Něco se stalo. Svět už není takový, jaký býval. Zhroutil se kolem Jacka Owena. Bývalý Lovec kryptidů si dlouho myslel, že světu pomáhal, ale Dan Leahy mu ukázal, že mu ve skutečnosti jen ubližoval. Sdělil mu, že jediný způsob, jak světu pomoci, je vymazat z časové linie rodinu Owenových. Žádný Graham, žádný Jack, žádný Dean. Ale věci se neměly tak, jak by Jack čekal. Poté, co k němu z roku 2039 přicestoval jeho syn s cílem rodinu zachránit před záhadnou genetickou nemocí, přenášenou z generace na generaci, všechno přestalo dávat smysl. Nedlouho po útěku z tábora Leahyových lidí v jakési tropické lokalitě byl Jack přenesen do léta 2020, a znovu prožil hádku se svým otcem, která jejich vztah ukončila. Tentokrát byl však výsledek jiný, než původně - Graham hodil těžkou vázu na dvouměsíčního Deana, a smrtelně jej zranil. Dan následně Jackovi odhalil, že celou událost přetočil a ovlivnil on sám, protože nechtěl, aby se Dean do jeho věcí motal. Jackovi bylo sděleno, že dítě umíralo v Mile End Hospital, asi tak hodinu cesty od otcova bytu v Ilfordu. Při cestě do nemocnice byl Jack konfrontován zvláštními vojenskými drony, z nichž jeden zranil horkým rudým paprskem jeho levé rameno. Nedokázal pochopit, jak se v ulicích Londýna v této době vzaly. Nechápal ani, proč bylo město tak tiché, proč v něm bylo tak málo dopravních prostředků, a proč z obchodu s hračkami hrála hudba, kterou si pamatoval z dětství. Poslední setkání s Deanem pro něj bylo strašné. Jak se později v temné místnosti na úplně jiném místě dozvěděl, Pauline pod vlivem Dana a jeho lidí dokončila Grahamovo dílo, a vlastního syna dorazila. S Leahym si dala oči dítěte k večeři, a následně s ním začala čekat nové dítě. Jacka, připoutaného k lůžku a traumatizovaného posledními událostmi, přišla potrápit - vypadala jako tehdy, když Lovci kryptidů zabíjeli nevinné; děsivá, plazivá, se skřehotavým hlasem a rozpitým makeupem. S dospělým synem Dana Leahyho a Pauline Jetkinsové se setkal Jackův otec Graham v letadle, a to též po sérii bizarních událostí. Pauline mu zavolala, že je rodina Owenových ve velkém nebezpečí, a že útočníci odvedli Jacka. Osmdesátiletý zoolog si našel informace o Jackově akci v Los Lagos, a usoudil, že by se svou přítelkyní a synem měl žít v Kostarice. Když se tam však vydal, byl jaksi přenesen zpět v čase, do roku 1983. Farlan Gibson, skotský zoolog, kterého v dvaadevatesátém Graham ponížil před celou vědeckou komunitou a připravil ho o práci, zabil letušku, se kterou se při tehdejším letu na Jávu Graham seznámil, načež se jim o dva roky později narodil syn - Jack. Graham se pak probral na sedátku v první třídě letadla s cílem do Kostariky, tentokrát však bylo celé jeho tělo pokryto hnijící kůží. Pilotem se ukázal být Jonathan Leahy, a poprosil Grahama, zda mu pomůže. Prý se stalo něco strašného.
PROKLETÍ RODINY OWENOVÝCH, ČÁST ŠESTÁ:
"Co se to stalo? Vůbec nechápu, co se přihodilo," řekl chraplavým hlasem Graham, stále se třesoucí při vzpomínkách na události, které před chvílí prožil. "Všechno Vám vysvětlíme," odpověděl Jonathan, a zamířil zpět do kokpitu. "Viděl jsem svou ženu umřít," zašeptal Graham, "byl jsem zpátky v minulosti. Vím, že to bylo v době, kdy jsem jí měl poprvé potkat." Jonathan se zastavil před vstupem do kokpitu, a promnul si oči. Graham se znovu rozkašlal, tentokrát tak moc, že se začal dávit. "Jak jsem říkal, pane Owene, nemluvte. Brzo budete v bezpečí. Ona Vám to asi vysvětlí trošku líp, než já," řekl na to Jonathan, a sedl si ke kniplu. Graham se naklonil k okénku. Pod letadlem byla nádherná temná modř, Karibské moře. V tu chvíli však ještě nevěděl, že ho Jonathan nebral do kostarického vnitrozemí. Letadlo přistálo na dlouhé, špinavé ranveji ve východní části malého karibského ostrova, zabírajícího plochu sotva pěti kilometrů čtverečních. Po obou krajích ranveje stály vojenské letouny, stíhačky, ale i malá osobní letadla. Ani ne šest set metrů od ranveje stál mezi prudkým větrem bičovanými palmami malý domek s plochou střechou. Jinak tu nebyla na dohled žádná další budova. Většinu ostrova pokrýval tropický les. Jonathan přistál s boeingem naprosto profesionálně. S upřímným, ač trošičku ustrašeným úsměvem pomohl Grahamovi vstát, a dovedl ho k východu, pod kterým stály schůdky. Ze zadní části letadla se vynořilo několik ozbrojených mužů oblečených ve vojenských uniformách. Jakmile stáli Graham s Jonathanem na asfaltu, muži hbitě seběhli schůdky a mlčky se ztratili v husté džungli. "Kde to sakra jsme?" zeptal se Graham, a nemotorně se natočil směrem k oné malé budově. Všiml si, že z ní vycházelo několik lidí. V jejich popředí kráčela čtyřiapadesátiletá žena, jejíž rysy mu byly poněkud povědomé. "Moc ráda Vás vidím, Grahame," oslovila ho, "jen mě mrzí, že na tom nejste zdravotně nejlépe." "Pauline?! Pauline, co se ti stalo?!" vyhrkl překvapeně Graham, div se při tom znovu nerozkašlal. Trochu se však zapotácel, a Jonathan jej musel pevněji uchopit za ruku. Omylem přitom zmáčkl obrovský puchýř na Grahamově obnažené kůži, a z něj vystříkla smrdutá tekutina. Uchytila se Jonathanovi na košili, a ten okamžitě zavřel oči se zadrženým dechem. Nemohl předstírat, že se mu z jejího zápachu nedělalo špatně. Pauline se v blízkosti Grahama ovládala mnohem lépe, ač ji zápach zkaženého masa, obklopující starého muže, také nedělal příliš dobře. "Takhle si mě asi nepamatujete," řekla mu s úsměvem, "ale všichni stárneme." Byla ostříhaná nakrátko, vlasy měla na temeni a po stranách hlavy vyholené možná tak na milimetr. Delší přední pramen vlasů, z nemalé části stříbrný, jí zasahoval do očí. Měla na sobě zelenou košili, na břiše pokrytou zaschlou krví, a chodila v těžkých vojenských botách. "Tady jste v bezpečí, Grahame," řekla mu, "a na jednom z mála bezpečných míst planety. Jestli dovolíte, všechno Vám vysvětlíme uvnitř." Ukázala na budovu. "Je to stará meteorologická stanice. Opustili ji v třiatřicátém. Počasí v téhle části Karibiku se vlivem klimatické změny za poslední dvě desetiletí dost zhoršovalo. Je jen málo lidí, kteří se sem odváží. Proto tento ostrov poskytuje bezpečné útočiště. Nejdou tu po nás, bojí se sem přijít," pokračovala. Graham stále nechápal, o čem konkrétně to mluvila. Ale zaujalo ho, co řekla o minulosti té podivné malé budovy. Byla opuštěna v třiatřicátém? V roce 1932? To by však v souvislosti s klimatickou změnu nedávalo smysl. "Jsme v budoucnosti?" zeptal se Graham, když s Jonathanem, Pauline a několika ozbrojenci vstupoval dovnitř. Bylo tam málo světla, zato se tam však nacházelo mnoho lidí. Většina z nich seděla nebo ležela na zemi na špinavých matracích, někteří se pokoušeli spát, jiní kouřili doutníky, popíjeli z plastových lahví, hráli karty a čistili zbraně. "Tohle je rok 2039, Grahame. Ano, z Vašeho pohledu se nacházíme v budoucnosti. A to i přesto, že je Vám stále osmdesát, jako v roce 2021, ze kterého jste přišel. Akorát už svět není takový, jaký měl být, když jste tehdy..." rozpovídala se Pauline, ale Graham ji přerušil. "Když jsem co?! Co se krucinál stalo?!" vykřikl. "Když jste skočil na let do San José. Pamatujete si, jak jsem Vám volala? Chtěla jsem, abyste nám pomohl. Jenže už bylo pozdě. Od začátku bylo pozdě..." řekla Pauline. "Dobře, takže jste mě vzali do budoucnosti. Jak? Proč? Viděl jsem, jak jeden pitomec, kterého jsem kdysi znal, zabil mou ženu! Předtím jsem seděl v letadle s milionem pasažérů z Londýna, a pak najednou sedím v letadle řízeném tímhle mlaďochem a s nějakými vojáky na palubě! Nic nechápu! A ještě k tomu hniju, jak něčí kompost na zahradě!" rozčilil se Graham. Rozkašlal se, ztratil sílu v nohách, a Jonathan a Pauline mu pomohli sednout si na zaprášenou matraci v rohu místnosti. "Potřebujeme Vaši pomoc, pane Owene. Proto jste teď tady," řekl mu Jonathan. "To už vím! Ale nechápu, proč se stalo to, co se stalo!" vyhrkl Graham. "Věci se změnily. Když zemřela Miranda Smith, běh dějin šel úplně jiným směrem. Proto jste se probral na palubě letadla, které řídil Jonathan. Svět si ale pamatujete takový, jaký jste ho zažil v původní časové linii. V té nezměněné. V té, kterou neovlivnily činy Jonathanova otce. Taky si ten svět pamatuju, Grahame," řekla Pauline, "a věřte mi, moc dalších lidí, kteří mají vzpomínky na ten svět, není." "Gibson," zašeptal Graham, "on cestoval zpátky v čase a zabil Mirandu, než jsem s ní začal chodit. Zabil ji, než jsme stačili mít syna. Jacka! Jack neexistuje, že?" Pauline se podívala na Jonathana. "Ne," odpověděl mladík, "Váš syn se nikdy nenarodil. Vlastně jste nikdy neměl dítě." Grahamovi vytekly z očí slzy. "Takže... Jack je v podstatě mrtvý?! Zabili mi ho?! On mi zabil?!" vykřikl. "Je to trochu komplikovanější, ale k tomu se ještě dostaneme," řekla Pauline, a sedla si vedle něj. Položila mu ruku na rameno. Tričko, které na sobě měl, bylo prosáklé hnisem, ale Pauline sebou ani na vteřinu necukla, přestože jí to bylo nepříjemné. "Dějiny se začaly odvíjet úplně jinak. Protože se Jack nikdy nenarodil, nevznikli ani Lovci kryptidů, kteří měli v původní časové linii minimálně mezi lety 2017 až 2021 velký vliv na to, co se ve světě dělo," promlouvala k němu dále, "nikdy nedošlo k invazi mimozemšťanů, nikdy se nestaly věci, co se stát měly. Ale svět přesto zachvátila válka. Teď už to bude osmnáct let, co trvá. Žijeme v krutém světě. Lidská populace se snížila na miliardu. Klima se změnilo tak moc, že už za severním polárním kruhem není skoro žádný led. Je to bláznivé, já vím. Ale všechno je to výsledkem zabití jednoho člověka, a zabránění tomu, aby se narodil jeden nebo dva další." "Takže jsem se potom, co Gibson zabil mou... tehdejší budoucí přítelkyni... probral v tomhle světě, který je úplně zpackaný, jo?" řekl na to Graham. Zamyslel se. "Kolik vědeckých článků jsem, prosím vás, za život napsal? Že ti hryzci vyšli? Že vyšly ty bělozubky, a vydali mi je v Nature? Řekněte, že jo! Lidi, já studoval sedm let vydry na Shetlandách! Jezdíval jsem tam za nimi každé léto! Neříkejte mi, že se to v téhle... realitě... nikdy nestalo!" vykřikoval. Pauline a Jonathan mlčeli. "Co víme, tak jste byl považován za mezinárodního zločince," řekl Jonathan, "ale to teď není důležité. To vy si vůbec nepamatujete." "A proč si to nepamatuju?! Proč si pamatuju něco jinýho?!" vykřikl Graham. "Pane Owene, už skoro deset let se tady připravujeme na záchranu Vaší rodiny. Na záchranu světa. Není už důležité ptát se, proč se věci měly tak, jak se měly. To upřímně člověka, jako jsem já, ani nezajímá. Spíš teď jde o to, co se stane. Musíte nám pomoci," řekl Jonathan. Graham se na něj zahleděl, a pak se prudce natočil k Pauline. "Proto jsem Vám tehdy volala. Abyste pomohl Jackovi," řekla. "Ale vždyť jsme v budoucnosti nějaké šílené reality, kde se Jack ani nenarodil! Já mám být osmnáct let zpátky, v roce 2039 mi má být asi sto let, ne osmdesát... Vždyť tohle nedává smysl! Pořád to nechápu! Nic nechápu!" řval Graham. Pokusil se vstát, znovu se rozkašlal, ale na nohy se tentokrát dostal bez pomoci ostatních. "Je mi z toho všeho zle! Je mi zle ze sebe samotného! Pořád mi tu něco chybí, pořád mi něco uniká!" vykřikl. "Jak jsem říkala, je to komplikovanější, Grahame," řekla Pauline, a znovu se pokusila se jej dotknout. Graham před ní máchl rukou, a ona ustoupila. "Mám pocit, jako byste si se mnou hráli. Něco... něco tu postrádá logiku," řekl. Ukázal na Pauline. "Proč si i ty pamatuješ, co bylo původně? Proč si pamatuješ Jacka, když se nikdy nenarodil?" otázal se jí. "Protože, Grahame, ani já, ani vy nepocházíme z tohohle světa. Oba jsme byli zmanipulovaní lidmi, proti kterým tady my všichni... bojujeme," odpověděla Pauline. "Nepocházíme z tohohle světa? A to má jako znamenat co?!" vykřikl Graham. Chvíli bylo zase ticho. "Potřebuju se projít," zamumlal starý zoolog, a zamířil mezi vojáky v místnosti. Ne každý z nich byl jeho zápachem zrovna nadšený. Někteří dokonce odběhli na záchody, jak se jim z něj udělalo špatně. Uviděl několik vojenských dronů, které nadšeně zpravovalo pár ozbrojených mladíků v zadní části haly. Vybavovali je trubicovitými zbraněmi, schopnými vystřelit silný pálivý paprsek. Dva nadšenci zbraň otestovali na funkčním dronu. Paprsek zamířil k zrcadlu, které před ním jeden z nich držel, a zlomil se ke stropu. Na druhého mladíka spadla omítka, a tomu prvnímu okamžitě nadával. "Ta válka se děje kvůli mému otci, Danovi Leahymu. Vůbec se mi nelíbí, co provedl. Chci, aby zaplatil. Chci, aby se věci měly lépe," řekl Grahamovi Jonathan. Starý zoolog se na něj podíval a pokýval hlavou. "Dan udělal strašné věci. Za to, co se stalo, může on. Váš starý přítel k němu byl napojený," řekla Pauline. Chvíli mlčela, a pak pokračovala: "Důvod, proč si naší původní minulost pamatuji stejně dobře, jako vy, je prostý. Dan si mě do světa bez Jacka Owena přivedl z reality, ve které Jack existoval, z té původní, jím neovlivněné reality. A zničil mě. Dlouho jsem kvůli tomu nedokázala nic dělat. Výsledkem jeho ničení je Jonathan." Pauline teď působila vyděšeně. I po tolika letech na to nedokázala zapomenout. "Chtěl, abych s ním měla dítě. Znásilnil mě, nechal mě zavřít do nějaké kobky, kde mě hlídali jeho lidi, a já byla nucená naše dítě porodit. Už tehdy jsem si slíbila, že Dana jednou zničím. Za to, co mi udělal, ale i za to, co udělal celé rodině Owenových," pokračovala. "Byla nucená mě porodit, i když mě nechtěla. A já si, upřímně, ani nepřeju žít," řekl Jonathan, "a proto jsme tady. Vyrostl jsem s příběhy o svém bratrovi, synovi mé matky a Jacka Owena. O mladíkovi, který zachránil svět před invazí mimozemšťanů. Před invazí, která tady ani nenastala. Vím, že musím vyplnit jeho úlohu, a taky zachránit svět. Ne před mimozemšťany, ale před tím tyranem, který zničil Vaši rodinu, a který zničil mou matku." Supěl zlostí. Dokonce kopl do prázdné krabice. Jeden z vojáků k němu okamžitě přiběhl a ptal se ho, zda byl v pořádku. "Vím, že to bude znít dost hnusně. Ale dalo by se říct, že si zasel semeno vlastní zkázy. Nenávidím svého otce stejně, jako ho nenávidí má matka." "Takže na co se tu připravujete? A jaká v tom má být má úloha?" zeptal se zděšeně Graham. Z toho, co nyní slyšel, mu bylo opravdu špatně. Ani nevěděl, jak ten Dan Leahy vypadal. Nikdy se s ním nesetkal. Přesto ho však již nenáviděl. Přítelkyni svého syna měl rád. Znal Pauline tolik let! Pamatoval si, jak choval v náručí její a Jackovo děťátko. Teď ji viděl, jak brečela, celá zničená z vyprávění příběhu o nejstrašnějším traumatu svého života. Chtěl toho člověka zabít, tak jako ho chtěl zabít Jonathan. "Chceme se mu pomstít za to, co udělal," odpověděl Jonathan. "Proboha, vždyť on mě nechal zabít Deana! Nechal mě vykuchat mu oči!" naříkala Pauline, opřená zády o stěnu. "Co mám udělat?!" vykřikl Graham. "Zachránit Jacka," ozvalo se ze shluku vojáků. Graham spatřil zhruba osmnáctiletou ženu, brunetu s dlouhými vlasy, oblečenou v černém tričku s dlouhými rukávy a v černých kalhotách. Její modré oči člověkem úplně pronikaly, a Grahamovi připadaly hypnotizující. Nevěděl, čím to bylo, ale shledával ji poměrně familiární. Měla v sobě něco, co mu připomínalo sebe samotného. Netušil, čím to mohlo být. Čím blíže k němu však kráčela, tím více mu docházelo, kým vlastně mohla být. Určitě mu byla příbuzná, byť nemohla být jeho dítětem, to mu ostatně bylo jasné. Vytáhla z kapsy zvláštní ovladač a ukázala mu ho. "A uděláme to tímhle," usmála se. Ten šibalský úsměv, ten tajemný výraz v obličeji. Měla plán, působila odhodlaně, a strašně mu připomínala svého syna. "Strašně ráda tě poznávám, dědo," řekla mu, a potřásla mu rukou, ač na ní měla modrou dezinfekční rukavici, "určitě ti neřekli všechno, že?" "Neříkala jsi náhodou, že mu chceš to hlavní říct ty?" řekl na to Jonathan. "Jo, tak nějak," odpověděla, a pak se podívala na Grahama, "dědo, abys to pochopil, odboj proti Leahymu začala tady Pauline se svým synem. Ale docela nedávno jsem vůdkyní toho odboje stala já." "Ty jsi moje vnučka? Jak je to možné? Tohle už vůbec nedává smysl," řekl Graham. "Jmenuji se Maya Owen," představila se mu konečně, "a ano, jsem tvoje vnučka. Ona je ta realita malinko pokroucená, víš? Mému tátovi chvíli trvalo, než pochopil, jak se vlastně věci měly."
"Tak fajn," zašeptal si pro sebe Jack. Zvedl lůžko, ke kterému byl ještě před několika minutami připoután, a vší silou ho prohodil oknem. Do temné místnůstky proletěly desítky obrovských střepů. Lůžko dopadlo na asfaltovou cestu před domem. Jack vyhlédl z okna, a zapískal si pro sebe. "Když na to koukám teď, říkám si, že bych odsud vážně nechtěl sletět," řekl si pro sebe, a zatnul pěst. Uslyšel kroky, blížící se k zamčeným dveřím. Přesvědčil se, že kromě vnitřní síly měl i dost síly fyzické. Zaťal zuby, připravil se k útoku. Dveře se s hlasitým zaskřípáním otevřely. "Všechno v pořádku, hezoune?" zeptala se ho jakási mladá žena. Mluvila podobně jako Pauline skřehotavým hlasem, ale nebyl tak hluboký. Jack ho již také slyšel. Tehdy, když ho s rodinou Dan vyvedl z domu v El Milloncito! Přišla za ním Samantha Yalden. "Asi jste hodně naštvaný, když jste vyhodil z okna své lůžko, že? No, Dan mi říkal, že k němu máte být radši připoutaný, jinak byste mohl působit potíže," pokračovala, a vytáhla z kapsy obrovskou injekční stříkačku, "a to by nebylo moc dobré." "Naštvaný jsem," řekl Jack, a skočil na ní, jednou pěstí zasahuje Samanthin obličej, druhou tlače injekční stříkačku ke stěně místnosti. "A to fakt není moc dobrý," dodal, dal Samanthě další ránu do tváře, injekční stříkačku jí z ruky konečně vytrhl a silou jí práskl o podlahu. Samantha ho kopla do rozkroku, a Jack vykřikl bolestí. Následně mu dala hlavičku, a pak mu své nezastřižené nehty namířila k ušnímu boltci. Jack se vzmohl, praštil ji pěstí do břicha, jednou, dvakrát, pak jí podlomil nohy, a zatímco se manicky řehtala, dával se na útěk. Vyšlo to. Doufal, že si lůžka vyhozeného z místnosti někdo všimne, a přijde za ním. Jeho úsudek byl správný. Pořád ale nebyl z té tajemné budovy venku. V chodbě se mu postavili další dva Leahyovi lidé. Byli to vysocí, svalnatí mladíci, jeden z nich měl na čele vytetovaného Buddhu, druhému chybělo oko a měl hluboké jizvy ve tvářích směřující dolů od koutků rtů, díky nimž působil, jako by se neustále mračil. Oba po Jackovi skočili, povalili ho na podlahu a začali do něj kopat. Jack dal tomu prvnímu pořádnou ránu pěstí do kotníku, pak ho za nohu zatáhl, a složil vedle sebe. Vrhl se na něj, zatnutou pěstí zamířil na jeho nos, a v záchvatu zuřivosti mu ho zlomil. Druhý ozbrojenec vytasil pistoli, a rukojetí přejel Jackovi po zádech. Připlácl ho tak k prvnímu mladíkovi, kterému tak Jack dal neplánovanou hlavičku. Anglický přírodovědec se pokusil vstát, ale hned dostal další ránu rukojetí pistole, tentokrát do obličeje. Tvář se mu připlácla ke stěně chodby. "Už je to pár dní, co jsem někoho zmlátil. Tohle si fakt užívám," řekl mladík. "Baví tě mlátit nemocné lidi?" zeptal se Jack, znovu se mu postavil a narazil mu zápěstím pravé ruky o obličej. Velký puchýř, který se tam nacházel, se rozprskl, a mladík se okamžitě vyzvrátil. Z hnilobného puchu se mu udělalo zle. "Nemělo by," doplnil se Jack, a kopl ho do boku. Seběhl schody do přízemí. Tam stál před skleněnými dveřmi samotný Dan Leahy, a pokuřoval cigaretu. "Chrisi, co že ty schody zase bereš po třech? Máš zas absťák a běžíš si pro tabák?" zasmál se, a pomalu se otočil. "Asi jsi mě podcenil, Dane," řekl mu Jack a dal mu takovou ránu pěstí do tváře, že se Dan zapotácel a narazil čelem o skleněné dveře. Rozletěly se na kusy. Jack ho přeskočil a utíkal pryč. Skočil mezi křoviska na kraji silnice, načež proběhl jakýmsi městským parkem. Zastavil se až na jeho druhém konci, opřel si ruku o lavičku a nahlas se vydýchal. Teprve teď si uvědomil, že se vlastně vůbec nezachránil. Jednal příliš instinktivně. Pořádně si nerozmyslel, co chtěl vlastně udělat. Dal dohromady jen pár prvních kroků, ty úspěšně provedl a pak prostě utekl. Kdyby přemýšlel víc a déle, třeba by se spíše rozhodl hledat v tajemné budově odpovědi na své otázky. Na otázky, které ho stále tolik trápily svou zapeklitostí. "Sakra," zasyčel si pro sebe, "Dean měl pravdu. Ta nemoc ovlivňuje mou psychiku. Přestávám přemýšlet. Chovám se, jak jsem se nikdy nechoval." Při vzpomínce na Deana se fyzicky otřásl. Znovu viděl v hlavě tělíčko dvouměsíčního kojence, z jehož úst stříkala krev. Vrazil prsty do svých očí, a pokusil se zadržet v nich slzy. Na další meltdown teď nebyl čas. Slyšel dusot vojenských bot, vycházející z parku. Danovi lidé po něm šli. Jack na nic nečekal, přeskočil plot, a zůstal ležet v zahrádce mu malinkého domečku na kraji silnice. Okolní temnotou několikrát projela světla baterek, hluční pronásledovatelé však brzy zmizeli. Jack se rozhodl jít dál po jiné cestě, přešel most nad líně tekoucím potůčkem, a nakonec stanul u cedule s nápisem Chewburry. "Co to má znamenat?" zeptal se sám sebe. Duby, s jejichž listy si pohrával teplý letní vítr, značily, že byl někde v Evropě, a jméno obce, ve které se nacházel, znělo anglicky. Ale na anglické mapě přece žádné Chewburry není! "Směšné jméno," zašeptal si pro sebe Jack, "Chewburry neexistuje. V životě jsem o takovém místě neslyšel." Několikrát se rozhlédl po svém okolí, a pak pokračoval v pochodu. Zamířil do lesa, postupoval jím však pomalu. Vůkol byla tma, muselo být teprve krátce po půlnoci. V jednu chvíli si připadal zcela odhodlaný, dával v hlavě dohromady plány, jak na Dana znovu zaútočit a zjistit, jakým způsobem cestuje v čase. Jenže krátce poté se ho zmocnil strach. Ve tmě se špatně orientoval, vystrašilo ho hlasité čmuchání ježka či jiného nočního tvora, zakopl o padlou větev a čelem dopadl na ostrý kámen. Vykřikl hrůzou i bolestí. "Tohle je konec. Nezachráním sebe, nezachráním nikoho... Proboha... Vždyť já už jsem prohrál. Dean je mrtvý, Pauline strašně ublížili..." skučel si pro sebe, a již nezadržoval slzy. Teplá krev stékala po jeho čele. Hnijícími prsty, navíc pokrytými hlínou, si nahmatal otevřenou ránu v hlavě, a zasyčel bolestí. Nahmatal také kámen, na který spadl. Byl větší, než si původně myslel. "Ani jsem nedošel daleko," zašeptal si pro sebe, "je konec. Skončil jsem." Ještě jednou té noci uslyšel lidské kroky. Někdo se k němu zezadu blížil, a on ztrácel vědomí. Něčí ruce se dotkly jeho hlavy, pak ho zvedly ze země a začaly táhnout pryč. Když se probudil, ležel se zafáčovanou hlavou a ovázanýma rukama v lehkých peřinách s příjemnou vůní. Velkým oknem pronikal dovnitř sluneční svit. Slunko ozařovalo venkovní zeleň. "Pauline?" zašeptal Jack, doufaje, že se probral ve svém domě v El Milloncito. Otočil se, čekaje, že jeho přítelkyně bude ležet vedle něj. Místo toho však spadl z postele. Do místnosti okamžitě někdo vtrhl, a pomohl mu na nohy. "Měl byste si dávat pozor," řekla mu jakási žena, "a nejen tady. Mohl jste tam v lese vykrvácet." Jack si jí pořádně prohlédl. Měla trochu silnější postavu, hnědé vlasy po ramena a příjemný, ustaraný úsměv ve tváři. "Vy jste mě... odtamtud odvedla?" zeptal se Jack. "Máte štěstí, že bydlím na kraji městečka. K lesu mám ze všech v Chewburry nejblíž. Nemohla jsem v noci spát, trpím insomnií, a pak jsem najednou uslyšela něčí řev. Nebyl to takový ten řev, co tu normálně slýcháme. Byl to bolestný řev. Došlo mi, že asi zase někoho napadli, on před nimi utekl, a..." rozpovídala se. "Počkat, co?" přerušil ji Jack. "Ten mladík a jeho lidi, co se tu usadili. Pořád lidem ubližují. Ti hnusní darebáci napadají mladé holky, odvádějí si je a kdo ví, co jim dělají. A holky, co k němu patří, zase brutálně napadají každého, na koho narazí. Hlavně teda v noci," odpověděla mu. "Jsem v Anglii?" zeptal se Jack. "Samozřejmě," odpověděla starostlivě, "bolí Vás ta hlava? Zapomněl jste na něco, co se v poslední době stalo?" Ještě víc se na něj usmála. "Řekněte mi, jak se jmenujete. Ať si vyzkoušíme, jestli jste nepřišel o paměť." "Jack. Jack Owen," odpověděl. "Aliana Romita," představila se mu konečně jeho zachránkyně, "Vaše jméno neznám. Vy asi nejste odsud, že?" "No, nejsem. Co je zač Chewburry?" zeptal se hned Jack, a přišel k oknu. Zadíval se na několik otrhaných domků stojících naproti Alianině stavení. "Chewburry je naše městečko. Jak je možné, že ho neznáte? Proč jste sem přijel? Nebo... oni Vás sem... unesli?" "Přesně tak, unesli. Co se tu stalo? Jak dlouho už tu jsou?" zeptal se Jack. "Odedávna. Vždycky měli v Chewburry základnu," odpověděla Aliana. "Ne, teď to chci vědět přesně," řekl rázně Jack, "kdy sem přijeli?! Před kolika dny? Britská armáda by sem mohla..." "Britská armáda? Vy jste vtipný, Jacku. Britská armáda přece spolupracuje s nimi!" zasmála se Aliana. Jack se na ní nechápavě zadíval. "Nikdo ve světě neví, že Leahy má základnu tady. Nejlepší tajná základna je přece ta, která se nachází na úplně obyčejném místě. Ale nikdo se mu už nesnaží postavit. Nemá to ani cenu," řekla. "Nerozumím tomu," zašeptal Jack. "Ani nemusíte. Nerozumí tomu nikdo. Každý, kdo se o tom snaží přemýšlet, se buď zblázní, nebo to nakonec vzdá. Nic v tomhle světě nedává smysl. Nic nikdy nedávalo smysl," odpověděla Aliana. "Ne, tohle je špatně! Všechno je tu špatně!" vykřikl Jack. "To jsem si dlouho taky myslela," řekla na to. Zamířila ke dveřím. "Chcete snídani? Něco Vám udělám." "Ještě jedna věc," řekl Jack a zdvihl prst, "kdo mě to převlékl do pyžama?!" "Jo, to patřilo mému bývalému příteli. Omylem ho tu nechal," ozvalo se už z kuchyně, "nebojte, vyprala jsem ho po něm." Jack si utřel pot z čela, a raději se převlékl do své špinavé košile a kalhot. Během rozhovoru u snídaně se od Aliany nedozvěděl jedinou věc, která by dávala smysl. Neznala přesný rok, kdy tajemné Chewburry vzniklo. Nevěděla nic o britské monarchii, o světových válkách, o carském Rusku ani o objevu Ameriky. Nevěděla vlastně vůbec nic. Když Jack zmínil, že nepřímo způsobil invazi mimozemšťanů, která světem před asi rokem a půl otřásla, Aliana se jen smála. Říkala, že jí to připomínalo její oblíbené filmy. Měla doma kolekci DVD různých filmů odehrávajících se ve vesmíru, a vykládala mu, jak si jako malá přála být astronautkou, později astronomkou a pak nakonec skončila tady, s prací uklízečky v místní základní škole. Když se jí zeptal, odkud pocházela, jen pokrčila rameny. "A to jste měla strach, že bych po rozražení hlavy o kámen přišel o paměť. Co se mohlo stát Vám?" zeptal se jí Jack. "Asi jsem přišla o kus sebe samotné," odpověděla. Tomu Jack rozuměl. Cítila jakousi bolest, měla ji neustále v očích. A on věděl, jaké to bylo. To, co se v poslední době přihodilo, ho také velmi zranilo. Oba si spoustu věcí nedokázali vysvětlit. Neznali odpovědi na své otázky. Jediný rozdíl v nich byl ten, že Aliana odpovědi nehledala, kdežto Jack se přemýšlením o různých hypotézách neustále trápil. Večer toho dne, kdy se ocitl v jejím domku, jenž s ní do té doby trvale sdílel jen třínohý kocour Achilles, přišli za ní tři lidé od Dana Leahyho. Dva z nich byli potetovaní, zjizvení mladí muži, třetím byla náctiletá dívka s nezastřiženými nehty a rozpitým makeupem. Zabušili na dveře, a Aliana jim byla nucena otevřít. "Viděla jste tu někoho takového?" zeptala se jí dívka, a téměř jí vrazila fotografii Jacka Owena, pořízenou v kostarickém Los Lagos, do obličeje. "Vůbec," řekla Aliana. Se smíchem se odebrali k dalšímu domu. Jack našel bezpečné útočiště v Alianině sklepě. Přespal tam několik nocí, i když je z velké části prochodil. Pořád hledal odpovědi, které nedokázal získat. Postupem času to však s jejich hledáním vzdal. Nevěděl, proč, ale něco mu říkalo, ať toho nechá. V Alianině domě se cítil bezpečně. Oba insomniaci si brzy začali dávat noční filmové maratony, hráli různé stolní hry a vymýšleli spolu bláznivé fiktivní příběhy. Jack si přestal všechno racionalizovat. Přestal myslet na zklamání, které mu Dan způsobil. Pokusil se z hlavy vypustit vzpomínky na Pauline i na Deana. Cítil, že to tak chtěl. Z počáteční sympatie k Alianě, která měla ve své minulosti něco nepopsatelně temného, tak moc, že na to také zapomněla, se nakonec rozvinula láska. Rok nato se jim narodila dcera. Nezabývali se tím, že v Chewburry nebyl jediný zdravotník, který by Alianě s domácím porodem pomohl. Nezabývali se už ničím. Dítě se rozhodli pojmenovat Maya. Jack byl znovu šťastný. Zase měl svou rodinu. Byla to jiná rodina, než ta, kterou měl kdysi, a na kterou už skoro zapomněl. Velmi si však čas strávený s ní užíval. Viděl svou dceru, jak poprvé chodila, jak poprvé oslovila maminku a tatínka, jak se naučila jezdit na kole... Jack našel v tajemném Chewburry nové štěstí.
Časem Leahyovi lidé městečko opustili. Místní říkali, že jim britská vláda poskytla mnohem lepší základnu, snad někde na skotských ostrovech. Nikdo to dál neřešil. O unesených dívkách z městečka už nikdo nemluvil, každý dělal, jako by se v Chewburry nikdy nic špatného nestalo. Jack byl zaměstnán jako lesník, dohlížející na stavy vysoké zvěře. Dostal příkaz chránit vzácný druh rostliny, který byl do oblasti reintrodukován po mnoha letech. Bývalý Lovec kryptidů ani nevěděl, co to bylo za rostlinu. Nikdy mu bylo řečeno, jaký měla vědecký název. Ale dokázal ji rozpoznat, a to bylo vše, co potřeboval. Jeho nemoc se během let zhoršovala, ale díky Alianině péči mohl stále chodit ven, byť se zafáčovanýma rukama a později i nohama, a kusem látky vsakujícím hnis na hrudníku. Většinou to nikomu nevadilo, nikdo si obvazů na jeho končetinách ani nevšiml. Teprve, když bylo Maye pět, zeptal se ho na ně prodavač v obchodě s potravinami. Jeho dceruška poskakovala před obchodem a pozorovala mouchy, které si sedaly na zeď. Jack mezitím pokládal zakoupené potraviny na pult. "Hrajete si na mumii?" zeptal se prodavač, podle přízvuku nejspíše Londýňan, s nakrátko ostříhanými vlasy. "Možná," pousmál se Jack. "To není odpověď, kterou bych čekal," řekl se širokým úsměvem prodavač. "Mám takový ekzém na kůži, víte?" reagoval na to Jack. "Já zase žádný nemám," řekl prodavač. Jack se jen zasmál. Když mu platil v hotovosti, ukázal muž na Mayu, hledící dovnitř přes prosklené dveře. "To je Vaše dcera?" "Jo. A už se venku nudí, musím za ní jít. Drobné si nechte, pane... Jak se vlastně jmenujete?" "Moje jméno je na cedulce nad dveřmi," zasmál se prodavač, "užijte si čas strávený se svou rodinou. Já o tu svou přišel. Není nic horšího, než ztratit ty, které milujete ze všeho nejvíc." Jack vzal Mayu, horlivě přešlapující před obchodem, za ručku, a zamířil domů. Jen se krátce ohlédl, a přečetl si nápis nad dveřmi obchodu. "Sellers Shop," řekl nahlas, "jakou to má mít spojitost s jeho jménem?" Odfrkl, a pak začal Maye povídat o mouchách, protože o nich chtěla něco vědět. Vychrlil všechno, co se o nich v životě naučil. Ale když se ho zeptala, odkud ty informace měl, nedokázal na to odpovědět. "Odkud víš tolik o zvířatech, tati?" uslyšel její hlásek. Celý se otřásl. Seděl v točícím se ruském kole. Točila se mu hlava. "Jak jsem říkal, Jacku! Sokol stěhovavý by se v téhle výšce nikdy nebál," řekl mu Graham. Zezdola, z lunaparku, zaznívala veselá hudba. Jack překonal svůj strach z výšky, a konečně se podíval dolů. "Nakonec to tu není tak špatné, tati," řekl s úsměvem. Když dali atrakci sbohem, zamířili k Mirandě, která držela v rukou velkého plyšového slona. "Jé, ten je krásný!" vykřikl pětiletý Jack. "Koupila jsem ho pro tebe," usmála se, "za to, jak jsi zvládl to ruské kolo." Jack objal krásného plyšáka. Miranda se zadívala na Grahama, který se zubil od ucha k uchu. "Nemusel jsi ho k tomu ale nutit," řekla naštvaně. "Čím dřív se naučí překonat svůj strach, tím líp. Já se výšek bál až do svých osmi!" zasmál se Graham. "Až! Až do svých osmi!" reagovala na to podrážděně Miranda. "Táta mě pak vzal do letadla, ukázal mi pár svých triků ze druhé světové... já udržel zvratky v břiše, a už jsem se nikdy výšek nebál," zasmál se Graham. Miranda jen nevěřícně zakývala hlavou. "Děkuju, mami," pousmál se Jack, tvářička stále natlačená ke chlupatému chobotu sloního plyšáka, "hrozně se mi líbí. Sloni jsou super." Miranda byla pryč. Před Jackem nikdo nestál. Otočil se k otci, ale ten byl také pryč. "Ke komu mluvíš, kluku? Seš mentálně nemocnej, nebo co?!" zakřičel někdo za ním. "Tahle mládež, dneska. Odporný," řekl někdo jiný. "Běž do psychiatrické nemocnice, blbečku." "Co se furt tiskneš k tomu plyšákovi? Chceš ho snad rozkuchat?" "Koukněte, jak vyděšeně na nás hledí. Z tohohle kluka bude jednou totální psychopat." "Taky bych řek. Vidím to na něm." "Radši ho odděláme hned, co, lidi?" Velký ostrý nůž se zabodl do plyšákovy hlavy. Malý Jack vykřikl. "Tak, a teď ty a tvoje hlavička. Co to máš za jizvu na čele, chlapečku? Že bychom ji znovu otevřeli?" Nevěděl, kdo k němu mluvil. Ty lidi viděl tak nejasně! Křičel, bránil se jim, byť nadarmo. Řezali ho do obličeje, teplá krev mu stékala po obličeji. "Tohle už jsem zažil," zašeptal Jack, zatímco ho mučili. Zvedl se z lesní podlahy a pořádně si prohlédl kámen, na který dopadl. Byl větší, než si původně myslel. "Ani jsem nedošel daleko. Je konec, skončil jsem." Řval. Pauline se nahlas smála, její studené, špinavé vlasy se mu lepily ke tvářím. Táhla své dlouhé, nezastřižené nehty po jeho břiše, směrem k rozkroku. Příšerně to bolelo. Třásl se na lehátku, ale nedokázal postroj, který jej k němu vázal, přetrhnout. A Pauline ho začala líbat. Líbala ho vášnivě, a pak se mu zakousla do rtů. Úpěl bolestí, její nehty pronikaly jeho kůží, házel sebou, a přesto se jí nemohl zbavit. Do všeho hrála veselá lunaparková hudba. A plyšový slon se v kusech válel po zemi. Jack se na něj díval zmateně, a pak pohlédl na svou dceru, která na něj mávala z ruského kola. "Líbí se jí tam," ozval se zezadu Alianin hlas, "nemá strach." "Je dobré nemít strach z výšek. Mě můj táta naučil, jak ho překonat, když mi bylo pět," řekl Jack. "A s ní jsi na to počkal ještě další dva roky," zasmála se Aliana, načež upřela zrak na rozkouskovaného sloního plyšáka na zemi, "jé, ten je krásný!" "Děkuju, mami," řekl jí Jack, a vášnivě ji políbil. Zakousl se do jejích rtů, a Aliana zaúpěla bolestí. Vypískla, porazila ho na zem, on dopadl mezi kusy rozsekaného plyšáka, a utekla. "Tahle mládež, dneska. Odporný," uslyšel něčí hlas. "Co se furt tiskneš k tomu plyšákovi? Chceš ho snad dát dohromady?" "To se ti nepodaří." V ten večer odváděl Jack rozveselenou Mayu domů s obrovským bolehlavem. Napil se tvrdého, usnul rozvalený na stole v kuchyni, a když se probudil, Aliana křičela. Nebylo to kvůli tomu, jak ji políbil. Úplně se rozkládal. Odhnívala mu i kůže na hlavě, ztrácel vlasy, a když ze stolu seskočil, dopadl na zem shnilý kus masa z jeho břicha. "Proč tu nejsou nějací zdravotníci?!" vykřikl. "Žádní zdravotníci tu nikdy nebyli!" odpověděla Aliana, a opatrně mu přes tělo přehodila studený ručník. "To není možné!" vykřikl Jack. "Co tady dělám?! Kde je Pauline?! Kde je Dean?! Co se jim stalo?! Co jim udělali?!" řval. "Nevím, o čem mluvíš," řekla starostlivě Aliana, a Jack spatřil náplast na jejích rtech. Byl by poskočil hrůzou, kdyby mohl. Udělalo se mu zle z toho, co jí předešlé noci udělal. "Je to asi ta tvoje nemoc. Má vliv na tvou psychiku," dodala Aliana. Jack úzkostlivě, bolestně skučel. Najednou si začal uvědomovat, že se něco změnilo. Osm let tu žil s Alianou Romitou, sedm let s ní vychovával dceru. Žil v městečku bez historie. Spousta věcí tu nedávala smysl. Co měl na jazyku, to vykřikl. A Maya to slyšela. Polykala slzičky, když viděla tatínka, jak mu odhnívalo maso, a jak se ho maminka snažila zachránit. Jack pár dní na to svět opustil. Ještě zaživa se rozložil, a nebylo nikoho, kdo by mu mohl pomoci.
"Zemřel dřív, než já," vyhrkl Graham, a rozkašlal se. "Dalo by se to tak říct," odpověděla Maya, a krátce pohlédla na Pauline a Jonathana, "když teda berete v potaz jeho věk." Graham nevěřícně zakýval hlavou, a zahleděl se Pauline do očí. "Ty jsi ho nedokázala zachránit, když to ještě šlo?" zeptal se. "Ne, Grahame. To jste nepochopil. Jack se nikdy nenarodil. Ne v téhle realitě," řekla mu. Naposledy si utřela slzy z tváří. "Já nejsem z tohohle světa," řekla Maya, "jsem ze světa, kde Jack Owen dožil. Chápeš to, dědo? Nemůžu být přece ze světa, ve kterém se nikdy nenarodil." Graham vykulil oči. "Moment, tak to začíná dávat smysl. Jsme z různých..." Pauline pokývala hlavou. "Konečně to začínáte chápat," řekl na to Jonathan. "Fajn, Mayo," pousmál se Graham, "tohle... tohle je úžasný." Ukázal prstem na ní, na Pauline, na Jonathana a nakonec na sebe. "Fakt to začínám chápat. Teď chci vědět už jenom jednu věc. Jak teda naši rodinu zachráníme? Jak zachráníme Jacka?"
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat