nový...

Více informací můžete najít na webu Science Daily, který mi poskytl mnohé potřebné informace pro sepsání tohoto článku. Podle mne jde o velký převrat, co si o této novince myslíte vy?

Ze zapomenutého pralesa-část 3.

Minulá část:

Douglasův synovec, Mike Fenton, sdělil svým třem kamarádům-Mary Williams, Jane Tidmarsh a Daveu Bakerovi-informace o strýcově výpravě do Papuy-Nové Guineje za podivným živočichem, zdánlivě připomínajícím dinosaura rodu Iguanodon. Studentům se tak naskytla šance konečně prozkoumat nějakou exotickou zemi a zažít na vlastní kůži své první pravé dobrodružství. Tajně se k Douglasovi a jeho kameramanovi Marku Linfieldovi přidali a odletěli stejným letadlem, aniž by členové expedice o něčem věděli. Po příletu do Port Moresby, hlavního města Papuy-Nové Guineje se Douglas a Mark setkali se svým průvodcem, Raymondem Si. Ten jim sdělil, že domněnkám o výskytu prehistorických monster nehodlá věřit, nicméně do pralesa je rozhodně zavede. Objeví Douglas to, po čem pátrá?

ZE ZAPOMENUTÉHO PRALESA-ČÁST TŘETÍ:

Bylo zataženo a z nebe se k zemi slétaly tisíce kapek prudkého tropického lijáku za docela poklidného čtvrtečního rána. Douglas a Mark byli v hotelu, každý už po sobě uklízel pronajatý pokoj a u snídaně se opět sešli, aby se na všem domluvili. "Najmul jsem helikoptéru," pochlubil se Raymond a darebácky se zasmál, "určitě se Vám bude hodit. Prales tady v okolí je opravdu dobře prozkoumaný, ale ta Vaše... ehm... prehistorická monstra byste, ha ha, mohli objevit někde tam dál. Dál od civilizace!" Na Marka z pohledu na rozesmátého Raymonda přišly téměř mdloby, ale Douglas byl ochoten cestu helikoptérou zaplatit. "Čekám Vás venku!" zvolal Raymond, zaskřípal se zipem na své tašce a odešel z hotelové jídelny. "Vždyť je to blázen! Vytáhá z nás všechny peníze!" začal se rozčilovat Mark. "Jen se neboj, až najdeme to, co hledáme, budeme mít dost na zaplacení třeba tisíce takových helikoptér!" uklidnil ho Douglas. Poté vytáhl z kapsy nákres Iguanodonta a opět se na něj začal dívat, předtím, než položil Markovi zásadní otázku: "Máš připravenou kameru?" "No samozřejmě!" odpověděl radostně Mark. Nato rychle dojedli snídani a vydali se ven za Raymondem. Čtyři studenti, kteří se kvůli nedostatku peněz museli ubytovat v jediném pokoji, spolu mezitím diskutovali o strýcově expedici a o skvělých zážitcích, jež je jistě čekají. Pokoj již také vyklízeli a chystali se Douglase pořádně překvapit svou přítomností. "Hele, Mikeu, můžu Ti říkat pan dinosaurus?" zeptal se Mikea výsměšně, avšak zároveň přátelsky Dave. "Nech si ty vtipy! Strýc a ten druhý chlap už v jídelně nejsou! Museli jít ven!" informoval ostatní Mike, když přes klíčovou dírku prohlédl jídelnu a všechny obličeje lidí v ní sedících. "Rychle všechno sbalte, jdeme!!!" poručil Mike. "Pět set dolarů?! Děláte i ze mě srandu?" vykřikoval mezitím Douglas ostře na majitele již připravené helikoptéry. "Z něčeho žít musím, ne?" řekl mu na to pilot. "Vždyť je to v hrozném stavu! Tahle mašina neuletí ani dva metry!" rozčiloval se Douglas, pohlížeje na starý vrtulník, o který se opíral Raymond a zapaloval si doutník. "Možná neuletí ani dvě stopy, to je nějakých šedesát centimetrů," poznamenal Mark. "Dobře, čtyři sta dolarů," začal smlouvat pilot. "Raymonde, o kolik času by nás připravila chůze do těch oblastí odříznutých od civilizace?" optal se svého průvodce již trochu uklidněný Douglas. "Minimálně jeden den, ale helikoptérou se tam dostaneme za méně než dvě hodiny!" odvětil Raymond. "Dobrá, ale smyslem naší expedice je najít toho záhadného tvora. Při pochodu pralese přece budeme mít lepší možnosti, budeme mít větší šanci ho zahlédnout, pokud tam tedy někde je," zamyslel se nahlas Douglas. "Nesmíte se zlobit," řekl Raymond pilotovi, "ale ten chlap se vydává hledat prehistorická monstra a věří, že vlastní nohy ho před nimi ochrání." Pilot se zasmál tak nahlas, že se začali ohlížet lidé i na druhé straně letecké plošiny. "Tak hodně štěstí, pane Fentone," potřásl pilot Douglasovi rukou a odešel do blízké kavárny. Douglas si nemohl odpustit pár poznámek, ale nakonec jej chuť rozčilovat se nad jeho názory zcela přešla. Tým se tedy rozhodl vypravit pěšky. Pro studenty, kteří celý rozhovor sledovali z povzdálí a i ty nejmenší detaily slyšeli díky odposlechu z Douglasova mobilního telefonu, to rázem znamenalo velké šance, jak se výpravy zúčastnit. Douglas, Mark a Raymond vyrazili do deštného pralesa okamžitě, tedy asi v deset hodin dopoledne. Studenti se za nimi nějakou chvíli drželi, ale pak je ztratili. Terén byl příliš neprostupný, což činilo černým pasažérům potíže. Rymond se s dobrodruhy při cestě několik hodin nebavil, ale při posezení u oběda se jich opět zeptal: "Je možné, aby dinosauři přežili velké vymírání?" "Ano," odpověděl krátce, nahlas a jasně Douglas, zanořující své zuby do anglického sendviče. "Proč ne, říkám si, že... Nějaké zprávy o výskytu podivných tvorů se tu už objevily. Je to ale řádka let a já jim nikdy nevěnoval pozornost." řekl na to Raymond. "Teoreticky je možné všechno, ale prakticky už skoro nic," zamyslel se Mark, "jenže tohle je jedna z těch praktických věcí, které možné opravdu jsou." Ačkoliv to na něm nebylo poznat, začínal mít Raymond celkem strach z provázení těchto mužů. Přišlo mu, že se pouštějí do skutečně nebezpečných věcí. Nebál se však nějakých podle něj vymyšlených povídaček o dinosaurech, měl mnohem větší strach ze setkání s domorodými kmeny nebo z vkročení do hnízd jedovatých hadů. Přece jen už mu bylo něco přes padesát a chtěl mít vlastní klid, ne však zahynout někde v novoguinejské džungli. Po obědě se tým mlčky vydal opět na cestu. Při pochodu hustými křovinami se začaly objevovat první náznaky strastiplnosti a nebezpečnosti této výpravy. Tým objevil jedovatou pakobru východní, hada z čeledi korálovcovitých, který na jihu Nové Guineje stojí za největším počtem smrtelných uštknutí. Douglasovi to nedalo a použil klacek k tomu, aby ji chytil za hlavou a pak si již pořádně prohlédl. Raymond se na to ani nemohl dívat, měl strach, že Douglas při chytání hada udělá nějakou chybu, to se ale nestalo. Večer tým konečně dorazil k mohutnému toku, který rozděloval místní oblast na dvě geografické části. Ta méně známá se nacházela za řekou a tam se chtěli členové týmu druhého dne vydat. Stany byly postaveny rychle, vzhledem k náchylnosti místního prostředí však Douglas zakázal zapalovat oheň. Po setmění začalo opět pršet. Mark se ve stanu díval na nahrávky, které během prvního dne expedice pořídil na kameru a liboval si, že se považuje za jednoho z nejlepších kameramanů, jaké kdy znal. Pak ho ale zaujaly podivné kroky přicházející z venčí. Odepnul vchod do stanu a podíval se s baterkou ven. V Raymondově stanu se již nesvítilo, Douglas si již také zhasl. Atmosféra zde byla celkem strašidelná. Pak se mezi kapradinami něco pohnulo. Mark uviděl nějaký pohyb, zasvítil na to místo baterkou a uviděl něco šokujícího! Pokračování příště...

Na obrázku vidíte naše dobrodruhy při pochodu skutečně nádherným přírodním prostředím... Další část napíši zřejmě během tohoto měsíce!

Správce dinosauřího parku - Výstavba insektária a nepolapitelný had

Pracovní týden je zase u konce, jak pro nás, tak i pro Dana Jamesona, správce Dinosauřího parku. Tak, co se asi přihodilo nového?

Výstavba insektária a nepolapitelný had

Během týdne se toho v Dinosauřím parku událo opět mnoho. Plot ohrazující výběh Othnielií byl již přestaven a dinosauři tak mohli být konečně vypuštěni na své území. Leptoceratops Dino zase prozkoumává celý náš ostrov, ale naštěstí nepůsobí žádné problémy, takže nemám strach nechat jej pobíhat po všech možných místech. Přesto se však, jako vždycky, najdou tvorové, kteří nám působí problémy. Tentokrát je to pár Dsungaripterů, kteří se podle mne chystají poprat o teritorium. Samec a samice, které Oliver odchytil minulý rok na začátku léta, před námi rozhodně neprojevují žádné náznaky agresivity, nicméně krmiči si stěžují, že při častých obchůzkách poblíž aviaria slýchají až uširvoucí skřek, který nemůže patřit žádnému jinému zvířeti z těch, která v parku chováme. Nic však nebylo odhaleno. Proto mne napadl důmyslný plán (popřípadě velmi důmyslný, pokud mi mou radost z vlastního uvažování nehodláte vyčítat) s cílem umístit do aviaria kameru, jež by oba jedince detailně zabírala. Učinil jsem tak v úterý dopoledne. Ve středu odpoledne jsem si konečně našel čas na to, abych se podíval na záznam z kamery. Dsungaripterové seděli daleko od sebe a vůbec si sebe navzájem nevšímali. Když jsem však přišel ke kameře, byl jsem šokem bez sebe! Byla celá rozbitá, viditelné náznaky dlouhého a ostrého zobáku se rýsovaly přímo ve skle objektivu. Došlo mezi Dsungariptery ke rvačce, při které mi kameru rozbili? Záznam byl také poškozený, vyhodil jsem tedy další kazetu. Tyto problémy ještě budeme řešit, ukazuje se, že Dsungariptery zkrátka nesmíme nechat bez dozoru. Další významnou novinkou je fakt, že na ostrově začala stavba insektária, kam by Oiver umisťoval obrovský pravěký hmyz z Isle of Die. L. C. Clark celý projekt úspěšně financuje a slibuje si od něj velký úspěch od nebojácnějších turistů, kteří jednoho do našeho parku zavítají. Výstavba insektária nám však i tak zabere spoustu času, počítá se minimálně s několika měsíci těžké práce. Vzhledem k nedostatečnému počtu dělníků musela být najmuta kupa nových. Clark má na tohle všechno, zdá se, ještě dost peněz, uvidíme však, jak to celé bude pokračovat. Charles si myslí, že chov prehistorického hmyzu není úplně ideální nápad, ale zatím to neřekl nikomu jinému, než mě...

Olivera samozřejmě chod parku skoro vůbec nezajímá. Prahne totiž po odchycení největšího hada, který kdy žil, patnáctimetrové Titanoboi. Všechno se to prodlužuje, původním plánem přece bylo odchytit ji už někdy v únoru! Oliver však věří, že s novými členy jeho už tak úzce specializovaného a brilantního paleontologicko-herpetologického týmu dosáhne cíle. Včera, tedy ve čtvrtek, vyrazila již třináctičlenná expedice opět do míst, která předtím zkoumali. Prales byl vlhký, horký, nebe bylo potaženo tmavě modrými mraky a schylovalo se k bouřce. Pochod pralesem nebyl jednoduchý, při cestě Oliver narazil na nějakého malého pravěkého savce. Domnívá se, že viděl Palaeotapira, prehistorického tapíra z Miocénu, mladších třetihor. Než však stačil vytáhnout z batohu fotoaparát nebo kameru, savec zmizel. Když tým dorazil k řece, z nebe se strhl prudký liják. To však dobrodruhy neodradilo. Na hladině vody se totiž objevilo velké, šupinaté tělo. Oliver s dalšími pěti muži vtrhli do vody a obrovitého hada chytili-kupodivu se ani nebránil! Kroutil se, mrskal se, kousal, ovíjel své překrásně zbarvené tělo kolem jejich rukou, ale dříve, než Oliver stačil vykřiknout "Sláva!", uvědomil si, že had, kterého drží, je pouze Gigantophis. Tito hadi jsou na Isle of Die opravdu běžní. Tým byl trochu zklamán, i když chyceného Gigantophise změřil a zjistil, že měří bezmála sedm metrů na délku. Následující dvě hodiny strávil Oliver pochodem po levém břehu řeky, sledováním pravěkých krokodýlů a dokonce nálezem jednoho z jejich hnízd. Pak konečně zahlédl mohutné tělo hada, po kterém pátral. Zavolal sice na místo tým, ale Titanoboa okamžitě zmizela ve vodě rychle tekoucí řeky. Oliver ji v posledních pěti vteřinách stačil zachytit na kameru, výprava však opět skončila zklamáním. Večer Isle of Die opustili, ale o víkendu se na místo chystají znovu. A tentokrát si s sebou Oliver ponese tajnou zbraň! Zajímalo by mě, jestli tuhle misi vůbec splní, sebevědomí mu však rozhodně nechybí...

Další části se dočkáte opět za týden! Zároveň zjistíme, zda Oliver uspěje či nikoliv, vypadá to, že úspěch se začíná konečně přibližovat...

Doedicurus

Jméno: Doedicurus,

Potrava: Tráva, listí nízkých keřů,

Výskyt: Jižní Amerika před milionem let.

Popis:

Doedicurus patřil mezi skupinu chudozubých savců zvaných Glyptodonti. Tito tvorové byli blízkými příbuznými pásovců, ale dorůstali mnohem větších rozměrů. Samotný Doedicurus měl 4 metry na délku, na výšku měřil 1,5 metru a vážil přibližně 2 tuny. Většina glyptodontů měla, podobně jako dnešní pásovci, záda pokryta těžkým, neprostupným pancířem. Tímto znakem se podobali dinosaurům z řádu Ankylosauria. Byl-li však Doedicurus v něčem opravdu bizarní, pak to byla těžká koule na konci jeho ocasu s řadou ostrých trnů. Vážila stejně jako dělová koule, 40 kilogramů. Tuto hrozivou zbraň zřejmě používali samci při bojích o samici nebo teritorium. Doedicuruové patřili k pleistocénní megafauně, která se vyvíjela po celé miliony let izolována pouze na jihoamerickém kontinentu, který dlouhou dobu představoval samostatný obrovský ostrov. Evoluce zde probíhala ve zcela odlišném měřítku a tvarech. Glyptodonti samotní patřili do řádu Cingulata, jehož první zástupci se objevili již před 58 miliony let. Ze všech glyptodontů byl však Doedicurus největší. Byl dokonce tak velký a tak dobře obrněný, že si na něj mohl troufnout jen málokterý predátor. Po přechodu velkých dravých savců ze Severní Ameriky poté, co se oba kontinenty srazily, neměli Doedicurové, narozdíl od všemožných kopytníků nebo vačnatců, žádné problémy s příchozími dravci. Tlapy Doedicura byly široké a délka končetin nepoukazuje na nějakou zvláštní rychlost tohoto živočicha. Druh Doedicurus clavicaudatus byl popsán již roku 1847 Richardem Owenem, jedním z nejvýznamějších přírodovědců vůbec. Jeho fosílie byly objeveny ve formaci Ensenada v Argentině. Vyvstává však otázka, proč náhle ke konci doby ledové tento živočich zmizel z fosilního záznamu? Ačkoliv nebylo mnoho predátorů, kteří by Doedicury lovili, je možné, že se tento savec setkal s příslušníky lidského druhu, kteří ke konci Pleistocénu dorazili na americký kontinent. Mimo změnu klimatu se tak na vyhubení těchto velikánů podílet i člověk, ačkoliv to není zcela potvrzeno...

Jak vidíte, má nepřítomnost již končí a opět budete moci očekávat články každý den!!! V blízké době se opět vrátím ke svým seriálům a příběhům...

Popisek dalšího živočicha z páté epizody cyklu BBC Putování s pravěkými zvířaty můžete očekávat již brzy!

Správce dinosauřího parku - Megaštír a stádové problémy

I když má nepřítomnost na blogu i u počítače stále trvá, rozhodl jsem se alespoň nevynechat Správce dinosauřího parku (stejně mi jeho napsání zabere doslova pouhých pár minut). Jinak tu ale i po příští týden bude článků po málu... To teď ale hoďme stranou, na řadě je týdeník Dana Jamesona z ostrova plného pravěké zvěře!

Megaštír a stádové problémy

Tento pracovní týden byl pro nás v Dinosauřím parku opravdu zátěží. Čelili jsme spoustě dalších problémů se zvířaty. Jedním z těch největších byly problémy se stádem Othnielií, jejich počet se už zdvojnásobil. Některé z nich totiž při prachové koupeli podhrabaly plot, utekly a jejich bratři a sestry je okamžitě následovali. Jen odchyt těchto menších dinosaurů, který se uskutečnil hned v pondělí, nám dal dost zabrat. Momentálně pracujeme na výměně plotu a zakopání tyček hlouběji do země, děsí mne však představa, že by se něco podobného mohlo stát i s jinými zvířaty, která v parku chováme. Pak přišlo úterý, přičemž nás Oliver překvapil něčím docela dost děsivým... Antimilovníci bezobratlých by nevydrželi v klidu stát jen v přítomnosti malého, pár centimetrů dlouhého štíra, ale představte si, že Oliver z Isle of Die přivezl štíra, který je skoro metr dlouhý! Jmenuje se Pulmonoscorpius, žil v Karbonu před 300 miliony lety, tedy v prvohorách, a řadí se tak mezi vývojově nejstarší zvířata Dinosauřího parku! Ačkoliv někteří pracovníci a především pracovnice své nenadšení neskrývali, Oliver uklidňoval, že je to drobeček a že v moři okolo Isle of Die zřejmě žijí i jeho předci, kyjonožci, kteří byli minimálně dvakrát delší, měli silná klepeta, ale postrádali jedový bodec na ocase. Oliver chytil Pulmonoscorpia při krátkém výletu na Isle of Die během úterního dopoledne, kdy prozkoumával místní prales a pro svůj paleontologicko-herpetologický tým hledal vhodné místo k pátrání po Titanoboi, obřím pravěkém hadu, jehož se snaží již dlouho odchytit a blíže zdokumentovat. Při procházce lesem odkryl pár kamenů a několik kusů spadlé kůry stromu, jak to takoví přírodovědci dělávají, a podařil se mu tenhle super-objev! Mě osobně tedy přítomnost megaštíra v Dinosauřím parku nijak neděsí, naopak, jsem rád, že Oliver konečně přivezl něco méně nebezpečného (ačkoliv o štírově jedu toho mnoho nevíme, třeba je více než smrtelný). Budeme muset začít stavět insektárium, kam by Oliver vozil více takových pravěkých bezobratlých. I když Oliver teď trochu porušil svůj slib, začíná totiž vozit další zvířata, nicméně před pár měsíci tvrdil, že jich máme již dost. Jak tohle dopadne?

Problém s Othnieliemi nebyl jediným stádovým problémem. Jiné stádo dinosaurů způsobilo Oliverově výpravě více problémů, než ti naši malí. Ve čtvrtek, tedy včera, totiž Oliver s paleo-herpetology vyrazili zpátky do bažin, aby odchytili Titanobou a změřili ji. V pralese toho však našli zoufale málo. Řeka byla plná menších pravěkých krokodýlů, takže v ní hadi vůbec nežili, břehy byly zase moc mělké, střed pralesa obýval nějaký velký dravý dinosaurus (což se dalo poznat na základě hromady trusu) a na pláních se pak objevilo splašené stádo Corythosaurů, které bylo hnáno nějakými menšími teropody, možná mladými Albertosaury nebo Daspletosaury. Stádo vyrazilo přímo proti týmu. Útěk byl docela děsivý a také dost těsný, někteří při něm totiž spadli do trávy a ocitli se v blízkosti nohou pětitunových býložravců, jejichž šlápnutí by bylo stejně nebezpečné, jako stisk čelistí jednoho oněch dravců. Predátoři nakonec zabili a sežrali starý kus, Corythosaura, který byl příliš pomalý na to, aby jim utekl. Oliver to všechno nahrál, ale při následném návratu do mokřadu mu po uskočení čelistem krokodýla kamera spadla do vody a kazeta s nahrávkou se poškodila. Proto záznam není úplný a kvalita obrazu také není úplně nejlepší. Pořád však lepší, než nic. Zajímalo by mě, jestli Oliver tu Titanobou vůbec odchytí. Tahle mise se začíná pořádně prodlužovat...

Článek Omluva stále platí, ale nebojte, nebude to trvat moc dlouho a články sem zase začnou přibývat! Snad už o víkendu příští týden na to budu mít opět dostatek času!

Omluva

Milí čtenáři, blogeři i mí přátelé, chtěl bych Vás informovat o tom, že během příštích zhruba dvou týdnů sem nepřibydou takřka žádné další články. Nastává pro mě totiž velmi důležité období, které by mohlo o mnohém rozhodnout a já se nechci psaním na blog nijak odreagovat od soustředění se na danou záležitost týkající se školy. Proto zřejmě ani nebudu tolik chodit na počítač, komentovat Vaše články ani si je číst. Ve druhé polovině dubna se však již všechno vrátí do normálního chodu a opět budu psát na blog každý den nový článek, ať už to budou příběhy, seriály nebo popisky. Doufám, že Vám to nebude vadit, děkuji za pochopení...

HAAS

Správce dinosauřího parku - Oliverovy plány a Timův velký problém

Týdeník správce Dinosauřího parku, Dana Jamesona, pokračuje i o Velikonočních svátcích! Snad se Vám tato část zalíbí...

Oliverovy plány a Timův velký problém

Juchů, blíží se Velikonoce! V zemi mého původu, Velké Británii, docela velké svátky! Kdybych byl doma, v pondělí bych určitě hledal čokoládová vajíčka na zahradě... Ehm, no. Je pravda, že i ve svých mnoha letech bych si tuto tradici rád zopakoval. Místo čokoládových vajec ale budeme zřejmě sbírat ta skutečná, protože pragekoni Ardeosauři zase nakladli další snůšky. Peněz teď máme dost, takže máme z čeho platit teplo v teráriích, ale stejně nevíme, jak to s mláďaty uděláme. V jedné snůšce je totiž osm až dvanáct vajec, proto přemýšlíme o tom, že některá vylíhnutá mláďata převezeme zpět na Isle of Die, kde by si žila vlastním životem, anebo prostě necháme Ardeosaury volně pobíhat po našem ostrově-jsou neškodní, nikomu nic neudělají a živí se výhradně hmyzem, kterého je tady v tropech až příliš. Mě osobně se zamlouvá více ta druhá varianta. Staráme se také o snůšku vajec želv druhu Testudo atlas, největších suchozemských želv v historii planety. Jinak to vypadá, že tyto Velikonoce budou, alespoň co se týká zvířat, bezproblémové. Leptoceratops Dino je už dospělý, ale stále si se mnou rád hraje, i když jeho čelisti někdy dokáží bolestivě stisknout. Také malý Gallimimus nabírá síly, velikost i rychlost, ve které se rád cvičí. Zato obrovité Deinotherium opět projevuje známky agresivity a snaží se dostat z pozorovací ohrady, zatím neúspěšně. Plánujeme postavit mu úplně nový výběh na odlehlejším místě ostrova, odkud by mu chvíli trvalo, než by se dostal k lidem-velký samec Deinotheria je zřejmě nejnebezpečnější a nejzuřivější zvíře, které v parku chováme. Plot by mohl být postaven z betonu, který by jen tak neprorazil, poněvadž se dřevěné ohrady ukazují jako dost lacinné. Zvláštní je, že každý večer teď slyším skřehotání Dsungaripterů, kteří na sebe volají z aviaria, někdy mi připadá, že se musí rvát, ale když k nim přijdu, vždycky jen pohodlně sedí jeden od druhého vzdáleni nejméně deset metrů a čistí si kožnatá křídla svými zubatými zobáky. Kdo ví, jak to s nimi je...

Se zvířaty tedy moc problémů není, zato někteří z našich pracovníků mají potíže velké. Třeba takový Tim, Oliverův nejbližší společník a veliký přítel. S Oliverem se totiž pohádal. Oliver mu slíbil, že u ředitele parku podá na Tima výpověď. Tim se totiž pokusil zorganizovat část Oliverovy výpravy za Titanoboou, jenže se ukázalo, že pan dobrodruh měl zcela jiné plány. Tim to v sobotu večer pořádně schytal, ale nenechal se Oliverovými urážkami zmást a pěkně mu vyklopil, co si o něm od té chvíle myslí. Od té doby spolu nemluví. Tim je ale celý zkleslý, říkal mi, že má strach o svou práci. Má přece jen tu nejlepší na světě a nechtěl by o ni přijít. Vždycky, když potká Olivera, mine se s ním velmi výrazným obloukem. Oliverovi jsem zkusil sdělit, co si o tom myslím, ale ten mě okamžitě vyhodil ze svého domku-a to doslova, popadl mě za rukáv, vystrčil z dveří a pořádně zabouchl. Asi je teď hodně naštvaný. Každopádně v neděli s paleoherpetology za obřím hadem znovu vyrazil a podařilo se mu konečně odchytit jedince dlouhého takřka sedm metrů, což je mimochodem délka plně vzrostlé anakondy velké z Amazonie, ze současného světa. Skutečně obřího, patnáctimetrového hada, ale tým vůbec nenašel. Ve středu se na místo výprava opět vrátila a dokonce si v pralese postavila tábor. Při prohlídce řeky narazili na obrovitého krokodýla rodu Purussaurus, Oliver pořídil fantastický záznam na kameru, kterou připevnil k ocelové tyči a pak ji přiblížil k Purussaurově otevřené tlamě. Záznam trvá sice jen patnáct sekund, ale jsou na něm vidět všechny ty ostré zuby, kterými je krokodýlí tlama vyzbrojena. Při návratu do tábora však expedice zjistila, že stany jsou plné malých jedovatých štírů a prehistorických pavouků. Jeden z nich jednoho vědce štípl, naštěstí neutrpěl větší zranění, skončil pouze zcela vyčerpán na dalších pár dnů. Výprava tábor sbalila a vrátila se k nám do parku. Budoucnost expedice je nejistá, i když Oliver má jisté plány, jak situaci zachránit. A mimoto, má také další plán: Rád by vybudoval v parku insektárium, kam by začal vozit další zvířata-tentokrát by to byl obří hmyz. Pomoc!

Pokud se Vám dnešní část líbila, komentujte, budu rád za každý názor...

Dodatek ke včerejšímu článku

Jak jste se již dozvěděli v komentářích pod včerejším článkem, jednalo se pouze o apríl. Existence příšery z jezera Loch Ness, také nazývané Nessie, tedy potvrzena nebyla, nicméně snažil jsem se udělat vše proto, abych Vás napálil. Satelitní snímek údajného tvora, který Charlie Rogers, ve skutečnosti neexistující kryptozoolog, použil k pátrání po tajemném živočichovi, jsem také vyrobil sám, objekt, který fotografie zobrazuje, bude pravděpodobně kmenem stromu. Tak co, nechali jste se nachytat či ne?

HAAS

Existence příšery z jezera Loch Ness potvrzena?

Může se to zdát jen jako pohádka a pro milovníky prehistorie případně i splněný, avšak neskutečný sen, ale podle všeho to vypadá, že existence příšery z jezera Loch Ness byla potvrzena. Zhruba od 30. let minulého století kolovaly po světě zprávy pojednávající o výskytu tvora, který by neměl žít už desítky milionů let, v tomto skotském jezeře, které díky legendě proslulo. Dlouho se spekulovalo o tom, že jde jen o pokus očividných svědků o zaujetí veřejnosti a proslavení sama sebe, případně že jde jen o výpary skotské whisky (která mimochodem často dokáže dostat Váš mozek do problémů). Nicméně to, co bylo zjištěno skotsými kryptozoology nyní, ukazuje, že vyhynutí opravdu nemusí trvat navždy. Vše začalo před dvěma týdny v úterý 17. března 2015, když si skotský kryptozoolog Charlie Rogers prohlížel fotografie jezera pořízené satelitem, přičemž jej zaujal objekt plovoucí na hladině (viz. obrázek níže). Jako kryptozoolog byl samozřejmě okamžitě přesvědčen o tom, že viděl obraz bájné Nessie, lochnesské příšery, která má přípomínat Plesiosaura, jenž by v jezeru údajně mohl žít, ačkoliv je v něm prý voda pro tyto plazy příliš studená. Živočicha, kterého viděl na snímku, nenašel, zato však se svým týmem odhalil něco mnohem pozoruhodnějšího-v mělčině plaval podivný, malý plaz! Tým jej chytil a zjistil, že se pravděpodobně jedná o potomka Nessie, ale o to více fascinující bylo zjištění, že mělčina byla domovem ještě pro dva další takové, asi jen patnáct centimetrů dlouhé tvorečky! Na internetu dosud nebyly zveřejněny žádné fotografie, ale brzy k tomu má dojít. John Farfield z Americké kryptozoologické společnosti o tomto fantastickém nálezu prohlásil následující: "Toto je mezník historie lidstva a věřte nebo ne, i mezník historie života na Zemi. Bere mi dech, že ti tvorové žijí." Charlie Rogers, objevitel živé Nessie, při rozhovoru pro časopis World Mysteries řekl: "Nedokážu tomu uvěřit, ale fakt, že jsme očitým svědkům tak dlouho nevěřili, mne mrzí. O vlastní slávu mi rozhodně nejde, spíše bych rád věděl, jak vypadají dospělci tohoto tvora, kterého bude muset věda brzy pojmenovat a popsat. To se dá udělat i na základě nalezených mláďat, která jsou momentálně umístěna ve Skotském přírodovědném institutu. Více nebudu komentovat."

Je to skutečně neuvěřitelná zpráva! Minimálně jeden prehistorický tvor přežil, a pravda o něm již brzy přijde na svět! Tedy, doufejme...

Nadchla Vás tato zpráva?! Do komentářů napište, co si o tom myslíte!