pondělí 30. září 2019

Erliansaurus

Erliansaurus ("ještěr od města Erlian") byl therizinosauroid, který žil v období svrchní křídy stupně santon (před asi 85 miliony let) na území dnešní východní Asie. Jeho fosilie byly nalezeny poblíž městerka Erlian, též zvaného Erenhot, v autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko v Číně, a popsány roku 2002 týmem čínských paleontologů, vedených Xu Xingem. Nalezená kostra patřila nedospělému jedinci, který dosáhl délky asi 2,5 metru. Podle odborníků (včetně Gregoryho S. Paula) mohl dospělý Erliansaurus měřit až 4 metry na délku, přičemž jeho hmotnost činila asi 400 kilogramů. Ačkoliv se z kostry nedospělého jedince zachovala řada kostí, včetně 41,2 centimetru dlouhé stehenní kosti, nikdy nebyla nalezena lebka. Kosti končetin nicméně jasně dokazují, že šlo o bipedního, tedy dvounohého dinosaura, což mezi teropody rozhodně není nic překvapujícího. Přední končetina Erliansaura nesly tři enormní drápy, jež byly poněkud zatočeny dozadu. Dráp vycházející z palce byl největší. Tyto "kosy" mohly sloužit jako dobrá zbraň; Erliansaurus s nimi jistě dokázal skvěle zacházet, a tak nebylo radno, aby se k němu jen tak přiblížil nějaký masožravec. Riskoval by zranění, které by jej mohlo i zabít. Přes to všechno byl Erliansaurus nejspíše výhradně býložravec, a dlouhé drápy mu sloužily k uchycení větví s listy a jejich následnému přitažení k tlamě...
Popisek Erliansaura můžete najít na anglickém webu Prehistoric Wildlife.

Příště Martharaptor!

neděle 29. září 2019

Alan Grant, Ellie Sattlerová a Ian Malcolm budou v Jurském světě 3

Jak fanoušci Jurského parku již několik dnů moc dobře vědí, nedávno bylo oznámeno, že Sam Neill, Laura Dern a Jeff Goldblum se do franšízy vrátí ve svých rolích Alana Granta, Ellie Sattlerové a Iana Malcolma ve třetím Jurském světě, který vyjde 10. června 2021. Není to zase tak překvapivé; vždyť Bryce Dallas Howard, která hraje v současných filmech Claire Dearingovou, projevila již minulý rok zájem o sdílení filmu s hvězdami původní trilogie. Nedávno se jí jeden reportér zeptal, zda je pravda, že se Neill a ostatní vrátí, a ona na to reagovala mlčením. Když se jiný reportér zeptal Neilla na to samé a sdělil mu, jak reagovala Howard, udělal (i tak trochu z legrace) to samé... Nyní je jasné, že tři hlavní hrdinové prvního Jurského parku z roku 1993 se v Jurském světě 3 (který stále ještě nemá oficiální název) zcela jistě objeví, ale otázkou zůstává, jak velké jejich role v příběhu budou. Bude Alan Grant jednou z hlavních postav filmu, nebo se v něm jen mihne v dvouminutovém kameu? To platí i o dalších zmíněných postavách. Já sám jásal z toho, že se Goldblum objevil v Jurském světě: Zániku říše z minulého roku, ale pravdou je, že se v něm neprojevil tak jako v prvních dvou filmech z původní trilogie. V Zániku říše neměl příliš velkou roli, a ve své podstatě se nejdůležitější část z jeho projevu objevila už v traileru. Setká se tentokrát Ian Malcolm s dinosaury? Setkají se s nimi Grant a Sattlerová? To se v nejbližší době nedozvíme. I tak jsem však velice rád, že budou součástí příběhu, ať už jejich role budou malé nebo velmi podstatné... Pokud se třetí Jurský svět bude nést v duchu závěru druhého filmu, který se mi velice líbil, a také nového osmiminutového filmu Jurassic World: Battle At Big Rock, pak se rozhodně máme na co těšit! Anebo přinese režisér Colin Trevorrow něco nového, něco svěžího? To by bylo stejně tak vzrušující! Na více informací si budeme muset ještě počkat...

Na Jurský svět 3 si ještě nějakou dobu počkáme, ale příští rok přijde na Netflix animovaný seriál Jurassic World: Camp Cretaceous, který bude zcela jistě nádherným doplňkem tohoto fiktivního světa...

sobota 28. září 2019

Velké kočky z pravěku: Panthera leo fossilis

V projektu Velké kočky z pravěku zatím nadšeně pokračuji, i když si nejsem zcela jist, zda nás teď v blízké době nebude čekat menší přestávečka od jeho publikování (pokud ano, nebojte, projekt se vrátí o několik měsíců později!). Nicméně v tuto chvíli přináším další článek z této série. Doufám, že se dozvíte něco nového!

Vědecký název: Panthera leo fossilis,
obecný název: "mosbašský lev" (pochází z angličtiny, "Mosbach lion"),
vyhynutí: střední pleistocén, před 340 000 lety.
Panthera leo fossilis je nesporně jedním z největších poddruhů lva, které kdy kráčely po povrchu naší planety. Tato šelma měřila na délku 240 centimetrů (bez ocasu), což je o čtyřicet až šedesát centimetrů více než u současných lvích samců. P. leo fossilis byl tedy velikostně srovnatelný například se lvem americkým (Panthera atrox). Samozřejmě však nešlo o jedinou velkou kočku, která se v pleistocénním období proháněla po evropských pláních, tehdy podobných současné arktické tundře. Svou domovinu sdílela i s neméně slavným lvem jeskynním (Panthera leo spelaea), a obě tyto šelmy si byly blízce příbuzné. První kdy nalezené pozůstatky P. leo fossilis byly odkryty poblíž německé vesničky Mauer v jihozápadní části Německa na samém počátku 20. století. Na základě těchto kostí, včetně téměř úplné lebky, pak šelmu popsal přírodovědec Wilhelm von Richenau v roce 1906. Ve stejné vrstvě horniny, z níž pocházely kosti P. leo fossilis, byly nalezeny i pozůstatky pravěkých lidí druhu Homo heidelbergensis. Není pochyb, že před 550 000 lety se tyto dva velice odlišné druhy savců setkávaly, a pravděpodobně si vzájemně konkurovaly, přestože lev měl jasně větší převahu nad lidmi, vybavenými pouze primitivními nástroji. Kořistí obou těchto predátorů se stávali například obrovští jeleni megaloceři, sobi nebo snad i mláďata mamutů a srstnatých nosorožců... Ačkoliv byl v porovnání se současnými lvy P. leo fossilis větší, jeho zuby byly naopak značně zmenšeny; zvláště špičáky na spodní čelisti byly menší a také méně specializované. Zdá se, že díky tomu se na jídelníčku této šelmy mohlo ocitnout více živočichů, měla tedy pestřejší jídelníček. Ve svém teritoriu byl takový lev dominantním predátorem. Není ovšem známo, zda žil samotářsky nebo ve smečkách. Lovily lvice společně? Dominoval jejich skupince jeden velký samec? Nebo se tato zvířata potulovala po krajině zcela samotářsky? To jsou otázky, na které by mohl zodpovědět pouze cestovatel časem...


Panthera leo fossilis však nebyl druhem pouze se vyskytujícím v Evropě. Dominoval v celé Eurasii; jeho fosilie byly objeveny například v Kuzněcké pánvi na západě Sibiře. Žil i na africkém kontinentu; vědci k tomuto druhu přiřadili několik kostí nalezených poblíž Olduvai v Keni. Pozoruhodné je, že tyto kosti, včetně nádherně zachovalé spodní čelisti, jsou staré už 1,75 milionu let. To znamená, že se P. leo fossilis zřejmě již nesetkal s australopitéky, ale i tak žil na naší planetě poměrně dlouho. Vyhynul přibližně před 340 000 lety. Někteří odborníci se domnívají, že již výše zmíněný lev jeskynní vzešel z něj, a mohl být tedy potomkem této šelmy. P. leo fossilis vymírá zhruba v době, kdy se lev jeskynní objevuje ve fosilním záznamu (výše bylo zmíněno, že žili bok po boku; to v podstatě platí jen o době před oněmi 350 000 až 340 000 lety)... Nakonec zmiňme taxonomické zařazení tohoto zvířete. V tomto článku jej uvádíme jako P. leo fossilis, tedy jako poddruh lva (Panthera leo), avšak podle některých vědeckých výzkumů byl mitochondriální genom této kočky tak odlišný od současného lva, že ji lze považovat za samostatný druh, Panthera fossilis. Pokud by to byla pravda, neměnilo by to nic na tom, že byl současným lvům blízce příbuzný, neboť byl přinejmenším výsledkem vývoje stejné linie rodu Panthera...


Obrázky z:

Snad se Vám tento článek líbil! Psaní této série se mi velice líbí, a mohu slíbit, že bude pokračovat!

pátek 27. září 2019

Obrázek týdne 27. 9. 2019

Není žádným tajemstvím, že mezi mé nejoblíbenější savce se řadí netopýři, a to hned z několika důvodů (přírodovědných i kulturních!). Původně jsem pro tuto edici Obrázků týdne hledal malby prehistorických netopýrů, avšak nenašel jsem žádné, které by se mi dosti líbily. Pak jsem ale narazil na tuto "jednoduchou", avšak velmi pěknou fotografii jednoho ze současných zástupců řádu letounů - toho, který možná mnoha lidem stále nahání strach!

Popisek k obrázku: Krvelačný upír opouští za setmění svou domovskou jeskyni, a vyráží hodovat na krvi dobytka na nedaleké pastvině, kdesi v jihoamerickém Ekvádoru. Jak si můžete všimnout, tento jedinec byl studován vědci, o čemž svědčí značka připnutá na jeho pravou přední končetinu. Půjde-li vše podle upírova plánu, vrátí se sem, do jeskyně, až ráno, a s bříškem plným kraví krve...

Velmi pěkná fotografie, co myslíte? Jinak se na mém blogu můžete těšit na další popisky prvohorních i druhohorních živočichů. To je asi tak vše, co nyní pro tento blog chystám...

čtvrtek 26. září 2019

Neimongosaurus

Neimongosaurus ("ještěr z Nei Mongol") byl býložravý therizinosaurid, který žil ve východní Asii v období pozdní křídy stupňů cenoman až campan (před asi 93 až 83 miliony let). Popsali ho Xu, Kuang, Tan a Sereno v roce 2001 na základě fragmentárních ostatků exempláře nalezeného roku 1999 ve formaci Iren Dabasu v autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko na území Číny. Později byl nalezen ještě jeden exemplář, který paleontologům umožnil udělat si lepší představu o celkovém vzhledu a snad i životu tohoto jinak poměrně tajuplného dinosaura. Jeden exemplář tvořila velká část páteře a takřka všechny kosti končetin. Holotyp zahrnoval také část lebky zahrnující mozkovnu. O Neimongosaurovi lze rozhodně říci, že byl menším therizinosauridem - měřil asi 2,3 metru a jeho hmotnost zřejmě nepřesahovala jednu tunu. Jeho sudovité tělo neslo dlouhý krk a krátký ocas. Jeho obratle měly vzduchové dutiny, jež je ulehčovaly. Nalezené zuby naznačují, že Neimongosaurus byl striktně býložravý; velmi výrazně se podobají zubům některých ptakopánvých dinosaurů, zvláště ornitopodů, nikoliv plazopánvých teropodů (kterými therizinosauridi jsou). Čelisti byly nápadně zahnuty dolů, a byly zakončeny poměrně širokým zobákem... Už v době svého popisu byl Neimongosaurus považován za therizinosaurida, pak se však objevila spekulace, že byl více příbuzný oviraptorosaurům. Nyní je však, jak již vyšlo z tohoto článku, opět považován za therizinosaurida. Bohužel se však nezachovaly drápy jeho předních končetin, které by naprosto spolehlivě potvrdily, že byl blízce spřízněn s mongolským Therizinosaurem nebo třeba severoamerickým Nothronychem...
Na popisek Neimongosaura narazíte v knize "Dinosauři: Průvodce 270 rody" od Dougala Dixona.

Příště Erliansaurus!

Drepanaspis

Drepanaspis byl primitivní bezčelistnatec z řádu štítoploutvých (Heterostraci). Tito tvorové se řadili k nejranějším obratlovcům, a jako skupina vznikli již před více než 500 miliony let v období Kambria. Drepanaspis byl jedním z posledních zástupců této starodávné skupiny mořských obratlovců; žil v Devonu před 361 až 359 miliony let. Spolu se svými příbuznými zmizel na sklonku devonského období během Kellwaseru... Drepanaspis žil na mořském dně a živil se organickými zbytky. Jeho ústní otvor byl namířen nahoru, na rozdíl od ostatních štítoploutvých, jejichž ústbí otvor byl "neustále otevřen" směrem k mořskému dnu, ze kterého doslova vysávali svou potravu. I tak se ale tento živočich živil drobnými tvorečky a jejich pozůstatky na mořském dně. Možná při tom nad ním plaval obrácen břichem nahoru. Celé jeho tělo bylo pokryto silným pancířem. Od primitivnějších štítoploutvých se liší také poněkud revolučním tvarem těla; místo kuželovitého trupu byl vzhledem i proporčně více podobný moderním rejnokům.
Jeho popisek najdete v knize "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat".

Příště Arandaspis!

úterý 24. září 2019

Segnosaurus

Segnosaurus ("pomalý ještěr") byl středně velký teropod z čeledi Therizinosauridae, který žil v období pozdní křídy stupňů cenoman a turon na území dnešního Mongolska. Podle Gregoryho S. Paula dorůstal průměrné délky 6 metrů. Fragmentární pozůstatky jeho kostry objevili v roce 1973 členové sovětsko-mongolské expedice v lokalitě Amtgay na jihovýchodě pouště Gobi. Na stejném místě pak bylo objeveno několik dalších kosterních ostatků v letech 1974 a 1975, později vyšlo najevo, že patřily stejnému zvířeti. To bylo popsáno v roce 1979 mongolským paleontologem Altangerelem Perlem. Dal mu jméno Segnosaurus galbinensis. Od té doby se vedou spory ohledně Segnosaurova života. Již zmíněný Gregory S. Paul jej považuje za unikátního býložravého teropoda, ale populárními se staly i starší teorie o tom, že Segnosaurus používal své velké drápy k poničení termitišť a následnému pojídání tohoto křídlatého hmyzu, či že mohlo jít o rybožravce, který nikdy nežil daleko od vody. Také pánev tohoto zvířete je záhadou; stydká kost směřovala dozadu jako u ptakopánvých dinosaurů. Přitom však zcela jistě muselo jít z taxonomického pohledu o plazopánvého dinosaura! Čelisti byly zahnuté dolů, a byly vybaveny listovitými zuby. Jejich uspořádáním se podstatně lišil i od ostatních therizinosauridů. Nikdy nebyla nalezena zcela kompletní lebka Segnosaura, a tak byla hlava zvířete zrekonstruována na základě nálezu lebky příbuzného rodu Erlikosaurus. Tělo zvířete, s největší pravděpodobností pokryté peřím, je rekonstruováno spíše podle rodu Beipiaosaurus... Segnosaurus bude vždy takovou velkou záhadou z prehistorického Mongolska, z doby před 90 miliony let...
Popisek tohoto zvířete najdete například v knize "Dinosauři - Průvodce 270 rody" od Dougala Dixona.

Příště Neimongosaurus!

Záznam posledního dne dinosaurů

V průběhu posledních čtrnácti dní se na internetu objevilo mnoho článků o "záznamu posledního dne dinosaurů", ať už na českých Novinkách nebo na webu National Geographic. Rozhodl jsem se tedy o tomto tématu také napsat...
V roce 2016 se americko-britský vědecký tým vydal na území kráteru Chicxulub na území Mexika a strávil několik týdnů jeho výzkumem. Členové expedice zabořili vrtačky a další přístroje do suchozemských pozůstatků masivního kráteru, vytvořeného nárazem meteoritu před 66 miliony let. Podařilo se jim vyvrtat celkem 100 metrů dlouhý sloupec horniny, včetně dvacetimetrové části jádra. Ta byla tvořena především úlomky skla, zbytek "vzorku" byl pak tvořen především roztávenou horninou. Sklo samotné je jakousi další částí procesu; roztavené horniny v jádru se v něj přeměnily rychleji, než se tak mohlo stát ve zbytku kráteru. Celý kus horniny také zcela jasně potvrzuje, že na území dopadu meteoritu bylo před 66 miliony let mělké moře. To jeho dopad poněkud ztlumilo. Když se roztavená hornina dostala do kontaktu s vodou, spustilo to prudkou reakci, která se musela v mnohém podobat výbuchu podmořského vulkánu. Ve vrtném jádru byla dále nalezena síra, což vědecký tým velice překvapilo. Síra nebyla součástí mořského dna, ale rozhodně se stala v okamžiku dopadu meteoritu na Zemi součástí ovzduší. Značné množství síry v atmosféře pak mělo za následek ochlazení celé planety, což také částečně přispělo k zániku dinosaurů...

Snad se Vám tento krátký článek líbil... Více se můžete dozvědět na výše zmíněných webech!

neděle 22. září 2019

Pravěk v Čechách - Ursus deningeri

Zatím poslední část Pravěku v Čechách přibyla na tento blog 27. prosince minulého roku. Je tedy na čase se k němu vrátit! Pravěk v Čechách je po sérii Hmyz a jeho předci druhým nejdéle běžícím projektem na tomto blogu. Začal jsem jej psát 1. ledna 2014 - pamatuji si na to, jako by to bylo včera. Ale stále jsem nepopsal všechny pravěké živočichy, jejichž ostatky byly na území České republiky nalezeny. Proto je na čase se k tomuto projektu vrátit...

Živočich: Ursus deningeri,
Období: Pleistocén.
V době ledové žili na území České republiky rozliční zástupci pleistocénní megafauny, od mamutů a srstnatých nosorožců po dýkozubce moravské a také soby, jež s ústupem ledovců, na rozdíl od ostatních jmenovaných savců, zamířili na sever. Dále zde žily i velké jeskynní šelmy; neznamená to, že nutně musely žít v jeskyních, ale to, že v nich jejich pozůstatky byly nalezeny. Svědectví o tom, že Česko před několika desítkami tisíců let obývali lvi a medvědi jeskynní, vydaly jak Český, tak i Moravský kras. Tito živočichové zde prosluli; oba se objevili například ve Štorchových Lovcích mamutů. Ale spousta lidí netuší, že Česko během pleistocénní epochy obýval ještě jeden druh medvěda. Jmenuje se Ursus deningeri, a byl popsán v roce 1904 von Richenauem na základě pozůstatků nalezených v Německu. Jeho ostatky se také našly na různých místech České republiky, například v Medvědí jeskyni na Stránské skále či v jeskyni Za hájovnou, která se nachází v Javoříčském krasu. Několik kostí bylo také odkryto v Koněpruských jeskyních (v CHKO Český kras), kde byly koneckonců nalezeny pozůstatky i dalších pleistocénních živočichů, hojně kdysi obývajících naše území (například vlků, srstnatých nosorožců, megalocerů ad.). Areál rozšíření U. deningeri však nebyl omezen pouze na střední Evropu; vyskytoval se v podstatě v celé severní části Eurasie. Jeho kosti, datující se do období před 1,8 až 0,8 miliony let, byly nalezeny i v Mongolsku. Kosti nalezené v Česku se naopak datují do období před 790 000 až 600 000 let, tedy do středního pleistocénu... Byla to poměrně mohutná medvědovitá šelma. Její spodní čelist byla štíhlá jako u současného medvěda hnědého. Podle odborníků byl tento druh blízce příbuzný předchůdcům tohoto druhu, který se dosud velmi vzácně vyskytuje na našem území. Ursus deningeri měřil celkově 2,7 metru na délku, v kohoutku byl vysoký okolo 1,5 metru a jeho hmotnost se pohybovala mezi 250 až 350 kilogramy. Pravděpodobně žil podobným způsobem, jako medvěd jeskynní. Před zimou se patrně ukládal k zimnímu spánku v jeskyních. Právě proto v nich byly jeho ostatky nalezeny. Jeho strava se z velké části skládala z bobulí a dalších lesních plodů; byl více zaměřen na rostlinnou potravu...

Nevím, jak často se budu k projektu Pravěk v Čechách vracet, ale rozhodně mám v plánu napsat ještě jednu část...

sobota 21. září 2019

Hmyz a jeho předci-část 10.-Kudlanky

Uběhly již čtyři roky od chvíle, kdy jsem mezi myriádu článků na svém blogu zařadil devátou část projektu Hmyz a jeho předci. Tento projekt se však po letech vrací, a je tím pádem nejdelším stále běžícím projektem na Blogorgonopsidu! Jelikož mám od včerejška doma kudlanku, rozhodl jsem se desátou část této série věnovat právě jejímu obdivuhodnému řádu...

HMYZ A JEHO PŘEDCI-10. ČÁST-KUDLANKY:
Kudlanky, latinsky Mantodea, je řád křídlatého hmyzu, jenž zahrnuje více než 2400 druhů, zařazených do přibližně 450 rodů. Jeho zástupci se proslavili svou typickou, takřka až bojovou pózou, která inspirovala několik asijských bojových umění, včetně karate. Naopak Evropanům vždycky přišlo, že kudlanky udržují spíše náboženskou pózu se sepnutýma rukama. Odtud ostatně vzešel český název kudlanka nábožná nebo také anglický název praying mantis. Tento hmyz se proslavil také tím, že samice při páření nebo po něm sežerou samce - je však třeba uvést, že k podobným záležitostem dochází i mezi jinými bezobratlými, kupříkladu mezi sklípkany nebo "černými vdovami" rodu Latrodectus. Někteří samci však mohou samici uniknout tím, že jí přinesou "svatební dar" v podobě zabitého brouka či jinou kořist. Zatímco je samička zaměstnána požíráním této kořisti, sameček může utéci... Samozřejmě jsou také oblíbenými domácími mazlíčky... Na světě žije velké množství druhů kudlanek, celkem zařazených do 15 čeledí, a každá z nich je něčím výjimečná. Ale kde se tento hmyz vzal? Nejstarší fosilie kudlanek pocházejí ze Sibiře z doby před 135 miliony let, tedy ze samého začátku Křídy. Zdá se, že od té doby se kudlanky příliš nezměnily. Jeden fosilní exemplář z pozdní doby křídové Japonska je téměř identický se současnými zástupci řádu; pro moderní kudlanky je typické, že jsou jejich přední končetiny vybaveny charakteristickými ostny, a těmi disponoval i tento pravěký druh. Jinak řečeno, kudlanky jsou dokonalým výtvorem evoluce, jsou přizpůsobivé, a za posledních několik desítek milionů let nebyly nuceny změnit se tolik, jako některé jiné řády hmyzu, pavoukovců nebo bezobratlých celkově. V roce 2003 byl popsán druh Santanmantis axelrodi, známý z jediné fosilie nalezené v brazilské formaci Crato, jejíž horniny se datují do doby před 115 až 113 miliony lety. Přední končetiny této centimetrové kudlanky byly dokonale uzpůsobeny k chytání kořisti. To byl jen další důkaz toho, že anatomie kudlanek se od rané doby křídové skutečně příliš nezměnila. V roce 2016 se také hodně psalo o oligocénní kudlance, uvězněné v dominikánském jantaru starém 30 milionů let. Tento překrásný předmět s hmyzí ozdobou (viz obrázek) byl na aukci prodán za celých 6000 amerických dolarů... Současné kudlanky znají odborníci samozřejmě mnohem lépe, než jejich vyhynulé příbuzné, a přinejmenším o nich můžeme s jistotou tvrdit, že mají tzv. stereo vidění. Jejich oči jsou složeny z asi 10 000 ommatid. Disponují úžasně přesným zrakem, s jehož pomocí hledají kořist. Kudlanky jsou také schopny zaměřit se na určité místo, a z jiného místa na něj skočit, přičemž si vypočítají vzdálenost těchto dvou míst. Jinými slovy, zdá se, že mají jasné povědomí o vzdálenostech. Dalo by se i říci, že jsou inteligentní. Jsou to predátoři. Loví jiný hmyz, od brouků po motýly. Čelisti jim slouží v podstatě jako nůžky. Krájejí jimi těla svých obětí, zatímco si je přidržují předními končetinami. Zajímavé také je, že některé druhy kudlanek mohou otočit hlavu o 180 stupňů; ale je to vlastně tak překvapivé? Možná ani ne! Čínské kudlanky jsou známy tím, že požírají i pyl, díky čemuž údajně rychleji rostou, žijí déle a produkují více potomků... Kudlanky se pohybují tzv. "rocking movement", podobně jako jim nepříbuzné strašilky. Jde o typ hmyzího chování, jež je charakterizováno rytmickými, opakujícími se pohyby. To pomáhá kudlankám splynout s okolními listy nebo větvičkami, se kterými pohybuje vítr... Ve střední Evropě žije jen jeden druh, a to již výše zmíněná kudlanka nábožná, nejde však vyloženě o evropský druh; setkáme se s ní v Asii, Africe, Austrálii a dokonce i v Severní Americe. Přestože byla na severoamerický kontinent vypuštěna člověkem, byla jmenována státním zvířetem amerického státu Connecticut...

Zajímavost: Kudlanky nejsou příbuzné pakudlankovitým (Mantispidae), jež jsou čeledí síťokřídlého hmyzu (patří tedy do stejného řádu, jako zlatoočka obecná). Pakudlanky jsou též vybaveny tzv. raptoriálními předními končetinami, a jejich tělesná póza se jaksi podobá kudlankám, jejich křídla i tykadla se však značně odlišují. Někteří pakudlankovití jsou vzhledem více podobní vosám, opět s nimi však nejsou blízce příbuzní.

Doufám, že se Vám tento článek líbil. Projekt Hmyz a jeho předci bude rozhodně pokračovat!

pátek 20. září 2019

Obrázek týdne 20. 9. 2019

Je to neuvěřitelné, ale vstoupili jsme již do druhé poloviny září! Rána i večery jsou už chladné, a tak jsem se dnes ráno rozhodl hledat obrázky dinosaurů, kteří si naopak užívají teplé podnebí - a tak nějak jsem se dostal k jihoafrickým dinosaurům, a propracoval si cestu až k tomuto nádhernému obrázku...

Popisek k obrázku: Nabízí se nám unikátní pohled na hnízdiště Massospondylů. Měsíce inkubace uplynuly jako voda, a z vajíček, přísně chráněných několika matkami, se začínají klubat droboučká mláďátka. Je neuvěřitelné, že tito roztomilí veleještírci dorostou v průběhu několika příštích let délky 4 nebo 5 metrů. Celá scéna se odehrává na území Jihoafrické republiky před 190 miliony let.

Snad se Vám tento obrázek líbí, podle mě je tedy opravdu překrásný. A na co se na mém blogu můžete těšit v brzké době? Nejspíše se teď chvíli budu věnovat více popiskům dinosaurů, a snad i hadů... Užijte si víkend!

čtvrtek 19. září 2019

Velké kočky z pravěku: Panthera youngi

Tento týden jsem poprvé nenapsal další část Velkých koček z pravěku v úterý, tak Vám to vynahradím tento čtvrtek! Dnešní část bude asi trochu kratší, neboť jsem se rozhodl popsat druh, o kterém toho není příliš mnoho známo. Přesto doufám, že si ji užijete!

Vědecký název: Panthera youngi,
obecný název: není,
vyhynutí: Pleistocén.
V roce 1934 popsal čínský paleontolog, archeolog a antropolog Pei Wenzhong nový druh kočkovité šelmy z podčeledi Pantherinae, a dal mu jméno Panthera youngi. Odkryté kosti pocházely ze stejného naleziště, jako pozůstatky "pekingského člověka", Sinanthropa, dnes správně nazývaného Homo erectus. Datovaly se do doby před přibližně 350 000 lety, tedy do období středního pleistocénu. Pei nemohl o zvířeti z nalezených fragmentů příliš zjistit, byl ovšem přesvědčen, že patřil do rodu Panthera, tedy mezi velké kočky (i kdyby se mýlil, nalezené kosti čelistí a zuby potvrzovaly, že šlo přinejmenším obecně o kočkovitou šelmu). Mnohem později pak došlo k podobně zajímavému objevu ostatků velké pleistocénní kočky v Japonsku, konkrétně v prefektuře Yamaguchi na ostrově Honšú. Takový nález by se mohl zdát být velmi důležitým, ale odborníci z něj příliš nejásali; kromě toho, že potvrdil fakt, že i Japonsko bylo v době ledové domovem velkých kočkovitých šelem, nepřinesl nic víc, co by o tomto tvoru mohlo být nově zjištěno. I tak se podařilo nalezené úlomky horní i dolní čelisti s několika zuby identifikovat. Vědci dospěli k závěru, že tyto ostatky též patřily severočínskému druhu P. youngi. Nyní se tedy zdá, že ve středním pleistocénu se tato velká kočka proháněla po pláních severovýchodní Číny i Japonska - ale zda žila ve smečkách nebo samotářsky, zda byl P. youngi více příbuzen lvu nebo tygru, nebo zda šlo spíše o prehistorického bratrance současného levharta, to není známo.


Ze skromných nalezených pozůstatků lze určit, že dospělý P. youngi měřil okolo 1,4 metru na délku, v kohoutku měl na výšku 90 až 100 centimetrů, a snad vážil až 140 kilogramů. Některé zdroje také tvrdí, že jeho ocas mohl měřit zhruba 70 centimetrů (celkově by měl tedy asi 2,1 metru na délku). Lze to určit díky znalostem tělesných proporcí současných i dalších vyhynulých kočkovitých šelem. V nedávné době se objevila teorie, že P. youngi mohl být ve skutečnosti poddruhem nebo dokonce i synonymem P. atrox, tedy lva amerického, nebo P. spelaea, proslulého lva jeskynního. Avšak bylo zmíněno výše, není zcela jisté, zda byl zcela příbuzný lvům.


Zdroje obrázků:

Pevně věřím, že tento projekt bude i v budoucnu pokračovat... Doufám, že se Vám dnešní část líbila!

středa 18. září 2019

Monstrózní paryba ulovena poblíž norského pobřeží

V průběhu několika posledních dnů obletěla zpráva o úlovku hororové paryby z vod Atlantského oceánu při norském pobřeží v podstatě celý svět. Nejedná se o nový druh, i tak jde ale o úlovek, na který může být devatenáctiletý rybář Oscar Lundahl hrdý. Nedávno se vydal na lov ryb poblíž břehů ostrova Andøya, a v hloubce 792 metrů pod mořskou hladinou se mu náhle na háček chytilo něco velkého. Zápas s neznámým obrem z hlubin trval 30 minut. Kdybych byl na Lundahlově místě, nejspíše bych ve chvíli vytažení úlovku na palubu zešílel radostí. Podařilo se mu totiž chytit tajemnou chiméru podivnou (Chimaera monstra), kterou popsal už samotný Carl Linnaeus v 10. edici Systema Naturae v roce 1758. Tato paryba se vyznačuje obrovskýma očima, sliznatou tlamou a úhořím ocasem. Jedinou nevýhodou bylo, že výstup na hladinu nepřežila. Chiméra podivná totiž žije ve velké hloubce, tento konkrétní jedinec se na háček chytil skoro osm set metrů pod hladinou, a nejzazším (či nejvyšším?) bodem výskytu tohoto živočicha je hloubka o 500 metrech. Bylo však zjištěno, že mohou žít i v hloubce 1,6 kilometru. S velikostí 1,5 metru pak v takové hloubce jistě patří mezi větší živočichy. Každopádně je tato paryba přizpůsobena k životu v hloubce s určitým tlakem, a podobně jako například slavná latimérie podivná, i chiméra podivná mimo hloubku vůbec nepřežije. Lundahl se se svým neživým hororovým úlovkem vyfotografoval, zpráva o jeho odchytu "dinosauří ryby" obletěla celý svět, a on si ji pak spokojeně dal k večeři. Uvedl, že její smažené maso chutnalo výborně. Za to, že však vylovil z hlubin moře tak pozoruhodného, podivuhodného tvora, byť kvůli jeho snaze již neživého, mu rozhodně patří palec nahoru.


úterý 17. září 2019

Pterosauři, kteří se živili v plameňáckém stylu

Na konci srpna 2019 publikovali paleontologové z Univerzity v Uppsale a Polské akademie věd výsledky velice zajímavého výzkumu ve vědeckém žurnále PeerJ. Věnovali se studiu tří ptakoještěřích koprolitů, jež byly nalezeny v polském lomu Wierzbica. Stáří koprolitů je odhadováno na 150 milionů let, jejich původci tedy žili v jurském období. S velkou pravděpodobností šlo o pterosaury z čeledi Ctenochasmatidae, která se řadí do podřádu Pterodactyloidea. Tato vývojová větev se udržela po dobu přibližně padesáti milionů let, alespoň tak můžeme tvrdit díky nalezeným pozůstatkům pozdně jurských ctenochasmatidů (žijících právě před zhruba 150 miliony let) a jejich příbuzných z rané křídy (žijících asi před 105 miliony let). V blízkosti nalezených koprolitů se nenacházely žádné kosterní pozůstatky, jež by potvrdily, že odkrytý zkamenělý trus skutečně patřil nějakému druhu ctenochasmatida. Nicméně množství zachovalých stop, které jej obklopovaly, tomu přinejmenším napovídá... Trus vždy prozradí, čím se dané zvíře živí, a v případě těchto ctenochasmatidů čekal švédské a polské odborníky vskutku nečekaný objev. Provedli analýzu koprolitů užitím mikrotomografie, která funguje v podstatě stejně jako výpočetní tomografie (či CT), s níž se můžeme setkat v nemocnici, avšak s jednou velkou výjimkou: mikrotomografie vysílá, zjednodušeně řečeno, mnohem silnější vlny rentgenového záření. To paleontologům umožňuje získat detailní trojrozměrný model skenované fosilie, v tomto případě ptakoještěřích koprolitů. Jak se zjistilo, tento zkamenělý trus byl plný zbytků dírkonošců, mnohoštětinatců a drobných úlomků z tělesných schránek bezobratlých živočichů. Jinak tedy můžeme říci, že tito ptakoještěři se živili malými vodními organismy. Značné množství dosud známých pterosaurů se však zaměřovalo spíše na ryby, ovoce nebo hmyz. Jak je možné, že se ve zkamenělém trusu polských ctenochasmatidů zachovaly pozůstatky tak maličkých vodních živočichů a dalších, mnohdy až mikroskopických organismů? Odpověď přinesl jeden z autorů studie, student Martin Qvarnström z Univerzity v Uppsale. Podle něj se takto drobné ostatky mohly v koprolitech zachovat jen proto, že jejich původci se takovými organismy primárně živili, a to filtrací. Jejich zobáky byly zřejmě pokryty keratinovými výrůstky, přes které tito pterosauři cedili vodu, a polykali svou drobnou kořist. Jeden bizarní ptakoještěr, ač nikoliv z Polska, se takto živil zcela určitě. Řeč je o Pterodaustrovi, který se svým zvláštním vzhledem mezi létajícími plazy proslavil. Žil však až v období křídy, a na jihoamerickém kontinentu. Polští ctenochasmatidi, lovící obdobným způsobem, se vyvinuli mnohem dříve. Pravdou nicméně je, že Pterodaustro také patřil do čeledi Ctenochasmatidae! A vlastně se řadí mezi poslední známé zástupce této čeledi. Zdá se, že s jeho zmizením nebo s vyhynutím jeho příbuzných zhruba před 105 miliony let celá tato vývojová větev zanikla... Koprolity z Wierzbicy byly dále porovnány s trusem současných plameňáků. I ti se živí malými vodními živočichy tak, že procezují vodu svým zobákem (a je samozřejmě známo, že právě z potravy v podobě některých korýšů získávají svůj oslnivý růžový pigment). Jejich exkrementy se stavbou i složením velmi podobají koprolitům ctenochasmatidů. Trus plameňáka chilského (Phoenicopterus chilensis) obsahuje ostatky dírkonošců zvláště tehdy, když tento pozoruhodný, stotřiceticentimetrový pták hoduje v pobřežních mokřadech. Z toho lze vyvodit, že i polští ctenochasmatidi žili nepříliš daleko od pobřeží, a zřejmě v mokřadech nebo alespoň v okolí jezer a řek. Jak uvedl Martin Qvarnström, tito pterosauři skutečně byli jurskými plameňáky.

Lebka ptakoještěra rodu Ctenochasma, který žil v pozdní juře, a jehož fosilie byly nalezeny na území Německa a Francie

Pterodaustro, nejznámější z ctenochasmatidů

Za informace o výsledcích tohoto výzkumu vděčím webu Science Daily.

pondělí 16. září 2019

Užovka tenkoocasá-Krásný had z jihovýchodní Asie

Po jedenácti dnech přináším další hadí popisek... Nemohu uvěřit tomu, že za ta léta popisování plazů jsem se nedostal k tomuto druhu. Minule jsem Vám ho každopádně slíbil, a tak je tu. Seznamte se s překrásnou užovkou tenkoocasou!

Latinský název: Elaphe taeniura,
Rozšíření: jihovýchodní Asie (jih Číny až ostrovy Sumatra a Borneo),
Velikost: 1,3 až 2,5 metru.
Užovce tenkoocasé se v angličtině říká nejčastěji "beauty snake", a opravdu by se o ní dalo říci, že jde o krásného hada. Přední část jejího těla je obvykle olivově hnědá, přičemž ji zdobí čtyři velké černé skvrny a dva dlouhé žlutavé pruhy. Ty jsou dále přerušeny pruhy širokými, a obvykle stejné žluté, žlutavé barvy. Boky hada jsou černě a bíle pruhované s občasnými žlutými až oranžovými vzory. Retní šupiny jsou většinou bílé, a od očí se k nim táhne černý proužek. V současnosti je uznáváno deset poddruhů užovky tenkoocasé, a každý z nich má samozřejmě svůj vlastní barevný vzor, a i u jednotlivých poddruhů se tyto vzory mohou v různých oblastech jeho výskytu lišit. Avšak černý proužek táhnoucí se od očí ke rtům se vyskytuje prakticky u všech, díky čemuž je možné tohoto hada snadno identifikovat. Tchajwanský poddruh E. taeniura friesei je výjimečný tím, že má na zádech vzory ve tvaru motýlků. Thajský a malajský poddruh E. taeniura ridleyi je zase světle šedý, přičemž zadní část jeho těla je tmavší - díky tomuto zbarvení se lépe skryje v temných puklinách mezi kameny v jeskyních, v nichž loví netopýry. Konkrétně tomuto poddruhu se někdy v angličtině říká "cave racer". Jinak má angličtina pro užovku tenkoocasou a její jednotlivé poddruhy několik dalších jmen, název "beauty ratsnake" je také poněkud často užíván. Ve starší české literatuře se jí dříve přezdívalo užovka japonská - tento název je poněkud nepřesný, neboť na japonských ostrovech Rjúkjú, tedy na jihu země, žije jeden poddruh, E. t. schmackeri. Název tedy patří spíše jemu, ne však celému druhu... Tento poměrně dosti přizpůsobivý had je k nalezení jak v deštných pralesích a křovinách, tak v kulturní, zemědělské krajině. Tam je často lákán hojnou kořistí v podobě hlodavců, zvláště myší a krys, a tím pádem se dostává do kontaktu se svým úhlavním nepřítelem, člověkem. V jižní Číně jsou tito krásní hadi odchytáváni a zabíjeni. Jejich maso se zpracovává v kuchyni a prodává v restauracích. Prozatím však užovka tenkoocasá není ohroženým druhem... Kromě hlodavců loví i ptáky a obojživelníky. Naopak predátorem užovky tenkoocasé jsou draví ptáci a větší masožraví a všežraví savci, třeba i zdivočelé domácí kočky... Užovka tenkoocasá je mezi užovkami výjimečná tím, že chrání svou snůšku. Samice naklade 5 až 25 vajec, a před potenciálními predátory je chrání po dobu 70 dní. Je však známo, že si čas od času může udělat přestávku a odplazit se na lov. Hned poté se však vždy vrací zpět ke snůšce. Když se mláďata vylíhnou, měří 30 až 45 centimetrů na délku. V průběhu prvních 14 měsíců života dorostou délky okolo 135 centimetrů, přičemž o další čtyři měsíce později dosáhnou dospělosti a jsou tedy již schopna se rozmnožovat... Byť se to může zdát být překvapivé, užovka tenkoocasá je invazivním druhem na japonském ostrově Okinawa (možná další důvod pro starší český název užovka japonská). V 70. letech 20. století byly užovky tenkoocasé tchajwanského poddruhu uměle vysazeny na Okinawě jen proto, aby byly znovu odchytávány pro medicínu nebo vystavovány v zoologických zahradách. Díky své přizpůsobivosti se tyto užovky dokonale zabydlely v severní části ostrova, a dodnes dle tamních ochránců přírody představují nebezpečí pro tamní vzácné ptačí druhy, kupříkladu pro chřástala okinawského, druhu, který se nevyskytuje nikde jinde na světě. Tito ohrožení ptáci se totiž stávají častou kořistí introdukovaných užovek tenkoocasých... Jde-li o taxonomické zařazení tohoto hada do systému, je stále poměrně nejasné, zda patří do rodu Elaphe, do kterého byly přinejmenším v minulosti řazeny všelijaké druhy užovek, nebo do rodu Orthriopis. Hadi tohoto rodu v podstatě byly dříve řazeny do rodu Elaphe, ale mitochondriální výzkum potvrdil, že všichni patřili do svého vlastního taxonu. I tak se pro ně ale rodový název Elaphe hojně používá... Užovku tenkoocasou jste mohli vidět v několika dokumentárních filmech a seriálech o přírodě. Poddruh endemicky se vyskytující na Sumatře a Borneu se objevil v jedné epizodě cyklu BBC Expedice Borneo (Expedition Borneo) z roku 2005, v níž jej v jeskyni plné netopýrů nalezl Steve Backshall, a jihočínský poddruh byl chycen Nigelem Marvenem v dokumentu Na jih Číny s Nigelem Marvenem.

Příště bičovka nosatá!

neděle 15. září 2019

Lebka Steneosaura, která ve skutečnosti patřila Mystriosaurovi

V 70. letech 18. století byla v Bavorsku nalezena lebka jurského krokodýla, která byla identifikována jako pozůstatek druhu Steneosaurus bollensis. Tento až pětimetrový teleosaurid je však hojně nalézaným evropským druhem; je možné, že některé z jeho druhů ve skutečnosti patřily do úplně jiných, byť jemu příbuzných rodů. V roce 1834 zjistil německý přírodovědec Johann Jakob Kaup, že tato lebka náležela odlišnému druhu. Dal mu jméno Mystriosaurus laurillardi, a tak ho de facto popsal. Avšak později byly Kaupovy poznatky o nálezu zamítnuty, a pozůstatek byl opět přidělen Steneosaurovi, který už ale další zkamenělinu do sbírky (se svým více než tuctem druhů) opravdu nepotřeboval! Teprve nedávno se této fosilie znovu ujali odborníci z Univerzity v Edinburghu, potvrdili, že skutečně nenáležela Steneosaurovi, a že Kaupovy poznatky byly správné; tudíž Mystriosaurus laurillardi skutečně existoval! Náhodou se zjistilo, že tomuto druhu náležela i další lebka, tentokráte nalezená až v 19. století v hrabství Yorkshire v Anglii... Mystriosaurus byl Steneosaurovi blízce příbuzný, ale lišil se od něj poněkud delšími čelistmi. Vypadal v podstatě jako gaviál. Tyto dlouhé čelisti mu zjevně pomáhaly v lovení ryb. Šlo s největší pravděpodobností o mořského krokodýla, trávícího značnou část svého života ve slané vodě. Vejce kladl na písečných plážích ostrovů, z nichž se o 180 milionů let později staly Německo a Velká Británie...

Obrázek je z webu Upi.com, za mnohé cenné informace vděčím webu Science Daily...

Na výpravě s Jeffem Corwinem - Tváří v tvář urzonovi

Tváří v tvář urzonovi. Při hledání pumy americké v překrásné divočině Montany se Jeff setkává s jedním z nejpodivnějších savců naší planety - urzonem kanadským. Jde o druhého největšího severoamerického hlodavce; větší velikosti dorůstá jen bobr kanadský. Tělo dospělého urzona může být pokryto až 30 000 ostny. Zabodnout se mohou prakticky do čehokoliv, a je známo, že urzon s jejich pomocí zastrašil i tak odvážné predátory, jakými jsou pumy, kojoti a dokonce vlci! Jak nám však Jeff vysvětlí, je mýtem, že urzoni a dikobrazi ostny vystřelují. I tak jsou to ale ostré zbraně, jak se ostatně náš průvodce přesvědčí!

Klip z epizody "The Puma's Prowess" ze seriálu Na výpravě s Jeffem Corwinem (Corwin's Quest), vyrobeného britskou společností Tigress Productions pro Discovery Communications a Animal Planet v roce 2005.

sobota 14. září 2019

Lovci kryptidů 4: Odlet černého motýla (5/5)

Lovci kryptidů se vydali do hlubin vesmíru, aby odhalili tajemství jisté velice inteligentní rasy mimozemšťanů, jejíž zástupci nyní míří k Zemi. Ale poté, co ztroskotali na neznámé planetě, našli jen další a další otázky... V minulé části se dokonce stali terčem útoku. Nyní však Jack a Pauline zjistili, že drobné modré potvůrky, obývající tento svět, jsou pod nátlakem ze strany právě těch vysokých, inteligentních mimozemšťanů, za kterými sem Lovci kryptidů přiletěli... Ať už naše přátele čeká cokoliv, jisté je jedno. Tentokrát za svou zvědavost někdo zaplatí...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: ODLET ČERNÉHO MOTÝLA, ČÁST PÁTÁ:
Malí modří tvorové se sklesle procházeli za ohradou. Působili tak nešťastně! "Myslíš, že je sem ti velcí zavírají z nějakého důvodu?" zeptala se Pauline. "Určitě. Ale nevypadá to jako pracovní tábor. Spíše bych řekl, že jde o určité vytyčené území, obehnané tímhle masivním plotem, a ti malí mohou žít pouze na tom území," odpověděl Jack. "Ale z jakého důvodu? Mají snad na to ti větší mimozemšťané právo?" zeptala se Pauline. "Z našeho pohledu ne. Vidíš, jak si hrají na silnější? Na vyvolenější? A jak to vždycky dopadá, když si jedna skupina lidí, jeden národ, hraje na něco víc?" řekl na to Jack. "Nevidím, že by ti větší ty menší nějak mučili... Prostě je tu zavírají, aby tu žili... Možná zemřeli... Třeba nemají dostatek jídla. Co když se na nás vrhli právě proto?" mluvila dál Pauline. "No, je to dost pravděpodobné. Přestože nevidím žádné zbité modré tvorečky, vypadají dost zuboženě. Určitě nedostávají najíst. Ti velcí jsou pěkní grázlové," odpověděl Jack. "Říkal jsi ale něco o tepelné stopě těch velkých. Prý se táhla po tomhle území. Znamená to, že sem občas zavítají?" optala se opět Pauline. Jack se rozhédl. Chtěl něco říci, ale vyrušil jej strašlivý řev. Oba pohlédli z kopce, a spatřili jednoho z těch velkých mimozemšťanů, z těch, kteří se na Zemi dorozumívali slovem "Shai-'ri!", jak drží jednou rukou malého modrého mimozemšťana, a v druhé ruce má tyč, z níž vycházejí elektrické rány. Tuto tyč pokládal malému tvorovi na hlavu, a ten poděšeně křičel. Pak se v bolestech zmítal na zemi, zatímco jeho tyran odcházel. Prošel bránou, a spolu se svými kolegy zmizel za horizontem. Jack a Pauline leželi na kopci nehnutě možná i dvě hodiny. "Nakonec tedy můžeme říct, že je mučí. Děje se tu nejspíš něco dost nespravedlivého," řekl Jack, "a uvědom si, že takhle se tihleti mimozemšťané můžou chovat ke všemu živému. Kdo vi, co na Zemi chtěli provést s Curupirou a s Lilem. Zdá se, že jde o inteligentní druh, jenž si chce vydobýt své místo ve vesmíru. Ať už je tohle jejich domovská planeta či ne, je jasné, že k ostatním druhům nemají jedinou špetku úcty." Pak se z dálky vznesl modul, jenž sem Lovci kryptidů následovali. Proletěl atmosférou temné planety. Ztratil se. Jack a Pauline ještě pro jistotu na kopci zůstali po přibližně další tři hodiny, a jen tak sledovali zotročené modré tvorečky, držené na této relativně malé ploše. Bylo jich jim líto.

Pak jim přišla na monitor, umístěný na zápěstí levé ruky na skafandru, důležitá zpráva. Akihikovi se podařilo urychlit opravu systému Černého motýla. Do deseti minut odsud mohli odletět. Jack a Pauline se nadšeně rozběhli z kopce. Už se nemohli dočkat, až tento smutný, tajemný i děsivý svět opustí. Jenže když sbíhali ze štěrkovitého kopce, byli až příliš hluční. A citlivý sluch hladových modrých tvorů to zaznamenal. Najednou se vynořili ze všech stran. Byly jich tu stovky. Stovky! Skákali jeden přes druhého, kvíkali, pištěli, řvali, utíkali jako o závod. "Utíkej napřed," vyhrkl Jack, "já je zdržím." "To ne, proboha! Postavíme se jim společně!" odpověděla Pauline. Vytáhli své laserové pistole a začali po modrých mimozemšťáncích pálit, co to jen šlo. Skolili jich možná deset, možná patnáct, ovšem nakonec byli obklopeni rovnou čtyřiceti naráz, a strhnuti k zemi. "Nenech je, aby ti znova překousli dýchací šňůru!" křičel Jack. Jeden z dravých tvorečků se mu přitom pokoušel prokousnout helmu. Jack se zděsil, když uviděl, jaké škrábance na ní po sobě jeho zuby zanechaly. Z dálky náhle přiletěl Černý motýl. Vchod do letounu se automaticky otevřel. Stáli v něm Akihiko a Pierre. "Lidi, nebojte! Roger s tím mezi vás přistane!" zvolal Pierre. "Neřvi tak do té vysílačky," zasmál se Jack, "i kdybys šeptal, tak tě uslyším." Potom se Jack podíval na Pauline. Právě ze sebe smetla jednoho z modrých tvorů, který ji právě kousl do břicha. Jack si na něco vzpomněl. Hlavou mu projely vzpomínky na veškeré události, které mu The Father zjevil předtím, než byl zničen. Vzpomněl si na to, jak v jednom vesmíru z multiverza Pauline přijde o život, a že za to budou moci nějací ohavní, nebezpeční tvorové. Z očí mu vytekly slzy. Setřásl ze sebe všechny své útočníky a začal kopat do onoho tvorečka, jenž ji poranil. "Pauline," řekl jí, "zmáčkni to tlačítko nad zápěstím na pravé ruce. Rychle!" Pauline neměla na vybranou. Zmáčkla ho, z bot se jí vysunuly trysky, a ona vletěla přímo do vchodu do Černého motýla.

Když pohlédla dolů, zamrazilo jí. Na Jacka se už snesly stovky těch drobných zabijáků. "Jacku, ne!!! NE!!!" zařvala. Ale nemohla nic dělat. Viděli to všichni. Ona, Akihiko a Pierre z vchodu. Ostatní z oken Černého motýla. Jack v poslední chvíli natáhl ruku k letounu, a něco se pokusil zvolat. Jeho vysílačka však již nefungovala. Pak se ztratil mezi těmi, kteří ho roztrhali zaživa... Stalo se to tak rychle. A přitom tak pomalu. Pauline narazila zády o zeď a rozbrečela se. Akihiko odvrátil od té podívané zrak. Rogera i Kate zachvátil velký smutek v řídící kabině. Jen Pierre stál ve svém skafandru stále u vchodu do letounu, a pohlížel na řvoucí malé tvorečky, jak se mezi sebou hašteří. Někde pod nimi se nacházela Jackova mrtvola. Mrtvola muže, který vedl Lovce kryptidů od samého začátku. Od doby, kterou si Pierre moc dobře pamatoval. Po tvářích mu stékaly velké slzy. Byl by něco řekl, ale nemohl. Jen vzpomínal na to, co všechno pro něj Jack udělal. Vzpomněl si na dobrodružství s kočko-pso-opičákem v Kostarice, na výpravu do Skotska, na to, co strašlivého zažili v Severozápadním teritoriu v Kanadě... Jeho myšlenky se vrátily zpět do pouště Atacama na výpravu za monstry z Aricy. Vybavilo se mu, jak Jack Lovce kryptidů dovedl k Nietově podvodní základně v Nikaragui. Jak se s oním mužem serval při výpravě do Mexika před jeskyní plnou přežívajících ptakoještěrů. Vzpomínal, jak s Jackem seděl na kraji venezuelských Llanos, a povídali si spolu o budoucnosti. Ta se ani tehdy nezdála být tak temnou, tak smutnou. Kdo to mohl tušit, že Jack Owen, vůdce Lovců kryptidů, zemře právě na této misi? Černý motýl se pomalu vzdaloval od této planety, jejíž drobní obyvatelé, byť zotročení a vyhladovělí většími, silnějšími tvory, skončili Jackův život...


Těžko říci, jaký byl pro Lovce kryptidů let zpět na Zemi. Nedá se lehce popsat, jaké to bylo, když se vrátili na svou rodnou planetu, a uvědomili o Jackově
smrti své přátele a celý svět... Po několika dnech se konal pohřeb... Přišli na něj všichni pozůstalí. Jackovi staří rodiče, jeho bratranec, Mike Brown, Ewet Mbenga, Barbara Kentová, Amanda Lyonsová, Arik Thomson, Curupira, Claude Ngoy v podobě konžského důstojníka, Akihiko Yukimura, Fahad Ghazalli, Roger Neill, Kate Henshallová, Pierre Leroy a Pauline Jetkinsová. Přišly i dopisy od několika světových státníků, včetně konžského premiéra Gilmara Mbuyi, který ctil Jackovu snahu o ochranu konžských kryptidů, a dokonce i od britského premiéra Harolda Maysona, který i přes nedávné spory označil Jacka za "britského hrdinu". Pauline se statečně ujala proslovu, po němž byla do rodinné hrobky Owenů uložena prázdná rakev... Bylo to smutné rozloučení s mužem, který změnil svět, a zcela náhle, bez varování z něj odešel...

Po pohřbu, za prudkého deště, se Pierre před hřbitovem sešel s Pauline. "My dva jsme ho znali déle, než kdokoliv jiný z týmu," řekl sklíčeně Pierre. Pauline zakývala hlavou. Musela držet slzy, a ani se na Pierra nepodívala. "Pauline, chci se tě na něco zeptat. Vždycky, když v posledních měsících Jack udělal nějakou chybu, podívali jste se na sebe... Něco Ti řekl, že jo? Něco, co mi ostatní nevíme," řekl pomalu Pierre. Dával si pozor, aby Pauline příliš nerozesmutnil či nerozčilil. "Je to už dávno," odpověděla Pauline a utřela si slzu, "řekl mi, že konec přijde brzy. Myslel tím konec sebe samého jakožto vůdce Lovců kryptidů. Uvědomoval si svoje chyby. Uvědomoval si, že se stával čím dál arogantnějším. Jack se strašně změnil, Pierre. A teď v posledních měsících se snažil dát znovu dohromady. Ale nešlo to... Byl příliš začerněný vším, co udělal... A nedokázal si to odpustit... I tak to byl ale dobrý člověk... Byl to takový černý motýl. A teď odletěl..." "Nevím, co si bez něj počneme," řekl Pierre a dotkl se Paulinina ramena, "přijde mi, že jsme bez něj úplně ztraceni." Pauline se na něj konečně podívala: "Já taky nevím, co si bez něj počneme... Měla jsem mu říct ještě jednu věc... Budu s ním mít dítě." Pierre byl šokován. "Znamená to, že od nás taky odejdeš?" zeptal se vyděšeně. Pauline na to nijak neodpověděla. Už nemohla nic říci. Byla by se zhroutila, ale Pierre ji zachytil, a objal... Ať se mělo stát cokoliv, nesměli se teď vzdát!

Jak bude život Lovců kryptidů vypadat po Jackově smrti? Vrátí se mimozemšťané zpět na Zemi? Pokračování příště...

pátek 13. září 2019

Obrázek týdne 13. 9. 2019

Obrázky týdne jsou zpět! Správce dinosauřího parku se jednoho dne v budoucnu vrátí, avšak do té doby bude každý pátek patřit tomu nejlepšímu obrázku, na který jsem za několik uplynulých dní narazil! Ještě pořád je léto, a tak se prostřednictvím tohoto obrázku přeneseme na jedno horké, suché místo... Jen nikoliv v současnosti, ale v době před 75 miliony let...


Popisek k obrázku: Smečka Velociraptorů obklíčila starého Protoceratopse uprostřed nehostinné pouště Gobi na území dnešního Mongolska před 75 miliony let. Vyčerpaný ceratopsid nemá šanci. Během několika příštích minut jej potká smrt v podobě hlubokých kousanců a drápanců v krku. Hostiny se možná budou účastnit i další Velociraptoři. Jeden pozdě příchozí se zrovna vynořil zpoza písečné duny jen několik metrů od dějiště zápasu...

Nezapomeňte si v neděli na internetu najít osmiminutový film Jurassic World: Battle At Big Rock režírovaný Colinem Trevorrowem. Bude se vysílat na americkém televizním kanálu FX hned po prvním Jurském světě. Jeho děj se bude odehrávat několik měsíců po mém oblíbeném druhém dílu, který vyšel minulý rok...
Na těchto odkazech najdete první a druhou část příběhu Claude Ngoy Origins, které jsem napsal tento týden. Moc bych Vám chtěl poděkovat za návštěvnost onoho blogu, jež v posledních pár dnech předčila mé očekávání.
Včera jsem také napsal třetí část Agetky Kentové, dalšího spin-offu Lovců kryptidů. Poslední část 2. kapitoly 4. série Lovců kryptidů očekávejte tento víkend!

čtvrtek 12. září 2019

Extrémně jedovatí: Houbovci

Jméno: houbovci (nebo také houby)
Vědecký název: Porifera
Zařazení: říše živočichové (Animalia), různé jedovaté druhy pak patří do rozličných tříd, řádů a čeledí,
Výskyt: v mořích celého světa,
Jed: různorodé typy toxinů.
Stručný popis:
Houbovci jsou primitivní živočichové, kteří žijí přisedle na mořském dně (pouze jejich larvy se aktivně pohybují). Většina druhů není vybavena jedem, ale najdou se mezi nimi i takoví, kteří jím disponují. A právě jed takových houbovců patří mezi nejsilnější, ale také potenciálně nejvyužitelnější toxiny ve zvířecí říši. Kupříkladu houba pálivá (Tedania ignis) vylučuje pálivou jedovatou látku, složenou z koktejlu různorodých toxinů, v případě, že se jí cokoliv dotkne. Je to obranný mechanismus; houba se tak chrání před potenciálními predátory. Podobná schopnost se vyvinula i některých zástupců čeledi rohovitých (Demospongidae), například u houbovce druhu Haliclona viridis (nemá český ekvivalent), a u houbovců z rodu Neofibularia, kterým se v angličtině příhodně říká "stinging sponges". Pravdou ovšem je, že ne všichni houbovci jsou vybaveni toxiny dost silnými na to, aby zabíjely. Vlastnit takovou zabijáckou zbraň by bylo pro houbovce, žijící na jednom místě a filtrující malé organismy z vody, značně nevýhodné z pohledu vyčerpání energie. Koneckonců, tito tvorové jed nepotřebují k zabíjení kořisti. Toxiny se proto u mnohých tropických druhů vyvinuly zvláště k obraně. Řekněme, že houba z rodu Neofibularia zaujme karetu obrovskou či jakoukoliv jinou mořskou želvu, a ta se rozhodne do jejího měkkého těla zabořit své čelisti. Aby houba přežila, začne se bránit. Vyloučí jedovatý toxin, který chutná naprosto odporně, a je schopen zvířeti dočasně zalepit tlamu. Nepotřebuje ho však zabít. Účinek jedu nemusí být permanentní. Želva si zapamatuje, že tato houba nechutná dobře, a už se jí nikdy znovu nedotkne. Jen málo houbovců na této planetě má jed dostatečně silný na to, aby zabíjel. A v každém případě musíme říci, že o zabití svého nepřítele houba rozhodně neusiluje... Avšak složitost jedů jednotlivých druhů houbovců vyvolává otázky, teorie, hypotézy. Je možné užitím jejich jedu léčit nemoci? Zdá se, že ano. Jistě, některé toxiny zabijí vše, s čím přijdou do styku, jiné popálí kůži, ale houbovci mají k dispozici i takové, které by se při správném užití daly použít v boji proti rakovině. Mnohé z těchto toxinů jsou složeny z komponentů, s jejichž pomocí lze ničit nádory. Nezapomínejme také na to, že houbovci jako takoví se snadno regenerují. Tato vlastnost by mohla být přejata pro kmenové buňky, a umožnit tak lidem dlouhověkost. Zatím však není jasné, zda se něco takového světě vědy v budoucnu povede.

středa 11. září 2019

Lovci kryptidů 4: Odlet černého motýla (4/5)

Lovci kryptidů ztroskotali na neznámé planetě. Systém Černého motýla se automaticky spraví čtyřiadvacet hodin poté, co pronikli do tohoto neznámého světa, jenž je od toho našeho oddělen možná i několika galaxiemi. Neví, kde přesně se nachází. Netuší, jak se tato planeta jmenuje. Ale už krátce poté, co na ní přistáli, se ukázalo, že na ní existuje život. Navíc na ni zamířila i skupina mimozemšťanů ze stejné rasy, jež se až nezdravě zajímá o Zemi... Co to všechno znamená?

LOVCI KRYPTIDŮ 4: ODLET ČERNÉHO MOTÝLA, ČÁST ČTVRTÁ:
Jack položil dlaň na kůru té dost možná živé struktury, podobající se stromu. Počítač ve skafandru analyzoval všechna data, která z ní získal. "Technicky řečeno, není to živé. Alespoň ne z pohledu nás, pozemšťanů," řekl Jack, "neobsahuje to jedinou stopu uhlíku. Látky, které tuhle 'věc' tvoří, jsou snad nějakými... ztuhlými plyny, či co. Je to bizarní." "Jakými ztuhlými plyny? Co konkrétně to obsahuje?" zeptala se Pauline. "Počítač to nemůže dál analyzovat," odpověděl Jack, "takže vlastně nevíme nic. Jen to, že tu stojíme u něčeho pěkně velkého, zřejmě živého, a ani nevíme, co o tom říci." Zpoza "stromu" se náhle vykutálel kus horniny, připomínající tvarem i barvou škváru. "Lidi? Řekněte mi, že to bylo z toho piva," zašeptal Roger. "Ne, viděls to co my všichni," odpověděl rozvážně Akihiko. Z pásku na skafandru vytáhl svou kovovou tyč. Rogerovi najednou na záda skočil malý, ohyzdný, tmavě modrý tvor s šesti ohyzdnými, naštvanými očky na hlavě. Podlouhlými, tenounkými předními končetinami obepnul Rogerovu helmu, zatímco se krátkými, silnými nožkami s drápy držel skafandru. Rozevřel tlamu - širokou, plnou trojúhelníkovitých zubů - a zakousl se do helmy. Jeho ozubení ji však nedokázalo prorazit. "Sundejte to ze mě!" vykřikl Roger a otřásl se. Malý mimozemšťan otevřel tlamu znovu, a tentokrát mu zpoza horních zubů vyjelo celé další patro s ještě delšími zuby. Už se chystal do helmy znovu kousnout, a tentokrát by ji možná byl proděravěl, ale Akihiko ho praštil kovovou tyčí, až malý tvoreček odletěl k onomu "stromu", pořádně se o něj narazil a s hlučným pískotem spadl na zem. "No, zdá se, že tahle planeta je obydlená," řekl Jack. Drobný útočník vyskočil na zadní, a začal pískat ještě hlasitěji. Jeho falešná píseň byla dlouhá jen několik vteřin, ovšem během nich přilákala desítky dalších zástupců jeho druhu. Drobná malá stvořeníčka, ne vyšší než sedmdesát centimetrů, se v masách zjevila na vrcholcích černých kopečků, tak krásně ladících s tmavě modrou oblohou. "Zapomněl jsem Vám říct, že na opascích máte laserové pistole. Teda, pokud jste si toho ještě nevšimli," řekl Jack, vytasil svou laserovku, a vypálil to z ní po dalším útočníkovi, který se tentokrát vrhl na něj. To, že se mu pokusil ublížit, ostatní obyvatele tohoto světa vyburcovalo k hromadnému útoku. "Navrhoval bych vrátit se do Černého motýla," řekl rychle Pierre, a než ostatní mohli zasouhlasit, utíkal. Kate i Roger jej následovali. "Souhlas," pokýval hlavou Fahad, a rozběhl se. V tu chvíli pocítil, že se něco stáhlo kolem jeho pasu. Pořádně to zmáčklo, aby nikam neutekl. Ze země ho zvedla suchá větev toho "stromu", který byl ve skutečnosti více jakousi obdobou živočicha než rostliny. Fahad byl jeho "větví" uložen do "koruny", jež se náhle otevřela jako čelisti. Zezdola vyplynul ven ohavný puch z tlejících zbytků předchozích obětí tohoto zabijáka. Ještě, že to Fahad nemohl cítit, neboť měl na sobě skafandr (vzduch by zde pro něj beztak nebyl dýchatelný). "Pomoc! Ten strom je masožravej!" zařval Fahad a vystřelil po větvi z laserové pistole. Ta uvolnila sevření, on teď ovšem padal dolů, do toho masivního dutého kmene, jenž byl v podstatě trávicí komorou. Zachytil se na okraji zavírajícího se otvoru. Jack k "masožravému stromu" přiběhl a začal do něj střílet lasery nejvyššího stupně, aniž by jeho kůra popraskala. Pauline a Akihiko byli již napadeni drobnými modrými tvorečky. Přitiskli je k zemi a začali kousat do jejich skafandrů s pomocí druhého patra s dlouhými zuby. Ve chvíli, kdy na Paulinině skafandru překousli dýchací šňůru napojenou na kyslíkovou bombu, začala se dusit. Její nepříjemný kašel, ozývající se ve vysílačkách všech ostatních členů týmu, Jacka velice znepokojil. Přestal se věnovat záchraně Fahada, a místo toho se vrhl mezi modré zabijáky, všechny je od Pauline odstřílel s pomocí laserovky a začal ji odnášet do Černého motýla. Pauline pozbyla vědomí. Akihiko se užitím své kovové tyče osvobodil tak nějak sám, ale přišel o část nohavice, kterou útočníci odtrhli a začali se o ni přetahovat. Když Akihiko viděl, jak ji trhají a horlivě a hladově polykají, také se dal na útěk. Navíc ho v kontaktu s plynovým složením tohoto světa začala nehezky štípat kůže na noze. Pak si ale vzpomněl na Fahada. Nemohl ho tu přece nechat!


Přiběhl ke "stromu" a začal do něj bušit kovovou tyčí. Zevnitř se ozvalo bušení jako odpověď. Fahad se musel pustit, a skončil tam dole. "Hej! Pomozte mi! Proboha, pomozte mi! Něco se tu kolem mě obtočilo, mám pocit, že můj skafandr taje, že to... sakra, sakra!!!" řval Fahad zevnitř. Akihiko na kůru zamířil svou laserovou pistolí, a vystřelil. Nic. Vystřelil znovu, tentokrát už se ozval loupavý zvuk. Zkusil to ještě jednou, a v kůře se objevila malinká dírka. Do té začal Fahad okamžitě mlátit rukojetí své pistole. Bohužel "strom" obtočil svou "větev" kolem Akihikovy nohy, a začal jej odnášet ke své koruně. Fahad si však prorazil cestu ven. Měl v pistoli poslední náboj, a použil ho k osvobození svého japonského přítele. Akihiko těžce dopadl na zem, mezi hašteřící se modré tvorečky. Fahad, stahuje ze sebe měkké, zářivě bílé provazce - obdobu střev - pomohl Akihikovi na nohy a začal ho odvádět zpět k Černému motýlu.

Do pěti minut se všichni Lovci kryptidů sešli uvnitř Černého motýla. "Tohle bylo o fous," poznamenal Fahad, "ven už nejdu." "Já taky ne. Kůže na noze mi pěkně nabobtnala. A náhradní skafandr nemáme," dodal Akihiko. "Promiňte, že jsme hned utekli," řekla Kate, "když ti malí mimozemšťané byli tak zákeřní." "Nic se nestalo," mávl rukou Akihiko, "ze všeho jsme se dostali sami." "Asi tu budeme muset zůstat do té doby, než se systém obnoví. Což je pěkně za dlouho," řekla Pauline. "Nemyslím si," usmál se Jack. Všichni na něj vrhli překvapený pohled. "Chci zjistit, kam zamířili ti velcí mimozemšťani, ti, co byli v tom modulu. Proto jsme přece tady!" dodal. "Myslím, že objevů už bylo dost," řekl Akihiko. "Ale prosím tě. Každý přece ví, že někde ve vesmíru existuje život. Neobjevili jsme tu nic nového. Ale je-li Země v nebezpečí ze strany těch velkých, těch inteligentních, pak bych rád přišel na to, proč zamířili sem. Nachází se tu jejich základna? Nebo jsou vážně odsud, jak už teorizovala Pauline? Je tohle jejich domovská planeta? Chci zjistit víc. Za pár hodin se ta malá havěť uklidí, a pak vyjdu ven," mluvil Jack. "V tom případě ale půjdu s tebou," navrhla Pauline. "To mi přijde příliš riskantní," ozval se Pierre, "počkej v Černém motýlu, než se obnoví systém. Pak teda zaletíme kamko
liv, kam chceš. Nicméně být tebou, tady ven nevycházím."

Jack si nedal říci. Za tři hodiny se skutečně vydal na další výpravu. Pauline šla s ním. Ostatní zůstali v Černém motýlu. Ne, že by byli zbabělí. Nechtěli už ale nic riskovat. Jack venku vysvětlil Pauline, proč tak nutně chtěl ven zrovna tady. "Všiml jsem si tepelné stopy. Patří těm velkým mimozemšťanům z modulu, to nepochybně. Vede sem, za tuhle horu škváry, nebo co to je," řekl jí při pomalé chůzi. Do půl hodiny se dostali na onen vrcholek. Čekal je tu šok. Šlo odtamtud pohlédnout na celé území, na něž přistáli. Bylo obehnáno možná dvacet metrů vysokým, zářivým plotem. Za ním pomalu pochodovali "ti velcí", jak by jim Jack obyčejně řekl, a vodili v řadách "ty menší". Čas od času se otevřela velká, sytě zářivá brána, a "ti velcí" za ni zavřeli "ty malé". Podle Jacka mohlo jít o nějakou obdobu koncentračního tábora, a oni teď byli na jeho území...

Brzy se stane něco strašného... Pokračování příště...

úterý 10. září 2019

Velké kočky z pravěku: Bornejský tygr

Máme tu úterý, což na blogu Blogorgonopsid znamená novou část projektu Velké kočky z pravěku! Tentokrát se seznámíme s poddruhem největší současné kočky, který mohl a také nemusel vyhynout, a jenž je zahalen tajemstvím. Je jím bornejský tygr!

Vědecký název: Panthera tigris spp. (poddruh dosud nebyl vědecky pojmenován),
obecný název: Bornejský tygr,
vyhynutí: nejspíše pozdní pleistocén či raný holocén (viz text).
O tom, že přinejmenším v minulosti žili na Borneu, třetím největším ostrovu světa, tygři, se mluví již dlouho. Během několika vykopávek v malajských státech Sarawak a Sabah na severu a severozápadě Bornea došlo k nálezům několika kostí končetin a špičáku velké kočky. Ta byla identifikována jako bornejský tygr. Přestože tyto pozůstatky, datující se do období pozdního pleistocénu nebo raného holocénu, mohly patřit i jiné velké kočce z rodu Panthera, převládá názor, že nějaký dosud neznámý tygří poddruh tehdy Borneo obýval, a byl na něm pravděpodobně vrcholovým predátorem. Zvláštní ale je, že domorodci z Bornea o tygru mluví, jako by v jejich lesích stále žil. Objevily se i teorie, že bornejští tygři pořád přežívají, skryti před naším světem hluboko v pralesích. V takovém případě by byli velice vzácní. Ještě pravděpodobnější se ale zdá možnost, že bornejský tygr vyhynul v době, kdy na Borneo přišli předkové těchto domorodých lidí, a příběhy o již vyhynulé šelmě se předávají z generace na generaci. Bornejský tygr by pak žil jen a pouze v ústních legendách. Vždy o něm mluvili jako o kočkovité šelmě většího vzrůstu, než levhart obláčkový (Neofelis). Údajně měl hnědou srst se světlými pruhy. Je-li bornejský tygr skutečně vyhynulý, pak bychom zde měli něco naprosto neuvěřitelného; z generace na generaci se předávala informace o vzhledu vymřelého tvora - to je poměrně vzácné! Na Borneu během posledních několika tisíců let žijí muntžaci, sambaři a prasata vousatá. Ti zřejmě tvořili značnou část jeho jídelníčku...


Několik fosilních pozůstatků stejné kočky se našlo i na filipínském ostrově Palawan. Otázkou zůstává, jak se bornejský tygr na Palawan dostal. Mohlo to být také naopak. Bornejský tygr totiž mohl klidně pocházet z Palawanu, a na Borneo buďto přeplavat, nebo přejít po pevninském mostě. V průběhu doby ledové, konkrétně ve středním pleistocénu před 620 000 až 420 000 lety, byla celosvětová hladina moří značně nižší než dnes. Borneo a Palawan mohly být spojeny, anebo také ne, ale v takovém případě by k sobě díky snížené hladině moří přece jen měly níž. Tygři jsou perfektními plavci; této velké kočce, ať už byla z Palawanu nebo z Bornea, by nedělalo problém přeplavat průliv Selat Balabak, oddělující Palawan od Bornea. Je široký pouhých sto metrů. Takovou vzdálenost mohli tygři lehce překonat. Příroda Palawanu je podobnější přírodě Bornea než zbytku Filipín. To je další důkaz, že k výměně flóry a fauny mezi těmito dvěma pevninami před několika tisíci skutečně docházelo. Tygr nebyl výjimkou. Na konci pleistocénu však hladina moří stoupla, a tygr zůstal na obou ostrovech uvězněn. Kdy vyhynul na Palawanu vůbec není jisté, a jak již bylo zmíněno, pořád se neví, zda opravdu vyhynul na Borneu (i když je dosti pravděpodobné, že nejspíše ano)... Co se tělesných rozměrů týká, z několika kostí nelze velikost bornejského tygra přesně určit, ale zřejmě spadal do stejné velikostní kategorie, jako současný tygr sumaterský. To znamená, že šlo o malý tygří poddruh, měřící maximálně asi 2,5 metru. Jen pro srovnání, údajně největší samec tygra ussurijského měřil 350 centimetrů.


Obrázky z:

Doufám, že Vás tato část zaujala. Budu opět rád za Vaše hodnocení nebo komentáře!

___

Mám pro Vás ještě něco... Včera jsem konečně napsal první část příběhu Claude Ngoy Origins, který představuje spin-off k Lovcům kryptidů! Zapomeňte ale na všechno, co si myslíte, že o Claudu Ngoyovi víte... Toto je zcela nový příběh, který Vás s ním seznámí jako nikdy předtím! První část zde.

pondělí 9. září 2019

Putování s pravěkými lidmi, 2. epizoda


Druhý díl cyklu BBC Putování s pravěkými lidmi (Walking with Cavemen) z roku 2003 nás posouvá do doby před dvěma miliony let, kdy byla Afrika domovem ne pouze jednoho, ale hned několika druhů hominidů. Avšak jen jeden z nich byl nakonec předurčen k tomu, aby pokračoval ve svém vývoji, a tedy i ve vývoji celého lidského rodu, jehož jsme součástí...

Na počátku své výpravy do východní Afriky před 2 miliony let má Robert Winston tu čest pozorovat hominidy druhu Paranthropus boisei při všedních aktivitách z bezpečí svého džípu. Netrvá to však dlouho, a klid je narušen náhlým příchodem primitivních lidí druhu Homo habilis, zvědavě si džíp prohlížejících. I ve skupince Paranthropů nastane malý neklid. Ke tlupě se totiž přišla přidat mladá samice. Má zájem stát se součástí harému dominantního samce, s čímž nejstarší samice ve skupině ostře nesouhlasí. Samec se o ni však zajímá, a po nějaké době je jí odlákán k termitišti. Tam se ukáže, že Paranthropové se neživí jen rostlinnou potravou, ačkoliv jejich silné čelisti jsou k jejímu rozmělňování více než uzpůsobeny. Nový pár si naservíruje večeři v podobě termitů na klacících. Starší samice je závistivě pozoruje z dálky. Mnohem divočejší Homo habilis mezitím hledají potravu. Letos v období sucha ale nemají štěstí. Zatímco se vůdce jejich tlupy pokouší získat pro ostatní plástve medu ze včelího hnízda, nacházejícího se několik metrů nad zemí, je Robertův batoh předmětem zájmu dalšího, menšího zástupce druhu. Vůdce tlupy nakonec spadne ze stromu, nikdo si toho však příliš nevšímá. Pozornost pravěkých lidí je upoutána supy kroužícími nad mršinou antilopy. Ta bohužel přilákala i další druh, většího hominida Homo rudolphensis. Oba druhy lidí se setkají v hlučném střetu, který si získá pozornost velkého lvího samce. Zabije vůdce tlupy, a ještě tak zhorší její zuboželou situaci. Mezitím se mladá samice parantropa stane součástí harému, přičemž na ni starší samice dohlíží. Robert nám však odhalí, že to nakonec bude právě divoký Homo habilis, kdo uspěje. Dalšího dne se skupina těchto drobných, chlupatých pralidí vydá k další mršině s kamennými nástroji. Z kostí získá morek, a po dlouhé době se tak konečně nasytí. Na konci se nám naskytne první pohled na další krok evoluce člověka; na vynalézavého a trpělivého Homo ergaster...

Tvorové z této epizody: Paranthropus boisei, Homo habilis, Homo rudolphensis, Dinofelis (archivní záběr z Putování s pravěkými zvířaty), Deinotherium (archivní záběr), Ancylotherium (též archivní záběr), lev, supi, bojga africká, termiti, impala, antilopa losí (mršina), africké včely.


Příště popisek třetí epizody tohoto cyklu!

Zážitky Jeffa Corwina - Záchrana tříprstého lenochoda

Záchrana tříprstého lenochoda. Jeff přijel do brazilské Amazonie, konkrétně do města Manaus, aby ochránci přírody Marcelu Gordovi z organizace INPA pomohl se záchranou tamarínů. Ale při prohledávání fragmentu pralesa, který má být dalšího dne vykácen, společně narazí na dalšího stromového savce v nouzi; lenochoda hnědokrkého. Musí ho odchytit a odnést do bezpečí. Nebude to ale jednoduchý úkol...

Klip z epizody "Brazil: Saving the Tamarin" ze 3. série cyklu Zážitky Jeffa Corwina (The Jeff Corwin Experience) z roku 2003.

neděle 8. září 2019

Lovci kryptidů 4: Odlet černého motýla (3/5)

Setkali se již s mnoha záhadnými tvory i s mnoha nebezpečnými lidmi. Ale všechny tyto zkušenosti jim při setkání s UFO budou k ničemu. Neboť to, co Lovce kryptidů čeká, je na stupnici nebezpečí naprosto nesrovnatelné se vším, co zažili předtím...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: ODLET ČERNÉHO MOTÝLA, ČÁST TŘETÍ:
Akihiko procitl. Byl celý ztuhlý. Docela bezvládně se tiskl k sedadlu, na které byl upoután. Rozhlédl se kolem sebe. Ostatní byli úplně bezvládní. "Lidi!" zařval svým hrubým hlasem. "Lidi!!!" zopakoval to ještě hlasitěji, ale ani jeden člen týmu nereagoval. Odpoutal se od sedadla a přiběhl k Jackovi. "Kámo, prober se!" zařval mu do obličeje a poplácal mu dlaní o tvář. Jack rychle procitl. Instinktivně uchopil Akihikovu ruku ve snaze bránit se před nebezpečím. Jakmile si uvědomil, že ho z hlubokého spánku probral jeho japonský kolega, uklidnil se. "Dík," zašeptal, "při vzletu jsme museli omdlít. To se stává i školeným astronautům." Jak se ukázalo, zbytek týmu byl relativně v pořádku. Jen Kate dostala náhlý záchvat klaustrofobie. Když pohlédla z okýnka do nekonečných hlubin kosmu, něco se v ní zlomilo, a ona skočila do kouta, zakryla si obličej, a v této pozici zůstala asi deset minut, než ji Pierre přesvědčil, že všechno je pod kontrolou, a že se nemusí ničeho bát. Pauline jako první zkontrolovala radaru podobné zařízení, jež jim umožňovalo sledovat daný cíl na vzdálenost milionů kilometrů. "Šílené, co? Tahle technologie," řekl Jack, když k ní přišel. "Divím se, že Akihiko pro nás ještě něco takového nezískal. Na techniku tohoto ražení je přece expert," poznamenala Pauline. "Heh, tuhle bednu stavěli Američani třicet let. Dali do toho tolik prachů, kolik my nikdy nevyděláme," zasmál se Jack. Pauline se zasmála: "Nevzpomínám si, kdy mi naposled přišla výplata. Už moc dlouho spolupracujeme s Kentovou a jejími lidmi. Pamatuješ, jaké to bylo, když Lovci kryptidů jen běhali za zvířaty? A dostávali peníze za novinové články a fotografie?" "Tehdy jsem tě najal," pokýval hlavou Jack, "jenom jako obyčejnou sekretářku. A teď tady máš mnohem důležitější úkol." "Zdá se, že tady někdo rád vzpomíná," vložil se do toho najednou Pierre, a zkazil Jackovi a Pauline chvilku soukromí. "No vidíš, Jacku. A tys mě vždycky říkal, že už nikdy nic nebude stejné. Vypořádal jsem se s tím, a jsem šťastný, a teď seš to ty, kdo tady nostalgicky vzpomíná..." chichotal se Pierre.

Kate seděla v podlouhlé kabině na měkké sedačce. Ještě pořád vydýchávala. Bojová trojka právě opravila nějaký kabel, a po práci se také usadila na sedačce. Roger vytáhl pivo. "Kdo chce?" zeptal se s úsměškem. "Rogere, ty starej bastarde," rozchechtal se Akihiko, "ty myslíš na všechno." Fahad odhodil víčko od piva a vypil první láhev na ex. Akihiko a Roger na to reagovali obdivnými zvuky "ooh" a "aah". Kate, stále bojující se strachem z nového, přímo kosmického prostředí, a prvním záchvatem klaustrofobie v životě, na ně vrhla jen krátký pohled, který sdělil vše: "Idioti". "Jestli ty mimozemšťany doženeme v tomhle stavu," řekl Akihiko, "tak to projedou během tří vteřin." "Jo, napiješ se, uděláš hlasitej zvuk, a oni utečou," řekl Roger a bodl Akihika do ramene prázdnou flaškou. Náhle do kabiny vstoupil Pierre. "Chlapi, co se tady děje? Tohle není hospoda!" rozčilil se. "Doháníme to UFO. Přiblížili jsme se k jejich modulu na pár stovek kilometrů. Jsme rychlejší než oni. Do pár hodin budeme skoro v závěsu za nimi. Pak přepneme na stealth systém a budeme je následovat snad až k jejich rodné planetě," řekl již klidným hlasem. "Takže žádná bitka nebude? Dobrý, tak to do sebe můžeme dostat ještě víc piva," řekl Roger. "Malý Tatzelwurm by se za tebe styděl," sykl Pierre. "Ale prosím tě. Je to jenom trocha alkoholu. No tak, dej si s náma, chlapče. Co se s tebou stalo, Pierre? Jsi poslední dobou až moc vážný," odpověděl Roger. "Říkals 'do pár hodin'. To je furt dost času," uchechtl se Fahad. "Jsme hodně daleko od sluneční soustavy. Jack a Pauline tomu nerozumí, ale funguje tu jedno pravidlo: hodiny jsou minuty," informoval je Pierre. Pak si sedl vedle Kate a zeptal se jí, jak jí je. "Takže už jsme u nich?" optal se Fahad. Najednou se ozvala pekelná rána. Celý Černý motýl se otřásl. Kate se z toho udělalo vážně špatně. Flašky piva se rozbily o stěnu kabiny. Vnitřek stroje osvítilo blikající červené světlo a pípání značící nebezpečí.


Opravdu jen pár minut předtím, než se to celé stalo, všimli si Jack a Pauline, že se k modulu dostali až příliš blízko. Jack zapnul stealth system, jenže už bylo pozdě. Samozvanci z vesmíru, odlétající v modulu, si Černého motýla všimli, a vypálili po něm střelu. Rozletěla se těsně před ním, ale pár velkých střepin z ní zřejmě zasáhlo předek stroje, a vypojilo jeho systém. Jak by řekli námořníci, teď šel Černý motýl ke dnu. A to přímo nad planetou, v jejíž atmosféře se modul následně ztratil. Jack usedl za knipl. "Sakra! Jak se tohle mohlo stát?!" řval pln strachu, a pokoušel se Černého motýla, zmítajícího se jako postřelené zvíře, ovládnout. Pauline nebyla tak prchlivá a horkohlavá, a naťukala na malé zelené tabulce vedle kniplu pár čísel. Nejspíše to bylo heslo do systému. Pak stiskla tlačítko "System Repair". Objevil se čas, za který měl být systém stroje opraven; 24 hodin. Pak zelená tabulka zhasla. Černý motýl dostál svého jména. Zavládla v něm ta nejčernější tma. Celá posádka omdlela. Akihiko měl zřejmě tuhý kořínek, nebo prostě jen štěstí probudit se vždy v tu pravou chvíli. Byl to opět on, kdo procitl jako první, vědom si toho, že Černý motýl je gravitační silou přitahován k té neznámé planetě. Všichni jistě omdleli, když prolétal atmosférou! Akihiko vytáhl z kapsy v uniformě svou kovovou tyč, a prorazil jí vchod do kabiny. Skočil za knipl zrovna ve chvíli, kdy jako první spatřil nehostinný povrch neznámého světa. Černý motýl díky němu přistál poměrně lehce. Jeho houpání pak probudilo další Lovce kryptidů. Měli Akihikovi za co děkovat. Zachránil jim život, ale stálo to vůbec za to?

Tři hodiny strávili uvnitř Černého motýla dohadováním se o dalším postupu. Mohli si dovolit opustit jej a prozkoumat tento svět? Co to vůbec bylo za planetu? Neměli ponětí, kde byli - kolik jednotlivých světelných let, nebo desetinásobků či stonásobků této jednotky vůbec urazili. Dokud systém Černého motýla nefungoval, nevěděli nic. Pauline jako první udělala ten důležitý krůček; vyšla ven ve skafandru. Jediné, co fungovalo, byl systém skafandrů; velmi rychle poté, co Černého motýla opustila, se jí na malém monitoru na zápěstí levé ruky objevila data o složení vzduchu. Tento svět musel být neobydlený. Atmosféru tvořilo vše možné, jen ne kyslík. 0,3 % kyslíku v atmosféře této planety opravdu nebylo moc. Rozhodně ne dost na to, aby to udrželo život. V průběhu další hodiny opustili Černého motýla všichni, i Kate, která již vyhrála boj se strachem. "Proč zamířili sem? Chystali se tu přistát... Jsem si jistý tím, že někde tisíce kilometrů odsud se jejich modul usadil," řekl Jack. "Možná opravdu chtějí kolonizovat Zem
i. Možná je tohle jejich rodná planeta. Něco se tu třeba stalo, učinilo to z ní naprosto nehostinný svět, a oni se pak rozhodli kolonizovat planetu, která je vhodnější pro život?" teorizovala Pauline. "Proč zrovna Země? Vsadím se, že jestli ve vesmíru existují takové inteligentní životní formy, jakože existují, protože tyhle potvory byly dost inteligentní, musí tu existovat miliony planet přinejmenším stejně obyvatelných jako Země," řekl Akihiko. Jak tak šli a mluvili spolu pomocí vysílaček ve skafandrech, nevšimli si, že je něco sleduje. Mezi rozpukanými kopečky se sem tam mihl nějaký malý, bizarní tvoreček. Pierre najednou poklepal Jackovi na rameno a ukázal před sebe: "Podívejte! Tam nahoře, na tom kopci - vypadá to jako uschlý strom! Až na to, že to má deset kmenů srůstajících v jednu holou korunu!" Rozběhli se k tomu úkazu. "Uvnitř skafandru máte kameru. Každý na ten strom zaměřte monitor, a začněte natáčet," řekla Pauline. Netušili, že přímo za tím "uschlým stromem" číhá onen malý tvoreček. Všech šest párů očí, jež pokrývaly horní polovinu jeho tmavě modré, oválné hlavičky, se stáhlo. Číhal tu v záloze...

Lovce kryptidů čekají pěkně horké chvilky! Pokračování příště...

sobota 7. září 2019

Evropští lacertidi: Kanárské ostrovy

Projekt Evropští lacertidi pokračuje. Ve čtvrté části se seznámíme s vůbec největšími evropskými ještěrkami...

Lacertidae - ještěrkovití. Čeleď šupinatých plazů (Squamata), která zahrnuje přes 300 druhů zařazených do 39 rodů. Vyskytují se pouze ve Starém světě; v Asii, Africe a Evropě. Mnozí z nich žijí na zemi, jen pár jich žije na stromech. Živí se většinou hmyzem. Jsou malí; většina druhů měří méně než 9 centimetrů, ale nalezneme mezi nimi i skutečné obry, takřka půl metru dlouhé. Snad ti nejmenší lacertidi i ti největší žijí právě na evropském světadílu. Jaká tajemství tito "obyčejní" plazi, jež existují už od období oligocénu, skrývají?


KANÁRSKÉ OSTROVY

Kanárské ostrovy se nacházejí blíže Africe než Evropě; rozléhají se zhruba 100 kilometrů na západ od pobřeží Maroka a Západní Sahary. Patří však Španělsku, přesněji řečeno jsou autonomním společenstvím Španělska, stejně jako kupříkladu souostroví Baleáry a vnitrozemské španělské provincie, například Madrid. Kanárské ostrovy jsou proslulé zvláště díky svým překrásným plážím, avšak vnitrozemí některých ostrovů je ještě úchvatnější. Zčernalá krajina posloužila jako filmová lokace tvůrcům fiktivního dokumentu Putování s dinosaury: Země obrů a seriálu Pravěk útočí. Pravdou však je, že toto souostroví je domovem i naprosto úžasných plazů, včetně ještěrů. Mezi nimi je i vůbec největší lacertid na světě!

VELEJEŠTĚRKA OBROVSKÁ
(Gallotia stehlini)
Pravděpodobně největší ještěrka na světě, dorůstá délky až 80 centimetrů, čímž se může rovnat menším druhům varanů z Asie a Austrálie. Její vědecké jméno ctí švýcarského paleontologa Hanse Georga Stehlina, mj. experta na fosilní primáty a kopytníky, který jako první do vnitrozemí Evropy přivezl mrtvý exemplář, na základě něhož pak Ehrenfried Schenkel druh popsal. Veleještěrka obrovská byla původně endemitem ostrova Gran Canaria, třetího největšího ostrova v souostroví. Později však byla lidmi introdukována na Fuerteventuru. Navzdory tomu, že oba tyto ostrovy jsou značně zalidněny (Gran Canaria je druhým nejzalidněnějším ostrovem v souostroví), daří se veleještěrkám obrovským vcelku dobře. Dle IUCN je to málo dotčený druh, který rozhodně není ve velkém nebezpečí ze strany člověka. Jejím jediným nepřítelem jsou invazivní druhy, které byly na Kanárské ostrovy vypuštěny člověkem. Například krysy mohou čas od času zdecimovat snůšky veleještěrek, ale dochází k tomu jen zřídka. Navíc je veleještěrka obrovská dosti přizpůsobivým plazem. Je to omnivor, tedy všežravec. Sežere vše od hmyzu a dalších členovců po ovocné plody. Pravdou však je, že čím starší veleještěrky jsou, tím více se orientují na rostlinnou stravu. Vyskytují se v křovinatých oblatech, na kamenitém pobřeží a na pastvinách.


VELEJEŠTĚRKA MODROSKRVNNÁ
(Gallotia galloti)
Překrásná veleještěrka modroskvrnná žije na ostrovech Tenerife a La Palma. Může dorůst délky až 40 centimetrů, přičemž samci jsou o něco málo větší než samice. Její druhové jméno, i název rodu veleještěrek (Gallotia), ctí jejího objevitele, amatérského přírodovědce D. Gallota. Samci jsou, zvláště v období rozmnožování, vybaveni zářivě modrou kůží na krku a modrými skvrnkami postupujícími podél boků. Veleještěrka modroskrvnná miluje zralé ovoce, a z tohoto důvodu je často k zastižení v sadech nebo na vinicích. Tam může působit značné škody. Majitelé sadů a vinic je za to zabíjejí, což bohužel vede ke snižování počtu jedinců tvořících tento druh. I tak veleještěrka modroskvrnná stále není na pokraji vyhynutí... Samci těchto ještěrek lákají velkou pozornost nejen ze strany samic, ale i turistů. Na úpatí vulkánu Mount Teide na Tenerife se stali poměrně krotkými, a lze je krmit ovocem, například banány. Dávají tak turistům šanci vyfotit se se čtyřiceticentimetrovými ještěrkami...


VELEJEŠTĚRKA GOMERSKÁ
(Gallotia bravoana)
Kdysi se mluvilo o až jeden a půl metru dlouhých ještěrkách z La Gomery. Ve skutečnosti dorůstá tento lacertid délky asi 70 centimetrů, to z něj však stále činí jednoho z největších zástupců této čeledi ještěrů, přestože nedorůstá takové velikosti, jako výše uvedená veleještěrka obrovská. Tento druh je však důležitý; musí být zachráněn. Žije jen na ostrově La Gomera, a na ten byly v minulosti vypuštěny kočky, myši a krysy, zkrátka nepůvodní fauna, která populaci veleještěrek gomerských a jejich habitat takřka úplně zdecimovala. V roce 2004 zbývalo na La Gomeře jen asi 90 jedinců plus 44 exemplářů žijících v zajetí. Nicméně je pravda, že od roku 2001 se populace těchto ještěrek zvyšuje; ve 2. polovině 20. století na tom byly mnohem hůř! Vlastně už od 19. století byla veleještěrka gomerská považována za vyhynulou. Až v roce 1999, ano, v podstatě před dvaceti lety, byl tento druh znovuobjeven Juanem Carlosem Randem a jeho týmem biologů. Nalezli jen 6 exemplářů... IUCN tento druh pochopitelně klasifikuje jako kriticky ohrožený, a je možné, že i dnes jde o jeden z nejohroženějších plazích druhů na naší planetě. Pravděpodobně jich dnes žije okolo 150, ale přesné číslo není známo. Stále jde o poměrně neprozkoumaný druh. Jeho areál rozšíření se rovná pouze jednomu hektaru; je znám ze dvou lokací na La Gomeře, vzdálených od sebe 2 kilometry.


Gallotia auaritae (nemá český ekvivalent)
Veleještěrka gomerská možná byla považována za vyhynulou do roku 1999, ale další megaještěrka z Kanárskáých ostrovů, její příbuzná Gallotia auaritae, byla klasifikována jako vyhynulý druh až do roku 2007! Je to endemit ostrova La Palma, je pravděpodobně především býložravá (či všežravá), největší naměření jedinci měli až 70 centimetrů na délku, a samci jsou maličko větší než samice. Předtím, než byla znovuobjevena, byla považována za vyhynulou od doby před zhruba 5000 lety. Tudíž jde o živoucí fosilii, o druh, jenž měl vyhynout ještě předtím, než Kanárské ostrovy dorazili lidé! Je to velice vzácný, kriticky ohrožený plaz, a neví se, kolik jedinců zbývá.


VELEJEŠTĚRKA ATLANTSKÁ
(Gallotia atlantica)
Tato obrovská (i když malá v porovnání s předchozími uvedenými) ještěrka je naopak málo dotčená. Žije na ostrovech Lanzarote, Fuerteventura a Lobos, byla dokonce vysazena i na Gran Canarii. Má výrazně kýlnaté šupiny (tzn. středem každé šupiny prochází výrůstek, díky němuž je šupina na dotyk hrubá). Je vybavena malou hlavou, velkými končetinami a ocasem, který tvoří přibližně polovinu délky jejího těla (to ostatně není u ještěrů výjimečné!). Celková délka veleještěrky atlantské činí 25 až 29 centimetrů.


Gallotia caesaris (nemá český ekvivalent)
Endemit ostrovů La Gomera a El Hierro. Kromě toho byla vypuštěna i na portugalskou Madeiru. Je to menší druh. Samci nejsou tak nápadně zbarveni, přesto je však zdobí bílé a modročerné proužky. Jsou známy dva podruhy; G. c. caesaris a G. c. gomerae. Jejím nejbližším příbuzným je nejspíše veleještěrka modroskvrnná.


VELEJEŠTĚRKA SIMONYOVA
(Gallotia simonyi)
Měří 65 až 75 centimetrů na délku a žije jen na ostrově Hierro. V současnosti zbývá asi 300 až 400 divokých jedinců, patřících do poddruhu G. s. machadoi. Druhý známý poddruh, G. s. simonyi, endemit malého ostrůvku Roque Chico de Salmor, vyhynul ve 30. letech 20. století kvůli lovu ze strany lidí a jimi vypuštěných predátorů, zvláště domácích koček. Veleještěrka Simonyova je všežravcem; loví velký hmyz, hlodavce, plazy... Samička klade snůšku o 5 až 13 vajíčkách v červenci či v srpnu. Z těch se po 61 dnech klubou drobné veleještěrky, zcela samostatné, a vyrážejí do světa. Těmto ještěrkám celkově hrozí nebezpečí ze strany koček a psů.


Na závěr ještě uveďme, že pravděpodobně největším moderním lacertidem vůbec byla Gallotia goliath, přímo goliášská veleještěrka z ostrova Tenerife, která dorůstala délky 90 až 135 centimetrů. Jen její lebka měřila 13,5 centimetru, což je celková tělesná délka mnohých větších lacertidů současné doby (samozřejmě s výjimkou obrů popsaných v tomto článku). Je známa z fosilních pozůstatků datujících se do období pozdního pleistocénu a raného holocénu, a vyhynula dlouho předtím, než na Kanárské ostrovy dorazili lidé.

V této části jsem se pokusil přiblížit Vám pokud možno všechny veleještěrky z Kanárských ostrovů, tedy všechny druhy rodu Gallotia. Přesto jsem jeden opomenul, tak ho jen zmíním na závěr - na Tenerife žije kriticky ohrožená Gallotia intermedia, zastoupená už jen asi 500 jedinci. Doufám, že se Vám tento vyčerpávající článek líbil, a že jste se dozvěděli něco nového... Obrovští lacertidi jsou skutečně fascinujícími plazy...

Nejčtenější