Druhým článkem vydaným na mém blogu v rámci Žabího týdne 2023 se ještě zdržíme v dalekých krajích u exotických bezocasých obojživelníků. Tentokrát se podíváme na pestře zbarvený druh z tropické Afriky, který dost možná - byť je to pro každého z nás subjektivní - patří mezi nejkrásnější obojživelníky na naší planetě. Seznamte se s rákosničkou žlutozelenou!
V subtropických a tropických lesích Afriky, v jejích suchých savanách i sezónně vlhkých travnatých oblastech, v oblastech zemědělské půdy i ve městech, v bažinách i sladkovodních jezerech žije rákosnička žlutozelená (Hyperolius viridiflavus), malý obojživelník ze subsaharské čeledi rákosničkovitých (Hyperoliidae). Od špičky hlavy po kloku dosahuje maximální délky 3,3 centimetru, a to v případě samiček, které jsou o něco málo větší, než samečci. Jedná se o poměrně dosti známý žabí druh, proslavený i zmínkou ve filmu Jurský park (Jurassic Park) z roku 1993, byť v něm není přímo jmenován. Postava Alana Granta, ztvárněná hercem Samem Neillem, ve druhé polovině filmu hovoří o schopnosti "některých druhů západoafrických žab" měnit pohlaví ze samičího na samčí a naopak "v místech, kde se druhé pohlaví nevyskytuje". Jako vždy ve sci-fi příbězích, je na tom něco pravdy, a také je to tak trochu výmysl. Rákosnička žlutozelená je skutečně oním africkým druhem, na který Grant v rozhovoru s dětmi Murphyovými ve filmu vzpomíná, nicméně taková změna pohlaví byla u tohoto druhu zaznamenána jen jednou, a to v kolonii chované v zajetí. Tyto rákosničky jsou v dospělosti sekvenčními hermafrodity (u rostlin je ekvivalentem dichogamie), takže v různých částech života mají odlišné pohlavní orgány. V jednu část života tedy rákosnička žlutozelená může být identifikována jako samec, v jinou část života pak zase jako samice. Jakákoliv domněnka, že sekvenčními hermafrodity jsou však všechny žáby, nebo alespoň "některé" západoafrické druhy žab (jak to bylo vyřčeno právě v Jurském parku), je však mylná. Tento jev byl skutečně pozorován za umělých podmínek pouze u tohoto konkrétního druhu, a u žádného jiného. Dalo by se tedy - samozřejmě s trošičkou humoru - říci, že Jurský park po vzoru jednoho z předchozích Spielbergových blockbusterů, Čelistí (Jaws) z roku 1975, rozšířil o další skupině zvířat mylné představy.
Typický zástupce druhu Hyperolius viridiflavus. Zdroj: Pinterest
Zeměmi, v nichž se lze s rákosničkou žlutozelenou setkat, jsou Etiopie (konkrétně její severozápad), Jižní Súdán, Keňa (na západě), Rwanda, Uganda, Burundi, dále je pak k nalezení v severozápadní Tanzanii, na severovýchodě Demokratické republiky Kongo a také na východě Středoafrické republiky. Některé subspecie, jindy klasifikované jako samostatné specie, lze najít i v Zambii, Zimbabwe nebo v Angole. Vyskytuje se od nížinných oblastí až po nadmořskou výšku 2400 metrů, a to v biotopech zmíněných výše; je to druh, kterému se daří opravdu v celé řadě habitatů, od měst po "odlehlou divočinu". Rozeznáváno je celá řada poddruhů, jež se od sebe barevně odlišují, pouhé vypsání jejich celých vědeckých jmen by zde však zabralo příliš mnoho místa. Vraťme se nyní zpět k rozmnožování těchto žab, a pomiňme již její schopnost výjimečně měnit pohlaví. Rákosničky žlutozelené se rozmnožují v období dešťů; samička je v této době schopna naklást snůšku průměrně o 330 vajíčkách každých 10 až 20 dnů. Není neobvyklé, že za rozmnožovací sezónu - která trvá několik měsíců - naklade samice celkově až nějakých 800 vajíček. Z těch se líhnou malí pulci už dva až pět dní po oplození samcem, a v malé žabáčky se metamorfují už v osmi týdnech života. Pohlavní dospělosti pak zástupci tohoto druhu dosahují ve věku 4 až 12 měsíců. Smutné je, že zhruba po roce života rákosničky žlutozelené umírají, také proto se tedy během rozmnožovací sezóny snaží, co mohou, aby měly velké množství potomků. Zhruba po roce umírají tyto žáby i v laboratorních podmínkách. Výzkum K. Lisenmaiera a jeho kolegů, jehož výsledky byly publikovány v roce 1992 ve vědeckém časopise Physiological Zoology, dokázal, že dospělé rákosničky nepřežívají období sucha až do jeho konce. Skutečně mají tedy jedinou šanci se rozmnožit, dožijí-li se svého prvního a jediného období dešťů. A boj o život nekončí ani při něm; zvláště samci tohoto druhu jsou poměrně zranitelní, neboť vydávají hlasité zvuky, kterými na sebe nechtěně upozorňují predátory. Mezi ty patří různé druhy ptáků, ale třeba také nejedovatý had Lycodonomorphus refutus, jenž však samozřejmě tyto žáby nevyhledává s pomocí sluchu (hadi vzduchem nesené zvuky neslyší). Pulci rákosniček žlutozelených jsou potravou plejády larev vodního hmyzu, včetně larev vážek. Další zajímavá věc na tomto druhu je jeho schopnost dorůst utržené či poškozené končetiny.
Angolský poddruh Hyperolius vidiriflavus angolensis. Zdroj: CalPhotos
Vzhledem k množství poddruhů, které tato specie má, ji lze opravdu označit za jednu z nejbarevnějších žab. Zbarvení je u ni skutečně velmi proměnlivé; některé druhy mají černě skvrnitá záda, končetiny a hlavu, jiné jsou "dorzálně zdobeny" výraznými, až křiklavě zbarvenými pásky. Setkáme se s rákosničkami žlutozelenými, jež nejsou jen žlutozelené, ale také červené, hnědé, modré, černé, šedé, s bledými pásky, s černými skvrnami či se skvrnami bílými. Koloraci těchto žab se zkrátka meze nekladou. Nutné je však uvést i to, že taxonomie tohoto druhu je skutečně velmi složitá. Podle výzkumu A. Wieczoreka a jeho kolegů, jehož výsledky byly publikovány v Amphibia-Reptilia v roce 2001, je poddruhů této žáby deset. Ne všechny zdroje se ale s touto informací shodují. Podle zbarvení nicméně nelze určit, zda je žába rákosničkou žlutozelenou či zástupcem jiného druhu rodu Hyperolius (do kterého mimochodem, přinejmenším na začátku roku 2022, patřilo okolo 145 druhů!). Druhovou příslušnost žáby zkrátka prozradí výsledky analýzy mitochondriální DNA.
Zdroje informací pro tento příspěvek:
To byl tedy stručný popisek tohoto poměrně dobře známého žabího druhu. Máte rákosničku žlutozelenou rádi?
Žádné komentáře:
Okomentovat