Vědecký název: Steatornis caripensis,
Rozšíření: severní část Jižní Ameriky (Guyana, Trinidad, Venezuela, Kolumbie, Ekvádor, Peru, Bolívie a Brazílie),
Velikost: délka 40 až 49 cm, rozpětí křídel 95 cm, hmotnost 350 až 475 g.
Do čeledi gvačarovitých (Steatornithidae) patří dva rody - oligocénní Euronyctibius z Francie a v současnosti žijící, monotypický (pouze jeden druh zahrnující) Steatornis ze severní části jihoamerického kontinentu. V oblasti svého výskytu je znám jako "guácharo", a toto slovo bylo počeštěno. V angličtině je znám jako "oilbird". Tito příbuzní letounů, potuovitých, kolibříků a rorýsů (patří s nimi do kladu Vanescaves, zavedeného roku 2019) jsou nočními ptáky živícími se ovocem, a při letu se v prostoru orientují podobně, jako netopýři - pomocí echolokace. Přes den se gvačarové shromažďují na jeskynních převisech, po setmění ale hřadují i ve stromoví; o tom se ještě v minulém století nevědělo. Dříve se mělo za to, že gvačarové jsou zkrátka přes den skryti před denním světlem, a že slunko nikdy nespatří, to však není pravda; nehnízdící jedinci přespávají v jeskynním hřadu jen jednu ze tří nocí. Gvačarové hnízdí v koloniích, které mohou (jako v případě jedné hnízdní kolonie v Ekvádoru) čítat i sto jedinců. Hnízda si staví v jeskyních z vlastního guána, samice do nich kladou 2 až 4 vejce. Zajímavé je, že před vyvedením a osamostatněním jsou mláďata zhruba o třetinu těžší než dospělci. Krmena jsou pouze ovocnými plody. Ačkoliv je gvačaro jeskynní na Červeném seznamu Mezinárodního svazu ochrany přírody veden jako málo dotčený druh, je známo, že se jeho populace snižuje. Před horším statutem jej chrání velikost areálu rozšíření. Gvačaro má však velice specifické požadavky na stanoviště - potřebuje jeskyně či úzká údolí a také dostatečně velké porosty s ovocnými stromy. V roce 2011 bylo vypočítáno, že do 23 let (tzn. do roku 2034) ztratí tento druh 15,7 až 16,6 % svého přirozeného prostředí. Deforestace amazonské pánve by rozhodně neměla být brána na lehkou váhu, a tento druh je jedním z mnoha, jež budou do budoucna významně postiženy. Během jediného desetiletí (tedy během tří generací) v tomto století se populace gvačarů snížila o více než 30 %. Uvidíme, co jim budoucnost přinese. Na závěr ještě malá perlička - prvním člověkem, který gvačary jeskynní studoval, byl opěvovaný německý geograf a průzkumník Alexander von Humboldt. Ten zhotovil formální popis druhu roku 1817.
Zdroj obrázku:
Birds Columbia (autor fotografie: Luis Felipe Quintero)
Zdroje informací:
Žádné komentáře:
Okomentovat