Ze zapomenutého pralesa-část 3.

Minulá část:

Douglasův synovec, Mike Fenton, sdělil svým třem kamarádům-Mary Williams, Jane Tidmarsh a Daveu Bakerovi-informace o strýcově výpravě do Papuy-Nové Guineje za podivným živočichem, zdánlivě připomínajícím dinosaura rodu Iguanodon. Studentům se tak naskytla šance konečně prozkoumat nějakou exotickou zemi a zažít na vlastní kůži své první pravé dobrodružství. Tajně se k Douglasovi a jeho kameramanovi Marku Linfieldovi přidali a odletěli stejným letadlem, aniž by členové expedice o něčem věděli. Po příletu do Port Moresby, hlavního města Papuy-Nové Guineje se Douglas a Mark setkali se svým průvodcem, Raymondem Si. Ten jim sdělil, že domněnkám o výskytu prehistorických monster nehodlá věřit, nicméně do pralesa je rozhodně zavede. Objeví Douglas to, po čem pátrá?

ZE ZAPOMENUTÉHO PRALESA-ČÁST TŘETÍ:

Bylo zataženo a z nebe se k zemi slétaly tisíce kapek prudkého tropického lijáku za docela poklidného čtvrtečního rána. Douglas a Mark byli v hotelu, každý už po sobě uklízel pronajatý pokoj a u snídaně se opět sešli, aby se na všem domluvili. "Najmul jsem helikoptéru," pochlubil se Raymond a darebácky se zasmál, "určitě se Vám bude hodit. Prales tady v okolí je opravdu dobře prozkoumaný, ale ta Vaše... ehm... prehistorická monstra byste, ha ha, mohli objevit někde tam dál. Dál od civilizace!" Na Marka z pohledu na rozesmátého Raymonda přišly téměř mdloby, ale Douglas byl ochoten cestu helikoptérou zaplatit. "Čekám Vás venku!" zvolal Raymond, zaskřípal se zipem na své tašce a odešel z hotelové jídelny. "Vždyť je to blázen! Vytáhá z nás všechny peníze!" začal se rozčilovat Mark. "Jen se neboj, až najdeme to, co hledáme, budeme mít dost na zaplacení třeba tisíce takových helikoptér!" uklidnil ho Douglas. Poté vytáhl z kapsy nákres Iguanodonta a opět se na něj začal dívat, předtím, než položil Markovi zásadní otázku: "Máš připravenou kameru?" "No samozřejmě!" odpověděl radostně Mark. Nato rychle dojedli snídani a vydali se ven za Raymondem. Čtyři studenti, kteří se kvůli nedostatku peněz museli ubytovat v jediném pokoji, spolu mezitím diskutovali o strýcově expedici a o skvělých zážitcích, jež je jistě čekají. Pokoj již také vyklízeli a chystali se Douglase pořádně překvapit svou přítomností. "Hele, Mikeu, můžu Ti říkat pan dinosaurus?" zeptal se Mikea výsměšně, avšak zároveň přátelsky Dave. "Nech si ty vtipy! Strýc a ten druhý chlap už v jídelně nejsou! Museli jít ven!" informoval ostatní Mike, když přes klíčovou dírku prohlédl jídelnu a všechny obličeje lidí v ní sedících. "Rychle všechno sbalte, jdeme!!!" poručil Mike. "Pět set dolarů?! Děláte i ze mě srandu?" vykřikoval mezitím Douglas ostře na majitele již připravené helikoptéry. "Z něčeho žít musím, ne?" řekl mu na to pilot. "Vždyť je to v hrozném stavu! Tahle mašina neuletí ani dva metry!" rozčiloval se Douglas, pohlížeje na starý vrtulník, o který se opíral Raymond a zapaloval si doutník. "Možná neuletí ani dvě stopy, to je nějakých šedesát centimetrů," poznamenal Mark. "Dobře, čtyři sta dolarů," začal smlouvat pilot. "Raymonde, o kolik času by nás připravila chůze do těch oblastí odříznutých od civilizace?" optal se svého průvodce již trochu uklidněný Douglas. "Minimálně jeden den, ale helikoptérou se tam dostaneme za méně než dvě hodiny!" odvětil Raymond. "Dobrá, ale smyslem naší expedice je najít toho záhadného tvora. Při pochodu pralese přece budeme mít lepší možnosti, budeme mít větší šanci ho zahlédnout, pokud tam tedy někde je," zamyslel se nahlas Douglas. "Nesmíte se zlobit," řekl Raymond pilotovi, "ale ten chlap se vydává hledat prehistorická monstra a věří, že vlastní nohy ho před nimi ochrání." Pilot se zasmál tak nahlas, že se začali ohlížet lidé i na druhé straně letecké plošiny. "Tak hodně štěstí, pane Fentone," potřásl pilot Douglasovi rukou a odešel do blízké kavárny. Douglas si nemohl odpustit pár poznámek, ale nakonec jej chuť rozčilovat se nad jeho názory zcela přešla. Tým se tedy rozhodl vypravit pěšky. Pro studenty, kteří celý rozhovor sledovali z povzdálí a i ty nejmenší detaily slyšeli díky odposlechu z Douglasova mobilního telefonu, to rázem znamenalo velké šance, jak se výpravy zúčastnit. Douglas, Mark a Raymond vyrazili do deštného pralesa okamžitě, tedy asi v deset hodin dopoledne. Studenti se za nimi nějakou chvíli drželi, ale pak je ztratili. Terén byl příliš neprostupný, což činilo černým pasažérům potíže. Rymond se s dobrodruhy při cestě několik hodin nebavil, ale při posezení u oběda se jich opět zeptal: "Je možné, aby dinosauři přežili velké vymírání?" "Ano," odpověděl krátce, nahlas a jasně Douglas, zanořující své zuby do anglického sendviče. "Proč ne, říkám si, že... Nějaké zprávy o výskytu podivných tvorů se tu už objevily. Je to ale řádka let a já jim nikdy nevěnoval pozornost." řekl na to Raymond. "Teoreticky je možné všechno, ale prakticky už skoro nic," zamyslel se Mark, "jenže tohle je jedna z těch praktických věcí, které možné opravdu jsou." Ačkoliv to na něm nebylo poznat, začínal mít Raymond celkem strach z provázení těchto mužů. Přišlo mu, že se pouštějí do skutečně nebezpečných věcí. Nebál se však nějakých podle něj vymyšlených povídaček o dinosaurech, měl mnohem větší strach ze setkání s domorodými kmeny nebo z vkročení do hnízd jedovatých hadů. Přece jen už mu bylo něco přes padesát a chtěl mít vlastní klid, ne však zahynout někde v novoguinejské džungli. Po obědě se tým mlčky vydal opět na cestu. Při pochodu hustými křovinami se začaly objevovat první náznaky strastiplnosti a nebezpečnosti této výpravy. Tým objevil jedovatou pakobru východní, hada z čeledi korálovcovitých, který na jihu Nové Guineje stojí za největším počtem smrtelných uštknutí. Douglasovi to nedalo a použil klacek k tomu, aby ji chytil za hlavou a pak si již pořádně prohlédl. Raymond se na to ani nemohl dívat, měl strach, že Douglas při chytání hada udělá nějakou chybu, to se ale nestalo. Večer tým konečně dorazil k mohutnému toku, který rozděloval místní oblast na dvě geografické části. Ta méně známá se nacházela za řekou a tam se chtěli členové týmu druhého dne vydat. Stany byly postaveny rychle, vzhledem k náchylnosti místního prostředí však Douglas zakázal zapalovat oheň. Po setmění začalo opět pršet. Mark se ve stanu díval na nahrávky, které během prvního dne expedice pořídil na kameru a liboval si, že se považuje za jednoho z nejlepších kameramanů, jaké kdy znal. Pak ho ale zaujaly podivné kroky přicházející z venčí. Odepnul vchod do stanu a podíval se s baterkou ven. V Raymondově stanu se již nesvítilo, Douglas si již také zhasl. Atmosféra zde byla celkem strašidelná. Pak se mezi kapradinami něco pohnulo. Mark uviděl nějaký pohyb, zasvítil na to místo baterkou a uviděl něco šokujícího! Pokračování příště...

Na obrázku vidíte naše dobrodruhy při pochodu skutečně nádherným přírodním prostředím... Další část napíši zřejmě během tohoto měsíce!