Oedipinas - Kapitola 3.

Po návratu z Národního parku Canaima ve Venezuele, kam se vydala kvůli své diplomové práci, se Delia Callback, pětadvacetiletá studentka biologie původem z Irska, vrátila do anglického Bristolu. V jednom z jeho nejlepších obchodů s dámským oblečením, Female Mafia, se setkala s prodavačkou, která jí padla do oka. Jmenuje se Scarlett Stone, je jí třiadvacet let, a má za sebou nepříjemný pobyt v psychiatrické nemocnici, která pro ni byla věznicí. Scarlett je Angličankou z dělnické třídy, má ADHD a bipolární poruchu, a její život nikdy nebyl lehký. Nemá dobrý vztah se svým bratrem, který se k ní kvůli její neurodivergentnosti nechoval hezky, a dobře jí nebylo ani s bývalým přítelem, se kterým chodila po několika vztazích s ženami. V den, kdy si před cestou do práce zapomněla vzít apriprazol na potlačení symptomů bipolární poruchy, se navíc setkala s další nepříjemností; byla spolu se svým kamarádem Lachlanem, který pracuje v nedalekém skladu obchodního řetězce Waitrose & Partners a který je gay, napadena dvěma nesmírně agresivními, nesnášenlivými, postaršími muži. Ačkoliv celý den bojovala s měnícími se náladami, pokaždé, když si vzpomněla na Deliu, bylo jí lépe. Jaké to pak bylo překvapení, když se s včerejší zákaznicí obchodu znovu potkala o méně než čtyřiadvacet hodin později. A vypadá to, že Delia chtěla Scarlett znovu vidět tak moc, jako chtěla Scarlett vidět Deliu. Jiskřičky přeskočily.

KAPITOLA 3. 

Okolí pouličních lamp se hemžilo můrami. Poletovaly kolem světel, zmateně, zděšeně, jako by chtěly žáru uniknout, ač jím byly přitahovány. Čas od času některá z nich zaletěla příliš blízko k rozzářené lampě, a usmažila se zaživa. Jindy některá z můr ztratila poslední zbytky energie, a těžkopádně se zřítila k zemi.

Zvon bristolské katedrály odbil dvanáctou. Za hluku, který v noci z pátku na sobotu město ovládl, však nebylo starý zvon takřka vůbec slyšet. V centru města na sebe řidiči automobilů troubili, snad postrádajíce jakékoli další komunikační dovednosti. Co chvíli jeden z těch automobilů zastavil, a za řidičem dovnitř zamířila lehce oděná slečna s blyštivou kabelečkou. Na cestě ven si vždy o pár minut později vyplachovala ústa listerinem.

Do temné uličky, zkaženě páchnoucí odpadem z přecpaných popelnic, zamířila postava středního vzrůstu, oblečená v dlouhém černém kabátu, který div nesahal až k zemi. Asi deset kroků po vstupu do klaustrofobního prostoru, zakončeného kdesi v dáli špinavou cihlovou zdí, se zastavila. Zapátrala ve tmě očima.

"Jsem tu, Jordyn," ozval se z druhé strany dunivý, hluboký hlas.

Ke Scarlettině zaměstnavatelce přikráčel vysoký, ohromně svalnatý muž o výšce 195 centimetrů. Měl na sobě černé tílko a potrhané džíny mu u pasu držel levný kožený opasek se špinavou kovovou sponou. Byl plešatý, s velkými nadočnicovými oblouky a s hustým plnovousem, a jakmile byl dostatečně blízko, jeho strnulý výraz nahradil lehký úsměv.

"Nechci tě zdržovat, Stevie," řekla mu Jordyn, a vytáhla z kapsy kabátu dva papíry.

"Hele, v pohodě. Skončil pracovní týden, času mám habaděj," zaduněl Stevieho hlas, "flaška rumu dopitá, děti uložený, přítelkyně s druhým přítelem, takže mám noc pro sebe." Rozřechtal se.

"Co práce?" zeptala se Jordyn.

"Blbý. Blbý jak vždycky. Jak se na východním okraji staví ten novej obchoďák, je to tam bída, špinavý jak svině, pracujem teď bez záchodů. A firma přijala novýho týpka, kterej je vyloženě fašoun. Furt útočí na jednoho romskýho kluka. Řek jsem si, že si toho náckovskýho hajzla po práci odchytnu, ale on vždycky upaluje domů, jak kdyby mu hořela prdel," odpověděl Stevie, "no, ale příští týden mu vymlátím zuby. To jsem si předsevzel." Znovu se rozřechtal.

"Můžeš se cvičit," řekla mu s úsměvem Jordyn, a papíry mu podala.

Stevie si rozsvítil malou baterečku, a pořádně se podíval na Scarlettiny kresby. "Docela hezky namalovaný. Docela hezky," pronesl, "že holka nešla studovat ňákou výtvarnou školu."

"Neměla to jednoduchý," odpověděla Jordyn, "a nechci, aby se při cestě do práce s těma hajzlama setkala znova."

Stevie vypnul baterku. "Neznám je," řekl upřímně, "ale jak jsem ti řek po telefonu, cvičíme teď mladýho, co chvíli jezdil busama po Bristolu. A von má ještě další známý. Je to trošku buržoust, ale hej, serem na třídy. Má hodně kontaktů po městě. Tyhle obrázky rozšířím."

Jordyn pokývala hlavou. Spěšně Steviemu popřála dobrou noc, a odebrala se ven z uličky, pryč od ohavného zápachu z popelnic.

"Sakra. Jestli takový debilové, navíc starší než já, chtějí mlátit děcka v busech a v metru jenom pro jejich sexualitu, tak máme velkej problém. Dopad politiky Thatcherový. Najdem ho a nakopem mu prdel, dědkovi," řekl zlostně Stevie.

"Cítíš se komfortně?"

"Jasan. Proč bych neměla?"

"Musí to být trošku... zvláštní... že jsem za tebou takhle přišla."

"Ne, v pohodě. Jako já zrovna připomínala kolegyni, že kdyby... kdyby tě viděla... ať se zeptá, kdo seš."

Delia se široce usmála, oči upřené na stůl, obočí pozvednuté. Podobně, jako Scarlett, i ona začínala být trochu nervózní. A těžko skrývala, že se jí ta dělnická holka s kaštanovými vlasy opravdu hrozně líbila.

Seděly spolu v restauraci Pasture, v samém středu města. Obě měly ruce položeny na bílém ubrusu, a mezi nimi se nacházel jen lístek s menu, zasazený v dřevěném podstavci.

"Fajn," pousmála se Delia, "chceš si něco objednat?"

"Nějakej chlast?" uchechtla se potutelně Scarlett. "Už se setmělo, ne? Po večerech běžně chlastám, takže..."

Sáhla po lístku, a začala po něm přejíždět očima. Nemohla se však soustředit. Byla z Delie učarovaná, srdce jí bilo jako na poplach, a cítila, jak se jí ve tvářích hromadila horkost. Červenala se. Vždyť ta slečna, na kterou celý den, hned od rána myslela, teď seděla vedle ní - poté, co ji sama vyhledala, a sama ji pozvala do tohoto prestižního podniku. Scarlett se tomu těžko věřilo.

"Co bys chtěla ty?" zeptala se Scarlett. V polovině věty jí hlas trochu přeskočil z nervozity.

"Nějakou colu. Něco sladkého," odpověděla s úsměvem Delia, a prohrábla své zlaté vlasy prsty levé ruky. Scarlett zazářila očička, když si její nažehlené lokny prohlédla.

"Piješ?" zeptala se jen tak ze zájmu.

"Alkohol? Trošku. Ale ne moc."

"Někteří lidi nemají důvody, proč by měli."

"Pracuješ jenom ve Female Mafia? Nebo máš víc zaměstnání?" zeptala se Delia.

"Jenom tam. Plat mi stačí na to, abych zaplatila rentu, vodu, elektřinu... koupila si jídlo, hadry. Bývalo to horší, než teď. Připadám si zajištěná," odpověděla Scarlett.

"Horší?"

"Úplně bych to neřešila," řekla se strachem v očích Scarlett. 

Delia vycítila, že se ta holka možná za něco styděla. "Poslyš, s třídním rozdílem mezi námi si nedělej starosti."

"Žijeme v Británii, Delio," uchechtla se Scarlett, "tahle země má obsesi s ekonomickými třídami."

"Ano, proto pan Marx napsal svá nejvýznamnější díla právě tady, a ne doma v Německu," řekla na to Delia.

"Ty jo," zarazila se Scarlett, "počkej... detekuju v tvým hlase nějakou sympatii k nejvýznamnějšímu levicovýmu filozofovi a ekonomovi devatenáctýho století?"

"Copak někdo ze střední třídy nemůže být socialista?" reagovala na to Delia.

"Ale ty seš z Irska. Máš irskej přízvuk," smála se Scarlett, "v Irsku je to samej křesťan. Jestli by někdo revoluci vůbec nedělal, pak, čekala bych, právě Irové."

"Já v Irsku nežiju," usmála se Delia, "bydlím tady, v Bristolu. A už jsem dost navyklá na to, jak vy Britové smýšlíte."

"Pracuješ tu? Já se tě ani nezeptala, co děláš. Já teda prodávám v obchodě, no... ale co ty?"

"Studuju. A bude ze mě bioložka. Herpetoložka," odpověděla Delia, "loni jsem obhájila bakalářku o rohatkách z Peru. To jsou takové žáby, neobatrachiáni... no, nebudu zabředávat do taxonomie. Byla to zábava. Vlastně mě hodně zajímají obojživelníci neotropické oblasti."

"Pfff. Neotropické oblasti, jo? Co to je? Já jsem, holka, neudělala ani GSCEs, a to z angličtiny a dějáku. Jako nějakou geografii na mě neházej."

"No, byla jsem prostě v Jižní Americe. A popsala jsem nový druh rohatky," pochlubila se Delia, "teď jsem se vrátila z Venezueli. Zabývám se tam pro diplomku takovými hezkými ocasatými obojživelníky, jmenují se Bolitoglossa borburata."

"Nice," řekla Scarlett, "herpetoložka... Takže se zaměřuješ na žabky a hady? A takový věci?"

"Hlavně na ty žabky," odpověděla Delia, "a salamandry. Ocasaté. Obojživelníci mě hodně zajímají. Potýkají se taky se spoustou problémů, v neotropech třeba s chytridovou houbou, která je decimuje."

"Vidíš, to je zajímavý," řekla trochu posmutněle Scarlett, "akorát já toho o těchhle zvířatech moc nevím. Vlastně vůbec nic nevím o zvířatech. Můj táta je fotograf a malíř přírody, a když jsem byla malá, bral mě s sebou běžně do lesů nebo na kopce u Swindonu, kde dodneska žije. Naučil mě poznávat nějaký geomorfologický útvary a stromy, ale žádný zvířata. Myslím, že párkrát maloval nějaký veverky, ale jenom ve studiu, a podle něčí fotek. Máma pracuje jako květinářka, párkrát jsem u ní jako teenagerka brigádničila, a pamatuju si ještě nějaký rostliny... Lavandula angustifolia, a tak... Ale zvířata, ty byly vždycky tak nějak mimo můj záběr. A zájem."

"Hmm, to je ale pěkné, že jsi z rodiny, která měla nějaký vztah k přírodě. Já třeba z takové rodiny vůbec nejsem," rozpovídala se Delia, "vyrůstala jsem v městské džungli Dublinu. Vlastně jsem původně studovala humanitní studia se zaměřením na politickou teorii. Ale po dvou letech mě to fakt přestalo bavit, a šla jsem na UCD School of Biology and Environmental Science. Nejdřív mě táhlo životní prostředí jako takové, chvíli jsem se zajímala o znečištění oceánů, ale pak jsme byli jednou na exkurzi v Dublinské zoo, a já jsem tam dostala příležitost podržet si v ruce pralesničku. To jsou takové ty jedovaté žáby ze Střední a Jižní Ameriky. Měla jsem na rukou teda rukavice, jinak by to nebylo bezpečné... ale moc se mi to zvíře zalíbilo, a já si pak o žábách začala číst ve vědeckých časopisech, které škola odebírala. A než jsem se naděla, měla jsem vymyšlené téma na bakalářku. Dostala jsem grant... taky mě teda vedla dobrá profesorka, která už párkrát byla v Jižní Americe se studenty... a najednou mám jasnou kariéru, a je to všechno skvělé."

"Závidím," zakývala uznale hlavou Scarlett, "na tohle já nikdy neměla."

"Třídní limity, co? Táta s mámou moc nevydělávali?"

"To taky, jako já nikdy ani nechtěla jít na výšku. Ale spíš je to tím, že... prostě mám nějaký ADHD nebo co, a nešlo mi se učit. Fakt jsem prosírala celou základku a pak jsem prosrala ty GSCEs, a musela jsem v šestnácti do práce. Žádná světlá budoucnost, no."

"To mě mrzí," řekla na to Delia, "opravdu, Scarlett. Ve škole ti nikdo nepomáhal?"

"Ty jo, chodit do školy v thatcherovský Británii a být na holky bylo dost těžký, jako s antipatiema jsem se setkávala už kvůli tomu. Zmrdi mi furt vtloukali do hlavy, že nejsem nějak vybraná k tomu, abych měla to, co podle nich měl být dobrej život, a ani se nesnažili mi pomoct s učením. To ADHD mi pak bylo diagnostikovaný až mnohem pozdějc," odpověděla Scarlett.

Jejich rozhovor přerušil číšník, starší pán s jemným šedým knírkem a dozadu načesanými, ještě šedšími vlasy. "Co to bude, dámy?" zeptal se, odhaluje přitom svůj cockneyovský akcent.

"Pusser's Navy Rum, prosím. Ne moc velkou dávku, ať se vám nevybliju na práh, až budu odcházet," odpověděla Scarlett, a pak se trochu zastyděla, že k němu před Deliou promluvila tak nepatřičně. "Ehrrm, a colu. To bude všechno."

"Och, žádná večeře, dámy?"

"Nějaký dezertík by nebyl?" dotázala se Delia. "Přineste nám třeba dortík. Já to zaplatím."

Číšník se na obě příjemně usmál, a byl zase pryč.

Scarlett si šla krátce poté odskočit. Delia jen tak seděla u stolu, bradu měla podepřenou pravou rukou, a hleděla ven z okna restaurace. Nevšímala si však kolem jedoucích aut nebo pestrobarevných osob pohybujících se jedna za druhou po chodníku. Zasněně přemýšlela, a představovala si možnou budoucnost. Scarlett se jí líbila, a Deliino romantické srdíčko se chvělo pomyšleními na to, co by je třeba jednou mohlo potkat.

Vnitřní prostory podniku byly přeplněné k prasknutí. V pravém rohu jídelní haly, nad pokladnou, se nacházela televize, na jejíž obrazovce se nacházel rukama máchající skotský filmový kritik Johan Abernethy.

"... oproti mistrovskému dílu Burtonovu působí Schumacherův Batman neohrabaně, líně, odflákle, dětinsky. Gotham už není městem, které v člověku vzbuzuje pocit odporu, ale změtí neonových světýlek a idiosynkratických interiérů, působících jako z televizního filmu, byť třeba s vyšším rozpočtem. A nepřátelé Kilmerova nesympatického hrdiny? Kam se jen poděla brilantnost Nicholsonova Jokera a Penguina Dannyho DeVitta? Carreyho Riddler je ten nejvíc campy, nejvíc přehnaný zlosyn, kterého jsem kdy měl to neštěstí..."

"Vaše pití," řekl číšník, a položil na stůl tác se skleničkami a lahvemi objednaných nápojů, "dezert přinesu vzápětí. Bude vám vyhovovat čokoládový dort? Je zde také možnost dezertu jahodového, ostatně v jídelním listu..."

"Postačí," řekla s úsměvem Delia, vytržená ze snění. Číšník se opět široce usmál, a zmizel jako duch.

Scarlett se při umývání rukou pozorovala v zrcadle. Neustále se pro sebe potutelně usmívala, v myšlenkách přenesena k Delii. Pořád nedokázala uvěřit tomu, že s ní byla na rande. "Ty vole," řekla si pro sebe tiše, "člověku se fakt chce věřit na nějaký ty osudy a podobný kraviny."

Když se vrátila ke stolu, čekal na ni čokoládový dortík. 

"Dobrou chuť," řekla jí Delia, "máš pěknou sponu ve vlasech."

"Dík," odpověděla Scarlett, a zanořila do dortíku vidličku. "Hele, a co vlastně dělají tvoji rodiče?"

"Jsou podnikatelé."

"Podnikatelé a mají dceru marxistku?" zasmála se Delia.

"No, copak se to musí vylučovat?" uchechtla se Delia. "Ono je to komplikovanější. Zmiňovala jsi irské křesťany... pravda je, že jsem z křesťanské rodiny."

Scarlett se zarazila. Dalia ale hned zvedla ruce a ukázala dlaně, jako by se vzdávala.

"Nenech se zastrašit. Je to v podstatě sekulární křesťanská rodina z vyšší střední třídy. Do osmi mě rodiče brali do kostela, ale pak... no, zjistilo se, že ten farář tam nebyl úplně... v pohodě. Nevím, jestli mám zabíhat do detailů."

Scarlett pozvedla obočí. "Ehh, radši ne. Za dnešek jsem už slyšela dost hrůz."

"Prostě mě tam přestali brát, a začali být velice kritičtí vůči křesťanským církvím jako takovým, a z naší rodiny se stali křesťanští socialisté bez nějaké konkrétní příslušnosti k jakékoli náboženské organizaci. Já jsem se pak v šestnácti vyoutovala, rodiče to bez problémů pochopili, a táta a já jsme pak ještě začali gravitovat k marxismu a v podstatě jsme teda opustili naši náboženskou víru. Nemůžu říct, že bych ji měla nějak silnou, spíš jsem v tom byla vychovaná, a jakmile jsem řekla, že už bylo dost... Nějak se mi to všechno vytratilo z hlavy... já nikdy nepotřebovala vědět, co Ježíš řekl tam a tam, když vylezl z hrobu po zmrtvýchvstání a tak podobně."

"No, to máš štěstí, že jste z toho takhle vyklouzli. Moji rodiče jsou ateisti, ale brácha si našel nějakou polokřesťanskou víru, a stal se z něj totální bigot. I když teda můžu říct, že byl blbec už dřív, takhle akorát našel omluvy pro svou asociálnost."

"To mě mrzí, Scarlett. Nezní to, že ho máš ráda."

Scarlett s vervou zabodla vidličku do dortu. "Zabila bych ho, kdybych mohla, fakana. Týpeček šel do armády, aby mohl za Británii střílet jiný lidi. Je mi z něj na zvracení."

"Já sourozence nemám," řekla Delia, "vyrůstala jsem jako jedináček."

"No, zas štěstí. Ty máš samý štěstí, Delio. Můj brácha ke mně nebyl hodnej, smál se mi za špatný známky, za to, že mi nešla škola... nemá nic diagnostikovanýho. Když jsme byli teenageři, furt mi říkal, jak prý vyhrál evoluční loterii a já nevím co..."

"Ježiš, to je blbec. To je opravdu blbec," ozvala se naštvaně Delia, "takhle reálně nikdo nemůže uvažovat, ne?"

"Je to národovec. Když Thatcher končila jako premiérka, normálně brečel," rozchechtala se Scarlett, "fakt, nekecám. Na to, jaká jsme byli dělnická rodina, brácha vždycky zrazoval svý třídní kořeny, stejně jako ta piča s napuchlým hárem."

Delia kroutila hlavou. "Jste ještě v kontaktu?"

"Ne, seru na něj. V neděli jsem měla jet na tátovu oslavu ve Swindonu, ale nebylo mi dneska moc dobře... a když jsem zjistila, že tam bude brácha... tohle bylo od táty velký fuck you, že ho tam pozval."

"Nebylo ti dobře?" vyhrkla starostlivě Delia. "Co se stalo?"

"Nic... teď už jsem v pohodě. Fakt. Cítím se skvěle, Delio," odpověděla Scarlett. Tón jejího hlasu se změnil. Odhrnula si pramínek vlasů z čela, a usmála se na Deliu. "Teď se opravdu cítím skvěle."

Zvon bristolské katedrály odbil první hodinu ranní. Automobilová doprava již nebyla tolik hlučná, a některými ulicemi ve středu města neprojížděla dokonce žádná vozidla. Jednou takovou ulicí spolu obě mladé ženy kráčely, jedna vedle druhé, a povídaly si. Nedržely se za ruce, nebyly si velmi blízko, ale obě spolu držely krok, a nebály se občas zadívat jedna druhé hluboko do očí. 

"Kdy sis to uvědomila?" zeptala se Scarlett. "Že se ti líbí holky?"

"Věděla jsem to vždycky," odpověděla Delia, "vždycky to pro mě byly jenom holky. V osmi jsem měla crush na Margot Kidder v prvním Supermanovi. Po čase to opadlo, ale kruci, pořád si pamatuju, jak jsem na premiéře v kině s rodiči čekala na scény s ní."

"Fakt jo? Ta ženská fakt nebyla můj typ," řekla na to Scarlett, "nějak se mi nelíbila její povaha. V sedmdesátkách dělaly Američani ženské postavy ještě fakt blbě."

"A dneska ne?" uchechtla se Delia.

"Jako těžko říct. Já na filmy popravdě moc nekoukám. Nemám trpělivost na dvě hodiny nějakýho dráma, který je totálně nerealistický."

"A co ty, Scarlett? Kdy jsi poprvé zjistila, že..."

"Já jsem bisexuálka," odpověděla Scarlett, "a taky jsem samozřejmě věděla od mala, spíš mi přišlo divný, proč měli všichni furt takový ty divný kecy, jako že chlápek měl chodit s ženskou a naopak, ale já jsem si říkala... může a nemusí, ženská může chodit s ženskou, chlápek s chlápkem, i kombinace. Ale víc jsem teda asi jako... na holky, no."

"Chodila jsi s někým někdy?"

"S pár lidma. Většinou to byly ženský. Nedávno jsem měla přítele, ale choval se jak hajzl, teda po nějaký době... nejdřív se zdál v pohodě, ale pak se ukázal jako totální psychopat. Říkala jsem si, jestli se s ženskýma nedává dohromady proto, že je chce manipulovat. Jmenoval se Rod, studoval na tělocvikáře. Takovej blbeček, prostě... Nakonec jsme se rozhádali a doufám, že někde chcípnul, sám v zimě. Bydlel u mě, a já ho vykopla, debila. Neměl kam jít, než pod drn."

"Wow, máš na něj silný názor."

"Jop, kdybych ho někde potkala, jestli je teda ještě živej," chechtala se Scarlett, "rozkopu mu ksicht. Verbež."

"No, aspoň vidíš, že chodit s ženami je lepší," pokývala hlavou Delia.

"Jako jo, záleží samozřejmě na osobnosti. Moje první přítelkyně, Lucy, byla taky docela piča, byla to spolupracovnice v jedný fabrice, kam jsem šla po škole. Vodila jsem si jí domů, spaly jsme spolu, ale ty vole, normálně mi brala prachy z peněženky, když odcházela. Chvíli mi trvalo, než jsem si to uvědomila. Pak jsem s ní ukončila kontakt, a našla jsem si jinou týpku, ale s tou to taky moc dlouho nevydrželo. Navíc měla kluka, ale neřekla mu o mně, takže to pak bylo takový složitý, že ke mně i chodila potom, co byla s ním, a to se mi fakt nelíbilo... a jako nechci moc řešit detaily."

"Já měla jen jednu přítelkyni, popravdě," zavzpomínala Delia, oči pozvednuté k noční obloze, "v prváku, když jsem studovala humanitní vědy. Ciara, tak se jmenovala. Moc dlouho nám to nevydrželo, sotva půl roku, protože jí umřel táta, a ona se musela přestěhovat zpátky do Limericku. Její máma neměla dost peněz na to, aby jí mohla platit koleje v Dublinu. A upřímně, myslím si, že podobně jako mně, ani Ciaru nebavilo ten obor studovat. Nikdy už jsme se znovu neviděly, nevím, jak to s ní dopadlo a jakým směrem se vydala."

"Tohle jsou smutný příběhy, Delio. Člověk vždycky chce, aby mu ten vztah vydržel, ale je tolik věcí, co to ovlivní..." řekla se zamračeným výrazem Scarlett.

"Život," doplnila ji poteskleněle Delia.

"Hele, a jaký máš teď plány? Budeš dál v Bristolu? Je konec června, končí ti semestr, ne?"

"Bydlím tu trvale, ale na začátek července máme s rodinou plánovaný let na Island. Pak se zase vrátím do Bristolu."

"Ptám se jenom... víš, abych tě zase viděla," pousmála se Scarlett, a zastavila se.

Delia se k ní otočila. "Uvidíš mě," usmála se, "jestli teda... jestli se ti tohle líbilo."

"Líbilo," řekla Scarlett, a zase jí zazářila očička, "moc. Tak třeba znova v neděli?"

"V neděli se budu učit na pondělní zkoušku. Všechny jsem zvládla před výletem do Venezueli, ale teď mám ještě jednu. V úterý, to bych mohla," usmála se Delia.

"V úterý mám odpolední směnu, tak... budu moct v osm. A ne na tak dlouho, jak dneska," řekla Scarlett, "počkej, napíšu ti na papírek svoje číslo."

"Dobře. Budu se moc těšit, až tě znova uvidím."

"Taky."

Po návratu do svého prostorného bytu si Delia lehla na postel, oči upřené ke stropu, kousíček od lustru, který ložnici osvětloval, a dlouze na Scarlett vzpomínala. Vybavovala si její zářivá očka, její rošťácký úsměv, její vulgární mluvu, která jí přišla tak roztomilá. Začínala cítit touhu po té holce z obchodu s oblečením. Když ji tak dobře poznala, proč by se s ní neměla sblížit? Mohla by Scarlett být tím, po kom Delia spoustu let toužila, koho si přála najít? Celou noc jí ty myšlenky nedávaly spát.

Scarlett sebou doma pod lehkým vlivem alkoholu sekla o matraci postele, a vrazila tváří do vystlaného polštáře. Zamručela přitom. "Až v úterý? O m g, ty jo."

Nemusela se však trápit dlouho, protože na ni dopadal spánek. Přece jen bylo půl třetí. Scarlett zavřela oči, pomyslela ještě jednou na Deliu, a pak, stále v oblečení, které na sobě měla celý den, usnula.

Příliš se však nenaspala. V půl šesté ji vzbudil budík, který měla nařízený na ráno předešlého dne. Celá pocuchaná se po třech hodinách spánku vynořila z peřinové změti, násilně do budíku uhodila pěstí, a pak ho hodila přes celou místnost až ke vstupním dveřím bytu.

"Do hajzlu," rozčilila se, a pak ji příšerně rozbolela hlava. Začala se smát. "Ten rum ti pěkně dal, týpko."

Po celý zbytek dne Scarlett spala nebo znaveně ležela v posteli, stále ve stejném oblečení, a dokola se sebe ptala, zda to rande s Deliou bylo skutečné nebo ne. Teprve večer si vzpomněla na další dávku apriprazolu. Pro svou zapomětlivost na sebe byla naštvaná.

Delia strávila sobotu ponořena ve skriptech. Od deseti hodin ráno do první hodiny odpolední seděla v pyžamu a županu u svého pracovního stolu, před zataženými okny a s rozsvícenou lampičkou, a četla učebnici Advanced Molecular Biology for Biosciences Masters od doktora Guanga Theina. Přestože na Scarlett vzpomínala co pár minut, a nesnažila se nikterak potlačit nadšení z možnosti dalšího setkání s ní, snažila se maximálně soustředit na učení. Vypisovala si poznámky z posledních dvou kapitol knihy, kterým stále rozumněla jen zčásti. V jednu hodinu si udělala instantní polévku a snědla pár kusů chleba, pak se od tři čtvrtě na dvě do čtyř hodin zase učila. Chodila po ložnici, sedala si na postel, na židli i na stůl, oči stále upřené do sešitu a knihy. A pokud do nich nevhlížela, opakovala si v hlavě strukturu jednotlivých témat. Když došlo na nejhorší v pět hodin, a dalším záležitostem ze skript už nedokázala porozumět, lehla si na postel na břicho, a začala si kreslit jednotlivé shluky molekul a vše, co je mělo podle modelových příkladů ze skript ovlivňovat. Pilně studovala na pondělní zkoušku, a řekla si, že pokud jí projde, dá si za odměnu to druhé plánované setkání se Scarlett. Měla, proč tvrdě pracovat.

Ze zatuchlé hospody se vynořil tělnatý muž. Utíral si svůj hustý knír, nesoucí kapky hořkého piva, které po celý večer popíjel, a motal se po ulici, falešně si přitom pozpěvuje. Po chvíli začal být malátný, a musel se přemístit k nedaleké zídce, aby se udržel na nohou. Opřel o ní dlaně obou rukou, a jako honící pes po výkonu oddechoval, tak hlasitě, že se ulicí div nenesla ozvěna každého výdechu.

"Lynn si myslí, že ho příště nechám jít?" zamumlal si pro sebe. "Heh, heh... vůl! Zítra vsadím dvakrát tolik, zmrde. A vyhraju. Vyhraju! A kdyby ne, tak si na tebe počíhám... nebo na toho tvýho synáčka, toho zmrdíka, co leze do tý základky na jihu... vole, a udělám mu hrozný věci."

Otočil se k zídce zády, a pomalu po ní sjel na zem. Přitom si držel svůj břich, a zadržoval říhání. Nakonec se nahlas rozchechtal. "Jen si slav, Lynne! Jen si slav dnešní výhru. Budeš ty prachy nutně potřebovat... až tvůj synáček bude muset na plastiku. Anebo holt prostě nebude mít děti. Vono pracovat v tom řeznictví nebylo tak špatný, víš? Člověk se spoustě věcím naučil... Zmrde. Zmr-de. Dostaneš."

Pohupoval se v sedě, a pořád si povídal pro sebe. "Cože, Lynne? Že jsem to byl já, kdo ti děcko zmrzačil? Ale, tady pan soudce říká, že to tak nebylo... že jsi to byl ty, Lynne. Prý moc piješ. Vidíš, tady Chesterton to dokázal. Chesterton řek fízlům, že seš alkoholik a že se nedokážeš ovládat... no, nevysvětluje to snad, proč ta tvoje ženuška už s tebou nechce spát? Utekla, ne? Kdo chce volízávat každej den chlapa smrdícího vod chlastu? Chlapa, co jí řeže? A že tys na toho svýho hošíka sám šáh, kdyžs byl napitej..."

Náhle se před něj někdo postavil. Byl to muž poměrně nízkého vzrůstu, oblečen v tmavě modré bundě, s kloboukem na hlavě, zaraženým tak, že mu nebylo vidět do obličeje. Jak tak ale natahoval krkem, poznal muž s knírem, že si ho prohlížel. 

"Hej, blbečku! Na co čumíš? Pomoz mi na nohy, debile. Dělej!" zakřičel opilec.

Muž s kloboukem vytáhl z kapsy bundy pár papírů, a rychle po nich přejel očima. Poté je zase schoval, a vydal se směrem k hospodě. 

"Co je? Proč jdeš pryč? Debile! Neumíš člověku pomoct? Hajzle jeden!"

Na konci ulice se muž v klobouku setkal s velkým svaloušem v tílku. Mlčky se na sebe podívali, a pak se vytratili v temnotě bristolské noci.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.