Mariliabatrachus navai: Svrchnokřídový neobatrachián z jihovýchodní Brazílie

Žabí týden 2025 se nachýlil ke konci. V jeho rámci jsem napsal o čtyřech nově popsaných žabích druzích z Brazílie, Číny, Tchaj-wanu a Indie; sdílel jsem s vámi klip z Divokého Karibiku s Liz Bonnin pojednávající o projektu na ochranu žab v Kostarice; vyšel článek o queerfobii ve vědě v ohledu na spojování stejnopohlavní aktivity žab s toxickým znečištěním; dále jsem napsal o nebezpečné chytridiomykóze ničící žabí populace po celém světě; páteční Obrázek týdne nás vrátil zpět v čase za svrchnokřídovými patagonskými žábami; a včera jsem na blog vložil úryvek z Dobrodružství Austina Stevense s australskou rosnicí skvostnou. Poslední příspěvek vydaný v rámci letošní oslavy bezocasých obojživelníků bude opět paleontologický. Představím vám jednoho z raných neobatrachiánů, který vstoupil do povědomí vědecké komunity v posledních letech.

Mariliabatrachus navai - tak zní název pravěké žáby, která byla popsána brazilskými paleontology Rodolfem Otáviem Santosem, Albertem B. Carvalhem a Hussamem Zaherem v článku publikovaném online v listopadu 2023 (a později ve fyzické formě v září 2024) ve vědeckém časopise Zoological Journal of Linnean Society. Popis zhotovili na základě deseti exemplářů různého stupně zachování, uložených v Museo de Zoologia da Universidade de São Paulo; holotyp sestává z takřka kompletní kostry s lebkou, řadou obratlů, pánevním pletencem i kostmi končetin, další exempláře sestávají třeba jen z lebek nebo izolovaných obratlů. Všechny tyto fosilie pocházely ze svrchnokřídového výchozu na levém okraji řeky Peixe poblíž brazilské obce Ocauçu, osmnáct kilometrů od Marílie. Souvrství Adamantina v pánvi Bauru, ve kterém se uchovaly, tvoří horniny o stáří 87,8 až 68 milionů roků (tzn. sled od pozdního koniaku do maastrichtu, posledního stupně geologického útvaru křída). Santos a jeho kolegové změřili délku velmi dobře zachovalého holotypu, jež od čenichu po kloaku činí 3,86 centimetru, s lebkou mediánové délky 1,32 centimetru (malé zopakování statistiky z univerzity - medián je prostřední jedinec v populaci, nikoliv průměr; pro upřesnění, z deseti studovaných exemplářů zahrnovalo celkem pět alespoň částečně zachovalou lebku). Znaky, kterými tato žába disponovala, ji činily odlišnými od všech do té doby popsaných svrchnokřídových zástupců řádu Anura, a ačkoliv jsou z pánve Bauru známy fosilní žáby z nadčeledi Hyloidea, nebyli Santos a jeho kolegové schopni mariliabatracha zařadit jakkoliv přesněji, než do podřádu Neobatrachia, zahrnujícího nejen hyloidy, ale také australobatrachiány (včetně zavalitek z čeledi Calyptocephalellidae) či sooglossoidy (včetně slavné "žáby s rypáčkem" z rodu Nasikabatrachus). Faktem je, že studium tohoto obojživelníka rozšířilo chápání morfologie nejstarších neobatrachiánů z jihoamerického kontinentu.

Raný neobatrachián Mariliabatrachus navai v interakci s notosuchiánem ("suchozemským krokodýlem") druhu Mariliasuchus amarali. Paleoart Gabriela Teófila-Guedese z článku doktora Santose a jeho kolegů

Většina jihoamerických fosilních žab z oné části geologické minulosti naší planety patří k brazilkovitým (již zmíněná čeleď Callyptocephalellidae), některé další jsou taxonomicky hůře zařaditelné, a Mariliabatrachus patří právě mezi ně. Je důkazem toho, že i dobré zachování fosilií nemusí být vždy dostatečným podkladem k jasnému (nebo alespoň dosti "sebevědomému") určení fylogenetických vztahů daného organismu. Od obou druhů rodu Baurubatrachus, B. pricei a B. santosdoroi, se Mariliabatrachus navai liší méně robustní kostrou a omezenou ornamentací lebky (u M. navai je ornamentována pouze frontoparietální oblast, kdežto u baurabatrachů je zdobena celá lebka). Takový Uberabatrachus carvalhoi se zase od M. navai liší neornamentací párových frontoparietálů, ale také odlišnou stavbou kosti kyčelní. Různé analýzy dospěly k tomu, že Uberabatrachus je jaksi příbuzensky spřízněn s různými skupinami neobatrachiánů, včetně třeba vodnic (čeleď Telmatobiidae). Baurubatrachus byl zase jednu dobu považován za nejstarší "pacmanovskou žábu", jinými slovy za nejstaršího zástupce čeledi rohatkovitých (Ceratophryidae), ale jeho příslušnost k ní je zpochybňována. Zajímavé je však to, že stejně jako Baurubatrachus, i Mariliabatrachus měl hyperosifikovanou ("hyperzkostnělou") lebku. Ta mohla být adaptací na život v prostředí, které bylo pro tuto žábu domovinou.

Mariliabatrachus navai v pouštním prostředí od paleoartisty Joschui Knüppeho

Pánev Bauru - a hlavně pak území, které je dnes souvrstvím Adamantina - byla ve svrchní křídě teplá a suchá. Doktor Santos a jeho kolegové se ve svém článku domnívali, že hyperosifikace lebky umožňovala tomuto obojživelníkovi překonat těžká období, kdy pro jeho tělo bylo vody vskutku málo - anebo jinak, pomáhala mu vypořádat se ze ztrátou vody. Mariliabatrachus ani Baurubatrachus nejsou prvními ani posledními případy žab s hyperosifikovanými lebkami. Tento znak se konvergentně vyvinul u různých nepříbuzných žabích skupin v průběhu celé existence tohoto řádu obojživelníků více než třicetkrát, byť osmnáctkrát k tomu došlo u zástupců nadčeledi Hyloidea a osmkrát u zástupců nadčeledi Ranoidea (stále hovoříme o neobatrachiánech). Dobrým příkladem hyloidů s hypermineralizovanou lebkou jsou ropuchovití (Bufonidae). V suchém prostředí prehistorické Brazílie se Mariliabatrachus mohl setkávat s takovými odolnými, houževnatými živočichy, jako byl suchozemský notosuchián Mariliasuchus amarali či jeho příbuzný M. robustus, obrovití titanosauři Adamantisaurus mezzalirai a Brasilotitan nemophagus nebo třeba pták Navaornis hestiae. Střetnout se mohl také s hrabavým slepanem Boipeba tayasuensis, který pro něj mohl představovat nebezpečí - na rozdíl od dnešních slepanů to byl totiž docela obr, a třícentimetrovou žabku klidně mohl slupnout. Svět starodávných jihoamerických neobatrachiánů je prozatím zahalen rouškou tajemství, ale nejistoty, se kterými se odborníci při studiu takových žab, jako je Mariliabatrachus, setkávají, krásně poukazují na to, jak diverzifikovaní neobatrachiáni byli už v křídě. A to je činí o to zajímavějšími.

Zdroje informací pro tento příspěvek:

A new fossil frog (Lissamphibia: Anura) from the Late Cretaceous of Brazil and the early evolution of neobatrachians (Zoological Journal of Linnean Society)

Neobatrachia (Wikipedia)

Adamantina Formation (Wikipedia)

Článkem o mariliabatrachovi tedy končí Žabí týden 2025. Doufám, že byl pro vás, vážení čtenáři, přínosný, a že jste se dozvěděli něco nového o jedné z nejpozoruhodnějších, ale též nejohroženějších skupin obratlovců naší planety. Žáby si zasluhují naši pozornost. Mají úžasnou evoluční historii, ale dnes mnohým z nich hrozí vyhynutí. Občas jsou nepochopeny; jejich výzkum může být ovlivněn společenskými předsudky, a do tajů jejich fylogeneze se v některých případech nedá ani s těmi nejlepšími fosilními exempláři nejlépe proniknout. Za posledních sedm dnů jsem vám žáby ukázal ve světle, v jakém stojí za to je vnímat; jako živočichy diverzní, překvapující, ohrožené, neprávem odsuzované, nádherné a tajuplné. Pokud se mi alespoň trochu podařilo změnit váš pohled na ně, pak tento projekt splnil svůj účel.