čtvrtek 16. září 2021

Cryptid Hunters: The Warrior Trio (8/10)

Roger, Fahad a Haruko se pokusili vplížit do tábora pytláků pracujících pro Čtyři hlavy v thajském Národním parku Erawan. Hned z několika důvodů však byli odhaleni dříve, než stačili Gerarda Baffiera a jeho muže přepadnout. Tatz byl umístěn do klece hned vedle naree pona, vyhublého primáta, o jehož druh se lidé ze Čtyř hlav, operující v této části světa, zajímají. Roger a Fahad byli připoutáni ke stromu, a Haruko byla jakožto zrádkyně zločinecké organizace surově zmlácena. Baffier by nejspíš své lidi nechal, aby ji pomalu zabili, kdyby náhle nepřišla bouřka. Zločinci byli nuceni svůj tábor vyklidit a ponechat dva bývalé Lovce kryptidů, jejich japonskou spolupracovnici a dvě odchycená zvířata svému osudu uprostřed pralesa za zuřící bouře, kde je o život mohly připravit padající větve. Kvůli špatnému počasí se však Baffierovi nedostalo včas odletět helikoptérou, a té se následně Roger, Fahad a Haruko zmocnili. Fahad se rozhodl přenést své kolegy do bezpečí, ale jím řízený vrtulník se ve změti blesků udržel ve vzduchu jen asi půl hodiny. Brzy má spadnout. Mezitím se v indickém Krishnagaru sešla Nanami Hachisuka s Brunem Ortizem, který zastupuje svého bosse, svázaného nenávistí k Lovcům kryptidů. Zasvěcení dostali další čtyři miliony dolarů, aby odvedli svou práci. Nanami se pak vydala do vesnice Chapra a setkala se s dalším vůdcem Čtyř hlav, Faldbakkenem. Ujistila jej, že Čtyři hlavy dosáhnou toho, po čem prahnou. Akihiko leží v kikonaiské nemocnici po těžkém poranění páteře, a je v kontaktu s Evanem Sellersem. Ten mu sdělil, že bojová trojka byla poslána do velkého nebezpečí jen kvůli Pierrově touze po studiu kryptidů odchycených Čtyřmi hlavami nebo těmi, kdo jim pomáhají. A jak se ukázalo, zřejmě je to pravda. Pierre totiž Fahadovi a Rogerovi zatajil, do jakého nebezpečí se vlastně mohli v Thajsku dostat. 

CRYPTID HUNTERS: THE WARRIOR TRIO, ČÁST OSMÁ:
Helikoptéra se začala točit. Fahad narazil ramenem o její stěnu. Teprve teď si uvědomil, že se k sedadlu ani nepřipoutal. Od řízení byl vzdálen asi metr a půl, natahoval k sedadlu ruku, ale nemohl na něj dosáhnout. Roger se skutálel k jeho nohám, a jedné z nich se chytil. "Kde jsou tu padáky?!" zařval na něj. "Co já vím?!" reagoval na to Fahad. "Kámo, tohle byl fakt špatnej nápad! Měli jsme zůstat tam dole!" zakřičel Roger, popadl Fahadovu ruku a vztyčil se. "Něco je tady!" ozvala se zezadu Haruko. Zpod svého batohu vytáhla pytlík s vyhazovacím padákem. "Nebylo by jich tam víc?!" vykřikl Roger, a pak s Fahadem vyhlédl z předního okénka. Vrtulník se vážně rychle řítil k zemi. Nato dostali oba ránu do hlavy. "Hej!" vykřikl naštvaně Roger. "Máte dávat pozor! Já letím!" zařvala Haruko, zvedla pískajícího naree pona, nasadila si na záda batoh, na břicho pytlík s padákem, otevřela dveře vrtulníku a jako by nic vyskočila. "Proč mám takový pocit, že je víc profesionální, než my?" zeptal se Fahad Rogera. Bývalý kanadský agent pohlédl na vyděšeného, klepajícího se Tatze a na omráčeného Baffiera, jehož tělo sebou bezvládně házelo u stropu. Působil, jako by měl epileptický šok. "Já si beru Tatze," zašeptal Roger, zvedl svého mazlíka a také z vrtulníku vyskočil. Fahad zavrčel, skoro jako Akihiko, a polekal se, jak moc si ve vzteku připadal jako on. Také na sebe hodil svůj batoh, na břicho si připevnil pytlík s padákem, stáhl k sobě zrzavého Francouze, a jako poslední helikoptéru opustil. Když padala do rozsáhlého pralesního porostu, objevil se na obloze další blesk, tentokrát největší. Proťal oblohu, helikoptéru zasáhl, a ona pak prudce dopadla na zem, a rozletěla se na kusy. Explozivní rána přehlušila i neustálé hřmění na obloze. Fahad držel při výskoku Baffiera pouze za ruku, a když svou levicí zatáhl za šňůry pytlíku, načež z něj padák vyskočil, darebákovo zápěstí mu náhle z prstů vyklouzlo. Musel se zasmát, když ho viděl, jak komicky padal k zemi. "Rogere, Haruko! Chyťte ho, nebo z něj bude placka!" varoval své kolegy. Ať už se to stalo jakkoliv, Rogerovi se podařilo padajícího Baffiera, stále nevnímajícího své okolí, zachytit. Sice sebou při tom ve vzduchu pořádně hodil, už dávno měl ale padák otevřený, a tak ani jemu, ani Tatzovi nehrozilo žádné nebezpečí. Všichni bezpečně přistáli na travnaté pláni, na severu lemované pralesními velikány, na jihu od polí oddělených tichou asfaltovou silnicí. Haruko hned odhodila svůj padák a gestem naznačila svým kolegům, aby šli dál. "Nechceš se trošku vydýchat?" navrhl Roger, povalil Baffiera do trávy a utřel si pot z čela. "Souhlas," ozval se Fahad, dopadaje do mokré trávy. "Když půjdeme dál na jih, dorazíme do buddhistického chrámu Wat Thapsila," řekla Haruko, "a myslím, že čím dřív tam budeme, tím líp. V tomhle lijáku se mi venku být nechce." Roger pohlédl na Fahada. "Navštívíme mnichy?" zeptal se ho s úsměvem. "Už zase? V Japonsku ti to nestačilo?" reagoval na to Fahad. Roger se hurónsky zasmál. "Já bych spíš řek, že to nemuselo stačit tobě. Byl jsi to ty, kdo řekl, že se ti líbí, jak jsou vždycky poodhalení? Že to až člověka svádí polechtat je na břišácích?" pozlobil Roger svého kolegu ze Spojených arabských emirátů. "To řek Akihiko, Rogere," naštval se Fahad, "ne já. Chlapa s pořádnýma břišákama už mám, tak proč bych něco takového říkal?" Roger ho přátelsky poplácal po rameni, a zvedl ze země zrzavého Francouze, který se pomalu probíral. "Où diable suis-je?" zamumlal Baffier a protřel si oči. Plně začal všechno chápat, až když s ním Roger a Fahad dorazili na silnici a dohnali Haruko. "Tak co budeme dělat teď?" zeptal se své japonské spolupracovnice Fahad. "Vy se ptáte mě? Já to tu přece nevedu," řekla na to Haruko. "Nevede to tu nikdo," poznamenal Fahad, "a to je nejspíš dobře." "Haruko, tam v tom táboře... měli jsme si dávat větší pozor. Měli jsme to líp naplánovat. To, co ti tam udělali, se prostě nemělo..." rozpovídal se Roger. "Drž hubu," přerušila ho Haruko, "říkala jsem, že to do dne rozchodím. Kyčel už mi nepraská tak moc, jako před deseti minutama, takže budu asi v pohodě." "Dommage qu'ils ne soient pas allés plus loin," zašeptal Baffier a drze se zasmál. Haruko se zastavila, odfrkla, otočila se k němu a kopla ho do obličeje. Baffier se svalil k zemi, obličej v krvi. Jeho křik se rozezněl široko daleko. "Ty prostě nikdy nemáš dost, co?" řekla mu, a stoupla mu jednou nohou na krk. Opět chroptěl. "Jen mu dej," pousmál se Roger, "teď, když už nejsme v té šíleně sebou házející bedně, ho klidně můžeš stáhnout z kůže." "Jste blbci," zašeptal Baffier, "proč mě s sebou táhnete? Je to na nic. Já vám nic neřeknu." "Dáme ti ještě šanci se rozpovídat, ale někde, kde bude trošku lepší počasí," řekl Fahad. "Cože, Mohamede? Nechtěl by sis nainstalovat do krku Google překladač?" vyhrkl drze Baffier. Haruko ho znovu kopla do obličeje. To, jak zapraskala jeho nosní kost, bylo skutečně nechutné. Baffier si lehl na záda, rukama jezdil po svém obličeji a úpěl. "Jaký je to pocit, když tě někdo takhle mlátí?" sykla Haruko. Jeho úpění a bolestné syčení jí jako odpověď nestačily. Kopla ho do pravého ucha. Zase sebou trhnul a celý se schoulil. "Tak mluv!" zařvala Haruko, a pak jej udeřila do zad. Zvedla ho ze země za límec, vjela mu prsty do oka, a Baffier vykřikl ještě hlasitěji. "Haruko, to už asi stačí," řekl Roger, a jemně se dotkl její ruky. Fahad na něj pohlédl. "Je jako Akihiko," usmál se, "nějak jsem si říkal, co mi na téhle výpravě do Thajska chybělo. Tohle! Jen do toho, Haruko." Japonská bojovnice práskla s Baffierovou hlavou o asfalt. Zrzavý Francouz se rozbrečel. I tohle už na něj bylo moc. "Pamatuj si, Gerarde," řekla mu Haruko, když asi popáté vrážela do asfaltu jeho čelo, "nikdy nikoho netrap. Ten člověk se pak totiž vrátí, a dá ti mnohem víc, než jsi mu dal ty. Za jedno kopnutí do ramena ti ráda dám deset ran do ksichtu." V táboře ji mlátily desítky Baffierových mužů. Tady ho mlátila ona sama, a za chvíli byl na tom stokrát hůř, než ona. Chtěl-li si zachovat svůj nedávný hezký vzhled, pak musel jít brzy na plastickou operaci. Opět omdlel, a nemohl protestovat proti tomu, aby jej trojice bojovníků odtáhla do buddhistického chrámu. Tamním mnichům zalhali, že měli na silnici autonehodu, když za bouřky mířili do národního parku. Na zbytek noci jim bylo poskytnuto ubytování. Když se ráno Baffier probudil, ležel pod lehkou pokrývkou na studené podlaze chrámu a jeho obličej byl obsypaný ledovými kostkami. Mniši mu také zafáčovali čelo. Probudily ho první ranní paprsky, jež mocně udeřily do jeho napuchlých, fialových očí. V prostorné místnosti před ním seděla Haruko a výsměšně mu do nich pohlížela. "Teď budeš mluvit," řekla mu, "nebo ti strhnu ten obvaz z hlavy a nechám naree pona, aby ti do ran nazvracel. Buď infekce a smrt, nebo vybalíš všechno, co víš." "Co chceš ode mně vědět? Ty už přece víš všechno," zachroptěl Baffier. "Co konkrétně mají Čtyři hlavy v plánu?" zeptala se ho Haruko. Baffier mlčel. Byl v úzkých. "Proč pro mě ještě nepřišli?" vyhrkl náhle. "Možná proto, že jsi nesplnil svůj úkol?" "Kde je krev naree pona?!" vykřikl zděšeně. Haruko vytáhla injekční stříkačku s krví zvířete z kapsy svého kabátu. "Neboj, mám ji tady. U mě je v bezpečí," řekla tiše a přistoupila k němu blíž, "jaký je konkrétní důvod pro to, že jsi tomu zvířeti odebral krev? A proč jsi ji odebral taky Tatzelwurmovi?" "Já..." vyhrkl Baffier, a hned se zarazil. V očích měl najednou takový strach! Haruko už to čekání unavovalo. Zase ho surově kopla do obličeje. Jeho řev musel probudit všechny mnichy v chrámu. "Stejně už jsi mrtvý, Baffiere," zasyčela mu do obličeje, "buď mě necháš, abych tě dala do vězení, nebo si tě Čtyři hlavy samy najdou. A víš, co se ti pak stane, teda pokud před nimi, jako kdysi já, neutečeš." "Ekosystém," odpověděl zděšeně Baffier. Haruko poklepala nehtem na injekční stříkačku s krví dosud nepopsaného primáta. "Oui!" vykřikl Baffier. Asi padesát metrů jižně od chrámu stáli v tu chvíli Roger a Fahad, a sledovali velké tropické slunko, jak se pomalu, ale jistě zvedalo od horizontu. "Jak jsi spal?" zeptal se Fahad svého kolegy, hladícího svého kočkočerva, válejícího se v ranní rose, po zádech. "Ne moc dobře," odpověděl Roger, "první dvě hodiny ušly, v mojem těle byl ještě adrenalin. Ale jakmile jsem se uvolnil, vrátil jsem se k vraždění. Tolik krve, nářku, usekaných končetin..." "Mě zase v noci navštívil Costa," řekl Fahad, "říkal mi, že jsem slepý konec Ghazalliho rodiny." Zavřel oči a potřepal hlavou. "Tohle mi řekl můj otec den předtím, než jsem utekl ze své rodné vesnice," dodal. "Neposlouchej ho," odpověděl na to Roger a vstal, nechaje Tatze ležet v trávě, "máš svou vlastní rodinu. Máš stabilní život, mimo tohle. To je něco, co třeba já nemám. Kašli na blbce, co ti kdy v životě řekli něco tak hloupýho, jako ten vrah v tvých snech." "Rogere, v poslední době se vážně cítím děsně... Když jsme byli tam nahoře, v té helikoptéře... i když jsme padali, cítil jsem se líp." "Přesně tak je to i se mnou, Fahade. Jakmile jsi tam, v akci, a něco děláš, na všechny ty trable zapomeneš. Jenže jakmile se vrátíš do reality, jakmile se pokusíš uklidnit, tak se ti vrací ty největší hrůzy, co jsi kdy zažil. Mám to úplně stejně." "Zmínil jsi mou rodinu," povzdychl si Fahad, "strašně rád bych ji zas viděl. Harveyho, Nicholle, Marilyn. Mám být s nimi, a ne tady. Mám pocit, jako bych se vrátil do svého starého života. Do života, který byl komplikovaný. Už mě nebaví poslouchat něčí rozkazy." Nahlas vydechl. "Myslel jsem, že jsem šťastný. Jenže teď se mi chce každý den brečet. Po Brazílii jako bych se rozpadl. Tebe pořád děsí minulý podzim, mě... děsí všechno. Všechno se promítá do Costy, a ten mi nedává spát," dodal. Roger pokýval hlavou. Nějak už nevěděl, co na to říct. Ale byl rád, že s ním o tom Fahad znovu hovořil. Opravdu se dokázali vzájemně podepřít. Pak sebou náhle Roger trhnul. "Co je? Objevila se mi na čele nějaká modrá skvrna? Ze smutku?!" zasmál se Fahad. "Akihiko, kámo," zašeptal Roger, "ty tři nezvednuté hovory! Úplně jsem mu zapomněl po pádu vrtulníku zavolat." "Jo," řekl na to Fahad, "měl bys mu brnknout." "Fahade, dokončíme to. A pak... já nevím, pak toho úplně necháme. Tahle celá mise nám do značné míry otevřela oči, konečně jsme začali nahlas mluvit o tom, co nás trápí. A to je dobře. Ale tenhle život už nám nepatří. Zavolám mu, zeptám se ho, co víc ví o našich nepřátelích a o nebezpečí, ve kterém jsme... a jestli tohle dotáhneme do konce, a přežijeme to... dáme si konečně pohov."


Akihiko rozmrzele zafuněl. Další den v nemocnici, který měl celý proležet s nohama a rukama zavěšenýma za postroje u postele. Zdravotní sestru, jež ho přišla navštívit, ani nepozdravil. S vyceněnými zuby si od ní ve své krkolomné pozici nechal odebrat moč, a pak dobrých dvacet minut němě hleděl na zapnutou televizi. Na TV Asahi zrovna dávali za sebou všech devět epizod japonského televizního dramatu Hana Yori Dango. "Darekaga koko ni kuru!" zařval Akihiko. Nikdo však již do místnosti nevkročil. "Darekaga kono tawagoto o ofu ni shimasu!" zakřičel ještě mocnějším hlasem. Sledovat romantický seriál o jakési studentce ho opravdu nebavilo. "Kdybych měl po ruce šuriken, tak tu televizi rozsekám na padrť," zasyčel pro sebe Akihiko. Pak promluvil na svůj mobilní telefon, umístěný na nočním stolku vedle lůžka. "Nějaké informace o Rogerovi a Fahadovi?" zeptal se přístroje. Na stropě místnosti se objevil hologram, projektovaný z mobilu, ale nebylo na něm nic zajímavého. Od té doby, co spolu krátce předešlé odpoledne mluvili, mu už Roger vůbec nezavolal. "Pierre, ty jeden kreténe," zašeptal Akihiko, "tys je fakt poslal na smrt... Za to ti zlomím krk, to slibuju." Do místnosti náhle vstoupila další zdravotní sestra. Akihiko ji okamžitě poznal. Opět to byla ta Číňanka. Táhla do pokoje velkou krabici. Jakmile zavřela dveře, mlčky ji rozbalila. "Naze kore o koko ni motte kuru nodesu ka?" zeptal se Akihiko. "Dárek od pana Sellerse," odpověděla s příjemným úsměvem. Akihiko vykulil oči. No jistě, ten záhadný Angličan mu přece slíbil, že mu poskytne další technologie, pomocí nichž by mohl Akihiko chránit své přátele. Nevěděl, zda jsou ještě naživu, ale na to teď nemyslel. Obsah balíku v něm totiž probudil zvědavost. Sestra z něj vybalila robotický přístroj, zdánlivě připomínající jen jakousi krychli s páčkami. Pak přišla ke dveřím, přesvědčila se, že u Akihikova pokoje zrovna nikdo nestál, a zamkla dveře. Nato vypnula televizi. "Konečně! Díky všem bohům v tomhle zadělaným vesmíru," zasyčel Akihiko. Sestra uvolnila postroje, vázající Akihikovy končetiny ke sloupkům, a umístila robotický přístroj k jeho lůžku. Zmáčkla na něm několik tlačítek, a z krychle se rázem poskládala jakási obdoba vozíku, ač bez kol. "Pomůžu vám sednout si na něj," řekla sestra, "je to hover chair. Nemá kola, vznáší se nad zemí. Dnes jste z nemocnice propuštěn." Akihiko se zasmál. "Už mi to tu fakt lezlo na nervy," poznamenal svým hadím hlasem, a nechal se sestrou přemístit do hover chair. "Ty jo, na zádech to fakt hřeje," sdělil svůj první dojem. "Udrží to vaši páteř v takové pozici, aby se co nejdřív zahojila," řekla na to sestra. Pak vytáhla z kapsy mobilní telefon. Právě jí volal její šéf. "Susan, jak to vypadá?" ozval se z telefonu Angličanův hlas. "Výtečně, Evane. Chcete s ním mluvit?" "Rád si s ním zase popovídám. Dejte mu jeho mobil. Po jeho pravici by tam měla být taková páčka, tam se dá telefon zasunout." O pár minut později již Akihiko opouštěl kikonaiskou nemocnici - hned poté, co nová sestra, údajně pocházející ze Šanghaje, podala výpověď. Japonský zuřivec mluvil po telefonu se svým tajemným přítelem. "Díky. Myslím, že šance, že tam totálně shniju, klesla na nula procent," řekl Akihiko do telefonu. "Tvoji přátelé jsou pořád živí, ale neměli to v Erawanu úplně jednoduché. Dost jsi jim chyběl. Tvá krutost, tvá brutalita... díky nim by se možná nestali zajatci Čtyř hlav," změnil hned téma hovoru Sellers. "Jsou zajatci i teď?" "Můžeš jim zavolat, a sám se jich zeptat. Ale ne, nejsou. Podařilo se jim uniknout." "Ještě, že tak. Jak o tom všem vlastně víš?" "Sleduju celý svět, jako váš šéf. Jako Pierre Leroy. Na rozdíl od něj si ale nedělám, co chci, za cenu lidských životů." "Co mám dělat teď? Kam mám na tomhle tryskáči odletět?" zeptal se Akihiko. "To je jen na tobě. Ale být tebou, tak asi zavítám za pány Neillem a Ghazallim. Jsou pořád v Thajsku. Zavolej jim, domluv se s nimi, a řekni jim všechno, co o Leroyovi víš." "Fajn," odpověděl Akihiko a pohlédl na Susan Yang, "jenže jak se tam dopravím? Nemám u sebe ani kreditní kartu." "Nechte to na nás," usmála se Susan, "jsou způsoby, jak se přemístit z jednoho konce planety na druhý, a to rychleji, než nějakým hloupým vysokorychlostním letounem." Ve Furusatonomori Park se Akihiko schoval do stínu vysoké břízy a vytočil pro změnu Fahadovo číslo. "No kdo mi to nevolá," ozvalo se hned za třináct vteřin z telefonu. "Fahade, seš celej?" zeptal se Akihiko. "Víceméně. To se nedá úplně říct o člověku, kterého jsme na té misi, řekněme, 'zatkli'. Jeho obličej je rozdělený na šest kusů. Měl bys to vidět. Jak tě znám, líbilo by se ti to." "Rozsekat někomu ksicht je umění, Fahade. Zvlášť, když učiníš řeznou ránu v rozmezí třiceti až čtyřiceti stupňů od korunového švu, a samozřejmě dole, na čele. Její šířka nesmí přesáhnout tři centimetry. Pokud uděláš ránu větší, oběť rychleji vykrvácí, takže zažiješ míň zábavy," zasmál se Akihiko. Na lavičce kousek od něj seděli dva asi pětadvacetiletí lidé, zřejmě byli na rande. Z Akihikových slov se jim začalo dělat špatně od žaludku, a tak odešli. Akihiko se začal řehtat ještě víc. Takhle dobře mu nebylo od toho fiaska na střechách města. "Nemusíš to říkat mě, Fahade. Tuhle práci odvedla naše nová spolupracovnice," řekl Fahad. "Jo, kámo... Nevím, jestli se jí dá úplně věřit," zasyčel Akihiko. "Jak to myslíš?" "Pracovala pro tu organizaci, ne?" "Ano. Jak to víš? Nemluvil jsi s ní." "No, řekněme, že mám nějaké další materiály... Ona je zločinec, Fahade. Víš, jakou špínu dělala v Mozambiku?" "Říkala, že se tam starala o děti," řekl na to Fahad. "Jo, ale jak, kámo? Jak?!" "Nechceš snad říct, že..." "Co třeba nelegální operace na dětech z dětských domovů? Klidně ti to všechno pošlu, ať víš, s kým vlastně pracujete," odpověděl Akihiko. "Ty mě fakt děsíš," řekl Fahad, "kde na ty věci chodíš? Jak jsi k tomu všemu přišel?" "Vím víc, než si myslíš. Rogerovi už jsem něco říkal, něco o Pierrovi. Fahade, ani jemu se nedá věřit, a já vím moc dobře, proč. Poslal vás na smrt. Všechno před váma tají! Fakt se chová, jako kdysi Jack. Pamatuješ, jak ten byl celý bez sebe z experimentování na té Chupacabře, co kdysi nechal zavřít do staré základny Lovců kryptidů v Londýně? Úplně stejně se teď chová Pierre! Zajímá ho jen jeho výzkum, je šíleně sebestředný, a o nikoho z nás se nezajímá. Najal nás, aby dosáhl toho, co chce, a přitom ohrozil naše životy." "Nechápu to. Můžeš mi konečně říct, kde jsi na to přišel?" "Všechno ti vysvětlím, ale ne tady a teď. Potřebuju se s váma sejít." "Do Japonska za tebou teď nemůžeme, Akihiko!" "Nechci, abyste letěli do Japonska. Já přiletím za váma. Na nic se mě neptej, prostě tam budu. Sejdeme se dneska večer, jasný? Najdu vás," odpověděl Akihiko a zavěsil. Evan Sellers si zrovna nechával servírovat víno na písečné pláži na ostrově Ishigaki. Přátelsky se usmál na číšníka, vracejícího se do nedaleké restaurace, a pak do svých uší umístil sluchátka, napojená na mobil, skrytý v kapse jeho saka. Vyslechl si Akihikův hovor s Fahadem, natočený před několika minutami, a zazubil se. "Nádhera," řekl si pro sebe a napil se vína. Pohlížel na krásně modré moře celou věčnost, pak se konečně zase podíval na svůj mobil, a zajásal nad SMS zprávou, podle níž dostal od Čtyř hlav další peníze. Čtyři miliony dolarů! Bruno Ortiz mu napsal, že včerejší setkání s Nanami Hachisukou proběhlo hladce. Evan nemohl uvěřit, že tohle byla realita. Všechno to bylo jako krásný sen. Avšak trpká chuť vína jej ujišťovala, že se ani na chvíli neocitl v říši snů a přání, a že jeho grandiózní plán skutečně fungoval.


V hustém lese u vesnice Waphare Wadi v indické Maharashtře se shromáždilo asi dvacet lidí. Neustále na sebe pokyvovali, něco si vyprávěli, a když kolem nich náhodou někdo prošel - některý z vesničanů, kteří šli do nedaleké studně pro vodu - nevěnoval jim velkou pozornost. V rudém taláru tu s nimi stáli Nanami Hachisuka a Faldbakken, a mlčky je sledovali. Všichni z těch lidí patřili mezi Čtyři hlavy, a jejich logo měli všité do bundy na rameni pravé ruky. Po delším dohadování se nakonec rozmístili po lese, každý z nich nahrávaje svůj postup malou kamerou připevněnou k čelu. Nanami, Faldbakken a dva po zuby ozbrojení Evropané jejich nahrávky sledovali na notebooku pod stromem zbaveným téměř všeho listí. Když jeden z pracovníků Čtyř hlav narazil na podivného šupinatého ještěra s delším krkem, který na něj vychrlil oheň ze své ohyzdně páchnoucí tlamy, vrazil mu do stehna pravé zadní končetiny injekční stříkačku. A to bylo vše. Zavolal svým kolegům, že úkol splnil jako první on, a všichni se zase sešli u svých vůdců. "To bylo neobyčejně rychlé, Devaji," řekla mu Nanami, "dostaneš za to speciální odměnu." Kývla na ostatních devatenáct, a ti se na něj vrhli. Umlátili ho k smrti. "Abys náhodou jednou nezměnil názor," usmála se Nanami, a spolu s Faldbakkenem se odebrala k jeepu, zaparkovanému na kraji lesní cesty. "Vypadal, jako milý hoch," řekl skoro smutně Faldbakken. "Právě takoví lidi jsou nejnebezpečnější. Na očích mu bylo vidět, jak mu to zapalovalo. Ale měl rád přírodu, chtěl vystopovat monstrum z Vadakilly, a dostalo se mu toho," řekla Nanami. "A vážně jste mu nalhala, že v té stříkačce byl jakýsi mikročip, který by pak umožňoval to zvíře sledovat?" zeptal se Faldbakken. "Snažíte se promlouvat mi do duše, Faldbakkene?" Nor se zasmál. "Je vtipné, že to ve všech divizích Čtyř hlav chodí stejně. Já teď jednomu klukovi, co se pro nás rozhodl pracovat, vlastní rukou vypíchl oči. Jak jinak zajistit, že jednoho dne tihle pěšáci nepřijdou na to, o čem to všechno vlastně je?" Nanami pokývala hlavou. "Vaše neteř je prý živá," řekl ještě Faldbakken, "a výprava do Thajska nedopadla moc dobře." "Au contraire," odpověděla Nanami, "získala víc materiálu, než si ta blbka a její přátelé dokáží představit. Na pralesy jihovýchodní Asie zaútočíme již velmi brzy." "Za jak dlouho tohle všechno lehne popelem?" zeptal se Faldbakken a ukázal rukama na les kolem sebe. "Záleží na tom, jak dlouho bude trvat, než se všechny ty potvory infikují," odpověděla Nanami, a nasedla do auta. Faldbakken pokýval hlavou, zase se usmál, a přidal se k ní. Jejich práce tu byla hotová.
Roger, Fahad a Haruko, doprovázeni Tatzem, naree ponem a zuboženým Baffierem, dorazili autobusem do thajského Kanchanaburi. Odpolední slunce příšerně pálilo, a Roger bědoval nad tím, že si před odletem do Thajska nesbalil opalovací krém. Předešlého dne to v pralese nebylo tak strašné, ale tady, kde jediný stín poskytovaly nevysoké, otřískané domky, to bylo opravdu k nevydržení. "Počkáme tu do večera na Akihika," řekl Fahad, jakmile se usadili na lavičky ve špinavé ulici uprostřed města, "fakt nevím, jak sem hodlá přiletět, když je připoutaný k posteli... ale uvidíme." "Mám pocit, že něco ví. A my musíme zjistit, co," řekl na to Roger. Za želízka připoutal Baffiera k lavičce. Francouz se zafáčovanou hlavou to už se vzdorováním úplně vzdal. Věděl, že ho čeká jen vězení, a užíval si těchto posledních volných chvil. "Bojím se, že tu ztrácíme čas," řekla Haruko, "měli bychom pohnout, a vyrazit dál. Jít po Čtyřech hlavách, zkusit je zastavit, než se jim podaří..." "Než se jim podaří co?" zeptal se ostře Fahad. "Říkal mi," rozpovídala se Haruko a ukázala na Baffiera, "že tu jde o ekosystém. Chápete to? To je jejich cíl." "Jasně," zašeptal Fahad, "ale nejdříve počkejme na toho Akihika. Chce nám něco říct." Pohlédl na Rogera. Zatím se mu nezmínil o Haručiných tajemstvích, která z jakéhosi důvodu znal Akihiko. Přestával jí však věřit. Po pár minutách je všechny z přemýšlení vytrhl známý hlas. "Nekašlete na tu svou misi?" ozvalo se zezadu. Fahad i Roger se prudce otočili. Z hlučného davu proudícího kanchanaburijskými ulicemi se vynořily agentky Kentová a Lyonsová. Fahad vyskočil a hned jim podal ruku. "Co vy tady?!" vykřikl radostně. "Dáváme na vás pozor. A vidíme, že se flákáte," odpověděla Amanda Lyonsová. Fahad přivřel oči. "Jste tu s Akihikem?" zeptal se. "Ne," odpověděla Barbara a vytáhla si něco z oka, "není on náhodou v nemocnici v Japonsku? My na vás máme jenom dohlížet, to je všechno. Ale říkaly jsme si, že už jsme se v ústraní držely příliš dlouho... tak proč vás jen tak nepozdravit, když očividně máte čas?" Fahad se podíval na Rogera. "Vy nás jako... celou dobu sledujete?" zeptal se Roger. "Na Pierrovu žádost. Jo. A taky na Thomsonův příkaz, samozřejmě," odpověděla Barbara. Zraky Fahada a Rogera se opět střetly. "Ony se jako za náma celou dobu plížily? Jen tak? A nikdy nehýbly ani prstem," řekl Roger. "Myslím, že prsty hýbeme dost," odpověděla Amanda, "a vlastně nejen jimi. Protože jsme přišli na to, že se tu děje něco dost divného." "To zřejmě jo," odpověděl naštvaně Fahad, "a já začínám mít pocit, že Akihiko má o Pierrovi pravdu."

Pokračování příště...

Žádné komentáře:

Okomentovat

Nejčtenější