Po patnácti dnech přináším poslední část projektu Prehistorické žáby. Žabí měsíc se ostatně pomalu blíží ke konci, a tak je na čase tuto sérii dokončit. Mám pro Vás krátké popisky čtyř dalších vybraných pravěkých zástupců řádu Anura, a doufám, že Vás zaujmou. Možná už je znáte, ale možná taky ne. V každém případě to snad bude další zajímavý výlet do minulosti! Zapněte si bezpečnostní pásy, jedeme!
Jako první je v pořadí vymizelý rod žáby, který žil i na území České republiky. Je to Palaeobatrachus, osm až deset centimetrů dlouhý zástupce čeledi Palaeobatrachidae a podřádu Mesobatrachia, popsaný Tschudim v roce 1839. Jeho fosilie byly nalezeny na mnoha místech v Evropě; kromě západních Čech také v Německu, v Nizozemsku nebo dokonce i v Rusku. Popsáno bylo několik druhů, mezi nimi P. diluvianus, P. gigas, P. eurydices a P. robustus. Z křídy a staršího paleocénu Severní Ameriky je znám také P. occidentalis, nicméně Zbyněk Roček ve svém článku v žurnále Palaeobiodiversity and Palaeoenvironments v roce 2013 jeho zařazení k tomuto rodu zpochybňoval. Blízkým příbuzným paleobatracha by mohl být eocénní až miocénní Albionbatrachus, popsaný Zdeňkem V. Špinarem, C. A. M. Meszoelym a R. L. E. Fordem v roce 1984. Někteří paleontologové, včetně Michaela Wuttkeho, v roce 2012 považovali albionbatracha za mladší synonymum rodu Palaeobatrachus, ale podle výsledků Ročkova výzkumu, publikovaných o tři roky později, by se stále mělo jednat o odlišný taxon. Palaeobatrachus byl žábou mimořádně úspěšnou, zvážíme-li, že žil od pozdního paleocénu stratigrafického stupně thanet až po střední pleistocén. Vydržel na naší planetě bezmála 55 milionů let, možná o něco více. Fosilních pozůstatků paleobatracha bylo nalezeno tolik, že s jistotou víme, že samice byly větší než samci. Není to tak překvapivé, ale některé fosilní žabí taxony jsou známy jen z malého množství ostatků a něco takového by o nich s jistotou tvrzeno býti nemohlo. U některých fosilizovaných jedinců lze najít také obrysy měkkých částí těla, včetně svalů, cév, nervů či kožních žláz. Zachovaly se i otisky pulců a mnoha vajíček. Palaeobatrachus byl žábou vodní, a do značné míry se vzhledem i způsobem života podobal drápatce africké (Xenopus laevis).
V pozdní křídě žila na území severozápadního Maďarska zajímavá, i když málo známá žába z čeledi pestrankovitých (Alytidae), blízce příbuzná rodu Discoglossus. V roce 2012 ji popsali Zoltán Szentesi a Márton Venczel, a pojmenovali ji Bakonybatrachus fedori. Pozůstatky, jejichž výzkumu se věnovali, byly nalezeny v souvrství Csehbánya v pohoří Bakony v pozdně křídových horninách datujících se do stupně santon, před 86,3 až 83,6 miliony let. Bohužel bylo nalezeno jen několik izolovaných kostí, včetně dobře zachovalé kyčelní kosti (viz obrázek pod tímto textem), pravé části horní čelisti nebo též levé lopatky. Stavba kyčelní kosti dokazuje, že Bakonybatrachus byl dobrým skokanem i plavcem, měl totiž silné zadní končetiny, a ty jej dobře poháněly jak při poskakování po zemi, tak při plavání ve vodě. Část života mohl trávit v řekách či v jejich okolí. Dařilo se mu však také v bažinách.
Před 30,8 až 20,4 miliony let, tedy v oligocénu a miocénu a zároveň během stupně arikaree, žila v západní části Severní Ameriky žába druhu Tephrodytes brassicarvalis. Patřila do čeledi blatničkovitých (Pelodytidae), a zřejmě se výrazně podobala recentnímu rodu Pelodytes. Neúplné kosterní ostatky tefrodyta byly nalezeny ve formaci Renova v americké Montaně, a právě na základě nich byl druh v roce 1994 popsán Amy C. Henrici. Typový exemplář byl v podstatě nekompletní kostrou, a dostal označení KU 19928.
Poslední vybranou prehistorickou žábou, se kterou se v této sérii seznámíme, je Rhadinosteus parvus. Také ho popsala Amy C. Henrici, a to v roce 1998. Za ním však musíme cestovat ještě hlouběji do minulosti; do svrchní jury stupně kimmeridge před 155,7 až 150,8 miliony roky. Je nejstarším známým zástupcem čeledi bachratkovitých (Rhinophrynidae), která v dnešní době zahrnuje už jen jeden druh, bachratku mexickou (Rhinophrynus dorsalis), malou, hrabavou pralesní žabku s drobnýma očima a bez viditelného tympana. Někdy je ovšem zařazení rhadinostea mezi bachratkovité považováno za sporné. Je nicméně jasné, že patřil do skupiny Pipoidea, která kromě bachratkovitých zahrnuje také pipovité (Pipidae). Ať už byl Rhadinosteus bachratkovitým nebo nějakým bazálním zástupcem tohoto kladu, jisté je, že byl malou až středně velkou žábou, dosahující délky 4,2 centimetru. Jeho fosilie byly nalezeny v Dinosaur National Monument v Utahu, odnikud jinud znám není. Zachovalo se několik neúplných koster. Z jejich stavby je zřejmé, že Rhadinosteus byl vodní - fosilizovaly ostatně v sedimentech jezerního původu. Lze se domnívat, že to byl hmyzožravec, podobně jako většina žab. Jeho rodový název znamená v překladu "malá tenká kost".
A tady projekt Prehistorické žáby končí! Doufám, že se Vám toto paleontologické doplnění Žabího měsíce líbilo, a třeba Vám přineslo nové informace nebo Vás zkrátka inspirovalo. Pokud jsem zapomněl uvést některou z Vašich oblíbených pravěkých žab, moc se omlouvám, ale do tří částí je zkrátka nelze nacpat všechny...
Žádné komentáře:
Okomentovat