Žraločí řády: Orectolobiformes (malotlamci)

Žraloci už na naší planetě žijí po nějakých 400 milionů let. Ačkoliv se za tu dobu vyvinulo a také vyhynulo nepřeberné množství druhů, jejich anatomie se příliš nezměnila. Ba naopak, zdá se, žraloci si udrželi svůj tvar těla i způsob života po celé stovky milionů let. Patří k nejúspěšnějším živočichům, kteří se kdy vyvinuli. Přežili velké Permské vymírání, největší vymírání v historii naší planety. Přečkali i náraz meteoritu a sérii kataklyzmatických událostí, jež následovaly, a které vyhubily dinosaury, ptakoještěry, mořské plazy a amonity. V současnosti jim hrozí vůbec největší nebezpečí: každý rok je 73 milionů žraloků odchyceno a zabito. Mnozí jsou loveni pro své ploutve, jiní končí v rybářských sítích jako vedlejší úlovky... S rychlostí, jakou mizí, jsou mořské ekosystémy narušovány... Stále se setkáme s lidmi, kteří by se však ochraně žraloků raději nevěnovali, neboť je považují za nebezpečná monstra vyhledávající lidi k snědku. Jak daleko jsou jen od pravdy... Bez žraloků by to v našich mořích a oceánech nefungovalo...

V mém novém seriálu si detailněji přiblížíme všech osm žijících řádů žraloků. V souvislosti s tím, že někteří lidé si při vyslovení slova žralok stále vybaví jakéhosi mořského tyrana, jakousi mořskou příšeru lačnící po lidské krvi, rozhodl jsem se začít řádem, který zároveň považuji za jeden z nejzajímavějších. Jsou to žraloci, o kterých už mnozí návštěvníci mořských rezortů zjistili, jak skvěle se dá s nimi užít čas strávený ve vodě. Tedy především s jedním z nich, žralokem velrybím, největší parybou současného světa... Jako první tedy představujeme řád Orectolobiformes...

ŽRALOČÍ ŘÁDY

ORECTOLOBIFORMES (MALOTLAMCI)

Zástupci řádu Orectolobiformes, kterému se česky říká malotlamci a anglicky někdy "carpet sharks", se ve fosilním záznamu poprvé objevují přibližně v období mezi 180 až 170 miliony lety v geologické periodě Jura. Nejstarší známý matlotlamec byl nazván Folipistrix a jeho zkameněliny se našly v Belgii a Německu. Na začátku geologické periody Křída existoval další rod, Palaeobrachaelurus, opět pocházející z evropského kontinentu. Obě tato zvířata již měla dvě hřbetní ploutve; jednu větší, tu za ní menší. Byli také vybaveni krátkou tlamou, nacházející se před očima a nerozšiřující se za ně.

Typickými znaky malotlamců jsou právě dvě hřbetní ploutve, poměrně malá tlama (avšak nezapomínejme, že žralok velrybí má skutečně velkou tlamu, dost velkou na to, aby se do ní vešel dospělý člověk, šírkou je však tlama malá), mezi nozdrami a ústy se pak nacházejí velké, výrazné rýhy. Oči jsou většinou v poměru k velikosti těla relativně malé. Všichni malotlamci mají pět žaberních štěrbin. Ty doslova vytahují kyslík z vody. Jediný zástupce řádu, žralok velrybí, své žaberní štěrbiny používá také k filtrování planktonu, své potravy. Malotlamci bývají různě velcí, od šedesáticentimetrových žraloků slepookých z vod v okolí Austrálie až po přibližně desetimetrového žraloka velrybího...

Malotlamci mají 13 čeledí, které dohromady obsahují 43 druhů. Neuvedeme si pochopitelně všechny, někteří zástupci však rozhodně stojí za zmínku...

Čeleď Rhincodontidae:

Žralok velrybí (Rhincodon typus)

Největší paryba žijící v našich oceánech je žralok velrybí. Není pravda, že by byl tak blízce příbuzný žraloku obrovskému a žraloku velkoústému. Jistě, všichni tři patří do nadřádu žraloků (Selachii nebo Selachimorpha). Ale další dva zmiňovaní, přestože jsou také pojídači planktonu, patří do příbuzenstva žraloka bílého, mezi obrouny (řád Lamniformes). Žralok velrybí nedostal své jméno náhodou. Největší jedinci skutečně dosahují velikosti velryb. Zatím největší odchycený jedinec měl 12,65 metru na délku a vážil úctyhodných 21,5 tuny. Byl odchycen roku 1947 v Pákistánu. Další velký jedinec byl zase odchycen v Bombaji v Indii roku 1983, a měřil 12,2 metru. Se zhruba šestimetrovými jedinci se však setkáme mnohem častěji. Tento gigant se živí planktonem, který nasává svou obrovitou tlamou. Jeho mohutné tělo se občas stává jakousi lodí, jejímiž pasažéry jsou spousty štítovcovitých ryb (také nazývaných remora), které se živí žraločími kožními parazity. Záda má žralok velrybí zdobena nádhernými tečkami...

Čeleď Brachaeluridae:

Žralok slepooký (Brachaelurus waddi)

Žije ve vodách při východním pobřeží Austrálie. Čeleď Brachaeluridae zahrnuje pouze dva druhy, žralok slepooký je jedním z nich. Není pravda, že by měl slepé oči. Toto obecné jméno vychází z faktu, že při vytažení z vody instinktivně zavírá oči. Těžko říci, proč. Je to malá, šedesáticentimetrová paryba, která žije blízko pobřeží, nikdy se nevydává do hloubky pod 140 metrů a čas od času je přílivem vyplavena na pobřeží, kde musí přečkat několik hodin v kaluži slané vody. Pozoruhodné je, že vydrží až 18 hodin mimo vodu. To je mezi žraloky možná rekord. Rodí živá mláďata, a v jednom vrhu jich může být 7 až 8. Živí se korýši a rybkami, které nasává svou tlamou. Ačkoliv dnes žijí pouze dva druhy rodu Brachaelurus, z fosilního záznamu jich známe mnohem více. Ještě v Pliocénu žili například na pobřeží Jižní Ameriky, což dokazují dobře zachovalé fosilie z Chile.

Čeleď Stegostomatidae:

Žralok zebrovitý (Stegostoma fasciatum)

Indopacifický druh, vyskytující se od pobřeží Jihoafrické republiky přes Indický oceán až do Rudého moře a Perského zálivu, setkáme se s ním v jihovýchodní Asii, početně například na Filipínách, dokonce i dále na Tchaj-wanu a samozřejmě i na severu Austrálie. Žralok zebrovitý má válcovité tělo o délce až 2,5 metru. Tři z pěti párů žaberních štěrbin se nacházejí nad základem prsních ploutví. V horní čelisti má 28 až 33 řad zubů, v dolní je jich pak 22 až 32. Jako u všech žraloků se po celý život neustále vyměňují. Celé jejich tělo pokrývá nádherný tečkovaný vzor. Zajímavostí je, že roku 1964 byla v Indickém oceánu nalezena samice částečného albína žraloka zebrovitého. Měřila 1,9 metru, byla dospělá. To je neobvyklé; albíni obvykle v divoké přírodě moc dlouho nepřežijí. Uplatnila se zde somatolýza; zdánlivě do očí bijící zbarvení ve skutečnosti samici stále sloužilo jako kamufláž. Úplně jí chyběly tečky, které těmto žralokům slouží k maskování. Možná, že měla jen štěstí, žralok zebrovitý je však rozhodně druhem, který vždy dokáže překvapit...

Čeleď Orectolobidae:

Wobbegongové (Eucrossorhinus, Orectolobus a Sutorectus)

Dvanáct indickooceánských a tichomořských druhů žraloků, z nichž všichni patří mezi wobbegongy (čeleď Orectolobidae), vyniká svým pozoruhodným maskováním. Jsou v něm skutečnými mistry. Žijí v teplých mořích kolem korálových útesů. V záloze číhají na svou kořist. Mnozí malotlamci mají na tlamě jakési výrůstky, a ty wobbegongům slouží k lákání kořisti. Mírně jimi ve vodě pohybují, a jakmile je spatří ryba, která si myslí, že narazila na nějakého červa a dostatečně se ke žralokovi přiblíží, aniž by tušila, že jí hrozí nebezpečí, wobbegong otevře tlamu a zhltne ji. Všechno obvykle proběhne velice, velice rychle. Wobbegongové žijí už 160 milionů let. Malotlamci mohou mít jaksi malou tlamu, ale wobbegong queenslandský, dosahující délky až 2,9 metru může mít tlamu širokou až 85 centimetrů, což je téměř třetina celkové tělesné délky! K trhání kořisti jsou vybaveni dýkovitými, dozadu zahnutými zuby. Ty s kořistí provedou rychlý proces. Hlava i tělo jsou ploché, spirakula (otvor za očima) je dostatečně velká k tomu, aby pro příjem kyslíku nemuseli plavat. Spirakuly k žábrám přivádějí i tak dostatečné množství vody (není totiž pravidlem, že každý žralok se udusí, když se nehýbe). Přes den se wobbegongové ukrývají mezi kameny nebo v písku na dně moře, aktivní jsou pak převážně v noci. Některé druhy pomocí prsních ploutví pomalu lezou na dně a tak se přemisťují, jinak jsou to ale skutečně predátoři číhající na jednom místě na svou kořist...

Máte-li zájem dozvědět se více o malotlamcích, najděte si více informací v encyklopediích o zvířatech, v knížkách nebo na webových stránkách, které se věnují žralokům, a zjistíte, že tyto paryby jsou ještě zajímavější, než jste si mysleli... Seriál Žraločí řády bude samozřejmě pokračovat!