Žraločí řády: Hexanchiformes (šedouni)

Žraloci už na naší planetě žijí po nějakých 400 milionů let. Ačkoliv se za tu dobu vyvinulo a také vyhynulo nepřeberné množství druhů, jejich anatomie se příliš nezměnila. Ba naopak, zdá se, žraloci si udrželi svůj tvar těla i způsob života po celé stovky milionů let. Patří k nejúspěšnějším živočichům, kteří se kdy vyvinuli. Přežili velké Permské vymírání, největší vymírání v historii naší planety. Přečkali i náraz meteoritu a sérii kataklyzmatických událostí, jež následovaly, a které vyhubily dinosaury, ptakoještěry, mořské plazy a amonity. V současnosti jim hrozí vůbec největší nebezpečí: každý rok je 73 milionů žraloků odchyceno a zabito. Mnozí jsou loveni pro své ploutve, jiní končí v rybářských sítích jako vedlejší úlovky... S rychlostí, jakou mizí, jsou mořské ekosystémy narušovány... Stále se setkáme s lidmi, kteří by se však ochraně žraloků raději nevěnovali, neboť je považují za nebezpečná monstra vyhledávající lidi k snědku. Jak daleko jsou jen od pravdy... Bez žraloků by to v našich mořích a oceánech nefungovalo...

V tomto seriálu si detailně přiblížíme všech osm v současnosti žijících řádů žraloků. Řád, který si představíme v této části, je starobylý, a svou anatomií možná tak trochu vybočuje z linie. Žraloky z řádu šedounů, kterým se věnuje tato část mého projektu, si často asociujeme s dobami dávno minulými, kdy se tato bizarní stvoření proháněla vodami naší planety spolu s druhohorními mořskými plazy...

ŽRALOČÍ ŘÁDY

HEXANCHIFORMES (ŠEDOUNI)

První šedouni se ve fosilním záznamu objevují v období střední Jury. Je známo více vyhynulých rodů a druhů těchto žraloků, než těch současných. Pro srovnání, v dnešních mořích najdeme 4 rody šedounů, které dohromady tvoří 7 různých druhů. V minulosti, v době mezi střední Jurou a Pleistocénem, však v mořích a oceánech naší planety žilo 20 rodů (uvědomme si však, že je mezi nimi započítán i rod Notorynchus, který stále existuje, i když zahrnuje jediný druh, kdežto v minulosti tvořil přinejmenším šest různých druhů) s bezpočtem různých specií. Právem lze tedy šedouny považovat za jakýsi relikt časů dávno minulých, za živoucí fosilie.

Charakteristickými znaky šedounů jsou jediná hřbetní ploutev a 6 až 7 párů žaberních štěrbin. Dalším význačným znakem tohoto řádu je chybějící mrkací membrána, což znamená, že jednoduše nemají ochrannou blánu na očích. Jejich tělo bývá většinou úzké, v případě některých druhů, jako je žralok límcový (na obrázku nahoře) dokonce až úhořovité či hadovité. O některých druzích šedounů, za dobrý příklad opět jmenujme žraloka límcového, víme, jsou vejcoživorodí. Šedouni se vyskytují ve vodách celého světa, většinou se však s nimi setkáme blízko pobřeží kontinentů, ať už jde o Austrálii, tak o Jižní Ameriku nebo Evropu...

Současní šedouni se dělí na dvě čeledi, a to sice Chlamydoselachidae, která zahrnuje rod Chlamydoselachus, jenž zahrnuje dva druhy, a Hexanchidae, do které spadají zbývající tři rody, tvořící tedy zbylých pět druhů... Neuvedeme si zde všechny, ovšem s některými druhy stojí za to se seznámit...

Čeleď Chlamydoselachidae:

Žralok límcový (Chlamydoselachus anguineus)

Vejcoživorodý žralok dosahující délky až 2 metrů, který se ve fosilním záznamu poprvé objevuje v Pleistocénu. Některé fosilní druhy žraloků staré 80 milionů let se mu však natolik podobají, že není pochyb o jeho příslušnosti k těmto starobylým mořským parybám. Rozmnožování žraloka límcového je nadmíru zajímavé; embrya se z vajíček líhnou už v děloze, kde přežívají na zásobě výživného žloutku. Doba březosti je u žraloka límcového velmi dlouhá; nejdelší ze všech obratlovců žijících na naší planetě. Trvá až tři a půl roku. Poté, co se narodí, měří žraloci okolo 40 až 60 centimetrů, samci pak dosahují pohlavní dospělosti, když dosáhnou tělesné délky přibližně 1 metrů, samice s délkou 1,3 až 1,5 metru. Může být překvapující, že vůbec známe tyto detaily ze života žraloka límcového, neboť setkat se s touto parybou je extrémně vzácné. Ačkoliv jde o druh, kterému podle IUCN v současné době nehrozí žádné velké nebezpečí ze strany člověka, je smutným faktem, že většina žraloků límcových, s nimiž se člověk setkává, jsou mrtvoly navlečené v rybářských sítích. Není loven pro maso, stává se pouze vedlejším úlovkem. Naštěstí kvůli tomu není ohrožen, počet žraloků límcových uchycených v rybářských sítích je totiž v porovnání s jinými druhy paryb poměrně malý. Poměrně často byl výskyt žraloka límcového zaznamenán v okolí Nového Zélandu, Austrálie či Mauritánie. Výjimečně byl však spatřen i na sever od Skotska, dokonce i na sever od Norska. Různá teplota mořské vody mu tedy nevadí, zdá se, že je to druh výjimečně přizpůsobivý.

Čeleď Hexanchidae:

Žralok sedmižábrý (Heptranchias perlo)

Latinské rodové jméno vychází ze slova heptra, což znamená "sedm rukou" a agchein, tedy "průdušnice". Tento název zcela jistě poukazuje na typický znak tohoto a mnoha dalších šedounů, a to sice na sedm u něj přítomných párů žaberních štěrbin. Jedná se o druh opět kosmopolitně rozšířený, byl pozorován na pobřeží Maroka i Namibie, Kuby i Austrálie, nedaleko novozélandského pobřeží i ve Středozemním moři. Žralok sedmižábrý je též vejcoživorodý. V jednom vrhu může být 9 až 20 mláďat. Novorozená měří 26 centimetrů na délku. Dospělci dosahují tělesné délky mezi 60 až 120 centimetry, je to tedy malý druh žraloka. Živí se hlavonožci a menšími parybami. Pozoruhodné je, že oči živých jedinců fluoreskují zelenou barvou. Jde o poměrně hlubinný druh, obvykle se vyskytující v hloubkách 300 až 600 metrů, nicméně jeho výskyt byl potvrzen i v hloubce 1 kilometru, kam se z větších mořských zvířat potápějí například kožatky nebo obrovští vorvani. Žralok sedmižábrý se však málokdy podívá blíže hladině...

Žralok šedý (Hexanchus griseus)

Známý tím, že obývá hlubší vody Středozemního moře, ale i pobřeží Severní a Jižní Ameriky, Afriky, jihovýchodní Asie a Austrálie i Nového Zélandu, žralok šedý (někdy v angličtině nazývaný jednoduše cow shark) dosahuje délky okolo 3 metrů. Spodní čelist je vybavena šesti řadami pilovitých zubů, o něco menší zuby se pak nacházejí i na čelisti horní. Postranní čára, orgán zaznamenávající změny tlaku či napětí ve vodě, je zbarvena mnohem světleji než zbytek těla, a je tedy dobře viditelná. Nejhlubším dosud zaznamenaným výskytem žraloka šedého se mohou pochlubit Filipíny; žralok šedý byl natočen v hloubce 259 metrů. Živí se chimérami, rybami, parybami, dokonce i ploutvonožci. Složení jídelníčku se liší v závislosti na oblasti, ve které žralok žije. Jeho oči ve tmě fluoreskují modrozelenou barvou. Zajímavé je, že samice mívají často poraněné žaberní štěrbiny, je tedy pravděpodobné, že je samci při páření koušou. S podobným chováním se ostatně setkáme například i u proslulých žraloků bílých. I žralok šedý je vejcoživorodý, novorozenci měří přibližně 75 centimetrů. Přestože obvyklá délka dospělců pak činí 3 metry, existují i zprávy o až osmimetrových jedincích...

Žralok širokonosý (Notorynchus cepedianus)

Poslední přeživší z kdysi rozmanitého rodu Notorynchus, žralok širokonosý, je přibližně dvoumetrovým žralokem (rekordní délka je nicméně 2,9 metru), který se spolu se žralokem sedmižábrým dělí o titul "žraloka s nejvíce žaberními štěrbinami" v Guinessově knize rekordů. Svému již jmenovanému bratranci se výrazně podobá, má však viditelně mnohem více zaoblený čenich. Poměrně šedavé až tmavé zbarvení, přičemž břicho je z důvodu kamufláže světlé (jako u většiny mořských živočichů), je doplněno skvrnami a tečkami. Mladí jedinci mívají často světlé okraje ploutví. Žralok širokonosý je dlouhověký, volně žijící jedinci se dožívají i 30 let, podle záznamů Washington Department of Fish & Wildlife pak dokonce i 49 let (tato hodnota se zdá být maximální). Samice bývají větší než samci. Žralok širokonosý je kanibalem, kromě různých ryb, chimér nebo dokonce malých kytovců tedy nepohrdne ani jedinci vlastního druhu. On sám se pak stává kořistí například takových velikánů, jako je žralok bílý. Obvykle se vyskytuje v hloubce pod 100 metrů nad mořem. Jeho zvláštní zuby připomínají hroty hřebenu nebo zubaté ostří pily... Žralok širokonosý je živoucí fosilií. Zástupci rodu Notorynchus se objevili už před 56 miliony let, a fakt, že tento rod, byť tvořící už jediný druh, stále přežívá v jednadvacátém století, dokazuje, jak úspěšný tento žralok je, a jak úspěšní jsou koneckonců všichni žraloci.

Pokud Vás šedouni zaujali, neváhejte a najděte si o nic více v encyklopediích o zvířatech, v knížkách zabývajících se žraloky nebo na webových stránkách, které se žralokům věnují. Pokud ve Vás tento článek vzbudil zájem o šedouny, pak splnil svůj účel... V projektu Žraločí řády představím ještě dalších šest řádů...