Už je to v podstatě dva měsíce, co začal nový pátečník Sloane, lovkyně monster! Mám ho ještě vůbec nazývat "novým"? Každopádně nyní je konečně na čase, aby se Sloane vydala na další výpravu. Její potyčka se Čtyřmi hlavami skončila minulý týden, a jak v pátek sama napsala, potřebuje dovolenou. Kam se tedy vydala? Co nového od skončení té šílené akční jízdy zažila? Mám takový pocit, že se to brzy dozvíme...
Dobrodružství v Hondurasu
4. 9. 2021 - 10. 9. 2021
4. září 2021, sobota: Padám z tvrzi! Nemyslím to doslovně - důvod vyskočit z okna jsem měla jen jednou v životě, a to tehdy, když byl můj mozek v těle úplně jiné osoby. Vyrážím na zaslouženou dovolenou, a tentokrát žádné vysokorychlostní letouny a podobné technické vymoženosti. Fajn věc na tom, že jsem adoptovanou dcerou jednoho z nejbohatších Argentinců, je ta, že se můžu kdykoliv sbalit, vzít si kreditní kartu, odjet na letiště a zmizet prakticky kdekoliv mimo tuto zemi. Dnešek byl docela nudný, protože jsem se půlku dne balila, pak jsem nasedla do auta, Thiago mě v něm odvezl do Bahía Blancy a já tam chytila let společnosti Aerolineas Argentinas do Tegucigalpy, hlavního města Hondurasu. Nikdy jsem ještě v životě nebyla ve Střední Americe. Někdy jsem to musela napravit, a ukázalo se, že to má být teď. Bylo zvláštní dostat se mezi lidi a čekat s nimi na odbavení, a pozorovat je, jak nahlas chrápou na lavičkách, zatímco jsem popíjela nepříliš kvalitní kávu... Let byl dlouhý a únavný, a zastavovali jsme na Mezinárodním letišti Ezeiza asi dvacet kilometrů jihovýchodně od Buenos Aires. Když jsme letěli nad brazilskou Amazonií, palubou prolétaly blesky fotoaparátů. Západ slunce nad posledními rozsáhlými kusy Amazonského pralesa si prostě všichni museli fotit, a já se k nim přidala. Když tohle píšu, je 23:45. Jsme na území Panamy, a za chvíli máme přeletět kostarickou hranici.
5. září 2021, neděle: V Tegucigalpě mě přivítaly první ranní paprsky. Na letišti bylo chladno, a to i přesto, že vzduch byl tropický a sluneční svit rychle nabíral na síle. Popravdě, strávila jsem většinu dopoledne v ulicích tohoto krásného města, a jen tak ze zájmu jsem navštívila Museo Para La Identidad Nacional, což je místní muzeum umění. Levně jsem koupila papusas, honduraský koláč z rýžového těsta, a snědla jsem ho v Eco Parku Juana Laineze. Tam jsem se také setkala s mými prvními divokými zvířecími obyvateli Hondurasu. Jedním z nich byl strakapoud Melanerpes hoffmannii. Odpoledne jsem sedla do autobusu mířícího do města Zambrano, a odtamtud jsem se s bandou turistů vydala pěšky na jižní okraj Reserva de Vida Silvestre Corralitos. Byla to pořádná a únavná štreka, a jednoho staršího muže, nejspíš Brazilce (protože mluvil portugalsky) na ní uštkl křovinář aksamitový. Dvě ženy, které ho doprovázely, zřejmě jeho sestry, úplně vyšilovaly, a z dobrého důvodu. Už když mu průvodce utahoval na noze smyčku, začala jeho kůže v okolí místa uštknutí černat. Ten chudák s námi do ubikace v rezervaci nedorazil, museli ho přenést zpátky do Zambrana a umístit ho tam do nemocnice. Nevím, jak dopadl. Byla jsem večer tak unavená, že jsem ve svém pokoji v krásném dřevěném bungalovu vrazila obličej do polštáře a nechala si už jenom zdát o nebezpečích honduraské džungle.
6. září 2021, pondělí: Zařídila jsem si povolení toulat se o samotě rezervací. Jedině tak, v nepřítomnosti hlučných ekoturistů, člověk najde co největší počet zvířat. Po snídani jsem asi hodinu pozorovala pralesničku nesoucí na zádech pulce do bromélie na nízkém stromku. Natáčela jsem si jí na mobil, takže jsem pochopitelně nepořídila nějaké extra záběry, a navíc nejsem v natáčení malých zvířat cvičená. Ale bylo to hrozně fajn. Pak jsem pozorovala tukany, papoušky a taky jsem narazila (a vyfotila si) jednoho motýla z rodu Morpho. Ten rod čítá, tuším, 147 druhů, rozšířených po celé neotropické oblasti, a většina z nich je zářivě modrých. Dělat takovéhle průzkumy divočiny byl vždycky můj sen. Nejsem tu z žádného vážného důvodu, nehledám tajemná monstra skrytá lidským zrakům, nedělám žádný výzkum, nenatáčím žádný film... Je to prostě dovolená v divočině. Odpoledne jsem strávila u řeky, hrála jsem si s nalezenou listovnicí a před svou zrcadlovkou jsem se pokoušela dostat ji do perfektní pozice na větvi nad prudce tekoucí vodou, a jí se to nelíbilo, a tak mi skočila do tváře. Do svého pokoje jsem se vrátila ještě před západem slunce.
7. září 2021, úterý: Trochu jsem si přivstala, abych mohla poslouchat ptačí zpěv v nitru rezervace ještě před úsvitem. Úplně mě nadchlo setkání s kvesalem chocholatým, ptákem, bez něhož by Střední Amerika nebyla Střední Amerikou. Když rudé sluneční paprsky ozářily ta dvě dlouhá ocasní pera dospělého samce, který se posadil na větev palmy cohune (taky se jí někdy říká manaca) asi deset metrů přede mnou, aniž by si mě všiml, opravdu mi srdce poskočilo radostí. Sledovala jsem ho přes dalekohled celou věčnost, než se s dvoutónovým pískáním rozhodl odletět. Později dopoledne se mi poštěstilo uslyšet tzv. coouee whistle, kterým se kvesalové snaží přilákat partnera. Při předvádění se jsem je už ale neviděla. Po návratu do ubikace jsem narazila na turistku z Mexika, která se jmenovala Rosa Becerra. Překvapivě uměla znakovou řeč, protože prý tři roky pomáhala neslyšícím dětem ve věku pěti až deseti let ve speciálním zařízení u základní školy na předměstí Veracruzu. Byla hrozně přátelská, a když jsem jí řekla, že se zajímám o zvířata a že mám spolu se svým adoptivním otcem zájem i o ta mýty obestřená a vědou dosud nepopsaná, řekla mi něco o tajemném monstru, které se prý v noci sune místní džunglí. Neodolala jsem, a po západu slunce jsem vyrazila do pralesa, abych ho našla. Říká se mu sisimito.
8. září 2021, středa: Nevím, čím to je, ale moje noční stake-outy jsou málokdy úspěšné. Rosa mi včera řekla, že prý má sisimito procházet okolím jednoho potůčku, který vtéká do řeky, co jsem navštívila v pondělí. Za celou noc, co jsem tam strávila, se stala jenom jedna věc. Asi ve dvě ráno mi vrazil do obličeje netopýr. Něco takového se prý nemá stát, ale tenhle byl asi dezorientovaný, a normálně mě pleštil do čela. Seděla jsem tam v úplné tmě a nevěděla jsem o něm, a musela jsem vykřiknout, když do mě narazil. Jestli tu v rezervaci opravdu nějaký kryptid žije, tak ho můj křik asi vystrašil, a už se neukázal. Půlku dneška jsem prospala, a odpoledne jsem se vrátila k potůčku. A co tam nebylo? V mokrém blátě (zatímco jsem spala, pršelo) se nacházela řada stop. Vypadaly spíš jako gorilí stopy, než jako lidské. Nechala jsem tam dvě fotopasti.
9. září 2021, čtvrtek: Něco tu určitě žije. Před jednou z fotopastí se v noci něco očividně objevilo, jenže to prošlo tak blízko u kamery, že na záběrech nelze skoro nic rozpoznat. Je to zřejmě velký savec a má dlouhou, hustou srst, ale to je tak všechno, co o něm zatím můžu říct. Poprvé od návštěvy rezervace jsem zapnula na svém mobilním telefonu internetová data, v naší milované Argentině příšerně předražená, a něco jsem si o sisimitovi četla. Má to být gorila s dlouhými lidskými vlasy, zjednodušeně řečeno. Zní to trochu zvláštně, ale legendy o téhle potvoře se zřejmě Hondurasem šíří už více než 60 let. Další věc, co jsem přes mobil zjistila, je to, že můj adoptivní otec měl v tvrzi americkou návštěvu, a ta, jak slíbila, vrátila materiál, který jsem nasbírala při své patagonské expedici. Ale to mě teď nezajímalo. Úplně jsem se do tajemství sisimita ponořila, a přestala jsem vnímat všechno ostatní. Táhlo mě to zpátky k potůčku, a tak jsem si půjčila od strážců rezervace plátěnný úkryt, postavila jsem ho na vhodné místo a schovala jsem se tam. Tak jako při předchozím stake-outu, i teď jsem měla připravenou kameru s nočním viděním. Jenže se zase nic neukázalo.
10. září 2021, pátek: Nic se během noci možná neukázalo před mými zraky, ale rozhodně to přišlo prozkoumat tu druhou fotopast. Poskočila jsem hrůzou, když jsem ráno koukala na to, co se natočilo. Ta tvář! Neskutečně děsivá. Je to nějaký hominid, podobný člověku, s očima, které mu zřejmě umožňují dobré noční vidění, neboť v kameře plně zářily. Sisimito vycenil před fotopastí zuby a narazil do ní svým širokým, plochým nosem. Chlupy na jeho hlavě nejsou tak husté, jak se tvrdí - nebo to alespoň neplatí o tomto konkrétním, nejspíš plešatícím jedinci. Kamera ho natáčela jen šestnáct vteřin, pak se zase ztratil. Vtipné je, že tahle příšera musela v noci projít maximálně padesát metrů od mého úkrytu, a já o ní ani nevěděla. Mám z toho husí kůži. I tak se ale s tím zvířetem chci setkat. Chci vědět, jak reaguje na kontakt s člověkem. Dnešní noc hodlám strávit v koruně stromu. Třeba zahlédnu sisimita odtamtud. Musím přiznat, že už se mi nechce trávit noc tam dole na zemi, protože je to prostě dost děsivý tvor. Ve větvích stromů snad před ním budu v bezpečí... Tak tohle měla být obyčejná dovolená v pralese, a změnilo se to na lov dalšího monstra. Psala jsem posledně, že se asi neudržím.
Co je vlastně zač sisimito? Setká se s ním Sloane tváří v tvář, a pokud ano, bude pro ni nějak nebezpečný? Další část příští týden v pátek!
Do té doby můžete očekávat pokračování příběhu Cryptid Hunters: The Warrior Trio a možná i další část projektu o dinosaurech a dalších pravěkých tvorech v komiksu. Chystám se totiž psát o jednom dost zajímavém titulu!
Žádné komentáře:
Okomentovat