čtvrtek 28. června 2018

Žraločí řády: Carcharhiniformes (žralouni)

Žraloci už na naší planetě žijí po nějakých 400 milionů let. Ačkoliv se za tu dobu vyvinulo a také vyhynulo nepřeberné množství druhů, jejich anatomie se příliš nezměnila. Ba naopak, zdá se, žraloci si udrželi svůj tvar těla i způsob života po celé stovky milionů let. Patří k nejúspěšnějším živočichům, kteří se kdy vyvinuli. Přežili velké Permské vymírání, největší vymírání v historii naší planety. Přečkali i náraz meteoritu a sérii kataklyzmatických událostí, jež následovaly, a které vyhubily dinosaury, ptakoještěry, mořské plazy a amonity. V současnosti jim hrozí vůbec největší nebezpečí: každý rok je 73 milionů žraloků odchyceno a zabito. Mnozí jsou loveni pro své ploutve, jiní končí v rybářských sítích jako vedlejší úlovky... S rychlostí, jakou mizí, jsou mořské ekosystémy narušovány... Stále se setkáme s lidmi, kteří by se však ochraně žraloků raději nevěnovali, neboť je považují za nebezpečná monstra vyhledávající lidi k snědku. Jak daleko jsou jen od pravdy... Bez žraloků by to v našich mořích a oceánech nefungovalo...

V tomto seriálu si detailně přiblížíme všech osm žijících řádů žraloků, zjistíme, kde žijí nejzajímavější zástupci, jaká je jejich biologie, mnohdy i jaký je jejich stav ohrožení. Tato část se zaměřuje na druhově nejrozmanitější skupinu žraloků. Jde o řád žralounů, kteří pro mnohé z nás ztělesňují to, čím jsou žraloci proslulí. Tvar jejich těla se dá ve zkratce označit prostě jako žraločí... Žijí na naší planetě už nějakých 120 milionů let a jejich současná diverzita jen dokazuje, jak jsou úspěšní.

ŽRALOČÍ ŘÁDY

CARCHARHINIFORMES (ŽRALOUNI)


Řád Carcharhiniformes, česky žralouni, zahrnuje více než 270 druhů žraloků, tedy mnohem více, než jakýkoliv jiný řád těchto paryb. Všechny je charakterizuje přítomnost mžurky v oku, dvou dorzálních ploutví na zádech, pět žaberních štěrbin a také přítomnost řitní ploutve. Jde-li o tvar těla, jsou tito žraloci, kteří se ve fosilním záznamu objevili na začátku Křídového období, poměrně dosti variabilní. Někteří mají tvar torpéda, jiní jsou zavalitější, další mají na hlavě podivné útvary (například kladivouni), liší se i stavba jejich zubů, vyznačují se různými způsoby rozmnožování... Mluvíme-li o druhovém složení a celkové anatomii žralounů, jsou nejvariabilnější ze všech řádů žraloků.

Žralouni žijí po celém světě, ve vodách chladných i teplých, obývají různé hloubky (záleží už na jednotlivých druzích). Většina z nich se živí rybami, i když mezi nimi nalezneme i druhy požírající měkkýše a spoustu dalších mořských tvorů. A konečně, mezi žralouny patří i pár druhů, jež jsou známy útokem na člověka. To však neznamená, že by se lidmi pravidelně živili. K takovým útokům dochází jen zřídka, a musíme si uvědomit, že zatímco ročně je asi deset lidí zabito žraloky, my vylovíme a zabijeme 63 milionů žraloků za jediný rok. Mnozí z nich jsou žralouni.


Podle FishBase, globální databáze parybích a rybích druhů, existuje 8 čeledí řádu Carcharhiniformes. Jsou jimi Carcharhinidae (modrounovití), Hemigaleidae (velkookatcovití), Leptochariidae (vousatcovití), Proscyllidae (pruhounovití), Pseudotriakidae (mnohozubcovití), Scyliorhinidae (máčkovití), Sphyrnidae (kladivounovití) a Triakidae (hladkounovití). Někteří odborníci ještě rozdělují čeleď máčkovitých na Scyliorhinidae a Pentachidae (zde neexistuje český ekvivalent), každopádně toto rozdělení je sporné. Řád jako takový byl popsán v roce 1977 významným žraločím taxonomem Leonardem Compagnem, jehož jméno jste mohli zaregistrovat i v závěrečných titulcích slavného Spielbergova filmu Čelisti z roku 1975.

Nepopíšeme si zde všechny čeledě, vybereme jen několik zajímavých zástupců. Berte však prosím na vědomí, že skutečně pozoruhodných druhů žralounů existuje na naší planetě velké množství, a to se ani nezmíníme o druzích fosilních a dnes již nežijících...

Čeleď Carcharhinidae:
Žralok tygří (Galeocerdo cuvier)
Ze všech žraloků, kteří útočí na lidi, jsou vždy hlavními podezřelými žralok bílý z řádu obrounů, a poté žralok tygří z řádu žralounů. Ten je totiž druhým žralokem, který je implikován do většiny útoků žraloků na lidi. Není to proto, že by byl lidožroutem. Je to jen proto, že žralok tygří zkrátka není vybíravý. Nabídnete mu cokoliv, a on to přijme a sežere. Proto se třeba v žaludku jednoho žraloka tygřího našel i řidičský průkaz. V oblastech, kde žijí, je obvykle snadné přilákat žraloky tygří na hladinu například z důvodu výzkumu. Jejich přirozenou potravou se stávají ryby, mořské želvy, mořští hadi, delfíni, ploutvonožci, mořští ptáci, které jsou schopni slupnout z hladiny... Říká se, že jeho zuby si poradí i s kovem... V podstatě se jedná o vrcholového predátora. Čas od času se však stává kořistí kosatek. Vyskytuje se v teplých mořích a oceánech při pobřeží Afriky, jižní a jihovýchodní Asie, Austrálie, jižních oblastí Severní Ameriky, na obou pobřežích Střední Ameriky i Jižní Ameriky. Dospělci dosahují délky 3 až 4, případně 4,5 metru. Maximální váha je 635 kilogramů, obvykle však bývají třeba i o sto nebo dvě stovky kilogramů lehčí. Mají dobře vyvinuté Lorenziniho ampule, které slouží k detekci drobných elektrických výbojů, pátrají s jejich pomocí po kořisti. Pokud pohladíme zvláště tento druh, můžeme se i odřít. Záleží na směru, kterým žraloka hladíme. V jednom směru bude kůže, tvořená dentinem, hladká, ve druhém zase neuvěřitelně ostrá. Je to téměř ohrožený taxon.


Čeleď Sphyrnidae:
Kladivoun velký (Sphyrna mokarran)
Kladivouni jsou asi těmi nejpodivnějšími žraloky vůbec. O jejich evoluci toho moc nevíme. Žraločí těla málokdy fosilizují, protože jsou tvořena chrupavčitou kostrou. Byla sice nalezena řada zubů pravěkých kladivounů, ale o utváření jejich lebky toho stále víme velice málo. Podle studií DNA společný předek všech dnešních kladivounů žil před 20 miliony let v období raného Miocénu, zdá se tedy, že kladivouni jsou na žraločí poměry docela mladou skupinou, respektive čeledí. Jejich nejbližšími příbuznými jsou žraloci rodu Carcharhinus z čeledi Carcharhinidae. Je pravděpodobné, že hlava tvaru kladiva se vyvinula s cílem zlepšit zorné pole žraloka. Oči se nacházejí až na "stopkách" kladiva a ve vertikální úrovni umožňují žraloku vidět cokoliv v okruhu 360° kolem sebe... Ohrožený kladivoun velký je samotář dorůstající délky až 6 metrů. Může žít až 50 let. Je to aktivní predátor, který si s radostí pochutnává na krabech, humrech a kostnatých rybách. Receptory, jež mu umožňují vypátrat kořist, jsou rozesety po celé délce jeho široké hlavy, díky čemuž dokáže svou oběť neomylně zaměřit. Výzkumy prokázaly, že s takovou paletou receptorů dokáže kladivoun velký objevit zahrabanou baterii AA ze vzdálenosti 10 metrů. Kladivouni mnohdy proplouvají těsně nad štěrkem či pískem na dně a prostě se snaží lokalizovat svou kořist. Jakmile ji zaměří, končí její život! Samice kladivouna velkého může porodit až 55 mláďat najednou. Jde tedy o živorodý druh. Bylo zaznamenáno několik útoků kladivouna velkého na lidi, ale ty jsou nesmírně, nesmírně vzácné. Maximální váha činí 580 kilogramů. Tento exemplář byla však samice o délce 4,4 metru, která čekala mláďata. Obvyklá hmotnost je asi 230 kilogramů.


Čeleď Triakidae:
Hladkoun leopardí (Triakis semifasciata)
Hladkoun leopardí je skutečnou živoucí fosilií. Žije totiž na naší planetě už od Paleocénu, tzn. vydržel zde po nějakých 50 milionů let. Je to žralok, který podle IUCN momentálně není v bezprostředním ohrožení ze strany člověka, i když je bohužel obětí tzv. bycatch, je tedy vedlejším úlovkem. Vyskytuje se pouze na západním pobřeží Spojených států amerických a Kalifornského poloostrova v Mexiku, žije také v Cortézově moři. Obvykle se s nimi setkáme v tzv. surfařské zóně, tedy opravdu nedaleko pobřeží. U ostrova Santa Catalina, který proslul například svými chřestýši bez chřestidel, žijí hladkouni leopardí přes den společně v jakýchsi skupinkách v mělkých vodách a v noci se pak rozdělí, přičemž každý pátrá po potravě sám. Mohou se vzdálit až 10 kilometrů od pobřeží. Hladkoun leopardí se může dožít až 30 let, ovšem je to věková hranice, které tito žraloci málokdy dosáhnou. V zajetí žijí obvykle maximálně 20 let. Měří maximálně 1,5 metru.


Čeleď Scyliorhinidae:
Máčka galapážská (Bythaelurus giddingsi)
Tento druh máčky je důkazem, že i mezi žraloky se skrývají dosud neobjevené, nepoznané druhy. Máčka galapážská totiž byla popsána teprve roku 2012. Žije pouze u Galapág, které patří Ekvádoru. Je potvrzeno, že se vyskytuje u pobřeží nejsuššího ostrova celého souostroví, kterým je Fernandina, žije také u Darwinova ostrova a u ostrovů San Cristóbal a Marchena. Podle amerického ichtyologa Johna E. McCoskera, který se podílel na jejím popisu, je tato máčka vskutku citlivá na změny a potenciálně ohrožená, neboť je samozřejmě její areál rozšíření velice malý. Zbarvení této máčky je asymetrické; sestává z různě poskládaných světlých skvrn na černohnědých zádech. Bříško je světlé. Žije v hloubce 428 až 562 metrů. Živí se rybami a dalšími malými živočichy.


Žralouni jsou skutečně velice rozsáhlým řádem, který jsem rozhodně nepopsal celý; vždyť každý z těch více než 270 druhů by si zasloužil alespoň zmínku. Máte-li o tyto žraloky zájem, popadněte encyklopedie o zvířatech, navštivte některé přední weby o žralocích, zhlédněte některé dokumenty o těchto zvířatech... Jistě se dozvíte více! Doufám, že Vás tento článek zaujal... Pokud chcete, klidně napište do komentářů, kterého žralouna máte nejradši, je-li to nějaký z těch, které jsem zde popsal, nebo nějaký úplně jiný druh... Projekt Žraločí řády bude pokračovat, zbývají už jen dva další řády, které musím popsat...

2 komentáře:

peter řekl(a)...

zdravím nevím jestli máš nebo ne ale mohl by jsi prosím udělat seznam všech vyhynulých krokodýlů a želv díky

HAAS řekl(a)...

[1]: Ahoj, to by asi trvalo hodně dlouho... :-D Nevím, jestli ho má vůbec nějaká univerzita... :-D Ale díky za zájem.

Okomentovat

Nejčtenější