Tučňáci (Sphenisciformes) jsou řádem nelétavých ptáků, přizpůsobených k potápění ve vodě. Jejich křídla, zbavená schopnosti letu, se stala ploutvemi, pohánějícími je ve vodním prostředí při lovu ryb, krilu nebo hlavonožců. První zástupci tohoto řádu se ve fosilním záznamu objevují už v paleocénu před 62 miliony let, přičemž byly jejich zkameněliny objeveny na Antarktidě. Jako čeleď Spheniscidae popsal prve tučňáky francouzský biolog Charles Lucien Bonaparte roku 1831, status řádu s jedinou čeledí pro ně pak v roce 1891 zavedl anglický zoolog Richard Bowdler Sharpe. Dosud bylo popsáno celkem asi 48 rodů tučňáků, z nichž v současné době přežívá pouze 6. Již mnoho let však odborníci diskutují o celkovém počtu žijících druhů tučňáků, a málokdy se shodují. Často je uváděno, že na naší planetě v jednadvacátém století žije 17 nebo 18 druhů, sem tam se ale právem vynořují spekulace o 20 až 21 druzích. Uvážíme-li, že v našem letopočtu vlivem člověka vyhynuly dva tučňáčí druhy, pak bychom mohli počet holocénních zástupců řádu zvýšit na 23. Taxonomická klasifikace některých druhů je poměrně složitá; existují druhy, jež byly některými odborníky klasifikovány pouze jako poddruhy jiných specií, zatímco jiní experti s těmito údaji nesouhlasí. Dobrým příkladem toho je tučňák skalní, někdy považovaný za jediný druh se třemi poddruhy, jindy zase za souhrn tří odlišných druhů. Klasifikace žijících tučňáků však rozhodně není ani zdaleka tak složitá, jako klasifikace některých z nejstarších zástupců řádu, patřících do již vyhynulých podčeledí. My si pro úplnost uvedeme všechny recentní druhy, tedy i ty, jejichž status je v rámci specií a subspecií sporný.
Po celou dobu dlouhého vývoje řádu tučňáků platilo, že jeho jednotliví zástupci žili pouze na jižní polokouli. S recentními druhy to není příliš jiné. Navzdory obecnému spojení slova tučňák s mrazivými končinami jižního pólu však mnoho druhů žije mimo Antarktidu. Nejsevernější zástupce řádu se vyskytuje dokonce kousek jižně i severně od rovníku, na Galapágách.
České pojmenování: tučňák oslí,
vědecký název: Pygoscelis papua,
velikost: výška 51 až 90 centimetrů, hmotnost 4,5 až 8,5 kilogramu,
výskyt: Falklandy, Jižní Georgie a Jižní Sandwichovy ostrovy, Jižní Shetlandy, Heardův ostrov a McDonaldovy ostrovy, Macquarie a Kergueleny.
Třetí největší druh tučňáka; větší jsou jen zástupci rodu Aptenodytes, jmenovitě tučňák císařský a tučňák patagonský. Tučňák oslí je pak pochopitelně největším ze všech tří druhů rodu Pygoscelis. Původ anglického názvu "gentoo penguin" není úplně jasný, nicméně slovo "gentoo" bylo v minulosti používáno pro hinduisty, a zřejmě vychází ze slova "gentile" (latinsky "gentilis", znamenající "kmen"). Bílá skvrna na hlavě tučňáků mohla námořníkům připomínat turban, který nosili někteří obyvatelé indického kontinentu. "Gentoo penguin" však může být i variací názvu "Johnny penguin" (španělským ekvivalentem jména Johnny je Juanito, jehož anglická výslovnost se slovu "gentoo" trochu podobá). Český druhový název "oslí" odkazuje na hlas těchto tučňáků v období rozmnožování; vzdáleně připomíná hýkání osla. S vědeckým druhovým jménem papua je to také velice zajímavé; autor popisu, německý přírodovědec Johann Reinhold Forster, se z jakéhosi důvodu chybně domníval, že se tučňáci oslí vyskytovali na Nové Guineji. Přitom nejbližším místem Nové Guineji, jež tučňáci oslí obývají, je přes 6000 kilometrů vzdálený ostrov Macquarie v jihozápadním Pacifiku. Tučňák oslí je v současnosti klasifikován jako málo dotčený druh, ačkoliv se na některých ostrovech jeho počty v posledních desetiletích rapidně snížily. Například na Bird Island v Jižní Georgii mezi lety 1993 až 2018 klesl počet tučňáků oslích o dvě třetiny. Hlavní součástí jídelníčku tohoto druhu jsou korýši, zvláště pak kril; ryby tvoří jen 15 % jeho celkového jídelníčku. Protože kril obsahuje velké množství soli, vyvinuly se tučňákům oslím nad očima solné žlázy, jež pomáhají odstranit nadměrné množství sodíku; slaný roztok jim často stéká dolů po zobáku. Hnízda si tento druh staví z kamenů, případně z bahna a travin. Samice klade dvě vejce, z nichž každé váží okolo 130 gramů. Mláďata se líhnou po 34 až 36 dnech inkubace a zůstávají v hnízdě po dalších 30 dní, kdy o ně pečují oba rodiče. Subadultní opeření se u nich vyvíjí mezi 80. až 100. dnem života, po přepeření jsou již schopna vyrazit na otevřené moře.
České pojmenování: tučňák uzdičkový,
vědecký název: Pygoscelis antarcticus,
velikost: výška 68 až 76 centimetrů, hmotnost 3,2 až 5,3 kilogramu,
výskyt: Antarktida, Francouzská jižní a antarktická území (včetně Kerguelen), Ballenyho ostrovy, Jižní Shetlandy, Jižní Georgia a Jižní Sandwichovy ostrovy, Falklandy, Argentina, Chile, Bouvetův ostrov.
Tučňák uzdičkový byl stejně jako tučňák oslí popsán J. R. Forsterem v roce 1781. Jedná se o lovce ryb, krilu a dalších korýšů, stejně jako hlavonožců (sépií a krakatic). Při jejich lovu se může na každodenních výpravách zatoulat až 80 kilometrů od pobřeží. Je to výtečný plavec s voděodolným pernatým pokryvem, schopný plavat rychlostí až 32 kilometrů za hodinu. Vytváří si hnízda především z kamenů, klade do nich dvě vejce, jež se líhnou po asi 37 dnech inkubace, krmení a vychovávání mláďat pak oběma rodičům zabírá 20 až 30 dní, načež se 50 až 60 dní po vylíhnutí mláďata přepeří a osamostatní se. Tučňáky uzdičkovými byli také slavní tučňáčí samci Roy a Silo z Central Park Zoo v New Yorku, kteří společně vychovali samičku Tango; o vejce, ze kterého se díky jejich péči vylíhla, se původní nezkušení rodiče nedokázali postarat. Dojemný příběh oddaného stejnopohlavného páru a jejich adoptovaného potomka byl také vylíčen v dětské knížce And Tango Makes Three od amerického divadelního scénáristy Petera Parnella a spisovatele Justina Richardsona. IUCN klasifikuje tučňáka uzdičkového jako málo dotčený druh, přesto však jeho počty klesají, a to zvláště vlivem klimatické změny. Abundance krilu, který tvoří značnou část jeho jídelníčku, v některých částech jižního Atlantiku v posledních letech drasticky poklesla. V roce 2019 byla uspořádána vědecká expedice na Sloní ostrov, jenž je součástí Jižních Shetland, a zjistila, že tamní populace tučňáků uzdičkových se za posledních pět desetiletí snížila o neuvěřitelných 50 %. Lov ryb má na tento druh také značně negativní dopad. Přirozenými predátory tohoto druhu jsou jinak tuleni leopardí (Hydrurga leptonix) a lachtani antarktičtí (Arctocephalus gazella).
České pojmenování: tučňák kroužkový,
vědecký název: Pygoscelis adeliae,
velikost: výška 46 až 71 centimetrů, hmotnost 3,6 až 6 kilogramů,
výskyt: Antarktida a přilehlé ostrovy (Ostrov Petra I., Scottův ostrov, Haswellův ostrov, Jižní Shetlandy), Jižní Georgia a Jižní Sandwichovy ostrovy, Heardův ostrov a Macdonaldovy ostrovy, Falklandy, Nový Zéland, Austrálie, Argentina.
Údajně málo dotčený druh, v roce 2017 zastoupený 14 až 16 miliony ptáků, schopný plavat rychlostí 8 až 20 kilometrů za hodinu, s tělem pokrytým nesmírně hustým peřím. Na jeden čtvereční centimetr kůže připadá 12 per, dlouhých až 3,6 centimetru, přičemž peří tvoří dvě silné vrstvy - prachové peří a vrstva mastných, voděodolných per. Ze žlázy na kořeni ocasu si tučňák kroužkový nanáší zobákem na peří mastný sekret; za jediný den ho vyprodukuje a na peří nanese až 100 gramů. Má velice citlivý sluch, a je schopen rozlišovat tóny lišící se od sebe o pouhých 8 Hz. Nad očnicemi má umístěny speciální žlázy, jež vylučují nadbytek sodíku. Obdobně jako u tučňáka oslího tvoří 90 % jídelníčku tohoto druhu kril, zbytek pak ryby a hlavonožci. Při jediném ponoru může tučňák kroužkový dorazit až do hloubky 200 metrů. Hnízda jsou stavěna na konci října a na začátku listopadu, samice snáší dvě vejce, z nichž to druhé je větší, a zahřívá je při teplotě 32 až 35°C. K líhnutí potomků dochází více či méně ve stejnou dobu, ptáčata jsou nejprve slepá. Přepeřují se po 50 až 60 dnech, a se začátkem léta na jižní polokouli se již vydávají sama lovit na moře. Ve volné přírodě se tučňáci kroužkoví dožívají průměrně 16 let. Již výše zmíněné zařazení tohoto druhu mezi málo dotčené druhy zřejmě nebude platné velmi dlouho; jedna studie provedená v roce 2015 poukázala na znepokojující fakt, že za posledních 30 let klesla celosvětová populace tučňáků kroužkových minimálně o 27 %. Změna klimatu, neregulovaný rybolov, cestovní ruch v oblastech, kde se nacházejí hnízdní kolonie, to vše má na druh negativní vliv. Tučňák kroužkový je jediným druhem z rodu Pygoscelis, který nebyl popsán J. R. Forsterem. Popis tohoto druhu zhotovili pro změnu francouzští zoologové Jacques Bernard Hombron a Honoré Jacquinot roku 1841.
České pojmenování: tučňák snárský,
vědecký název: Eudyptes robustus,
velikost: výška 50 až 70 centimetrů, hmotnost 2,5 až 4 kilogramy,
výskyt: Ostrovy Snares, Jižní ostrov Nového Zélandu; Chathamské ostrovy, Stewartův ostrov, výjimečně Tasmánie.
Zranitelný druh, zastoupený asi 25 000 rozmnožujícími se páry. Živí se hlavně krilem, občas však zhltne i nějakou tu rybku či hlavonožce. Ačkoliv byl tento druh prve součástí rozsáhlé zoologické sbírky anglicko-novozélandského evolučního biologa Fredericka Huttona již v roce 1874, byl oficiálně popsán až v roce 1953 ornitologem a malakologem Walterem Oliverem. Tučňák snárský bývá často přirovnáván k tučňáku novozélandskému, též zástupci rodu Eudyptes, na rozdíl od něj má však viditelnou kožovitou "záplatu" na bázi zobáku. Hlava je pokryta černým peřím a ozdobena žlutými hřebínky, jež se táhnou nad okem od kořene zobáku po temeno (odtud anglický název "Snares crested penguin"). Hlavní populace těchto ptáků žije na North East Island, další relativně velké kolonie se pak vyskytují na ostrůvcích Western Chain a na Broughtonově ostrově (všechna tato území spadají mezi Ostrovy Snares). Největším nebezpečím je v současnosti pro tučňáky snárské nadměrný rybolov, značný podíl na snižování jejich populace má však pravděpodobně i změna klimatu a s ní související oteplování mořské vody. Znečištění moří je dalším důvodem, proč přicházejí o zdroje potravy. Zástupci tohoto druhu se začínají rozmnožovat v pěti až devíti letech života. Žijí v průměru 11 let.
České pojmenování: tučňák novozélandský,
vědecký název: Eudyptes pachyrhynus,
velikost: výška asi 60 centimetrů, hmotnost 2 až 5,95 kilogramu,
výskyt: Jižní ostrov Nového Zélandu, Stewartův ostrov, Open Bay Islands.
V minulosti měl mnohem rozsáhlejší areál rozšíření, pravděpodobně hnízdil i na Severním ostrově, ale z většiny své bývalé domoviny byl vytlačen původními lidskými obyvateli Nového Zélandu. Dnes přežívá jen v oblasti Fiordlandu na jihozápadě Jižního ostrova. Je to zranitelný druh, ohrožovaný introdukovanými predátory, jakými jsou psi, kočky a krysy, plenící tučňáčí hnízda. Hlavním člověkem vypuštěným nepřítelem tučňáka novozélandského je však lasice hranostaj. 85 % jídelníčku tohoto druhu tvoří hlavonožci, 13 % korýši a jen 2 % ryby. Před začátkem rozmnožování váží samci i samice přibližně o dva kilogramy více, než v době jejího skončení. Samice klade v období hnízdění dvě vajíčka, přičemž druhé vejce je větší než první, mládě se z něj však líhne dříve. Potomci z prvních vajec mají větší mortalitu. Během dobrých let jsou obě mláďata vychována jen 12 % rodičů. Inkubace vajec zabírá 31 až 36 dnů, mláďata jsou rodiči krmena asi 75 dní, než hnízdo nadobro opouštějí. Popis tohoto druhu zhotovil anglický přírodovědec George Robert Gray v roce 1845.
Čtvrtá a zároveň poslední část projektu Tučňáci: Ptáci, kteří chtěli být rybami vyjde příští středu, 9. prosince 2020!
Žádné komentáře:
Okomentovat