V této části projektu Prehistoričtí lasicovití se podíváme na poměrně málo známý rod pravěkých vyder. Vydry jsou celkově velice zajímavými šelmami, které se řadí k mým nejoblíbenějším. Jsem tedy rád, že mohu věnovat jeden článek právě této pravydře...
Jméno: Teruelictis,
Období: Miocén,
Místo: Španělsko.
Vydry (Lutrinae) jsou podčeledí lasicovitých. Jsou pro ně charakteristické protáhlé tělo a relativně krátké končetiny. Jedná se o aktivní lovce korýšů, krabů, ryb, případně žab. V jednadvacátém století rozeznáváme 13 žijících druhů vyder, od vydry obrovské, která je s délkou 2 metrů největší lasicovitou šelmou současného světa, až po vydru mořskou, zvíře, které má ze všech savců nejhustší srst (to byl bohužel důvod, proč byla v minulosti tak intenzivně lovena). Vydry žijí semiakvatickým způsobem života; jsou částečně vodní, částečně suchozemské. Předky samozřejmě mají zcela suchozemské, od ostatních lasicovitých se oddělily v období pozdního Miocénu. Právě v té době žila na území dnešního Španělska jedna z prvních známých vyder. Jednalo se o rod Teruelictis, který dosahoval tělesné délky přibližně 60 centimetrů. Takovou délkou by se dal přirovnat například k dnešní jihoamerické vydře jižní (Lontra provocax), která dosahuje délky asi 70 centimetrů (bez ocasu). Jediným známým druhem tohoto rodu je Teruelictis riparius, jenž byl popsán Salesou v roce 2013. Teruelictis vykazuje jisté typické vydří znaky. Z kostry bylo bohužel objeveno velmi málo. Mezi nalezenými ostatky je spodní čelist, kosti levé přední a levé zadní končetiny a několik obratlů, stejně jako kost pánevní. Uspořádání zubů a jejich tvar prozrazují, že Teruelictis byl skutečně předkem vyder, a možná si zaslouží být jako vydra klasifikován. Přesto však panují nejasnosti ohledně jeho možného zařazení do podčeledi vyder... Svými zuby se tedy Teruelictis vydrám podobal. Lovil pravděpodobně ryby a korýše. Ale jinak se dnešním vydrám nepodobal způsobem života. Teruelictis byl totiž zcela suchozemský. Jeho tělo bylo protáhlé a bylo vybaveno poměrně dlouhými končetinami. Právě druhý jmenovaný znak příliš nesedí, a je tedy pravděpodobné, že Teruelictis byl hbitým suchozemským běžcem. Zřejmě se zdržoval v okolí vody, jako všichni savci pochopitelně dokázal dobře plavat, avšak nebyl ještě tím semiakvatickým predátorem, kterým se později stali jeho potomci... Šlo v podstatě o jakousi "suchozemskou vydru"...
Projekt Prehistoričtí lasicovití bude pokračovat...
Žádné komentáře:
Okomentovat