Národní park Qausuittuq se rozléhá na severozápadě Bathurstova ostrova v Kanadském arktickém souostroví na území největšího a nejsevernějšího teritoria Kanady, Nunavutu. Tvoří ho více než 11 000 kilometrů čtverečních tundry a pobřežních oblastí, přičemž zabírá i menší ostrovy Alexander Island, Massey Island, Île Vanier a Helena Island. Slovo Qausuittuq znamená v inuktitutštině "místo, kde slunce nevychází". Vzhledem k jeho poloze je zřejmé, že během zimních měsíců je zbaveno jakéhokoliv slunečného paprsku, a do února, kdy slunce zase po dlouhé době vysvitne, mu vládne polární noc. Jedná se o 45. národní park na kanadském území, a dodnes také nejmladší - byl založen teprve 1. září 2015. Výzkum oblasti však začal již v 60. letech 20. století, v 90. letech se pak zkoumalo její minerální bohatství, a v roce 1996 vláda projevila snahu zachovat celé území jako národní park. S příchodem roku 2009 začala společnost Parks Canada jednat s místní inuitskou komunitou o jeho založení, a 24. července 2015 nakonec federální vláda návrh schválila. Původně plánovaný název "Tuktusiuqvialuk National Park" byl nakonec zamítnut v malém referendu, ve kterém hlasovali místní obyvatelé, a místo něj byl zvolen název Qausuittuq National Park.
Veřejnosti byl tento národní park otevřen v roce 2016. Má reprezentovat divočinu západní části Kanadského arktického souostroví ve své nedotčenosti, a je domovem velkého množství klasických zástupců savčí arktické fauny. Geologický základ Qausuittuqu je sedimentárního původu; tvoří jej horniny jako je dolomit, vápenec či pískovec. Klima je zde chladné a suché, nejedná se tedy zrovna o to nejpříznivější místo na naší planetě. V lednu, kdy je nejchladněji, se průměrné teploty pohybují okolo -35°C, naopak nejteplejším měsícem je červenec, a ani tehdy se průměrná teplota nevyšplhá nad 5°C. Roční srážky dosahují hodnoty pod 130 milimetrů. V minulosti byl severozápad Bathurstova ostrova trvale zaledněn, o čemž svědčí morény (akumulace balvanů, jílu a dalšího materiálu) a eskery (úzké hřbety tvořené štěrkem a pískem). Většina plochy národního parku Qausuittuq je jinak mimo pobřeží tvořena zvlněnými kopci, jež jsou porostlé nevysokými rostlinami.
Vegetace je však pochopitelně na tomto území po málu; park má přirozeně nízkou diverzitu cévnatých rostlin. Mezi nejrozšířenější rostlinné obyvatele Qausuittuqu patří lomikámen vstřícnolistý (Saxifraga oppositifolia), v arktických oblastech poměrně hojně rozšířená rostlina z řádu lomikamenotvarých (Saxifragales). Tato kvetoucí rostlina dosahuje výšky asi 5 centimetrů, přičemž květ samotný má průměr asi 1,3 centimetru. Lomikámen vstřícnolistý je nesmírně houževnatou rostlinou, a mimo Arktidu je rozšířen i v horských oblatech Evropy (Alpy) a Severní Ameriky (Skalnaté hory). Zároveň je teritoriální květinou Nunavutu, neboť v životech místních hraje hned několik rolí. Inuité podle období květení lomikamenů určují, kdy se začnou rodit sobí mláďata; znamenají tedy začátek jara, a konec nejtvrdšího a nejtemnějšího ročního období. Lomikameny mají sladkou chuť. Inuité je už po tisíciletí používají k výrobě čaje či jako přírodní lék na žaludeční potíže. I pití výtažků z lomikamenů má však svá omezení; přílišná konzumace může naopak zdravotní problémy způsobit! Možná i proto Inuité vyrábějí z lomikamenů čaj až poté, co rostliny uhynuly.
Také vrba bylinná (Salix herbacea), jedna z nejznámějších rostlin severoatlantických a arktických oblastí, je v Qausuittuqu k nalezení. Je to nejmenší dřevina na světě, dosahuje výšky jen 1 až 6 centimetrů, přičemž její opadavé lístky měří 0,3 až 2 centimetry na délku. Kvete většinou krátce po vyrašení listů. V tundře se jí daří dobře, vyskytuje se však i v mírném pásu, zvláště ve vysokých polohách (vzácně se koneckonců vyskytuje i v České republice). Dalšími rostlinnými obyvateli tohoto národního parku jsou různé druhy mechů a travin. Dále se zde daří i lišejníkům, jež jsou oblíbenou potravou jistého ohroženého poddruhu soba.
Tím je sob Pearyův (Rangifer tarandus pearyi), pojmenovaný na počest slavného amerického výzkumníka Roberta Pearyho, dobyvatele Severního pólu. Stáda těchto kopytníků při své sezónní migraci ujdou až 150 kilometrů, přičemž se v létě zdržují v tundře a v říčních údolích, kdežto v zimě se drží spíše u pobřeží nebo ve skalnatých oblastech. Hlavní potravou soba Pearyova jsou lišejníky, houby a rostliny z čeledi šáchorovitých. V létě se však sobi živí hlavně lomikameny vstřícnolistými, kvůli čemuž jsou pak jejich čenichy fialové! Zatímco v roce 1961 žilo na ostrovech Kanadského arktického souostroví asi 40 000 zástupců tohoto poddruhu, v roce 2009 jich už zbývalo jen asi 700. Sob Pearyův je na Červeném seznamu IUCN klasifikován jako ohrožený. Největším nebezpečím je pro něj změna klimatu. Globální oteplování má přímý vliv na rostliny, které sobi požírají, a zvláště pak na vzhled území, kde rostou; když je sněhová pokrývka z důvodu měnící se teploty pokryta vrstvou ledu, nemají sobi, jak se k rostlinám pod ní dostat. Ze všech šesti poddruhů soba polárního je sob Pearyův nejseverněji se vyskytujícím.
Chráněná území v arktické Kanadě by však nebyla tím, čím jsou, nebýt také pižmoňů (Ovibos moschatus). Tito velcí prehistoričtí savci jsou stále klasifikováni jako málo dotčení, a v Qausuittuqu se jim daří poměrně dobře. Největším nebezpečím jsou pro ně vlci arktičtí (Canis lupus arctos), kteří loví především jejich mláďata. Vlk arktický překonává velké vzdálenosti pouze v zimním období, za polární noci. Podle studie provedené v roce 2011, jejíž výsledky byly publikovány v žurnále PLOS ONE, se vlci arktičtí pohybují volně v terénu i při teplotě -53°C, a je dosti pravděpodobné, že po většinu času jsou při této teplotě na lovu. Jinak požírají i zajíce polární (Lepus arcticus).
Dalším obyvatelem Qausuittuqu z řad psovitých šelem je liška polární (Vulpes lagopus), 46 až 68 centimetrů dlouhá šelmička, jejíž srst se během roku mění ze sněhobílé (v zimě) na hnědou (v létě). Vody v okolí národního parku jsou útočištěm mrožů, běluh a narvalů. V pobřežních oblastech přivádějí na svět mláďata tuleni kroužkovaní (Pusa hispida) a tuleni vousatí (Erignathus barbatus). Ty pak loví král Arktidy, medvěd lední (Usus maritimus), jediný "mořský" medvěd, který kdy na naší planetě žil. Tyto dva druhy ploutvonožců ostatně tvoří značnou část jeho jídelníčku v jakékoliv části Arktidy, kde se vyskytuje. Není jisté, kolik medvědů přesně v Qausuittuqu žije, záleží tedy na budoucích studiích, aby určily, zda i v těchto místech počty ledních medvědů poklesly či zda jsou tu na tom relativně dobře. Změna klimatu je však samozřejmě největším nebezpečím pro tohoto úctyhodného predátora, kterému domov taje doslova pod tlapami.
Dalším mořským savcem, který proplouvá vodami Severního ledového oceánu, a který byl při pobřeží Bathurstova ostrova již mnohokrát pozorován, je velryba grónská (Balaena mysticetus). Tato přibližně čtyřmetrová obyvatelka arktických vod bývala v minulosti hojně lovena, dnes však její počty neklesají, a jedinými lidmi, kteří ji loví, jsou v arktické Kanadě Inuité. Ti ročně zabíjejí jen velmi malé množství velryb. Populace velryby grónské se tedy od skončení komerčního lovu celkem hezky zotavila. Velryba grónská je možná nejdéle žijícím savcem; může se klidně může dožít více než 200 let. Její maximální životnost je dle zjištění publikovaných australskou vědeckou společností CSIRO v dubnu 2020 zřejmě 268 let.
Inuité jsou jediní, komu je povoleno na území Národního parku Qausuittuq lovit zvěř, od pižmoňů a sobů až po velryby grónské proplouvající okolními vodami. Výjimečně mohou lovit i místní ptactvo, které zastupují třeba husy sněžní a kajky královské. Dalšími ptáky Qausuittuqu jsou chaluhy či sovice sněžní.
Qausuittuq je čtvrtým národním parkem, který byl vytvořen v regionu Qikiqtaaluk; dalšími jsou národní parky Auyuittuq (založen v roce 1972), Quttinirpaaq (1988) a Sirmilik (2001). Svou existencí nás ujišťují, že tato nádherná část arktické Kanady bude i v budoucnu zachována.
Žádné komentáře:
Okomentovat