Slavné expedice: Rusko-mongolské paleontologické výpravy

SLAVNÉ EXPEDICE

RUSKO-MONGOLSKÉ PALEONTOLOGICKÉ VÝPRAVY

"Tým účastnící se první sovětsko-mongolské paleontologické expedice čelil gigantickému úkolu: obsáhle studovat celkovou fosilní faunu a flóru Mongolska, země o 1,5 milionu čtverečních kilometrech, se suchozemskými i mořskými ložisky akumulovanými v průběhu 600 milionů let."

A. V. Lopatin

Před dvaapadesáti lety, 5. srpna 1968, ustanovilo tehdejší Prezidium Sovětské akademie věd spolu s Akademií věd Mongolské lidové republiky vědecký projekt, který byl založen na sérii paleontologických expedic vyslaných na území mongolské pouště Gobi a jejího okolí. Týmy paleontologů, tvořené pouze ruskými a mongolskými odborníky, měly jasný cíl; rozšířit naše znalosti prehistorie o nové poznatky, získané z nově nalezených kostí dinosaurů a dalších prehistorických tvorů, žijících v druhohorách i v následujícím kenozoiku. Samotné jméno tohoto projektu bylo ohlášeno až mnohem později, a to v roce 1992. Do té doby již celá řada nadšených vědců nasbírala v terénu ohromné množství materiálu, jež v průběhu desetiletí vedlo k popisům některých proslulých mongolských dinosaurů. Rusko-mongolské paleontologické expedice, obdobně jako výpravy proslulého amerického dobrodruha a přírodovědce Roye Chapmana Andrewse ve 20. letech minulého století, přispěly k prohlášení Mongolska jakožto jedné z paleontologicky nejbohatších zemí světa, a navždy změnily svět paleontologie.

Ruští vědci se do Mongolska vydávali i mnoho let před začátkem tohoto společného projektu. Sovětští geologové se výzkumu výzkumu v terénu v poušti Gobi věnovali již ve 20. a 30. letech minulého století, načež v průzkumu pokračovali po skončení 2. světové války, v letech 1946 až 1949. Tehdy také proběhla první velká společná rusko-mongolská paleontologická expedice. K následnému stratigrafickému výzkumu v Gobi pak došlo v roce 1967. Mimoto samozřejmě mongolští paleontologové spolupracovali i s polskými odborníky, což vedlo k započetí Polsko-mongolské paleontologické expedice, jež probíhala mezi lety 1963-65 a 1969-71. 

Paleontology, kteří se Rusko-mongolské paleontologické expedice účastnili, byli například Rinčengín Barsbold nebo Evgeny Maleev. Oba byli svého času předními vědeckými odborníky na prehistorický život v komunistickém světě. Barsbold pokračoval ve svém výzkumu i nadále, a zvláště na konci 90. let se pak věnoval opeřeným dinosaurům. Protože však jeho práce byly publikovány v ruštině, kterou většina vědců ze západu neovládá, bývaly dlouho přehlíženy. Zprvu měl tedy vliv zejména na paleontology v Mongolsku a Rusku, případně tedy v bývalém Sovětském svazu. Maleev zemřel před oficiálním začátkem Rusko-mongolské paleontologické expedice, účastnil se však již té předchozí ve 40. letech. Někteří z dinosaurů, které při této výpravě popsal, se stali skutečnými legendami mongolské paleontologie.

Jedním z dinosaurů, které Maleev popsal, je ankylosaurid druhu Talarurus plicatospineus. Kosterní pozůstatky, na jejichž základě popis zhotovil (tzn. holotyp), byly nalezeny v roce 1948. Expedice se sám účastnil, není však známo, zda pozůstatky objevil se svými kolegy nebo zda byl vůbec u objevu přítomen. V roce 1952 pak zvíře popsal. Nalezené ostatky patřily šesti exemplářům, jež před více než šestaosmdesáti miliony let zahynuli na území lokality Bayan Shireh. Více kostí náležících talarurovi pak bylo ruskými a mongolskými paleontology objeveno ve stejné oblasti roku 1975. Dnes patří Talarurus mezi relativně dobře prozkoumané ankylosauridy. S délkou 5 metrů a hmotností 2 tun šlo o středně velkého zástupce této výhradně křídové čeledi převážně herbivorních dinosaurů.

Poté v roce 1955 Maleev popsal velkého tyrannosaurida druhu Tarbosaurus bataar, a to na základě kosterních pozůstatků nalezených v Jihogobijském ajmagu sovětsko-mongolskou expedicí v roce 1946. Maleev se následně pustil do popisování dalších lebek theropodů z pouště Gobi, a identifikoval například druh Tarbosaurus efremovi, jenž však není považován za platný. Jeho pozůstatky byly paleontology "uloveny" v letech 1948 a 1949. Tarbosaurus, až dvanáct metrů dlouhý a 4 či 5 tun vážící, byl ve východní Asii před 75 až 70 miliony lety vrcholovým predátorem. 

Roku 1954 popsal Maleev obrovský dráp, nalezený, obdobně jako kosti tarbosaura, v souvrství Nemegt. Měl za to, že tento masivní útvar náležel obří mořské želvě. Dle jeho mínění se mohlo jednat o žebro této želvy, nebo také o skutečný, nefalšovaný dráp, kterým tento obří plaz hrabal chaluhy a další mořské rostliny, jimiž se živil. Ačkoliv neměl k dispozici žádný další fosilní materiál, rozhodl se dát obrovské želvě jméno, a to sice Therizinosaurus cheloniformis. Druhový název znamená "želvího tvaru". V roce 1976 při jedné z rusko-mongolských paleontologických expedic konečně nalezl více pozůstatků Rinčengín Barsbold, a okamžitě mu bylo jasné, že Therizinosaurus nebyl žádná želva, ale dinosaurus! Více kostí pak v roce 1982 nalezl mongolský paleontolog Altangerel Perle. Jejich nálezy nakonec byly více než přesvědčivé; therizinosaurus byl theropod, vážící až pět tun, a dlouhý až deset metrů. 

Perle již v roce 1979 popsal rod Segnosaurus, nalezený při sovětsko-mongolské paleontologické výpravě o šest let dříve v Bayan Shireh (více pozůstatků pak bylo při dalších výpravách odkryto v následujících letech, tj. 1974 a 1975, v Khara-Khutul). Vytvořil pro něj zcela novou čeleď, Segnosauridae. Poněvadž se ukázalo, že Therizinosaurus a Segnosaurus si byli příbuzní, byla čeleď přejmenována na Therizinosauridae. Maleev si však asi nedokázal představit, že jeho čeleď obřích mořských želv bude nakonec zahrnovat jen a pouze poměrně bizarní theropodní dinosaury s obrovskými drápy.

Na Maleevovu počest byl v roce 1987 sovětskou paleontoložkou Tatyanou Tumanovou pojmenován ankylosaurid Maleevus. Bohužel toho o něm není známo příliš mnoho. Žil před 90 miliony let a s velkou pravděpodobností to byl býložravec. Měřil asi 6 metrů na délku. Pravděpodobně byl blízce příbuzný rodu Talarurus. Jeho pozůstatky byly objeveny mezi lety 1946 a 1949, v roce 1952 je pak Maleev popsal pod názvem Syrmosaurus, jež bylo synonymem jména Pinacosaurus. Podle Tumanové nicméně tyto kosterní fragmenty pinacosaurovi vůbec nepatřily, proto se rozhodla popsat zcela nový rod.

Rinčengín Barsbold byl velice produktivní, co se popisování dinosaurů nalezených při sovětsko-mongolských paleontologických výpravách týče. V roce 1981 došlo k objevu kostry pštrosího dinosaura, ornithomimosaura, v lokalitě Baishin Tsav v Jihogobijském ajmagu. Barsbold se popisu chopil již v ten samý rok, a zvíře pojmenoval Garudimimus brevipes. Tento 2,5 metru dlouhý, lehce stavěný theropod patřil do čeledi Deinocheiridae.

Na konci 70. let odkryli vědci ze společné sovětsko-mongolské paleontologické expedice kosti dalšího ornithomimosaura, pro změnu tentokrát patřícího do čeledi Ornithomimidae. Jednalo se o rod Anserimimus, a jeho popisu se roku 1988 opět ujal Rinčengín Barsbold. Anserimimus znamená "napodobitel husy". Byl to rychlý, asi čtyřicet kilogramů vážící běžec. Roku 1981 byly při expedicích nalezeny pozůstatky ještě jednoho pštrosího dinosaura, a toho o tři roky později Barsbold a Perle popsali pod rodovým názvem Harpymimus, tedy "napodobitel harpyje". Žil v rané křídě, před 107 až 100 miliony let. Anserimimus je naopak znám z pozdní křídy, z doby před 70 miliony let.

Masožraví dinosauři se vždy těšili velké popularitě. Při těchto rozsáhlých vykopávkách byl nalezen ještě jeden pozoruhodný rod, a to roku 1989 v oblasti Khongrilu v poušti Gobi. Ruští a mongolští paleontologové tehdy nalezli ostatky 5 až 6 metrů dlouhého dravého dinosaura, vážícího jen asi 250 kilogramů, ne tedy tak velkého jako byl Tarbosaurus, ale rozhodně většího než byl Velociraptor. Altangerel Perle se jeho popisu chopil až na konci 90. let, přičemž mu pomáhali američtí paleontologové Mark Norell a James M. Clark. Společně mu dali jméno Achillobator giganticus. Žil před 96 až 89 miliony let na semiaridním území s prominentními meandry.

Rusko-mongolské paleontologické expedice však nebyly zaměřeny pouze na dinosaury nebo velké třetihorní savce, jako mnoho ostatních velkých paleontologických výprav, k nimž v průběhu 20. století na území Mongolska došlo. Zabývaly se totiž celou paleontologickou historií střední Asie. Vědečtí odborníci, kteří se jich účastnili, si dali za cíl podrobně zpracovat jakákoliv data pocházející i z těch nejmenších vymřelých organismů. Jednotlivé expedice byly dlouhé, a obvykle paleontologicky výnosné. Trvaly minimálně 4 měsíce, a vždy začínaly v Ulánbátaru, hlavním městě Mongolska. Odtamtud každý rok od roku 1968 vyrazilo do terénu až deset týmů. Každý tým tvořilo 60 až 80 výzkumníků z Ruska, doprovázených 10 až 15 mongolskými specialisty. Kromě lehkého náčiní se k dobývání dinosauřích kostí používaly i buldozery. S takovou získaly obrovské množství fosilního materiálu datujícího se nejen do mezozoika a kenozoika, ale dokonce i paleozoika. Život v mořích, jež ve starších prvohorách pokrývala tuto část světa, nikdy předtím prozkoumán nebyl. V roce 1969 byl započat výzkum prekambrijských a kambrijských vrstev pod vedením A. G. Vologdina, prvním vedoucím sovětské části expedice. Výčet popsaných prehistorických měkkýšů, ramenonožců, řas, dokonce i bakterií by zde zabral příliš mnoho místa.

Bakteriální paleontologii se v rámci těchto expedic věnovali A. Yu. Rozanov, E. A. Zhegallo, G. T. Ushatinskaya, A. L. Ragozina a A. A. Zavarzin. Zvláště Rozanov a Zhegallo podnikli detailní výzkum při výpravě v roce 1989, zatímco se za jejich zády doslova vykopávali dinosauři. L. N. Boshakova a L. M. Ulitina zase v polovině 80. let prováděli v terénu výzkum stromatospor (Stromatoporoidea) z geologických období ordovik a silur. Výzkumu jezerních ekosystémů v době křídové a pravidlům evoluce ekosystému na území Mongolska se věnoval Tatarinov. Více než polovina paleoentomologického materiálu nasbíraného během těchto výprav dosud čeká na výzkum, a je tedy jisté, že tyto nové druhy a rody prehistorického hmyzu popíše až nová generace paleontologů. Zkoumání vyhynulých druhů ostnokožců, včetně hvězdic a ježovek, bylo při výpravách úkolem S. V. Rozhnova. Popisoval však i ordovické a silurské lilijice. 

Za svou práci během rusko-mongolských paleontologických výprav získali mnozí odborníci prestižní ocenění. Rinčengínu Barsboldovi byla udělena Romerova-Simpsonova medaile, nejvyšší ocenění společnosti Society of Vertebrate Paleontology. Stal se také pracovníkem Ruské akademie věd. Kromě mnoha nových druhů dinosaurů, jež se staly symboly Mongolska, bylo objeveno i několik nových rodů pterosaurů, více než 50 fosilních ještěrů a asi 60 vyhynulých druhů ptáků, přičemž bylo také popsáno 25 nových ptačích rodů. Z devíti lokalit vzešly nálezy více než 20 nových druhů prehistorických savců, jež vedly ke zpracování vědeckých studií o interkontinentální migraci raných druhohorních zástupců naší bohaté třídy. Výzkum samozřejmě pokračoval i po přelomu století, již v 90. letech byl však výrazně omezen, a to z důvodu nedostatku financí. Rusko-mongolské paleontologické expedice však náš svět nesmírně obohatily. Do světa paleontologie přinesly nějakých 1500 nových druhů fosilních živočichů a rostlin, a to díky tvrdé práci zapálených vědců jak v terénu, tak v laboratoři.

Minulý rok uplynulo 50 let od začátku první oficiální expedice, a ruský Paleontologicheskii Zhurnal si dal za úkol celý projekt zevrubně popsat. Skutečně se jednalo o jeden z milníků v historii paleontologie. I budoucí generace paleontologů se ještě bude zabývat materiálem, který byl při těchto výpravách nasbírán, a popisovat zcela nové druhy...

Slavné expedice: Výpravy v rámci čínsko-kanadského dinosauřího projektu

SLAVNÉ EXPEDICE

VÝPRAVY V RÁMCI ČÍNSKO-KANADSKÉHO DINOSAUŘÍHO PROJEKTU

"Věda je způsobem přemýšlení; umožňuje nám přesunout se od toho, o čemž si myslíme, že nevíme, k tomu, co víme."

Dale Russell, citát z knihy The Dinosaur Project autora Waynea Gradyho

Ve 20. letech minulého století se americký dobrodruh a výzkumník Roy Chapman Andrews vydal do Číny a Mongolska s cílem najít pozůstatky nejstarších zástupců lidského rodu. Místo toho však narazil na křídové horniny plné dinosauřích kostí a vajec. Andrewsovy expedice vstoupily do světa paleontologie s velkou slávou. Avšak poté, co poslední z jeho výprav skončila v roce 1925, neodvážili se paleontologové tak nákladné expedice za dinosauřími fosiliemi znovu podniknout. Tedy až do roku 1985, kdy vznikl čínsko-kanadský dinosauří projekt (Sino-Canadian Dinosaur Project, též nazývaný Canada-China Dinosaur Project nebo zkrátka The Dinosaur Project). Založila jej nezisková kanadská organizace Ex Terra Foundation se sídlem v Edmontonu, hlavním městě provincie Alberta. Do projektu se zapojilo Royal Tyrell Museum of Paleontology se sídlem v Drumhelleru, Canadian Museum of Nature se sídlem v Ottawě a Insitute of Vertebrate Paleontology and Paleoanthropology v Pekingu. Tento projekt umožnil paleontologům pracujícím pro tyto jednotlivé instituce, aby navštívili různé geologické formace na území Kanady a Číny, a v rámci série paleontologických výprav nalezli pozůstatky nových druhů dinosaurů. Jednalo se o jeden z největších paleontologických projektů druhé poloviny 20. století.

Ředitelem čínsko-kanadského dinosauřího projektu se stal Philip J. Currie, proslulý kanadský paleontolog a zakladatel Tyrrelova paleontologického muzea (Royal Tyrrel Museum of Paleontology). V roce 1981 získal titul PhD v oboru biologie, přičemž se zabýval především synapsidy, tedy savcovitými plazy, a primitivními vodními diapsidy. Říká se, že Michaelu Crichtonovi posloužil spolu s Jackem Hornerem jako inspirace pro postavu Alana Granta v románu Jurský park. Další významnou osobností účastnící se čínsko-kanadského dinosauřího projektu byl paleontolog Dale Russell. V roce 1982 přišel s hypotézou dinosauroida, spekulativního vymyšleného živočicha, který měl podle něj představovat jakousi hypotetickou verzi potomka dinosaura rodu Troodon, pokud by nedošlo k vyhynutí neptačích dinosaurů. Rusell v 80. letech popsal několik velmi dobře známých severoamerických dinosaurů, někteří z nich byli objeveni právě v rámci tohoto projektu. Bohužel zesnul 21. prosince 2019.

Jakožto jeden z nejambicióznějších paleontologických projektů všech dob umožnil tento projekt čínským paleontologům pracovat v kanadských Badlands i v geologických formacích nacházejících se na území kanadské Arktidy, a naopak kanadští paleontologové se ke svým čínským kolegům přidali na expedicích do čínské části pouště Gobi území provincie Sin-ťiang. Právě zde došlo v průběhu druhé poloviny 80. let k mnoha významným objevům. Výzkum započal v pánvi Junggar (viz první obrázek v tomto článku) na severozápadě Číny. Tato pánev se nachází na severní hranici pouště pohoří Ťan-šan, tzv. "nebeských hor". Odtud se pak odborníci přesunuli do nedaleké formace Toutunhe, jejíž horniny se datují do období střední jury. Následovaly jurské formace Qigu a Kalazha, a raně křídová formace Tugulu. Všechna tato místa vydala fosilie vyhynulých obratlovců. Pravý úspěch však měl teprve přijít. Brzy nato byly totiž konečně nalezeny poněkud ceněné zkameněliny dinosaurů.

Velkým úspěchem byla výprava do formace Wucaiwan. Její horniny, datující se opět do období střední jury, vydaly velké množství fosilií tehdejších obratlovců, od želv a ostatních plazů přes obojživelníky až po dinosaury. Čínsko-kanadské expedici se podařilo najít fosilní pozůstatky ještěrkám podobného plaza druhu Archovuramus klameliensis a labyrintodonta druhu Superstogyrinus ultimus. Oba tyto druhy popsal v roce 1986 Zhang. Naprosto nepřehlédnutelné pak byly nálezy jistého hypsilofodonta a ankylosaurida a sauropoda druhu Bellusaurus sui. Toho v roce 1990 na základě pozůstatků odkrytých ve Wucaiwanu popsal Dong.

Bellusaurus, jeden z raných zástupců kladu Macronaria, byl popsán na základě nálezu hned 17 jedinců! Jejich kostry byly objeveny v dole; je velice pravděpodobné, že zvířata společně před nějakými 170 miliony lety zahynula při náhlé záplavě. Dosud však není známo, zda všechny kostry patřily mladým jedincům či ne. Přesná velikost dospělých bellusaurů tak zůstává neznámá. Tito jedinci každopádně měřili na délku okolo 5 metrů. Těžko říci, jak velcí by byli v dospělosti, vezmeme-li v potaz, že teoreticky se opravdu mohlo jednat o juvenilní jedince... Formace Wucaiwan vydala také nálezy několika teropodních dinosaurů, malých i velkých. Na jejich výzkumu v následujících letech pracovali Zhao a Currie. Dalším zajímavým nálezem byl jurský terapsid Bienotheroides zigongensis. V roce 1986 jej popsal Sun. Jednalo se o tritylodonta, malého kynodonta výrazně se podobajícího savcům s výrazným sagitálním hřebenem na lebce. Na obrázku pod tímto textem vidíte lebku příbuzného druhu, B. shartegensis.

V rámci těchto výprav byla uskutečněna i expedice na naleziště dinosauřích vajec asi 25 kilometrů na jih od oblasti Jiangjunmiao, konkrétně tedy do formace Hongshaquan. Naopak naleziště Shishugou vyneslo především zkamenělé kmeny dřevin z období triasu. Dle výzkumu učiněného v 80. letech patřily tyto kmeny druhu Araucarioxylon arizonicum, jímž proslul slavný Zkamenělý les v americké Arizoně. 

Dalším významným dinosauřím nálezem, který vzešel z této série výprav, byl troodontidní dinosaurus Sinornithoides youngi. Tento 2,5 až 10 kilogramů vážící, 2 metry dlouhý inteligentní lovec žil v období spodní křídy před asi 113 miliony lety. Jeho fosilie byly na jedné z expedic čínsko-kanadského dinosauřího projektu nalezeny v roce 1988 v pánvi Ordos na území autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko v Číně. Později, v roce 1993, byl Sinornithoides popsán Dalem Russellem a Dong Zhimingem. Obzvláště zajímavé však bylo, že nalezená kostra byla v jakémsi klubíčku, jako by dinosaurus zemřel při spánku. V podobném stavu byly o mnoho let později (až na počátku jednadvacátého století) nalezeny i pozůstatky jiného čínského teropoda, Mei longa. 

Tak jako bylo pro kanadské paleontology velkým zážitek pracovat na území Číny, byli čínští paleontologové rovněž nadšeni z hledání fosilií na neobvyklých místech v Kanadě. Jedním z takových míst byl Axel Heiberg Island v Severozápadních teritoriích, dvaatřicátý největší ostrov na světě a součást Kanadského arktického souostroví. Tento neobydlený ostrov je znám pro své četné fosilie z eocénních lesů. Před asi 50 miliony lety vypadal Axel Heiberg Island úplně jinak; místo arktické pustiny byl pokryt teplými, vlhkými, zelenými lesy, které se hemžily pravěkými savci, želvami, ještěry, hady a krokodýly. Kromě toho se čínským paleontologům dostalo vykopávat a zkoumat i zkamenělé dřevo.

Expedice na Axel Heiberg Island byla provedena v roce 1986. Právě tehdy, a poté v roce 1989, došlo i k výpravě na ostrov Ellesmere. A ve stejném roce, a znovu ještě o pět let později, roku 1991, se čínští a kanadští paleontologové společně vypravili do Dinosauřího provinčního parku v Albertě. Do Alberty byl však výzkum soustředěn i v roce 1990, zvláště tedy do formace Gates nedaleko Judith River. 

Royal Tyrrel Museum, jež bylo otevřeno v roce 1985, tedy ve stejném roce, kdy čínsko-kanadský dinosauří projekt započal, z těchto expedic vytěžilo skutečně mnoho. Mezi exempláře dodnes v muzeu vystavované se zařadily i kostry dinosaurů jako byl Alxasaurus a Sinraptor, jež byli poprvé identifikováni právě v průběhu těchto let. Poslední kanadská expedice do Číny, jež byla projektem financována, proběhla v roce 1990.

O čínsko-kanadském dinosauřím projektu napsal v roce 1993 knihu kanadský spisovatel Wayne Grady. Její název zní The Dinosaur Project: The Story of the Greatest Dinosaur Expedition Ever Mounted ("Dinosauří projekt: Příběh největší dinosauří expedice, ke které kdy došlo"). A pravdou je, že si tato série expedic tento název skutečně zasloužila. Počet druhů prehistorických obratlovců, jež byli během oněch pěti až šesti let objeveny, byl skutečně obrovský. Grady ve své knize popsal mimo jiné i rozpory, jež mezi některými členy expedic panovaly. Některá z dobrodružství, na které se tito vědci vydali, byla v mnoha ohledech dokonce nebezpečná.

Celá řada ikonických kanadských a čínských dinosaurů byla objevena v období mezi lety 1985 až 1991, a to právě díky čínsko-kanadskému dinosauřímu projektu. Je skvělé, že byl vytvořen, a maximálně využit. Svět paleontologie by bez něj nebyl takový, jakým je. Otázkou zůstává, zda se někdy v budoucnu takový paleontologický projekt zopakuje. To už záleží na nové generaci nadšenců a dobrodruhů...

Slavné expedice: Brownovy výpravy za zkamenělinami

"Řeka by nás přemístila o několik mil za den, učinili jsme však časté zastávky k pátrání po fosiliích a vzácně jsme pokryli více než dvacet mil za den. Celé míle jsme pluli malebnou samotou, ticho přerušoval jen hluk peřejí."

Barnum Brown o výpravě do Alberty v roce 1910

Přezdívalo se mu Mr. Bones neboli Pan Kost. Objevil nejslavnějšího z dinosaurů, právem pro svou majestátnost označovaného za jejich krále - Tyrannosaura rexe. Byl nadšeným paleontologem, a jedním z nejslavnějších hledačů fosilií pozdní Viktoriánské doby na počátku 20. století. Barnum Brown se do historie paleontologie zapsal jako málokdo jiný. Přestože svůj nejslavnější objev nepopsal - toho úkolu se chopil jeho kolega a spolupracovník Henry Farfield Osborn - byl vůbec prvním člověkem, který spatřil tyranosauří kosti. Během svých výprav do formace Hell Creek v americké Montaně a Red Deer River v kanadské provincii Alberta však odkryl i další fosilie. Někdo by snad mohl říci, že jich bylo až přemrštěně mnoho.

Lov fosilií však nebyl v té době ani zdaleka tak opatrný, jako dnes. Brown se členy svých výprav užíval k odkrytí prehistorických vrstev dynamitu, jenž poškozoval nejen horniny samotné, ale také zkameněliny, které nesly. Nalezené fosilní ostatky pak byly převáženy ve vagonech vezenými koňmi nebo pouze lidskýma rukama. To však neznamená, že by Brownovy nálezy nebyly cenné, ba naopak. Práce, kterou odvedl, byla skutečně nadmíru přínosná, a o všechny zkoumané fosilie bylo náležitě postaráno.

Barnum Brown se narodil 12. února 1873 v městě Carbondale v Kansasu. Rodiče mu dali jméno podle největšího showmana té doby, P. T. Barnuma. V roce 1890 začal mladý Barnum studovat na Kansaské univerzitě. Hojně se věnoval výzkumu fosilií v terénu. Jeho prvním velkým výletem za fosiliemi byla výprava do Nebrasky a Jižní Dakoty. Zda na této expedici nalezl nějaké pozoruhodné zkameněliny není známo, přinejmenším však jistě získal praktické dovednosti, jež o rok později využil při svém lovu fosilií ve Wyomingu.

Tehdy se mu podařilo najít lebku Triceratopse, velkého třírohého býložravého dinosaura z období pozdní křídy. Tento rod byl popsán o pět let dříve, roku 1889, Othnielem Charlesem Marshem. Ten nalezl během Války o kosti mnoho pozůstatků těchto dinosaurů, a stejně tak jejich kosti odkryl i jeho soupeř, Edward Drinker Cope. Ačkoliv se nejednalo o nový rod, Brown byl svým nálezem velice nadšen. Tehdy ještě nemohl tušit, že mnohem později, v roce 1933, dokonce popíše nový druh Triceratopse, a to sice T. maximus. K takové práci měl však ještě daleko, vždyť byl teprve studentem.

Do Wyomingu se ještě několikrát vrátil poté, co dostudoval, tedy od roku 1897. Pokaždé spolupracoval s Americkým přírodovědným muzeem v New Yorku. Hledal pro tuto proslulou instituci dinosauří zkameněliny, a právě tato spolupráce mu zajistila dlouhou kariéru v oboru paleontologie. V roce 1902 byl pak vyslán do formace Hell Creek na jihovýchodě Montany. Právě zde učinil objev, který měl na svět paleontologie velký dopad.

Nalezl fosilní pozůstatky velkého teropodního dinosaura s třiceticentimetrovými zuby a čelistním skusem čtyřikrát silnějším než u aligátora. Tato obluda měřila dvanáct metrů na délku a vážila alespoň 5 tun. Ještě na dlouho to měl být největší masožravý dinosaurus, kterého věda poznala. I díky tomu měl velký dopad na kulturu, a byli-li masožraví dinosauři prezentováni jako hrozivé, po krvi lačnící masivní příšery, pak za to mohl právě tento obří karnivor. Brown v roce 1902 v Hell Creeku našel ostatky dinosaura, které o tři roky později, tedy v roce 1905, jeho kolega Henry Farfield Osborn popsal pod jménem Tyrannosaurus rex. Tak byla zrozena legenda, tyranský ještěří král. Byl to Brownův největší a nejdůležitější objev.

Brown spolupracoval s Osbornem i při dalších výpravách, společně například odkryli stehenní kost Diplodoka; exemplář AMNH 223. Při jiné výpravě zase Brown nalezl kosterní ostatky plesiosaura, který měl v břišní dutině úlomky kostí ptakoještěra rodu Pteranodon. Byl to zřejmě vůbec první důkaz interakce mezi mořskými plazy a pterosaury, konkrétně tedy predace. Podobné nálezy jsou dodnes velice vzácné. V roce 1908 Brown popsal na základě kostí, jež roku 1906 nalezl člen jeho expedice, Peter Kaisen, v Hell Creeku, slavného obrněného dinosaura druhu Ankylosaurus magnivestris. Pravdou však je, že Brown nalezl osteodermy ankylosaura už dříve, při vykopávání první kostry tyranosaura, a nesprávně se domníval, že tyto velké kostěné pláty patřily právě obřímu masožravci. Osborn mu dal za pravdu, a v roce 1905 popsal zvíře pod rodovým názvem Dynamosaurus. Tento rod je dnes neplatný. Kostra byla odkryta ve Wyomingu v roce 1900, tedy dva roky předtím, než nalezl neúplnou kostru druhu Tyrannosaurus rex. Ke všemu překvapení tedy můžeme říci, že Brown nalezl tyranosaura už o dva roky dříve, přestože Osborn tento exemplář popsal jako úplně jiný rod.

V roce 1910 se Barnum Brown rozhodl skončit svůj výzkum fosilií v Montaně, a zaměřil svůj zájem na pozoruhodnou geologickou formaci v Albertě, jež měla být roku 1955 oficiálně prohlášena za Dinosauří provinční park. Na bárce Mary Jane se spolu s Osbornem a dalšími členy expedice, včetně kanadského kuchaře Freda Saunderse, vydal na Red Deer River, 724 kilometrů dlouhou řeku protékající jedním z nejbohatších dinosauří nalezišť v Severní Americe. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Brownovi se podařilo nalézt část zadní končetiny Albertosaura v provinčním parku Dry Island Buffalo Jump. Tento objev vedl k nálezu velkého množství dalších pozůstatků albertosaurů. Bylo jich tak moc, že Brownův tým nemohl posbírat všechny, dal si však tu práci, aby z každého exempláře odebral alespoň jednu kost. Naleziště na Dry Island bylo však bohužel zapomenuto, a rovněž tak Brownovy sbírky z Alberty, uložené v Americkém přírodovědném muzeu. Teprve v roce 1997 se na místo vrátil Phil Currie, a v podstatě jej jako naleziště dinosauřích zkamenělin znovuobjevil.

Z křídových hornin lemujících Red Deer River přivezl Brown také pozůstatky Hypacrosaura, devítimetrového hadrosaurida z podčeledi Lambeosaurinae. Neúplná kostra bez lebky mu posloužila jako typový exemplář k popisu tohoto rodu v roce 1913. Brown se domníval, že Hypacrosaurus vypadal podobně jako Saurolophus, jehož pozůstatky nalezl roku 1911. Ačkoliv bývá Saurolophus někdy asociován s prehistorickým Mongolskem, vyskytoval se před 70 miliony lety mimo východní Asii i v Severní Americe, a Brown byl též jeho objevitelem. Z Red Deer Valley přivezl Brown také fosilie ceratopsidů rodů Leptoceratops a Anchiceratops, jež v letech 1913 a 1914 popsal. Roku 1915 nalezl Brown kosterní ostatky nodosaurida rodu Edmontonia. A v roce 1916 se s Peterem Kaisenem vrátil do Montany, a během letní expedice společně nalezli kosti Montanoceratopse, jenž byl pak Brownem a geologem Erichem Marenem Schlaikjerem popsán v roce 1942.

Další velký objev čekal Barnuma Browna při výpravě do Big Horn Mountains poblíž Yellowstonského národního parku. Tento objev přišel až mnohem později; Brown se totiž do hor vydal v roce 1934 poté, co bylo Americké přírodovědné muzeum místním rančerem Barkerem Howem upozorněno na "hromadu velkých kostí". Byl to úžasný objev. Brown v podstatě nalezl nové dinosauří naleziště, a to bylo později pojmenováno Howe Quarry. Bylo pro změnu jurského stáří, a jednalo se o obrovský hřbitov sauropodů, ornithopodů a Allosaurů. Barnumovi se zde mimo jiné podařilo najít i kosti zcela nového druhu sauropodního dinosaura, kterého o mnoho, mnoho desetiletí později, vlastně až v roce 2012, popsali američtí paleontologové pod jménem Kaatedocus siberi. Howe nicméně Brownově týmu zakázal naleziště dále navštěvovat od roku 1935, neboť tyto nálezy zaujaly i širokou veřejnost, a rančer tedy požadoval zvýšení poplatků za prováděné vykopávky na jeho půdě. Ke všemu neštěstí se pak většina kostí Kaatedoca ztratila během požáru Amerického přírodovědného muzea ve 40. letech 20. století...

Kromě dinosaurů, jež jej tolik fascinovaly, nalezl Barnum Brown i jednoho z nejstarších primátů vůbec. Stalo se tak, když se svou tehdejší manželkou Lilian v roce 1923 navštívil Rangún (též Yangon), pestrobarevné město, jež ještě do rou 2006 sloužilo jako hlavní město Myanmaru (tehdejší Barmy). Poblíž Rangúnu, v pondaungských vápencích, našel úlomek čelisti se třemi zuby. Zcela jistě patřily nějakému savci, žijícímu v epoše eocénu. Brown si však dlouho neuvědomoval, jak cenný tento nález byl. Teprve čtrnáct let nato ho jeho kolega Edwin H. Colbert upozornil na fakt, že fosilie patřila primátovi, do té doby nejstaršímu objevenému anthropoidovi (zástupci infrařádu Simiiformes), a pojmenoval ho Amphiphithecus mogaungensis. 

Barnum Brown zemřel 5. února 1963 ve věku 89 let v New Yorku. Byl pochován ve vesničce Oxford v okresu Chenago, odkud pocházela jeho první manželka, Marion. Za svůj život proslul jako muž, který sbíral cokoliv, co mělo vědeckou hodnotu. Jeho obrovské sbírky, tvořené skutečnou kvantitou exemplářů, jež vykopal v terénu, značně rozšířily naše znalosti prehistorického života. 

I přes všechny ty úžasné objevy, které učinil, zůstane Brown navždy nejvíce asociován s Tyrannosaurem rexem. Byl to on, kdo nalezl krále dinosaurů, který dodnes vzbuzuje v lidech obdiv k jedné z nejúspěšnějších skupin živočichů, jež kdy na naší planetě žily. 

Slavné expedice: Výpravy do Gladysvale Cave

SLAVNÉ EXPEDICE

VÝPRAVY DO GLADYSVALE CAVE

Někdy se jí říká "kolébka lidstva" (anglicky "Cradle of Humankind"). Gladysvale Cave, jeskyně nacházející se přibližně 45 kilometrů na sever až severozápad od jihoafrického hlavního města Johannesburgu, je bohatým nalezištěm pozůstatků předchůdců lidského rodu. Proslula zvláště díky objevům ostatků našeho pravěkého bratránka druhu Australopithecus africanus. Během 20. století ji navštívila řada předních světových odborníků na hominidy; někteří byli na svých výpravách a vykopávkách úspěšní, jiní se odtamtud vrátili s prázdnýma rukama - ale pravdou zůstává, že Gladysvale Cave skutečně odhalila mnohé o prehistorii našich předků, a rozšířila naše znalosti o těchto zdánlivě divokých "opolidech".

Gladysvale Cave je tvořena brekcií, tedy sedimentární horninou, jež vzniká suchozemským či případně ledovcovým způsobem. Od 30. let 20. století, kdy byla poprvé navštívena vědeckými odborníky, vynesla na světlo světa mnoho fosilních pozůstatků pozdně třetihorních a raně čtvrtohorních savců. Kromě již zvýšených hominidů, převážně australopitéků, to byly i fosilie antilop, obrovských zeber, různých druhů opic a také vyhynulých psovitých šelem, velmi se podobajících vlkům. Mimoto byla v Gladysvale nalezena i acheluleénská ruční sekera stará 1 milion let, pravděpodobně vyrobená buď lidmi druhu Homo habilis nebo jejich současníky jiného druhu... Gladysvale Cave nese název po dívce jménem Gladys z rodiny Nortonů, která žila v blízkosti naleziště...

Prvním paleontologem, který Gladysvale Cave navštívil s výzkumnými účely, byl Robert Broom. Stalo se tak v polovině 30. let minulého století. Tehdy mu jeho kolega, lepidopterista z Muzea v Transvaalu, doporučil, aby se do Gladysvale vydal a zkusil tam štěstí při hledání zkamenělin. Onen lepidopterista totiž nalezl na určeném území spodní čelist hominida, neměl však prostředky k její exktrakci z horniny, a tak ji jen tak nechal "viset ve stěně jeskyně". Jenže když Broom, uznávaný jihoafrický paleontolog a doktor skotského původu, dorazil do Gladysvale, čelist už byla pryč. Někdo si pro ní přišel a vydobil ji z horniny sám. Kdo ví, kde tato zkamenělina skončila... Zhruba pět kilometrů na jihovýchod od Gladysvale se nachází ještě větší jeskyně, proslulá svými paleoantropologickými nálezy, a to sice Sterkfontein. Naděje, že by Broom mohl nalézt ostatky předchůdců člověka právě tam, jej nakonec odlákala z Gladysvale, a nikdy se tam již nevrátil. Zbytek své kariéry pak zasvětil studiu parantropů a australopitéků z lokalit Swartkrans a Kromdraai. Ale Gladysvale neměla být zapomenuta...

Psal se rok 1946, když tehdejší pětadvacetiletý student a později uznávaný jihoafrický paleoantropolog Phillip V. Tobias vedl další expedici do Gladysvale Cave. Zaznamenala úspěch; jeho tým nalezl v jeskyni fosilní ostatky vyhynulého druhu paviána. Bohužel to nebylo zrovna to, v co členové expedice doufali. Tobias později v životě zaznamenal mnohem větší úspěchy, a to nejen v rámci oboru paleoantropologie, ale také v rámci aktivismu proti apartheidu.

Rok 1948 zaznamenal nechvalně proslulou a neúspěšnou výpravu, které se říkalo Campova-Peabodyho expedice. Bylo to poprvé, co se kdy do Gladysvale vydali Američané. Zvláště Frank Peabody se po několik týdnů snažil nalézt pozůstatky hominidů, avšak nepodařilo se mu to. Od té doby neměl o Gladysvale Cave nikdo velký zájem... Změnilo se to až na začátku 90. let...

Na obrázku vidíte Lee Bergera, americko-jihoafrického paleoantropologa z National Geographic, který společně s Andre Keserem, pretorijským expertem na paleontologii a geologii, naleziště znovuotevřel vědeckému světu v roce 1991. Oba muži věřili, že Gladysvale Cave přece jen skrývá nějaká ta tajemství, a díky svému neutuchajícímu zapálení překonali nesnáze svých vědeckých předchůdců, zde neúspěšných. Během vykopávek nalezli dva zuby australopitéka druhu A. africanus, popsaného Dartem v roce 1925. Jak se ukázalo, tito štíhlí opolidé s lebeční kapacitou okolo 490 kubických centimetrů, byli na území tohoto naleziště před přibližně 2,5 milionu let poměrně hojní. Dva zuby se nemusí zdát něčím velkým, ale šlo o první objev hominida na území Jihoafrické republiky od roku 1948 (právě tehdy Broom nalezl parantropa ve Swartkrans).

Později se Gladysvale stala jedním z prvních jihoafrických nalezišť fosilií, jež byla zmapována ve 3D. Za tento počin můžeme vděčit Peteru Schmidovi z Univerzity v Curychu.

Gladysvale byla domovem i našich lidských předchůdců z rodu Homo; před několika lety tam byly nalezeny lidské kosti datující se do doby před 257 000 lety. Zároveň byl v jeskyni objeven i hyení trus, opět starý 257 000 let, který obsahoval zachovalé lidské vlasy a chlupy. Obrovské jihoafrické hyeny tedy buďto lovily lidi, nebo požíraly jejich mrtvoly.

V Gladysvale se od doby Keyserovy a Bergerovy expedice nalezly i kosti parantropů. Právě zde nalezené pozůstatky těchto hominidů konečně jasně dokázaly, že samci a samice parantropů se od sebe velikostně lišili více, než se dříve předpokládalo (alespoň tak to řekl Colin Menster z Univerzity v Johannesburgu). Nyní si díky objevům, jež byly v Gladysvale zvláště v posledních desetiletích učiněny, dokážeme představit, jak Jižní Afrika vypadala v době před 2,5 až asi 250 000 let. Australopitékové, parantropové, pak lidé... A po jejich bocích žili obrovité hyeny, které je mohly, ale také nemusely lovit. A první lidé obývající onu část naší planety zase s pomocí primitivních nástrojů lovili obrovské zebry.

Existují i slavnější a větší naleziště pravěkých lidí a jejich předků v Jihoafrické republice. Přesto je Gladysvale Cave nalezištěm velmi důležitým. A kdyby nic jiného, dokázalo, že
i po letech neúspěchů může člověk najít to, co hledá. Celá desetiletí snili ti, kteří se do jeskyně a jejího okolí vydali, o objevení pozůstatků hominidů. Nakonec to byli jiní, kdo je odkryli. To ale vůbec nevadí. Nebýt Brooma nebo Campa a Peabodyho, možná by si Berger a Keyser této lokace ani nevšimli. A my bychom byli ochuzeni o všechny ty poznatky, která díky nim a ostatním, kteří přišli po nich, tato jeskyně přinesla...

Slavné expedice: Výstupy na Puncak Jaya

SLAVNÉ EXPEDICE

VÝSTUPY NA PUNCAK JAYA

Puncak Jaya je název nejvyššího vrcholu hory Mount Jayawijaya, čnící do výše 4884 metrů nad mořem v centru pohoří Sudirman, též známého jako Maoke, na ostrově Nová Guinea. Je obecně známo, že se jedná o nejvyšší vrchol mezi Himálajem a Andami, o nejvyšší horu Indonésie a také nejvyšší vrchol celé Australasie. Celkově se řadí do tzv. Koruny planety (anglicky jednoduše Seven Summits), tedy mezi sedm nejvyšších hor světa. Možná se zdá, že nelze najít žádná jiná slova než "nejvyšší" nebo "gigantický", jež by mohla tento vrchol popsat. Ovšem pravdou je, že jich zbývá ještě mnoho. Puncak Jaya je místo velice nehostinné a nepříznivé, a spolu s jen asi o tři sta metrů nižším vrcholkem Mount Wilhelm se může pyšnit titulem "nejchladnější místo na Nové Guineji". To není vzhledem k nadmořské výšce nijak překvapivé, ale přece jen je průměrná roční teplota 0,5°C v tropech poněkud vzácná. I přes svou drsnost byl však Puncak Jaya několikrát dobyt houževnatými dobrodruhy...

Zprvu nebylo dobyvatelům a výzkumníkům jasné, který z vrcholů Mount Jayawijaya je nejvyšší. Puncak Jaya je totiž pouze jedním ze tří mimořádně vysokých výstupů této hory; dalšími jsou Ngga Pulu s výškou 4863 metrů nad mořem a Sumantri s výškou 4870 metrů nad mořem. Poznat, který z vrcholků je skutečně nejvyšším rozhodně nemohl první muž, kterému se roku 1623 poštěstilo spatřit rozsáhlé horské ledovce, pokrývající tohoto velikána. Tímto mužem byl holandský průzkumník Jan Carstenszoon, který strávil nejdůležitější část svého života mapováním jižního pobřeží Nové Guineje. Právě po něm pak místo neslo název "Carstenszova pyramida". Na zasněžené plató hory vystoupili jako první Hendrik Albert Lorentz a jeho šest pomocníků z Bornea v roce 1909.

V roce 1936 dali Holanďané dohromady Carstenszovu expedici, vedenou třemi muži: Antonem Colijnem, Jean Jacquesem Dozym a Fritsem Wisselem. Stále se nevědělo, který z vrcholků hory je skutečně tím nejvyšším, a tak se rozhodli zdolat všechny tři. 5. prosince konečně dosáhli vrcholku Ngga Pulu a prohlásili jej dominantou hory. Avšak Puncak Jaya se jim kvůli špatnému počasí zdolat nepodařilo...

Až v roce 1962, konkrétně 13. února, dobyl vrchol Puncak Jaya slavný rakouský horolezec Heinrich Harrer, který se proslavil také napsáním autobiografické knihy Sedm let v Tibetu nebo zdoláním severní strany švýcarské hory Eiger - byl členem čtyřčlenné expedice, které se to jako první podařilo. Rok 1962 se jaksi nesl v tomto duchu - Harrer měl s sebou totiž ještě tři kolegy, kteří výstup na Puncak Jaya uskutečnili spolu s ním. Těmito muži byli novozélandský horolezec Philip Temple, Holanďan Albert Huizenga a australský lezec Russel Kippax.

Harrer později napsal o výstupu na horu bestseller "I Come from the Stone Age". Kniha pojednává nejen o zdolávání Puncak Jaya, ale celkově také o jeho pobytu na Nové Guineji, konkrétně tedy v indonéské provincii Papua.

Tyrolský horolezec Reinhold Messner byl dalším člověkem, kterému se podařilo vylézt na Puncak Jaya - stalo se tak v roce 1971. Výstup na horu byl součástí Messnerovy odyseje, během níž zdolal všech sedm vrcholů tvořících Korunu planety. Puncak Jaya nebyl posledním vrcholem na jeho seznamu; svou pouť dokončil až v roce 1986.

V letech 1995 až 2005 byly veškeré pokusy o zdolání hory zakázány, nicméně od roku 2006 je horolezcům umožněno pokusit se Puncak Jaya zdolat s pomocí turistických agentur. Odvážlivci, kteří se dnes odhodlají vydat na vrchol nejvyšší hory Nové Guineje, mají možnost doslova kráčet v Harrerových stopách. Výprava v podstatě začíná výstupem na 600 metrů vysokou, kolmou skalní stěnu. Zatím poslední úspěšný pokus o "znovudobytí" Puncak Jaya byl uskutečněn nedávno, teprve v květnu 2019.

Dnes může Puncak Jaya zdolat každý velký dobrodruh. Není to však jen místo proslavené průzkumem a dobrodružstvím. Jde také o lokaci, jež slouží jako jakýsi barometr globálního oteplování. Když Carstenszoon poprvé spatřil jeho horské ledovce, musely být vskutku majestátní. A když pak na samém konci 90. let 20. století na stejné ledovce helikoptérou dorazil televizní štáb z The Best Picture Show Production Company se Stevem Irwinem, velká část již byla pryč. Steve měl tehdy jen čtyři minuty, aby se štábem natočil závěr epizody "Džungle v oblacích" ze seriálu Lovec krokodýlů. Řekl, že možná do dvaceti let ledovce zmizí...

Zdá se, že měl pravdu. V roce 2018 odborníci odhadli, že během 20. let 21. století, jež již klepou na dveře, ledovce úplně zmizí. Vrcholek Puncak Jaya nikdy nebyl pokryt ledovci, jeho stěny však ano. A ty budou nyní obnaženy. Bude to znamenat lehčí výstup na vrchol? Jak bude Puncak Jaya a jeho okolí vypadat bez té ledové nádhery, která ho zdobila po tisíce let?

Nahoře vidíte horské ledovce Puncak Jaya vyfotografované v roce 1936. Pod tímto textem se nachází fotografie stejného místa v jednadvacátém století. Je to vskutku děsivá změna.

Koruna Nové Guineje, ba i celé Indonésie a Australasie zároveň, se změnila kvůli globálnímu oteplování. Je to smutná pravda... Naopak úžasnou pravdou je fakt, že Puncak Jaya byl zdolán několika skvělými horolezci a dobrodruhy, kteří riskovali všechno, co měli, jen proto, aby na něm stanuli. Zapsali se tak do historie, a patří jim za to velký dík...

Slavné expedice: Slowinskiho výpravy za fosiliemi a plazy

SLAVNÉ EXPEDICE

SLOWINSKIHO VÝPRAVY ZA FOSILIEMI A PLAZY

"Když Joe Slowinski zemřel, v profesionální herpetologické komunitě to vyvolalo vlnu šoku, ale jeho zesnutí bohužel nezískalo stejnou viscerální, globální pozornost jako smrt Steva Irwina. To je škoda, protože Joe si takovou pozornost zasloužil, ale nyní se zdá, že se mu jí konečně dostává díky publikaci The Snake Charmer od Jamieho Jamieho Jamese..."

Mark O'Shea o smrti Josepha Bruna Slowinskiho

Jméno amerického herpetologa Josepha Bruna Slowinskiho patří ve světě herpetologie mezi ta nejproslulejší. Dobrodružný výzkumník, který studoval především jedovaté hady, popsal řadu pozoruhodných druhů plazů (a nejen z řad jedovatých hadů) v různých koutech světa - především však na asijském kontinentu. Jeho práce ho bohužel stála život. Dne 11. září 2001, když došlo k teroristickým útokům v USA, byl při jedné ze svých expedic Slowinski uštknut bungarem, a následujícího dne, ve věku pouhých 38 let, zemřel. Pro vědce studující šupinaté obyvatele naší planety to byla velká rána. Joseph Bruno Slowinski byl prvním herpetologem, který v 21. století zemřel na následky hadího uštknutí... Jeho život byl však protkán řadou vzrušujících expedic, které přinesly světu herpetologie a překvapivě i paleontologie mnoho nového...

Slowinski se narodil 15. listopadu 1962 v New Yorku, když mu však byly tři roky, rodina se přestěhovala do Indiany, načež se pak nadobro usídlila v Kansas City ve státě Missouri. První ročník základní školy si odchodil na japonském ostrově Kjótó. Tehdy si Joe jistě nedokázal představit, že jednoho dne bude v Asii znovu pracovat, a učiní tam nejvíce ze svých objevů... Získal bakalářský titul v oboru biologie na Univerzitě v Kansasu v roce 1984. O sedm let později, v roce 1991, mu byl udělen titul Ph.D. na Univerzitě v Miami, kde ho učil slavný herpetolog Jay M. Savage, autor publikací o obojživelnících a plazech Kostariky nebo také knih pojednávajících o evoluci. Slowinski později založil první herpetologický žurnál dostupný online, a to sice Contemporary Herpetology. Byl jeho šéfredaktorem, a věnoval se mu po mnoho let. Za svou profesionální kariéru stihl napsat okolo 40 odborných článků, většinou se opět týkajících jedovatých hadů, a také jednu knihu, jež však překvapivě pojednávala o genetice.

Už jako teenager se Joe vydával na výpravy, ne ovšem za šupináči, kteří mu později změnili život, ale za fosiliemi - pozůstatky živočichů, jež tento svět už dávno opustili. Když mu bylo jedenáct, stal se spolu se svou sestrou členem místního geologického klubu. Oba patřili k jeho nejmladším členům. Joe se pak i díky svému členství v klubu stal jedním z prvních lidí, kteří kdy spatřili bohatá fosilní ložiska Kaw River. Zde se mu poštěstilo najít několik fosilních ostatků pleistocénních savců. Byl to velký úspěch; jeho spolužáci mu pak na univerzitě přezdívali "King of the Kaw".

Joeovým největším objevem byla stehenní kost mastodonta, stará několik stovek tisíc let. Mimoto ale našel i několik bizonních lebek datujících se do doby před několika desítkami tisíc let a dokonce také fragment lebky jistého pravěkého chobotnatce, nejspíše opět mastodonta (Mammut americanum). V červenci 1979 se Slowinski vydal na výpravu společnosti Earthwatch, jejímž cílem bylo odkrýt fosilie v Jižní Dakotě. Přestože měl předpoklady stát se profesionálním paleontologem, rostl právě v této době jeho zájem o současné hady. Jeho otec, Ron Slowinski, později řekl, že léto 1979 bylo pro Joea rozhodujícím. Právě v Jižní Dakotě a také v Nebrasce se totiž velmi zblízka seznámil s desítkami chřestýšů. Zřejmě to byla právě tato setkání, co jej přimělo usilovat o kariéru v oboru herpetologie...

Slowinski organizoval herpetologické výpravy do různých koutů světa; například do venezuelského Llanosu, kde studoval anakondy velké (viz druhý obrázek v tomto článku), především se však soustředil na Asii. Několikrát podnikl expedice do Myanmaru (dříve Barmy). Na jedné z nich se setkal s kobrou mandalajskou (Naja mandalayensis), a v roce 2000 ji společně se svým kolegou Wolfgangem Wüsterem vědecky popsal. Tento ohrožený druh pravé kobry žije pouze v suchém středu Myanmaru na území zabírajícím méně než 20 000 čtverečních kilometrů. Měří jen asi 1 až 1,2 metru na délku, maximální délka činí 1,4 metru. Jde o plivající kobru. Jedové zuby kobry mandalajské jsou vybaveny drobnými otvory umístěnými o něco více vpředu, než u "neplivajících kober". V případě ohrožení had stáhne svaly upínající se na masivní jedové žlázy, jed proteče kanálky do jedových zubů a skrze tyto malé otvůrky je doslova vystřelen na vzdálenost i několika metrů do očí nepřítele.

Dále Slowinski popsal také několik druhů hadů, nejedovatých z čeledi užovkovitých (Colubridae) i jedovatých z čeledi korálovcovitých (Elapidae), na severovýchodě Indie. Na svých výpravách do Západních Ghát se setkal kupříkladu s nepravými korálovci druhů Calliophis nigrescens, Calliophis melanurus a Calliophis bibroni. Tyto druhy byly již dříve popsány jinými zoology a herpetology, obvykle již v 19. století. Dlouho však nebylo jisté, zda patří do jiných rodů, než do kterých byli klasifikováni. Slowinski je přeřadil zpět do rodu Calliophis.

Na základě poznatků získaných při cestách do Indie a Myanmaru pak Slowinski vytvořil několik prací týkajících se zvláště korálovcovitých hadů, zvláště tedy rodu Bungarus, jež vyšly v Journal of Herpetology. Mezi nejedovaté hady, které popsal na jedné ze svých posledních expedicí do Myanmaru, se řadí Lycodon zawi, nejedovatý, padesáticentimetrový užovkovitý had žijící v nížinných lesech v nadmořské výšce menší než 500 m n. m.

V září 2001 hledali Slowinski a jeho tým plazy v odlehlé lokaci uprostřed myanmarského pralesa na své v pořadí již 11. expedici. Právě zde došlo k neštěstí, jež mělo za následek konec jeho života... Ráno 11. září měl z koženého pytle vytáhnout hada, který byl předtím chycen a nesprávně identifikován jako Dinodon (dnes Lycodon). Tito hadi jsou známí tím, že mimikují jedovaté bungary, elapidy příbuzné kobrám. Bohužel, jako se ukázalo, šlo o pravého bungara druhu Bungarus multicinctus. Uštkl Joea do ruky. Pak nastaly komplikace. Tým se pokoušel zachránit jeho život, ale marně. V noci se obloha zatáhla a nastala bouře, jež znemožnila, aby na místo přiletěl vrtulník a Slowinskiho vyzvedl a následně odnesl do nemocnice. 29 hodin po uštknutí, 12. září 2001, kdy světový tisk zajímalo především dění v Americe a nikoliv daleko v odlehlých koutech Myanmaru, Joseph Bruno Slowinski zemřel. Byl pochován v Myanmaru. Jeho smrt byla nejen velkou ranou pro herpetologickou komunitu, ale také pro jeho rodiče a sestru...

O jeho smrti se začalo mluvit až o něco později. Stejně jako mladý australský herpetolog Kevin Budden, který v roce 1950 zemřel na uštknutí tajpanem, se i Joseph Bruno Slowinski stal legendou. Je jedním z mála odborníků na plazy, jež zemřeli při tom, co měli nejraději. O jeho poslední cestě pojednává kniha The Snake Charmer, jejímž autorem je Jamie Jamie James, a která byla vydána v roce 2008. Od doby jeho úmrtí bylo po Slowinskim pojmenováno několik druhů plazů; severoamerická užovka Pantherophis slowinskii, myanmarský gekon Cyrcodactylus slowinskii, roku 2017 popsaný čínský agamid Diploderma slowinskii, a dokonce také druh bungara. Ten už v roce 2005 popsal Ulrich Kuch. Ačkoliv se tento bungar, Bungarus slowinskii, vyskytuje na poloostrově Zadní Indie, neobývá Myanmar, nýbrž Vietnam, Thajsko a zřejmě i Laos.

Tento muž přinesl do světa herpetologie mnoho nových poznatků. Popsal řadu velice zvláště zajímavých druhů ještěrů a hadů. Jako mladý také nalezl několik ceněných pozůstatků prehistorických savců. Joseph Bruno Slowinski skutečně je legendou. Je však velká škoda, že tento odhodlaný muž musel zemřít tak mladý...

Slavné expedice: Dieffenbachova výprava na Nový Zéland

SLAVNÉ EXPEDICE

DIEFFENBACHOVA VÝPRAVA NA NOVÝ ZÉLAND

"Předtím, než jsme zakotvili v Ship Cove, spatřili jsme kánoe. Bylo to malé, křehké plavidlo, a v něm sedělo osm mužů. Oblečeni byli v drsné rohože, a někteří z nich byli pomalováni červeným okrem. Šlehli s kánoem o naši loď, vyskočili na palubu a s největší sebejistotou nám podali ruce, a pak si dřepli."

Ernst Dieffenbach, 1939

Johann Karl Ernst Dieffenbach, v Anglii známý jako Ernest Dieffenbach, se narodil 27. ledna 1811 v německém Gießenu. Stal se jedním z nejznámějších průzkumníků 19. století. Nepracoval však pro Němce, nýbrž pro Angličany, a jeho odhodlanost cestovat i do těch nejzazších koutů světa mu přinesla velkou slávu. Byl jedním z prvních velkých dobrodruhů, kteří prozkoumali Nový Zéland, jenž se v roce 1840 oficiálně stal britskou kolonií. Dieffenbach byl však také jedním z mála lidí, jimž se podařilo spatřit tzv. "osmý přírodní div světa", proslulé Bílé a růžové terasy, které bohužel 31 let poté, co je spatřil, zřejmě navždy zmizely...

Ernst Dieffenbach strávil své mládí v Německu. Absolvoval Gießenskou univerzitu a začal se věnovat poněkud dobrodružnému životu. Poté byl však Hesenským velkovévodstvím označen za možného rozvratitele tehdejšího systému, načež mladý Ernst uprchl do švýcarského Curychu. Tam se věnoval studiím medicíny, ovšem v roce 1836 došlo k jeho vyloučení z Curyšské univerzity, neboť byl poměrně divokým jedincem. Pořádal totiž duely s ostatními studenty, a při nich bohužel došlo k úrazům několika z nich. Také jeho politické názory byly velmi kontroverzní. Dieffenbach se rozhodl znovu uprchnout, tentokrát do Anglie, kam dorazil v roce 1837. Tam si na živobytí vydělával učením němčiny. Zároveň se však podílel na psaní lékařských a vědeckých časopisů. Právě díky tomu se poprvé v životě setkal s úspěchem. Jeho práce zaujaly i taková jména jako geologa Charlese Lyella nebo biologa a "otce dinosaurů" Richarda Owena. Možná pak tyto známosti ulehčily jeho život v příštích letech. Posádce britské lodi Tory bylo doporučeno, aby byl do ní přijat jakožto lodní chirurg a přírodovědec.

Na sklonku 30. let 19. století se tedy Enrst Dieffenbach vydal na cestu, která navždy změnila jeho život. Loď Tory totiž plula na Nový Zéland. Do země, kterou předtím navštívila jen hrstka Evropanů. Uplynulo již mnoho let od první expedice na Nový Zéland, kterou podnikl nizozemský mořeplavec Abel Tasman. Přesto však byly velké ostrovy v Jižním Pacifiku takřka neprozkoumány. Vědělo se jen málo o živočiších a rostlinách na nich žijících, a také s tamními lidmi se ještě zbytek světa (zvláště pak tedy Britové) pořádně neseznámil. Pro Dieffenbacha to byla velká příležitost. V roce 1839 dorazila loď do Fiordlandu na jihozápadě Jižního ostrova Nového Zélandu. Toto místo nikdy nesloužilo Maorům jako trvalý domov. Pouze několikrát do roka se do Fiordlandu vraceli kvůli lovu ryb a také ke sběru trvanlivé a vzácné odrůdy horniny zvané pounamu, tvořené obvykle serpentinitem, jadeitem nebo bowenitem. První Maoři, se kterými se Dieffenbach setkal, a kteří na kánoi připluli k výzkumné lodi a přátelsky si s posádkou podali ruce, možná nosili přívesky z pounamu.

V roce 1839 Ernst Dieffenbach a James Heberly vystoupili na vrchol spící sopky Mount Taranaki na západním pobřeží Severního ostrova. Stali se vůbec prvními lidmi, kteří sopku pokořili. V letech 1839 a 1840 bylo Ernstovou prací podávat zprávy o potenciálu země na Severním ostrově. Pracoval již pro New Zealand Company, britskou společnost existující v první polovině 19. století, jež se pokoušela realizovat nápady a principy Edwarda Gibbona Wakefielda. Ten byl jednou z nejvýznamnějších osobností kolonizace jihu Austrálie a ostrovů Nového Zélandu. V roce 1839 se ke společnosti přidal i Charles Heaphy, který se stal jedním z prvních pravých Novozélanďanů (po roce 1842 se již nevrátil do Velké Británie; dožil zbytek života na Novém Zélandu, i když odtamtud ještě cestoval do Austrálie, kde byl nakonec pohřben). Mount Taranaki pojmenoval samotný velikán James Cook v roce 1770, byli to opravdu ale až Dieffenbach a Heberly, kteří sopku, čnící do výšky 2518 metrů nad mořem, zdolali. Sopka je geologicky relativně mladá, vznikla teprve před 135 000 lety a naposledy se probudila v 60. letech 19. století. Pokud jde o její moderní historii, proslavila se především jako překrásný vrcholek v pozadí některých scén filmu Poslední samuraj.

Dieffenbachova zpráva o průzkumu Chathamských ostrovů a jejich avifauně, tedy rozličných druzích ptáků na ostrovech žijících, byla chválena i samotným Charlesem Darwinem, autorem evoluční teorie a jedním z největších přírodovědců všech dob, ne-li dokonce největším. Darwin a Dieffenbach si spolu psali v roce 1840, následně Dieffenbach přeložil Darwinovo dílo Journal of Researchers do němčiny. Dieffenbach byl však poměrně rozhořčen tím, co na Chathamských ostrovech viděl. Místní Maoři se totiž chovali k lidem zvaným Moriori jako k otrokům. Dokonce si povšiml, že smrt byla pro zástupce lidu Moriori požehnáním. Maoři je totiž týrali, a celkově s nimi zacházeli jako s nižšími bytostmi. Mnohem později, v roce 1862, už zbývalo údajně jen 10 % jejich populace, tedy asi 160 lidí. V současné době jich žije asi 700, ale většina z nich již neobývá Chathamské ostrovy.

V roce 1840 se Ernst Dieffenbach setkal s jediným kdy nalezeným živým jedincem pozoruhodného ptáka druhu Galliralus dieffenbachi, tedy s chřástalem Dieffenbachovým. Tento pták z řádu hrabavých žil pouze na Chathamských ostrovech, a lidé Moriori mu říkali "meriki" nebo "mehoriki". Již v době, kdy Dieffenbachova expedice na ostrovy dorazila, byl tento chřástal velmi vzácný. Po roce 1840 již nikdy nebyl viděn; mohl za to lov místními, ale také introdukce psů, koček či krys. Stal se tak jedním z mnoha navždy zmizelých ptačích obyvatel Chathamských ostrovů, společně například s krkavcem druhu Corvus moriorum, jenž však vyhynul už ve 14. století, dlouho před příchodem Evropanů.

"text-align:center">

V roce 1841 Dieffenbach a jeho lidé konečně dorazili ke břehům jezera Rotomahana na Severním ostrově. Odtud se pak vydali ke snad nejobdivuhodnější geologické formaci, jež kdy vznikla - k tzv. Růžovým a bílým terasám. Expedice k nim dorazila na začátku června 1841. Podivuhodné útvary, tvořené sintrem, popsal ve svém díle jednoduše nazvaném Travels in New Zealand. Toto dílo se pak stalo bestsellerem; každý boháč z Británie chtěl Růžové a bílé terasy navštívit a vykoupat se v jejich pramenech. Tento "osmý přírodní div světa", vzniklý teprve před 1000 lety a "poháněný" hydrotermálním systémem existujícím přinejmenším 7000 let, však v roce 1886 nadobro zanikl. Stalo se tak při výbuchu sopky Mount Tarawera. V posledních letech se sice geologové snažili pozůstatky teras nalézt na dně jezera Rotomahana, nebyli však příliš úspěšní (přesto se zdá, že zbytky teras by se na dně jezera přece jen mohly nacházet).

Odtud pak Dieffenbach pokračoval na své cestě do misionářské stanice Te Ngae na pobřeží jezera Rotorua. Po celou délku expedice na Severním ostrově Ernst pečlivě zaznamenával údajně o místní fauně a flóře. Tyto základy pak posloužily botanikům, zoologům, ornitologům i herpetologům při konkrétnějším výzkumu jednotlivých složek živé přírody na ostrovech, a to nejen na Severním ostrově, ale i na Jižním ostrově či na Chathamských ostrovech. Dieffenbach splnil všechny úkoly, kterému mu byly společností New Zealand Company zadány. V roce 1843, po návratu do Anglie, vydal svou knihu Travels in New Zealand. Chtěl se na Nový Zéland vrátit, což mu však bylo zamítnuto. Zesnul 1. října 1855 ve věku pouhých čtyřiačtyřiceti let.

Jeho výprava na Nový Zéland však byla skutečně úctyhodným výkonem. Vytěžil z ní maximum, procestoval celou zemi, tehdy známou jako "Colony of New Zealand", a informoval o její rozmanité fauně i flóře. Na poli jak botanickém či zoologickém, tak výzkumnickém a dobyvatelském učinil skutečně mnoho...