Máme poslední říjnovou neděli letošního roku, a já vám v její večer přináším 45. část projektu Kniha týdne, v rámci něhož vás v poslední den každého týdne seznamuji s publikací, které jsem ve dnech předchozích věnoval pozornost. Tentokrát do této sbírky poprvé přináším deník významného přírodovědce. Protože jde o knihu pojednávající o britské krajině a rostlinách a ptácích, jež ji obývají, můžete se před jejím čtením odrazit od publikace Transient Landscapes od Ellen E. Wohl, ve které se nacházejí eseje o krajině Skotska a Anglie. Některé živočichy a rostliny, jež jsou ve knize, se kterou vás dnes seznámím, zmíněni, lépe poznáte prostřednictvím knihy Doteky přírody od Václava Chaloupka. Co se cest významných britských přírodovědců týče, rád vás odkáži na knihy Zoo Quest to Guiana od Davida Attenborougha, My Friends the Wild Chimpanzees a Ve stínu člověka od Jane Goodall. Jde-li o důležité osobnosti britské vědy 19. století, nemohu opomenout zmínit knihu The Fossil Hunter pojednávající o Mary Anning, kterou napsala Shelley Emling. Nyní vám představím deník z cesty jednoho významného skotského ornitologa.
A Walk to London (česky Pěší cesta do Londýna) je kniha skotského přírodovědce, botanika a ornitologa Williama MacGillivraye, vydaná v roce 1998 skotským nakladatelstvím Acair. Jedná se o deník z pěší cesty z Aberdeenu ve Skotsku do hlavního města Spojeného království, Londýna, v roce 1819, když mu bylo teprve 23 let - tedy z doby předcházející jeho akademické kariéře na Aberdeenské univerzitě. Coby milovník ptáků se William MacGillivray rozhodl opustit své rodné a domovské město, a navštívit ornitologické expozice Britského muzea, tehdy jediného muzea v Londýně částečně věnovaného přírodovědným exponátům. Vybaven nevelkou zásobou oblečení, papírů a inkoustu, a rovněž tak nevelkým množstvím peněz, prožil záviděníhodné dvouměsíční dobrodružství, které detailně zaznamenal ve svém deníku, psaném s vědomím toho, že jej jednoho dne budou číst jiní. A Walk to London je tím pádem nedocenitelným zdrojem informací o podobě skotské a anglické krajiny v roce 1819, o rozšíření rostlinných a ptačích druhů, ale i plemen dobytka po oblastech, kterými prošel, a o tehdejší kultuře, zvycích, mravech a jazyku. William MacGillivray zemřel v roce 1852 ve věku 56 let; tento deník na vydání čekal dobrých 146 let po jeho zesnutí. Osobou za jeho publikaci zodpovědnou je zoolog Robert Ralph z Aberdeenské univerzity, který byl znepokojen tím, že je MacGillivray ve Skotsku téměř neznámý, ačkoliv byl brilantním přírodovědcem. Jeho rukopis upravil jen minimálně; nanejvýše z textu odstranil dlouhé seznamy MacGillivrayem viděných druhů rostlin, a ty umístil až na konec knihy, nebo některé vědecké názvy ptáků nahradil obecnými anglickými jmény, aby se text lépe četl. Kromě detailních popisů krajiny, vzpomínek na zahlédnuté rostlinstvo a ptactvo a pojednáních o lidech, kteří jej během cesty ubytovávali nebo mu poskytovali jídlo, uvádí mladý přírodovědec i své názory na lidi, kteří se vysmívají ostatním; na jeho oblíbeného básníka Roberta Burnse; na spiritualitu, náboženství a ty, jež jsou mu oddáni; a nešetří úsudky, pozitivními i negativními, o různých osobách, s nimiž se na cestě seznámil. A Walk to London není jediným MacGillivrayovým deníkem, který byl publikován; nakladatelství Acair v roce 1996 a znovu v roce 2017 vydalo také titul William MacGillivray: A Hebridean Naturalist's Journal 1817-1818 (William MacGillivray: Zápisky hebridského přírodovědce z let 1817 a 1818). Mezi jeho další publikace patří například A History of British Quadrupeds (Historie britských čtvernožců) z roku 1838 či A Manual of British Ornithology (Manuál britské ornitologie) z let 1840 až 1842, stejně jako kniha o Alexanderu von Humboldtovi, vydaná v roce 1832. Pro pochopení toho, co tvarovalo McGillivrayův zájem o přírodní svět, určitě doporučuji A Walk to London k přečtení.
Přední obálka knihy A Walk to London, vydané nakladatelstvím Acair v roce 1998. Snímek autora blogu
Se jménem Williama MacGillivraye jsem se poprvé seznámil zhruba před třemi a půl týdny na 32. straně knihy Urban Aviary od Stephena Mosse. Ten v závěru svého popisku křepele vysokohorského z Guatemaly zmínil jako jednoho ze zástupců avifauny Parque Ecológico Cayalá lesňáčka křovištního (Geothlypis tolmiei), který je v angličtině označován jako MacGillivray's warbler. Aby objasnil původ tohoto názvu, napsal Stephen Moss krátce, že tento opeřenec je pojmenován "po skotském ornitologovi z 19. století." A to bylo vše, co jsem potřeboval k tomu, abych si toho mě do té doby neznámého pana MacGillivraye vygooglil. Britští přírodovědci 19. století jsou mým ne zrovna utajovaným zájmem. Kdo nezná životní příběhy Charlese Darwina, Alfreda Russella Wallace, Charlese Lyella nebo Thomase Henryho Huxleyho? Jistě, tou fází jsem si prošel tak před deseti lety. Ovšem obskurnější figury britské přírodovědy onoho století, během něhož se náš celospolečenský pohled na svět tak radikálně změnil a množství informací o přírodním světě nabylo více, než za celá předchozí tisíciletí od časů starých Řeků, to je rozhodně něco, co mě dokáže velmi zaujmout. William MacGillivray není někým neznámým a zapomenutým, a zvláště seriózní zájemci o ptáky o něm určitě slyšeli, ale na druhou stranu se jeho jméno v běžných knihách o britských přírodovědcích 19. století nebo v článcích na internetu často neobjevuje. Přitom byl přítelem francouzsko-amerického přírodovědce Johna Jamese Audubona (to právě on pojmenoval lesňáčka křovištního na MacGillivrayovu počest) a také správně rozpoznal rozdíly mezi vránou šedou (Corvus cornix) a vránou černou (Corvus corone), které byly ještě dlouho po jeho zesnutí považovány za poddruhy jednoho jediného druhu; za pravdu dala Williamu MacGillivreyovi až analýza jejich DNA, provedená v roce 2002. Také jeho dva synové měli značný vliv na britskou přírodovědu; nejstarší z nich se dokonce ve 40. letech 19. století plavil kolem světa na lodi HMS Rattlesnake nepříliš jinak, než jak se o desetiletí dříve po světě cestoval Charles Darwin.
Když jsem se na anglické Wikipedii dočetl, že posledním titulem na bibliografickém seznamu děl Williama MacGillivraye byl jeho deník o pěší cestě, kterou ve svých třiadvaceti letech podnikl z Aberdeenu do Londýna, zachtělo se mi začíst se do něj. Mládí, zvláště v době od dvacátého zhruba po pětadvacátý rok, má určitě spousta lidí spjata s levným cestováním; dnes by i ovšem i ten nejchudší student s cílem projet Skotsko i Anglii zkrátka nasedl do autobusu na M6, nejdelší britské dálnici, a i se zastávkami a přespáními v jednotlivých městech, které MacGillivray navštívil, by mu taková cesta zabrala o dost méně času. Jako někdo, kdo už nějakou dobu plánuje podniknout velkou pěší túru (byť ne po Británii, ale spíše po střední Evropě), jsem byl příslibem toho, o čem se v A Walk to London dočtu, opravdu fascinován; navíc mám vztah k Británii a její historii. A jsem velmi rád za to, že jsem si tuto knihu přečetl. Učinil jsem tak v době od úterý 20. října do neděle 25. října 2026. Zaujalo mě, jak detailní William MacGillivray své zápisky činil, zvláště pak ve svém rodném Skotsku; jakmile se přesunul do Anglie, psal toho již méně (jen nějakých zhruba třicet stran). Zvláště zajímavé mi pak přijde to, že některé odstavce byl schopen táhnout i po dvou nebo třech stranách! Do doby, než jsem se začetl do této knihy, jsem znal jen jednoho autora, shodou okolností též z 19. století, který dokázal napsat tři strany dlouhý odstavec - Karla Marxe. Je mi to sympatické; i já na svém blogu občas píši odstavce tak dlouhé, že na druhém konci vesmíru kvůli nim vypětím a únavou z nekonečně souvislého textu vybuchují supernovy. Nacházím se ale v dobré společnosti - Karel Marx, William McGillivray a já. Hvězdná trojka. Pisatelé dlouhých odstavců, které od toho nikdy nic neodradilo - něco takového chci mít, prosím, jednou vytesáno na hrobě.
Kniha A Walk to London má celkem 158 stran, z nichž 125 stran zabírá samotný deník Williama MacGillivraye z pěší cesty z Aberdeenu do Londýna. Obsah publikace tvoří také dvoustránková předmluva a jednostránková editoriální poznámka od Roberta Ralpha, po nichž následuje jediný obrazový doplněk celé knihy, jímž je mapa Velké Británie s vyznačenou cestou MacGillivrayovy cesty; přerušovaná linie vychází z Aberdeenu a prochází městy Braemar, Fortwilliam, Inverary, Glasgow, Ayr, Dumfries, Carlisle, Keswick, Kendal, Manchester, Derby a Northampton, a končí samozřejmě v Londýně. Na stranách 136 a 137 se nachází seznam jednotlivých částí MacGillivrayovy pěší cesty s údaji o tom, kolik mil (jedna britská míle je rovna zhruba 1,61 kilometru; hodnoty v knize nejsou přepočteny na kilometry!) mezi jednotlivými městy nebo vesnicemi ušel. Strana 136 je věnována čistě uraženým vzdálenostem mezi jednotlivými obcemi ve Skotsku, strana 137 je pak čistě věnována uraženým vzdýlenostem mezi jednotlivými obcemi v Anglii. Následuje jednostránkový postskript, napsaný opět Robertem Ralphem, a na stranách 140 až 158 se nachází kompletní seznam všech druhů rostlin, které William MacGillivray viděl, zmínil nebo nasbíral během této pěší cesty; vždy je uveden nejprve vědecký název rostliny a poté nejčastěji pro ni užívané anglické obecné jméno. Jednotlivé zápisky z cesty jsou vždy nadepsány názvem města nebo vesnice, ve které MacGillivray text napsal (často tak činil po setmění, ubytován v hostinci, a psal, dokud nedohasla svíčka, u které seděl), s datem a s údajem o tom, který den v týdnu právě byl, případně někdy i s údajem o čase vytvoření zápisku (často - ale ne vždy - šlo o večerní hodiny). Nakladatelství Acair knihu vydalo se souhlasem Aberdeenské univerzity. Designérkou výše prezentované přední obálky knihy byla Margaret Anne Macleod.
Předmluva knihy je do jisté míry lepším zdrojem informací o Williamově vyrůstání, než již zmíněná anglická Wikipedie. Doktor Ralph v ní upozorňuje na to, že Williamův otec, nositel stejného jména, byl zabit během Španělské války za nezávislost, v níž sloužily skotské pluky. Mladý William vyrůstal na ostrově Harris, největším v souostroví Hebridy, a právě tam "si rozvinul zájem ve všech aspektech přírodopisu, v geologii, botanice a zoologii, zájem, který byl zvýšen tím, co vídal na dlouhých procházkách mezi Harrisem a univerzitou v Aberdeenu na začátcích a koncích akademických roků." V denících, které o svých pozorováních psal, se projevovaly jeho ambice stát se ornitologem. Doktor Ralph také upozorňuje na to, že ačkoliv William MacGillivray nikdy nenapsal autobiografii, měl na svém kontě několik takových deníků a souborů zápisků. Ty nabízejí vhled do jeho vyrůstání a jeho intelektuálního rozvoje; je jen velká škoda, že "většina z nich byla zničena během požáru knihovny v Austrálii na konci minulého století" (tedy na konci 19. století). Zbyly prý jen dva deníky, a to jsou právě ty, které byly knižně vydány jako William MacGillivray: A Hebridean Naturalist's Journal 1817-1818 a A Walk to London. Robert Ralph napsal biografickou knihu William MacGillivray o 140 stranách, vydanou v roce 1993 londýnským Přírodovědným muzeem; v editoriální poznámce se od něj dočtete, že právě při práci na oné knize si uvědomil, že knihovna Aberdeenské univerzity byla domovem těch dvou zbylých deníků z ornitologových raných let. Nelze pochybovat o tom, že doktor Ralph byl hlavní silou pohánějící jejich vydání pro veřejnost; nejprve tedy vyšla jeho biografická kniha o Williamovi, tři roky nato jeho deníky z Hebridů a o dva roky později tato kniha o cestě do Londýna. Je skvělé vědět, že něčí práce a život mohou být i o sto padesát roků později předmětem akademického zájmu; tehdejší děkan Aberdeenské univerzity, Duncan Rice, prý také dosti pomohl na cestě k vydání A Walk to London.
William McGillivray pravděpodobně v roce 1841 - malba ze sbírek vlastněných Aberdeenskou univerzitou. Zdroj: Wikimedia Commons
Žádné komentáře:
Okomentovat