Ranní slunce ozářilo prehistorickou krajinu. V suché pustině, porostlé jehličnatými walchiemi, vzlykal vítr, narážeje na červenavě zbarvená skaliska. Jinak vládlo neklidné ticho. Kdesi v roklince, nedaleko mělkého jezírka, vztyčilo se nad rudý písek pár ploutvovitých struktur. Patřily edaphosaurům, býložravým pelykosaurům třímetrové délky, kteří krátce po probuzení nastavovali své zádové plachty slunečním paprskům. Jejich vychladlá těla se zahřívala, unaveně zívali a líně se potáceli mezi nevzrostlými jehličnany, neohrabaně pohybujíc boky ze strany na stranu. Pár z nich čenichalo k pětiprstým stopám, jež za jejich spánku jakýsi velký tvor, snad jiný pelykosaur, zanechal u jezírka. Naštvaně u toho bučeli. Přestávali se zde cítit bezpečně. Vnímali, že do jejich skrýše v roklince přišel nepřítel. Poněkud zneklidněni, shromáždili se na břehu jezírka, a začali popíjet kalnou vodu. A najednou se ozval podivný skřek. Mladší edaphosaurové zvedli hlavy a ve stresu začali jeden o druhého otírat své boky. Funěli, mávali ocasy a bučeli. Starší členové stáda zbystřeli. Zpoza řídce olistěných křovisek na druhé straně vodní plochy se vysunul dospělý ctenorhanchis, masožravý sphenacodontid s nízkou zádovou ploutví, a na stádečko edaphosaurů pohlédl. Chladnýma, až zlýma očkama přejížděl po všech deseti zástupcích skupiny. Nakonec mu sjely k vodě a ke zdroji skřeku, který na jeho přítomnost edaphosaury upozornil. Ve středu jezírka, plovaje na hladině se nacházel patnácticentimetrový gerobatrachus, krytolebčí frogamandr s širokou hlavou a vypouklýma očima. Jeho baculaté tělíčko a krátký ocásek byly ve špinavé vodě sotva vidět. Byl to malý, lehce přehlédnutelný tvor. Ale síla jeho hlasu byla ohromná. Ctenorhachis na něj chvíli nenávistně hleděl, zatímco se ke skřekajícímu frogamandrovi svým naštvaným bučením přidávali nejstarší z edaphosaurů. Po několika desítkách vteřin se dravec odplížil pryč. Jeho šance na ulovení některého z býložravých pelykosaurů kvůli obojživelné potvůrce rychle zmizela. Netrvalo dlouho, a podivný, uši rvoucí zpěv přilákal do jezírka z okolních tůní, posledních dalších pozůstatků dávných dešťů v roklince, další gerobatrachy.
Uběhlo čtyřicet milionů let, svět vyschl a ztratil většinu svých druhů, a hlasy malých polovodních čtyřnožců se docela proměnily. Nadměrná sopečná aktivita, smrtící plyny v podobě oxidu siřičitého a oxidu uhličitého a následné okyselení oceánských vod Zemi nadobro poznamenalo. Mnoho krytolebců vyhynulo. Ale jejich místo zaujali ve stojatých tůních a mokřadech první praví lisamfibiáni. Vzdálení příbuzní gerobatrachů žili v centru obrovského kontinentu, svazující všechny velké souše dohromady.
Dva triadobatrachové se družili na kmeni velké padlé plavuně, jejíž větve se ztrácely pod zářící vodní hladinou. Deseticentimetroví obojživelníci s miniaturními ocásky na sebe dlouze pohlíželi. Jednalo se o dva samce, a oba se v přítomnosti toho druhého cítili dobře. Jejich těly náhle prošel jakýsi společný impulz, a skočili hbitě do vody. Ponořili se do tůňky, a kopali svýma mírně prodlouženýma zadníma nohama, míříc ke dnu. Jeden z nich popadl čelistmi velkou larvu vážky, pevně sevřel její kroutící se tělíčko, a po chvíli už ke dnu padala její hlava, s chirurgickou přesností oddělena od zbytku těla. Druhý triadobatrachus se také zaměřil na mladou vážku, jež instinktivně započala úprk k hladině. Nemělo jí to být nic platné, odletět z hladiny nemohla. Snažila se však za každou cenu uniknout. Hladový triadobatrachus nemyslel na nic jiného, než na oběd. Blížil se, otevíral svou širokou tlamu, a náhle... na jeho místě jen krvavá skvrna. Ulovil si ho pětadvaceticentimetrový barasaurus, hbitý vodní paraplaz vyzbrojený ostrými zuby a dlouhým ocasem, jenž ho ve vodách poháněl s velkou rychlostí, alespoň ve srovnání s triadobatrachem. Druhý obojživelník ucítil ve vodě zápach druhovy krve, a bez přemýšlení vyskočil opět na kmen plavuně. Kdo ví, jaké pocity se odehrávaly v jeho mysli. Jeho večerní skřekot však zněl melancholicky, posmutněle, jako by zoufale a toužebně prosil dalšího zástupce svého druhu, aby mu dělal společnost.
Skončil trias, a Země si prošla podobnou krizí, jako na konci permu - jen těch druhů vyhynulo ve srovnání s předchozím kataklyzmatem poněkud méně. Savcotvární plazi, vzdáleně příbuzní edaphosaurům, ztratili své dominantní postavení ve světě. Nyní, v juře, Zemi vládli dinosauři. Mohutní dlouhokrci požírající listí desítky metrů vysokých kapraďorostů a cykasů, draví bipední zloduši pronásledující je na každém kroku... a létající příbuzní dinosaurů, s dlouhými ocasy, shromažďující se na pobřežích a v hejnech odlétávající před těmi teropodními predátory, přeplouvajícími z jednoho jurského ostrova na druhý při hledání kořisti! Ticho dávno zapomenutého světa nahradily troubení, řev a zpěv těch nejroztodivnějších ošupiněných a opeřených obratlovců.
Sedmihlavé stádo býložravých adeopapposaurů, pochodujících po zadních končetinách, zamířilo ke křišťálově čistému horskému potoku. Jeho členové zanořili tlamy do chladivé vody, a začali ji hltat. Ani si nevšimli drobounké, třícentimetrové žabičky, jedné z prvních pravých žab vůbec, rozvalující se na světle šedém kameni vystupujícím z potoka. Jeden adeopapposaurus ji možná na chvíli zaregistroval, ale nijak ho nevzrušila. Tato malá žabička byla vieraella. Byla takovým prototypem nové úspěšné skupiny obojživelníků. Tělo měla vybaveno prodlouženými zadními končetinami s plovacími blánami, uměla skákat, a její lebka byla mřížovaná. Když se jeden adeopapposaurus otočil, a zamáchal nad ním koncem svého tuhého ocasu, vyděsila se, a odrazila se do výšky deseti centimetrů a zhruba stejné dálky, konče v chladivé vodě. Nechala se proudem odnést trochu dál. Vývoj žab pokračoval.
V průběhu dalších desítek milionů let se svět opět výrazně změnil. Obří superkontinent, který dal vzniknout dvěma masám souše, už na Zemi nic pořádně nepřipomínalo. Dinosauři dominovali co do počtu a rozmanitosti, a obsadili každý kout planety. Dlouhokrcí sauropodi, čtyřnozí a dvounozí ornitopodi, plazopánví karnivoři a stále narůstající počet opeřenců schopných přinejmenším plachtit ze stromu na strom žili jak na planinách západní Laurasie, tak v pralesích východní části pozdějšího asijského kontinentu. Opeřenými dinosaury se to tam jen hemžilo. A ze skrytu kapradin, vodních přesliček a prvních leknínů je pozorovali viarellanini raně křídoví bratranci.
Skupinka čtyřkřídlých, tmavě zbarvených microraptorů s kovově lesklým peřím poskakovala po měkké, více či méně obnažené půdě po vydatném dešti, pátrajíc po hmyzu a žížalách. Nedaleké jezero, k němuž se všechna zvířena z blízkého okolí, z rozsáhlého smíšeného lesa v úpatí gigantického vulkánu, chodila napájet, bylo domovinou liaobatrachů, raných zástupců žabí čeledi blatnicovitých, jež od nozder po kloaku měřili asi sedm centimetrů. Se zapadajícím slunkem se liaobatrachové začali shromažďovat na břehu. Microraptoři, břicha naplněná k prasknutí, z větví stromů sledovali jejich námluvy. Nejprve se k sobě shlukli samci, a zatímco čekali na pozdější příchod větších samic, vzájemně na sebe skákali a trénovali si jeden na druhém pářící chování. Ve chvíli, kdy se měsíc v úplňku vynořil zpoza černých mračen, objevily se první samice. Jedna se usadila na vlhké hlíně hned u vody, k níž nasměrovala svou kloaku. Než se naděla, skočil k ní drobounký samec, a zmáčkl ji v tříslech. Během následujících minut vypustila samice do vody na sedm tisíc vajíček. Mnohá z nich byla okamžitě ukořistěna rybami, několik z nich však kleslo ke dnu jezera, kde je po oplodnění měly čekat další čtyři měsíce vývoje. Avšak této noci se lepšího osudu nedočkala. Námluvy čínských prablatnic byly náhle vyrušeny hrozivými zemskými otřesy. Pískání dinosaurů z hlubin lesa vneslo do obyvatel jezerní oblasti pocit paniky. Stromy začaly padat, když se obrovští borealosauři o hmotnosti desítek tun sunuli pryč. Na noční obloze se objevovaly rudé linie. Žhavé vývržky soptícího vulkánu bičovaly krajinu. Někteří liaobatrachové zamířili ve skocích do vody, jiní se skryli ve vegetaci porůstající břeh. Nikde však nebyli v bezpečí. Než se naděli, bylo celé jezero překryto sopečným prachem a popelem. Zbyly z nich jen jejich jemné, v prostředí jezera zaneseného vulkanickým materiálem však dobře zachovalé kostry.
Starou domovinou triadobatrachů, jež se změnila k nepoznání, pobíhali dva malí majungasauři. Byly to potvůrky bystré, hbité a velmi dravé. Jejich matka spala mezi křovisky, vyčerpaná z neúspěšného pokusu o zabití jakéhosi zubatého dinosaura. Dvounozí, červenavě zbarvení ďáblíci se mezi sebou pošťuchovali. Jeden druhého popadl čelistmi za kratinkou přední končetinu a zatahal, jako by ji chtěl svému sourozenci prodloužit. A druhému se to nelíbilo. Dvakrát zacvakal zuby a dal mu hlavičku. Ta bolela možná ještě víc. První sourozenec se trochu zarazil. Zůstal stát na místě. Jeho druh cvakal zoubky a varoval ho, ať už další tahání za ručku nezkouší. Vtom první mládě vypísklo hrůzou. Z křovin vyletěla obrovská bestie, otevřela svou širokou tlamu, z té ve vteřině vyletěl dlouhý, slizký jazyk... a první mládě završilo svůj nedlouhý život. Jediné, co cvakalo, byly jeho krční obratle, ožužlávané obrovitou žábou pořád dokola, dokud tělíčko majungasaura nebylo dost vláčné na to, aby si byla jista, že jej může vcelku spolknout. Druhé mládě vystartovalo směrem k matce. Než se ta vzpamatovala ze ztráty jednoho ze svých potomků, byla už ďábelská žába pryč.
Od nozder po kloaku dlouhá přes čtyřicet centimetrů, s tlamou širokou přes patnáct centimetrů a s celkovou tělesnou hmotností kolem čtyř a půl kilogramu byla beelzebufo největší žábou všech dob. Monstrózní ropucha se sunula madagaskarskými lesy pár milionů let před naprostým vymizením tvorů, jejichž mláďata běžně lovila. Jen málo zvířat si na ni dovolilo. Dospělým majungasaurům nechutnala, a pohybovala-li se podél řeky či jezera obývaného obřími krokodýly, ani ti na ni příliš neměli chuť. Po neskutečně dlouhé době, kdy se žáby před dinosaury skrývaly a žily jen v jejich stínu, dosáhly nové fáze svého vývoje. Nyní skřekaly, že tu jsou, a že tu budou dál. A jak pravdivý ten jejich ďábelský skřekot byl...
Něco se stalo. Nastalo další velké kataklyzma, vyvolané pádem meteoritu, a více než polovina druhů planety vymizela. Spolu s dinosaury, pterosaury a gigantickými mořskými plazy se s ní rozloučily i některé žáby, ale skupina jako taková vymírání přečkala, a dočkala se dalšího velkého rozrůznění. Miliony let po této události se na africkém kontinentu vynořili první afroskokani a hrabatky, v zemi staré ďábelské beelzebufo první létavky a mantelovití, a s koncem dlouhých třetihor, během nichž se klima na Zemi postupně ochlazovalo, i první rohatkovití v izolované Jižní Americe. Žáby ovládly nejen prostředí sladké, ale i brakické vody. Některé se naučily plachtit, přemisťovat se ze stromu na strom za pomocí blan mezi prsty kooptovaných k tomuto novému způsobu pohybu. Rozvinuly se do nových skupin s novými znaky. Jedna skupina se dokonce začala vyzbrojovat jedem z mravenců, své oblíbené potravy. Daleké končiny severu i jihu byly osídleny žábami.
Vysoké rákosy prorazila hlava gomphotheria, velkého chobotnatce s kly vyrůstajícími nejen z horní, ale i ze spodní čelisti. Jakmile se slonovina utvářející jakési dláto objevila nad vodou, neboť se chobotnatec potřeboval napít, na hladině jezera sebou mrskly tři žabky a odplavaly pryč. Byli to palaeobatrachové, deseticentimetroví žabáčci trávící většinu svého času ve vodě. Díky svým pytlovitým plícím mohli zůstat ponořeni po značně dlouhou dobu. Trojička, kterou napájející se gomphotherium vystrašilo, však neměla zrovna velké štěstí při potápěcím dobrodružství. Pár minut poté, co odplula od břehu, pronikl hladinou vody ostrý objekt. Jeden palaeobatrachus to schytal. Skončil nabodnut, a spolknut velkým růžovým dinosaurem s dlouhýma, sloupovitýma, černýma nohama. Pravěký plameňák palaelodus přišel žabáčkům připomenout, že časy, kdy žáby požíraly potomstvo jeho příbuzenstva, byly dávno ty tam.
Černožlutou pralesničku barvířskou náhle cosi uchopilo. Bylo to pět dlouhých struktur napojených na přední končetinu obnaženého, neosrstěného dvounožce. Než se pralesnička naděla, byl jí o záda otřen ostrý hrot jakéhosi klacíku. A pak byla zase umístěna na kmen pralesního velikána, k jehož broméliovým ozdobám tam nahoře, desítky metrů nad zemí, mířila s jediným cílem - aby nakladla neoplodněné vajíčko do vodních jeslí v listech rostliny, v nichž zanechala svého vyvíjejícího se pulce. Tekutá látka z jejích zad necelou hodinu na to zabila ptáka. Lidští lovci z Amazonského deštného pralesa využili jed žáby pro vlastní užitek, ale nechali ji dále být... na rozdíl od těch, kteří v lese vidí jen peníze, v půdě jen investice, a kteří domovinu těchto zvířat ničí pro velké zisky. Ani vykořisťovaní dřevorubci, nucení kácet stromy, jež jsou domovem nejen pro tyto pralesničky, nejsou zodpovědni za zmařené osudy pralesních obyvatel. Přišli noví vládci a zároveň ničitelé. Jsou to lidé s koncentrovanou ekonomickou mocí, kteří si hladí kravaty v luxusních kancelářích tisíce a tisíce mil od míst destrukce. Oni jsou ekvivalentem sopečných erupcí na přelomu permu a triasu, které předchůdci žab přečkali, a meteoritu, který vyhladil dinosaury, ale žáby ušetřil.
Žáby bojují. Některé více, než jiné. Bojují o přežití ve znečištěném světě. Ve světě, který neovládl jeden druh, ale který ovládlo jedno procento onoho druhu - jedno procento rozhodující o osudu celé planety. O osudech více než 7600 druhů žab z pětapadesáti čeledí, a o osudech jejich různorodých domovin, od deštných lesů přes travnaté pláně až po mokřady. Žáby se velmi rozrůznily pod tlakem vnějšího prostředí, jehož změny různé z jejich skupin co pár milionů let donutily ke speciaci. Jejich dlouhý vývoj, spletitý keř sestávající z bezpočtu větví, trval kolem dvou set milionů let. Od chvíle, kdy gerobatrachové, krytolebčí frogamandři zachránili edaphosaury před dravým ctenorhachisem, uběhlo neuvěřitelných 290 milionů roků. Žáby ovládly planetu, a co do počtu druhů v současném světě naprosto překonaly savce.
Příběh skupiny Anura je příběhem o dobytí planety. O dobytí planety žábami. To však neznamená, že by měly svět v hrsti. Dokud bude tolik zemského povrchu v rukou tak malé skupiny lidí, budou žáby v ohrožení. V přírodě vyhubení středoameričtí atelopové, kriticky ohrožené chilské vodnice, zcela vybité kostarické ropuchy zlaté či též vyhubené australské vačnaté žáby tlamorodky jsou jen některými vybranými svědectvími o ohroženosti této význačné skupiny obojživelníků. Žáby, vždy náchylné na změny, to v dnešním světě vůbec nemají jednoduché. Záleží na každém z nás, aby pro ně byla vytvořena lepší budoucnost, a planeta Země byla nadále žabí planetou.
Tento příběh jsem napsal jako oslavu žab ke dni 20. března 2024. Dnešní den je Světovým dnem žab (World Frog Day), a je tedy příležitostí k připomenutí si významnosti těchto živočichů v naší celoplanetární komunitě. Pokud by vás dále zajímal vývoj žab za posledních pár stovek milionů let, přečtěte si článek Evoluce žab, který jsem napsal v rámci Žabího měsíce 2021. Zajistěme žábám dobrou budoucnost, vždyť jsou to obdivuhodní obratlovci!
