První část série Dopady změny klimatu na zvířecí druhy byla věnována strnadcům rodu Ammospiza, druhá pak sledi tichomořskému (Clupea pallasii) a třetí leguánovi druhu Liolaemus montanezi ze středozápadu Argentiny. Ve čtvrté části se podíváme na negativní vliv současné klimatické změny na jednoho z nejznámějších a možná i nejoblíbenějších ploutvonožců.
Změna klimatu, nebo přesněji klimatická krize, má celou řadu důsledků, z nichž některé jsou velmi signifikantní, jiné méně. Mění se počasí, nastává více požárů, některé části světa se oteplují, v jiných se teplota snižuje. Má za následek záplavy, na lokální úrovni ovlivňuje zemědělství, na globální úrovni průměrnou teplotu naší planety. A přispívá také k zániku druhů. Je spojena s krizí biodiverzity, s 6. velkým vymíráním v historii Země. S vymíráním, ke kterému dochází v tuto chvíli, kdy čtete tento článek. Od počátku průmyslové revoluce se množství skleníkových plynů v atmosféře kalamiticky zvýšilo. Fosilní kapitalismus, zatěžující naši zemskou komunitu více, než ji zatížil asteroid zodpovědný za vyhynutí dinosaurů před 66 miliony roky, drasticky proměnil tuto planetu – jedinou, o které s jistotou víme, že hostuje rozvinutý, rozmanitý život - za poslední ani ne dvě stovky let. A díky vědě víme o tom, že s některými druhy zvířat už se nikdy nesetkáme právě kvůli antropogenní změně klimatu. Tvorové, o kterých budete číst, mohou jednoho dne skončit na seznamu vyhynulých. Čas utíká, a jejich existence je v sázce, na které se s naším systémem nedomluvili.
Druh: Pagophilus groenlandicus
Český název: tuleň grónský
Výskyt: Arktida; Grónské moře, Barentsovo moře, Bílé moře, západ Atlantského oceánu
Stav ohrožení: málo dotčený
Důsledek klimatické změny zodpovědný za jejich ohrožení: snížení množství mořského ledu, na kterém tuleni rodí mláďata
Mládě tuleně grónského (Pagophilus groenlandicus). Fotografie z webu Facts about Animals
Tuleň grónský je jediným druhem tuleního rodu Pagophilus (to znamená, že tento rod je monotypický). Spolu se sedmnácti dalšími žijícími druhy patří do čeledi tuleňovitých (Phocidae); z osmnácti tuleňovitých patří deset (včetně tohoto) do podčeledi Phocinae. Nejstarší tuleni se ve fosilním záznamu objevují na konci oligocénu a na začátku miocénu; zřejmě nejstarším je Noriphoca gaudini ze zhruba 23 milionů let starých hornin italského Chiena. V pozdním oligocénu zřejmě existoval jakýsi společný předek všech ploutvonožců, a s koncem oné epochy či začátkem té další (a první v rámci neogénu) se pak vývojové větve tohoto kladu v rámci řádu masožravců (Carnivora) rozrůznily. Evolučně nejblíže je tuleni grónskému ze současných druhů tuleň pruhovaný (Histriophoca fasciata), který se vyskytuje v severní části Tichého oceánu.
Anglicky se tuleni grónskému říká "harp seal", tedy "harfový tuleň". Důvodem pro takové pojmenování je přítomnost výrazné zádové skvrny na tělech dospělých jedinců tohoto druhu, jež do značné míry svým tvarem připomíná onen strunný hudební nástroj. Vědecký název, Pagophilus groenlandicus, položil základ pro české pojmenování; to má naprosto stejný význam. Jako zástupce rodu Phoca, který zahrnuje dva žijící druhy tuleňů - a to tuleně pacifického (P. largha) a tuleně obecného (P. vitulina) - jej původně popsal německý přírodovědec Johann Christian Polacarp Erxleben v roce 1777, a teprve v roce 1844 byl pro tuleně grónského zaveden vlastní rod britským zoologem Johnem Edwardem Grayem. Dnes jsou rozlišovány dva poddruhy tuleně grónského; P. g. groenlandicus, který se vyskytuje v oblasti od východní Kanady po Norsko, a P. g. oceanicus, jenž je doma v Bílém a Barentsově moři (tzn. v oblasti severně od Skandinávie a evropské části Ruska).
Samci tuleňů grónských jsou trošičku větší než samice - váží až 135 kilogramů a dosahují délky 1,9 metru oproti maximálně 120 kilogramům vážícím a 1,8 metru dlouhým samicím - a mají tmavější "harfu" na zádech, jakož i tmavěji zbarvenou hlavu. U některých samic se "harfový" vzor nevyskytuje vůbec, a místo toho mají záda poseta menšími tmavými skvrnami. Mláďata tuleňů grónských vypadají samozřejmě úplně jinak, než dospělci; mají bílou srst. Protože tuleni nemají slzné kanálky, působí jejich mláďata - může za to právě kontrast černých očí a bílé srsti - jako by neustále plakala. Dospělci jsou promiskuinní, s největší pravděpodobností se nepárují. K páření dochází od poloviny února do dubna. Samice přivádějí na svět jediného potomka takřka o rok později (jsou březí jedenáct a půl měsíce), počínaje pozdním únorem. Porod je neobyčejně rychlý; může trvat pouhých 15 vteřin. Důležité je, že vývoj embrya se může zpozdit na dobu až tří měsíců po úspěšném páření, a k implantaci oplodněného vajíčka pak dochází v létě. Tento mechanismus se u tuleňů grónských vyvinul z toho důvodu, aby se mládě mohlo narodit na konci zimy či na začátku jara, kdy se ještě na moři nachází led. Není-li v okolí dostatek mořského ledu, na kterém by mohla porodit a následně se o mládě starat, může být veškerá snaha samice k ničemu. Kořistí tuleňů grónských se stává kril a různé druhy ryb, například sleď obecný (Clupea harengus) či treska polární (Boreogradus saida). Zvláště rádi mají tuleni grónští koruškovité ryby druhu Mallotus villosus, kterým se česky říká huňáček severní.
Podle informací z roku 2019, poskytovaných Fisheries and Oceans Canada, žije na naší planetě 4,5 milionu tuleňů grónských. Lokálně jich ubývá; méně mláďat se rodí například v Zálivu svatého Vavřince. V roce 2017 bylo 96 % mláďat porozeno na pobřeží kanadského Newfoundlandu. Jedním z problémů, se kterým se tito ploutvonožci setkávají, je lov ze strany lidí. Ten je v Kanadě mezi 15. listopadem a 15. květnem legální, a vláda země ho monitoruje. Loveni jsou dále i v Rusku, Norsku a v Grónsku. Problémem je, že lov tuleňů grónských je hrubě neudržitelný; například v roce 2004 jich bylo na východních březích Grónska zabito na 15 000, limitem udržitelného lovu bylo přitom číslo 8200. Mezi lety 1869 a 2019 se globální populace v důsledku lovu zmenšila z 9 milionů na 1 milion; v severozápadním Atlantiku jen mezi 1952 a 1970 došlo k alespoň 50% úbytku. Přesto vede Mezinárodní svaz ochrany přírody tuleně grónského na svém Červeném seznamu jako málo dotčený druh. V poslední době se vynořují problémy spojené se změnou klimatu, které mohou do budoucna stav tohoto druhu ohrozit ještě více.
Samice tuleně grónského ubíjena k smrti lovcem. Drastická fotografie z webu Britannica
Oteplující se klima způsobuje úbytek mořského ledu v oblasti Severního polárního kruhu. Za posledních 30 let se arktický mořský led vytrácí s rychlostí 13 % každé desetiletí; od začátku 90. let se tedy rozloha mořského ledu za Severním polárním kruhem zmenšila o nějakých 39 %. Mezi lety 2007 a 2018 se v Beringově moři, jež obývá právě poddruh tuleně grónského P. g. oceanicus, snížilo každý rok množství mořského ledu o 47 000 kilometrů čtverečních. Za desetiletí je taková změna viditelná i z kosmu; v zimě je Beringovo moře mnohem "pustští", než bývalo, a zvířata, jejichž životy nebo části životů jsou na tomto ledu závislé jsou pochopitelně poznamenána. Sezónní led, na kterém je zcela závislé rozmnožování tuleňů grónských, mizí, a bez tohoto "substrátu" k rození a výchově mláďat hrozí jejich nadálý úbytek. Po porodu trvá sice jen 12 dnů, než je mládě vyvedeno (a to i díky obrovsky tučnému a tedy význačně výživnému mléku od matky), takže se může zdát, že led nemusí existovat na místě dlouho, ovšem jeho náchylnost k roztání a celkové snížení ledové plochy na moři znamená, že některé matky ani nemají, kde porodit.
David W. Johnston z Duke University v Beaufortu v USA a jeho kolegové učinili před více než desetiletím studii, jejíž výsledky byly publikovány v prestižním vědeckém časopise PLOS One 4. ledna 2012. Zabývali se dopady klimatické změny na tuleně grónské, a hypotézou, kterou testovali, bylo, že v letech úbytku mořského ledu je mortalita tuleních mláďat zvýšena. D. E. Harris a E. Gupta v roce 2006 napsali článek, který byl publikován periodikem Northeastern Naturalist, ve kterém mj. shrnovali data o "ztroskotalých" tuleních mláďatech (konkrétně mláďatech tuleně grónského a čepcola hřebenatého, Cystophora cristata) na plovoucích ledových krách, jež byly v důsledku tání odděleny od souvislých ledových ploch. Poukázali na rostoucí počet drobných bílých mláďat tuleňů grónských vyplavených na březích Mainského zálivu, tedy na severovýchodě USA, mnohem dále na jih, než kde by člověk tato zvířata čekal. Johnston a jeho kolegové využili dataset mořských savců vyplavených na březích právě této části Severní Ameriky z let 1993 až 2010, a porovnali jej s datasetem za stejné období ze Zálivu svatého Vavřince. Poměrně zdrcujícím zjištěním bylo, že v Zálivu svatého Vavřince se mortalita novorozených tuleňů grónských vyšplhala takřka ke 100 %.
Dospělý tuleň grónský na kusu ledové kry ponořeném pod vodou. Fotografie z webu NOAA Fisheries
Dramatický úbytek tuleňů grónských v době od 50. do 70. let 20. století nemusel být spojen pouze s nadměrným a neudržitelným lovem, ale také s úbytkem mořského ledu v onom období. Johnston se svými kolegy v článku upozorňoval na skutečnost, že severoatlantická oscilace (změny tlaku vzduchu a drah bouří v severní části Atlantského oceánu) vytvářela v této době v oblasti severozápadního Atlantiku podmínky nepříznivé pro mořský led. Jinými slovy, v těchto dekádách bylo na severozápadě Atlantiku méně mořského ledu, a to mohlo mít vliv na mortalitu tuleních mláďat. V severovýchodním Atlantiku se počet tuleňů grónských snížil z 1,5 milionu na počátku 50. let na asi půl milionu na počátku let šedesátých. Krátkodobé zotavení populace, definované zvýšením jejich počtu na 780 000 do roku 1978, bylo následováno další výraznou novorozeneckou mortalitou až do začátku 90. let, přičemž v letech 1986 až 1988 byla zvláště neobvykle vysoká. Z dat vyplývá, že mezi lety 1982 a 1992 byla mortalita mláďat opravdu vysoká, což koreluje s úbytkem ledu v Barentsově a Bílém moři.
Retrospektivní analýza, kterou Johnston s kolegy provedl, poukázala na to, že populace tuleňů grónských, co se jejich počtů týče, mohly fluktuovat v závislosti na měnících se podmínkách severoatlantické oscilace. Poukázala na to, že populace v Bílém moři zaznamenala v sousivlosti s úbytkem sezónního mořského ledu drastický úbytek tuleních mláďat nebo porodů. Prudké změny v severoatlantické oscilaci nastávají zejména od 70. let 20. století, a jak ve svém článku z roku 2016, publikovaném v Nature Geoscience, uvádí Thomas L. Delworth se svými kolegy, jejich důsledky jsou úbytek mořského ledu, velkoplošné oteplování a zvýšení bouřlivé aktivity v Atlantském oceánu. Upozorňují na to, že několikadekádové variace severoatlantické oscilace se překrývají s dlouhodobými trendy antropogenní činnosti, jež je spojena s tlakem na ledový pokryv v arktické oblasti a na oteplování polokoulí celkově. Ve výsledku můžeme říci, že antropogenní činnost ženoucí současné klimatické změny má dopad na množství mořského ledu v severním Atlantiku a dále na severu, a to má negativní dopad na rozmnožování tuleňů grónských.
Mládě tuleně grónského s matkou. Fotografie z webu Science
Systém rozmnožování těchto ploutvonožců nemusí být plastický, anebo jinak, tuleni grónští nejsou zrovna schopni jinak načasovat rození mláďat nebo se přesunout do jiné oblasti s větším množstvím ledu. Výzkumy potvrzují, že se tuleni grónští vracejí rodit mláďata do míst, kde se sami narodili a kde se kvůli porodům samice každoročně v období od února do dubna shromažďují. Jejich závislost na určitých místech k rozmnožování se vyvinula zřejmě v závislosti na délce dne v daných oblastech, predačním tlakům a určité prediktabilitě stavu mořského ledu. Měnící se podmínky pro mořský led nedokáží zvířata nijak reflektovat, takže se vracejí rodit mláďata na stejná místa každoročně i v letech výrazného úbytku tohoto ledu. Snahy samic porodit a vychovat mládě pak mohou vycházet vniveč i několik roků po sobě, což má pochopitelně výrazný vliv na celkové počty těchto zvířat. Přestože po desetiletí dochází k úbytku mořského ledu v Zálivu svatého Vavřince, tuleni grónští se neustále vraceli do tohoto "tradičního rozmnožovacího území". Jak již bylo uvedeno výše, v době nepříliš dlouho před ukončením Johnstonovy studie se mortalita tuleních mláďat v zálivu vyšplhala takřka ke stu procentům, a tato hodnota koreluje s masivním úbytkem ledu v oblasti.
Nestabilita ledového "substrátu" je pro tuleně grónské opravdu nevyhovující. Další studie, které se D. W. Johnston účastnil, a kterou vedla Brianne K. Soulen z Duke University Marine Laboratory, poukázala na to, že úbytek mořského ledu a demografické faktory mají mnohem větší vliv na zvýšený počet uvíznutí tuleňů grónských v oblastech vzdálených od mořského ledu, než jejich genetická diverzita. Jedna z hypotéz, kterou Soulen, Johnston a jejich kolegové testovali, byla, že genetická diverzita "nešťastných" tuleňů grónských, vyplavených daleko na jihu - opět v oblasti Mainského zálivu, kde mezi lety 1991 a 2013 zahynuly 3000 tuleních tuláků tohoto druhu - by mohla být nižší, než genetická diverzita tuleňů ze severních oblastí, které takové neštěstí nepotkalo. Ale genetika zvířat opravdu nehrála roli v tom, co se jim stalo. Část studované populace byla těmito neštěstími postihnuta v obdobích sníženého množství mořského ledu. V závislosti na něm se poněkud lišilo i množství samců a samic zatoulaných na jih; v roce 2010 byl poměr samců a samic tohoto druhu uvíznutých v Mainském zálivu 2,6:1. Ačkoliv samci byli ovlivněni více - mají v případě tohoto tuleního druhu tendenci více se "potulovat" po oceánu - vliv úbytku mořského ledu na "stranding" byl viditelný u celé populace, nikoliv pouze u jediného pohlaví.
Mladý tuleň grónský, zatoulaný daleko od ledového domova na písečných březích Mainského zálivu v USA. Fotografie z webu NHPR
Úbytek mořského ledu má podle několika vědeckých výzkumů vliv na mortalitu tuleních mláďat. V posledních letech se zvýšila také mortalita tuleňů grónských zatoulaných do oblasti Nové Anglie, včetně Mainského zálivu. Tento druh je sice na Červeném seznamu IUCN veden jako málo dotčený, ale data mluví za vše; kromě neudržitelného lovu má na jeho počty negativní vliv také změna klimatu. Tuleň grónský je podobně jako mnoho dalších mořských savců Arktidy a severního Atlantiku dobrou ukázkou toho, jak současná antropogenní klimatická krize negativně ovlivňuje život na naší planetě. Jeho budoucnost je nejistá, a je závislá na mořském ledu, kterého ubývá.
Zdroje informací:
Factors Affecting Harp Seal (Pagophilus groenlandicus) Strandings in the Northwest Atlantic (PLOS One)
Harp seal (NOAA Fisheries)
Fetal growth of Northwest Atlantic harp seals, Phoca groenlandica (Canadian Journal of Zoology)
The North Atlantic Oscillation as a driver of rapid climate change in the Northern Hemisphere (Nature Geoscience)
GIS-based analysis of harp and hooded seal sighting locations on shore in the Southern Gulf of Maine (Journal of Interdisciplinary Mathematics)
Harp seal (Wikipedia)
Earless seal (Wikipedia)
Žádné komentáře:
Okomentovat