Letošní Týden povědomí o asexualitě dosáhl svého pátého dne! Blogorgonopsid je do této osvětové kampaně již šestým rokem zapojen, a od neděle 20. října do soboty 26. října na něm tedy vycházejí jednotlivé články o aceness a ace spektru, ve kterých řeším různá témata. Zatím jste si v rámci Ace Weeku 2024 mohli na tomto blogu přečíst příspěvky Povinná sexualita ubližuje asexuálům i allosexuálům, Asexualita na YouTube II, Knihy o asexualitě a Co je to apothisexualita?, ve kterých jsme nahlédli do různorodých aspektů životů ace lidí.
Dnešní článek bude řešit další důležité téma, o kterém jsem se zatím ani v rámci předchozích Ace Weeků na svém blogu vůbec nezmínil. Hovořím konkrétně o vztahu medicíny k asexualitě. Loni jsem napsal článek Vědecký výzkum asexuality, který se zabýval některými významným výzkumy naší dlouho zcela přehlížené sexuální orientace. Lehce jsem v něm nakousl vztah psychologie k asexualitě, když jsem se zmiňoval o publikaci Asexuality and Sexual Normativity od klinické psycholožky Morag Yule, jež má za to, že psychoterapeuti by měli ke svým ace pacientům přistupovat s ohleduplností a nepatologizovat jejich sexuální identity.
Jaký je ale vztah lékařství jako takového k asexualitě? S čím ace lidé v interakci se svými lékaři setkávají? Patologizuje medicína asexualitu a ace spektrum nebo je s nimi za dobře? Jaké předsudky vůči ace lidem může medicína reprodukovat, a jakým způsobem dosáhnout lepšího porozumění ze stran těch, jež zprostředkovávají zdravotnické služby?
Jak se na esíčkovou orientaci dívají doktoři? Je podle nich asexuální srdíčko v pořádku? Obrázek z webu Giddy
Nebudeme si nic namlouvat. Svět medicíny byl k nám, queer lidem, dlouho nepřátelský. Když se ve druhé polovině 19. století začalo hovořit o jednotlivých sexuálních orientacích, přičemž největší pozornost byla soustředěna na homosexualitu, většina z nich byla patologizována. Mnoho lidí to neví, ale i samotná heterosexualita byla po jeden čas považována za sexuální poruchu - a byla definována jako velmi silné, patologické tažení k zástupcům opačného pohlaví. Vnímáte-li se jako heterosexuálové, gratuluji - i vy máte sexuální orientaci, na kterou se doktoři po pár desítek let dívali jako na nemoc. Medicína je samozřejmě kulturně a společensky ovlivněna, stejně jako jsou kulturně a společensky ovlivněny věda, umění, spiritualita, představivost a vůbec samotné myšlení lidí. V každém ekonomickém systému, v každém politickém režimu, v každé komunitě je odlišná část lidského bytí vyzdvihována, slavena, normalizována, standardizována... zatímco jiná zkušenost, jiná část lidských bytostí, je haněna, diskriminována, patologizována, je na ni pliváno. V jednu dobu byla heterosexualita poruchou, jindy nikoliv; ještě po část 20. století byla homosexualita klasifikována jako mentální nemoc, nyní tomu minimálně v západním světě není již několik desítek let (v USA například od roku 1973). Jak tvrdil Petr Kropotkin, "vše se neustále mění, všechno se neustále obměňuje," a mění se tedy i pohled společnosti na tu či onu část lidské existence.
Mezi lety 1901 až 1934 byla heterosexualita vnímána jako nemoc, jako "perverzní apetit vůči opačnému pohlaví." Láska lidí stejného pohlaví měla v průběhu historie různá jména; Karl Heinrich Ulrichs, snad první gay aktivista vůbec, ji nazýval "uranismus". Poté, co v roce 1879 do slovníků vstoupilo slovo homosexualita, navázalo se v medicíně na dlouhou tradici diskriminace vůči stejnopohlavní lásce a přitažlivosti, a trvalo desítky let, než některé státy přestaly svými zákony diskriminovat gaye. Slovo bisexualita bylo od té doby, co jej poprvé v roce 1892 použil eugenický psychiatr Richard von Krafft-Ebing, spojováno s nereálným stigmatem. Krafft-Ebing také jako první použil termín asexualita ve vztahu k lidské sexualitě, a nijak hezky se o ace lidech nevyjadřoval (o lidech nepociťujících sexuální přitažlivost vůči ostatním se nicméně vědělo již dříve; Sherronda J. Brown nás v Refusing Compulsory Sexuality upozorňuje na používání slova "monosexuál" už v roce 1869). Zkrátka každá sexuální orientace byla v minulosti patologizována. Na každou se lékaři, psychiatři, psychologové a sexuologové po nějakou část moderní historie dívali jako na perverzi. Svět se naštěstí změnil, a medicína se alespoň trochu snažila držet krok.
Ale podařilo se jí to? Je v západním světě, kterého jsme snad součástí (upřímně doufám, že Česko nikdo neřadí na východ, byť politicky se to tu kvůli konzervám souká do špinavých spárů Putinových) jakákoliv sexuální orientace vyproštěna z pochybných narativů předchozích generací doktorů? Odpověď na tyto otázky bude složitá. Zatímco světová ekonomika směřuje tak nějak, ač s obtížemi, ke "kapitalismu s lidskou tváří", tedy kapitalismu liberálnímu - který je i tak vykořisťovatelský, ale je nepochybně přístupnější formou kapitalistické ekonomiky, než ty přísnější - čekal by člověk, že individualita a snad i jakási forma sexuální autonomie bude lidem zajištěna. Jenže to tak není, a nebude tomu tak do té doby, kdy kapitalismus a patriarchát nepadnou. V západní společnosti se stále setkáváme s bigoty - se směšnými homofoby, ubrečenými bifoby, dementními acefoby, zkrátka s idioty neschopnými pochopit sexuální diverzitu našeho druhu. A někteří z těch idiotů nemusí být jen fašounsky smýšlejícími Pepíky ze zasmrděné hospody uprostřed nanicovaté české vesničky. Ti idioti se totiž mohou vyskytnout i mezi lidmi zprostředkovávajícími lékařskou péči - mezi lidmi, kteří zapřisáhli pomáhat a podporovat ostatní, a činit jejich životy lepšími. Jak ostatně v roce 2013 pronesl Alan Moore, historicky bylo lékařství nejvíce heterosexuální profesí (jen se zrovna s tím slovem moc doktorů nechtělo identifikovat, důvody byly uvedeny výše).
Doktor od doktora je jiný. Existují příjemní psychologové, kteří chtějí opravdu pomáhat lidem vymanit se z úzkostí, depresí, žalu. Existují však i psychologové, jež zneužívají jakousi pozici autority, ve které se nacházejí, a na své pacienty řvou. Jsou sexuologové, kteří akceptují asexualitu jako přirozenou součást lidského bytí. Ale můžete se setkat i se sexuology, jež hodlají ace lidi jen patologizovat. On totiž doktor není žádná autorita, která ví nejlépe, co je zdravý člověk, a co zdravý člověk není. Jak jsem již uvedl výše, to je kulturně a společensky ovlivněno - a kultura a společnost jsou vždy podmaněny ekonomickému systému. Nějaký doktůrek si může hloupě spojit to, že někteří ace lidé nemají sex s tím, že je to cosi "špatného", protože pak v kapitalismu nejsou "dostatečně produktivní", a boom, najednou máme na světě legitimizovaného acefoba (nikoliv legitimního, samozřejmě), který může svým pacientům - svěří-li se mu se svou sexuální orientací - dosti ublížit. Že jsou v liberálním kapitalismu všichni svobodní a nejsou pro svou sexuální orientaci nikterak utlačováni? Nesmysl! Útlak queer lidí neskončí, dokud tenhle predátorský systém nepadne, a nenahradí ho nový, lepší, skutečně svobodný ekonomický systém. Každá sexuální orientace je validní - ať jste hetero, gay, bi, pan nebo ace či acespec. A setkáte-li se s lékaři, kteří jsou queerfobní, a kteří sexuální diverzitu neakceptují, v klidu jim do očí řekněte, že jsou blbci, a že k nim už nikdy nepřijdete.
S asexualitou se ve světě medicíny dlouhodobě pojí stigmata. Ostatně 9. epizoda 8. řady slavného seriálu Dr. House (House), nazvaná Better Half, vyobrazila fiktivní asexuální pár, který byl v jejím rámci od začátku do konce patologizován. Podle názoru hlavní postavy seriálu, Gregoryho House (kterého ztvárnil Hugh Laurie), jsou ace lidé pouze "nemocní, mrtví nebo lžou". Díky, na tenhle seriál se v životě nepodívám. Ať už scénář k té epizodě nebo k celému seriálu psal kdokoliv, musel to být naprosto anti-intelektuální kretén. Slova, jež dal dr. Houseovi do úst, smrdí povinnou sexualitou, která existuje v rámci kapitalistického, patriarchálního a cisheteronormativního systému. Populární entertainment rád - kvůli ziskům, přece - reprodukuje tyto utlačovatelské narativy, a pomáhá tak nadále stigmatizovat naprosto přirozené lidské zkušenosti, jež jsou označeny nikoliv pouze za "menšinové", ale rovnou i "abnormální" či dokonce "nežádoucí" (mám takový pocit, že ta mršina eugeniky dost smrdí... nechcete jít někdo vyvětrat?). Bohužel existence oné epizody Dr. House může posloužit k legitimizace útlaku ace lidí (a ace párů) při setkání s lékaři. Populární fikce jako omluva pro předsudky, nevzdělanost a kažení lidských životů. Hrozné. Jak má potom člověk doktorům věřit?
Psychoterapie by měla být vždy ohleduplná. Povinností lékaře je učinit pacienta komfortního a nikterak mu v životě nepřihoršit. Fotografie z webu ZipRecruiter
Ve své knize Ace: What Asexuality Reveals About Desire, Society, and the Meaning of Sex z roku 2020 uvádí Angela Chen následující: "Lékařská autorita může být mocná, i když je imaginární... Lékaři nabádají asexuály k tomu, aby se sami sebe ptali, zda jsme nemocní, a také diagnostikují a činí prohlášení, aniž je jim co po tom, co si může ace člověk může myslet." Mnoho lékařských profesionálů dodnes vnímá asexualitu - opět kvůli své nevzdělanosti - jako patologii. Mohou tedy docházet k závěrům, že například něčí konkrétní problém s hormony "je způsoben" asexualitou, nebo že konkrétní problém jiného člověka se sexuální dysfunkcí (třeba neschopnost sexuálního vzrušení) "musí být inherentně" spojen s asexualitou. Vzpomeňme také na tzv. "hyposexuální poruchu sexuální touhy" neboli frigiditu, která je častěji diagnostikována ženám. Tato diagnóza je vskutku jedním z nejohavnějších produktů systematizované povinné sexuality! Lékaři je dána moc k tomu, aby deklaroval pacientku či pacienta "hyposexuálem" jen proto, že nejeví zájem o sex - ať už je ace nebo nikoliv. Ano, povinná sexualita, mocný nástroj patriarchátu, kapitalismu a cisheteronormativity, je přímo zapuštěna v lékařské praxi. "Nechceš sex? Nejsi tedy v kapitalismu dosti produktivní! Sex přece prodává! Honem na psychoterapii, ať znovu konzumuješ, a svou produkcí a konzumem přispíváš k ekonomickému růstu a prosperování trhu!" mohli by tito lékaři vyřvávat.
Medicína je na straně establishmentu. Je provázána hodnotami vládnoucí ekonomické třídy. Copak něčí nevyhledávání sexu je patologické? Nikoliv. Každého tělo, každého vůle. Doktor nemá, co někomu mluvit do jeho sexuálního života (či jeho absence). A už vůbec by neměl patologizovat něčí přitažlivost či neexistenci přitažlivosti vůči ostatním. Pokud lékař přistupuje k ace či acespec pacientovi, který ho navštívil z jakéhokoliv důvodu, urážlivě, pak je klinicky nekompetentní. Jen málo pacientů má však dost odvahy na to, aby se proti němu ozvali. Všichni jsme ostatně vychováváni k tomu, abychom byli poslušní, hodní, a abychom nezlobili autority (učitele, lékaře, kapitalisty). Můj názor: jsou-li vůči nám sami zlobiví, nemějte k nim absolutně žádný respekt!
V září 2021 vyšel ve vědeckém časopise Sexual and Relationship Therapy článek Cary Harbitter z Katedry psychologie na University of Massachussetts Boston a jejích kolegů, jež se v něm zabývali předsudky psychoterapeutů vůči asexualitě, ne-monogamii a BDSM praktikám. Závěrem výzkumu bylo, že psychoterapeuti by k zástupcům těchto stigmatizovaných sexuálních skupin neměli přistupovat s vlastními předpojatostmi či nevzděláním, ale měli by využívat akademické zdroje k rozšíření své vlastní informovanosti. Harbitter se svými kolegy uvádí, že takový Google Scholar, který nás všechny na vysoké škole naučili používat hned ze začátku, může postačit. Psychoterapie by měla být bezpečná, a neměla by stigmatizovat nebo patologizovat zkušenosti pacientů. Pokud se pacient svému terapeutovi svěří s tím, že nepociťuje sexuální přitažlivost a nemá ani zájem o sex, terapeut by neměl jeho zkušenost nikterak shazovat, ale měl by naslouchat a správně se informovat. Měl by být kulturně citlivý, a měl by se vyvarovat jakýmkoli slovům, která mohou urazit či nezjistět pacienta, nebo dokonce zhoršit jeho psychický stav. To samé platí u pacientů, jež se svěří s preferencemi k BDSM aktivitám, třeba ke svazování nebo ke konsensuálnímu sexuálnímu sadismu. Lidé jsou různí, a ta různorodost by měla být lékařskými profesionály (i všemi ostatními) maximálně respektována.
Periodikum Journal of Gay & Lesbian Mental Health publikovalo v červnu 2023 článek Stelly A. Schneckenburger z University of Toronto a jejích kolegů, který byl v podstatě velkým review lékařské kompetence ve vztahu k asexualitě. Z 987 vědeckých článků na toto téma jich vědci vybrali 44, a vytáhli z nich hlavní poznatky o situaci ace lidí v medicínském prostředí. Došli k závěru, že se ace lidé při setkání s lékařskými profesionály setkávají s patologizací, mikroagresemi, nedostatečným povědomím lékařů o asexualitě, ale také s institucionálním zanedbáváním. Pokud se ace člověk svěří svému lékaři s tím, že je pro svou sexuální orientaci šikanován a kvůli tomu má úzkosti, může jej lékař odbýt s tím, že to není dostatečný důvod, aby mu mohl umožnit návštěvu psychoterapeuta, jenž by se pak touto úzkostí zabýval. Schneckenburger a její kolegové mají za to, že lékařští profesionálové by měli rozvíjet asexuálně-specifický přístup k ace a acespec pacientům, měli by se vzdělávat a bojovat proti institučním změnám, jež mohou mít na ace lidi negativní vliv. Doktoři by neměli být zbabělci poplatnými utlačovatelským institucím; měli by uvažovat kriticky, měli by být schopní dekonstruovat škodlivé společenské vlivy, dekonstruovat útlak a rozumět tomu, odkud vychází. Jinak budou v praxi jen dalšími gaslightery, a budou ace lidem činit spíše příkoří.
Každému srdíčku by měl lékař pomoci. Patologizací LGBTQIA+ pacientů by zradil lékařský slib! Obrázek z webu Weill Cornell Medicine
Studie provedená výzkumnicemi Shelby K. Flanagan a Heather J. Peters z University of Minnesota, publikovaná v Archives of Sexual Behavior v březnu 2020, poukazuje na to, že většina ace lidí se raději se svou sexuální orientací lékařům nesvěřuje. To zrcadlí zkušenosti ace lidí, se kterými jsem interagoval a kteří mi sdělili, že se bojí svým doktorům vyoutovat. Stejná studie ale zase prokazuje, že pokud budou lékaři vzděláni o asexualitě, budou se jejich pacienti cítit mnohem lépe. Zahrnutí informací o asexualitě na zdravotních školách je naprosto nutné. Čím více kulturní citlivost bude medicína vykazovat, tím lepší budou zkušenosti pacientů s lékaři - a díky tomu pak budou lepší i jejich životy jako takové.
Vanessa A. Vanderzee z Oregon State University dopsala v roce 2017 svou diplomovou práci na téma "Přístup ke zdravotní péči na asexuálním spektru: Feministická analýza vztahů mezi pacientem a praktikujícím a povinná sexualita v lékařském diskurzu". Poukazuje v ní mj. na to, že queer i čistě asexuální literatura se málo věnuje vztahu této sexuální orientace a medicíny. V práci se pak zabývá patologizací queerness, "léčením" asexuality a naturalizací allosexuality, jakož i rolí povinné sexuality v medicíně v rámci existujícího kapitalistického, patriarchálního a cisheteronormativního systému. I tomuto výzkumu stojí za to věnovat pozornost.
Sexuální diverzita ve všech barvách duhy je přirozená, validní a zasluhující si akceptanci. Jsou-li lékaři, kteří toto odmítají, pak nejsou ničím jiným, než prohnilci zrazujícími poslání svého zaměstnání. Každý člověk si zaslouží, aby se cítil dobře, aby mohl být sám sebou, aniž by mu to někdo vyčítal nebo by ho za to šikanoval. Každý člověk má mít zajištěnu autonomii, a zajištěny by měly být i jeho potřeby. Medicína by se měla aktivně snažit o dosažení rovnosti všech, a ne o posluhování vykořisťovatelům. Psychologie by měla být kritická. Musí identifikovat společenské a systémové zdroje problémů lidí, a aktivně přispívat k odstranění všeho, co lidem škodí. Ace lidé by se neměli bát býti sami sebou před svými lékaři, a ti by měli ke svým pacientům vždy přistupovat jako k sobě rovným! ❤️ Ace Week 2024 bude zakončen sobotním příspěvkem, těšte se!
Žádné komentáře:
Okomentovat