Objeven nejstarší zástupce šupinatých plazů

Včerejší zpráva o objevu nejstaršího šupinatého plaza jistě patří ke zlatým vrcholům dosavadních paleontologických novinek roku 2018. Ještě donedávna si vědci mysleli, že šupinatí se objevili někdy v období Jury, odkud koneckonců pocházejí i někteří bazální šupinatí, jako byl gekonu podobný německý Ardeosaurus, nebo vůbec první hadi, kupříkladu 160 milionů let starý anglický Eophis woodi. Jak se ale ukázalo, šupinatí plazi žili na naší planetě už o 75 milionů let dříve, než jsme si dosud uváděli. Před 240 miliony let žil na naší planetě dosud nejstarší známý a nyní nově popsaný předchůdce všech ještěrů, hadů a dvouplazů. Jeho fosilie byla nalezena už na počátku našeho století, ale pojmenován byl až nyní. Jmenuje se Megachirella wachtleri. Byl to ještěrkovitý plaz, který byl s největší pravděpodobností masožravý; živil se hmyzem. Vědci z Univerzity v Albertě, Midwestern University in Arizona a Univerzity v Bristolu porovnali fosilii Megachirelly se zkamenělinami dalších 150 vyhynulých ještěrů. Ostatky důkladně prozkoumali s pomocí CT skenu. Provedli také porovnání s dnešními ještěry, a to i v rámci jejich DNA. Výsledek, ke kterému se po dlouhém výzkumu dopracovali, je tedy jasný: Megachirella wachtleri skutečně je pravým a nejstarším šupinatým (Squamata). Místem nálezu této zkameněliny jsou italské Dolomity. Z Itálie pochází vůbec někteří z nejzajímavějších tvorů raného Triasu, například Megalancosauři a další tzv. "opičí ještěři" (nebyli to ale praví ještěři, nešlo o zástupce řádu Squamata). Zde tedy započal vývoj skupiny plazů, která se za miliony let vývoje neuvěřitelně rozrostla, přežila vymírání dinosaurů, a v dnešním světě tvoří více druhů než savci, a přibližně stejný počet druhů, jako ptáci. Dnes totiž na naší planetě žije okolo 10 000 druhů šupinatých plazů. Sami se přesvědčujeme o jejich neskutečné diverzitě jen pečlivým zkoumáním jejich DNA nebo také objevováním nových druhů ještěrek a hadů v odlehlých koutech naší planety, a čas od času musíme i nějaký ten druh rozdělit na dva nebo více, neboť zkrátka zjistíme, jak to s ním vlastně je... Megachirella tedy byla na počátku evoluce šupinatých, i když samozřejmě nevíme zcela jistě, zda někde na naší planetě, kdesi v dávných horninách, nečeká na objevení ještě starší šupinatý. Kdo ví, to možná zjistí budoucí generace paleontologů.

Obrázek je z webu Science Mag. Za cenné informace děkuji webovým stránkám Science Daily.

Modrá planeta 2-Kranas obrovský loví ptáky

Kranas obrovský loví ptáky. Až 80 kilogramů vážící kranas obrovský loví v pobřežních vodách kořist, kterou bychom od ryby ulovit neočekávali. Zde se stávají kořistí těchto obrovských ryb mladí mořští ptáci. Kranas obrovský je rybou, která má mozek dost vyvinutý na to, aby odhadla rychlost, výšku a trajektorii ptáka, který letí nad hladinou. Čas od času rybák uletí, ale nastanou i případy, kdy se stane rybím obědem...

Neuvěřitelná scéna z cyklu BBC Modrá planeta 2 (Blue Planet II) z roku 2017, vyprávěného Sirem Davidem Attenboroughem a s hudbou od Hanse Zimmera.

Dryosauří kvíz

Protože jsem si nedávno vzpomněl na Velkého Ala a jeho smrt v Baladě o Alosaurovi, rozhodl jsem se, že další krátký kvíz bude o Dryosaurovi, tvorovi Alovi tak osudném. Není to dinosaurus, o kterém toho víme zrovna nejvíce, avšak proč si jen tak nezjistit, co vše o něm víte? A tak je tu tedy další kvíz, a jestli chcete, napište odpovědi do komentáře (nebo si je klidně nechte pro sebe, na tom nezáleží). Za pár dnů opět napíši správné odpovědi do komentáře pod tento článek. To je vše, máte-li chuť, pusťte se do toho...

1. Kdy žil Dryosaurus?

A) V pozdní Křídě před 75 miliony let

B) V pozdní Juře před 155 miliony let

C) V raném Triasu před 240 miliony let

2. Jaké délky dosahoval Dryosaurus?

A) Až 3 metry

B) Až 4 metry

C) Až 5 metrů

3. Kde byly nalezeny zkamenělé pozůstatky Dryosaura?

A) Ve Velké Británii

B) V Keni

C) Ve Spojených státech amerických

4. Co název Dryosaurus znamená v překladu?

A) Chabý ještěr

B) Stromový ještěr

C) Rychlý ještěr

5. Dokázal Dryosaurus šplhat po stromech?

A) Ano, ale většinu času trávil na zemi

B) Ano, na stromech žil po většinu života

C) Ne, pohyboval se pouze po zemi.

6. Který z těchto dinosaurů byl blízce příbuzný Dryosaurovi?

A) Valdosaurus

B) Othnielia

C) Ornithosuchus

7. Čeleď Dryosauridae byla popsána...

A) V roce 1888

B) V roce 1984

C) V roce 2004

8. Se kterým z těchto masožravců se mohl Dryosaurus potkat?

A) S Allosaurem

B) S Postosuchem

C) S Velociraptorem

9. Hmotnost Dryosaura se pohybovala mezi...

A) 40 až 70 kilogramy

B) 80 až 110 kilogramy

C) 80 až 170 kilogramy

10. V jakém z těchto dokumentů nebyl Dryosaurus vyobrazen?

A) Putování s dinosaury: Balada o Alosaurovi

B) Toulky dinosaurů Amerikou

C) Dinosauři: Anatomická tajemství.

Doufám, že se Vám dařilo!

Serikornis

Serikornis ("hedvábný pták") byl malý teropod z čeledi Anchiornithidae, blízký příbuzný rodů Eosinopteryx nebo Anchiornis. Byl popsán teprve minulý rok, tedy v roce 2017, a exempláři, na základě něhož byl druh S. sungei definován, se začalo říkat "Silky", tedy "Hedvábný". Zdá se, že ve spojení s místem objevu, Čínou, snad nemohl dostat lepší přezdívku, ačkoliv pravý původ tohoto jména najdeme mezi slepicemi. Silkie neboli silky je totiž rasa kura domácího, jejíž zástupci jsou typičtí svým hustým pernatým pokryvem těla. Následkem pojmenování zvířete je však také fakt, že tělesné opeření, zachovalé okolo prezervované kostry, působí až hedvábným dojmem... Serikornis byl malý dinosaurus, žijící na zemi nebo i na stromech. Vyskytoval se v lesích pravěké Číny v geologické periodě Jura před 165 až 162 miliony let. Živil se s největší pravděpodobností hmyzem, případně snad i malými obratlovci, jako byly ještěrky. Bezobratlí však zřejmě tvořili největší část jeho jídelníčku. Serikornis měl peří na těle symetricky rozložené, což znamená, že zřejmě nebyl schopen letu. I přesto jeho přední končetiny vypadaly spíše jako křídla dnešních ptáků (to jak byly porostlé peřím) než přední "ruce" některých jiných teropodních dinosaurů, mezi nimiž však pochopitelně nalezneme celou řadu dalších opeřenců. Zajímavé je, že měl Serikornis mohutně opeřeny i zadní končetiny. Vypadá to tedy, že se u masožravých dinosaurů peří i na zadních končetinách vyvinulo na zemi, když ještě nebyli schopni létat. Někteří, jako maniraptoran Microraptor, pak mohli zděděné peří na zadních končetinách využít k plachtění mezi stromy. Serikornis byl velký asi jako dnešní bažant... Čeleď Anchiornithidae, do které Serikornis patřil, byla také popsána teprve minulý rok. Předtím byla skupina známá jako Anchiornithinae.

Popisek tohoto poměrně nového druhu dinosaura najdete například na anglické Wikipedii nebo na webu National Geographic.

Příště Changyuraptor!

Žraločí řády: Squaliformes (ostrouni)

Žraloci už na naší planetě žijí po nějakých 400 milionů let. Ačkoliv se za tu dobu vyvinulo a také vyhynulo nepřeberné množství druhů, jejich anatomie se příliš nezměnila. Ba naopak, zdá se, žraloci si udrželi svůj tvar těla i způsob života po celé stovky milionů let. Patří k nejúspěšnějším živočichům, kteří se kdy vyvinuli. Přežili velké Permské vymírání, největší vymírání v historii naší planety. Přečkali i náraz meteoritu a sérii kataklyzmatických událostí, jež následovaly, a které vyhubily dinosaury, ptakoještěry, mořské plazy a amonity. V současnosti jim hrozí vůbec největší nebezpečí: každý rok je 73 milionů žraloků odchyceno a zabito. Mnozí jsou loveni pro své ploutve, jiní končí v rybářských sítích jako vedlejší úlovky... S rychlostí, jakou mizí, jsou mořské ekosystémy narušovány... Stále se setkáme s lidmi, kteří by se však ochraně žraloků raději nevěnovali, neboť je považují za nebezpečná monstra vyhledávající lidi k snědku. Jak daleko jsou jen od pravdy... Bez žraloků by to v našich mořích a oceánech nefungovalo...

V tomto seriálu si detailně přiblížíme všech osm v současném světě žijících řádů žraloků. Řád, který si představíme tentokrát, má na rozdíl od polorejnoků nebo některých výrazně protáhlých šedounů již typický žraločí tvar těla. Jde o žraloky, kteří na naší planetě existují po více než 150 milionů let a někteří z nich se řadí k nejhlubinnějším a nejzáhadnějším parybám vůbec. Jedná se o ostrouny...

ŽRALOČÍ ŘÁDY

SQUALIFORMES (OSTROUNI)

Do řádu Squaliformes, česky označovaného ostrouni, se řadí 126 v současnosti žijících druhů a také řada druhů vyhynulých. Nejstarší zástupci tohoto řádu, které z fosilního záznamu známe, žili před asi před 160 miliony let v období pozdní Jury. Za ty miliony let se takřka nezměnili. Všichni mají poněkud protáhlé tělo. Rypec (rostrum) mají velice ostrý, nejsou vybaveni jakousi "pilou", tělo není tolik zploštělé jako u některých jiných žraloků, a konečně nejsou vybaveni ani žádnými ostny na kůži. Působí poněkud stroze, a některé z nich si možná asociujeme s poněkud poklidným, pomalým životem ve vodách různé hloubky.

Ostrouni žijí po celém světě, od chladných polárních vod až po vody tropické. Jsou dosti variabilní, jde-li o velikost. Najdeme mezi nimi druhy třeba jen devadesáticentimetrové, jsou však mezi nimi i žraloci dosahující alespoň čtyřech metrů na délku. Zástupci čeledi Etmopteridae jsou mezi žraloky jedineční tím, že produkují světlo s pomocí světélkujících fotoforů. To se zvláště hodí v hlubokých, temných vodách, kde žijí. Patří mezi nejhlouběji žijící žraloky vůbec. Mezi ostrouny najdeme i rekordmany v dlouhověkosti. Jeden žralok grónský se dožil minimálně 272 let, ale tento exemplář mohl být také poněkud starší, podle některých odborníků zřejmě dosáhl věku i 512 let. To jej činí nejdéle žijícím obratlovcem na naší planetě. I další druhy ostrounů dokáží dosti překvapit...

Jak již bylo zmíněno, ve 21. století žije na Zemi 126 druhů ostrounů, rozdělených do 7 čeledí. Tento řád popsal anglický zoolog Edwin Stephen Goodrich roku 1909. Prakticky všech 7 čeledí však bylo vědecky popsáno už v 19. století, Goodrich popsal celý řád. Dříve byli ostrouni považováni za součást jiných skupin žraloků. Nepopíšeme si zde všechny čeledě a rozhodně ne všechny druhy ostrounů, podíváme se však na několik málo těch, jež dokáží opravdu zaujmout.

Čeleď Dalatiidae:

Světloun Bonnaterrův (Dalatias licha)

Hlubinný žralok, žijící 200 až 600 metrů pod hladinou moře. Obvykle dosahuje délky okolo 1 metru. Druh je to téměř ohrožený, je totiž hojně loven pro maso, a to zejména v Portugalsku a v Japonsku. Jde o žraloka velice citlivého na změny způsobené člověkem, zvláště pak na lov. Například během 70. a 80. let byli světlouni Bonnaterrovi hojně loveni v okolí Azorů. Brzy tam byli takřka úplně vyhubeni. Jsou dobrým příkladem citlivosti paryb vůči člověku, který je nemilosrdně vybíjí. Světloun se živí korýši, rybami, mnohoštětinatci a dalšími mořskými živočichy. Žije v teplých vodách celého světa, od portugalského pobřeží až po pobřeží Jihoafrické republiky a Mozambiku, setkáme se s ním i ve vodách v okolí Havaje nebo Nového Zélandu. Světloun Bonnaterrův je skutečnou živoucí fosilií. Zuby tohoto druhu byly nalezeny v horninách Nového Zélandu datujících se do období pozdního Eocénu, před přibližně 40 miliony let. Mladší zuby světlouna pak byly nalezeny i v Japonsku, v zemích bývalého Sovětského svazu nebo v západní Indii. Zajímavostí je, že roku 2003 byl v zálivu Genoa objeven světloun albín, jehož tělo z 59 % postrádalo pigment. Žralok byl v dobré kondici, albinismus v podobě nápadného světlého zbarvení mu vůbec nebránil lovit kořist. Obrázek světlouna Bonnaterrova je nad tímto textem.

Čeleď Oxynotidae:

Světloun karibský (Oxynotus caribbaeus)

Rod Oxynotus, tvořící pět druhů, je jediným rodem celé čeledi Oxynotidae. Někteří z těchto žraloků jsou podobně jako žraloci z čeledi Etmopteridae vybaveni bioluminiscenčním orgánem, kterým dokáží v hluboké, temné vodě světélkovat. Karibský světloun žije v hloubce okolo čtyř set metrů a dorůstá délky pouhých 50 centimetrů. Je to pomalý lovec, živící se různorodými bentickými organismy. Disponuje listovitými zuby, kterých má v horní čelisti 12 řad, a ve spodní čelisti také 12 řad. K vidění je pouze vzácně; víme, že žije v Karibiku, na sever od Venezuely, ale byl také vyloven v Mexickém zálivu, při pobřeží Mexika a Spojených států amerických, dokonce až na západní Floridě. Je vejcoživorodý; mláďata těchto světlounů se z vajíček vylíhnou už uvnitř matčina těla, kde se živí bohatou zásobou žloutku. Když jsou vypuzena ven, měří asi 20 centimetrů.

Čeleď Somniosidae:

Žralok malohlavý (Somniosus microcephalus)

Ostrounům čeledi Somniosidae se v angličtině přezdívá sleeper sharks. Jsou to velice zajímaví, ale poněkud tajemní žraloci, z nichž někteří, jako třeba žralok pacifický (Somniosus pacificus) žijí v hloubce až 2 kilometrů! Poměrně tajemný je i dlouhověký žralok malohlavý. Jedinec, který se dožil věku mezi 272 až 512 lety je skutečným rekordmanem ze všech obratlovců. Největší dosud změřený jedinec měřil 6,3 nebo 6,4 metru, to je více, než má obvykle žralok bílý! O to pozoruhodnější je, že tento žralok žije pod grónským ledem. Vlastně obývá značnou část Arktidy a zcela výjimečně byl jeho výskyt zaznamenán i tak daleko na jihu, jak jen leží britské ostrovy a dokonce možná i pobřeží Pyrenejského poloostrova. Žralok malohlavý je však symbolem chladných arktických vod. S hmotností 1020 kilogramů toho dokáže spořádat spoustu, v žaludku jednoho exempláře se našlo 130 kilogramů sledího masa. Uvnitř žaludku jiného jedince pak byla nalezena sobí mršina! Zřejmě se však nestalo to, že by žralok soba ulovil. Karibu byl do moře odplaven řekou z vnitrozemí, avšak žralok malohlavý využil příležitosti a pochutnal si na jeho nehybném těle. Samice rodí živá mláďata (je to vejcoživorodý druh), v jednom vrhu může být až 10 mláďat, která měří okolo 40 centimetrů. Rostou rychlostí jen asi jeden centimetr za rok, což není u tak dlouhověkého žraloka překvapivé. V současnosti jde bohužel o druh téměř ohrožený. Zvláště v minulosti byl loven kvůli oleji. Zajímavé je, že když žraloka malohlavého vytáhnete z vody, máte-li tedy k tomu dostatek vybavení jako Inuité, kteří je občas loví, ucítíte nepříjemný zápach čpavku. K tomu se váže spousta odvážných vtípků, které by asi tento žralok nechtěl slyšet.

Čeleď Centrophoridae:

Bezkýlovec dlouhonosý (Deania quadrispinosa)

Mezi ostrouny působí bezkýlovci poněkud bizarně. Jejich protažený čumák možná více připomíná některé druhy kostnatých ryb než žraloky. Bezkýlovci jsou v tomto řádu jedineční, bohužel se toho však o nich mnoho neví. Tento druh žije v hloubce 150 až 732 metrů, kde se živí rybami. Žije v Atlantiku i v Indickém oceánu a v jižním Pacifiku směrem od australského pobřeží. K čemu přesně slouží ten protažený čenich, to nevíme. O biologii a životním stylu bezkýlovce dlouhonosého toho příliš zjištěno nebylo. Dorůstá délky 114 centimetrů, neřadí se tedy mezi obry.

Na závěr bych opět napsal, že pokud se chcete o ostrounech a jejich nepřeberném množství poměrně dosti variabilních druhů dozvědět více, popadněte zvířecí encyklopedie, knížky o žralocích, najděte si některé kvalitní stránky o žralocích nebo zkrátka zaútočte na anglickou Wikipedii, kde se toho jistě také dozvíte hodně. Ostrouni jsou řádem nesmírně zajímavým už jen díky faktu, že mezi ně nejdéle žijící obratlovec. A fakt, že mezi nimi najdeme světélkující žraloky, je též, alespoň dle mého, vzrušující... Projekt Žraločí řády bude pokračovat, zbývá nám seznámit se už jen s dalšími 3 řády!

Lovci kryptidů 2: 459 (5/5)

Po čtrnácti letech končí životnost satelitu 459. Na několik míst na severní polokouli vypustil tři boxy, tři skříňky s nasbíranými informacemi, z nichž některé se týkají kryptidů. Tvorů, jejichž existence už byla dávno prokázána, a kteří jsou nyní v nebezpečí ze strany lidí, kteří je chtějí zneužít jako biologické zbraně. Deylin Nieto získal prostřednictvím svého kovového posluhovače Metallera první skříňku, která dopadla na Sibiř. Nieto využil nasbírané informace k lokalizaci Tatzelwurmů v Rakousku a poslal k jejich odchytu roboty X-77. Druhý box už se mu získat nepovedlo, z ostrova Ellesmere si jej odnesli Jack, jeho kamarád Mike a agentka Kentová. O třetí box usilují Akihiko, Fahad a Pierre. Proti nim jsou zde podobu měnící humanoid Claude Ngoy a jeho komplic, vrah Sam Weber. Ale Nieto má o třetí skříňku také zájem... Brzy nastane bitva v močálech Everglades...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: 459, ČÁST PÁTÁ:

Vodou náhle prošel laserový paprsek. Ano, Fahad je na živu. Určitě pod hladinou vytáhl laserovou pistoli a střílí po útočníkovi, který se jej snaží utopit. Akihiko uslyšel záchvěv listí. Z křoviny na něj vyskočil Sam Weber s připraveným nožem. Akihiko hbitě vyhodil šuriken, který čepel nože v letu přeřízl. Weber ho povalil do vody, ale moc si tím nepomohl, protože ho Akihiko přitiskl na dno, a železnou tyčí mačkal jeho krk, až z Weberových úst vycházely velké bubliny vzduchu. Ale Akihiko věděl, že Webera neutopí. Nemýlil se. Jeho nohu náhle popadlo slizké chapadlo a vyhodilo z vody. Akihiko sebou plácl o vodní hladinu. Jeho tyč zmizela někde v bažině. Konečně vyplaval na hladinu Sam Weber. Ale jen co doplaval do míst, kde se již mohl ve vodě postavit na vlastní nohy, dostal ránu laserem do zad. "Zabiju tě!" zařval Pierre a dal mu další ránu. Ačkoliv laser urazil Weberovi kus ramena, nijak ho tento útok nepoškodil. Přímo před Pierrovýma očima maso i svaly dorostly. Vlastně to teď vypadalo, že jsou ještě větší než předtím. "Zdrž je, Same," zvolal na něj Ngoy, který se jako slizký netvor vynořil z bažiny, "já dojdu pro skříňku!" "To můžeš zkusit," zasupěl Akihiko, zrovna když vytáhl z bahnitého dna svou tyč, a rozběhl se po břehu bažiny místy, kudy se krátce před ním prohnalo Ngoyovo slizké tělo. Weber vytáhl z pouzdra pistoli a hodlal po něm vystřelit. Pierre mu však laserem nejvyššího stupně ustřelil ruku, a než dorostla, dostal Weber pár pěkných ran pěstí do obličeje jak od Pierra, tak od Fahada. Akihiko se hnal bažinou jako divý. Třetí skříňka se nacházela někde tady, ponořená pod vodou. Musel už být blízko... A zrovna tak byl blízko Ngoy. Věděl, kde hledat. S jistotou napřáhl, nebo spíše natáhl svou ruku, a když se vynořila, držel v dlani onen ceněný box. Šuriken, který se zaryl do jeho slizké hlavy, mu nijak nevadil. Kůže na hlavě se trochu napnula a šuriken spadl do vody. Pak však Ngoy dostal ránu, kterou nečekal. A stejně tak do Akihika téměř narazil dlouhý žlutý paprsek, kterému japonský hrdina jen taktak uskočil. Z nebe se snesla monstra. Čtyři roboti typu X-77 si přišli pro poslední skříňku, kterou Nieto mohl získat. Ngoy chvíli ležel na hladině jako mrtvola, avšak když se k němu jeden z robotů přiblížil, celý se vymrštil a svým tělem obalil robotovu hlavu. Sliz vnikl do malých skulin v robotově krku, a zablokoval jeho "životní funkce". Robot zůstal stát jako socha. Ngoy se chystal vrhnout se na dalšího z Nietových sluhů. Avšak ten natáhl ruku a z malého plamenometu, jenž se vysunul z jeho zápěstí, vyšlo to, co Ngoye děsilo nejvíc. Oheň. Takovou dávku nemohl ustát. Jeho hlava ze rozhořela, sliz z ní proudil rychleji než pot týraného otroka, a kdyby pod sebou neměl bažinatou vodu, nejspíše by Ngoy zahynul. Při pádu do vody upustil skříňku. Robot se chystal ji zvednout. Avšak rychlý japonský ninja mu skočil do cesty, sevřel skříňku mezi rukama, potopil se, a rychle se vynořil až za robotem. Žluté paprsky teď létaly všude kolem něho. Akihiko měl co dělat, aby se z téhle kaše dostal. Nakonec rozhodla pořádná rána do zad, kterou mu dal letící robot. Akihikův obličej skončil v blátě na břehu, skříňka v ruce robota X-77. Chtěl Akihika zabít. Jenže to už se na robota vrhl Ngoy. Opět jej zbavil životních funkcí. Sebral skříňku. Malátný Akihiko vysunul teleskopickou tyč a prohodil ji Ngoyovým tělem. Tyč se zasekla v jeho slizkém těle. Ngoy se otočil, udělal úšklebek, a jeho slizké tělo tyč odhodilo zpět na něj. Akihiko dostal ránu do břicha, že se mohl pozvracet. Na břehu se v tu chvíli objevil Fahad. Z nosu mu tekla krev. Bitka s Weberem asi nebyla úplně příjemná. Měl však u sebe svou laserovku, a vypálil to po Ngoyovi, přestože věděl, že laser gabonské příšeře nijak neublíží. "Pozor, za tebou!" zařval na něj Akihiko. A vyhodil šuriken, jenž se zaryl do Weberovy hlavy. Weber, který se zrovna chystal na Fahada skočit, padl na zem. Vytáhl si šuriken, krev začala okamžitě téct, jenže to už zezadu dostal další ránu, a to sice klackem do hlavy. Pierre se musel zasmát po takovém malém vítězství nad vrahem své sestry. Weber omdlel. "Fahade, jestli můžeš, oddělej Ngoye!" zvolal ještě Akihiko. Byl už tak unavený, že se skoro hroutil. Fahad se svým jetpackem vyletěl nad hustý floridský les. Okamžitě uviděl Ngoye, proměněného ve skvrnu slizu, jak si prosekává cestu rákosy v osluněném mokřadu. Za ním už letěli zbývající dva X-77. Fahad je dohnal a na každého z nich připevnil při letu malý čip. "Zatím ahoj!" dodal. Roboti ve vzduchu vybuchli. "Páni, tak takhle se dají ničit... Stačilo explozivní čipy připevnit k tryskám na nohou. Zvláštní, že mají Achillovu patu zrovna tam, kde by to člověk čekal..." řekl si pro sebe nahlas Fahad, zcela vzrušený novým objevem. Pak přiletěl k unikajícímu Ngoyovi. Chystal se na něj hodit další čip, který by se rozhořel. Ale Ngoy vyskočil z vody, oblepil Fahad slizem a odtrhl mu jetpack ze zad. Fahad upadl s hlasitým cáknutím vody. Ruka se mu přitom napíchla na nějaký ostrý klacek pod hladinou. V tom náhlém zmatku a šoku se vynořil ve vody a v panice se snažil klacek vytrhnout. Voda kolem něj se zbarvila do ruda. Chytil se rákosu, přitáhl se k němu a vynořil ruku z vody. Nepěkná to rána, klacek prošel celým jeho bicepsem. Fahad ale nenadával, zatnul zuby a dal se na pochod zpět ke svým přátelům. Ngoy i se skříňkou unikl... Kdo ví, kde je mu konec... Taková prohra...

O několik minut později seděli Fahad, Akihiko a Pierre v letounu Cryptid Swift, který je odnášel zpátky na základnu v Londýně. "Je to dvojí porážka," řekl smutně Pierre, "nejen Ngoy, ale i Weber. Potom, co jsme ho omráčili, prostě se rozpliznul na ten ohavný sliz a zmizel ve vodě. Tak jako to dělá Ngoy." "Vsadím se, že Webera lze zabít s pomocí ohně, když jeho tělo tvoří zčásti stejná esence jako to Ngoyovo," zamyslel se Akihiko. "Kdyby se mi podařilo ho zapálit, bylo by po něm, věřte mi. Zkusil bych ho s pomocí jetpacku vynést vysoko nad vodu, a nepustit. Uhořel by za živa. Jenže on se bránil a..." rozpovídal se Fahad, držící si ovázanou ruku. "Nepovedlo by se ti to. Ngoye musíme zabít někde na souši. Někde, kde se pořádně rozhoří, někde, kde bude dost kyslíku a dost málo vody, nebo žádná," řekl ještě Akihiko. Oba jen pokývali hlavou... Družice 459 dosloužila. Když ji Američané vypustili, neměli ani ponětí, co všechno se kvůli ní semele. A jak nakonec informace, jež nasbírala, ovlivní celou tu válku, vedenou mezi Lovci kryptidů, Deylinem Nietem a jeho Metallerem a Claudem Ngoyem, a ostatními... První skříňka skončila v Nietových rukou. Za mřížemi v kruhovém vchodu, kdesi ve spodku jeho základny na dně jezera Nikaragua, prohlížel si Deylin Nieto získané úlovky. Skupinku rakouských Tatzelwurmů, žadonících svými pronikavými skřeky o svobodu. Mnul si ruce a prohlížel si je, jako by mu měli dát celý tento svět, ale vždyť co jiného Nieto zamýšlel? Metaller se postavil po jeho boku. "Synu," oslovil ho Nieto, aniž by se na něj podíval, "co to bylo tam, na ostrově Ellesmere?" "Dostali ji. Dostali tu skříňku. Promiň, otče. Zklamal jsem." "Víc, než si myslíš. Ale nejsem na tebe naštvaný proto, že jsi pro nás nezískal druhý box. Hnusí se mi, že jsi ukázal emoce. Ukázal jsi je lidem! Lovci kryptidů, Jacku Owenovi. Myslíš si, že si toho nevšiml. Myslíš si, že ho nenapadlo, jak tě zničit?!" řekl káravě Nieto. "Metallere," oslovil ho výhružně, "jestli tohle ještě někdy uděláš, víš, co se s tebou stane." "Ano, otče," řekl až překvapivě lidsky Metaller. Vyrovnaný smutek ozval se v jeho skřípavém hlase. Nieto už dále nereagoval... Druhý box získala agentka Kentová ze CIA. Den po událostech v Everglades hovořila s Jackem Owenem přímo v základně Lovců kryptidů na jihu Londýna. Opřená o zeď, jako by tu byla doma, zatímco Jack se s ní snažil hovořil poměrně dosti slušně, řekla mu: "Ten druhý box obsahuje docela dost nasbíraných informací o různých akcích Deylina Nieta. Z Nikaragui. Máme fotky, na kterých uprostřed nejčernější noci z jezera Nikaragua vylétají roboti, obrovské létající kostky..." "Ano, to je Nietův dopravní prostředek," přerušil ji Jack. "Víte, trochu mne štve, že Lovci kryptidů nám o Nietovi nikdy neřekli," usmála se s trochou arogance v očích agentka. "Vyhrožoval nám, že když jeho tajemství odhalíme, zničí tento svět," odpověděl Jack. "Hm, nevěřím, že by nějaký miliardář, který je už asi deset let po smrti a přitom se schovává v největším jezeře Střední Ameriky, dokázal jen tak zničit svět, pane Owene." "Obávám se, že se mýlíte, agentko. My jsme tam byli*." "Byli jste kde?!" "Minulý rok. S Nietem jsem se seznámil v té podvodní budově." "A dařilo se vám to tajit, co?" řekla arogantně agentka a odrazila se od zdi. Jack chvíli přemýšlel, co říci. "Podívejte se, Nietovo tajemství už znáte i vy. A tak si myslím, že přišel čas je celé odhalit. Zvlášť teď, když disponuje jedním z boxů ze satelitu 459," řekl nakonec. Agentka mu do ruky vložila lísteček s několika telefonními čísly. "Zůstaňte s námi v kontaktu," řekla jen a odešla z místnosti, a odešla z budovy... Třetí box získal Claude Ngoy. I v něm se nacházelo tolik o Deylinu Nietovi. Claude Ngoy a Sam Weber se ocitli na břehu jezera Nikaragua. Dva muži vypadající jako turisté. "Tam pod hladinou se skrývá bohatství. A když ho spojíme s bohatstvím, které jsme již získali, příteli," řekl Ngoy svému druhovi, "podaří se mi uskutečnit svůj sen. Stejně průzračný jako je hladina na tomto jezeře, a stejný temný a hluboký, jako jeho dno. Lidstvo zaplatí... Ale k tomu, k tomu přece potřebujeme Nietovu technologii." "Jsi připravený?" optal se ho Weber. "Všichni jsme připravení," odpověděl Ngoy a pohybem hlavy upozornil Webera na letadlo, které zrovna přeletělo jezero. "Jsou tady."

* - 1. díl 2. série Lovců kryptidů, Záhada v jezeře Nikaragua

Poslední, dvanáctá kapitola 2. série Lovců kryptidů, se objeví na tomto blogu v červnu! Bude rozdělena na sedm částí. Celý tento příběh, který píši od srpna minulého roku, bude zakončen. Lovci kryptidů versus Deylin Nieto versus Claude Ngoy. A k tomu kryptidi... Bude to vybuchovat a vřít... Osud kryptidů, zvířat, lidí, celé naší planety... To vše je teď v rukou Lovců kryptidů!!!

Obrázek týdne 25. 5. 2018

Pracovní týden je zase u konce, jaká je to jen úleva... Je tedy čas na další Obrázek týdne. Tentokrát jsem vybral malbu zobrazující všemi oblíbený karbonský obří hmyz. Podle mne jde o krásný obrázek, posuďte však sami... Jak se líbí Vám?

Popisek k dnešnímu obrázku: Takto vypadalo dnešní Skotsko před 300 miliony let. V horkém, parném lese, nacházejícím se na rovníku, daleko od míst, kde se Skotsko nachází dnes, prohání se celá řada roztodivných a obrovských členovců. Třímetrová stonožka nebo mnohonožka Arthropleura pátrá po vegetaci, kterou se normálně živí, a padlý kmen kapraďorostu jí není žádnou překážkou. Míjí přitom malou modrou ještěrku rodu Hylonomus, jednoho z prvních plazů vůbec. Mezitím lesem prolétá vážka Meganeura s asi sedmdesátipěticentimetrovým rozpětím křídel...

Do Karbonu se ještě mnohokrát vrátíme, alespoň tedy prostřednictvím podobných obrázků... O víkendu očekávejte závěr jedenácté kapitoly 2. série Lovců kryptidů (a těšte se na poslední, dvanáctou, kterou začnu psát v červnu) a buď další část projektu o žralocích nebo o pravěkých lasicovitých. Chystám se však na další nové projekty, které postupně také započnou, ale více zatím neprozradím.

Velemloci čínští na pokraji vyhubení

Vypadá to, že s velemloky čínskými, největšími obojživelníky na světě, to není tak jednoduché. Pravěký obr, skutečná živoucí fosilie, jež nám svým vzhledem i způsobem života připomíná naše dávné čtyřnohé předky, kteří vystoupili na souš dávno před zrozením dinosaurů, je na pokraji vyhynutí. Již léta IUCN klasifikuje velemloka čínského jako druh kriticky ohrožený. Maso těchto obojživelníků je pochoutkou. Kvůli lidské chuti k exotickému jídlu tak o život přichází čím dál více velemloků. Vlastně to začíná vypadat, že už jich ve volné přírodě zbývá opravdu jen hrstka. Není asi překvapením, že prostředí, ve kterém se velemlok čínský vyskytuje nejhojněji, je zajetí... S ochranou těchto majestátních obřích obojživelníků to asi nebude zcela jednoduché zvláště proto, že nyní vědci zjistili něco nového o velemloku čínském samotném. Zvíře, které jsme dosud považovali za jediný druh velemloka, by ve skutečnosti mohlo být pěti různými druhy! To můžeme tvrdit, držíme-li se nejskromnějších odhadů současných výzkumníků. Jing Che z Kunmingského institutu zoologie na Čínské akademii věd řekl, že velemlok čínský může být dokonce rozdělen až na osm druhů. Výsledky tohoto výzkumu byly publikovány v žurnále Current Biology. Mnohé herpetology však možná toto zjištění úplně nepřekvapí, vždyť životní styl velemloka čínského této možnosti silně nahrává. Jde o živočicha, který tráví většinu svého času ve vodě. Potřebuje chladné jihočínské řeky ke svému životu. Ale na souši velemloka asi příliš často nezastihneme. Z jednoho předka, který se rozšířil do několika říčních systémů ve východní Asii, se tak po milionech let vyvinuly odlišné druhy, které spolu neměly žádný kontakt, a tak došlo ke genetickým změnám a nakonec k celkové diverzifikaci... Ať už je toto zjištění jakkoliv vzrušující, jako že skutečně je, bohužel je smutné, že některé z těchto druhů už mohly být ve volné přírodě zcela vyhubeny. Vzhledem k počtu velemloka čínského, stále klasifikovaného jako jediný druh, je to dosti možné. Čínští velemloci za poslední 3 generace utrpěly ztrátu 80 % populace, což je otřesné. A velký úlovek může vynést 1500 amerických dolarů, což je suma, za kterou pytláci klidně takového majestátního živočicha jednoduše zabijí. V minulosti bylo pojídání masa velemloků tabu, dnes je velice oblíbené, což už bylo zmíněno výše. A neopomeňme zmínit znečištění řek a vůbec, ničení přirozeného habitatu těchto obojživelníků, tvorů, kteří jsou celkově velice náchylní k prudkým změnám. Proto jsou také obojživelníci nejohroženější skupinou obratlovců. Jejich ochrana je v našich rukou, ale nyní bude poměrně komplikovaná, neboť vypouštění velemloků ze zajetí do volné přírody už nepůjde tak snadno. Nesmíme si totiž dovolit vypouštět určité druhy velemloků do určitých říčních systémů, ve kterých vlastně nikdy nežili. V případě, že by se tam zrodilo potomstvo jich a jiného druhu velemloka, došlo by k hybridizaci, a člověk by toho stal strůjcem. Snad se tedy včas zjistí, jak to s "nově objevenými" druhy velemloků je, a užije se to v procesu jejich záchrany. Uznejte sami, chtěli byste, aby čínští velemloci kvůli člověku zmizeli z naší planety po všech těch desítkách milionů let, ba i více než stovce milionů let, co zde existovali?

Modrá planeta 2-Úhoř trpící toxickým šokem

Úhoř trpící toxickým šokem. Na dně oceánu se nacházejí jakési "nádrže", v nichž se salinita vody pohybuje mezi tří až osminásobkem normální salinity mořské vody. Takové prostředí je velice nebezpečné, vždyť se také kolem těchto "brine pools" hromadí pozůstatky živočichů, kteří po krátkém čase stráveném v nich zahynuli. Úhoř tupohlavec po vyplutí z tohoto slaného jezírka trpí toxickým šokem, kvůli čemuž se zmítá jako by ho někdo zkoušel zauzlovat. Jeho jedinou nadějí je pokusit se šok přečkat nad neuvěřitelně slanou vodou. Podaří se mu to?

Dechberoucí klip z cyklu BBC Modrá planeta 2 (Blue Planet II). Vypráví Sir David Attenborough.

Varaní soutěž

Po týdnu přináším další krátký kvíz (mimochodem, odpovědi k Anakondímu kvízu již byly přidány). Tentokrát se zaměříme na varany. Tito ještěři patří k nejzajímavějším plazům vůbec, tedy alespoň z mého pohledu. Tak neváhejte a vyzkoušejte si, co všechno o nich vlastně víte... Pokud chcete, můžete odpovědi napsat do komentáře. Po několika dnech od napsání a následném vydání tohoto článku napíši do komentáře správné odpovědi...

1. Který druh varana dorůstá největší velikosti?

A) Varan nilský

B) Varan komodský

C) Varan Gouldův.

2. Se kterým z těchto varanů se nesetkáme v Austrálii?

A) Varan pustinný

B) Varan Gouldův

C) Varan ostnoocasý

3. Jak se rozmnožují varani?

A) Rodí živá mláďata

B) Všechny druhy se rozmnožují pouze partenogenezí

C) Kladou vejce.

4. Vyskytuje se u varana komodského partenogeneze?

A) Ano

B) Ne

C) Vyber si.

5. Žili varanovití v období Křídy?

A) Nelze to potvrdit ani vyvrátit

B) Určitě ano

C) Určitě ne

6. Jaké maximální rychlosti dosahuje australský varan obrovský?

A) 20 km/h

B) 30 km/h

C) 40 km/h

7. Varan Salvadoriův:

A) Žije po celé jihovýchodní Asii a dorůstá délky 2,5 metru

B) Žije na Nové Guineji a dorůstá délky 2,5 metru

C) Žije v Austrálii a dorůstá délky 2 metry

8. Čím se neživí varan nilský?

A) Rybami

B) Krokodýlími vejci

C) Zmijemi pouštními

9. Jaké maximální délky dosahoval pravěký australský varan Megalania prisca nebo též Varanus priscus?

A) 7 metrů

B) 6 metrů

C) 5 metrů

10. Který světadíl je pravděpodobně kolébkou varanů?

A) Afrika

B) Austrálie

C) Asie

Toť vše, doufám, že jste si kvíz užili, a nezapomeňte se sem za pár dnů zastavit pro správné odpovědi!

Krátkorep cejlonský-Tajemný obyvatel nor

Po popisu imantodese velkohlavého, který jsem napsal v polovině dubna, přichází článek o krátkorepu cejlonském, neméně zajímavém, i když také nepříliš prozkoumaném hadu... Doufám, že se Vám bude líbit...

Latinský název: Pseudotyphlops philippinus,

Rozšíření: Srí Lanka,

Velikost: délka 45 až 50 centimetrů.

Do čeledi Uropeltidae (česky krátkorepovití) patří celkem 8 rodů s více než 50 druhy. Všichni zástupci této poměrně primitivnější, i když ne zcela primitivní hadí čeledi mají na čumáku svislý velký štít. Typický je pro ně také silný krk s kuželovitou hlavou pokrytou silnými šupinatými štítky. Ocas je u všech druhů krátký, a v případě krátkorepa cejlonského má i jedno neobyklé a důmyslné využití. Krátký, zploštělý ocas krátkorepa cejlonského je tupě zakončen a skvěle se hodí k zablokování podzemní chodbičky, ve které had žije. Kdyby ho do ní následoval predátor, narazil by už jen na krátkorepův ocas, a asi by se musel dost snažit, aby hada, hbitě se v noře pohybujícího, popadl a vytáhl ven. Krátkorep cejlonský je hnědý až žlutý. Hlava je krátká a špičatá. Obývá podzemní nory, žije pod kameny, v bahně i v humusu. Na zemi jej zastihneme jen velmi vzácně. Bylo zjištěno, že ze svého úkrytu vylétá pouze za monzunových dešťů. Je-li napaden predátorem nebo jej zkrátka chytíme do ruky, vylučuje slizovitou látku. Ta se perfektně hodí ke slepení predátorových kořistí nebo v našem případě prstů, což predátora odradí a nechá proto krátkorepa uniknout. Tento druh rodí živá mláďata; ve vrhu je jich až 8, častěji však pouze 3. Více se o rozmnožování tohoto hada neví. Jeho biologie je celkově velmi málo prozkoumaná, přestože v oblasti svého výskytu je místně běžný. Tohoto tajemného hada nalezneme pouze ve středu a na jihu provincie Uva a v provincii Sabaragamuwa na Srí Lance, tedy na ostrově Cejlon. Latinský druhový název "philippinus" ale odkazuje na místo výskytu na Filipínách, samozřejmě to však není pravda. Důvodem tohoto vědeckého omylu byl fakt, že se až do roku 1941 věřilo, že slavným německým herpetologem Hermannem Schlegelem získaný exemplář, na základě něhož byl také tento druh Schlegelem popsán, pocházel z Filipín. A tedy teprve v roce 1941, 102 let po Schlegelově popisu, bylo zjištěno, že vlastně z Filipín vůbec nepochází, ale že je srílanskou specialitou, a vyskytuje se jen na Cejlonu. Vědecké jméno však změněno nebylo... Had, který se někdy i v české literatuře označuje jako krátkorep filipínský, je totožný s tímto druhem. V současnosti by však měl platit název krákorep cejlonský... Stavbou těla je trochu mohutnější než ostatní krátkorepové. Přesto jde však o malý druh hada, dorůstajícího délky maximálně půl metru...

Příště vinejš pestrý!

Psovité šelmy pravěku: Canis arnensis

Opět je to více než měsíc, co jsem přestal v psaní projektu Psovité šelmy pravěku. Nevím, kolik částí ještě napíši. Psovitých šelem žilo na naší planetě v prehistorii tak mnoho... Ale mnohé se sobě tak podobaly, že nevím, zda má úplně cenu o nich tvořit samostatné články... Každopádně tento projekt rozhodně nekončí, jen očekávejte, že mezi jednotlivými částmi zkrátka budou jakési regulérní dlouhé přestávky... Nyní však zpět do světa pravěkých vlků!

Jméno: Canis arnensis,

Období: raný Pleistocén, před 1,9 až 1,6 milionu let,

Místo: jižní Evropa a Izrael.

Těžko říci, zda byl Canis arnensis vlkem či šakalem. Svou anatomií se totiž mnohem více podobal šakalům, zvláště pak šakalu obecnému (Canis aureus), který se dodnes (a už od pozdního Pleistocénu) vyskytuje v jihovýchodní Evropě, na Blízkém východě a v jižní Asii. Je možné, že Canis arnensis byl předkem dnešních šakalů. Rozhodně se liší od etruského vlka, který žil v jižní Evropě zhruba ve stejné době... Pozůstatky psovité šelmy druhu Canis arnensis byly nalezeny na několika významných jihoevropských nalezištích, a dále také v lokalitě Oubeidiyah v Izraeli. Řeka Arno, na kterou odkazuje druhový název, protéká Itálií, kde byly jeho fosilie nalezeny poprvé, a to konkrétně v italských provinciích Florence a Arezzo. Canis arnensis se vyznačoval poměrně lehkým tělem, hlavou s poněkud výrazným čelem a poměrně krátkými nasálními (nosními) kostmi. Velikostně byl srovnatelný právě s již zmíněným šakalem obecným, který dosahuje délky asi 70 až 80 centimetrů. Šakalové se živí malými savci, ptáky a jejich vejci nebo také hmyzem, ale zároveň požírají i ovoce. Vždyť v některých částech Indie se živí převážně tropickým ovocem. I tak jde především o masožravce, kteří uchvátí jakoukoliv kořist menší než jsou oni sami. V období Pleistocénu, kdy Evropou pochodovali mamuti a srstnatí nosorožci, nebyl Canis arnensis ani zdaleka vrcholovým predátorem. Zřejmě lovil malá zvířata jako byli svišti nebo myši. Nekonkuroval si tedy přímo se šavlozubými tygry, lvy ani s etruskými vlky. Potenciální nebezpečí mu však mohlo hrozit ze strany jeskynních hyen rodu Pachycrocuta. Asi před 1,6 milionu let tato šelma zcela mizí z fosilního záznamu, žádné mladší fosilie náležící tomuto druhu už neznáme. Pravděpodobně ho nahradil mosbachský vlk (C. mosbachensis), který pak existoval po celé období středního Pleistocénu.

Jistě se podíváme i na další psovité šelmy. Zatím nevím, kdy další část tohoto projektu napíši, ale nebojte, tak do měsíce to bude!

Lovci kryptidů 2: 459 (4/5)

Družice 459 dosluhuje. Z orbitu vypouští skříňky s nasbíranými informacemi, mezi nimiž se nacházejí i přísně tajné informace o tajemných zvířatech, kryptidech. V dnešní době, kdy jsou kryptidi v nebezpečí ze strany těch, kteří je chtějí využít k dosažení vlastních cílů, jsou tyto informace zvláště citlivé a mohou být brzy zneužity... Lovci kryptidů tomu musejí zabránit. Ale první box, který dopadl do Jakutska na Sibiři, je již v rukou Deylina Nieta. O druhý box teď bojují Nietův vyslanec, inteligentní železňák Metaller a Jack Owen z Lovců kryptidů, vědec Mike Brown a agentka CIA Kentová. Na třetí box má zálusk humanoidní nestvůra Claude Ngoy, která se dokáže přeměnit prakticky v cokoliv, včetně konžského důstojníka, což je vlastně její lidská podoba. Sam Weber žije, díky Ngoyovi doslova přežil svou smrt, kterou před několika měsíci zapříčinil Jack, a spolu se svým šéfem unesl Pierra Leroye do Národního parku Everglades. Tam má totiž třetí skříňka spadnout. Pierre je nucen Ngoyovi a Weberovi pomoci. Ale on už není nějaký slaboušek, kterému se dá diktovat. Je připraven postavit se na odpor...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: 459, ČÁST ČTVRTÁ:

Pierre natáhl ruku, co to jen šlo. Úplně Weberovi zaklonil hlavu, až se začal ozývat lupavý zvuk. Toho chtěl Pierre dosáhnout. Neviděl, že Ngoy právě skočil ze stromu a rychle k bojující dvojici přiběhl. Jeho ruka se ve vteřině proměnila na jakési slizké kladivo, kterým Pierra odhodil asi o dva metry dál, až ke břehu mokřadu. Zuřící Weber se postavil. "Nejradši bych ho zabil," zašeptal chladně. "Za pár hodin k tomu budeš mít příležitost. Teď ho ještě potřebujeme," odpověděl mu Ngoy. Došel k Pierrovi, který vypadal zcela bezmocně. Jen tak ležel na zemi, obličej zabořený v hlíně. "Vzpamatuj se, spratku," oslovil ho Ngoy, "máme přesné souřadnice. Půjdeš tam s námi." "Chcete mě držet jako rukojmí?" "Není to špatný nápad." "Je," odpověděl Pierre. Vyskočil tak rychle, že ani Ngoy, který měl zdaleka rychlejší reakce než jakýkoliv člověk, překvapením vytřeštil oči. Síla, kterou Pierre narazil do jeho měkkého těla, již plně přeměněného v onoho slizkého netvora, kterým byl, byla impozantní. Pierre pěstí úplně prorazil Ngoyovo tělo, až pěst vyšla zády ven. Ngoy zasyčel bolestí. "Páni," řekl překvapeně Pierre a nedokázal zakrýt úsměv. Jenže pak zevnitř Ngoyova těla vjely do Pierrovy ruky ostré jehly, a po celém mokřadu se rozlehl Pierrův příšerný, bolestný skřek. Teď to byl Ngoy, kdo se usmíval. Držel takhle Pierra asi minutu. Pak k zesláblému členu Lovců kryptidů přišel zezadu Weber a uhodil ho pěstí do hlavy. Ne však tak, aby Pierre omdlel. Jen ležel v hlíně, levou rukou si držel tu pravou, silně krvácející, a v hlavě mu kolovaly všelijaké myšlenky. Chvílemi měl pocit, že musí vybuchnout. Jak moc se teď musel snažit, aby sám potlačil účinky séra agresivity. Jednu chvíli je potlačit chtěl, jindy zase ne. Naštěstí to trápení brzy skončilo. Z oblohy sletěl malý čip, který měl v průměru asi tři centimetry. Přilepil se na Ngoyovu hlavu. Třikrát zapípal, a pak se náhle rozhořel. Ngoy začal řvát bolestí. Vždyť oheň je zřejmě to jediné, co dokáže slizkého humanoida z Gabonu zničit. Z oblohy sletěl Fahad Ghazalli s jetpackem připevněným na zádech. Přistál na zemi, vytáhl samopal a začal to šít do Sama Webera. Ten však jen klidně stál, kulky procházely jeho tělem, a rány se zacelovaly. "A kruci," řekl překvapeně Fahad a zvedl obočí. "Akihiko, pojď dolů," řekl do vysílačky připevněné na límci svého spandexového obleku. Jen o pár vteřin později se nad rozlehlým močálem ve vzduchu zastavil Cryptid Swift. Zatímco tak levitoval nad bažinou, vyletěl z něj Akihiko, také vybavený jetpackem na zádech, a přistál vedle Fahada. Pierra měli za sebou. Zatím neřekl ani slovo, ale byl moc rád, že jsou tady. "Mysleli jste si, že ho jen tak unesete? Než jste přiletěli na Floridu, důkladně jsme se na vás připravili. Cryptid Swift nás sem dostal za pár minut," zasmál se Fahad. Vytáhl Akihikovi pistoli z opasku a vystřelil po Weberovi paprsek nejvyššího stupně. Weber padl na kolena. V hrudi měl obrovskou díru. Jen zachraptěl, chytl se za čelo a snad upadl do bezvědomí, protože pak ze sebe nevydal jediné slovo. Ngoy během rozhovoru skočil do vody, čímž se zachránil od uhoření. Zatím ale nebyl vidět. Svalnatý Akihiko zvedl krvácejícího Pierra. "Zvláštní, jak se mu ty rány na ruce rychle zacelují," poznamenal. "Za to může to pitomé sérum," odpověděl Pierre. "Dostaneme tě do Cryptid Swiftu. Zapni jetpack, Fahade," řekl Akihiko. Jakmile Pierra položili na malé lůžko v letounu, ozvala se pekelná rána. Cryptid Swift se začal nad vodní hladinou kymácet. Akihiko nastartoval motor. A pak na přední sklo letounu dopadl Weber. Obrovská rána v jeho hrudi byla zcela zahojená. "Do háje," zařval Akihiko. Weber držel v ruce jakýsi moderní kulomet, kterým jednoduše sklo prostřelil. Letoun se rozletěl. Akihiko sletěl až dozadu, a stejně tak Fahad. "Je mi líto, ale Pierra potřebujeme," pousmál se ďábelsky Weber a vystřelil z kulometru. Kulky mířily na Fahada. Kdyby ho Akihiko včas nestrhl na podlahu, už by nebyl mezi živými. Akihiko rázem vyhodil z rukávu šuriken, který se Weberovi zaryl do čela. Sprška krve, která vystříkla, na chvíli Webera oslepila. Pak schytal pořádnou ránu pěstí do břicha, železná tyč mu skoro zlomila krční páteř, do břicha se mu zaryl další šuriken, a malý nožík probodl jeho zápěstí. "Tohle tak rychle nedáš, kámo," řekl mu Akihiko a ještě ho kopl kolenem do hlavy. Pak otevřel dveře letounu a z velké výšky Webera shodil dolů, kamsi do bažiny. "Musíme získat ten třetí box," řekl Pierre. Rány v jeho ruce byly takřka zahojené. Ani Fahad, ani Akihiko nic neřekli. Jen nasměrovali letoun tam, kde se měla skříňka nacházet. Budeme tam za pár vteřin," ozval se Akihikův zlověstný hlas. "Myslíte, že to Weber přežil?" zeptal se Pierre. "Jo," odpověděl jednoslovně Akihiko, který už seděl u kniplu. "Sakra," zasupěl Pierre. "Měli jsme ho spálit," vložil se do hovoru Fahad, "rány se mu zacelovaly slizem, tak jako Ngoyovi." "Jo, zmutoval. Popsal mi, jak ho Ngoy zachránil. Jsou teď něco jako... Bráchové... Weber je zčásti tak ngoyovská nestvůra a zčásti pořád ten proradný Estonec," řekl na to Pierre. "Až ho uvidím příště, narvu mu zapalovač do pusy," usmál se se zvednutým obočím Akihiko... V těchto chvílích procházel rakouskými Alpami jeden z robotů X-77. Došel až k místu, na kterém kdysi stáli Jack Owen a Pierre Leroy, když byli po smrti Sabine jedinými členy týmu*. Právě zde kdysi došlo k výbuchu. Doupata Tatzelwurmů byla přičiněním jednoho z mužů Zhou Lena zničena. Ale teď tu bylo vše jako dřív. A doupata byla obydlena. Tajemnými bytostmi, za kterými sem kdysi Lovci kryptidů přijeli. Z robotovy ruky vyšlehlo kovem potažené laso, které jako had zalezlo do jedné z děr ve svahu. Zvíře, které laso zachytilo, syčelo, škrábalo, snažilo se dostat se z toho sevření. Z druhé ruky robota vyšla ven uspávací šipka, jež Tatzelwurma v rychlosti uspala. Záznam, pořízený robotovýma očima, sledoval v přímém přenosu Deylin Nieto v hlavní místnosti své podvodní základny na dně jezera Nikaragua. Za ním stál Black Spier. "Vypadá to dobře, pane. Tatzelwurm se oficiálně stal součástí vaší armády," oznámil mu, ač to nebylo nutné. "Přesně tak, příteli," odpověděl Nieto a pomalu se zvedl z plastové židle. Vypnul projektor, díky němuž celý záznam viděli na zdi. "I kdyby Metaller na Ellesmere neuspěl, a kdybychom náhodou nezískali třetí skříňku, máme už tak dost informací k zpracování. Tuto válku vyhrajeme," dodal dlouze...

Nad mořem se konečně objevila helikoptéra, kterou sem Jack nechal zavolat. On, Mike a agentka Kentová, stále střežící druhý box ze satelitu 459, utíkali k pobřeží. Metaller běžel za nimi. Byl na dohled. Při běhu napřáhl ruku, z jejíhož zápěstí se vysunul onen slavný pětihlavňový vystřelovač. Kulky zatím nikoho nezasáhly. "Podejte mi ruce, oba!" zvolal Jack na své kolegy. "Proč?" zeptala se nechápavě agentka. Jack roztrhl svou bundu, a tak se konečně ukázal jetpack, který měl nasazený na zádech. "Proč jste nám to neřekl dřív? Nemuseli jsme se takhle hnát tou zatracenou tundrou!!!" zařvala agentka. "Má to jen 20 % šťávu, dlouho to nevydrží. Tak se krucinál chyťte!" zařval Jack. Jetpack je všechny tři lehce unesl. Rychlostí, o které se jim ani nesnilo, se blížili k helikoptéře. "V jetpacku je naprogramováno, že nás donese k otevřeným dveřím helikoptéry. Tak, vidíte, už jsme tady," okomentoval to ještě Jack. Naskákali do vrtulníku, jehož dveře se zavřely. Metaller z pobřeží střílel po vrtuli. Helikoptéra naštěstí mírně poklesla, a poté zase vyletěla vzhůru, a začala se vzdalovat. Metaller zmáčkl tlačítko na zápěstí. Na povel se pterodaktylové, vybavení obojky na krcích, vrhli na odlétající stroj. Nebylo jim to ale nic platné. Jakmile se navíc příliš vzdálili od Metallera, přestali někteří plnit příkazy obojku. Metaller je musel zavolat zpět. Inteligentní robot na pobřeží jen nadával a proklínal lidi, kteří jej právě připravili o druhý box... "Co to bylo?" zeptala se vážně agentka Jacka a stiskla mu paži. "Jmenuje se Metaller. Patří Deylinu Nietovi. Je to inteligentní robot. Poslouchá Nietovi rozkazy... Jeho tělo tvoří nám dosud neznámá látka. Kov, který se neroztaví ani při několika tisíci stupních. Nevíme, co to je. Dal jsem to na starost doktoru Brickellovi z Montany, ale on se nakonec ukázal být členem Nietova týmu... A ještě jedna věc, agentko. Ten robot není jen robot. Má emoce," odpověděl Jack. "Toho jsem si všimla. Vypadal zahořkle, když zjistil, že ode mě skříňku nedostane." "I Metaller má slabinu. A mám takový pocit, že jsme ji právě odhalili," pokýval hlavou Jack, zatímco hleděl z okna na chladné moře... V zatopeném lese uprostřed Národního parku Everglades pochodovaly tři postavy. Akihiko, Fahad a Pierre byli odhodláni za každou cenu získat třetí box, který ležel někde ve vodě jen kousek od nich. Věděli však, že Ngoy i Weber jsou bohužel na živu, a zřejmě nejsou daleko. Tyto hypotézy se potvrdily. Fahada pod vodu stáhla Ngoyova slizká ruka. Následoval i Pierre. Akihiko si přichystal šuriken a prodloužil svou tyč. Ale i on se měl stát Ngoyovou obětí...

* - Lovci kryptidů, 1. série, kapitola Černá stopa, na jejímž začátku Jack a Pierre pátrali po Tatzelwurmovi v rakouských Alpách a následně se na misi v Číně poprvé setkali s Akihikem, Fahadem a Rogerem

První box má tedy Nieto. Druhý získala agentka Kentová ze CIA, a vlastně i Jack Owen a Mike Brown. Teď záleží na Lovcích kryptidů, zda třetí skříňka padne do rukou Clauda Ngoye. Ale Nieto přece třetí skříňku také zmínil... Určitě má na ní zálusk, a ví, kde je... Bitva ještě neskončila! Jaký však bude výsledek tohoto závodu? A jak pak ovlivní to, co přijde? Pokračování příště.

Obrázek týdne 18. 5. 2018

Půlka května je již za námi, letní prázdniny se kvapem blíží... Ano, už to nebude trvat dlouho, a přijdou! Tentokrát jsem jako Obrázek týdne vydal další obrázek animovaný na počítači. Podle mě je moc pěkný, posuďte však sami... Jak se líbí Vám?

Popisek k dnešnímu obrázku: Gigantoraptor, osmimetrový oviraptorosaur, největší zástupce této skupiny dinosaurů, se prohání hustými lesy na území dnešního Vnitřního Mongolska před 75 miliony let. Zřejmě mu nevadí, že ostré sluneční paprsky právě zasahují jeho bystrý zrak, s jehož pomocí hledá všelijaké ještěry, malé savce, možná i malé dinosaury, které by mohl s pomocí svých mocných bezzubých čelistí usmrtit a poté sežrat. S velkým samcem Gigantoraptora, je tento, si včas rozmyslí začínat bitku i smečka Velociraptorů...

Doufám, že se Vám vybraný obrázek líbí. O víkendu se můžete těšit na další část Lovců kryptidů! Také se zřejmě vrátím k Psovitým šelmám pravěku, samozřejmě budu pokračovat v přidávání videí z Modré planety 2 od BBC, a také pravděpodobně zhotovím nějaký ten hadí popisek. To vše již brzy...

Nově objevení studenokrevní živočichové (květen 2018)

V posledních dvou dnech bylo zveřejněno několik zpráv týkajících se objevů nových druhů. Zatímco v oceánské zóně okolo Bermudy bylo objeveno více než 100 druhů řas, korýšů a dalších mořských živočichů, z tropů naší planety přicházejí novinky o plazech a obojživelnících, s nimiž se v žádné dosud vydané příručce sloužící k identifikaci herpetofauny nesetkáme... V indickém státu Karnataka žije nedávno objevený a popsaný druh žáby, Microhyla kodial. Vědecký popis tohoto druhu vyšel včera v mezinárodním žurnále Zootaxa. Patří do čeledi parosničkovitých (Microhylidae), jež je rozšířena na pěti ze sedmi kontinentů - parosničky nenajdeme pouze v Evropě a samozřejmě na Antarktidě. Za svůj domov však Microhyla kodial považuje pouze okolí města Mangaluru, kterému se v místním jazyce Konkani říká kodial. Odtud tedy druhové jméno. Šestičlenný herpetologický tým, který popis zpracoval, zjistil, že tato parosnička měří pouze 2 centimetry na délku. Nejedná se tedy o velkého obojživelníka, na svou velikost jsou však tyto parosničky překvapivě hlasité. Je tedy o to zajímavější, že donedávna byly v Mangaluru zcela přehlíženy, a to i přesto, že se vyskytují v oblastech osídlených lidmi! Někdy stačí hledat nové druhy kousek od Vašeho domu, a naleznete je... Již jsme si řekli, odkud tato parosnička pochází. Stále však není zcela jisté, zda jde o indickou specialitu. A jestli je to pravá indická žabka vůbec... Výzkumníci totiž zjistili, že se geneticky podobá žábám z jihovýchodní Asie a nikoliv z Indického subkontinentu. Místa, kde tyto žáby žijí, byla dříve hojně využívána k importu dřeva z Myanmaru, Malajsie a Indonésie. Je možné, že byly žáby černými pasažéry na dovezeném dřevě, a zabydlely se v Indii díky pomoci člověka? Rozhodně bude zajímavé zjistit více...

Další nově popsané a teprve nedávno objevené druhy studenokrevných živočichů pochází z Madagaskaru, který je zemí chameleonů. Jde o tři nové druhy těchto pozoruhodných stromových ještěrů vybavených koulícíma očima a ovíjivým ocasem. Všechny tři patří do rodu Calumma, který byl popsán významným anglickým zoologem Johnem Edwardem Grayem již roku 1865. Od té doby bylo popsáno na 37 různých druhů, včetně třech nově objevených... Tím prvním je Calumma uetzi, chameleon, jenž byl nalezen už roku 2012, ale na jeho vědecký popis se čekalo šest let. Vyskytuje se v masívu Sorata na severu ostrova. Samci a samice tohoto druhu se od sebe zbarvením výrazně liší; samci jsou mnohem pestřeji zbarveni - jsou obvykle nazelenalí, samičky jsou hnědé. Když se ale obě pohlaví potkají, samcova kůže se promění do mozaiky žluté, červené, modrozelené a fialové. Samička, kterou takové převádění nezaujme, ztmavne takřka až do černa. Obě zvířata se nacházejí na přiloženém obrázku; všimněte si, že samice je na samce poměrně agresivní, otevírá na něj tlamu, zahání jej... Dalším novým druhem je Calumma juliae. Druhové jméno je poctou Julii Forster, která pomohla získat pro vědce několik exemplářů. Tento druh se vyskytuje pouze v lese zabírajícím území o 15 km², jenž se rozléhá na východ od města Moromanga. Zatím byly identifikovány pouze samice tohoto druhu, žádní samci dosud nebyli nalezeni... Třetí je pak Calumma lefona z oblasti Andrevorevo na severu země. Slovo "lefona" znamená v malgaštině "kopí". Jméno bylo zvířeti uděleno podle rostrálního výstupku, tedy útvaru na jeho čenichu. Všechny tyto druhy jsou nyní ve velkém ohrožení. Madagaskarské lesy mizí a s nimi i jejich úžasní zvířecí obyvatelé.

Za informace a obrázky pro tento článek děkuji webům Business Insider India a Mongabay. Doufám, že Vás nové objevy nadchly!

Expedition - Připravovaný seriál Steva Backshalla

Steve Backshall - přírodovědec, dobrodruh, průzkumník, spisovatel, moderátor, který získal cenu BAFTA za seriál 60 zvířecích zabijáků (Deadly 60), a také můj hrdina. Pokud se rádi díváte na televizi, a zejména na pořady o zvířatech či expedicích, pak jej jistě velmi dobře znáte. Po velkém úspěchu série Deadly není Steve nikým neznámým. Já sám viděl spoustu jeho dokumentů, od mnohých epizod Deadly přes Divoké (Fierce) a expediční seriály z minulých let až třeba po Expedici Borneo. Nezapomeňme také na to, že Steve provázel posledními řadami seriálu Nefalšovaná přírodní podívaná (The Really Wild Show), předtím, než byl tento seriál roku 2006 zcela ukončen... Pokud sledujete Steva na sociálních médiích, není pro Vás překvapením, že britské weby nyní píší o jeho připravovaném seriálu Expedition. Bude to však pořádná jízda! Na televizní obrazovky zaútočí Expedition příští rok, tedy v roce 2019. Uvidíme v něm neuvěřitelné scény: jedním ze skutečných vrcholů nového cyklu bude sjíždění peřejí v Himalájích! V dalších epizodách dobrodružného dokumentu se Steve a jeho kolegové vydají na cestu skrze pohoří v pouštích Středního východu nebo se budou potápět v hlubokých a kvůli možnosti ztratit se v nich i velice nebezpečných zatopených jeskyních. Pro nás to bude naprosto úžasné, ale pro Steva? Možná jen další den v práci... Expedition byl schválen UKTV, BBC a FremantleMedia International. To je skutečně velice zajímavé; seriál, na kterém spolupracují BBC a FremantleMedia, tedy dvě společnosti, které ve svých katalozích mají skutečně nepřeberné množství televizních pořadů, zejména pak dokumentů! To se rozhodně nevidí často. První čtyři epizody by měly mít premiéru příští rok na BBC Two. Šest exkluzivních epizod pak v roce 2019 bude vysílat kanál Dave, který vlastní UKTV (podobně jako Eden nebo Really). Podle Richarda Watshama z UKTV má Steve spoustu fanoušků mezi diváky Dave, koneckonců jde o desátý nejúspěšnější britský televizní kanál, a reprízuje Stevovo Deadly 60... Už se nemůžu dočkat dalších Stevových dobrodružství! Je jen trochu ironií osudu, že právě tento rok kvůli natáčení Expedition stráví Steve tolik času pryč, daleko od domova. Jeho manželce, britské olympijské veslařce Helen Glover, se totiž v létě narodí dítě (bohužel, jak již zřejmě víte, jedno z dvojčat nepřežilo, to druhé by se však mělo narodit v pořádku). Tak hodně štěstí, Stevie B...

Na fotografii pořízené před pár dny jsou Steve a Aldo, skotský medik týmu, na kterého si možná pamatujete ze Steve Backshall's Extreme Mountain Challenge z roku 2016 a Down the Mighty River with Steve Backshall z roku 2017 (rozhodně doporučuji). Mimoto měl v pondělí na CBBC premiéru Stevův nejnovější film, Steve Backshall vs The Monster Mountain, ve kterém se pokusil zdolat jednu z nejzrádnějších evropských hor, švýcarský Eiger, konkrétněji tedy jeho severní část. Možná o komplikovaném natáčení tohoto filmu něco víte (v únoru Stevovi v započnutí expedice bránila spousta sněhu na Eigeru), rozhodně se však těším, až jej uvidím...

Anakondí kvíz

Již dlouho jsem nepřidal na svůj blog nějaký ten kvíz, a tak jsem si řekl, že prostě sepíši několik dalších otázek, díky nimž si otestujete svou znalost nějakého zajímavého zvířete. Napadla mě anakonda. Neberte to doslova.Pokud chcete, napište odpovědi do komentáře pod článek a počkejte, až na konci týdne (nejspíše v pátek) také prostřednictvím komentáře zveřejním správné odpovědi. Štěstí však můžete zkusit kdykoliv; od toho tu kvízy jsou. Nepřihlašujete se, nic za něj nedostanete, jen si zkrátka ověříte, kolik toho o anakondách víte. Připraveni?

1. Kolik druhů anakond žije v současnosti na naší planetě?

A) 3

B) 4

C) 5

2. Který druh anakondy dorůstá největších rozměrů

A) Anakonda velká

B) Anakonda žlutá

C) Anakonda temnoskrvnná

3. Ve které z těchto zemí se nevyskytuje anakonda temnoskvrnná?

A) Brazílie

B) Guyana

C) Bolívie

4. Jaký je způsob rozmnožování anakondy velké?

A) Živorodost

B) Vejcoživorodost

C) Vejcorodost

5. Jak je dlouhá anakonda žlutá?

A) 1 až 2 metry

B) 3 až 4,4 metru

C) 4,4 až 5,7 metru

6. Může anakonda žlutá ulovit mazamu?

A) Ano, mazama se objevuje na jejím jídelníčku

B) Teoreticky ano, ale obvykle se jím neživí

C) Ne, mazama žije v Africe a anakonda žlutá v Jižní Americe

7. Jak dlouhá byla největší anakonda velká chovaná v zajetí?

A) 8,6 metru

B) 9,18 metru

C) 6,27 metru

8. Delší než anakonda velká je z hadů rozhodně...

A) Užovka obojková

B) Krajta mřížkovaná

C) Krajta tygrovitá

9. Vyskytuje se v ojedinělých případech u anakondy velké partegonegeze (tzn. samice nepotřebuje k rozmnožování samce)?

A) Ano

B) Teoreticky ano, prakticky ne

C) Ne

10. Co je zač Eunectes stirtoni?

A) Jeden ze současných druhů anakondy

B) Vyhynulý druh anakondy, žijící v Jižní Americe v třetihorách

C) Pouze dnes již nepoužívané synonymum pro Eunectes murinus, resp. anakondu velkou.

Doufám, že se Vám dařilo!

Modrá planeta 2-Týmová práce rybek klaunů

Týmová práce rybek klaunů. V pobřežních vodách se právě usadil pár klaunů. Předtím, než samička naklade jikry, potřebuje jejich dům ze sasanek malé vylepšení. Zdá se, že kus kokosové skořápky bude stačit. Ale jedna rybka si s ním jen tak lehce neporadí... Naštěstí dokáží klauni pracovat v týmu. Netrvá dlouho, a přípravy jsou hotovy. Pár klaunů se konečně může zabydlet...

Ukázka z proslulého dokumentárního cyklu Modrá planeta 2 (Blue Planet II) vyprávěného Sirem Davidem Attenboroughem a vysílaného poprvé na BBC One na podzim 2017.

Žraločí řády: Heterodontiformes (různozubci)

Žraloci už na naší planetě žijí po nějakých 400 milionů let. Ačkoliv se za tu dobu vyvinulo a také vyhynulo nepřeberné množství druhů, jejich anatomie se příliš nezměnila. Ba naopak, zdá se, žraloci si udrželi svůj tvar těla i způsob života po celé stovky milionů let. Patří k nejúspěšnějším živočichům, kteří se kdy vyvinuli. Přežili velké Permské vymírání, největší vymírání v historii naší planety. Přečkali i náraz meteoritu a sérii kataklyzmatických událostí, jež následovaly, a které vyhubily dinosaury, ptakoještěry, mořské plazy a amonity. V současnosti jim hrozí vůbec největší nebezpečí: každý rok je 73 milionů žraloků odchyceno a zabito. Mnozí jsou loveni pro své ploutve, jiní končí v rybářských sítích jako vedlejší úlovky... S rychlostí, jakou mizí, jsou mořské ekosystémy narušovány... Stále se setkáme s lidmi, kteří by se však ochraně žraloků raději nevěnovali, neboť je považují za nebezpečná monstra vyhledávající lidi k snědku. Jak daleko jsou jen od pravdy... Bez žraloků by to v našich mořích a oceánech nefungovalo...

V tomto seriálu si detailně přiblížíme všech osm v současnosti žijících řádů žraloků. Řád, který si představíme v této části, má velice dlouhou historii a jeho počátky sahají zhruba do doby, kdy se na naší planetě začali objevovat první velcí dinosauři. Těmito žraloky jsou různozubci.

ŽRALOČÍ ŘÁDY

HETERODONTIFORMES (RŮZNOZUBCI)

Řád Heterodontiformes, v češtině označovaný různozubci a v angličtině bullhead sharks, zahrnuje malé druhy žraloků žijící v tropických a subtropických mořích celého světa. Ve fosilním záznamu se poprvé objevují v době před 183 miliony let, v období Jury. Podle některých odborníků se však vyvinuli již mnohem dříve, a tak je možné, že v budoucnu nalezneme druhy ještě starší. Různozubci jsou vůbec nejstarším v současnosti žijícím řádem žraloků. I přesto to vypadá, že nikdy nebyli příliš hojní, a nikdy nebyli příliš velcí. V pravěkých mořích rozhodně nebyli nějakými dominantními predátory.

Charakteristickým znakem různozubců je zkosená hlava. Nad očima mají výrazné oblouky, ústní otvor se nachází v přední části hlavy. Jsou také vybaveni retnými chrupavkami. Oči postrádají oční blánu. Žaberních štěrbin je pět. Dále mají různozubci dvě hřbetní ploutve. V hřbetní ploutvi se nacházejí ostny, které někteří laici považují za jedovaté. Ve skutečnosti tito žraloci žádné jedové žlázy nemají, ostny vůbec nejsou napuštěny jedem, a různozubci jsou sami o sobě člověku naprosto neškodní. Zpravidla se živí různými korýši, ježovkami či měkkýši, jejichž těla dokonale rozlouskávají s pomocí svých charakteristických zubů. Žijí obvykle na dně moře. Bývají malí; největší různozubci měří jen okolo 1,5 až 1,65 metru.

V současnosti tvoří řád Heterodontiformes jedinou čeleď, a to sice Heterodontidae. Ta pak zahrnuje jediný žijící rod, Heterodontus, jenž se česky označuje jako různozubec. Heterodontus potom zahrnuje deset různých druhů, přičemž jeden druh zůstává vědecky nepojmenován. V tomto století byl popsán jediný druh, H. omanensis žijící ve vodách při pobřeží Ománu. K popisu došlo roku 2005. Všechny ostatní druhy různozubců byly vědecky popsány v minulém a předminulém století...

Čeleď Heterodontidae:

Různozubec mexický (Heterodontus mexicanus)

Tento druh žraloka (viz 2. obrázek v tomto článku) žije na pobřeží východního Pacifiku, od mexického státu Baja California na Kalifornském poloostrově dále na jih až na pobřeží Peru. Obvykle je k nalezení v hloubkách pouze 20 metrů, i když někteří rekordmani mezi různozubci mexickými se dokáží potopit i do hloubky 50 metrů. Jedná se o druh vejcorodý, doba březosti je vědcům bohužel zatím neznámá. Samice svá vejce (zatím nevíme, kolik jich ve snůšce bývá) připevní ke skále či k mořskému dnu, a zanechá je vlastnímu osudu. V době vylíhnutí měří malí různozubci mexičtí 14 centimetrů. Jakmile dosáhnou dospělosti, jsou dlouzí přibližně 70 centimetrů. Řadí se tedy k menším druhům různozubců. Zatím nevíme, zda je tento druh v bezprostředním ohrožení či ne. Je však smutnou pravdou, že se různozubci mexičtí stávají obětí lovu jakožto vedlejší úlovky (bycatch). Jejich maso se ale i tak často využívá a prodává.

Různozubec japonský (Heterodontus japonicus)

Jeden z lépe známých a prozkoumaných různozubců. Dospělci dosahují délky až 1,2 metru. Tento druh žije na pobřeží východní Asie, především v okolí Japonských ostrovů. Existuje také záznam o možném výskytu tohoto žraloka na pobřeží východní Afriky, ten je však s největší pravděpodobností zcela mylný; nejspíše byl tento typicky východoasijský druh zaměněn s jiným druhem různozubce. Různozubec japonský žije v hloubce 6 až 37 metrů a preferuje skalnaté dno nebo množství chaluh, v nichž se ukrývá. Když najde svou kořist, kterou se může stát například měkkýš či korýš, uchopí ji svými mocnými, protruzitelnými čelistmi a doslova ji rozkouše s pomocí stoličkám podobných zubů nacházejících se v zadní části čelistí. Tento druh byl popsán už v roce 1884. Ví se, že samice kladou po páru vajec šestkrát až dvanáctkrát do roka mezi březnem a zářím, přičemž období páření obvykle probíhá na začátku tohoto období, tedy v březnu a dubnu. Vajíčka jsou uložena na skály či mezi chaluhy v hloubce 8 až 9 metrů. Samice se občas dají dohromady, aby vytvořili jakési komunální hnízdo, v němž může být i 15 vajíček od různých samic. Samičky svá vejce nestřeží, okamžitě po nakladení je opouštějí. Po roce se z vajíček vyklubají 14 centimetrů dlouzí žralůčci. Pohlavní dospělosti dosáhnou zhruba při dosažení délky sedmdesáti centimetrů.

Různozubec portjacksonský (Heterodontus portusjacksoni)

Žralok, který má domov na australském pobřeží po celé délce kontinentu kromě samého severu země. Jde o migrující druh, který se vydává v létě na jih Austrálie, v zimě se pak vrací poněkud na sever, kde se také páří a klade vejce. Samci dospívají mezi 8. až 10. rokem života, samice mezi 11. až 14. rokem života. Období rozmnožování obvykle začíná už v srpnu, ale vrcholí v listopadu, když jsou žraloci v severnějších vodách. Jde-li o potravu, živí se hlavně měkkýši, jejichž tvrdé vápenité schránky rozlouskávají s pomocí stoličkám podobných zubů v zadní části tlamy. Zuby se opotřebovávají s věkem; mladí žraloci mají zdaleka nejostřejší zuby ze všech portjacksonských různozubců. Žaludek různozubce portjacksonského má tvar písmena J. Zvířeti trvá relativně dlouho, než svou kořist stráví. Pokud se při požírání potravy dostane do tlamy a dále nějaký štěrk či kamínek, různozubec jej jednoduše vykašle... Vejce různozubců portjacksonských jsou potravou mnoha predátorů, a podle jednoho výzkumu se nevylíhne až 89,1 % mláďat. I když se občas stává vedlejším úlovkem, není různozubec portjacksonský ohrožen.

Různozubec Francisův (Heterodontus francisci)

Pouze jeden metr dlouhý různozubec, vyskytující se na západním pobřeží Severní Ameriky, zvláště v Kalifornském zálivu. Mláďata se živí mnohoštětinatci, jídelníček dospělých jedinců pak z 95 % tvoří mlži a plži, zbytek například krabi nebo stejnonožci. Rozhodně se však nebojí přiživit se i na mořských hvězdicích. Tento druh je zajímavý tím, že jako jeden z mála různozubců a vlastně jako jeden z mála žraloků vůbec vykazuje známky rodičovské péče. Samice různozubců svá vejce nasávají do tlamy a poté je odnášejí do puklin mezi skalisky v pobřežních vodách. Tato vejce se však mohou stát obětí kanibalismu, jiní různozubci se totiž na nich rádi přiživí. Různozubec Francisův se také často stává vedlejším úlovkem. V Kalifornii se takto ročně uloví až 1800 kilogramů tělesné masy těchto žraloků. Je to hodně, ale v porovnání s historickými čísly jde o jakési "zlepšení". Například v roce 1979 se ulovilo 9500 kilogramů těchto různozubců Francisových. Bohužel však nevíme, jak na tom stavy těchto žraloků jsou, snad bude v budoucnu zjištěno více. IUCN zatím nedokáže stav ohrožení různozubce Francisova odhadnout.

Máte-li zájem se o zde uvedených zástupcích řádu různozubců či o jiných druzích žraloků dozvědět více, popadněte knížky o žralocích, zvířecí encyklopedie, navštivte stránky o žralocích... Nebo si najděte předchozí části tohoto projektu. Pokud Vás prostřednictvím tohoto článku různozubci zaujali, pak jistě splnil svůj úkol... Projekt Žraločí řády je už z poloviny hotov, zbývají však další čtyři řády, které v příštích několika týdnech hodlám popsat...

Lovci kryptidů 2: 459 (3/5)

Z minulých částí víte, že družice 459, jež se posledních čtrnáct let pohybovala nad severní polokoulí, přestává fungovat. S docházející životností vypouští po severní polokouli skříňky s nasbíranými informacemi, z nichž mnohé se týkají různorodých tajemných zvířat: kryptidů. Ti jsou ale v hledáčku některých lidí (či bytostí), kteří by je nejraději použili k dosáhnutí vlastních cílů. Deylin Nieto je jedním z nich. Roger a Pauline sice získali první skříňku, která dopadla do Jakutska na Sibiři, ale nakonec se museli vzdát Metallerovi a robotům X-77. Box je již u Nieta. Po druhé skříňce společně pátrají Jack Owen, Mike Brown a agentka Kentová. Nieto už ale vyslal své "psy", totiž ptakoještěry, konkrétně onen druh, který do své armády kryptidů zařadil před několika měsíci v Mexiku. Akihiko a Fahad se mají brzy dozvědět, kam dopadne třetí box. Pierre, který je sám v základně Lovců kryptidů, je mezitím napaden překvapivým útočníkem. Sam Weber žije! A to i přesto, že jej Jack Owen nedávno zastřelil. A není sám, je tu s ním Claude Ngoy...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: 459, ČÁST TŘETÍ:

Na chvíli se Pierrovi úplně zatemnilo před očima. Měl pocit, že se motá v nějaké tmavé místnosti, která byla tak velká, že nedokázal odhadnout její rozměry. Snad to byl celý vesmír, ale bez hvězd, bez planet, v čemž teď Pierre ležel, chtěl vstát, avšak nešlo to, snažil se vykroutit se z toho strašného snu, z té noční můry, která jej v několika vteřinách postihla. Obrovská bolest, způsobená ztrátou jeho sestry, a ještě enormnější nenávist k odpornému Samu Weberovi, zaplavila jeho hlavu. Když ucítil, že jeho malátné tělo Weber zvedá ze země, náhle se v něm něco probudilo. Otevřely se mu oči, a otevřely se mu tak, že Weber ty své musel úlekem vykulil. To, co bylo v těch očích, bylo tak... Neuvěřitelně nebezpečné... Popadl Webera za ruku, a ačkoliv sám ležel na zemi, švihl se svým protivníkem, až mu rozbil nos o podlahu. Skoro ani nevnímal, co se děje, jen si povšiml, že proti němu Claude Ngoy běží, proměňuje přitom svou podobu. Během chvíle byl z konžského důstojníka odporný slizký humanoid, jehož měkká, vlhká ruka dotkla se Pierrova ramena a stiskla. S Pierrem to ani nehnulo. I v Ngoyových očích se náhle objevily pochyby o tom, že tato mise dopadne dobře. Vzpomněl si na chvíli, kdy uplacen Nietem navštívil v podobě lékaře tehdy na lůžku připoutaného Pierra Leroye v londýnské nemocnici a odzkoušel na něm novou dávku séra agresivity. Jaký to byl tehdy úděsný výsledek*... Pierre, kterému oči planuly zlostí, popadl Ngoyovu ruku a mocně trhl. Kapky slizu dopadly na podlahu. Pierre Ngoyovi přímo natrhl ruku. Teď to nebyl ten starý dobrý, vtipný, ale poměrně slabý Pierre. Byla to časovaná bomba, která měla za chvíli zcela vybuchnout. A kdyby se tak stalo, kdo ví, jak by to dopadlo. Jenže Weber, mnoucí si krvácející čelo, věděl, jak ho zklidnit. "Pierre, jak se má sestra? Jak se má Sabine?" promluvil podlézavým, chladným hlasem. Z Pierrových očí se náhle ztratila všechna ta výbušnost a nepředvídatelnost. Zase jako by byl oslaben, zase z něj byl pouhý smrtelník truchlící nad smrtí své sestry. Otočil se k Weberovi a dostal ránu do brady. Upadl. "Sabine je v pořádku, že ano? Že je to tak?" mluvil dále Weber, jen aby potlačil účinky séra agresivity Pierrovým smutkem. Pierre, opět celý malátný, nedokázal se ani postavit. "Utržené" kapky slizu, tvořené nestálými molekulami, mezitím "natekly" zpátky do Ngoyovy ruky. "Proč... ještě... žiješ?" vydal ze sebe Pierre. "Proč ještě žiju?" zasmál se Weber a s Ngoyem se na sebe podívali. "Víš, Pierre, poděkuj Jacku Owenovi. To on mi dal nesmrtelnost," řekl chladně Weber. A pokračoval: "Rozstřílel mě na řešeta. Jo, asi o tom víš. Nelhal ti. Ležel jsem, šíleně jsem krvácel, měl jsem v hrudníku tolik ran, že jsem mohl vykrvácet během pár vteřin. A pak, když jejich člun zmizel v mlze**, přišel tady Claude a vložil do mých ran trochu svého slizu. Následovala nepříliš bolestivá mutace, během níž se rány zahojily. A proto se stejně jako tady šéf můžu regenerovat, přežiju prakticky cokoliv." Podíval se na Ngoye. "Už nejsi poslední ze své rasy. Teď máš mě," řekl mu. Ngoy zdvihl Pierra z podlahy, až se mu nad ní nohy třepetaly. "Kde je třetí skříňka?" zeptal se. "Nevím," odpověděl téměř v mdlobách Pierre. Zrovna v tu chvíli začala hrát znělka Avengers, kterou měl Pierre na mobilu jako ringtone. Přišla SMS zpráva. Weber zvedl mobil ze stolu a nahlas ji přečetl. "Třetí box dopadne za deset hodin do Národního parku Everglades na Floridě. Připrav se. Akihiko." Ngoy praštil Pierra do hlavy, a ten "konečně" omdlel. Co bylo pak, to nevěděl. Když do základny o několik desítek minut později přišli Akihiko s Fahadem a začali se připravovat na další misi, ani nepoznali, že tu někdo byl. Pierrova nepřítomnost je však děsila. Až když Fahad vkročil do místnosti, v níž byl řízen kamerový systém, povšiml si, že všechny přístroje jsou zalepeny jakýmsi slizem, a tak bylo hned jasné, co se stalo. Ngoy se přeměnil na tenkou vrstvičku slizu, která zřejmě pronikla škvírou ve dveřích. Pak zneškodnil všechny kamerové i obranné systémy budovy, a unesl Pierra. Vzhledem k tomu, že co obalí, to dokáže také přeměnit na malou vrstvičku slizu, o čemž už se Lovci kryptidů přesvědčili***, byl pro něj únos Pierra velmi snadný...

Na chladném kanadském ostrově Ellesmere bylo mezitím pořádně horko! Jack Owen střílel z laserové pistole po každém pterodaktylovi, který se přiblížil tak na dva metry k jeho obličeji. Agentka neplýtvala zásobníkem pistole, i když ne vždy se trefila. Mike, vyzbrojený pouze chodeckou holí, neměl proti Nietovým vyslancům téměř žádnou šanci. Ležel na kamenité půdě a snažil se odtlačit ze svého těla pterodaktyla, který zaryl své drápy do jeho bundy. Natahoval hlavu k jeho krku, a kdyby pod krkem neměl tu chodeckou hůl, se kterou se ho Mike snažil odtlačit, už by ho byl zabil. Konečně si Jack všiml Mikeových nesnází a odstřelil pterodaktyla. Nařídil mu, ať si stoupne za něj. Po chvíli se na zemi válela spousta mrtvol, naštěstí pouze pterosauřích. Několik přeživších pterodaktylů odletělo stejným směrem, kudy hejno přiletělo. "Musíme k té skříňce! Bude tady poblíž!!!" zavelel Jack. "Běžím napřed," řekla agentka. "Počkejte, to nemůžete! Co když se vrátí? Když budete sama, zabijou vás!" křičel Jack, ale agentku, očividně vycvičenou k rychlému běhu, svými slovy zastavit nedokázal. Agentka přeběhla kopec. Uviděla černý box válející se mezi kameny a tajícím jarním sněhem. Seběhla z kopce a mířila k němu. Její cvičený sluch zaznamenal nabití pušky. Udělala přemet ve vzduchu a jen tak se vyhnula smršti kulek, které by ji jinak zasáhly. Utíkala ke skříňce, hbitě se vyhýbala dalším kulkám, dělala kotrmelce, přemety, všechno možné, pak konečně skříňku uchopila, schovala do kapsy a vystřelila tam, odkud střely vycházely. Teprve teď si uvědomila, že na tom není úplně nejlépe. Kulka z její pistole se samozřejmě odrazila od kovového těla dvoumetrového Metallera, jenž její kousky sledoval s podivným úsměškem. I když byl "jen" robotem, byť inteligentním a schopným hovoru, nedokázal zakrýt svou zášť. Poprvé jako by se v jeho obličeji objevila emoce, která by se dala popsat i jako zoufalství. Mířil na agentku, která u sebe měla skříňku. Když teď vystřelí, zabije agentku, ale možná také prostřílí tu skříňku. "Metallere, vypadáš bezradně!" zvolal Jack, stojící na kopci, a zasáhl laserem jeho hlavu. Z Metallerovy ruky jako odpověď vyletělo ostré frisbee. Jack ho sestřelil. Agentka se dala na útěk. Metaller zmáčkl tlačítko na svém náramku. Na tento povel sem přiletěli všichni ještě žijící pterodaktylové. Mířili za agentkou. Jack se znovu utkal s Metallerem. Ten vysunul ze zápěstí své slavné ostří. Jack mu hodil do obličeje malou výbušninu a udělal několik skoků zpět. Malá exploze samozřejmě neměla na Metallera žádný účinek. "Slibuju, že brzo zjistím, z jakého kovu seš," zašeptal Jack a v běhu se vracel na kopec. Sestřelil z dálky několik pterodaktylů. Agentka utíkala po malém hřebeni, který ji nakonec zaváděl zpět ke kopci. Při útěku také zastřelila několik pterodaktylů. Připojila se k Jackovi a Mikeovi. Teď už šlo jen o to uniknout odsud. Metaller jim však byl v patách. Nehodlal to jen tak vzdát... Pierre se probudil do nádherné scenérie v mokřadech Everglades. Nejprve pochyboval o tom, že to, co se před nedávnem stalo, byla pravda. Sam Weber přece nemůže žít... Ale když ho, ještě ležícího na vlhké půdě, Weber přišel navštívit s pistolí mířící na jeho hlavu, Pierre uvěřil. "Pomůžeš nám najít třetí skříňku," řekl Weber. "A jestli ne, zastřelím tě tak jako tvou sestru. Víš, vůbec toho nelituju," dodal. Ngoy to sledoval z povzdálí. Seděl na větvi stromu, přeměněn na konžského důstojníka, a kouřil cigaretu. Pierre na něj rychle pohlédl a všiml si, že nedává moc pozor. "Víš, Same, mě to mrzí. A mrzí mě, že ses dal na tohle. Protože za chvíli toho budeš fakt hodně litovat," řekl mu až netypicky klidně Pierre a vycenil zuby. Ngoy zvedl hlavu. Padlo několik výstřelů, pistole žbluňkla ve vodě... Pierre táhl Weberovu bradu od jeho krku a snad mu chtěl zlomit krční páteř... Teď spolu bojovali lidé, kteří už nebyli jen lidé. Jeden byl "vylepšen", stalo se z něj agresivní zvíře. Druhý byl také "vylepšen", v jeho krvi koloval sliz a umožňoval mu přežít prakticky jakékoliv zranění...

* - Lovci kryptidů 2: Rostoucí problémy

** - "smrt" Sama Webera, Lovci kryptidů 2: Vítejte v bažině

*** - útěk Sama Webera s pomocí Clauda Ngoye, Lovci kryptidů 2: Krev v džungli (o svém útěku z vězení, ke kterému mu napomohl Ngoy, po událostech z Lovců kryptidů 1: Svět před záhubou, vypráví Weber v kapitole 2. série s názvem Vítejte v džungli)

Jak celý závod dopadne? Udrží si Lovci kryptidů, respektive agentka CIA Kentová, získanou druhou skříňku ze satelitu číslo 459? Podaří se Ngoyovi získat třetí box, nebo tomu unesený Pierre, silnější než kdy předtím, zabrání? A co udělá Nieto s Tatzelwurmem, na kterého má, jak už víme, zálusk? Pokračování příště...