První letošní červencovou neděli míří na blog Blogorgonopsid 29. část projektu Kniha týdne, v rámci kterého vás vždy seznamuji s publikací, které jsem věnoval pozornost v uplynulých dnech. Předchozí části této série byly věnovány knihám Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, Alexander von Humboldt: A Concise Biography od Andrease W. Dauma, Delfíni nebo radary? od Borise Sergejeva, Molecules and Minds od Stevena Rose, Anthropocene or Capitalocene? od Jasona W. Moora a jeho kolegů, The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth od Andrease Malma, The Modern Crisis od Murrayho Bookchina, My Friends, the Wild Chimpanzees od Jane Goodall, Refusing Compulsory Sexuality od Sherrondy J. Brown, Ve stínu člověka od Jane Goodall, The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World od Shelley Emling, Transient Landscapes of Ellen E. Wohl, The Companion Species Manifesto od Donny Haraway, When the Sahara Was Green od Martina Williamse, The Trouble with Ancient DNA od Anny Källén, Zvířata celého světa: Hadi od Jiřího Felixe, Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci od George McGavina a The Insect Crisis od Olivera Milmana, Fossil Frogs and Toads of North America od J. Alana Holmana a Jak vznikl člověk: Sága rodu Homo od Vratislava Mazáka. U primátů se tentokrát ještě zdržíme, a seznámíme s další významnou českou publikací o savčím řádu, do něhož samozřejmě patříme i my.
Zvířata celého světa: Poloopice a opice je kniha o řádu primátů (Primates), jeho jednotlivých současných zástupcích a jejich chování, kterou napsal významný český zoolog Luděk Jindřich Dobroruka, jenž dlouhá léta působil jako vědecký pracovník v Zoo Dvůr Králové nad Labem a v Zoo Praha. K vydání této publikace došlo v roce 1979, přičemž šlo o 5. knihu v rámci třináctidílné série Zvířata celého světa, která vznikala pod vedením dlouholetého ředitele pražské zoologické zahrady a kolegy doktora Dobroruky v oboru etologie, Zdeňka Veselovského. Sérii vydávalo Státní zemědělské nakladatelství v Praze mezi lety 1978 až 1988. Kniha Poloopice a opice seznamuje čtenáře s rozmanitostí recentních primátů, tajemnými a primátům vzdáleně příbuznými tanami počínaje a našimi nejbližšími žijícími příbuznými lidoopy konče, poskytuje dobrý odrazný můstek pro pochopení jejich klasifikace, a učí je o tom, kde jednotlivé druhy žijí, čím se živí, jak se rozmnožují a jak se to má (či spíše v době vydání mělo) s jejich chovem v zoologických zahradách a jiných institucích. Poskytuje také výtečný odrazný můstek pro poznání výzkumu různých primatologů a dalších odborníků, kteří do konce 70. let odvedli na poli studia ne-člověčích primátů důležitou práci, jež za jedno a půl století napomohla změnit náš pohled nejen na náš savčí řád, ale vůbec na celý přírodní svět. A ačkoliv již některé údaje uvedené v této knize v současnosti neplatí - areál rozšíření některých druhů se výrazně zmenšil nebo údaje o délce věku některých druhů jsou dnes jiné - stále má obrovskou hodnotu. Významná je tato publikace také tím, že šlo o vůbec první česky psanou knihu poskytující informace o všech známých druzích primátů; do roku 1979 se čtenáři mohli v popularizačních publikacích seznámit jen s některými druhy, případně si přečíst pouhý seznam všech druhů primátů v suplementu IV časopisu Lynx. Knihu Zvířata celého světa: Poloopice a opice ilustrovala Dagmar Černá, jež byla zodpovědná také za obrazové materiály v knihách Vždyť jsou to jen zvířata (1974) od Zdeňka Veselovského či Naši savci (1970) od Vratislava Mazáka. Luděk Dobroruka, který byl předním českým odborníkem na systematiku stonožek a afrických antilop, a který se zabýval také šelmami, napsal dále třeba populárně naučné knížky Pestrá příroda (1981) nebo Zvířata Severní Ameriky (1999).
Předná obálka knihy Zvířata celého světa: Poloopice a opice, vydané Státním zemědělským nakladatelstvím v Praze roku 1979. Zdroj: Antikvariát 390
Savci z řádu primátů patří k živočichům, kteří jsou nám, lidem, ze všech nepochybně nejsympatičtější. I ti, jež nepatří do našeho bezprostředního, nejbližšího příbuzenstva na nás působí jako bratránci a sestřenky, u kterých máme pocit, když se jim zahledíme do těch jejich nádherných kukadel, že si s nimi rozumíme. Nejen s lidoopům, ale se všemi primátům jistě všichni pociťujeme to pozoruhodné evoluční pouto - naše příbuzenství, naše podobnosti nás nutí zamýšlet se o tom, jakou cestu jsme od skončení druhohor spolu s nimi urazili, jak jsme se ve všech našich formách rozrůznili, přizpůsobili na život v řadě různých typů prostředí, a ano, osídlili prakticky celý svět. Ale není to tak dávno, co jsme na našich opičích bratráncích a sestřenkách prováděli neetické pokusy; a dodnes je v některých částech světa vybíjíme nebo prodáváme jako domácí mazlíčky, čímž násilně, v neúprosné, kosmické aroganci, jaké je snad jen Homo sapiens schopen, dehumanizujeme naše evoluční společenství. Kolik druhů primátů je ohrožených či kriticky ohrožených... Co jen jsme učinili z jejich domovin, jak jsme destabilizovali ekosystémy, jichž jsou součástí, a jak jsme některé druhy primátů dovedli na pokraj vyhynutí... Je nesmírně důležité se o našem řádu dozvídat, učit se o tom, co máme s ostatními primáty společné, a co s nimi samozřejmě také společné nemáme. Znalosti o nich a obdiv k jejich rozmanitosti mohou vést jen jedním směrem - k touze po jejich ochraně. Bez ostatních druhů primátů nikdy neporozumíme sobě samým, a přesto je počet některých druhů, včetně druhů nám fylogeneticky nejbližších, tak žalostný, že člověk s tímto uvědoměním musí začít ronit slzy. Každá dobrá publikace o primátech má šanci dát laickým čtenářům tolik potřebné znalosti a vyvolat v nich obdiv k celému našemu řádu, a ke všem našim příbuzným, blízkým i vzdáleným. Poloopice a opice mezi takové publikace patří.
Tato knížka se mi dostala do ruky již před pár lety. Daroval mi ji můj táta, zásobící mě celý můj život knihami o přírodním světě, starými i novými, jež ze mne už od útlého dětství formovaly jedince s takovými hodnotami, jaké jste mohli vyčíst z výše napsaného odstavce. Jak už je zvykem, některé knihy si člověk přečte ihned, a u dalších si slíbí, že se k nim brzy dostane, jenže pak s ním zatočí ta prazvláštní věc jménem život, a než se člověk naděje, od předání takového dárku uběhlo třeba i pár let. Když jsem minulý týden četl knihu Jak vznikl člověk: Sága rodu Homo od Vratislava Mazáka, snad nejvýznamnější kdy vydanou česky psanou paleoantropologickou publikaci, pevně jsem se rozhodl neopouštět ještě čtení o primátech, a ponořit se po jejím dočtení do další významné české populární knihy vydané též ve druhé polovině 70. let. Jak jsem již uvedl, Poloopice a opice z edice Zvířata celého světa je význačnou publikací v tom ohledu, že u nás (nebo v bývalém Československu) poprvé obsahovala výčet všech známých, v současnosti žijících druhů primátů s informacemi o jejich biologii, o jejich rozšíření, o jejich potravě, rozmnožování, sociální organizaci a chovu v zoologických zahradách. Je neopomenutelnou klasikou v kategorii českých přírodovědných knih minulého století, a už jen kvůli tomu si zaslouží být přečtena. Přínosná je však i v mnoha dalších ohledech. Osobně jsem tuto publikaci zhltl v době od pondělí 29. června do neděle 5. července 2026, a mohu ji, byť je stará už 47 let, vřele doporučit. Samozřejmě se nejedná o první knihu z této edice, se kterou jsem se vás rozhodl v rámci Knihy týdne seznámit - letos v první březnový den jsem již psal o knize Hadi od Jiřího Felixe, jež byla třetím dílem série Zvířata celého světa.
Poloopice a opice sestávají z celkem 208 stran, přičemž samotný text knihy doplněný o obrazové materiály tvoří (nepočítáme-li třístránkový seznam vědecké literatury, z níž doktor Dobroruka při sestavování knihy vycházel) 193 stran (od strany 7 po stranu 200). Po dvoustránkovém Úvodu, ve kterém autor přibližuje okolnosti vzniku knihy, následuje první kapitola, Savci člověku nejbližší, jež obsahuje obecné informace o primátech. Druhá kapitola, Něco o tanách, pojednává o řádu Scadientia, který spolu s mirřádem Primatomorpha, zahrnujícím i nás, tvoří velkou skupinu Euarchonta. Třetí kapitola nese název Noční duchové tropických pralesů, a je zaměřena na outloně, poty, komby a nártouny. Čtvrtá kapitola, Ostrov lemurů, je zaměřena výhradně na madagaskarské poloopice. Pátá kapitola, Nejmenší opice světa, se zaměřuje na neotropické kosmany, tamaríny a lvíčky. Šestá kapitola, Nejpodivnější opice Nového světa, je pak zaměřena na mirikiny, titiové a chvostany, načež v sedmé kapitole, Opice s pěti rukama, představuje autor čtenářům malpy, chápany a vřešťany. S osmou kapitolou, Vzácní chovanci zoologických zahrad, čtenáři opustí americký kontinent, a seznámí se s africkými guerézami a asijskými hulmany, langury a se dvěma druhy kahau. Devátá kapitola, nazvaná Paviáni, makakové a mangabejové, je zaměřena na většinu zástupců čeledi kočkodanovitých; samotným kočkodanům se ale věnuje kapitola desátá, Opice, které ke svému jménu přišly omylem. Po ní následuje kapitola Primáti s nejdelšíma rukama, zaměřená na jistou skupinu hominoidů, gibony; a dvanáctá kapitola Nejpříbuznější člověku pak pojednává o lidoopech, tedy šimpanzích, bonobech, gorilách a orangutanech. Předposlední kapitola, Chování primátů, shrnuje některé v roce 1979 nové poznatky behaviorálního výzkumu opic a lidoopů, a poslední kapitola, Otevřená záhada, se zabývá otázkou existence Yettiho a jemu podobných "příšer". Kromě řady ilustrací Dagmar Černé s mapkami či schématy čelistí nebo končetin některých popisovaných primátů doplňují text knihy i barevné a černobílé fotografie, z nichž některé pořídil sám doktor Dobroruka.
Úvodem doktor Dobroruka uvádí, proč je podle něj důležité primátům porozumět: "Primáti jsou však nejen zajímaví, ale také velmi důležití savci. Měli bychom co nejlépe a co nejpodrobněji poznat jejich fylogenezi - vývoj v různých etapách historie Země, abychom poznali i vývoj člověka. Vždyť člověk, Homo sapiens, tvoří jen jeden druh řádu primátů, oddělený do samostatné čeledi Hominidae." Jen bych si zde dovolil poznamenat, že dnes už člověk a ostatní, fosilní zástupci rodu Homo nejsou jedinými zástupci čeledi Hominidae; ta se dnes dělí na dvě podčeledi, Homininae a Ponginae, a druhá jmenovaná samozřejmě zahrnuje ostatní žijící hominidy, tedy šimpanze, bonoby, gorily a orangutany. I v knize Jak vznikl člověk profesor Mazák mnohdy užíval pro lidoopy označení Pongidae, po padesáti letech však jejich oddělení coby samostatné čeledi už neplatí. Doktor Dobroruka dále uvádí, že "naše knížka pojednává o 203 druzích primátů, tj. o všech dnes známých druzích." Dnes je známo 376 až 524 druhů primátů, přičemž záleží na jejich klasifikaci. Nové druhy jsou však stále popisovány; jen za posledních šest let, od roku 2020, na seznamu známých recentních primátů přibylo 6 druhů, včetně pseudokryptického kosmana druhu Mico schneideri, o kterém jsem na tento blog psal v srpnu 2021. Dále doktor Dobroruka Úvodem uvádí, že v době vydání knihy bylo na Červeném seznamu Mezinárodní unie na ochranu přírody umístěno 47 vážně ohrožených druhů primátů. Jen pro srovnání, v roce 2026 do nejvyšších kategorií vážného ohrožení na Červeném seznamu spadá více než 300 druhů (počítáme-li s 524 recentními druhy); jen třetina druhů je klasifikována jako málo dotčená. To o mnohém vypovídá. Zaujalo mě, že autor zmiňuje publikaci Jak vznikl člověk od profesora Mazáka, když zmiňuje, že z manuskriptu v důsledku jejího vydání vyjmul část o evoluci člověka: "Také historický vývoj primátů, fylogeneze, získal celou řadu nových aspektů, především právě v oblasti fylogeneze člověka. I tím jsme se chtěli v naší knížce zabývat, ale těsně před odevzdáním rukopisu vyšla vynikající kniha V. Mazáka Jak vznikl člověk, která se tímto problémem zabývá zcela zevrubně." Uvádí také prvenství Poloopic a opic z již výše zmíněného důvodu: "V české literatuře byl zatím jediný přehled druhů primátů podán v suplementu IV časopisu Lynx, který vydává Národní muzeum v Praze. Obsahuje však jen jména, která si mnohý čtenář nedovede spojit s žádnou představou..."
V první kapitole, Savci člověku nejbližší, poskytuje autor na dvou stránkách stručný výčet nejzákladnějších údajů o primátech. Zmiňuje, proč máme s našimi příbuznými označení Primates; za vším hledejme Karla Linné. Ten simplisticky rozdělil savce na Primates, Secundates a Tertiates. Čtenářům je připomenuto, že Linné "ovšem zdaleka neměl naše moderní znalosti a mezi své primáty počítal např. i netopýry." Dále doktor Dobroruka píše něco málo o původu savců, přičemž zmíňuje skupinu therapsidů Theriodontia, zahrnující gorgonopsiány a eutheriodonty (kynodonty a therocephaliány), a jako příklad uvádí kynodonta rodu Tritylodon ze spodní jury jihu Afriky, který "tvoří vlastně jakýsi přechod mezi Theriodontia a savci, ale ukazuje, že doba plazů skončila a nastalo období jakýchsi prasavců, jejichž vývoj šel dále kupředu." Poněkud zjednodušeno, ale pravda je, že kynodonti byli nejspíše osrstění a opravdu se savcům velice podobali; byli to mammaliamorfové (Mammaliomorpha), ale nikoliv mammaliaformové (Mammaliaformes), což je klad, který už pravé savce zahrnuje. Autor krátce uvádí informace o dělení řádu hmyzožravců na skupiny Lipotyphla (bodlíni, zlatokrti, ježci a rejsci) a Menotyphla (bércouni a tany; podle dnešních znalostí ani jedna skupina nemá s hmyzožravci, s řádem Eulipotyphla, nic společného); dnes jsou to neplatné, polyfyletické skupiny. V souvislosti s nimi pak nicméně píše o vývoji primátů v šesti fázích, z nichž první je "fáze menotyflová, tedy ta, ve které se vyvíjeli primáti typu tany." Jako další fáze uvádí fázi poloopičí, vývojový stupeň nártounů, fázi opičí, fázi lidoopí čili hominoidní a poté fázi hominidní, "ve které se vyvinuly vzpřímené, pouze na zadních končetinách se pohybující, pozemní formy primátů." V následující kapitole, Něco o tanách, uvádí doktor Dobroruka informace o řádu Scandentia, který není primátům úplně nejblíže (to letuchy, Dermoptera, jsou se skupinou Primatomorpha v rámci grandřádu Euarchonta mnohem blíže spřízněny) a jeho jednotlivých zástupcích. Musím velmi ocenit údaje o objevu tan v roce 1780 třetí výpravou slavného kapitána Cooka - v době, kdy Cook už svým lodím nevelel, neboť byl před doražením expedice do Indočíny zabit, a to již na Havaji. První popsaná tana byla roku 1820 zařazena mezi rejsky rodu Sorex, což díky té podobnosti není úplně překvapivé. Dovolím si tu jen poznamenat, že rod Urogale, s jehož jedním zástupcem vás autor v této kapitole seznámí, už není platný; tana filipínská (dříve U. everetti) patří dnes do rodu Tupaia, nejpočetnějšího ze čtyř platných rodů tan (dalšími jsou Anathana, Dendrogale a Ptilocercus; první z této trojice v knize není zmíněn, ostatní ano).
Ve třetí kapitole, Noční duchové tropických pralesů, se dozvíte o všech poloopicích s výjimkou lemurů. Rád bych uvedl jedno; autorem představený podřád Prosimiae je dnes neplatný. Potové, outloni, komby a madagaskarští lemuři, kterým je pak věnována následující kapitola, jsou dnes řazeni do podřádu Strepsirrhini. Nártouni (infrařád Tarsiiformes), kteří ve druhé polovině 70. let byli řazeni do podřádu Prosimiae, jsou dnes klasifikováni jako zástupci podřádu Haplorhini, který zahrnuje všechny primáty lidově označované jako "opice" a hominoidy, včetně lidoopů a nás, lidí. Ano, filipínští nártouni mají fylogeneticky blíže k nám, než ke kombám nebo třeba lemurům. Jejich odlišnost od "ostatních" poloopic se ostatně v textu doktora Dobroruky také projevuje: "Také chrup poloopic má svou zvláštnost. Kromě nártounů mají všechny poloopice vytvořený ze spodních řezáků jakýsi hřebínek, který slouží k péči o srst a má určitou úlohu i při přijímání potravy." Druhy, kterým je tato kapitola věnována, jsou lori ryšavý (Loris tardigradus), outloň váhavý (Nycticebus coucang), outloň malý (Xanthonycticebus pygmaeus; v době vydání knihy Nycticebus pygmaeus), poto bezocasý (Arctocebus calabarensis), poto velký (Perodicticus potto), komba malá (Galagoides demidovii; v době vydání knihy Galago demidovi), komba ušatá (Galago senegalensis), komba velká (Otolemur crassicaudatus; v době vydání knihy Galago crassicaudatus), komba tmavá (Sciurocheirus alleni; v době vydání knihy Galago alleni), komba krátkouchá (Euoticus elegantulus) a komba hnědá (Galago matschiei; v době vydání knihy Euoticus inustus). Taxonomie se samozřejmě za posledních takřka pět dekád změnila; jen sem ze zajímavosti uvedu, že třeba v roce 2017 byl popsán nový rod komb Paragalago, do něhož odborníci přeřadili pět východoafrických druhů, dříve klasifikovaných jako zástupci rodu Galago. Co se nártounů, kteří by dnes v podkapitole věnované poloopicím neměli co dělat, věnuje se autor třem druhům; nártounu filipínskému (Carlito syrichta; dříve Tarsius syrichta), nártounu západosundskému (Cephalopachus bancanus; dříve Tarsius bancanus) a nártounu celebeskému (Tarsius spectrum, též Tarsius tarsier). Dnes je nicméně známo 14 druhů nártounů ze tří rodů, a to tedy Carlito, Cephalopachus a Tarsius.
"Glumovitý" či "yodovitý" nártoun filipínský (Carlito syrichta) na fotografii britského cestovatele Graema Greena. Zdroj: BBC Wildlife Magazine
Čtvrtá kapitola knihy, Ostrov lemurů, začíná hezkým, stručným pojednáním o původu "osmého kontinentu", obývaném pouze poloopicemi: "V dávných periodách Země býval Madagaskar součástí Afriky, od které se oddělil buď koncem prvohor, nebo počátkem druhohor. Zpočátku mělká úžina, překlenutá úzkými spojovacími pevninovými mosty, dovolovala až do třetihor, přesněji řečeno do pozdního eocénu či raného oligocénu, migraci fauny z kontinentu. Komorské ostrovy jsou posledním zbytkem, který po spojení Madagaskaru s pevninou zůstal. Po dobu asi 60 milionů let se fauna Madagaskaru vyvíjela v naprosté izolaci a to nám pomáhá vysvětlit nejen její jedinečnost, ale i nahlédnout do tajemství dávných věků. Většinu druhů žijících na Madagaskaru můžeme bez nadsázky označit za živoucí fosilie." Autor zmiňuje i dnes již zdiskreditovaný návrh dávné existence kontinentu Lemurie, který vzešel v polovině 19. století od Philipa Sclatera, a který byl opuštěn nepříliš dlouho před publikací této knihy - v 60. letech, kdy geomorfologové a geologové přijali Wegenerovu teorii kontinentálního driftu. Co se původu slova "lemur" týče, sahá samozřejmě do hlubší minulosti, což nám doktor Dobroruka v této kapitole vysvětlí: "Staří Římané nazývali lemures duchy zemřelých, kteří děsili živé svým nočním naříkáním. Na jejich usmířená byly slaveny o půlnoci 1. května slavnosti - lemurie, při kterých prý duchové přicházeli a upírali na účastníky lemurií své zraky přes hradbu plamenů. Uvidíme-li v noci červeně světélkující oči madagaskarských poloopic a uslyšíme-li jejich hlasy, z nichž mnohé jsou velmi hlasité a strašidelné, připomínající lidský nářek, nebudeme se divit, proč první Francouzi, kteří přistáli na ostrově, dali lemurům jejich jméno, které díky Linnému používáme dodnes." Připomíná také ohroženost madagaskarské fauny a její přísnou ochranu. Jako prvního lemura doktor Dobroruka popisuje makiho trpasličího neboli myšího (Microcebus murinus), kterého představuje jako "nejmenšího z lemurů." Dnes platí, že nejmenším známým lemurem je maki nejmenší (Microcebus berthae), vědecky popsaný v roce 2000 a endemicky se vyskytující v lese Kirindy na západě Madagaskaru. Zmiňuje i další druhy z rodů Microcebus a Cheirogaleus v rámci čeledi makiovitých (Cheirogaleidae). Ze známějších druhů jsou uvedeni lemur kata, sifaka či indri.
Závěr Ostrova lemurů se týká ksukola ocasatého (Daubentonia madagascariensis) neboli "aye-aye". Dovolím si zahrát si na otravného puntíčkáře, a poopravit toto tvrzení: "Do zajetí se první aye-aye dostala roku 1862, a to do zoologické zahrady v Londýně." Podle několika internetových zdrojů však ona samice ksukola dorazila do londýnské zoo už roku 1861, tedy o rok dříve. Dovolím si však opravit i jednu zásadnější chybu. Autor na straně 47 uvádí: "V roce 1870 přišel na ostrov francouzský cestovatel Sonnerat. ... Domorodí lovci mu přinesli dvě podivuhodná zvířata. Sonneratovi průvodci byli velmi udiveni vzhledem těchto zvířat a vykřikovali údivem 'aye!, aye!'" Pierre Sonnerat byl skutečně prvním Evropanem, který ksukola uviděl, ale nebylo to v roce 1870 - bylo to o celé století dříve, roku 1782. Ti tiskařští šotci... Zrovna tak na stejné straně je uvedeno, že "roku 1872 toto zvíře popsal Gmelin a zařadil ho mezi veverky!" Gmelin sice ksukola formálně popsal, to ano, ale bylo to roku 1788. Při pročítání textu o historii výzkumu ksukola si tedy dávejte pozor, letopočty jsou tu trochu nepřesné. Tiskařský šotek řádil hned třikrát. V kapitole Nejmenší opice světa se autor přesouvá do Nového světa, aby čtenářům představil středoamerické a jihoamerické kosmany, tamaríny a lvíčky, tedy zástupce čeledi kosmanovitých (Callitrichidae; tiskařský šotek bohužel zase maličko zařádil, v knize je uvedeno "Callitricidae"). Zmiňuje původ jejich označení "marmoset": "Když Španělé a Portugalci přišli do Jižní Ameriky, našli různé druhy kosmanů v indiánských domácnostech. Samozřejmě si taková roztomilá zvířátka také dovezli domů jako dárky. Velmi brzy to byla taková móda, že ceny kosmanovitých závratně stoupaly. Každá mondénní dáma musela mít svoji opičku, kterou nosila v rukávníku nebo na rameni. A nebyla by to Francie, aby se k nové módě nepřipojila. Tady také dostali kosmanovití své jméno, které je doprovází stále - marmosetky. Marmouset byli nazýváni malí lidé - trpaslíci, groteskní figurky, a tak se toto jméno přeneslo i na malé opičky..." Autor zmiňuje, že v zajetí marmosetky mohly žít i 16 let; to platí i dnes, průměrný věk je 5 až 7 let, nejdéle žijící jedinec pak přežil 16,5 roku. Uvádí pak informace o celé řadě druhů, od kosmana černovousého (Callithrix penicillata) přes tamarína Martinsova (Saguinus martinsi) až po lvíčka zlatého (Leontopithecus rosalia). U posledního jmenovaného píše, že "stavy tohoto druhu v přírodě se odhadují na pouhých 400 až 600 kusů!" V letech 2022 a 2023 mělo v Atlantském lese, nejohroženějším brazilském ekosystému, žít zhruba 4800 jedinců. Počty lvíčků zlatých se sice zvýšily, ale pořád je to ohrožený druh!
Kapitola Nejpodivnější opice Nového světa je zaměřena na ostatní ploskonosé opice (parvořád Platyrrhini) západní polokoule, přičemž je doktor Dobroruka uvádí jako zástupce čeledi malpovitých (Cebidae) se třemi podčeleděmi. Dnes tyto podčeledě zoologové klasifikují jako samostatné čeledě; řeč je tedy o mirikinách (Aotidae; v době publikace knihy Aotinae) a chvostanech (Pitheciidae; v době publikace knihy Pitheciinae); mezi chvostany pak patří podčeleď titiových (Callicebinae), která tedy roku 1979 byla řazena jako podčeleď malpovitých. Skutečnou podčeledí malpovitých, kterou se tato kapitola také zabývá, jsou kotulové (Saimiriinae). Zaujalo mě, co na straně 74 autor píše o početnosti jejich tlup: "Sdružují se často do velkých tlup, čítajících mnohdy i několik set kusů. Sanderson v jedné takové tlupě napočítal 550 jedinců, ale tvrdí, že viděl i tlupy mnohem větší." O vzácných pětisetčlenných skupinách se skutečně ve vědecké literatuře píše. Dále doktor Dobroruka píše: "Také taxonomům není dodnes jasné, zda existuje jen jeden druh kotulů s mnoha zeměpisnými rasami, nebo zda je druhů více." Dnes je klasifikováno 7 recentních druhů kotulů (rod Saimiri) a dva vyhynulé, miocénní druhy. V souvislosti s touto větou bych chtěl vznést výtku k užívání slova "rasa". Autor jej nepoužívá jen jednou a v této kapitole, ale vůbec napříč celou knihou. Kniha vyšla v době, kdy český jazyk v populárně naučné přírodopisné literatuře zřejmě běžně zaměňoval slova "rasa" a "poddruh", nicméně z dnešního pohledu je to zaměňování nepřístupné, když nic jako "rasa" v biologii neexistuje (jde o sociální konstrukt, inherentně souvisejícími s nerovnostmi a nespravedlnostmi), a poddruh (neboli subspecies) je naprosto platnou taxonomickou jednotkou, jejíž definice nemůže být takzvané "rase" více vzdálena. To jen poznámka ke starému jazyku této knihy. V kapitole Opice s pěti rukama se čtenáři dočtou o samotných malpách (podčeleď Cebinae) a zástupcích čeledi Atelidae - chápanech (Atelinae) a vřešťanech (Alouattinae). Velice se mi líbí autorův popis nálezu chápana hnědého (Lagothrix flavicauda) samotným Alexanderem von Humboldtem při jeho cestách po Jižní Americe; Humboldt zvíře formálně popsal roku 1812. A jak autor uvádí, "113 let pak nikdo nic o tomto zajímavém a vzácném druhu neslyšel." Popisuje pak získání nových exemplářů ve 20. letech 20. století a velkou expedici Hernanda de Mazeda Ruize v roce 1974 s cílem najít tyto opice v oblasti, kde se s nimi setkal právě Humboldt. Po přečtení tohoto textu se mi zachtělo oživit na tomto blogu starou rubriku Slavné expedice...
V kapitole Vzácní chovanci zoologických zahrad se čtenáři dozvědí o guerézách, hulmanech, langurech a kahauech, tedy o zástupcích podčeledi Colobinae v rámci čeledi kočkodanovitých (Cercopithecidae). Autor ji opět začíná paleontologickým okénkem: "První primáti Starého světa jsou nám známi z oligocénních vrstev Fayumského údolí v Egyptě. Již tenkrát tu žily dvě různé linie. Jedna, z níž se později vyvinuli lidoopi, a druhá, která vedla k paviánům a kočkodanům. Později, v miocénu, tedy zhruba před 30 až 15 milióny let, se tato druhá skupina rozdělila na další. Objevily se specializované opice, které se živily převážně listím, a pro takovou potravu se jim přizpůsobil chrup, ve kterém byly stoličky opatřeny příčnými žebry ke snadnějšímu rozmělňování potravy." Jen s tím miocénem pozor - začíná někdy před 23 miliony let. 30 milionů let zpět - to je ještě spodní oligocén. Autor připomíná, proč se guerézy (zástupci rodu Colobus, třeba gueréza pláštíková, Colobus guereza) ocitly v nebezpečí: "V polovině minulého století se stalo módou nosit opičí kožešiny. Obzvlášť po krásných černobílých kožešinách z Afriky byla velká a stále vzrůstající poptávka. Ročně se v evropských továrnách zpracovávalo přes 100 000 těchto kůží a v roce 1892 stoupl tento počet dokonce na 175 000 kusů. Móda se tedy zasloužila o to, že v některých krajinách byly guerezy, kterým tyto krásné kožešiny patřily, téměř vyhubeny. Ostatně není to jediný případ, kdy módní vlna ohrozila některý živočišný druh. Vzpomeňme například na rajky a kolibříky, kteří zdobili klobouky dam minulého století..." Ano, móda, standardy krásy a snaha zvýšit atraktivitu lidí koženami a peřím brutálně zabíjených zvířat, a to vše pro profit, je poháněčem destrukce přírodního světa. Před půlstoletím, kdy povědomí široké veřejnosti o těchto záležitostech bylo velmi nízké, bylo rozhodně důležité na tyto nekalosti upozorňovat - jako je důležité na ně upozorňovat dodnes. K části této kapitoly pojednávající o kahauech uvedu jedno; stručně popsaný - a dodnes kriticky ohrožený a velice vzácný - kahau mentavejský z malých ostrůvků západně od Sumatry již není klasifikován jako zástupce rodu Nasalis, ale jako jediný druh monotypického rodu Simias (S. concolor). Do rodu Nasalis patří dnes jediný druh, N. larvatus, kahau nosatý z Bornea. Pobavily mne tyto věty: "Domorodci nazývají tento druh často orang blanda, tedy doslovně bílý muž. To je pojmenování, které dávali holandským kolonizátorům, právě pro jejich nosy, které jsou ve srovnání s nosem Malajců velké, i pro vlastnost, kterou mají orang blanda a kahau společnou - při rozzlobení jim obličej ještě více zčervená."
Devátá kapitola, Paviáni, makakové a mangabejové, je zaměřena na tyto konkrétní zástupce čeledi kočkodanovitých. V souvislosti s dželadami (rod Thercopithecus) zmiňuje doktor Dobroruka nepřímo teorii biologického antropologa Clifforda Jollyho z roku 1970, kterou tak mistrnně zpopularizoval v knize Jak vznikl člověk profesor Mazák dva roky před vydáním Poloopic a opic: "Znaky na lebce, kterými se dželada odlišuje od ostatních paviánů, jsou způsobeny změněnými potravními podmínkami. Zatímco paviáni žerou velkou trávu a kořeny, dželady se živí malými objekty, především semeny. Jejich čelisti se zkrátily a zmenšily, stoličky se modifikovaly, aby mohly zpracovávat semena rostlin. Souhrnu těchto znaků říkají vědci T-komplex ('T' jako Theropithecus) a předpokládají, že i vývoj člověka šel podobným způsobem, protože i ve vývojové řadě předlidí se postupně setkáváme s T-komplexem." Jen připomenu, že šlo o to, že dželady a hominidé, přestože nejsou blízce fylogeneticky spjati, mají na lebkách analogické znaky - mohl by to být příklad evoluční konvergence. Clifford Jolly měl za to, že naši miocénní předci mohli být trávožravci, tak jako dželady - proto naše široké stoličky, zmenšení špičáků, vývoj pánve k udržení vzpřímeného postoje při sezení v trávě atd. Mezi paviány, které autor v této knize dále popisuje, jsou samozřejmě i mandrilové. Hodně mě však zaujala část o mangabejích, protože o těchto opicích toho osobně vím hrozně málo. Jde tedy o rod Cercocebus, jehož všech 6 z 7 dnes platných druhů je na tom špatně; většina je klasifikována jako ohrožené, jeden, mangabej chocholatý (Cercocebus galeritus), pak jako kriticky ohrožený. O něm autor píše: "Celková populace se odhaduje asi na 2000 jedinců. Mangabej chocholatý je přísně chráněn a uvažuje se o zřízení rezervace, která by zarušila další existenci tohoto druhu." Tato rezervace skutečně vznikla vlastně ještě před publikací knihy - v roce 1976. Nesla název Tana River Primate National Reserve, a nacházela se na jihovýchodě Keni. V roce 2007 ale Nejvyšší soud Keni rozhod, že nebyla zřízena oprávněně, a tak zanikla. I za dobu její existence se mangabeje nedařilo chránit. Závěr této kapitoly se týká makaků, a doktor Dobroruka čtenářům představuje objev Rh faktoru (Rh je samozřejmě zkratka slova rhesus) a magoty žijící na Gibraltarské skále, k čemuž se váže jistá britská pověst.
Desátá kapitola, Opice, které ke svému jménu přišly omylem, nejprve objasňuje, proč kočkodany nazýváme tak, jak je nazýváme. Přemýšleli jste o tom někdy? Proč zrovna "kočkodan"? Doktor Dobroruka nám to v této knize objasní: "Zalistujeme-li ve starých přírodopisech nebo v prvních překladech Brehmova Života zvířat, najdeme ještě podivnější název mořské kočky, což je doslovný překlad německého Meerkatze. Ale kde toto pojmenování vzali Němci? Musíme říci, že kočkodani nemají nic společného s mořem, ani s kočkami. Slovo Meerkatze asi přinesli námořníci, kteří ze svých dalekých cest přivezli i různé druhy opic a jiných zvířat. A často ani nedovedli pořádně říci, odkud které pochází. Nakonec si přiřadili jméno, které slyšeli v Indii a které ještě zkomolili, k africkým opicím. Jedna z nejhojnějších indických opic, se kterou se námořníci mnohokrát setkali, byl rhesus - a tomu se v Indii říká markata. A tak kočkodani vlastně přišli ke svému jménu omylem." Toto je fascinující, vlastně to naprosto dává smysl, a velmi této knize vděčím za to, že mi to objasnila! Slovo "kočkodan" už nikdy nebudu vnímat stejně, jako dříve. Mezi druhy, se kterými se čtenáři při čtení této kapitoly seznámí, jsou například kočkodan Dianin (Cercopithecus diana), který je na straně 139 vyobrazen na barevné fotografii, kočkodan červenobřichý (Cercopithecus erythrogaster) nebo kočkodan husarský (Erythrocebus patas); na straně 151 můžete na barevné fotografii ze zoologické zahrady vidět mládě tohoto druhu, přizpůsobeného k životu v semiaridním až aridním prostředí západní, střední a východní Afriky, kojené matkou. Na závěr uvádí doktor Dobroruka, že kočkodani patřili k některým z nejdéle žijících opic v zajetí: "Kočkodan Dianin drží rekord - 31 let. Grivet a kočkodan mona mají zaznamenáno až 24 let, talapoin 22 let a kočkodan husarský 20 let." Na 70. léta to byly dobré hodnoty - jak se totiž dozvíte později v kapitole o lidoopech, našich nejbližších žijících příbuzných, v prvních desetiletích pokusů jejich chovů docházelo běžně k časným úmrtím. Historie zoologických zahrad není růžová.
Orangutaní samec Kerani ze zoologické zahrady v americkém Denveru. Zdroj: Denver Zoo
V jedenácté kapitole, Primáti s nejdelšíma rukama, popisuje doktor Dobroruka skupinu hominoidů, kteří dnes žijí pouze v jihovýchodní Asii, ale ještě v miocénu se vyskytovali i na africkém kontinentu - gibonovité (Hylobatidae). Velice mě zaujalo jeho pojednání o původu slova brachiace: "Přední končetiny gibonů jsou velmi dlouhé, a jejich palec je malý a posunut daleko k zápěstí, takže ostatní dlouhé prsty mohou vytvořit jakýsi hák, závěsný orgán, který slouží k charakteristickému pohybu všech zástupců čeledi. Tomuto pohybu říkáme brachiace. Poprvé tento termín zavedl anglický anatom a paleontolog Sir Richard Owen (1804-1982) a označil jím pohyb v závěsu pod větví, kdy se tělo švihem přenáší na značné vzdálenosti." Do přečtení této knihy jsem netušil, že autorem termínu brachiace (nebo také "ručkování", jak se ve starší české literatuře uvádí) byl právě Owen, autor slova "dinosaurus" a zakladatel Přírodovědného muzea v Londýně. K vědeckému jménu gibonů autor uvádí: "Tento druh pohybu mu ostatně dal i latinské pojmenování: Hylobates znamená stromový chodec." Doktor Dobroruka seznamuje v této kapitole čtenáře se zástupci gibonů ze všech dnes platných rodů, tedy Symphalangus, Nomascus, Hoolock a Hylobates; nicméně tyto rody uvádí jako podrody, jak byly v době vydání knihy klasifikovány; všichni jsou tedy představeni jako zástupci rodu Hylobates. Zmiňuje také badatele, jež studovali strukturu giboních rodin, C. Raye Carpentera a Johna O. Ellefsona, a ne zrovna bezpečné studium siamangů (Symphalangus syndactylus) zooložkou A. Gijzen v antverpské zoo: "Vzpomínám si například na zooložku antverpské zoologické zahrady dr. A. Gijzenovou, kterou mohl siamang zabít. Studovala hlasové projevy siamangů a fotografovala jednotlivé fáze 'zpěvu' a nafukování rezonančního vaku na hrdle. Vtom na ni samec zaútočil, prostrčil své dlouhé ruce mříží a uchopil ji za krk. Stisk siamanga je silný a nebýt rychlé pomoci ošetřovatele, který byl náhodou nablízku, došlo by k tragédii, protože dr. Gijzenová již ztrácela vědomí." V závěru kapitoly se autor zmiňuje také o ohrožení těchto primátů. V další kapitole, Nejpříbuznější člověku, jsou konečně na řadě lidoopi - šimpanzi, bonobové, gorily a orangutani. Musím přiznat, že tato kapitola mě velmi dojímala. Číst totiž pasáže o tom, jak se s odchycenými lidoopy přemisťovanými do různých zoologických zahrad celého světa zacházelo, a že umírali třeba jen několik dnů po umístění do výběhů, ve mě stále probouzí vztek. Není to tak dávno, co lidoopi nabyli práv takřka podobných lidským právům; vždyť v USA nejsou povoleny invazivní laboratorní experimenty na šimpanzech teprve od roku 2015!
Autor začíná tuto kapitolu popisem orangutanů, které dnes odborníci dělí do tří druhů (poslední, Pongo tapanuliensis, byl popsán v roce 2017; v listopadu ono roku jsem o něm na blog psal). Zmiňuje rekordní váhy některých orangutanů chovaných v zajetí, jež bohužel v minulém století ošetřovatelé a krmiči zoologických zahrad nekrmili správnými způsoby: "Snad největším problémem chovu orangutanů, který se v menší míře vyskytuje i u ostatních lidoopů, především u goril, je obezita. Zvířata v zajetí mají málo pohybu, navíc se často nevhodně - příliš bohatě - krmí." Na straně 165 se nachází fotografie orangutana Andyho ze zoo v newyorském Bronxu (autor bohužel mylně uvádí, že byl ze zoo v San Diegu), který dosáhl hmotnosti 225 kilogramů. Andy byl bohužel nezodpovědnými osobami ze zoo krmen americkým fastfoodem, a dokonce mu dávali i cigarety! Dnes by snad něco takového už procházet nemohlo. Doktor Dobroruka se dále věnuje šimpanzům (Pan troglodytes), a zmiňuje výzkum jejich užívání nástrojů dvěma významnými odborníky, včetně loni zesnulé Jane Goodall: "Kortland např. zjistil, že dovedou používat klacky jako zbraně proti nepříteli, např. levhartovi. Jane Lawicková-Goodallová pozorovala a nafotografovala šimpanze, kteří špičatili dřívka a trhali stébla trav na tenké pásky, kterými dobývali termity z jejich podzemních chodbiček." Následují bonobové (Pan paniscus), autor vám vysvětlí, čím se od šimpanzů odlišují, a poté představuje gorily obou druhů. Cituje slova admirála Hanna z roku 500 př. n. l., který líčil setkání výpravy z Kartága s těmito lidoopy v západní Africe, a zmiňuje také práci George Schallera, autora slavné knihy Rok mezi gorilami. Jen škoda, že učinil chybu v této pasáži: "Nejnovější údaje, které získal Fossey z vulkánů Virunga, však mluví pouze o 375 až 400 zvířatech." Dianne Fossey, jedna z nejznámějších primatoložek minulého století, nebyla muž, ale žena; snad to byl zase tiskařský šotek, který ji prezentoval v maskulinu. V předposlední kapitole, Chování primátů, mne velmi zaujala autorem popisovaná práce sovětské zooložky Naděždy "Niny" Ladigyny-Kohts, mimochodem spoluzakladatelky Darwinova muzea, prvního přírodovědného muzea, jež kdy vzniklo v Rusku (za Lysenka a Stalina, odpůrců darwinismu a mendelismu, muzeum i sebe chránila tak, že před vstup nechala postavit sochu Lamarcka!). Doktorka Ladigyna-Kohts "zaznamenala v moskevské zoologické zahradě okolo 30 zvuků šimpanze, které se naučila napodobovat, a zjistila, že tak může s šimpanzy 'konverzovat'." Dále se douzvíte také o americkém projektu LANA (Language Analogue Project) či o šimpanzi Viki z Dvora Králové, který se naučil krásně malovat (ale jeho obrazy nebyly vystavovány). Poslední kapitola knihy, Otevřená záhada, pojednává o Yettim/Sasquatchovi/Almasovi/Ksi-gykovi/Me-Ki Khang-Mi. Dozvíte se něco málo o nálezech tajemných stop nejen himálajských "sněžných lidí", o Pattersenově-Gimlinově filmu, a třeba i o chlupatém tvorovi údajně získaném z ledové kry v Beringově moři v roce 1969, což byl, jak dnes víme - a to zde autor neuvádí - prostě hoax. K této kapitole je dobré přistupovat s úsměvem na tváři a zdravou špetkou skepse vůči existenci takzvaných kryptidů.
Zvířata celého světa: Poloopice a opice je podle mě velice přínosná, hezky napsaná a z hlediska historie popularizace přírodovědy u nás velice hodnotná kniha. Přes drobné chybky, za které mohli tiskařští šotci, a některé po čtyř a půl desetiletích již pochopitelně neplatné informace je to publikace, kterou stojí za to si přečíst, a mohu ji doporučit každému, kdo má zájem o primáty, jejich klasifikaci (či historii jejich klasifikace!) a jejich rozmanitost v současném světě. Skutečně může čtenářům napomoci vybudovat si k našim ne-člověčím primátím bratránkům vztah. A ten je ve světě, v němž stále nejsou v bezpečí, důležitým podkladem pro touhu chránit je.
Žádné komentáře:
Okomentovat