Prehistorické rekonstrukce-Perm, Jižní Afrika, 250 MYA

Konečně je tu další část Prehistorických rekonstrukcí, tentokrát se podíváme na jih Afriky před 250 miliony lety. Snad se Vám výprava do prehistorie zalíbí... Nikdy bych však tento článek nenapsal, nebýt knihy "Dinosauři nalepovací encyklopedie"...

Na chvíli zavřete oči a přeneste se do světa pravěku. Míjíte čtvrtohory a třetihory, dobu savců, dále druhohory, věk dinosaurů a jiných majestátních plazů, až nakonec dorazíte na samý konec prvohor. V období Permu, před 250 miliony lety, zažívala naše planeta krušné chvíle. Došlo k největšímu masovému vymírání druhů v historii naší planety, dokonce předčilo i vyhynutí dinosaurů. 90 % všech druhů zmizelo. Avšak ještě před tímto vymíráním na Zemi žila celá řada pozoruhodných tvorů, z nichž mnozí se již později, v Triasu, neobjevili. Patřili mezi ně Gorgonopsianti, obrovité šelmy. Také jiní savcům podobní plazi, therapsidi, obývali tento svět. Existovala nepřeberná řada druhů. Převládalo suché podnebí, ve středu planety se utvořila obrovitá poušť, oproti které by Sahara byla jen zrnkem písku. Byla to největší poušť, jaká kdy existovala. Mezi rostlinami se zde objevovaly kapradiny a nevelké keře, které zásobily svými listy jakožto potravou mohutná těla tehdejších býložravců. Neexistovalo sedm kontinentů tak, jako dnes, svět totiž spojen do jedné velké masy zvané Pangaea. Tu obklopoval jediný, globální oceán, jímž byl legendární Panthalassa. Velké vymírání nakonec rozhodlo o osudu života na naší planetě. Archosauři později překonali savcovité plazy a svět ovládla nechvalně známá monstra všech monster, dinosauři. Jinak se ale savcotvárným dařilo. Před 250 miliony lety byli rozšířeni všude, včetně jihu Afriky...

Ranní slunce osvítilo mlčenlivý kraj. Nad malou říčkou se objevila ranní mlha. Na listech kapradin, přesliček, kapraďosemenných rostlin a primitivních cykasů a jinanů se objevily její krůpěje. Chladná noc skončila a nastal drsný, horký a suchý den. Z vody jedné z mála zdejších říček vystrčil hlavu zvláštní tvor. Byl to primitivní kynodont zvaný Procynosuchus. Chvíli pozoroval okolí řeky a prohlížel si malá zvířátka, která k ní mířila. Chystal se zaútočit. Jeho kořistí se měli stát malí dicynodonti rodu Robertia. Jedna Robertia přešla padlý kmen stromu a napila se z řeky. Hned po prvním doušku z vody vyrazila tlama plná zubů, ale Robertia uhnula a vyluzujíce podivné zvuky utíkala pryč. Procynosuchus svou ranní šanci propásl. Nebyl však jediným predátorem, který zdejší býložravce pozoroval. Přítomnost větší kořisti, smíšené skupinky Dicynodonů a Lystrosaurů, sem přitáhla Lycaenopse. Šavlovitě zahnuté tesáky těchto malých, jen metr dlouhých zabijáků, se leskly v ranním slunečním svitu. Lovili ve smečce a čekali, až slunce vystoupí ještě o trochu výše. Mezitím se u řeky objevil další velký tvor, obojživelník Peltobatrachus. Byl ohromný, ale brzy sklouzl do vody a vyhnal z ní lovícího Procynosucha. Lystrosaurové a Dicynodonti si zrovna pochutnávali na šťavnatých výhoncích jinanů. Pod jejich nohama vylézali drobní Cistecephalové, jejich podzemní, asi třiceticentimetroví příbuzní. Požírali to, co velkým býložravcům vypadlo z tlamy a odnášeli si vše do svých hnízd v podzemních norách. Na padlém kmenu stromu u řeky se mezitím začal slunit ještěrovitý plaz Galechirus. Procynosuchus v tom spatřil příležitost. Skočil do vody a začal se soustředit na novou kořist. Brzy po něm však vyrazil Peltobatrachus, dravec se ovšem nenechal zastrašit a nakonec Galechira chytil. Po poledni se skupinka dicynodontů položila mezi keři. Lycaneopsové konečně dostali příležitost k lovu. Celá smečka vyrazila býložravcům naproti. Narazili však na zlého samce Dicynodona a ten jednoho z Lycaenopsů poškrábal ostrým párem tesáků. Predátoři se dali na ústup. Během odpoledního žáru na místo dorazila skupina Moschopsů. Lycaenopsové se za ní plížili a vyrazili po mladém jedinci. Úspěšně jej skolili a započali s hostinou. Vyrušil je ale další masožravec, Titanosuchus. Dělal si nároky na mršinu. Lycaenopsům se podařilo jej odehnat, povyk však způsobil, že smíšené stádo Dicynodonů a Lystrosaurů nakonec odešlo. Spokojení Lycaenopsové se i tak vrátili do svého doupěte. Až po setmění se Titanosuchus k mršině Moschopse vrátil a ohlodal kosti...

Příště se podíváme do spodnojurského moře, jemuž dominovali ryboještěři...

Vysvětlivky:

MYA-million years ago (česky před ... miliony let).

Snad se Vám tato část líbila, velmi v to doufám. Pokud ano, budu moc rád za komentář...

Velká evoluční odysea savců, část 1.: Zrození

Seriál Velká evoluční odysea savců jsem sliboval již u příležitosti Blogorgonopsidových šestých narozenin, před nedávnem se zde objevil trailer a teď, začátkem léta, série opravdu začíná! Popíšeme si v ní historii nás, savců, od raných počátků až po dnešní časy. Tato série bude mít veliké množství dílů a poběží zřejmě velmi dlouhou dobu, nicméně začíná již teď a já doufám, že se mi podaří vypsat vše podstatné... Evoluce savců je totiž dlouhá, je to vývojová odysea plná zvratů a překvapení...

Savci (Mammalia) jsou endotermní, tedy teplokrevnou, skupinou obratlovců, řadící se mezi čtvernožce. Typickým znakem všech savců je existence srsti, péče o mláďata, ve většině případů živorodost a kojení mláďat mateřským mlékem. Savci si však museli projít velmi dlouhou a strastiplnou cestou, než se jim podařilo rozšířit se po celé planetě a stát se nejvyspělejšími živočichy vůbec. Tento neuvěřitelný příběh o rozmanitosti, přizpůsobivosti a síle by nás měl zajímat, jelikož na jeho konci stojí náš druh. Chceme-li vědět, jak cesta savců k ovládnutí planety začala, musíme se začít nutně zabývat jejich nejdávnější minulostí. Dobami, kdy savci ještě neexistovali, ale Země už nosila jejich předky...

Kdy se vyvinuli první savci? Z čeho? Kteří tvorové byli jejich předchůdci? Abychom pochopili podstatu vývojové cesty savců až k nám samotným, musíme si zprvu položit tyto zásadní otázky. Jen pochopením minulosti třídy savců můžeme získat klíč k odhalení celé následující a strhující odysey. Kde se tedy vzali předci savců? Odpověď bychom mohli naleznout už ve vrstvách starých 300 milionů let. Datují se do období Karbonu, tedy předposlední geologické periody dlouhého údobí zvaného prvohory (Paleozoikum). Tehdy, během mladšího Karbonu stupně Pensylván, začala zlatá éra suchozemských obratlovců. Objevili se první diapsidi, původně primitivní plazi s dvěma spánkovými jamami, mezi jejichž potomky se o nějakých 70 milionů let později objevili první dinosauři, ptakoještěři a později i krokodýli. Spolu se však vyvinuli i synapsidi. Tato skupina zvířat zahrnuje savce a jejich dávné příbuzné či předky. Slovo synapsid, případně therapsid, jež je populárním synonymem, by se dalo používat i dnes a ve své podstatě je stálé platné. Typickým znakem synapsidů je přítomnost pouze jedné spánkové jámy v lebce. Pro někoho, kdo se však o prehistorii příliš nezajímá, bude určitě těžké uvěřit, že savci se vyvinuli z ještěrkám podobných živočichů, které bychom zkrátka nenazvali nijak jinak, než plazi. Je pravda, že plazi byli předky savců, stejně jako předky plazů byli obojživelníci a jejich předky byly zase ryby. Nakolik však víme, kteří tvorové se řadili mezi nejranější synapsidy a kteří dali, zdá se, skutečně vzniknout celé následující evoluční skupině, která zahrnuje i savce?

Nejstarší dosud známí synapsidi jsou vědcům dobře známí. Právě díky tomu to vše víme. Tři fosilní rody, Archaeothyris, Clepsydrops a Protoclepsydrops, žily před 306 miliony lety na území dnešního Nového Skotska v Kanadě. Byli to velmi primitivní suchozemští živočichové, vykazující charakteristické znaky svých obojživelných předků a v mnohém se výrazně podobající sauropsidům (plazům a ptákům). Tito malí hmyzožravci, ne delší než půl metru, však dali vzniknout skupině synapsidů. Po skončení Karbonu nastal Perm, kruté období planety Země, které vyvrcholilo největším masovým vymíráním vůbec. Během této éry, při níž se nesmírně ochladilo, později zase oteplilo, nastalo sucho po celé planetě a vulkány dominovaly světu, zažívali synapsidi asi nejrozmanitější dějství své dosavadní evoluce. Objevili se savcovití plazi. Už jen z názvu lze vyčíst, že šlo o plazy blízce příbuzné savcům, někdy se dokonce uvádí, že to již byli plazi ze savčí třídy. Měli šupiny, mnozí měli končetiny postavené po stranách těla jako dnešní varani a jiní ještěři, ale u mnohých se už vyvíjely pachové, a dost možná i mléčné žlázy. Mezi první savcovité a zároveň i první velké plazy se řadil Edaphosaurus. Tento dvouset kilový býložravec žil v Evropě před 290 miliony let a byl vybaven zvláštní plachtou na zádech. Není tak těžké určit, k čemu sloužila. Paleontologové přišli na to, že Edaphosaurus s její pomocí zřejmě ochlazoval anebo naopak zahříval své tělo. To byl ale neuvěřitelný skok vpřed. Díky této vlastnosti dnes umíme regulovat svou tělesnou teplotu. Tato vlastnost se stala základem života a přizpůsobení životním podmínkám všech savců. Rovněž došlo k velkému posunu v různorodosti therapsidů. Objevily se býložravé typy, jako byl právě Edaphosaurus, nebo naopak velcí masožravci včetně Dimetrodona nebo Ophiacodona. Savcovití plazi se rozšířili po celé planetě a narostli do všech možných tvarů a velikostí. Adaptovali se na život v drsném klimatu všech částí Země. V období Permu se navíc začaly všechny kontinenty spojovat dohromady a výsledkem byl jediný subkontinent, jenž existoval již na konci Permu. Nese jméno Pangaea a synapsidům i jiným tvorům umožňoval přecházet z jedné části světa do druhé po souši. Žádný kus pevniny neoddělovalo moře ani oceán. Ke konci Permu se již objevují vyvinutí savcovití plazi, vzhledem až nápadně připomínající savce, když vtom...

Mezi nejúspěšnější savcovité plazy své doby se s jistotou řadili Gorgonopsianti, jako byl Gorgonopsid (nebo-li Gorgonops longifrons), Lycaenops, Rubidgea a další. Tato masivní stvoření, masožravci s řadou zubů v tlamě a ostrými, prodlouženými špičáky, díky nimž připomínali křížence Tyrannosaura Rexe se šavlozubým tygrem, byla na vrcholu potravního řetězce. Existují i teorie o tom, že se u nich mohla vyskytnout prapůvodní srst. Konec Permu však zachvátilo nejničivější vymírání v dějinách naší planety a vymítilo 90 % všech živých organismů. Je těžké uvěřit tomu, že ty základní skupiny však přežily. Synapsidi byli mezi nimi a vláda savcovitých plazů pokračovala. Objevili se statní kannemeyeridi, jako Kannemeyeria, dicynodonti typu Lystrosaura a Placeriase. Stále více jim však konkurovala skupina diapsidů, která dosáhla úspěchu. Mezi malými, hmyz požírajícími diapsidy, archosaury jako byla Euparkeria, se objevila vlastnost, která jednoho dne měla synapsidy připravit o prvenství vlády planety. Dokonce ne na chvíli, ale na 170 milionů let. V období Triasu se začali vyvíjet čímdál více savcům podobné typy therapsidů, kupříkladu cynodonti. Mezi ně se řadil Cynognathus, což v překladu znamená "psí čelist". Už při pohledu na jeho lebku se člověku vybaví savec. Tito tvorové žili před 225 miliony let a z osrstěných nemotorných zvířat se již začaly tvarovat známé tváře. Tehdy však synapsidy předstihli dinosauři. Mnohým plazům se uvolnily přední končetiny a díky tomu začali běhat pouze po zadních. Byli rychlí, mrštní, dokonalí dravci. Získávali dominanci, stávali se vrcholovými predátory, ačkoliv ještě stále neměli zcela navrch. Mnozí savcotvární se museli uchýlit do skrytu...

Zatímco dinosauři nabírali na velikosti a ke konci Triasového období již někteří z nich běžně dosahovali délky přes 5 metrů, předci savců se neustále zmenšovali... První savci se objevili zhruba ve stejné době, jako jejich dinosauří přemožitelé. Dlouho ale zůstávalo otázkou, kde a kdy se vlastně objevili první savci. V roce 1973 trojice vědců uveřejnila popis řádu Morganucodonta, který zahrnuje přibližně 210 milionů let staré savce z Číny, Arizony, Afriky a západní Evropy. Pak byl ale roku 1990 učiněn překvapivý nález v Texasu. Šlo o lebku neskutečně miniaturního živočicha, který nemohl být ničím jiným, než savcem. Byl nazván Adelobasileus. Žil před 225 miliony let. Toto zvíře je dnes pokládáno za prvního pravého předka všech pozdějších a především dnešních savců, včetně nás...

Zdroje obrázků: nmnaturalhistory.org (první použitý obrázek v článku upraven autorem, poslední použitý obrázek bez úpravy), WikiMedia Commons (druhý použitý obrázek), BBC (třetí a čtvrtý obrázek v článku).

Putování s pravěkými zvířaty, epizoda 2.: Dravá velryba

Druhý díl slavného cyklu BBC Putování s pravěkými zvířaty nás z předchozí epizody posouvá o 13 milionů let blíže k současnosti, do časů pozdního Eocénu. Potomci Ambuloceta, primitivní velrybí, jež si zahrála v první epizodě, se během této dlouhé doby vyvinuli ve skutečné vládce oceánů. Díl však nezkoumá jen život prvních velryb, zaměřuje se i na počátky ohromné katastrofy, která na konci Eocénu vymítila řadu druhů...

Název epizody Dravá velryba je odpovídající, jelikož na konci Eocénu nebyli kytovci jen velká mírumilovná stvoření nasávající plantkon. V té době byla každá velryba zabijákem. Největším kytovcem oné doby byl Basilosaurus, 18ti metrový predátor s hadovitým tělem. Tento díl sleduje osudy jedné samice, která je březí. Aby se její mládě narodilo zdravé, a případně aby se narodilo vůbec, musí podnikat často neúspěšné lovecké útoky. Z širého oceánu, v němž je potravy kvůli počátků Eocénského vymírání málo, míří do lagun. Stále se však střetává s neúspěchem. V epizodě je dále ukázáno, jak se počátky katastrofického vymírání odrážely i na podnebí a prostředí. V období dešťů nepršelo několik měsíců, ale jen několik týdnů, sucho zachvátilo suchozemské savce, zato pro mrchožrouty nastaly hody. Basilosauří samici nicméně poskytuje naději skupina Dorudonů, jejích menších příbuzných, kteří rodí v laguně svá mláďata. Její zoufalý útok jen naplní Basilosauří pověst velrybích zabijáků. Kromě života Basilosauří samice se však podíváme i na jiná zvířata, jež obývala Eocénský svět. Celý příběh se odehrává v místech, kde se dnes rozkládá Saharská poušť. Je zvláštní, že onehdy bylo celé místo pokryto legendárním mořem Tethys. Tato epizoda opět nese velmi dobrou hudbu od Bena Bartletta, mnohdy se k vodnímu prostředí skvěle hodí a ukazuje majestát Basilosaurů i jiných pradávných tvorů té doby...

Pravěcí tvorové, kteří se v epizodě objevili: Basilosaurus, Dorudon, Andrewsarchus, Embolotherium (popsáno jako Brontotherium), Apidium, Moeritherium, Physogaleus (popsán jako žralok, objeví se jen na chvíli při útoku na Apidium v mangrovových houštinách).

Příště popisek třetí epizody, nazvané "Země obrů"!

Pravěká zvířata na poštovních známkách, 1. část

Odteď se po celé prázdniny budete mít možnost dozvídat o poštovních známkách, jež se proslavily především tím, že vyobrazují nejnotoričtěji známá vyhynulá zvířata-především dinosaury. Dinosauři jsou velice populární skupinou dávno zaniklých plazů, která podněcuje představivost vědců i veřejnosti. Mnohé státy, v nichž se nalezly pozůstatky dinosaurů, zobrazují tato zvířata na platných poštovních známkách, někdy tomu však tak není. Čas od času se nějaký dinosaur dostane do úplně jiné země, ačkoliv je známka platná... Přehlídka začíná!

Velice překvapivé je, že v roce 2008 byla v Německu vydána poštovní známka s Tyrannosaurem Rexem. Jako jeden z největších dravých dinosaurů tento tvor zaujal veřejnost od té doby, co byl na počátku 20. století objeven v USA Barnumem Brownem. Byl minimálně 12 metrů dlouhý, přes 5 tun těžký a jeho tlamu lemovaly ostré, dozadu zahnuté, rýhované zuby o délce 30ti centimetrů. Neví se, k čemu a zda vůbec používal maličké přední končetiny, typické pro všechny tyrannosauridy. Kdyby se k Vám někdy náhodou dostala obálka s touto krásnou známkou, víte, že je z Německa...

Za dlouhou historii Spojených států amerických vyšla pouze malá řádka poštovních známek s dinosaury, ale o to více byla ceněna. Velká kolekce poštovních známek zobrazuje život pravěkých zvířat v Coloradu před 150 miliony lety a v Montaně před 75 miliony let. Z této kolekce lze odtrhnout známku a klasicky ji potom nalepit na obálku s dopisem. Američané bývají často hrdí na své veliké dinosauří objevy, vlastně ani není proč se divit, jelikož je to právě jejich země, která tak moc přispěla k poznání prehistorických ekosystémů...

Dokonce i v České republice se ujaly některé poštovní známky s dinosaury, především díky malíři Zdeňku Burianovi, jenž se kreslení prehistorických krajin a zvířat věnoval ve velkém. Jednou z takových známek byla i tato, byla vydána roku 1994. Je na ní zobrazen snad nejznámější z Burianových výtvorů, Apatosaurus (či Brontosaurus). Podle této kresby byla mimochodem vytvořena i jedna scénka ve filmu Cesta do pravěku...

Doufám, že jste si první přehled užili. Další část již brzy, představíme si v ní další poštovní známky s pravěkou zvěří!

Správce dinosauřího parku - Výlet na prehistorické pobřeží

Máme tu konec školního roku, dnes začínají prázdniny a já, poměrně dost smutný z této záležitosti, píši další část Správce dinosauřího parku. Snad se Vám zalíbí...

Výlet na prehistorické pobřeží

V posledním týdnu problémů trochu ubylo. O operaci Hon na Kronosaura jsme neslyšeli nic nového a celkem se nám ulevilo, možná bude akce zase odsunuta nebo zrušena, vzteklí býložravci jako Deinotherium či masožravci včetně Siamotyranna nepůsobili zrovna špatně a také se vyřešil výbuch v okolních vodách, jehož svědky jsme byli před dvěma týdny. Zřejmě šlo o bomby umístěné pod vodní hladinu, které nás měly vystrašit. Podle teorie policie šlo o předstíraný útok oněch mafiánů, kteří nám jsou po krku, exploze prý mohla odlákat naši přítomnost a napomoci darebákům dostat se na ostrov. To se sice nestalo, ale nikdo nevyloučil, že původní záměr mohl takový být. Ovšem problémy teď na chvíli stranou. Oliver Marsh je vášnivý dobrodruh a nevěnuje se už v podstatě nic jinému, než nekonečným výpravám na Isle of Die (pominu-li jeho vtípky, jež mě často urážejí). Tentokrát vzal na jednu expedici i mne. Mohu potvrdit, že šlo bezpochyby o jeden z nejkrásnějších zážitků celého mého života. Vyrazili jsme totiž na severní pobřeží Isle of Die, jež je podle Olivera poseto podivuhodnými, bizarními a občas i nebezpečnými zvířaty, která měla naši planetu opustit před desítkami milionů let. Fascinující je, že takových zvířat žije na pobřeží spousta. Desítky druhů koexistují v jednom ekosystému, který se po miliony let neměnil. Pohádka, o které snil každý milovník pravěku, každý paleontolog i dobrodruh s cíli poznávat a objevovat, se zde stává skutečností. Písčité pobřeží poskytuje hnízdiště mořským plazům, okolní světle zelené pláně hostí velké čtyřnohé býložravce, za nimiž se plíží smečky malých, často opeřených dravých dinosaurů. Po nebi létají desítky, ba i stovky kožených křídel. Ptakoještěrů, kteří nikdy neslétnou tak nízko, abyste si je pořádně prohlédli. Zelenou džungli obývá veliký býložravý savec, lenochod, jenž je největším ze všech. Šestimetrová obluda zvaná Megatherium požírá listí stromů a jiné tropické vegetace, přitahuje si je dlouhými a ostrými drápy a když se objeví něco, co by zvíře mohlo potencionálně ohrozit, už jen při pohledu na to strašlivé stvoření pomýšlí na úprk. Buš obsazující území podél laguny obývá skupina zvířat vzdáleně připomínajících opancéřované dinosaury ankylosauridy, ale ve skutečnosti se jedná o savce z řádu chudozubých. Tito pravěcí příbuzní dnešních pásovců jsou přes čtyři metry dlouzí a na ocase mají ostnatou kouli. Jmenují se Doedicurové. Když jsme na pobřeží přijeli, byl jsem fascinován. Zapomněl jsem, kdo vlastně jsem, kdo jsou ti lidé, co mne obklopují a proč tu vlastně jsme. Za jakým účelem jsme přijeli-ale o tom jsem nepřemýšlel. Soustředil jsem se plně na svůj zrak a snažil se ujistit, že to, co vidím, není oční klam, ale skutečnost. Naše malá loď proplouvala vlnami a občas se mezi nimi objevil delfínům podobný živočich. Vždycky vyskočil jeden, pak chvíli nic, poté se objevil jiný asi deset metrů od něj, zmizel, vyskočil opět ten stejný, ponořil se, a vyskočil jiný. Podle Olivera se jedná o Ichthyosaury, nebo-li ryboještěry. Tito plazi se přizpůsobili životu v oceánech natolik, že jejich vzhled skutečně připomíná delfíny. Jedná se o příklad konvergenční evoluce, kdy se nepříbuzné druhy vyvíjejí podobným či stejným způsobem z důvodu působení stejného typu prostředí...

Poté, co jsme dorazili na pláž, spatřil Tim, člen týmu a Oliverův kamarád, hnízdo Plesiosaura. Matka, která ho zahrabala, podobně jako želva mířila zpátky do moře. Tim chtěl hnízdo odkrýt, ale Oliver mu to nedovolil. Chytat pro park další mořské plazy by byla zbytečnost, vždyť už jich máme spoustu. A zrovna Plesiosaurus je u nás několika jedinci hojně zastoupeným druhem. Pokračovali jsme v cestě po nádherné písčité pláži. Foukal vítr, pohrával si s mořskými vlnami a čechral listí palem. Po vysokém kmeni palmy občas přeběhla i nějaká ta ještěrka. Oliver našel nějakého zvláštního ještěra, připomínajícího gekony, ale nedokázal jej identifikovat a brzy jej zase pustil. Ve vysoké trávě za pláží jsme nalezli prehistorického hada rodu Najash. Tento živočich, ač byl hadem, měl zakrslé končetiny. Byl agresivní a dělal výpady, tak jsme jej raději nechali být. Po pláních tvořených především kapradinami a mechy se potulovala skupina Iguanodontů. Za ní stál Plateosaurus a opodál se pásl mladý Camarasaurus či jiný, jemu podobný sauropod. Oliver všechno natáčel a pak ho napadl trochu šílený nápad-pořídit si selfie u velkého samce Iguanodonta. Přiblížil se k němu a vyfotografoval se u jeho předních končetin. Jejich hrozivý vzhled, zvláště díky ostrému bodci na palci, dodával fotografii na zajímavosti. Pak se ale dinosaur naštval a po Oliverovi vyběhl. Jen tak tak jen neudeřil tou střašnou zbraní. Býložravce jsme raději nechali jít a po cestě dále narazili na smečku lovících Pyroraptorů. Byli to poměrně plaší predátoři a když nás uviděli, rozutekli se na všechny strany. Oliver si však myslel, že je to jen další past raptorů, nesmírně inteligentních lovců, a tak zavelel k návratu na pláž. Nasedli jsme na člun a odjeli s kupou skvělých zážitků. Až včera večer mne nenadchla jedna zpráva-zatímco jsme byli pryč, dva dělníci z ostrova bez ohlášení odletěli. Proč asi? Začíná se mi to zdát dost podezřelé...

Doufám, že se Vám tato část líbila. O prázdninách, které alespoň mne dnešním dnem začínají, se snad dočkáte celé řady dalších článků.

Centrosaurus

Centrosaurus ("rohy opatřený ještěr") byl velký ceratopsid žijící v období svrchní Křídy stupně campan před 75 miliony let. Tento mohutný herbivor je dobrým známým paleontologů, protože se z něj našlo nejméně 15 lebek, kusy kostí všech vývojových stádií a dokonce bylo jasně potvrzeno, že žil ve stádech. Autorem jména Centrosaurus je Lawrence Lambe, který tak zvíře pojmenoval roku 1904. Vybral opravdu příhodný název, neboť Centrosaurova hlava byla pokryta řadou rohů. Týlní štít jich nesl celou řadu, krátké rohy vystupovaly podélně po jeho stranách a nahoře se dva téměř dotýkaly, jak byly natočeny jeden k druhému. Nad každým okem se nacházel také jeden růžek, ovšem nejvýraznější a naprosto nepřehlédnutelný roh byl posazen na čenichu. Podobně, jako je tomu u jiných ceratopsidů, a to zvláště těch velkých, tento roh nemířil směrem dozadu, ale dopředu. Dinosaurus s ním teoreticky mohl napíchnout nepřítele. Jedna rána do břicha masožravého teropoda stačila k tomu, aby se dravec stáhl ve smrtelné bolesti a šoku. Centrosaurus byl tedy hrůzu nahánějící býložravec, nebyl tak úplně bezbranný. S délkou 6 metrů a váhou určitě přes 5 tun šlo o velké sousto. Přesto byl však loven, jelikož před 75 miliony let Severní Amerika hostila množství tyrannosauridů jako byli Daspletosaurus nebo Albertosaurus. Pozůstatky Centrosaura byly objeveny v kanadské provincii Alberta. Právě zde je spatřil i Lawrence Lambe, ale další kosterní pozůstatky byly objeveny i v americkém státu Montana. Mnohé kosterní pozůstatky dříve přisuzované rodu Monoclonius se ukázaly být nakonec Centrosauřími. V roce 2010 pak přišel opravdu skvělý nález-zpráva o hromadné smrti Centrosaurů, která se skutečně odehrála před 75 miliony let poblíž městečka Hilda v Albertě. Uhynuly zde desítky jedinců, jež smetla rozvodněná řeka. K přechodu přes řeku je mohla donutit migrace za potravou, na hnízdiště či útěk před dravci. Stádo bylo opravdu velké a jde o další důkaz toho, že někteří dinosauři se pohybovali ve stádech. Centrosaurus měl ve srovnání s ostatními ceratopsidy poměrně krátký ocas, pokud se dotýkal země, pak to byla pouze jeho špička. Šlo o výhradně čtyřnohé zvíře, narozdíl od některých protoceratopsidů se Centrosaurus nezvedal na zadní. Nohy byly těžké, sloupovité a drápy na nich připomínaly kopyta. Byl to býložravec a spásal nízko rostoucí vegetaci, od kapradin po výhonky stromů. Centrosaurus měl v každé polovině krčního límce velký otvor, tzv. fenestrel, který snižoval jeho váhu. Byly pokryty kůží a je pravděpodobné, že se na jejich okrajích držely silné žvýkací svaly. Velký centrosauří zobák jistě neměl problém s přelomením větve a člověku by ruku či nohu zlomil ve vteřině. Hlavu spojoval s krkem silný kulovitý kloub, jenž byl umístěn nezvykle vepředu asi na úrovni očí. To ale znamená, že veliký roh vyrůstající nad čenichem rovnou vyrovnával váhu a límce a tím pádem i samotné hlavy. Díky kulovitému kloubu mohl Centrosaurus v rychlosti otáčet hlavu, což bylo pro takové zvíře nesmírně důležité. Kvůli rozloze límce totiž Centrosaurus nemohl očima pohlédnout vzad, když to udělal, nic jiného než límec neviděl. Potencionální predátor se tedy mohl přiblížit zezadu a na dinosaura zaútočit. Centrosaurus tedy zřejmě při pastvě pohyboval hlavou ze strany na stranu a pozoroval okolí. Je ale možné, že Centrosaurovým protivníkem nemusel být vždy masožravec, ale také zástupce jeho vlastního druhu. Rýhy na zkamenělých kostech jiných rohatých dinosaurů, jako byl Triceratops, naznačují, že mezi sebou samci zápolili buďto o samici, nebo o teritorium. To samé se mohlo dít i u Centrosaurů. Tento dinosaurus tvořil vlastní podčeleď, Centrosaurinae, spolu se Styracosaurem je asi jejím nejznámějším členem...

Centrosaurus patří mezi celkem známé dinosaury, proto jeho popisky najdeme v celé řadě knih. Příklady jsou "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat", "Dinosauři-průvodce 270 rody", "Planeta dinosaurů", zmíněn je i v knize "Velká obrazová encyklopedie-Dinosauři" a v mnohých dalších.

Příště Byronosaurus!!!

Jak probíhá výzkum fosílií ptakoještěrů

Každý si umí představit ptakoještěry poletující po nebi v prehistorických dobách, ale jak to vlastně víme? Paleontologie je velmi zajímavá věda, která zkoumá minulost té nejúžasnější věci, kterou nemá žádná jiná planeta, a tou je příroda. Přírodní historii zkoumají paleontologové, lidé s představivostí, vytrvalostí a trpělivostí, kteří se bedlivě prozkoumávají každý úlomek kosti, každou malou zkamenělinu, jež naleznou v terénu, a poté tráví dlouhou dobu v muzeích či v laboratořích. Takový výzkum je důležitý, neboť nejen inspiruje celou řadu dalších lidí, ale podnítí je také k objevování světa. Takže, jak jsou vlastně zkoumány pterosauří fosílie? Jsou to právě zkameněliny, které nám o ptakoještěrech vše vypovídají. Tito nebeští vládci vyhynuli spolu s dinosaury a mořskými plazy před 65 miliony let, když do Země narazil obrovitý asteroid a spustil řadu katastrofických událostí. Z pterosaurů se nezachovaly jen kosti, které však tvoří většinu nálezů, známe také pterosauří vejce, dokonce se našly stopy po jejich životě, jimž se říká ichnofosílie. Mezi ně patří jak šlápoty, tak třeba zbytky pterosauřích hnízd, které dokazují, že některé druhy vytvářely hnízdní kolonie. Všechna fakta, která máme, jsou výsledkem těžké a často úmorné práce paleontologů. Výzkum kostí a dalšího zkamenělého materiálu probíhá stejně, jako u ostatních prehistorických zvířat. Pohledy na zkamenělinu skrze mikroskop dokáží přesně určit strukturu nálezu. Paleontolog musí nutně odlišit kámen od kosti, poté, co je nález odkryt se musí podívat po okolí, zda nenajde něco více. Většina koster pravěkých zvířat, včetně pterosaurů, je roztroušena. Uhynulý živočich mohl například zahynout ve vodě, proud řeky roznesl části těla do míst od sebe různě vzdálených. Voda se však mohla na místo dostat i v době, kdy už začaly pozůstatky zvířete fosilizovat. Jakmile se paleontologové ujistí, že nalezli z daného exempláře (popř. exemplářů) vše, co mohli, a co jim dovoloval zbylý čas, počasí a jiné podmínky, jsou fosílie zpravidla umístěny do laboratoře nebo muzeiního depozitáře. Až zde se většinou přijde na to, co je vlastně nalezený tvor zač a zda náleží druhu, jenž byl popsán, nebo zda jde o zcela nepoznaný taxon. Pokud jde o samotné rozpoznání fosílie pterosaura, existuje několik cest. Zkušené oko si například při pohledu na zachovalé čelisti všimne tvaru zubů a to může leccos prozradit. Většina ptakoještěrů měla jehlovité zuby, zobák byl z keratinu (látky, která tvoří naše nehty) a křídla byla z jedné poloviny tvořena přední končetinou a z druhé poloviny prodlouženým čtvrtým prstem. Často může o vzhledu pterosauří hlavy prozradit ultrafialové záření. UV záření totiž dokonale zvýrazní některé části zachovalých těl a to může odborníkům pomoci prozkoumat kostru. Například u rodů Pterodactylus a Pterorhynchus byly malé hřebínky na vrchní straně hlavy rozpoznány jen díky působení ultrafialového záření. Naopak u takových létajících plazů, jako byl Tapejara, lze poznat výrazný hřeben jen letmým pohledem. Moderní technologie tedy v posledních 20 letech hraje při výzkumu pterosaurů velkou roli a nabízí nám pohled na věci, které předtím vědci neodhalili. Pokud však jde o ptakoještěří chování, nastává problém. Zvířata vyhynulá po 65 milionů let nikdy nebudeme moci zkoumat tak, jako ta, jež žijí v dnešním světě. Ale jedna věc by se tu přece jen našla, můžeme je s nimi porovnat. A právě o to se paleontologové také snaží. Behaviorální paleontologie je záležitost víceméně posledních pár desítek let, ale stává se čímdál populárnější a také užitečnější, neboť předpokládané chování prehistorických zvířat může být jednoduše převedeno do filmu nebo věrohodné knížky. Ptakoještěry lze částečně porovnávat s ptáky, ačkoliv kromě společných předků spolu nemají tyto dvě skupiny obratlovců takřka nic společného. Opět zde hrají roli rozdíly mezi těmito třídami, ale přesto si lze představit některé ptakoještěry při vránění hnízd tak, jako tomu je u dnešních ptáků, nebo zkusit zapřemýšlet o rodinné péči, jež se vyskytuje téměř u všech druhů ptáků. Pterosauři mohli být podobní. A tak, i když už létající plazi dávno vyhynuli a spolu s dinosaury jsou symbolem zaniklosti, můžeme o nic mnohé zjistit...

Oba obrázky jsou z webu www.pterosaur.net . Doufám, že se Vám článek líbil, pokud ano, můžete napsat komentář...

Kokosový ostrov: V obklopení žraloků

Kokosový ostrov patří mezi nejúžasnější místa naší planety. Toto legendární místo obklopené bouřlivými Pacifickými vodami dalo vzniknout řadě oblíbených příběhů, historek a knih. O Kokosovém ostrově lze často slyšet jako o jednom z rájů na Zemi, neboť svou odlehlostí a opuštěností přitahuje romanticky smýšlející dobrodružné turisty. Ve skutečnosti je to však místo, v jehož vodách vládnou svrchovaní vládci oceánů...

Kokosový ostrov, ve španělštině Isla del Coco, je sopečný ostrůvek nacházející se dva dny cesty po moři na západ od Kostariky, ke které patří. Od kostarické pevniny jej dělí dalekých 550 kilometrů, celkově plochou zabírá 23 kilometrů čtverečních. Ekologický charakter ostrova je doslova unikátní, podobné prostředí s hladinou vlhkosti, vzduchu a jiných atributů byste nenašli nikde jinde na Zemi. Kokosový ostrov se výrazně liší od Galapág i jiných ostrovů v tropické části naší planety, jelikož zde vládne extrémní vlhko a na malou pevninu samozřejmě působí oceánské faktory. Pobřeží je jak písčité, tak skalnaté, na ostrově se nachází deštný prales plný zajímavých druhů. Mnohé z nich jsou endemity. Ostrov je jinak národním parkem, ačkoliv samotná pevnina zabírá pouze 2385 hektarů, v porovnání s oceokolními vodami, jež zabírají 199 790 hektarů! Toto místo je součástí kostarické provincie Puntarenas, je však velmi odlišné od kostarické pevniny... Říká se, že v okolních vodách najdete víc žraloků na metr čvereční než kdekoliv jinde na světě...

Kokosový ostrov údajně mohl posloužit jako inspirace skotskému spisovateli Robertu Luisi Stevensonovi k napsání světově proslulého románu Ostrov pokladů. Podle některých lidí se existencí Kokosového ostrova mohl inspirovat i Daniel Defoe, jeden ze zakladatelů realistického románu, jemuž teoreticky místo mohlo poskytnout představy o příbězích Robinsona Crusoea. V knize samotné je nicméně napsáno, že Robinson ztroskotal na ostrově v Karibiku nebo dále v Atlantském oceánu, nedaleko pobřeží Brazílie nebo jiných jihoamerických států s atlantickým pobřežím. Také v moderní literatuře lze objevit jisté prvky inspirované ostrovem. Populární americký spisovatel Michael Crichton vymyslel pro svůj příběh Jurský park fiktivní ostrov Isla Nublar, jenž se také nachází západně od Kostariky, obklopen Tichým oceánem. Slovo "nublar" znamená "mlžný", a popravdě, jediným mlžným ostrovem ve východním Pacifiku je Kokosový ostrov. Možná na Crichtona zapůsobily úžasné pláže této nevelké pevniny, či deštný prales uprostřed...

Na ostrově se vyskytuje 235 druhů rostlin, z nichž 30 %, tedy 70, je endemických. Běžné jsou svým výskytem kapradiny, bukary ("korálové stromy"), orchideje a také palmy, jejichž plody, tedy kokosy, daly ostrovu jméno. Na Kokosovém ostrově dále žije 400 druhů hmyzu, 65 z nich se nevyskytuje nikde jinde na Zemi. Žijí zde dva druhy ještěrů, a to anolis druhu Anolis townsendii a gekon druhu Sphaerodactylus pacificus. Dále se zde vyskytuje 90 druhů ptáků, zpravidla jsou všichni mořští. Na Kokosovém ostrově ale nežijí žádní savci, dokonce ani lidé. Kokosový ostrov je totiž jedním z největších trvale neobydlených ostrovů na naší planetě, a právě to mu možná přidává na kouzle. Pod vodou se zde však odehrává děsivý boj o přežití. Jednotlivé druhy mezi sebou zápolí ve velikosti, síle, rychlosti a lstivosti. Největšími a nejobávanějšími predátory jsou zde žraloci. Kromě nich hostí kokosové vody i delfíny, rejnoky, a probíhá zde také migrace keporkaků. Tři druhy mořských želv našly v teplých lagunách svůj domov. Žraloci jsou však hlavním tahákem nejen turistů, ale i vědců. Už celá léta se odborníci snaží vyřešit jednu záhadu: Proč jsou vody, jež obklopují Kokosový ostrov, domovem většího množství žraloků, než kdekoliv jinde na světě? Obrovské množství tzv. korálových žraloků se zde zřejmě rozmnožuje, ale dosud nebylo odhaleno, jakým způsobem. Je také možné, že sem táhnou za potravou. To samé platí i o velkých bílých, žralocích s lidožravou pověstí, kteří své zájmy téměř stoprocentně zaměřují na lachtany. Největší ze všech paryb je zde žralok velrybí, osmnáctimetrový gigant živící se planktonem, naopak nejhojnější je asi kladivoun...

Mnoho výzkumníků zasvětilo měsíce i roky odhalení záhady, proč okolní vody terorizuje nejen tolik žraloků celkově, ale také neobyčejný počet řádky druhů vyskytujících se na jednom místě. K odhalení by mohly částečně přispět důkazy zaznamenané při natáčení britského dobrodružného seriálu Ostrov žraloků s Nigelem Marvenem (Nigel Marven's Shark Island). Jisté však je, že tito 400 milionů let vládnoucí predátoři zde mají své postavení...

O Kokosovém ostrovu jsem se chystal napsat již dlouho, protože jde o místo, které mě samotnému připadá velmi zajímavé. Jedná se o kus nezkrocené přírody a je dokonalým pohledem do jednotlivých větví ekosystému, což je zvláště v dnešní době více než podstatné. Toto hluboce inspirativní místo si určitě zaslouží být uctíváno... Doufám, že Vám můj článek poskytl nějaké důležité informace...

Ptačí řády a jejich evoluce: Lelkové

"Všem se líbí ptáci. Které jiné divoké zvíře je více přístupno našim očím a uším blízko k nám i všem ve světě tak univerzálně, jako pták?" David Attenborough

Lelkové

Stratigrafický výskyt: raný Eocén (48 ma) až současnost

Areál rozšíření: Všechny kontinenty kromě Antarktidy.

CO TO VLASTNĚ JSOU TI LELKOVÉ?

Zástupci řádu lelků jsou typičtí tím, že vedou noční způsob života stejně jako sovy a proto jsou považováni za jejich vzdálené příbuzné. Tito ptáci se rozšířili po všech kontinentech vyjma Antarktidy, v současnosti existuje více než 110 rozličných druhů. Mezi lelky jsou řazeny čeledi gvačarovitých, potuovitých, lelkovitých, lelkounovitých a lelčíkovitých. Typickým znakem všech lelků je rozměrná hlava, oči jsou veliké a jsou posazeny více po stranách, narozdíl třeba od sov, jež mají oči hned vpředu. Dalším charakteristickým znakem lelků je výborný sluch, to koneckonců potvrzují i důkladné průzkumy jejich smyslových laloků v mozku. Všichni lelci jsou zároveň hmyzožravci, kladou malé množství vajec a jsou důkladně maskováni, i když to nemůžeme tvrdit s jistotou u vyhynulých druhů, jelikož z fosílií barvu uhynulého živočicha vyčíst nelze...

Lelek lesní z Evropy

EVOLUCE ŘÁDU CAPRIMULGIFORMES:

Podobně jako u většiny ptačích řádů, i v případě lelků nemohou paleontologové ani ornitologové s jistotou tvrdit, kdy se objevili nejstarší zástupci řádu. Ze severozápadní Evropy pocházejí fosílie rodu Eocypselus, který představoval něco mezi lelkem a sovou, případně se u něj mohly objevovat znaky i jiných ptačích řádů. Někteří experti se domnívají, že tento rod by mohl být kandidátem na nejstaršího z lelků, nicméně nelze stoprocentně tvrdit, že tomu tak je. Eocypselus žil v pozdním Paleocénu a na začátku Eocénu, tedy ve starších třetihorách (Paleogénu). Je však možné, že tento pták mohl být společným předkem všech lelků. Opravdu doloženým nálezem nejstaršího dosud objeveného lelka je Paraprefica kelleri z raného Eocénu. Žila před 48 miliony let ve střední až středozápadní Evropě. Její fosilní pozůstatky byly nalezeny v proslulém německém nalezišti Messel, odkud kromě toho pochází i celá řada velice zajímavých nálezů a jedná se o největší evropské třetihorní fosilní ložisko. Paraprefica byla popsána roku 1999 G. Mayrem a původně byla považována za druh rodu Prefica, severoamerického ptáka příbuzného dnešním gvačarům. Později se však přišlo na to, že by mohla být prehistorickým potuem. Potuové jsou v jednadvacátém století rozšířeni pouze v Novém světě, ve střední a Jižní Americe. Paraprefica je tedy důkazem toho, že patrně vzešli z Evropy, tedy ze Starého světa. Paraprefica je poměrně dobře prozkoumaným pravěkým lelkem, byly objeveny dva druhy-k již zmiňovanému P. kelleri se přidává ještě P. major. Jak dokazují fosilní nálezy, byl tento rod vybaven všemi základními znaky lelků, včetně široké tlamy, krátkého zobáku a očí posazených po stranách hlavy. Ostatní lelkové se začali vyvíjet před 40 miliony let a později...

Fosílie druhu Paraprefica kelleri z Messelu v Německu

DNEŠNÍ LELKOVÉ:

"Některá zvířata v tomto lese jsou tak dobře maskována, že musíte být přímo nad nimi, abyste je uviděli." Nigel Marven

Všichni dnešní lelkové jsou dokonalými mistry v maskování. Opravdu byste se k nim často museli přiblížit na krátkou vzdálenost, abyste je rozeznali od okolního prostředí. Například jihoameričtí potové vysedávají během dne na špičky bambusových výhonků a vůbec se nehýbou. Lelkoun soví je také k nerozeznání od svého prostředí, hnízda si staví ve větvích stromů a když na nich nehnutě sedí, jeho křídla vypadají jako dřevo porostlé lišejníkem. To samé platí i o lelku lesním, který obývá většinu Evropy. Někteří lelkové, kteří hnízdí při zemi a ne na stromech, jsou kamuflováni ještě lépe. Dalším zajímavým znakem moderních lelků je jejich zobák, který je sice široký a plochý, ale je krátký a téměř celý je ukryt v peří. Gvačaro jeskynní, jediný zástupce čeledi gvačarovitých, má vějířovitý ocas a jeho křídla jsou velmi široká. Žije v jeskyních Jižní Ameriky (včetně ostrovů Trinidad a Tobago) a orientuje se pomocí echolokace, stejně jako netopýři. Dříve se vědci domnívali, že tito ptáci jeskynní prostředí nikdy neopouštějí, nicméně v noci se často vydávají hledat ovoce do okolních pralesů. Gvačaro je jediným lelkem, který nežere hmyz. Spousta lelků je také typická svou rozšířeností. Například lelkoun soví obývá prakticky celou Austrálii i Tasmánii. Loví často z posedu a nehybně vyčekává na kořist, kterou uchvátí ze zálohy. V současnosti žije na Zemi 22 rodů lelků. Lelkové v minulosti inspirovali celou řadu zvláštních pověr. Tak například zvuky vydávané potuy byly dříve považovány za zvuky lenochodů. Dodnes byste v Latinské Americe našli spoustu lidí, kteří tomu věří, jelikož samotného ptáka díky perfektnímu maskování nikdy nezahlédli. V češtině se zase ujalo sousloví "chytat lelky", tedy lenošení a nic nedělání. Ovšem opravdu bizarní pověrou bylo, že lelkové v noci, zatímco rychle a neslyšně létají, upíjejí kozám mléko. Z toho důvodu byl lelek lesní původně nazýván "kozodoj". Samozřejmě se jedná o naprostý nesmysl, jelikož tento lelek chytá hmyz, mýtus každopádně vznikl kvůli tomu, že se lelčí kořist pohybuje poblíž domácích zvířat a lovci ji samozřejmě následují...

Pár gvačarů jeskynních

Konvergence: Létající obratlovci

Konvergence je podivuhodným typem evoluce, při němž se nepříbuzné živočišné či rostlinné druhy vyvíjejí podobným způsobem nezávisle na sobě. Způsobuje to především život ve stejném prostředí, jehož výsledkem je někdy až zarážející podobnost různých životních forem... V tomto seriálu se budeme zabývat nejznámějšími příklady konvergence, a sami uvidíte, jak si evoluce během milionů let pohrála se spoustou druhů...

Tentokrát se budeme zabývat obratlovci, kteří se rozhodli opustit zdánlivé bezpečí pevné země a odvážili se vyrazit do vzdušných prostorů. Zprvu se může člověku zdát, že nejde o nic neobvyklého, je ovšem velmi pozoruhodné, jakým způsobem se k tomu taková spousta druhů dostala. Během posledních 230 milionů let už zástupci hmyzu nebyli jedinými aktivně létajícími obratlovci, a je možné, že právě malí bezobratlí stáli u zrodu létajících příšer, neboť ty se jimi živily...

PTAKOJEŠTĚŘI NEBO-LI PTEROSAUŘI:

Pterosauři byli prvními aktivně létajícími obratlovci. Aktivní let znamená, že živočich vybavený křídly nepotřebuje žádnou výše položenou startovací plochu (například vrcholek stromu nebo skály) k tomu, aby se vznesl a odplachtil. Aktivně létající živočichové mohou vzlétnout z jakéhokoliv místa a pomocí práce svalů, jež drží křídla, se vznesou na oblohu. Existuje spousta dohadů o tom, proč zrovna plazi, respektive tito ptakoještěři, udělali jako první mezi obratlovci tak významný evoluční krok, někteří odborníci se domnívají, že mezi jejich předky mohli být plachtící ještěrkám podobní diapsidi, naopak jiní paleontologové s tím nesouhlasí a myslí si, že přímí předkové ptakoještěrů ještě čekají na objevení. Ať tak či onak, pterosauři měli zjevně stejného předka spolu s dinosaury, krokodýly a dalšími živočichy s lebkou vybavenou dvěma spánkovými otvory. První ptakoještěři se objevili zhruba před 230 miliony let, patřily mezi ně rody Eudimorphodon a Preondactylus. Oba žili v Evropě a zřejmě se živili hmyzem. Mohl právě to být důvod, proč kdysi pozemští plazi opustili souši a ovládli vzduch? Možná, že pterosaury k prvnímu vzletu donutil nedostatek potravy, anebo naopak její přilišná hustota ve vzdušném prostředí. Jiným prastarým ptakoještěrem je Peteinosaurus, kterého proslavil seriál BBC Putování s dinosaury, v němž byl velmi věrohodně vyobrazen. Všichni tito pterosauři byli malí, ale jejich potomci během 165 milionů let vývoje narostli do obřích rozměrů. Takoví obři, jako byli Pteranodon nebo Ornithocheirus, měli rozpětí křídel 7-12 metrů! Tito úžasní tvorové vzbuzující pokoru a respekt byli největšími létavci, jací kdy na Zemi žili. Dokonce existují teorie, že někteří megaptakoještěři se nakonec letu vzdali a většinu života trávili na zemi. Obrovití azhdarchidi typu Quetzalcoatlus či Hatzegopteryx byli s více jak 13ti metrovým rozpětím křídel opravdu majestátní, a možná také velmi těžcí. Našli byste paleontology, kteří si myslí, že více chodili, než létali. Nikdo si není nicméně zcela jist, jelikož tato zvířata vyhynula spolu s dinosaury před 65 miliony let a kromě kostí, stop a vajec se z nich nic nezachovalo... Mechanismus, jakým ptakoještěři létali, byl pozoruhodný a již nikdy nebyl žádnou skupinou obratlovců ve zvířecí říši zopakován. Ptakoještěři měli tři prsty, jež vystupovali z přední končetiny. Na té byla napnuta kožnatá blána. Samotná "ruka" však byla příliš krátká na to, aby ptakoještěři létali, a proto byla prodloužna čtvrtým prstem. Je to neuvěřitelné, ale jeden celý prst zabíral u ptakoještěrů asi polovinu délky křídla. Blána byla napnuta na boky jejich těla, aerodynamický tvar jim dodával při letu rychlost a eleganci. Tito tvorové byli skutečnými mistry v aktivním letu, během jejich vlády se však objevila skupina živočichů, která jim nakonec jejich vzdušné království ukradla navždy...

PTÁCI:

Ptáci nezkopírovali létací mechanismus ptakoještěrů, vytvořili si svůj vlastní a také unikátní způsob, jak se vznést a jak ovládnout vzduch. Pokud však s ptakoještěry měli něco společného (mimo společné předky z dávných dob), byla to existence křídel, jež sloužila a dodnes ptákům slouží k aktivnímu letu. Proč se vlastně křídla vyvinula u těchto opeřených tvorů? Pro odpověď bychom se museli vrátit hluboko do minulosti, do dob, kdy se na Zemi objevili první ptáci. Nejznámějším "praptákem" bývá označován Archaeopteryx litographica, jeho fosílii nalezli v roce 1860 v německém Solhofenu. Původním nálezem bylo jen zkamenělé pírko, ale brzy byla objevena celá kostra a ta paleontologům i veřejnosti vyrazila dech. Ten tvor totiž představoval něco mezi dinosaury a ptáky. Archaeopteryxovi se často říká také Urvogel, "první pták". Ovšem, neví se přesně, zda mezi ptáky patřil a zda spíše netvořil nějakou vlastní skupinu opeřených plazů. Vědci se také dohadují, zda byl vůbec schopen aktivního letu. Předky však měl mezi dinosaury, to je jisté. V podstatě všichni ptáci jsou potomky malých teropodních dinosaurů, u nichž se nějakým záhadným způsobem přední končetiny proměnily v křídla. Někteří dinosauři, např. Microraptor, plachtili vzduchem, ale to není případ ptáků. I když klouzání vzdušnými cestami mohlo aktivnímu letu předcházet. Zdá se, že peří se původně vyvinulo u dinosaurů z důvodu zahřátí živočicha, případně k předvádění se či zastrašování soků. Let se vyvinul až později jako nečekaná výhoda existence peří. První ptáci se objevili před 160 miliony let nebo před 85 miliony let, otázkou je, co považovat za rané ptáky. V období Křídy však již určitě žili, mezi aktivními letci se vyskytoval i Ichthyornis victor. Tento pravděpodobně pobřežní pták vykazuje skvělé přizpůsobení k životu na obloze. Poté, co před 65 miliony lety vyhynuli dinosauři, zaujali ptáci důležité místo v postavení života a daří se jim dodnes...

LETOUNI:

Letouni jsou jedinými savci, kteří se během evoluce naučili aktivně létat, a tuto schopnost by jim jednoznačně mohl závidět i slavný Batman. Jedná se v podstatě o řád Chiroptera, který se dělí na dva podřády: Megachiroptera (kaloni) a Microchiroptera (netopýři). Řád letounů existuje podle nejnovějších výzkumů asi 52 milionů let, takže první netopýři už dinosaury nezažili. Začalo se jim dařit právě v době, kdy ptakoještěři vyhynuli, ptáci ovládli vzduch a vzdušný prostor lesních a pralesních porostů zůstal prázdný. Letouni mají opět unikátní křídla, tedy naprosto odlišná od těch pterosauřích i ptačích, ale je pozoruhodné, že se vzhledem k nepříbuznosti s předem jmenovanými skupinami také pokusili o ovládnutí oblohy-úspěšně. Dnes existuje na Zemi 1240 druhů letounů plus celá řada vyhynulých druhů. Co vlastně tvoří křídla letounů? Přední končetiny se zde protáhly a tři prsty na každé z nich utvořily základnu pro kůži, kterou jsou "ruce" potaženy. Tím se výrazně liší od křídel ptakoještěrů, ta totiž tvořila pouze přední končetina spolu s ernormně prodlouženým čtvrtým prstem. Lze se jen domnívat, co vedlo rané savce v období Eocénu k evoluci křídel a přizpůsobení aktivnímu letu, je možné, že zde mohla opět hrát roli potrava. Letouni se živí takřka vším, nektarem, hmyzem, rybami, ovocem, listy, někteří i krví jiných zvířat (upíři). Možná let souvisel i s jejich únikovou strategií. Genetické výzkumy potvrdily, že v období Eocénu existovaly čtyři hlavní skupiny raných letounů a z nich se vyvinuly všechny dnešní skupiny, včetně již zmiňovaných dvou podřádů. Zajímavostí je, že letouni při letu používají echolokaci, vysílají zvuky a ty se odrážejí od okolních předmětů zpět k vyluzovateli. To znemožní srážku s čímkoliv ve vzduchu. Letouni vidí velmi dobře, ale při letu a za tmy oči většinou nepotřebují. Spolu s ptáky jsou momentálně jedinými obratlovci, jež vládnou vzduchu (s výjimkou člověka, jenž oblohu ovládl za pomocí vyspělé techniky)...

Velmi zajímavý, jednoduchý a zároveň dlouhý evoluční příběh je dokonalým příkladem konvergentní evoluce, jež během posledních 230 milionů let stvořila tolik osobitých a neobyčejných létajících obratlovců...

Snad se Vám tento článek líbil, pokud ano, komentujte. Příští části Konvergence se určitě dočkáte v létě!

Ze zapomenutého pralesa-část 10.

Minulá část:

Douglas a Dave jen těsně unikli jisté smrti, když před dvěma obrovskými dravci, vybavenýma malými dvouprstými končetinami, sjeli z kopce. Na Jane zase zaútočila trojice raptorů-ptákům příbuzných dinosaurů s peřím na hlavě, předních končetinách i na ocase. Naštěstí se nikomu nic vážného nestalo, jen Douglas z této hrůzy vyšel se zraněnou nohou a Jane byla trochu podrápána. Po nálezu Markovy kamery se už zbylí členové týmu odhodlali k návratu. Aby se ubránili krvelačným ptakoještěrům, podobných rodu Anurognathus, naplnili petláhev výbušnou látkou a posléze ji hodili do hejna těchto živočichů. Ti byli vyplašeni a to poskytlo týmu proplavat studeným říčním tokem, proudícím tajemnou jeskyní. Ledová voda se téměř podílela na smrti Jane, Dave ji naštěstí zachránil. V noci poté, co konečně opustili neznámou část pralesa, zaslechl Douglas podivný hluk. Mezi keři našel veliké zvíře, po kterém tak dlouho pátrali...

ZE ZAPOMENUTÉHO PRALESA-ČÁST DESÁTÁ:

Douglas se dostal opravdu blízko. Šestimetrové zvíře jakoby díky tomu povyrostlo ještě o dva metry. Ten tvor měl šupinatou kůži, hnědo-bílé zbarvení, jeho břicho bylo světlejší než záda. Plně se soustředil na večeři složenou z kapradinových výhonků a nějakých tropických plodů povalujících se po zemi. Douglas svítil na zvíře baterkou a obdivoval jeho velikost a sílu. Majestátní plaz v něm vzbuzoval úctu i pokoru. Stále tomu však nemohl uvěřit. Hledal tohoto zvláštního živočicha, o němž během posledních pár let přibyla spousta takřka nereálných povídaček, v geografické oblasti, jež nebyla nikdy prozkoumána. To se nakonec podílelo na kompletním snížení počtu členů expedice. Z původní výpravy, kterou měl tvořit pouze on, dále Mark a průvodce Raymond, přežil pouze sám Douglas. "Douglasi!" vykřikl Dave. Douglas se prudce otočil. Dave za ním celý udýchaný přiběhl, nevěděl totiž, kam jeho druh zmizel. To byla ale chyba, jelikož Daveův rychlý příchod velikého tvora mírně vyděsil. Dave se zarazil a s otevřenými ústy na zvíře hleděl. "Myslím, že je to Iguanodon, nebo zkrátka nějaký iguanodontid, tedy dinosaurus ze stejné čeledi..." řekl mu s radostí Douglas jemně se třesoucím hlasem, když v tom se obrovitý býložravec postavil na zadní a vydal z hrdla neskutečně silný zvuk. Bylo to něco jako varování. "Hej, asi bychom se od toho monstra měli vzdálit!" vyhrkl Dave. Najednou se ozvaly dusivé rány. Douglas se otočil a přímo vedle něj se prohnal další Iguanodont. "Musíme odsud vypadnout, hned!" zařval a oba dinosaury vyfotografoval. Fotoaparát sice nebyl uzpůsoben na pořizování snímků za tmy, nicméně Douglas na jednoho z dinosaurů posvítil baterkou a tak bylo na fotografii alespoň něco vidět. "Vyděsil jsi je!" vyčetl hned Douglas Daveovi. Dave už nestačil nic říci, protože se dva mohutní býložravci rozehnali přímo proti němu, a pochopitelně tedy i přímo proti Douglasovi. Ten skočil do trnitého křoví, kde jej nemile překvapila přítomnost smrtonoše, extrémně jedovatého hada z čeledi korálovcovitých, který vzhledem mírně připomíná zmiji. Dave se vydal na útěk. Skočil do ledové vody jezera a plaval zpátky k jeskyni, na jejímž boku ležela probouzející se Jane. Když Dave na místo doplaval, padl vysílením. Začal kašlat, to proto, že studená voda vykonala své. Oba býložravci se mezitím zklidnili a místo opustili. Douglas vykoukl z křoví, velmi opatrně se vyhnul syčícímu hadovi, a pořídil ještě jednu fotografii. Tentokrát zapnul blesk. Záře však jednoho z Iguanodontů podráždila a tak Douglas čelil dalšímu nebezpečí. Raději se už také vydal na útěk. Měl však sto chutí ta zvířata sledovat. Když se vrátil k jeskyňce, začalo se pomalu rozednívat. "Pojďte, vypadneme odsud! Čeká nás pořádná pěší túra, ale konečně uvidíme civilizaci!" zavelel Douglas a ostatní jen mlčky vstali a šli za ním. Při cestě lesem viděli spoustu věcí. Pestrobarevní ptáci rajky zpívali nádherné písně a jejich jasně zbarvená křídla hrála ve skrytu tropického pralesa. Na větvi stromu se čas od času objevil nějaký vačnatec a po kmeni stromů pobíhali gekoni a mladí stromoví varani. "Co teď budete dělat? Předáte všechny ty záznamy a snímky nějaké zoologické společnosti?" optal se Douglase stále trochu nachlazený Dave. "Určitě," pokýval hlavou Douglas, "ale v tuto chvíli mě více trápí to, že jsme přišli o všechny, kteří s námi šli. Udělali jste pěknou blbost a zaplatili jste za to! Myslíš si, že můj bratr, se kterým už teď nemám dobré vztahy, bude věřit mému výkladu o smrti jeho syna, mého synovce Mikea?! Ani náhodou! A jak to bude s rodinami Siových a Linfieldových také nevím!" "Snad dostanete za tento nález dost peněz na to, abyste to všechno zaplatil," napadlo Davea. "Já? Já a platit tady tohle? Tak to rozhodně ne," řekl trochu drze Douglas a přísně se na Davea podíval. "Já se vydal na expedici, která měla proběhnout v klidu, pak sem přišla parta studentíků ze střední a udělali tady pěkný nepořádek! Nebýt Vás, tohle by se nestalo! Ale mě už je to všechno jedno... Narozdíl od Marka mi nikdy nešlo o slívu, chtěl jsem jen objasnit tajemství přírody a za to se někdy platí životem..." vztekal se Douglas. Pár dalších hodin šli mlčky. Když dorazili na okraj malého městečka, Douglas si oddychl, stejně tak i Jane a Dave. Zdrželi se na horký čaj, polévku u jedné výtečně vařící babičky, a pak vyrazili do Port Moresby. "Civilizovaná Papua-Nová Guinea nás jistě ráda přivítá!" řekl si pro sebe, ovšem nahlas, Douglas. Na letišti potkali starého známého majitele helikoptéry. Smál se. "Kdepak máte ostatní? Asi dostali průjem z pobytu v pralese, že? Hahaha!" křičel. Douglas urval ze země kus podlažní desky a hodil ji po pilotovi. Ten se naštval, pak si ty tři prohlédl a raději zmizel, protože jej napadlo, co se asi tak stalo. Douglas na letišti okamžitě objednal letenku. Chtěl vyrazit ještě toho dne. Daveovi a Jane musel půjčit ze svého, ti totiž na zpáteční cestu dostatek peněz neměli. Všichni cestující museli být v letadle trochu zděšení, když viděli unavené, špinavé a zpocené lidi, jež si sedli až úplně dozadu. Let byl dlouhý, po příletu do Londýna se Douglas odebral k sobě domů a všechen materiál pečlivě zabalil do příruční tašky. Pak si šel lehnout. Davea a Jane a nechal jejich osudu, ti se však vrátit domů raději ani nechtěli... Následujícího dne vstal Douglas brzy. Nemohl se zprvu ani pohnout, matrace pod ním byla měkká, představovala tedy něco, o čem si Douglas na zemině tropického deštného lesa mohl nechat jen zdát. Když vstal, roztáhl rolety a podíval se na Londýn. Něco si zamručel a teprve pak se podíval, v jakém stavu je jeho byt. Police zaprášené, koberec dlouho nevysávaný, všude se povalovaly odpadky a papíry, to proto, že si s nimi pohrával vítr procházející do bytu skrze otevřená okna. Douglas to ale neřešil. Vzal kameru, fotoaparát a vše ostatní a zamířil do nejbližší zoologické společnosti. Vyprávění faktů, ověřování pravosti záznamů a vše ostatní zabralo jeden týden. Pak jeden přírodovědný časopis pro mládež jako první otiskl důležitou zprávu: "Dinosauři žijí. Expedice vedená Douglasem Fentonem pořídila několik hodin záznamu." Zpráva oběhla svět. Lidstvo bylo v šoku. Douglas se stal ze dne na den celebritou a o rozhovory s ním se přel světový tisk. Nejlepší záběry odvysílala televize, ty méně povedené oběhly internet křížem krážem. Okamžitě se začalo mluvit o organizaci dalších expedic. Douglas byl zprvu nadšený, ale čímdál více si začínal uvědomovat, že tohle všechno je jen náhražka a že tu jde pouze o peníze a možná i moc. Pár dnů si užíval slávy a pak rozhovor s jednou televizní stanicí zamítl. Stejně tak se dělo i v pozdějších dnech. Na veřejnost vyšly jisté pochybnosti o pravosti záznamů a skutečnosti Douglasových zážitků. Douglas začal vážně pochybovat o tom, že toto všechno bylo správné. Vládě Papui-Nové Guineje nakonec zatajil, kde ona záhadná zvířata viděl a kam se vlastně expedice vydala. To vzbudilo vlny nenávisti vůči Douglasovi a tisk zaplnily zprávy o tom, že velký dobrodruh jen lže anebo si až příliš pohrává s pravdou. Několik týdnů nato se objevila zpráva o pozorování Iguanodontovi podobnému tvora v pralesích Nové Guineje a veřejnost Douglase donutila k vysvětlení, kde zvířata našel. Udal tedy přesné souřadnice a vzhled popsal. Uvědomoval si ale, že příroda je plná tajemství, že život je plný tajemství, a že některá tajemství asi neměla být odhalena. Živoucím dinosaurům teď hrozí nebezpečí. Tím nebezpečím jsme my...

O tři měsíce později byla do lokace vyslána expedice. Po čtyřech dnech ztratila rádiové spojení se základnou v Británii. Nikdo z výpravy se nikdy nevrátil živý. Záchranná výprava započala o tři týdny později, vrátila se však s tvrzením, že popisované místo nemohla najít. Další záchranná a zároveň vědecká expedice na místo vyrazila o pár měsíců později. Jedním z přítomných byl i Douglasův přítel. Ani tato expedice se nevrátila. Následné záchranné výpravy místa také nenašly, většina členů expedic zemřela na bodnutí hmyzem, uštknutí hadem nebo na tropické nemoci. Zpráv o pozorování velkých zvířat také začalo ubývat. Objevily se různé teorie, co by za vším mohlo stát. Veřejnost to vše velmi zajímalo, ale ani další, lidmi chtěné výpravy nedokázaly odhalit tajemství, jimž Douglas a jeho tým přišel na kloub...

Dave a Jane byli téměř vyhozeni ze střední školy, jelikož zameškali mnoho hodin bez omluvy. Nakonec museli opakovat ročník, začež mohli být rádi. Jane o případu moc nemluvila, zato rozhovory s Davem otiskly všemožné časopisy pro děti a mládež a prezentovaly jej jako moderního mladistvého dobrodruha. Sliboval, že ta místa jednou najde a potvrdí, že dinosauři opravdu přežili do dnešních dnů. A Douglas? Ten se z veřejného působení stáhl úplně. Opustil Londýn a přestěhoval se do kalifornského městečka Big Sur v USA, kde se připojil k projektu na ochranu ohrožených kondorů kalifornských a jejich následnému vysazování do přírody. Věděl ale, že jednou se k dobrodružství zase vrátí a pak možná vyrazí do nějakého zapomenutého pralesa...

KONEC

Doufám, že se Vám můj příběh líbil. Osobně jsem si s ním vyhrál dost a velmi mne to bavilo, snad to jde na příběhu poznat. Trochu jsem do něj vžil sny snad každého milovníka prehistorie, a to setkat se tváří v tvář s vyhynulými a někdy i nebezpečnými živočichy, jež obývali naši planetu před miliony let. Snad jste si tedy příběh užili!

Správce dinosauřího parku - Zvířecí i lidští útočníci ze souše i moře

Týden utekl jako voda, prázdniny se rychle blíží (a protentokrát mě to vůbec netěší!), je tu další pátek a s ním pochopitelně i další Správce! Snad si jej užijete...

Zvířecí i lidští útočníci ze souše i moře

Problémů začíná být zase čímdál víc. Jak se nám tak blíží období sucha, teplota stoupá, a to doslova, stejně jako napětí. Už ani není pořádně horko, vlastně už úplně vře. Minulý pátek, když jsem si do svého týdeníku zapisoval události již minulé, zaujala mne zpráva na internetu: Mořský netvor potopil výletní parník. A je to tu! Operace Hon na Kronosaura se po asi tři čtvrtě roce zase rozjíždí. Nešťastná událost se stala nedaleko ostrova Tonga taktéž v jižním Pacifiku. Tento tropický ráj je zpravidla lákadlem turistů a stát vydělává snad především na záplavě nedočkavých návštěvníků, toužících okusit krásu písčitých pláží posetých palmami i zářivě modrých vod. Asi by Vás nenapadlo, že těmi průzračnými vodami se prohání nejděsivější predátor oceánů-velké čtyřploutvé monstrum, které mělo vyhynout před asi 100 miliony lety. Vlna šťastlivých turistů se v pátek ráno vrhla na výletní parník a nacpala se do něj k prasknutí. Loď vezla více než 300 lidí na velikou okružní plavbu podél jihozápadní části Tongy. Pak se najednou ozvalo strašlivé zapraskání a loď se začala plnit vodou. Něco si ukouslo veliký kus lodi a odplulo to s ním do hlubin. Pak se ten strašlivý přízrak vrátil a sežral několik lidí. Nikdo nepřežil, ptáte-li se, jak vím, že přesně tohle se stalo, stačí si přečíst poznatky výzkumníků, jež vyřešení případu dostali za úkol. Kapitán ve chvíli, kdy se parník potápěl, volal vysílačkou o pomoc a zachytil signál jednoho luxusního hotelu. V záznamu je slyšet vše důležité. Vrak lodi byl později z části vyzdvižen a v něm byla objevena hora nehybných těl. Je to opravdu strašné... Představte si, že jedete na krásný výlet a skončí to tak úděsným zážitkem, který je navíc Vaším posledním. Jen jsem u počítače kroutil hlavou a zároveň věděl, že teď se Hon na Kronosaura pořádně rozjede a chtěj nechtěj toho obrovského dravce zneškodní. Ale my nemůžeme dělat nic. Když už se začalo mluvit o trablích s Kronosaurem, vyzdvihla se k očím veřejnosti opět diskuse o tom, komu vlastně patří Isle of Die. Některé světové velmoce si na ostrov začínají dělat nároky. Pokud by nějaký stát ostrov získal pod svou nadvládu, končila by Clarkova představa o skvělých safari, jak leteckých, tak i pěších, a museli bychom se soustředit pouze na lákání turistů do Dinosauřího parku. Doufejme, že vše dopadne dobře...

V neděli jsem byl vyděšen. Vyšel jsem z domu asi v deset hodin s jistotou, že jsem zaspal a to nesvědčí nic dobrého. Čerstvě nalakované dveře jsem opouštěl s vědomím, že mě čeká další hrozný den. Zpoza rohu na mě vykoukla hnusná hlava, jinak to popsat nedokáži. Byla to nějaká příšera! Ale věřte nebo ne, byla moc humanoidní, takže jsem poznal, že je to Oliver. Samozřejmě ten "pěkný" Oliver, ale Oliver v ošklivé masce. Cestou do restaurace, ve které si každé ráno objednám snídani, mi pak vyprávěl neskutečné množství lehce přitažených fórků o dinosaurech žijících v šachtě. Koulel jsem u toho očima. Když už se zdálo, že mi Oliver dal pokoj a že konečně vyrazí na další expedici, ozval se poplach. Na moři se objevila skupinka člunů, jeden z pracovníků přístavu ihned poznal, že na jednom se nachází samopal. Brzy na to započala střelba. Darebáci to napálili přímo do omítky majáku. Pak čluny zmizely. Okamžitě jsme zavolali policii Francouzské Polynésie a s hrůzou jsme zjistili, že se nám někdo napojil na telefonní linku. Poznali jsme to tak, že při hovoru byly ve sluchátku slyšet ještě jiné hlasy. Nějaký darebák to asi pořádně pokazil a místo odposlouchávání s námi nechtěně navázal i hovor, čímž nám ovšem poskytl poslech rozhovoru s dalšími dvěma či třemi lidmi. Mluvili nějakým slovanským jazykem, asi polštinou. Vše jsme nahráli a poslali policii. Ta už si vše přebere sama. Jinak jsme se nedozvěděli nic o záhadných explozích, jež minulý týden protrhly moře poblíž pobřeží našeho ostrova. Policie nám zatím nic nesdělila, ale slíbila, že příští týden nám dá vše vědět. Detektivové potřebují ještě najít pár důkazů. Co se týká tohoto týdne, také nebyl zrovna dvakrát poklidný. V úterý odpoledne na jednoho krmiče zaútočil náš Siamotyrannus a skrze tyčky v plotě vystrašenému muži ukousl kus rukávu. Tento dinosaurus začíná být opět agresivní. Dalším docela děsivým útočníkem se stal samec Deinotheria, který dostal záchvat vzteku a rozhodl se probořit plot. Musel být uspán a zatímco nehybně ležel, ohrada kotce byla zpevněna, aby neunikl. Po probuzení se však již o odpor nepokoušel. No, není to nic jednoduchého být správcem Dinosauřího parku. Začínám přemýšlet o dovolené... Samozřejmě ne v dinosauřích čelistech...

Příští část zase za týden! Ještě nevím, jaký program budu mít během následujícího týdne, takže nemohu nic slibovat, nicméně snad se mi podaří napsat dalšího Správce včas!