Jak jsem již sliboval, tento týden se dočkáte zcela nového příběhu. Tentokráte se týká současné přírody, muže, jenž je jí nadšen a také země se 7 procenty všech živočišných druhů na této planetě...
Allan Stevens, pětadvacetiletý student vysoké školy, který právě dostudoval hned tři obory, biologii, ornitologii a techniku, si zajel na několik týdnů navštívit svého otce, majitele a správce přírodní rezervace, ležící v Kostarice. Allan netušil, že mu otec Adalbert připraví překvapení, za které mu bude do konce života děkovat.
"Přemýšlel jsem o tom," řekl Adalbert, "že jsi už dospělý a máš právo řídit mou rezervaci. Mně je již 65 let, jsem vlastně důchodce, tak proč nepředat velení... někam... na druhou stranu?"
"Otče!" vykřikl jen Allan a s nadšením jej objal. Byl opravdu šťasten. Rezervaci si ještě nikdy neprohlédl celou, takže mu tentokrát otec již vyhověl a vzal ho jeepem na objížďku. Terén byl mírně hornatý, prales hlučný a vlhký, neustále se zde ozývalo ptačí volání a občas do něj zasáhl svým křiklavým řevem i rudý vřešťan. Allan byl nadšen touto přírodou. A myšlenka, že celá rezervace bude patřit jemu ho povzbuzovala. Sám měl rád od dětství takovéhle krajiny tropického typu a teď konečně opustil šedou a ve městech špinavou vizáž Británie a dostal se, možná že navěky, sem. Celé provedení jej vzalo. Zhrozil se až poté, co dojeli do místní veteriny. Když viděl ty chudáky vřešťany se zlomenýma nohama, nebo mrtvoly ptáků, které se právě odvážely na biologickou skládku, byl doslova zděšen.
"Pytláci," - to bylo jediné slovo, které mu na to otec řekl.
"Ale... ale... a... Jakto?!" vyhrkl Allan.
"Víš, přírodní rezervace není národní park, je sice oplocena, ale pro pytláky je celkově lehké se sem dostat. Kostarická vláda sice vydala přísné zákony a dokonce jsme získali i četu o dvanácti natrénovaných vojácích, ale pytláci z USA, Brazílie nebo Japonska se prostě nikdy nevzdají. Dokonce po nás jednou i stříleli, aby se jim podařilo chytit hnaného tapíra, kterého málem odvedli z naší rezervace. Naštěstí se jim to nepodařilo a byli zatčeni. Tak to ale není vždycky..." řekl mu na to otec.
"Takovéto historky zbožňuju," dodal Allan, "ale těch ptáků je mi líto. Další nevinná stvoření zabita chytrolíny s flintou."
Přímo uprostřed rezervace pak stála základna. Kolem ní bylo roztroušeno několik klecí se zvířaty chovanými v zajetí. Byli to prevážně různí hadi nebo ještěrky, ale občas se objevila i nějaká vřešťaní matka s mládětem. V nedaléké části lesa, jež byla naprosto neporušená, žila skupinka malp kapucínských, které si Allan zamiloval. Byla to překrásná, chytrá stvoření a k rozlousknutí ořechů používala kameny. Bylo to jako pohled na zrod našich dávných předků. Allan s radostným pláčem poděkoval otci za to, co mu věnoval. Byl naprosto nadšen, že může řídit přírodní rezervaci. V té době však ještě netušil, co všechno tohle obnáší. A jaké překážky bude muset zdolat...
O nějakých deset let později se stal Allan zkušeným vedoucím rezervace. To, že patřila jemu, věděl snad každý v okolí. Za rozšíření nedalekého lesa a získání semen tropických rostlin dal Allan statisíce dolarů, které se mu pdoařilo vlastní prací na papírových dokumentech, sledování a fotografování přírody vydělat. Tak to šlo rok za rokem. V pětatřiceti letech však narazil na zlatý poklad své rezervace. Menší část západního lesa, ve kterém žila tlupa malp kapucínských, se stala domovem nového živočicha, jenž přelezl ostnatý plot a dostal se až sem. Bredley, Allanův nejlepší přítel a zároveň nejzkušenější stopař ve správci rezervace našel stopy kočkovité šelmy.
"Jsou takhle velké," řekl Bredley a donesl ze země vykopnutý kus hlíny, na němž se leskl otisk končetiny, "drápy, jemné polštářky... Klasický dravec. Tipuju na černýho pantera, kuguára, jaguára nebo ocelota..."
"Jasně. Tohle všechno tu žije. Není ta stopa na kuguára moc malá?" optal se Allan.
"Ani ne. Puma není moc velký zvíře, patří sice mezi velký kočky, ale je tak střední velikosti," řekl mu na to Bredley.
"Co teda uděláme? Za každou cenu musíme mít tuhle kočku ve chráněném území, to se musí nechat. Ale ani nevíme, o co jde," dodal Allan.
"V nedaleký vesnici žije jedna rodina," snažil se rozhovor zakončit Bredley, "která má v domácnosti nějakých pět cvičenejch psů, který jsou po stopě divoký šelmy. Jaguár, kuguár, panter i ocelot hned vylezou před štěkotem těch lovců na strom a my je chytíme."
"Jasně! Zorganizujeme výpravu!" vykřikl Allan a vyběhlů ven, aby sehnal nejšpičkovější zoology, které měli k dispozici. Členy výpravy se tak stali Allan, Bredley, dva zoologové, veterinář a jeho studentka a jeden voják. Cesta nebyla nikterak těžká, jen překročili drobný plůtek a ocitli se nedaleko malp kapucínských. Mrtvé mládě jim udělalo potíže.
"Buďto ho zabila ta šelma, nebo pomřelo hlady..." stanovil diagnózu veterinář.
"Nemá tržné rány, není ohlodané, je to mršina... Lovec tu nebyl, nedaleko však stopy jsou..." řekl Bredley.
Psi v tu ránu začali štěkat. Čtyři z pěti se utrhli ze řetězu a utíkali kamsi na sever. Tým s nimi jen tak tak držel krok, nakonec jim stačili jen Bredley, voják a zapocený veterinář. Nějaká šelma náhle vylezla nahoru an strom.
"Oce... Oce... Oce... Ocet!" nemohl stále větu doříci znavený Bredley.
"Ocelot!" vzpamatoval se Allan, který vběhl těsně za nimi. "Nádherný exemplář. Takže ty tady žiješ, chlape?"
Šelma se na ně dívala s patřičným strachem. O tom nebylo omylu. Allan pořídil hned deset nových fotek, aby tím zdokumentoval nynější stav rezervace.
"Paráda! Teď bychom jej mohli uspat." řekl veterinář a s Allanovým souhlasem vystřelil na ocelota šipku. Těsně však minul a zvíře se přehouplo na další větev a... Šup na další strom! Psi ho na něm ovšem udrželi a tentokráte veterinář trefil do černého. Ocelot na ně chvíli udýchaně koukal a pak spadl do připravené sítě z výšky snad deseti metrů.
Tým začal dokumentovat. Změřili výšku ocelota ke kohoutku, poté délku od čenichu k ocasu, změřili též délku zubů a podle jejich barvy zjistili jeho stáří.
"Je to starý mládenec," řekl Allan, "zuby jsou úplně zažloutlé - fuj! Každopádně dělejte, máme už jen deset minut!"
Posledním faktem byl stav jeho zraku. Tým chtěl ještě zjistit, jak jsou na tom jeho drápy, stav končetin a krku, ale ocelot se včas probral a pádil směrem k malpám. Tady si sebral mládě a už se nevrátil. Z rezervace však neunikl a později, jakmile zjistil, že člověk pro něj alespoň zde nepředstavuje hrozbu, naučil se v noci hledat si potravu ve skladišti...
Léta ubíhala a Allan byl právoplatným vedoucím. Ve svých padesáti letech jej však postihl veliký úkol - vyléčit. Malpy, chované od malička v zajetí byly výsledkem pokusu jakéhosi amerického miliardáře, kterému rezervace patřila ještě před asi sto lety. Vypustit do volné přírody je nešlo kvůli jejich přežití, a tak i ve svých asi dvaceti letech se tahle zvířata chovala jako tříletá mláďata - tedy koukala na zeleninu a ovoce, strašlivě řvala a však víte, co dál. Ovšem, jednoho dne většina jedinců začala mít příznaky zvláštní choroby.
"Bezpochyby," řekl veterinář, "pojdou hladem. Zauzloval se jim žaludek a teď nedokáží přijímat žádnou potravu. Uduzlovat žaludek již nejde, kdybychom to udělali, mohl by prasknout a všechen obsah by se vyplavil do těla, což by způsobilo pro zvíře sice rychlou, ale pálivě bolestivou smrt. Mimochodem, tahle nemoc se u Kostarických primátů často vyskytuje, přijímají nadměrném množství potravy."
Tím byl Allan zděšen. Připadalo mu to tak zvláštně. Jako kdyby za to mohl on. Tahle nevinná zvířata, chovaná v zajetí, umřou jen proto, že přijímali potravu takřka 15 krát denně. Poslední slova mu zůstala v hlavě. Veterinář se pokusil rozebrat ještě jeden ze svých zákroků, ovšem, stalo se to stejné, co Allanovi sám řekl. Malpu museli rychle utratit pomocí injekce, jinak by poničila celou laboratoř. Bylo to jako osudný den, kdy jeden vědec v Kanadě vyvinul něco revolučního. Transplantovaný žaludek pro primáty od člověka. Po několika pokusech po celém světě Allan uvěřil tomuto "zázraku" a využil jeho potřeb. A opravdu! Malpy spokojeně žraly, jejich výkaly byly tuhé, jak by měly normálně býti. Allan byl nadšen... Ještě asi patnáct let pracoval v této rezervaci od rána do večera, od pondělí do neděle, až na něj přišla hrzivá smrt. Poté, co se v údolí objevil černý panter, a Allan jej chtěl ve svém starším věku prozkoumat, panter jej zabil. Jelikož Allan neměl žádného syna ani dceru, věnoval rezervaci synovi přítele Bredleyho, který se o rezervaci staral dalších dvacet let výborně... Ale to je již jiný příběh!
Doufám, že se Vám můj nový příběh líbil. Vznikl na úplně obyčejném nápadu, ale snad Vám příběh vnesl do hlavy hlavní věc o ochraně přírody. Pokud sae Vám líbil, komentujte, hodnoťte...
