Ašdari

Ašdari nebo též osel syrský (Equus hemionus hemippus) je vyhynulým poddruhem osla asijského, který se vyskytoval na území Turecka, Sýrie, Palestiny, Izraele, Iráku, Íránu, Jordánska a Saúdské Arábie. Poslední záznam existence tohoto poddruhu je z roku 1927, kdy byl jeho dost možná jediný pozůstalý divoký exemplář zastřelen na území pozdější Mokřadové rezervace Azraq (vyhlášené až o 50 let později) v Jordánsku. O něco později ve stejném roce (nebo v roce 1928, informace se liší v závislosti na zdroji) zahynul i poslední exemplář chovaný v zajetí, ve Vídeňské zoologické zahradě. Tato zvířata byla podle záznamů evropských cestovatelů ještě v 15. a 16. století na Blízkém východě dosti hojná. K vidění byla jejich velká stáda, pasoucí se na travnatých pláních či putující suchou krajinou. V 18. a 19. století však jejich počty začaly klesat, a to kvůli lovu. Ašdari je jedním z těch "větších" savců, jež byli neudržitelně loveni, a které z toho důvodu už nikdy živé nespatříme. Jednalo se vskutku o pozoruhodného koňovitého. Ze všech zástupců čeledi Equidae a podčeledi Equinae žijících v našem letopočtu byl ašdari zdaleka nejmenším. Tento trpasličí oslík měřil v kohoutku pouhý metr; přežívající poddruhy osla asijského jsou poněkud vyšší, a takový mongolský džigetaj (E. h. hemionus) má v kohoutku 126 až 130 centimetrů, zatímco jihoasijský khur (E. h. khur) je v nejvyšším bodu ramen vysoký 110 až 120 centimetrů. Platných je celkem pět až šest poddruhů osla asijského, z nichž čtyři stále přežívají; jsou to již zmíněný džigetaj, khur (oba jsou na Červeném seznamu Mezinárodního svazu ochrany přírody vedeni jako téměř ohrožení), dále středoasijský kulan (E. h. kulan), jenž je od roku 2016 považován za ohroženého, a nakonec ještě onager (E. h. onager), který je doma pouze v Íránu, a který je též ohrožený vyhubením. Ašdari patří do klastru dvou vyhynulých poddruhů, se subspecií E. h. hydruntius, i když ta je některými výzkumníky klasifikována jako samostatný druh. Jednalo se o divokého osla žijícího v Evropě, západní Asii a severní Africe; ve fosilním záznamu se objevuje před 600 000 roky, ve středním pleistocénu, a zcela vymizel asi 2500 let před začátkem našeho letopočtu. E. h. hydruntius se dokonce vyskytuje na jeskynních malbách z Francie, a byl s největší pravděpodobností loven neandrtálci i kromaňonci. Ašdari měl také dlouhou historii interakce s člověkem; jeho kosti byly nalezeny na 11 000 let starém archeologickém nalezišti Göbekli Kepe v Turecku.

Jedna z mála fotografií osla syrského, pořízená v roce 1915 ve Vídeňské zoo. Zdroj: Wikimedia Commons

Zobrazen byl ašdari také na assyrské rytině z Ninive, jež se datuje do 7. století před naším letopočtem. Tato rytina ilustruje lov oslů syrských dvěma muži, jež jednomu ze tří vyobrazených zvířat svázali krk s pomocí lan, zatímco další dva osli horlivě prchají pryč. Řecký filozof, historik a armádní velitel Xenofón zmiňuje ve svých spisech zhruba z roku 370 před naším letopočtem, že ašdari byl spolu s gazelami, pštrosy a dropy arabskými nejhojnějším zvířecím druhem, s nímž se setkal na území Sýrie. Čtenáři také vysvětluje, že tito osli byli nesmírně rychlí, a že nebylo možné je chytit bez předem promyšleného plánu. Chuť jejich masa přirovnal k chuti srnčí zvěřiny. Dále se o ašdarim zmiňovali zřejmě i autoři Starého zákona, jenž je posvátnou knihou pro tři abrahámovská náboženství. Za 1. světové války byl osud osla syrského uvržen ve velké nebezpečí. Přítomnost nemalého množství vojáků na Blízkém východě, vyzbrojených puškami, zřejmě vedla k významnému snížení počtů těchto drobných koňovitých, a méně než jediné desetiletí po skončení války pak druh zmizel úplně. Mimo lidí měli osli syrští nepřátele mezi velkými šelmami Blízkého východu; nacházeli se na jídelníčku dnes již ohroženého medvěda syrského, z oblasti zmizelého lva perského, levharta arabského (dnes kriticky ohroženého), vlka arabského (vedeného dnes jako ohrožený druh) a zcela vyhubeného tygra kaspického (ten zmizel v 70. letech minulého století). Středoasijští gepardi (dnes kriticky ohrožení) a šakalové obecní (pro změnu neohrožení vyhynutím) se mohli přiživovat na mláďatech oslů syrských. Je obrovskou škodou, že tento drobný lichokopytník, jehož barva srsti se měnila s ročními obdobími, a kterého nešlo zkrotit (což platí i o ostatních poddruzích osla asijského), vymizel. Vyhubení ašdariho je dalším důkazem toho, že neudržitelný lov není cestou.

Dva exempláře osla syrského v Londýnské zoologické zahradě v době kolem roku 1870. Fotografie Fredericka Yorka, zdroj: Recently Extinct Plants and Animals Database

Informace pro napsání tohoto článku byly čerpány z anglické Wikipedie, webu Recently Extinct Plants and Animals Database a z Animal Diversity Web Michiganské univerzity. Do rubriky o nedávno vyhubených živočiších budou i nadále přibývat články.