Jejich čas nadešel. Před rokem se utkali s čínským magnátem Zhou Lenem, který vypustil svou armádu dokonale ovládaných kryptidů do světového vělkoměsta New Yorku s cílem přesvědčit svět, že on je jeho vyvoleným vládcem. Jeho nezdar byl jen první z celé série událostí, které od té doby Lovci kryptidů zažili. Již dávno nejde o pouhý výzkumný tým, běhající za záhadnými zvířaty. Kryptidi existují a celý svět o nich ví. Více a více lidí se stává jejich nepřáteli, více a více lidí je chce využít jako zbraně. Je to už deset měsíců, co se Lovci kryptidů seznámili s Deylinem Nietem na své výpravě na dno jezera Nikaragua. Po celou tu dobu byli nuceni držet informace o něm, jeho zbrojení a odchytávání kryptidů v tajnosti, jinak by se Nieto pomstil na celém lidstvu. Nyní Lovci kryptidů vědí, že nejsou sami, kdo Nieta sledoval. CIA má o jeho projektu velmi zajímavá data, získaná satelitem 459. Lze ještě zabránit konfliktu? Jisté je jedno. Musí nadejít den, kdy Nieto ze svého úkrytu zaútočí. Pak bude celý náš svět v ohrožení... Dvanáctá a poslední kapitola je závěrem druhé série Lovců kryptidů, a já nyní přináším její první část...
LOVCI KRYPTIDŮ 2: VĚZNI VÁLKY, ČÁST PRVNÍ:
Stmívalo se. Parný den ve středoamerické Nikaragui byl u konce. Obyvatelé městečka Granada na pobřeží největšího středoamerického jezera se odebrali do svých domovů, aby si společně povídali o skončeném pracovním dni. Jen pár rybářů ještě pilně pracoval v malé loďce na hladině jezera. Zrovna vysypali ze sítě poslední rybí úlovek. Zatímco jeden z nich si rybu prohlížel a usmíval se, jelikož byl z úlovku opravdu šťastný, ten druhý líně pádloval směrem ke břehu. Tam je pozoroval Sebastián Mateo*. Mával na ně, gesty jim ukazoval, aby už přirazili ke břehu. Měl jim ještě něco předat, možná denní výplatu či něco jiného. Byl nedočkavý, vždyť už tady nechtěl postávat, ale vrátit se domů. V únavě zíval a kroutil hlavou, nevěřil, že to těm mužům tak dlouho trvá. Pak se ozvala rána jako z děla. Mateo zvedl hlavu. Zatím v šeru viděl jen své dva rybáře, jak hledí kamsi dozadu, do dálky, odkud ten hluk vyšel. Vodní hladina ještě stále duněla. Ozvala se další rána. Musela vyjít z hlubin jezera. Loďka se zachvěla. A potom náhle z vody vyletěla obrovská postava. Robot X-77, jenž opustil základnu Deylina Nieta. Na dně jezera to příšerně dunělo. Muži pádlovali ke břehu, Mateo na ně řval, aby zrychlili, a v pozadí, v té temnotě, mezitím jezero opouštěl jeden robot za druhým. Celá armáda X-77 se vznášela do vzduchu, jako by dostala povel k útoku. Mizeli ve výši, v dálce, blikající světlo na jejich nohou se ztrácelo mezi hvězdami. Loďka se převrátila. Mateo řval jako vyšitý. Měl o své zaměstnance nebývalý strach. Přiběhl ke břehu, rozsvítil svítilnu a přejížděl světlem po vodní hladině. Ani po mužích, ani po loďce zde nebyly stopy. Nedokázal úlekem ani vykřiknout, když jej cosi zubatého popadlo za nohu a stáhlo do vody. Mlátil tomu svítilnou o hlavu ve snaze zbavit se toho. Byl už ponořený pod vodou a zubatá tlama jeho nohu tiskla silněji a silněji. Pocítil, jak se jeho ruka dotkla oka toho tvora. Přejela po jeho šupinaté hlavě. Nějakým záhadným způsobem se mu nakonec podařilo zvíře odkopnout a vyplavat na hladinu. Kraulem plaval zpátky ke břehu, a ve svitu měsíce viděl, že plave v krvi. Možná ve vlastní, možná v krvi svých dvou rybářů. Na břehu stál hlouček lidí, kteří vyběhli ze svých domů, a povzbuzovali Matea. Jakmile doplaval na břeh, omdlel. Krátce na to se ne na pobřeží jezera objevila celá smečka dráčků Deylina Nieta, agresivních hybridů schopných napadnout takřka cokoliv. Lidé, z nichž někteří nesli Matea, unaveného k smrti, se rozprchli. Dráčci nahlas syčeli, pískali, řvali, a do toho z dálky, z hlubin jezera, vylétali další a další roboti. Obyvatelé Granady neměli pochyby o tom, že přišel jejich soudný den... "Ať už je to jakkoliv, sdílet náš svět nikdy nebylo definujícím atributem lidstva..." řekl si Jack, když pohlížel z okna základny Lovců kryptidů v jižním Londýně, zkoumajíce očima všechny ty zelenající se keře v nádherných, posečených zahradách. "Tak nějak to kdysi řekl profesor Xavier, vzpomínáte?" usmál se a otočil se na své kolegy, sedící kolem kulatého stolu v poradní místnosti. Chyběl jen Pierre. Všichni se strachovali, co s ním zase je, ale nakonec vesele přiběhl do místnosti s nově koupeným pop cornem, kterým se ládoval, a zahuhlal: "Jo, to byl jeden z nejlepších filmů. Ta scéna v Bílém domě na začátku, propána, já toho modrýho chlapa miloval!" "Tak, jsme tu všichni, to jsem rád," řekl Jack, výjimečně po staru oblečený ve své modré košili. "Ze CIA nám poslali data ohledně Nietovy základny. Některá z nich jsou teprve tři měsíce stará. Zkoumal jsem všechny ty obrázky, a dospěl k závěru, že Nieto nechával odesílat vždy jednoho robota X-77 každý týden. Vždy to bylo v nějakou noc. Kam odlétali? Do různých částí světa, což je znepokojující. A nikdy se nevraceli..." vysvětloval Jack. "Skoro jako by to byli nějací první vyslanci armády, nemyslíš?" skočila mu do řeči Pauline. "Myslím, že to je víc než pravděpodobné," zatvářil se poněkud tajemně Jack a položil kupu fotografií na stůl. "Co navrhuješ udělat, kámo?" zeptal se Pierre, zatímco do sebe rval pop corn. "Nezbývá nám, než čekat. Musíme počkat, co Nieto udělá. Vydat se tam teď na vlastní pěst nemůžeme," odpověděl Jack. Tým Lovců kryptidů vyšel z poradní místnosti. Bojová trojka, Akihiko, Fahad a Roger se tentokrát nechystali na menší cvičení v podzemní části budovy, v tělocvičně vybavené všelijakými laserovými zbraněmi, kterým se dalo celé hodiny uhýbat, čímž si cvičili své reakce. "Nikdy jsem netušil, že se dostaneme do takové války. Můžu Vám říct, chlapi, že když jsem přišel k Lovcům kryptidů, doufal jsem, že na chvíli zapomenu na to honění po světě, špehování lidí a rvaní se s nepřáteli. Nevím, jestli je dobře nebo špatně, že to teď celé zažíváme ve velkém, že se pereme ještě víc, než kdysi, když naše kariéry..." řekl Roger, ale Fahad ho přerušil. "Já jsem docela rád, že to takhle je. Protože kdyby jsme se tu nervali my, tak kdo?" pousmál se a otočil se na Akihika. "Já rád někomu useknu hlavu. Jestli to bude Nieto, tak klidně dneska odpoledne. Ale že bych tohle v životě chtěl, to ne. Nestal jsem se bojovníkem proto, že bych chtěl lidem ubližovat..." zasyčel jako vždy a odpochodoval. Pierre si vyšel ven za Kate, která už na něj čekala před budovou. Chvíli se líbali v parku, a když už je takto vidělo až příliš mnoho lidí, prostě se ztratili. Jack a Pauline byli sice spolu v pracovně, ale na něco takového rozhodně nemysleli. Zvlášť potom, co Jack zvedl svůj mobilní telefon, a v uších se mu ozval sladký hlas nepříjemného, arogantního tónu - agentka Kentová ze CIA. "Sledujete televizi, pane Owene?" zeptala se. "Ne, agentko, mám moc práce. A na telenovely se stejně nedívám." "Hm, tak právě vám uchází ta nejlepší. Zapněte si sakra televizi, jakýkoliv kanál!" zakřičela agentka do telefonu. Jack tedy neváhal. "Proboha!!!" vykřikla Pauline, když uviděla ten strašný výjev na obrazovce. "Co to sakra...?!" zašeptal údivem Jack. "Okomentuju vám to. Tohle je Los Angeles. A to, co vráží do těch mrakodrapů, jsou roboti Deylina Nieta!" řekla ještě agentka. Záznam v přímém přenosu brzy skončil. Helikoptéra s kameramanem spadla. "Kde jste, agentko?!" zařval Jack do telefonu. "Opaluju se na střeše svého domu," zkusila Kentová říci co možná nejvěrohodněji, přičemž se vyhnula padajícímu tělu robota X-77. Nacházela se přímo v centru toho strašného dění, v centru L. A. "Letíme tam za vámi!" zněla Jackova slova. Zavěsil telefon. O pár minut později opustil základnu Lovců kryptidů letoun Cryptid Swift. Jack a Pauline ani nebyli ve svých spandexech. Jen doufali, že se na místo dostanou včas...
Takovému letounu, jakým je Cryptid Swift, netrvalo dlouho, než přeletěl oceán a celý severoamerický kontinent. Ale když se ocitl v Los Angeles, nevypadalo to tu tak strašně. Jen centrum města bylo poničené. Letoun přistál na střeše. Jack a Pauline vyskočili ven s připravenými laserovými pistolemi i rozkládajícími žlutými kulomety připevněnými k zádům. Agentka Kentová Jackovi sdělila, že se nachází kousek odsud, asi tak kilometr chůze na východ. Když se s ní setkali, vypadala docela v pořádku. "Rád vás vidím agentko," pozdravil ji Jack. "Pěkná košile," řekla agentka a otočila se na Pauline, Jackovu přítelkyni, "hezky ho oblíkáte." "Co se tady stalo? Ničemu nerozumím," přiznal Jack. "Přiletěla skupina robotů, srovnala centrum města se zemí a zase odletěla. To je všechno. A byli od Nieta, to už víte," odpověděla rychle agentka. "Nějaký vzkaz od Nieta?" "Zatím žádný. Pokud tedy tohle nebyl vzkaz. Jako že asi byl, což jistě chápete." "Kam ti roboti odletěli?" zeptal se Jack. "Do Nikaragui. Zpátky domů. Tohle byl první útok, pane Owene," odpověděla spěšně agentka a se svými kolegy se vrátila ke svým pracovním záležitostem... Na recepci v malém tříhvězdičkovém hotelu v městečku Granada zrovna Jane a Miroslaw Hareovi, zaměstnanci hotelu z Evropy, vyřizovali nějaké formuláře. Jejich pracovní doba už skončila. Miroslaw ustavičně pohlížel na své hodinky a říkal Jane, ať pohne, ať už můžou z práce odejít. V tom se ozvala děsivá rána. Oba se otočili. Do budovy vnikl jakýsi dvounohý netvor, s otrými zuby, srpovitě zahnutými drápy na zadních končetinách. Hrozivě syčel, a oba pracovníci hotelu jen v paralýze pohlíželi na jeho rozevřenou tlamu, k nim se nemilosrdně blížící. Nebylo útěku. V celé Granadě to vřelo. X-77 létali nad městem jeden za druhým. Minutu za minutou, hodinu za hodinou, přibývalo obětí. Raptoři, odchycení Metallerem z Montaně**, zabíjeli každou živou bytost, kterou potkali. Roboti stříleli paprsky do domů, jejichž polorozpadlé střechy zasypávaly celé rodiny v nich žijící. Klon obrovské Buckshawské příšery se dostal až na náměstí Granady a vnikl do radnice, kde zabil pár důležitých městských představitelů. Nad celým dílem zkázy prolétala pomalu létající kostka, v jejíž řídící místnosti seděli u obrazovek Deylin Nieto, jeho kovový posluhovač Metaller a dále také mladý špión Black Spier. Nechyběl ani doktor Brickell, který jim přišel říci, že právě aplikoval sérum agresivity na všech dvacet pterodaktylů, jež měli být v pár příštích vteřinách vypuštěni z letounu ven s cílem terorizovat místní obyvatele. "Dobře to začíná," usmíval se ďábelsky Nieto. "Mohu vám s hrdostí oznámit, že jsem asi tím nejsilnějším mužem na celém světě," blábolil. Mezitím pohlížel na obrazovky, jež zobrazovaly přímý záznam z očí robotů X-77. Tolik ničení a zkázy... A Nieto to pozoroval jako pohádku, kterou si vždy přál mít zfilmovanou. "Vsadím se, že se zde brzy objeví Lovci kryptidů," dodal ještě Nieto, "Metallere, víš, co máš udělat." Z jezera vylétal jeden robot za druhým, vylézaly z něj smečky dráčků, domy na pobřeží už byly úplně poničeny, nebylo zde živého člověka... Jen mezi těmi troskami ukrývali se dvě bytosti, s jejichž zničením by si žádná z těchto Nietových příšer neporadila. Claude Ngoy, poslední ze slizkých gabonských humanoidů vyhubených lidmi, a Sam Weber, muž, kterého Ngoy obdařil svými jedinečnými schopnostmi. "Za chvíli v podvodní základně zbyde jen pár robotů a kryptidů," řekl Ngoy svému příteli. "bude za pár minut. Vrhnu se tam a uskutečním náš plán. Jakmile ti dám naše znamení, zavoláš Henrymu. Pokusíme se základnu ovládnout."
* - Lovci kryptidů 2: Záhada v jezeře Nikaragua
** - Lovci kryptidů 2: Ozubený teror
Lovci kryptidů se brzy stanou vězni války. Ta nakonec rozhodne o osudu naší planety, o osudu lidstva, zvířat nám známých i neznámých. Boj mezi několika skupinami lidí na pozadí nejhorší bitvy, která naše hrdiny postihla od událostí v New Yorku... Vítěz může být jen jeden, jen jedna skupina tuto válku vyhraje... Nebo ne?! Pokračování již brzy...
Žádné komentáře:
Okomentovat