Ekofašoun - Kapitola 4.: Zelená a černá

Landon Kaelber je sociopat. Užívá si znásilňování žen, které si omlouvá křesťanistickými konstrukty genderové nerovnosti. Nenávidí queer osoby, muslimy, lidi jiné než bílé barvy pleti, a agresivně se chová i k mužům, jež stojí na jeho straně, ale kteří podle něj nejsou "dost heterosexuální". Touží po vyhubení menšin; věří, že odstraněním milionů lidí, kteří neodpovídají jeho standardům, výrazně sníží množství uhlíku na naší planetě. Tyto ideje jsou iracionální, šílené, Landon však přesto našel několik lidí, kteří s ním souhlasí. Z Bornea ho do Vietnamu s jeho dvěma indonéskými kolegy přemístil Luis Starson, Američan bojující mnoho let násilně za přírodní svět, a proti lidem. Landonovi je charakterově podobný, a také miluje znásilňování žen. Na rozdíl od Landona však radost v této činnosti nenalezl teprve včera, a tak je již zcela zchladlý, a přesvědčený o své pravdě. Počet Landonových spojenců se při letu nad Jihočínským mořem snížil - za to, že Landonovi odporoval, skončil Ajiad s ustřeleným penisem. Následujícího večera se Landonovi při letu z vietnamského Cà Mau do Singapuru zdálo o vyhubení skupin lidí, které tolik nenávidí. Je o svém cíli přesvědčen.

Ubližování pracujícím lidem a lidem menšin v boji za budoucnost planety je však naprostou většinou environmentalistů považováno za zpátečnické. Landon je pravičák - pravičák z privilegovaného prostředí, konzervativního a náboženského. O světě má velmi pokroucené představy. Proti (nejen environmentálním) zpátečníkům lze bojovat. Je čas seznámit se s člověkem, se kterým se Landon časem střetne... a s jeho přáteli, kteří vědí, že záchrana Země souvisí s liberací, a kteří se fašistům, jako je Landon, vždy postaví.

KAPITOLA 4.

ZELENÁ A ČERNÁ

Les byl černý. Měsíc, ze kterého zbýval jen tenký srpeček, byl po většinu noci zahalen temnými mračny. Vzduch byl svěží, příjemný, teplý a provoněný jarními květinami. Bylo ticho. Jen občas se z hlubin té zatemněné divočiny ozvalo liščí zaštěkání, děsivé a husí kůži nahánějící. Na malé travnaté plošince uprostřed lesa byl postaven stan. A před táborovým ohněm, jenž plál pouze slabě, seděli dva lidé. Muž a žena. Tulili se k sobě v teplých dekách, popíjeli a nepříliš hlasitě se smáli.

"Nemůžeš ostatní v boardu přesvědčit, aby už konečně koupili tu malou firmu... tu, o které v jednom kuse mluvíš? Říkal jsi, že by z koupě byl velký zisk už za šest měsíců," řekla ve smíchu žena, štíhlá dlouhovlasá blondýna, a napila se kávy z velkého hrnečku.

"Cena jejích výrobků jde pořád nahoru. Když počkám ještě dva měsíce, a koupím ji až pak, skončíme se ziskem o jedenáct procent vyšším půl roku po akvizici. Pro mě to bude znamenat navýšení platu aspoň o pět milionů měsíčně, Delaney. A každý milion se počítá," odpověděl muž, vysoký, silný a svalnatý člověk s šedivými vlasy ostříhanými na ježka, "dej mi trochu času. Dům na Havaji bude... Nesmíš být ale tak nedočkavá."

"Pozemek už jsi koupil, Nolane?"

"Ano, před dvěma týdny. Budeme tam mít obrovský dům, tři bazény, zahradu jako eden... Všechno, co jsi chtěla," řekl muž, a ženu dlouze políbil.

"Mám takový pocit, že bychom se měli brzy vzít," řekla mu s upejpavým pohledem, "s tou zkurvenou Číňankou jsi už rozvedený, že jo?"

Nolan se zarazil. "Ještě ne," odpověděl s nervózním vydechnutím, "ten rozvod se strašně vleče. Je to hamižná svině. Dělá si nároky na víc majetku, než by si zasloužila."

"A tebe to štve?"

"Jistě, že mě to štve, Delaney. Jsou to moje miliony. Moje poctivě vydělané miliony," odpověděl Nolan.

"Miliony nejsou všechno," řekla mu s úsměvem Delaney, "byla jsem teď v kostele naší církve v L. A. Ten buzík, co sloužil mši, vykládal něco o světském majetku, a o tom, že není důležitý."

Nolan se nahlas zasmál. "Pokrytec. Dobře ví, že kdyby ode mně nedostával dary, právě v těch milionech, nikdy by se neměl tak dobře... a nemohl by si vybírat z takových mužných hochů, co mu tam každou neděli ráno chodí pomáhat."

"Podporuješ naší církev, ale v Boha nevěříš, Nolane... Modlil ses někdy?"

"Možná jednou... Jako malý, když jsem vsadil v loterii. Bůh mi nepomohl," zasmál se Nolan.

"A pomodlil by ses teď se mnou?" zeptala se upejpavě Delaney.

"Jistě," pousmál se Nolan s výrazem, jako by něco zadržoval, "jenom si skočím pro kondom."

Nolan netušil, že při krátké cestě od stanu ke svému SUV byl někým sledován. Skrze brýle s nočním viděním na něj zpoza křovin pohlížely dva páry očí. Žhnuly přitom. Pohled na bohatého, vzpupně se nesoucího ředitele obchodní společnosti jim nedělal dobře. Tajemní pozorovatelé věděli, kým Nolan Derrickson byl. A co všechno měl na svědomí.

"Chci vidět jeho reakci," zašeptal černovlasý mladík s bujným culíkem, a pohnul jedním koutkem rtů.

"Pokaždé to stojí za to," odpověděl hrubším hlasem jeho společník, "nasaď si masku, půjdeme za ním."

"A co jejich stan? Jeho přítelkyně, nebo kdo to je, už do něj zalezla... to ho asi nepomaluju, co?"

"Kašli na stan. Zajímá nás hlavně jeho SUVéčko."

Při příchodu ke svému drahému, naleštěnému autu si Nolan začal broukat písničku Cognac Queen od Megan Thee Stallion, ačkoliv falešně. Z kapsy vytáhl klíčky, otevřel kufr auta, a začal v něm hrabat.

"Kam jsem ty zasrané kondomy strčil?" zeptal se sám sebe nahlas, a pak se rozřechtal. Přišlo mu to vtipné.

Až ve chvíli, kdy kufr zavřel, strnul. Ve světle baterky jeho mobilního telefonu, kterým si v černočerné tmě svítil, si povšiml nápisu nasprejovaného na zadním skle auta. Bylo tam napsáno: "KVŮLI TOMUTO ČLOVĚKU ZMIZELO 150 000 HEKTARŮ LESŮ V KALIFORNII A OREGONU. PŘESTAŇTE ZPŮSOBOVAT EKOCIDU!"

Nolan nevěřícně zakroutil hlavou, a na zadní sklo sáhl. Nasprejovaný text byl zaschlý. "Ale tohle... tohle museli mému autu udělat maximálně před pár hodinami!" řekl si pro sebe nahlas. Pak si něco uvědomil, a vykulil oči.

Přejel světlem z mobilního telefonu po pneumatice levého zadního kola. Byla splasklá. "Ne! Do prdele, ne!" vykřikl naštvaně. Pohlédl na levé přední kolo, a naštvaně vydechl. I pneumatika na něm byla splasklá. "Environmentalistické svině!" 

Nemotorně auto oběhl, a posvítil si na jeho přední sklo. Černě na něm bylo vysprejováno písmeno A v písmenu O. "Anarchisti!" vykřikl Nolan, chytil se za čelo, a začal se smát. "Kde se tihle blázni berou?"

"Ve světě, od kterého jste úplně odpojený," ozvalo se zezadu. Nolan sebou ustrašeně trhl, a posvítil baterkou na mladíka s culíkem, jenž si nyní spodní polovinu obličeje zakrýval obyčejnou chirurgickou rouškou.

"To jste udělal vy?! To vy jste takhle zvandalizoval moje auto?! Co s váma je?!" zařval Nolan.

"Ono to asi není tak, že byste neměl na nové pneumatiky nebo na vyčištění těch skel. Sakra, vždyť vy byste si mohl takových aut pořídit stovky," odpověděl mladík.

"Co ty o mě vůbec víš, pacholku? Víš, kdo jsem?!"

"Nolan Derrickson, CEO společnosti West Energy. Není člověka, který by vás neznal," ozval se ten hrubší hlas, a Nolan pohlédl na asi stopětasedmdesáticentimetrového mladého muže, usazeného na střeše auta. Měl vysoký, punkovský, fialový účes, náušnici v pravém uchu, a na obličeji měl nasazenu černou masku, kryjící i kořen jeho nosu. Oči se mu zlostně leskly, šel z něj strach. "Taky asi není člověka, který by nevěděl, že nemáte ve svém vlastnictví těchto aut pět. A že váš roční výdělek činí 100 milionů amerických dolarů. Ou, a taky to, že jste v letech 2016 až 2018 vůbec neplatil daně, a soud ani po čtyřech letech, hmm, podezřele nerozhodl o nějaké pokutě... Ne, že bychom byli na straně soudů, na straně systému... Ale dost to o vás vypovídá."

"Dva... Dva anarchisti," usmál se Nolan, "dva environmentální blbečkové, kteří mi sem přišli vandalizovat auto, nejspíš mě sledovali až sem, ani nevím, jak... No, něco mi říká, že mám zavolat policii."

"To klidně udělejte, vy bastarde," řekl mu mladík s culíkem, a k Nolanovi se přiblížil jen na pár kroků, "jste tu v divočině. Utekl jste sem, abyste si užil románek se svou přítelkyní, do světa, který vy a vaše společnost plundrují. Jste tu teď sám. Než sem fízlové přijedou..."

"Tak co? Zaprvé, vy dva idioti, celou dobu si nahrávám náš rozhovor na mobil... Podle hlasu vás vypátrají. A zadruhé," řekl Nolan, pousmál se, a praštil mladíka s culíkem do tváře, "nejsem úplně bezbranný." Z kapsy vytáhl pistoli. 

V tu chvíli punk s fialovými vlasy a černou maskou seskočil ze střechy SUV, a oběma rukama Nolanovu ruku stiskl. Ozval se výstřel. Mobilní telefon dopadl na zem, světlo zmizelo. Po chvíli se ozval další výstřel. A pak ještě jeden, doplněný písklavým řevem. 

"Nolane?! Co se stalo?! Někdo... někdo tu střílel!" křičela Delaney, utíkající v županu k autu. Baterkou, kterou si přinesla ze stanu, posvítila na svého přítele, posazeného na cestě před SUV. Nahlas oddechoval, a prsty levé ruky si mnul zápěstí na ruce pravé. 

Na Delaney se podíval poníženě. "Byli tu nějací dva... kluci. Bastardi... Zvandalizovali nám auto. Podívej se na něj."

"Ježišimaria," řekla Delaney, "v tomhle odsud neodjedeme."

"Všechny pneumatiky probodané... Sráči jedni! Takhle si na nás dovolovat... no, je vidět, že tyhle svině nemají nic lepšího na práci, než otravovat jiným lidem životy."

"To je neuvěřitelné. Takže jsme uprostřed přírodní rezervace, sami, jak jsi to chtěl... a naše auto je úplně v řiti."

"Zavolám sem policii. Přiletí vrtulníkem," řekl Nolan, a zvedl se ze země, "dostali mě. Chtěl jsem jednoho střelit, ale ten druhý mi dal takovou ránu do ruky... Nevím, jestli ovládá karate... Chvíli jsem měl pocit, že mi zlomil zápěstí... Tahle mládež, moc si to dovoluje."

Delaney zvedla ze země jak Nolanovu pistoli, zbavenou zásobníku, tak jeho mobil. Na jeho displayi byla nová, výrazná pavučina.

"Mobil taky, do prdele! A z pistole mi vzali náboje! Tahleta sebranka..." řekl naštvaně Nolan.

"Potkal jsi je už někdy?"

"Tyhle? Asi ne... Ono je jich ale čím dál víc. Nechtěj vědět, co mi banda z Earth Liberation Front udělala před rokem po jedné konferenci... byl jsem rád, že jsem se v těch mokrých trenýrkách dokulhal do hotelového pokoje."

Delaney se při pohledu na Nolanův mobil zarazila. "Proč tam máš otevřenou tuhle stránku? Greenfutureonly.com? Není to... to jsou ti ekoteroristi, ne?"

Nolan zuřil. Zatímco s nimi zápolil, jeden z těch mladých mužů si Nolanův mobil vypůjčil, a najel na něm na web, na jehož hlavní stránce se skvěla fotografie pomalovaného SUV se splasklými pneumatikami, osvíceného rudými večerními paprsky. "TAKHLE MÁ VYPADAT SUVÉČKO KAŽDÉHO NIČITELE LESŮ", stálo u fotografie.

"Vlezli mi do mobilu... Bastardi! Nahrával jsem si jejich hlasy, ale... nejsou tu! Vymazalo se to. Není to ani v Koši... Do prdele! Anarchisti!" rozčiloval se Nolan, pohlížeje vykulenýma očima do mobilu.

"Ty pozemky, co West Energy skoupila na jihu Oregonu, teď vypadají takhle," řekl černovlasý mladík svému kamarádovi s fialovým punkovským účesem. Oba se vezli v autobuse. Seděli na sedadlech vzadu. V autobuse kromě nich nikdo nebyl. Byly čtyři hodiny ráno, a venku byla stále tma. Řidič si v polospánku zpíval Easy on Me od Adele, přičemž zněl dosti opile.

Mladík s punkovským hárem se ušklebil. "Měsíční krajina," řekl, když si fotografie, jež mu kamarád ukazoval, prohlédl.

"Je to darebák, tenhle Derrickson. Kvůli těžbě nechá zplundrovat jakékoliv území, sebevíc zalesněné."

"Já si dokonce pamatuju, že před třemi lety... nebo čtyřmi, už ani nevím... usiloval o zkoupení pozemků na sever odsud, od Sutter National Wildlife Refuge, protože jsou tam ložiska uhlí. Ale nevyšlo mu to."

"Nechápu, proč má jako Kaliforňan to uhlí tolik rád?"

"Protože obchoduje s Čínou," odpověděl punk s fialovými vlasy, "Kalifornie produkuje míň uhlí, než většina ostatních států v téhle hloupé zemi. Kdyby přestala uhlí těžit West Energy, a pár těch menších společností, tak jsme tu úplně bez uhlí. A Argus by se zavřel, protože ho stejně nepotřebujeme, zvlášť když teď postavili tu novou hydroelektrárnu na pobřeží."

"No, jako Argus je úplně na nic. To si zase s emisními zákony manipuloval nějaký boháč, aby ta elektrárna mohla fungovat... a aby mu vynášela peníze."

Punk pokýval hlavou. "Roger Campbell. Pěknej syčák. Teď je ve vězení, protože zneužíval svoje sekretářky. Aspoň někdo z těch darebáků skončil ve vězení, i když to strukturální problémy vůbec neřeší."

"Já o něm skoro nic nevím... Ale taky to bylo nějaké CEO, ne? Že jich má tolik ty skandály..."

"Jo. A politik. Republikán," odpověděl punk, a nahlas se zasmál, "co bys od těch fašounů čekal."

"Tys mi říkal, když jsme se včera seznámili, že jsi dřív do Earth Liberation Front patřil. Ale teď už se jako člen nevidíš?"

"Teď volím trošku jiné metody."

"Ale pořád se vidíš jako zastánce sociální ekologie."

"Snad víc, než kdy jindy, Stew. V jednom kuse čtu o sociální ekologii knihy. Mám je teď rozečtené tři. Social Ecology in the Digital Age od Daniela Stokolse, to je knížka z roku 2017. Taky čtu Chordokoffa, to jsem ti doporučoval. A hlavně mě teď strašně baví číst Pan-African Social Ecology: Speeches, Conversations, and Essays. Kadalie je výtečný autor. Doporučuju."

"Kdysi jsem slyšel, že spousta anarchistů jsou bibliofilové," smál se černovlasý mladík, Stew. "Já mám úplný stres z toho mluvit s tebou o knížkách, protože... no, zatím mám za sebou jenom jednoho Kropotkina, něco málo od Bakunina, a co se týká sociální ekologie, tak jsem si přečetl Bookchina, jeho The Modern Crisis, což je klasika... A mám teď teda rozečtenou The Philosophy of Social Ecology, taky od něj."

"To jsem četl před čtyřmi lety. To mi bylo třiadvacet. Takže jako tobě, Stew," usmál se punk, "to je zrovna dobrý věk na ponoření se do sociální ekologie. Dobrý, že to čteš."

"Myslíš si, že bych si měl přečíst i něco hlubinně ekologického, Coline?"

"To je na tobě, Stew. Určitě bych se nevyvaroval takových těch knížek, které říkají 'planeta první', 'lidi jsou všichni blbci a podělali to tu', abys věděl, jak uvažují někteří environmentálně orientovaní pravičáci. Hluboká ekologie je na rozdíl od sociální ekologie morálně a politicky zbankrotovaná. Víš, jak to myslím. Najdou se amatéři, co říkají, že by ekosocialismu a ekoanarchismu prospělo, aby se orientovaly trošku víc, sakra, misantropicky. A to je strašná blbost. Nevím, snad to říkají takoví ti pravičáci, co nějak sympatizují s anarchií, aniž by jí rozuměli, a tak přicházejí s návrhy... 'Hej, vy, socialisti, anarchisti, změňte si ten svůj ekologický pohled, začněte na to koukat jak my, kapitalisti, co plundrujem planetu, ale přitom přispíváme do státních rezervací a já nevím čeho, aby nikdo nic neřek!" Jsou to směšné názory."

"Já hluboké ekology vůbec nechápu, Coline... Jako ta idea, že člověk je něco pro přírodu nebezpečného... když jsme její součástí..."

"No právě, Stew. O tom to je. Nebezpečný je kapitalismus, a nebezpeční jsou ti, co po žebříčku, který vytváří, vyšplhali nahoru. Ne člověk jako druh. Ta idea, že vidíš člověka jako něco odlišného od zbytku přírodního světa, to jako by vychází z náboženských textů, ve kterých se lidi chvástali, jak jsou pánové tvorstva a tak dále... Náboženství trošku ustoupilo, někteří pravičáci už nábožensky neuvažují, a tak se místo pánů tvorstva vidí jako něco spíš pro život na planetě nebezpečného, a uvažují misantropicky - z pána tvorstva je najednou ničitel tvorstva. Ignorují fakt, že člověk je prostě druh vyvinutý na naší planetě, je nedílnou součástí přírodního světa, a zrovna tak jsou jeho stavby, jeho pole a tak dál součástí krajiny. Člověk není od přírody oddělený, není ani něco víc - pán tvorstva - ani něco míň - ničitel. Protože házet všechny lidi do stejného pytle, to dělají právě ti pravičáci. Ono je pak vcelku jedno, jestli říkají 'Všichni gayové jsou tohleto', "všichni trans lidi jsou tohle', 'všichni lidi jsou zlí a planetě škodí, a lidstvo by mělo vyhynout' a podobné blbosti."

"Ty ses rozkecal, Coline... Tohle všechno já už vím," smál se Stew.

"Promiň, kámo," odpověděl Colin, znaveně zašilhal očima, a projel prsty levé ruky svým punkovským hárem, "kecám z únavy. Ale běžně musím jít při diskusi s kdovíjakým amatérem právě do těchhle základů. Nevím, proč, ale spousta lidí tak nějak internalizovala, nějak zvnitřnila ten názor, že člověk je od přírody odpojený, a že není její součástí."

Z autobusu vystoupili oba mladí muži až deset minut před sedmou. Obloha byla zatažená, schylovalo se k dešti. Stew a Colin se rozloučili, potřásli si rukou, a každý se vydal čelit každodenním problémům svým vlastním způsobem. Stew měl den volno, ale věděl moc dobře, že měl nějaké resty na univerzitě, a musel co nejdříve dokončit jakousi seminární práci. Colin to měl ještě těžší, neboť jakožto pracující, nikoliv studující, dnes volno neměl. Z úspěšné noční výpravy do Sutter National Wildlife Refuge zamířil rovnou do Asian Food Center, malého potravinového obchodu na 1301 Broadway Sacramento. 

V pětisettisícovém kalifornském městě žil Colin celý život. Svůj rodný stát opustil jen třikrát - v osmi letech, když ho prarodiče vzali na velký, nezapomenutelný výlet do Olympic National Park ve státě Washington, ve dvanácti letech, když se s rodiči podíval za hranice s Mexikem do Tijuany, a pak až ve svých pětadvaceti, kdy se skupinou podobně smýšlejících environmentalistů zajel do Nevady. Jako mladík z dělnické třídy si vážil svých peněz, a každého drahého výletu mimo své město. V dětství Sacramento nenáviděl, ale ve svých sedmadvaceti letech již plně přijímal fakt, že se z něj nejspíše v blízké době neodstěhuje.

Po vstupu do Asian Food Center se pozdravil se svým bossem, Lixinem, a malátně se postavil za prodejní pult.

"Budeš v pohodě, Coline? Vypadáš... dost unaveně," řekl mu Lixin, usměvavý padesátiletý pán s řídkými, šedými vlasy.

"Určitě. Těch mých kruhů pod očima si nevšímejte. Už jsem tu byl na směnách v horším stavu," usmál se Colin.

"Pravda," řekl vážně Lixin.

Colinovi se jen krátce vybavilo, jak šel jednoho dne loni do práce zkrvavený po bitce se skupinou nacionalistů, před nimiž chránil mladou ženu zhruba svého věku.

"Jakže se ta holka jmenovala?" zeptal se Lixin. Věděl, na co Colin myslel. Každý v této části města věděl, že se za ni Colin rval.

"Hua," odpověděl Colin, a usmál se, "pořád jsme přátelé."

Lixin se pousmál, a odešel do své pracovny. Colin se začal věnovat prvnímu zákazníkovi, který si do prodejny přišel koupit majonézu Kewpie, ale nemohl ji v regálech najít, a tak potřeboval jeho pomoc.

"Co na mě čumíš, ty šikmooká děvko?"

"Asi se jí líbíš, Jacku!"

"Fakt jo? No tak to pojď ke mně, kočičko!"

"Strč jí ruku mezi nohy, Jacku! Nejdřív musíš zjistit, jestli je vlhká..."

"Já bych jí rovnou rozkopal ksicht! Pitomí imigranti..."

"Chyť ji zezadu, Kingu. Dělej! Zmáčkni jí krk..."

"Kousla mě, děvka!"

"Jak jsem říkal, Jacku, asi se jí líbíš!"

"Neřvi, svině! Nebo ti rozmlátím lebku!"

"Nicholsi, nůž!"

Hua křičela o pomoc. Čtveřice mužů ji tiskla ke zdi, plivala jí do obličeje, a svlékala si před ní kalhoty. Hua se zoufale bránila, jednoho z agresorů kopla do rozkroku, ale on se jen zasmál, a pak jí přitiskl koleno na břicho tak silně, že cítila nutkání zvracet.

A pak, odnikud, přiletěl mladý muž, tehdy s černými vlasy nagelovanými do vysokých špiček, v ošuntělé bundě, našedlém tílku a potrhaných teplákách, a jednomu z těch násilníků stříkl do obličeje pepřový sprej. Druhého udeřil do tváře pěstí, a složil ho tak k zemi. Zbylí dva agresoři přestali křičící ženě věnovat pozornost, a na mladého muže se vrhli se zvířecím řevem. Dal jim pár ran, ale zkopali ho, že se dalších dvacet minut nedokázal postavit na nohy. Hua mezitím zavolala policii, a ta si na stanici odvezla nejen čtveřici ultrapravicových násilníků, ale také samotného Colina.

"Tak antifa, jo? Blby, jako jste vy, na ulicích nechceme!"

"Zachránil jsem tu holku! Chtěli jí znásilnit!"

"Měla zavolat policii."

"Jak asi?! Tiskli jí ke zdi! Byli na ní čtyři!" křičel tehdy při výslechu Colin. Dvojice policistů na to nic neřekla.

"Ještě jednou takhle někoho napadnete, a budete z toho mít malér, pane Yarborough. Movement takových, jako jste vy, bude beztak brzy považován za bandu domácích teroristů. Radíme vám, nechte toho."

"Šel jsem do práce... viděl jsem holku, napadenou čtyřma chlapama... mluvili k ní rasisticky, svlíkali si před ní kalhoty... Já mezi ně skočil, a zmlátil jsem je... Jo, jsem antifa! Tohle je antifa, pánové! Existuje jen jeden binární systém - buď jste fašista nebo antifašista! Vy jste si už asi vybrali, co?"

"Neurážejte nás."

"Hoši v uniformách."

"Tak říkat, že polda je fašista, to dokáže opravdu každý nevzdělanec."

"Zrovna tak každý nevzdělanec přirovná antifu k teroristům."

"Nechte toho už!"

"A vy se naučte jednat s každým jako se sobě rovným," řekl jim Colin, "vážně by mě zajímalo, co jste říkali těm čtyřem chlápkům. Máte k nim asi blíž, co? Chytit si někoho, jednat s ním jako se sobě nerovným... to vám, poldům, jde. Zrovna tak to jde těm fašistickým, rasistickým bestiím."

Nejděsivější bylo v ten den pro Colina pohlédnout na sebe do zrcadla, a vidět, jak ho pokus o záchranu mladé imigrantky z východní Asie proměnil. Zkřivený nos, natržený ušní boltec, tři vyražené zuby na dolní čelisti, největší monokl, jaký kdy vyfasoval, a vytrhané vlasy. Zalitého krví jej policisté vyslýchali jako někoho, kdo podle nich potřeboval "naučit slušnému chování". Nebylo to poprvé, co se ocitl na policejní stanici, nedobrovolně. Ale ze všech zážitků v té budově byl tento nejméně příjemný.

Colin se probudil. Ze snu o zážitku na policejní stanici procitl bez jediného hlasitějšího vydechnutí nebo zasténání. Posadil se v posteli, a promnul si oči. 

Jeho partner, spící po jeho pravé ruce, přitom zašustil peřinami, a také otevřel oči. "Jsi v pohodě, Colle? Stalo se něco?"

"Jenom sen. Ani nebyl nějak zlej," odpověděl Colin, "probudil jsem tě, jak jsem se tu tak posadil?"

"Já ani nevím."

"Půjdu se provětrat na balkón, Zacku."

"Nenahýbej se tam na zábradlí. Pamatuješ... heh heh, pamatuješ si na to, jak jsi sletěl? Kdy to bylo...?!" smál se Zack.

"Před dvěma lety. To jsme byli vožralí," pousmál se Colin.

Ložnici ve svém bytě opustil, a opřel se zády o zeď na malém balkonku. Od svých jednadvaceti let žil sám v malém dvoupokojovém bytě v osmém patře starého, otřískaného bytového domu. Na balkoně měl několik květin, většina z nich však byla povadlá. Zhluboka se nadechl, a pohlédl na noční Sacramento. Stálo jako by opodál, straníc se špinavého předměstí, a hýřilo všemi barvami.

Colin vytáhl mobilní telefon. Zkontroloval nejprve svůj Whatsapp, pak čtyři servery na Discordu, na kterých byl nejvíce aktivní, jen spěšně projel domovskou stránku Lib.com, zakýval hlavou při pohledu na digitální kopii Wildcat Comics z roku 1971, a pak z Lib.com přešel na web Greenfutureonly.com. Objevilo se tam jediné: "404 PAGE NOT FOUND."

Colin okamžitě napsal své kamarádce Kehlani, správkyni ekoanarchistického webu, na který sám alespoň jednou týdně přispíval. Kontaktoval ji přes Whatsapp, kde měla na profilové makrofotografii mravence nesoucího lísteček s vykousaným usmívajícím se smajlíkem. Přestože byla noc, odpověděla mu Kehlani na zprávu do několika minut: "Ne ne, nespím, neboj, nerušíš. Stránku nám stáhli... znova. To s tím SUVéčkem asi N. D. pořádně nakoplo. Jinak nemám žádné další informace. Počkej pár dnů, webovky se zase vrátí."

"Psal/volal ti Stew?" ptal se v další zprávě Colin.

"Zatím se mi neozval, ne," odpověděla Kehlani. 

Colin jen pokýval hlavou, a odložil mobilní telefon na parapet okna. Chvíli ještě za nočního chládku na balkoně stál, a přemýšlel.

Když se Colin probudil toho dne již podruhé, v šest hodin ráno, táhla se z kuchyňky do ložnice příjemná vůně smažených vajec. V tílku a trenýrkách do kuchyňky vstoupil, a pohladil po rameni Zacka, který na vejce sypal sůl.

"Posledně jsi mi dělal snídani ty, pamatuješ?"

"Jo... jo..." odpověděl unaveně Colin, a opřel se ramenem o ledničku. "No vidíš, jak ta naše vztahová anarchie funguje."

"Jediný problém je, že kromě vajec nemáš v ledničce nic," smál se Zack, "jenom prošlý kečup a nějaké tofu."

"Hmm, jídlo teď moc nekupuju."

"To bys měl? Abys zas nebyl jak vižle... jako když jsi byl malý. Ukazovals mi ty fotky..."

"Neboj, tohle hned nezmizí," řekl s úsměvem Colin, a zmáčkl biceps na své levé ruce.

"To doufám," zasmál se Zack. "Tak co teď vlastně jíš? Vegan ještě nejsi, i když o tom v jednom kuse mluvíš..."

"To bych nekupoval ani ta vejce," smál se Colin, "ne, hele, je to tak, že s pár kamarády v Sacramentu bereme jídlo vyhozené z restaurací, a nosíme si ho domů. Vždycky, když jdu z práce domů, zastavím se v Bixby's Restaurant anebo občas i v Rasputin's Hot Meals, i když tam je většinou vyhozená zelenina ve fakt špatném stavu... a beru si to domů. Pak si to tu uvařím, sním to... Nic nevyhazuju."

Zack kýval hlavou. "To je dobrý... to se mi líbí."

"Je lepší, když je lednička skoro prázdná, a koš taky, než když je lednička plná, jedna věc za druhou chytí plíseň, a ty plníš koš, a všechno to jídlo jde v podstatě ven z okna... Míň odpadu, a světu je trošku líp."

"No, já teď uvažuju o tom, že bych se přidal k nějaké té skupině, co bere jídlo z restaurací, a vaří ho, a pak ho dává třeba bezdomovcům," řekl Zack.

"Klidně ti dám kontakt na Eve... Eve Lindsay. Pamatuješ, jak jsem tě vzal na to setkání ekoanarchistů v baru ve Florinu? Eve je ta holka, co se tam hádala s tím pravičákem ohledně jejího jamajského původu... ona tam prakticky citovala Muirheada. Ten chlap nečekal, že se z jeho hloupé poznámky o její barvě pleti stane nejenom debata o otroctví a rasismu, ale taky kapitalismu a všech jeho nedostatcích. Pamatuješ?"

"Jo jo, jasně," řekl Zack, a zazubil se, "chlap utíkal z bojiště, jak kdyby dostal dělovou koulí do zadku."

"No, tak právě Eve se angažuje v té naší skupince asi nejvíc. Takže ti na ní dám číslo, a ty jí můžeš zavolat. Občas jim taky přinesu nějaké jídlo z těch restaurací, je fajn to dělat. Hlavně to lidem dost pomáhá."

Poté, co snědli smažená vejce, oblékli se, a opustili Colinův byt.

"Já zas zamířil k výtahu," smál se Zack, "úplně jsem zapomněl, že v téhle budově nefunguje."

"Pořád se to snažím tomu vydřiduchovi Mussellovi připomínat. No, vzhledem k tomu, že toto je jeden ze čtyř domů, které vlastní, a navíc je ještě v nejhorším stavu a on nás tu bere jako nějaké podřadné tvory, vůbec mi na moje zprávy neodpovídá. Ale já si to s ním vyříkám, až si nás tu zase přijede obhlídnout."

"Co práce?" zeptal se Zack svého přítele, když spolu oba kráčeli dolů po schodech.

"Pořád stejné. Lixin není špatný. Co tvoje práce?"

"Budu končit. Navrhl jsem, ať uděláme odbor, a šéfové navrhneme zvýšení platu, protože způsob, jakým se k nám chová, je příšerný."

"Nech mě hádat... Někdo jí to řekl, a ona ti pohrozila, že tě vyhodí."

"Jo, stalo se to předevčírem. Řvala na mě, jako by měla záchvat."

"Tahle země... jeden z milionu věcí, kterých se tu mccarthyismu povedlo dosáhnout, je démonizace odborů," řekl smutně Colin.

"Tam, kam půjdu, mají takovou skupinku, co funguje trošku jako odbor. Budu se starat o psy. Šéf toho zařízení je prý docela slušný člověk, dá se s ním vyjednávat," řekl mu Zack.

Při další ranní pěší cestě do Asian Food Center si punkáč s fialovým hárem nasadil do uší sluchátka, a poslouchal písně kapely Pansy Division. 

"The older that I get

The less I want to settle down

The older that I get

The more I want to get around

I wanna live for pleasure

I wanna live for fun

So many lovely guys

I want to sleep with every one."

Vytáhl z batohu složku s papíry, a s pomocí lepící pásky je začal lepit po zdech a na sloupy pouličního osvětlení. Pro všechny kolemjdoucí vylepoval články s titulky: "Nenechme Republikány útočit na naše trans přátele", "Zelený anarchismus: Jak pomoci planetě", "Méně vyhozeného jídla a méně odpadu. Jak můžeš naší společnosti pomoci i ty" a "Budoucnost je zelená, růžová a černá." Autorem všech byl sám Colin.

"Hele, ty sis to v něm taky pěkně nahřál, co?"

"Proč... proč vás to zajímá?"

"Viděl jsem vás... Čuměl jsem na vás, prasata! Soukals mu to do prdele, tomu bastardovi, a voddechovals u toho, a von taky... Já myslel, že homosexuálové jsou v Singapuru zakázaný!"

Landon držel pod krkem mladého muže, oblečeného pouze v košili. Jeho spodní prádlo a kalhoty ležely na zemi. Byli spolu v temné místnosti se zacloněnými okny.

"Proč... proč jste nás sledoval?"

"Protože v tomhle pitomým městě je to nějak moc čistý," odpověděl Landon, "letadlo mi letí až za dvanáct hodin. Nuda... Ale bylo mi jasný, že se tady někde musí dít něco špinavýho."

"Byli jsme na ulici... mluvili jsme spolu! Jak jste mohl tušit, že..."

"Že spolu vlezete do postele? Já to prostě věděl, že jste buzny! A teď s váma udělám to, co si zasloužíte," usmíval se ďábelsky Landon, a kopl muže do rozkroku takovou silou, že se v očích jeho oběti objevily slzy.

"Nebudu volat ty vaše singapurský poldy, to ne. Konečně tady zabiju nějakýho homosexuála. Sám. Nehejbej se, kreténe. Jinak to bude pomalejší, než to chci. Začnem u penisu. Ten je nejvíc hříšnej."

Mužův tlumený řev oznamoval světu, že Landon byl opět o krůček blíže svému cíli. Zatímco mu do tváře stříkala krev z pořezaných pohlavních orgánů kroutící se oběti, nahlas se smál, a neustále si opakoval: "Já svět fakt zachránim... Fakt ho zachránim! Fakt ho zachránim, do prdele!"

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.